OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 11. kapitola

05.04.2018 (09:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1338×

11. Xenophilius Láskorád

Její teta nehnula nad jejími slovy ani brvou, ani jediný sval jí nezacukal smíchem. Hope se jí nedivila. Dokonce i nazývat to pokusem o vtip by byla urážka. Povzdychla si a přivřela oči, dívala se tak na svou tetu přes závoj řas. Snažila se na ni zaostřit, ale mozek ji neposlouchal. Měla rozmazané vidění a chtělo se jí zavřít oči a spát.

Teta Minerva se rozešla Hopiným směrem. U dívky poklekla a začala ji prohlížet přes obroučky svých hranatých brýlí, zatímco ji popleskávala po tváři, aby zůstala při vědomí.

„Kde všude to bolí, Hope?“ 

„Jen záda a hlava,“ odpověděla jí slabě Hope.

Teta přikývla a zkušenými pohyby jí začala prohmatávat hlavu. Vytáhla svou hůlku a zamumlala pár zaklínadel. Pak od ní odtáhla ruce a Hope si s vykulenýma očima všimla tmavě rudých skvrn na tetiných smaragdových rukavicích. 

Měla na nich krev. Krev. Krvácela.

Marně se snažila vzpomenout, kdy se to stalo. Veškeré myšlení pro ni bylo v tu chvíli tak těžké, tak bolestivé. Tiše vydechla skrz zuby a vzhlédla ke své tetě, která ji starostlivě sledovala.

„Krvácíš,“ oznámila jí. Hope slabě přikývla a její teta se od ní odvrátila a začala se věnovat Tesse. 

„Mně nic není. Jen se mi trochu točí hlava a pobolívaj mě záda,“ namítala Tessa a cukla před rukama ženy. 

Nebylo to nic platné. Hopina teta u ní zůstala, dokud se neujistila, že opravdu netrpí vážnějším zraněním. Až pak došla k Regulusovi, který se stále nemohl hýbat pod kouzlem úplného spoutání, a k Mulciberovi, který se ještě neprobudil z bezvědomí. S povzdechem namířila na jednoho po druhém hůlkou a oba se vzápětí začali vyděšeně zvedat do stoje.

Žena se napřímila do celé své výšky a s očima spočívajícíma stále na té čtveřici promluvila k davu studentů za jejími zády: „Odveďte někdo, prosím, slečnu le Fayovou, slečnu Simmsovou, pana Mulcibera a pana Blacka na ošetřovnu. Informujte madame Pomfreyovou o událostech, které se tu dnes staly.“

„Kterého Blacka, paní profesorko?“ špitl chlapec z prvního ročníku. Hope v něm poznala jednoho z těch, co se vedle ní a Tessy předtím učili.

Její teta ho momentálně sjížděla netrpělivým podrážděným pohledem, kterým se ho beze slov ptala, zda-li to myslí vážně.

„Reguluse Blacka, ovšem. Nezdá se mi, že by jeho starší bratr potřeboval nějaké ošetření,“ pronesla žena kousavě. „Vám snad ano?“

„Ne, paní profesorko,“ zamumlal prvák v rychlosti.

„Pokud mi dovolíte podotknout, paní profesorko,“ ozval se Sirius, „zdá se mi, že mám v palci třísku. Způsobuje mi hlubokou agónii.“

Pár lidí z davu mělo tu odvahu se Siriusově poznámce zasmát, včetně Hope, která byla nyní za pomoci jednoho z prváku odváděna k východu z knihovny. Točila se jí hlava a vidění jí zatemňovaly tmavé flíčky, ale nějak šla. Většina studentů ale zůstávala kvůli pohledu její tety zticha.

„Blacku, Pottere, Snape a Avery – vy mě následujte do mé pracovny,“ řekla žena přísně a obrátila se na podpatku směrem k východu. „A dojděte někdo, prosím, pro profesorku Prýtovou, pro profesora Kratiknota a profesora Křiklana. Ať mě okamžitě navštíví v mé pracovně. Také by nebylo na škodu, aby někdo z vyšších ročníků pomohl madame Šimralové s napravením způsobených škod.“

Nikdo se ale ani nehnul, a tak se rozhněvaně otočila. Sirius, James, Snape a Avery se pod jejím vzteklým pohledem nakrčili. 

„Na co čekáte?! Udělejte to hned!“ S těmi slovy se dal konečně dav do pohybu a žena se s uspokojením znovu vydala ke dveřím, ve kterých právě Hope a Tessa mizely, následovány čtveřicí vystrašených chlapců.

Pro Hope bylo těžké udržet oči otevřené. Někdy se jí zdálo, že kdyby ji nepodpíral ten kluk, upadla by. Tepalo jí v hlavě a bolela ji záda. Snažila se to všechno ale nevnímat, a tak nenávistně zírala Regulusovi a Mulciberovi do zad. Kvůli tomu jí Tessa věnovala nejeden znepokojený pohled.

„Co se vlastně stalo, Hope?“ zeptal se ten kluk, co ji cestou podepíral.

Zamračila se ještě víc a ohrnula ret. „Ti dva blbci,“ vyplivla ze sebe, „zaútočili na moji nejlepší kamarádku. Protože patrně není hodna studia magie tady na Bradavicích, když pochází z mudlovské rodiny.“ Odmlčela se a věnovala těm dvěma Zmijozelským před sebou ještě vzteklejší pohled. Oba po jejích slovech viditelně ztuhli. „Což je k smíchu,“ pokračovala a výrazně zvýšila hlas. „Viděla jsem je a i ostatní čistokrevné, co svůj bezvýznamný krevní status všude tak opěvují, kouzlit a na to, že všude vykládají, že jedině oni by měli mít právo kvůli pomyslné čistotě své krve čarovat,“ – teď už skoro křičela – „tak to často vypadá, že si nevědí rady ani s jednou hloupou krátkou formulí přivolávacího kouzla!“

Mulciber se po jejích slovech zuřivě otočil s hůlkou napřaženou proti ní. „Drž hubu, ty špinavá krvezrádkyně!“ zařval. „Drž hubu, nebo tě přinutím ji zavřít!“

Skupinka se zastavila. Regulus k nim byl stále otočený zády a ruce měl v kapsách, Tessa tam stála jako přimražená, její oči byly vytřeštěné strachy. Hope ale neváhala a už po několikáté toho dne na něj namířila svou hůlkou. Při tom prudkém pohybu se jí zatočila hlava, ale podařilo se jí zůstat na nohou.

„Chtěla bych tě vidět to zkusit, Theodorichu,“ vyslovila posměšně jeho jméno. „Jsem si jistá, že ty právě patříš mezi ty lidi, co si nedokáží poradit s přivolávacím kouzlem.“

„Drž hubu,“ zopakoval Mulciber a ruka se mu začala třást. 

„Nech ji být, Mulcibere,“ promluvil za jeho zády Regulus, který k nim byl stále otočený zády. „Jak jsi řekl, je to jen bezcenná krvezrádkyně. Nestojí za to.“

Mulciber na ni nějakou chvíli dál cenil zuby s hůlkou v ruce. Hope dělala to samé s tím rozdílem, že její tvář postrádala jakoukoliv emoci, když mu hleděla do očí. Nakonec se od ní přece jen odvrátil a prudce vyrazil od té skupinky pryč, chodbou se hlasitě ozýval klapot jeho bot.

Regulus se hned nerozešel za svým kamarádem, stále tam nehybně stál s rukama v kapsách. „Měla by sis dávat bacha, Hope,“ promluvil potichu do ticha. „Teď to jsou všechno jen prázdné výhružky, ale až všichni budeme starší, mohla bys dopadnout jako tvoji rodiče,“ řekl a rozešel se za svým kamarádem.

Hope po něm vyrazila, ale byla zastavena Tessou a tím prvákem, co ji celou dobu podpíral. Pokusila se jim vytrhnout, ale po jednom jediném pohledu na Tessu, která vypadala, jako by se kvůli všem těm věcem, co se dneska staly, mohla sesypat, se donutila uklidnit. Podá si ho příště, teď se musí postarat o svou kamarádku.

Prošli dveřmi ošetřovny, kde jim madame Pomfreyová nařídila si lehnout na lůžka, zatímco se skláněla nad Mulciberovou paží. 

Zmijozelské propustila zhruba po čtvrt hodině a nařídila jim, ať se nikde nezastavují a jdou okamžitě do pracovny Minervy McGonagallové. Jakmile byli pryč, přispěchala k Tesse a Hope s košíčkem plnou mastiček a lahviček s barevnými tekutinami.

„U Merlina, slečno le Fayová, vždyť krvácíte! Proč jste mi to neřekla?

Hope pokrčila rameny. „Není to tak strašný, jen se mi trochu točí hlava a chci spát. Asi jsem se někde škrábla nebo něco.“

Žena si odfrkla a odběhla od její postele. „Není to tak strašné,“ brblala si cestou. Vrátila se s tubou páchnoucí masti, kterou položila na stolek hned vedle přecpaného košíčku, a začala Hope prohlížet hlavu. „Začněte ošetřovat slečnu Simmsovou, pane Goldbergu. Hlaste mi jakákoliv vážnější zranění,“ řekla směrem k vysokému klukovi, který nejistě postával u nohou Tessiny postele, a pokračovala v prohlížení Hopiny hlavy.

Pak popadla svou hůlku a začala s ní kroužit nad Hopinou hlavou, do toho mumlala nějaké formule a stále jí vmazávala mast do vlasů. „Prý že to není nic vážného. Vždyť jste si tu hlavu rozsekla! Co se proboha stalo?“

„Není to Hopina vina, madame. Zaútočili na ni Zmijozelští. Snažila se mě bránit.“

„Vy mlčte, slečno Simmsová. Taky nevypadáte moc dobře. A o tom incidentu už jsem slyšela. Zpátky k vám, slečno le Fayová. Vůbec nechápu, jak to že jste ještě neomdlela. Každý by se za těchto okolností téměř okamžitě sesypal.“

„Asi to je tím adrenalinem,“ zamumlala Hope.

„Nechci, abyste mi odpovídala!“

Hope bez zájmu pokrčila rameny. Cítila se, jako by byla zasažena matoucím kouzlem, a pomalu se jí přestalo dařit bojovat s touhou spát. „Tak na mě furt nemluvte. Je přece jasné, že vám pak budu odpovídat.“

Kluk, co ošetřoval Tessu, se pobaveně zasmál, ale zmlkl, když po něm madame Pomfreyová hodila zlostným pohledem. „Musím na vás mluvit, abyste neomdlela. Nesmíte tak učinit, dokud se vám o tu ránu nepostarám. Bolí vás ještě něco?“

Hope přikývla. „Záda. A Tessu taky.“

„Doufám, že jsou jen namožená,“ řekla si madame Pomfreyová pro sebe, zatímco jí vmasírovávala páchnoucí mast do pokožky mezi vlasy. „Co na to řekne vaše teta, až vás takhle uvidí?“

„Ona už to ví,“ zamumlala Hope potichu. „To ona mě poslala na ošetřovnu.“

Ošetřovatelka něco nesrozumitelně zamumlala a začala jí hlavu pro změnu ovazovat. Hope si byla jistá, že až s tím bude hotová, bude vypadat jako mumie. 

„Tahle už je hotová, madame Pomfreyová,“ řekl ten kluk, co se věnoval Tesse, která teď byla celá rudá.

„Výborně, pane Goldbergu. Nějaká vážná zranění?“

„Nic strašnýho. Modřiny a šrámy. Vypadá to, že na ta záda upadla fakt tvrdě. Kupodivu otřes mozku nemá.“

„Výborně. Ještě se na ni podívám, ale soudím, že na večeři už bude moct odejít. To se ale nedá říct o vás, slečno le Fayová. Vy otřes mozku na rozdíl od slečny Simmsové máte. A navíc ta rozseknutá hlava... mhm, vaše teta nebude potěšená. Pár dní tu se mnou zůstanete.“

„Jestli to je jen pár dní, tak s tím nemám problém. Aspoň si na chvíli odpočinu od školy, Merlin ví, že to potřebuju. Ale příští týden mám zápas, tam musím být. Je to náš první zápas, hrajem proti Mrzimoru a já jsem chytač.“

„Vy mladí a ten váš famfrpál,“ řekla madame Pomfreyová a věnovala jí zlostný pohled. „Byli byste schopní se kvůli tomu hloupému sportu zmrzačit! Ale nemějte obavy, slečno le Fayová, na ten váš veledůležitý zápas už budete naprosto zdravá.“

Hope si oddychla a položila hlavu na polštář. To bylo vše, co chtěla slyšet. „To jsem ráda,“ zamumlala a zavřela oči, připravená usnout.

Najednou se ale rozrazily dveře a dovnitř se vřítily Marlene, Lily a Alice. Hope se potěšeně usmála, když své kamarádky uviděla.

„Hope! Tesso! Jste v pohodě?“

„Slyšely jsme, co se stalo, ale moc jsme to nepochopily. Každý totiž říkal něco trochu jiného. Víme jen, že to zahrnovalo vás dvě, Pottera a Blacka a Severuse a jeho přátele. Ale proč, proboha? Co jste si tam udělali? Co se stalo?“

Na to se Hope i přes bouřlivé protesty madame Pomfreyové posadila. Okamžitě se jí začala točit hlava, ale ignorovala to. „Řeknu ti, co se stalo. Ten tvůj Snape a jeho kámoši Mulciber, Avery a Regulus napadli tady Tessu jenom kvůli jejímu krevnímu statusu, jenom kvůli tomu, že je z mudlovské rodiny, že má mudlovské rodiče. Stejně jako je máš ty, Lily! Jak s někým takovým můžeš kamarádit? Jak ho můžeš furt obhajovat?“

Lily ohromeně vykulila oči. „Cože? To ale nemůže být pravda! Severus by nic takového neudělal.“

Hope si odfrkla. „No jasně. Stál tam jako solný sloup, nesnažil se je zastavit, když Tesse ubližovali. Máš pravdu, on nic neudělal, on tam byl a prohlížel si nehty, zatímco jeho kamarádi ubližovali tvojí kamarádce. Musím říct, že se zachoval jako naprostý charakter!“ 

Chtěla pokračovat, chtěla říct Lily dalších milion věcí, ale nemohla. Najednou se jí zatočila hlava a znovu uviděla tmavé fleky. Padla zpátky do polštářů a začala zuřivě mrkat, aby se té temnoty zbavila. Nemohla teď omdlít, měla toho ještě tolik na jazyku.

„To by stačilo! Vy tři odtud okamžitě odejděte. Ani slečna le Fayová a ani slečna Simmsová nejsou připraveny na jakékoliv návštěvy!“ vybuchla madame Pomfreyová.

„Ale –“ slyšela Hope namítnout Marlene.

„Žádné ale! Ven! Ven!“ 

„Severus by nic takového neudělal, Hope!“ vykřikla Lily na své cestě z ošetřovny. Nezněla už ale tak přesvědčeně jako předtím.

Hope se pokusila i přes své mdloby znovu posadit a něco za ni zařvat, ale byla zatlačena madame Pomfreyovou zpátky do lůžka.

„A vy, slečno le Fayová, pokud se znovu pokusíte zvednout, přivážu vás k tý posteli! Ano, slyšíte dobře, opravdu nemám problém vás k ní přivázat! Vaše teta by jistě nic nenamítala, kdyby slyšela, jak jste se chovala.“

Madame Pomfreyová už jí ale nic říkat nemusela, neboť Hope konečně po celé půlhodině, kdy se snažila zůstat při vědomí, omdlela a nyní na posteli ležela naprosto nehybně.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉ 

Hope se poprvé za dva měsíce probudila do místnosti zalité světlem. Když si toho všimla, když si všimla, že je venku už světlo a ona teprve vstává, prudce se posadila a naslepo sáhla po svých hodinkách, které si před spaním vždy dávala na noční stolek. 

Nenahmatala je ale. Místo toho se jí podařilo převrhnout sklenici vody a ta se skutálela až ke kraji stolu, odkud nakonec spadla na zem a hned za ní hromada přáníček, které zabíraly většinu místa na nočním stolku. 

Hope to všechno sledovala jako při zpomaleném filmu a trhla sebou, když zazněl ten nepříjemný zvuk tříštícího se skla. Podařilo se jí udělat bordel a zničit si přáníčka hned v prvních sekundách po svém probuzení. Byla fakt úžasná.

„Do háje,“ zašeptala a rychle se rozhlédla kolem sebe. Teprve v tu chvíli si uvědomila, kde se vlastně nachází. Nebyla u sebe v ložnici v havraspárské věži, nebyla u Nebelvírských, kde čas od času přespávala. Byla na ošetřovně. A z konce místnosti se k ní blížila madame Pomfreyová.

Žena otevřela pusu a Hope se nakrčila v očekávání kousavých výčitek nad rozbitou sklenicí a rozlitou vodou. Toho se ale nedočkala. Ba naopak, když od ní byla paní Pomfreyová jen pár stop daleko, místností se ozvalo „Slečno le Fayová! Konečně jste vzhůru!“. Nad tím bordelem, co Hope udělala, se ani nepozastavovala. Jen mávla hůlkou a rozbitá sklenice i rozlitá voda byly pryč, přáníčka byla znovu úhledně poskládána na nočním stolku naprosto suchá.

Žena popadla košík s různými mastmi a lahvičkami, který vrazila Hope do rukou a začala jí odvazovat obvaz. „Díkybohu za to. Začínali jsme se bát, že se už neprobudíte. A když už, tak ne v dohledné době. Co jsem slyšela od vašich přátel, Minerva – vaše teta – byla strachy bez sebe. Často při hodinách zapomínala, o čem mluví, a byla citlivější než normálně.“

Hope zmateně nakrčila čelo a otevřela pusu, aby nějak odpověděla, ale nenapadala ji žádná vhodná slova. Nechápala, o čem madame Pomfreyová povídala.

„Pane Goldbergu, jděte, prosím, informovat Hopinu tetu o jejím probuzení. A nestyďte se upozornit i její přítelkyně, pokud na ně narazíte.“ 

Madame Pomfreyová ji s jemným postrčením donutila si znovu lehnout a Hope, která se stále cítila trochu zmateně a malátně, ani neprotestovala. „Vypadá to dobře. Soudím, že zítra nebo spíš pozítří už se budete muset připojit k ostatním. Už bylo na čase.“

Hope konečně pochopila, o čem je řeč, a srdce se jí sevřelo strachy. „Madame Pomfreyová, jak dlouho jsem vlastně byla mimo? Nezmeškala jsem, doufám, zápas proti Mrzimoru?“

„Ach, pořád jen ten váš famfrpál. Takový nebezpečný sport, já osobně bych ho zakázala. Ale dobrá, spala jste dva dny. Teď je poledne, ani ne před chvílí začala první hodina po přestávce na oběd, pokud se nemýlím.“

Hope spadl kámen ze srdce. Nadechla se a chtěla se jí zeptat ještě na něco, ale nikdy nedostala šanci.

Na ošetřovnu vrazila menší skupinka lidí a než Hope pořádně dokázala zaregistrovat, kdo je kdo, ocitla se v železném sevření a vše, co mohla vidět, byly plavé lokny.

„Marlene, nemůžu dýchat,“ zaskuhrala Hope a snažila se ji odstrčit.

„Zmlkni, Hope. Skoro jsi mi způsobila infarkt. Nemáš právo dýchat,“ zaprskala na ni Marlene. „Jsem tak ráda, že žiješ. Já a ostatní jsme měli takový strach.“ 

Hope sebrala síly a pořádně do ní strčila, načež se jí kamarádka svalila k nohám a Hope se uchechtla jejímu ublíženému výrazu. „Nemohla jsem dýchat.“

„Pro dobrotu na žebrotu,“ zamumlala plavovláska a odstoupila od ní, aby dala prostor ostatním, co s Hope chtěli mluvit.

Neměla moc čas se zotavit z prvního objetí, když byla sevřena znovu, a tentokrát dokonce třemi lidmi. A z dýchání se znovu stala obtížná záležitost.

„Jsme tak rády, že jsi v pohodě!“

„Je v pohodě, že, madame Pomfreyová?“

„Ach, ovšem, drahá.“

„U Merlinových vousů, holky! Nemůžu, do háje, dýchat. Vypadněte ode mě!“ vybuchla Hope a vytrhla se jim.

„Pozor na jazyk, Hope,“ ozvalo se ode dveří.

Hope se překvapeně otočila a na tváři se jí rozlil úsměv, když uviděla, kdo u vchodu stál. Byla tam její teta. Měla na sobě jako vždy klobouk, tentokrát v safírové barvě, ke kterému si oblékla ladící róby. Kráčela k ní pomalu a s úlevným výrazem ve tváři se jí pomalu začal tvořit úsměv.

„Teto Minervo!“ zvolala Hope nadšeně.

„No vidíte to? Nás div odtud nevyrazila, ale jakmile jde o profesorku McGona –“

„Zmlkni, Marlene!“ zasyčela Lily.

„Říkám to, jak to vidím!“

„Jak se cítíš? Máš nějaké bolesti? A co ta rána na hlavě? Jak vypadá? Je už doufám pryč?“ ptala se Hope její teta, nyní usazená na kraji bíle povlečené postele.

„Ještě jsem neměla čas to zkontrolovat, abych byla upřímná.“ Hope se obrátila k ošetřovatelce, co postávala o kousek dál. „Madame Pomfreyová? Jak mi je?“

Madame Pomfreyová, co si právě schovávala do kapsy hedvábný kapesník, se nad Hopinými slovy dojatě pousmála. „Jsi v pořádku, má drahá. Rána na hlavě se ti už naprosto vyléčila. Nebudeš tam mít ani jizvu. Záda budeš mít dle mého názoru ještě ztuhlá, ale to je spíš kvůli jejich neaktivitě než kvůli tomu nárazu.“

Hope spokojeně přikývla a znovu se otočila ke své tetě. „Tak jak je to? Jak to dopadlo? Kdo dostal trest a kdo byl vyloučen? Doufám, že to byl Avery nebo Mulciber. Počkat, ne! Doufám, že to byl Snape, jo, ten pitomec –“

„Pozor na jazyk!“ vyštěkla teta Minerva a Hope s nevinným pokrčením ramen umlkla.

„Tak jak?“

Žena se ohlédla přes své rameno na Hopiny čtyři kamarádky, které tam postávaly a tvářily se, jako by chtěly být právě někde jinde. Bylo vidět, že pro ně byl nezvyk vidět jejich profesorku se chovat tak... lidsky. 

„Nevadilo by vám, kdybyste nás opustily, dámy? Jděte vyřídit zbytku vaší třídy, že hodinu již ukončuji. Ne vaši, slečno Simmsová, nemusíte se tvářit tak nadšeně, tu nebelvírskou. Vám doporučuji, abyste se vrátila na svou hodinu.“

Tesse sklouzl radostný výraz z tváře a pomalu následovala Marlene, Lily a Alice ze dveří.

„Nyní, Hope, když jsme osaměly...“ řekla teta Minerva, když se za dívkami zavřely dveře. „Slyšela jsem ten příběh už z hodně úst – od tvých přítelkyň a od Pottera a Blacka, od Severuse Snapea a Reguluse Blacka a jejich přátel... dokonce i od některých, co kolem procházeli. Než se ale s Albusem a s řediteli ostatních kolejí shodneme na verdiktu, musím ještě vyzpovídat tebe. Nuže, spusť.“

Hope přikývla, roztočila své mozkové závity a začala své tetě vyprávět, jak seděla s Tessou nad knihami lektvarů a pracovala s ní na společném projektu. A povídala a povídala. Čím víc se blížila k samému závěru svého vyprávění, tím se prohlubovala vráska na tetině čele. Když konečně skončila – zhruba dobrých sedm minut po začátku –, tetina tvář už byla zkroucena do hlubokého zamračení.

„Chceš mi říct, že ji opravdu napadli..., opravdu ji napadli – svou spolužačku – uprostřed knihovny? Že si dovolili tak učinit jen pro její krevní status?“

Hope zlostně přikývla. „Přesně. Jsou to –“ A nazvala je tak sprostým výrazem, že si od své tety vysloužila plesknutí po ruce.

„Vážně si dávej pozor na jazyk, Hope!“

Hope si založila ruce na hrudi. „Sama víte, že to je pravda! Zaslouží si všechny možné nadávky, který pro ně svět vymyslel. Jak zbabělé a ubohé, jak hloupé... Napadat lidi kvůli jejich krevnímu statusu. Každý z nich má v rodině někoho od mudlů. Musí – jejich rod by vymřel, kdyby tomu tak nebylo.“

„To já přeci vím.“

„No vidíte!“ zvolala Hope vítězoslavně.

Teta Minerva nad ní zavrtěla hlavou. Ve tváři jí hrál malý úsměv, který prozrazoval, že se svou chráněnkou naprosto souhlasila. „Jestli se mi to podaří, budou potrestaní jen studenti se Zmijozelu,“ promluvila. „To by bylo to nejspravedlivější, co se dá učinit. Ještě ale uvidíme.“

„To mi přijde jasné. Všichni ostatní jsou v tom naprosto nevinně, jen se bránili.“

„Samozřejmě s tebou souhlasím, Hope, ale to rozhodnutí není jen na mně – má do toho co mluvit i ostatní ředitelé kolejí.“

„Profesor Křiklan nemá rád šikanování kvůli krevnímu statusu,“ podotkla Hope. „Překvapilo by mě, kdyby měl s vyloučením problém.“

„Kéž by byl problém jen to! Nejde jen o to. Jde o rodiče zmijozelských chlapců. Mulciberovi a Averyovi, Snapeovi a Blackovi...“ Žena se odmlčela a střelila k dívce očima, uvědomujíc si svou chybu.

Hope měla tvář zkroucenou do té nejnenávistnější grimasy. „Walburga je tady? Na hradě?“ Její teta pomalu kývla, načež Hope v ruce pevně sevřela deku a zatnula zuby. 

Jak ráda by té ženě oplatila to, co udělala jejím rodičům a její Leslie.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉ 

Byly to jenom dva dny, co měla zůstat na ošetřovně, ale Hope to po pár hodinách o samotě připadalo jako věčnost. Její kamarádky byly na svých hodinách, stejně tak Hugh Goldberg, student sedmého ročníku Mrzimoru a asistent madame Pomfreyové, se kterým se Hope po nějaké době dala do řeči.

Co zahánělo nudu byly jedině její knihy, na které kvůli domácím úkolům, kterými je učitelé zahrnovali kvůli blížícím se zkouškám, neměla čas. A tak četla a četla. Začala Malým princem od Antoine de Saint-Exupéryho a pokračovala Hobitem od Tolkiena. Obě knihy měla půjčené od Tessy. 

Byla na třetí kapitole, když do dveří vrazil Scott Adkins vyšilující, jestli bude jeho chytač schopen příští týden hrát. Madame Pomfreyová ho vyhodila hned po tom, co na něj Hope zakřičela, že o ni nepřijde.

Potěšilo ji to. Byla ráda, že si Scott uvědomoval, jak moc byla pro tým nepostradatelná.

Byla na šesté kapitole, když se dveře otevřely znovu a v nich se objevili její spolužáci z Havraspáru – Hestia, Daphne, Angela a dokonce i Bertram spolu se svým nejlepším kamarádem Benjym Fenwickem.

Přinesli jí úkoly a zápisky z hodin. Bylo toho spousty – mimořádně dlouhá esej z dějin čar a kouzel, procvičování odzbrojovacího kouzla z obrany proti černé magii, a další a další eseje z bylinkářství, lektvarů, kouzelných formulí a astronomie. Jediná profesorka, co ten týden nezadala jediný domácí úkol, jedinou esej, byla Hopina teta, a to jen potvrzovalo informaci, kterou jí předešlý den sdělila madame Pomfreyová, tedy že její teta nebyla kvůli Hope ve své kůži.

Hope odmítla Hestiiny zápisky s jejím podivným nečitelným písmem a po chvíli váhání si vzala od Angely její mudlovský sešit. Sešit byla podivná tenká knížečka s měkkými deskami a řádky. Hope s ním svou spolubydlící viděla už několikrát a zpočátku vůči tomu předmětu byla poněkud nedůvěřivá, ale po nějakém čase uznala, že je mnohem praktičtější než pergameny, které kouzelníci užívali ke stejným účelům.

Bylo úžasné, co všechno dokázali mudlové bez magie vymyslet.

Havraspárští zůstali ještě chvíli, poslouchali Hope a její vyprávění o jejím souboji se Zmijozelskými a Bertram Aubrey jí vyprávěl o tréninku, který byl teď s blížícím se zápasem proti Mrzimoru skoro každý den. Když ho tak Hope poslouchala, strašně se jí chtělo opustit ošetřovnu a připojit se k normálnímu vyučování, jen aby se znovu mohla proletět na svém milovaném Nimbusu Tisíc pět set. Odešli, až když je madame Pomfreyová vyhnala s tím, že musí odpočívat. 

Také u ní byli Robbie a Mina – přerušili ji u osmé kapitoly –, ale to těch návštěv už měla bradavická ošetřovatelka dost a okamžitě je nahnala zpátky ke dveřím.

Hope tak trávila zbytek odpoledne sama s tlustou knihou, hromádkou úkolů a zápisků. Společnost jí dělala jen madame Pomfreyová, co si neodpustila ji za čtení knih buzerovat (dle ženina názoru by neměla Hope tak moc namáhat hlavu a prostě jen spát), a kluk ležící na posteli hned vedle ní s vlasy tak dlouhými a plavými, že by lehce splývaly se sněhem. Ten ale nebyl moc dobrým společníkem. Celou dobu, co tam tak spolu leželi (Hope hádala, že to už pár dní bude), k ní byl otočený zády, ale podle škrábání brku o pergamen byl vzhůru a prostě jí neměl co říct.

Bohužel pro něj se Hope nedokázala vyrovnat s tou nudou, s tím tichem. Hobit neHobit.

„Co děláš?“ 

Škrábání brku na chvíli ustalo a pár vteřin panovalo v ošetřovně napjaté ticho. Pak se ale ten zvuk znovu ozval a Hope soudila, že začal chlapec znovu psát.

Oslovila ho tedy znovu. 

„Hej, ty s těmi bílými vlasy? Co děláš?“

Teď už ji ignorovat nemohl a tentokrát když zvuk brku ustal, chlapec se pomalu otočil přes rameno a plaše se na ni zadíval.

„Ty... ty mluvíš na mě?“

Hope zakývala hlavou. „Jo. Co děláš?“

Škubnul hlavou zpátky ke svému papíru a pak znovu k ní, tentokrát měl ale zarudlé tváře. Červenal se, uvědomila si Hope překvapeně. Nemyslela si, že ho tak jednoduchá otázka znervózní.

„Nic důležitého,“ zamumlal tiše.

Hope nemusela být génius, aby jí došlo, že si vymýšlel, ale místo toho, aby se ho vyptávala, k němu s malým úsměvem natáhla ruku. Pochopila, že chlapec nerad mluvil. Ať už o sobě, nebo o čemkoliv jiném. Svým způsobem jí připomínal Tessu.

„Jsem Hope le Fayová.“

Vypadal v tu chvíli jako nějaké plaché lesní zvířátko. Překvapeně hleděl na její nataženou ruku, prsty, ve kterých stále držel orlí brk, se mu lehce třásly a ústa měl lehce pootevřená v údivu. Váhavě si utřel dlaň do svých tepláků, pomalu se natáhl k Hopině ruce a jemně ji sevřel. 

Jeho dotek byl pryč dřív, než ho mohla Hope pořádně zaznamenat.

„Já jsem Xenophilius Láskorád,“ představil se.

„Ráda tě poznávám, Xenophiliusi,“ řekla Hope s úsměvem, o kterém doufala, že vypadá přátelsky. Sám Merlin věděl, jak někdy v přátelskosti selhávala.

Xenophilius něco velice rychle a velice potichu zamumlal, díky jeho hlasu to znělo jako zašumění větru. 

„Co jsi říkal?“

Ač se to zdálo nemožné, Xenophiliusovy tváře se zbarvily ještě do nachovějšího odstínu červené. Nyní mu většinou pobledlý obličej křiklavě kontrastoval s jeho skoro bílými vlasy. 

„Nic. Jen že... je Xeno lepší.“

Hope na něj chvíli zmateně hleděla, než jí to docvaklo. „Oh... OK, fajn, takže jen Xeno. Dobře.“

Po tom krátkém seznamovacím dialogu mezi nimi zavládlo ticho. Zatímco si ho Hope zkoumavě prohlížela a studovala jeho profil, Xeno zíral na své dlaně a hrál si se svými prsty, na kterých byly vidět zaschlé skvrny od inkoustu. Bylo jasné, že chlapec jen tak ticho neprolomí, jelikož ani jejich konverzaci nezačal, a tak Hope bylo jasné, že to bude znovu na ní.

„Tak... teď, když jsme se seznámili... Proč jsi vlastně tady?“

„Co?“ 

„Vždyť víš,“ Hope mávla rukou kolem sebe, „proč jsi tady na ošetřovně. Jsi nějak nemocný, nebo něco?“

„Jo. Mám horečky. Nebo spíš měl jsem..., měl jsem horečky,“ řekl Xeno trochu jistěji. „Madame Pomfreyová mi říkala, že brzy budu moct odejít.“

Hope pocítila zklamání. „Opravdu? A kdy? Snad ne dnes?“

„Ne. Až zítra večer.“

Hope se šťastně usmála. Byla ráda, že tu s ní Xeno zůstane. „To je fajn. Já taky budu moct odejít zítra večer. Tak můžem jít spolu. Kam chodíš na kolej?“

Zadržela dech. Modlila se, aby nebyl ve Zmijozelu. Ale to bylo absurdní. Lidi jako Xeno nekončili ve Zmijozelu.

„Do Havraspáru,“ zamumlal Xeno potichu.

„Vážně? Páni... Nikdy jsem si tě nevšimla. Taky chodím do Havraspáru, víš,“ řekla mu Hope. Xeno se znovu začal červenat, a tak rychle začala znovu mluvit. „A do jakého ročníku? Do prvního?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Do druhého.“ Teď už šeptal. A tak potichu, že kdyby nevěděla, o čem je řeč, nerozuměla by mu.

Ale na tom teď nezáleželo. Na čem teď záleželo, bylo, že teď byla na řadě Hope, aby zrudla. Její obličej zaplavila horkost a uhnula od Xena zahanbeně pohledem. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla uvěřit nad svou pitomostí, nad svou nevšímavostí, nad svou povrchností. Jak si ho nemohla nevšimnout? „Aha... Já taky.“

„Je v pohodě, že sis mě nevšimla. S nikým moc nemluvím. Většinou jsem u sebe na pokoji,“ promluvil Xeno s větší jistotou, kterou způsobila touha dívku utišit.

„To není v pohodě,“ zamumlala Hope potichu a připadala si naprosto namyšleně. Nelíbilo se jí, že se Xeno pokoušel její chování a její nevšímavost omluvit.

Xeno, nevědíc si rady, na ni chvíli hleděl, Hope na sobě cítila jeho zkoumavé oči. Snažil se něco vymyslet, něco, co by dívku povzbudilo, a přemýšlel, co udělal špatně. Nakonec to ale vzdal a s povzdychem se otočil zpátky ke svému kusu pergamenu a začal znovu pracovat. Ošetřovnou se rozezněl škrábavý zvuk jeho brku.

A Hope, příliš zahanbená, než aby se v konverzaci snažila pokračovat, otevřela svého Hobita.

Po přečtení pár dalších stránek ticho ale přerušil tentokrát Xeno, co k ní stále ležel otočený zády. „Populární takoví jsou vždycky.“

„Hm?“ zabručela Hope a zvedla k němu pohled od své knihy.

Xenovi trochu zrudly uši. Asi se mu nechtělo to moc opakovat. „Říkal jsem, že populární lidi na škole si často nevšímají lůzy.“

„Lůzy?“ zopakovala Hope šeptem a červeň se jí znovu vehnala do tváří. „Ty určitě nejsi lůza, Xeno. Nikdo ve skutečnosti není lůza. A já,“ ukázala na sebe, „určitě nejsem populární.“

Xeno se k ní stále neotočil, a tak zněl jeho hlas tlumeně, když znovu potichu promluvil. „Já... já nesouhlasím. Ty si to možná jako populární neuvědomuješ. Lidi jako ty mají takovou tendenci. Nevšímají si skutečné podoby věcí a situací, když jim ty situace přinášejí potěšení. Ty si neuvědomuješ, co se opravdu děje tady na Bradavicích, protože jako populární s ničím nemáš problém. Jsi spokojená a to je to, na čem ti záleží. Nic jiného nevidíš. Nevidíš pravdu.“ 

Každé Xenovo slovo skrývalo nejistotu a nerozhodnost. Bázlivost. Jako by se při každé slabice sám sebe ptal, jestli je mu, divnému samotářskému klukovi, vůbec povoleno mluvit takhle o ní, soudit ji, populární dívku s mnoha přáteli. Byla to otázka společenské hierarchie a on na ni nedokázal najít odpověď. 

Hope teď připomínala rajče. Snažila se nepřipouštět si Xenova slova a hlavně jejich pravdivost, ale čelila krutému neúspěchu. „Já nejsem populární,“ pronesla v panice.

Plavovlasý chlapec chvíli škrábal brkem na pergamen, než odpověděl. „Já... to nemyslel jako urážku. Ty ale přece musíš vědět, že jsi. Všichni ví, kdo jsi, všichni o tobě slyšeli a všichni o tobě mluví. Než ses vzbudila z bezvědomí, neuběhla ani hodina, kdy by tě někdo nenavštívil. Jen se podívej na svá přáníčka! V životě jsem něco takového neviděl. Byla tu Mina McGonagallová, profesorka McGonagallová, Scott Adkins, Marlene McKinnonová, Lily Evansová, Bertram Aubrey... Přímo před tvým probuzením tu byl Sirius Black. Jestli tohle neznamená, že jsi populární, tak nevím, co by znamenalo.“

Hope k němu škubla hlavou. „Cože? Sirius Black?“

Xeno, zmatený její reakcí, kývl. „Ano. Byl tu asi tak třicet minut, než se na ošetřovnu vřítil jeho kámoš James Potter, že za chvíli začínají znovu hodiny. Vynechal kvůli tobě oběd, víš.“

„Nepleteš si ho s někým jiným?“ zeptala se udiveně Hope.

„Nemyslím si... Je to ten hlasitý ze stejného ročníku z Nebelvíru? Co byl minulej rok zařazený do Nebelvíru, přestože všichni jeho příbuzní byli vždycky ve Zmijozelu? Co se před pár dny stal novým komentátorem famfrpálu? Co furt nosí povolenou kravatu?“

Hope těžce poklkla a přikývla. „Jo. To zní jako on.“

„Tak jsem si jistý, že to byl Sirius Black,“ zamumlal Xeno a vrátil se ke svému pergamenu. Tentokrát už znovu nepromluvil.

Existoval jen určitý počet slov, který byli ti nepopulární, ti samotářští, ti patřící mezi lůzu schopni za den pronést. A zdálo se, že Xenophilius Láskorád svou denní várku vyčerpal.

Zdravím!

Tak jsem zpátky s novou kapitolou a rovnou se Vás chci zeptat, jak se Vám Xeno zatím líbil. Není to ještě ten dospělý "vyšinutý" Xeno, kterého známe z knížek. Je teprve ve druháku a než se stane svým dospělým a vyšinutým já, čeká ho ještě dlouhá cesta. Ale Jinotaj - nebo aspoň pokusy o něj - už píše. A nebojte, mám pro něj ještě nějaké plány. Rozhodně se neobjevil u Hope na ošetřovně, jen aby jí párkrát zamával na chodbě a konec šmitec, to fakt ne. :-)

Chci Vám moc poděkovat za třetí místo v nej povídce měsíce. Jako vždy mi umístění udělalo radost a cením si Vaší podpory. Obecně děkuju moc Všem svým čtenářům, co tuto fan fikci čtou a co si ji užívají.

V příští kapitole se můžete těšit na opěvovaný zápas Havraspáru proti Mrzimoru. Uvidíme, jak si naše čarodějka povede. :-)

Veselé Velikonoce!

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 11. kapitola: