OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Až do úplného konce - 10. kapitola

21.03.2018 (11:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1303×

10. Souboj v bradavické knihovně

4. 11. 1971, Bradavická škola čar a kouzel

Byl první listopadový víkend a s ním přišlo pravé podzimní počasí. Venku mrzlo už i přes den, ráno byly louky pokryté jinovatkou a z komína Hagridovy boudy stoupal popelavě šedý kouř. Studenti na vyučování nosili svetry a šály a v podzemí v učebně lektvarů byla taková zima, že jim všem stoupala pára od pusy.

Začátek listopadu ale nepřinesl jen drastickou změnu počasí, ale i první famfrpálový zápas sezóny – Nebelvír vs. Zmijozel.

Hope v to poledne necelou hodinu před zahájením zápasu ale neseděla na tribunách a nedívala se, jak se Nebelvír se Zmijozelem rozehřívá. Byla úplně někde jinde. Utíkala chodbami hradu jako o život, snažící se uniknout Marlene, která ji chtěla přinutit si na zápas vzít její nebelvírskou šálu.

„Nemůžeš utíkat navždy, Hope!“

Hope s jejími slovy dramaticky přidala na tempu a vběhla do další chodby. „Tak se dívej!“ křikla zpátky.

Proběhla kolem dvou bradavických duchů, kteří hovořili tichými hlasy u velkého okna pár centimetrů nad zemí. Hope se ani nezastavila, aby je pozdravila, jen s letmým kývnutím jejich směrem běžela chodbou dál. Ty dvě průsvitné postavy za dívkami jen zíraly. 

Byla připravená znovu prudce zatočit do další chodby, když se přímo před ní začaly otevírat jedny z mnoha dveří, co v té chodbě byly. Hope vykulila oči, když z nich vyšla vysoká žena se špičatým kloboukem na hlavě, v černých róbách a s nebelvírskou šálou omotanou kolem krku.

Instinktivně se otočila a utíkala zpátky, chytající Marlene, která do ni málem narazila, za ruku. „Utíkej,“ zašeptala. 

Ale bylo už pozdě. 

Chodbou se rozezněl přísný ženský hlas a v tom otevřeném prostoru vytvářel ozvěnu: „Hope! Slečno McKinnonová!“

Hope a Marlene okamžitě zastavily a rychle po sobě střelily pohledem, v očích jim byla vidět panika. Měly malér. Pomalu se otočily k té ženě, co se k nim ráznými kroky blížila. Byla to Hopina teta Minerva McGonagallová a vypadala namíchnutě.

„Co to tu, u Merlina, provádíte? Jak jistě víte, je zakázané běhat po chodbách,“ řekla její teta zamračeně, když k nim došla. 

„Omlouváme se, paní profesorko,“ zamumlala Marlene.

Vypadalo to ale, že ji zastihly v dobré náladě. Její rty se totiž brzy uvolnily z grimasy a Hope by přísahala, že viděla i malý náznak úsměvu. „Co tady vůbec děláte? Pokud se nemýlím, slečno McKinnonová, na začátku školního roku jste se dostala do nebelvírského famfrpálového týmu. V tuhle chvíli byste se tedy měla rozcvičovat s ostatními Nebelvírskými na hřišti a ne tady porušovat školní řád.“

Marlene sklonila provinile hlavu. „Omlouvám se, paní profesorko,“ zopakovala.

„A ty, Hope, od tebe bych očekávala, že už budeš na tribunách podporovat své přátele.“

Hope přikývla. „Máte pravdu. A taky bych tam byla, kdyby mě tahle,“ ukázala na Marlene, „nenutila do nošení její šály.“ Marlene se na ni výhružně zamračila, ale Hope se nenechala zastrašit a pokračovala. „To mé koleji ale přece nemůžu udělat! Sama přeci jsem ve famfrpálovém družstvu. Bylo by to skandální.“

Její teta nad ní pobaveně zavrtěla hlavou. „Já osobně v tom nevidím problém,“ řekla a rozešla se směrem ke schodišti, s letmým mávnutím ruky jim pokynula, ať ji následují. „Můžu tě ubezpečit, že Havraspár by se k tobě zády neobrátil, kdyby tě s tím šálem uviděl. Merlin ví, že to je ta nejrozumnější kolej ze všech čtyř. A k tomu jsem měla to štěstí cestou do mé pracovny narazit na pana Adkinse. Sám měl kolem krku omotaný nebelvírský šál.“

Marlene se na ni vítězně zašklebila a Hope nad jejím chováním protočila oči, načež na ni blondýnka vyplázla jazyk. Obě si dávaly pozor, aby je Hopina teta nenachytala, a tak se to všechno odehrálo doslova za jejími zády.

„Mezi námi,“ pokračovala její teta, „jsem toho názoru, že to má co dělat s Minou. Obě víme, jak moc v létě o panu Adkinsovi mluvila.“ 

Společně došly ke hřišti převážně v tichosti. Hope sem tam prohodila něco se svou tetou, která se jí vyptávala na školu a hlavně její známky. Věřila, že na ně byl vskutku prapodivný pohled – obávaná profesorka Bradavic mluvící s dvěma studentkami z druhého ročníku, z nichž jedna na sobě měla nebelvírský famfrpálový dres. Málokdo věřil svým očím, když kolem něj trojice prošla, a nejednou se za nimi otočila hlava nějakého studenta.

Když konečně stály u vchodu do stadionu, Hope a Marlene se k ženě obrátily připraveny se s ní rozloučit, ale ta je gestem umlčela dřív, než mohly cokoliv říct.

„Tak tedy, slečno McKinnonová, pokud stále máte zájem půjčit Hope svůj šál i přes její hloupé chování, navrhuji vám, abyste to udělala teď. V mé přítomnosti se určitě neodváží protestovat.“

Marlene se zakřenila a samolibě podala Hope svou šálu. Hope se na ni zamračila a vztekle ze sebe strhla svou havraspárskou a vecpala ji do kapsy. S nechutí si pak omotala nebelvírskou šálu kolem krku.

„Přeji vám hodně štěstí,“ dodala Hopina teta ještě.

„Děkuji, paní profesorko.“

Pak se obě dívky se ženou rozloučily a ve spěchu se od ní rozešly pryč – Hope za kamarádkami na tribuny a Marlene do šaten. Nemohly ztratit už ani minutu, zápas by měl za chvíli začít. Byly ale opět zastaveny, sotva udělaly krok.

„A pět bodů odebírám Nebelvíru a Havraspáru za porušení školního řádu.“

Hope a Marlene se na sebe podívaly a povzdychly si. Nebylo možné uniknout trestu, když jeden jednal s Minervou McGonagallovou. S letmým kývnutím se i ony rozloučily.

Hope našla Lily, Alice a Tessu v tom nejhlasitějším davu Nebelvírských, který kdy viděla. Seděly hned v první řadě a vesele se spolu bavily. Byla mile překvapená, když zjistila, že jí držely místo, na které se vzápětí posadila.

„Hej, tohle je –“ otočila se na ni Lily, ale když viděla, že to je ona, usmála se. „Ahoj Hope.“

„Ahoj, Lily.“

Tessa a Alice, sedící na druhé Lilyině straně, ji taky pozdravily a Tessa překvapeně pozvedla obočí, když viděla, že měla kolem krku omotanou nebelvírskou šálu.

„Takže nakonec tě Marlene donutila si ji vzít?“ zeptala se jí pobaveně.

Hope přikývla a zavrtala se rukama v rukavicích hlouběji do svého kabátu. „Jo. Může za to moje teta.“

„Jak to?“ přidala se do konverzace Lily.

„V prvním patře jsme na ni narazily – právě vycházela ze své pracovny, šla na zápas. Nachytala nás, jak běžíme po chodbách, a po tom, co nám vynadala, jsme všechny tři vyrazily sem. Nakonec mě cestou přinutila si tu šálu vzít.“ 

„Co?! A nijak vás za to porušení řádu nepotrestala?“

Hope se znovu zatvářila provinile, a když jim říkala o těch pěti odebraných bodech, vyhýbala se Lilyinu dopálenému pohledu. 

„Vy dvě jste nemožné!“ zaúpěla Lily.

„Je to všechno Marlenina vina.“

Rudovláska si odfrkla. „No jasně. Protože ty –“

„Mlčte, už to začíná!“ okřikla je Alice.

A tak zmlkly a obrátily svou pozornost na hřiště před nimi, jejich konverzace byla zapomenutá. Právě kolem nich proletěli Nebelvírští ve svých rudých dresech. Marlene se svými blonďatými loknami stáhnutými v culíku byla mezi ostatními z družstva lehce rozpoznatelná.

„A tady máme Nebelvír!“ zvolal komentátor zápasu. „Já jsem Dominic Sherman a budu komentovat první zápas sezóny, který již tradičně odehraje Nebelvír se Zmijozelem!“

Tribuny se s jeho slovy rozeřvaly a Hope málem ohluchla z toho hluku, který kolem ní Nebelvír dělal. Křik a výskot, nadšené údery do lavic, to bylo jediné, co mohla nějakou dobu slyšet, a když už to vypadalo, že se vše uklidní, proletěla kolem Mina a Nebelvír se znovu nadšením rozeřval. Hope s úsměvem tleskala s ostatními.

„Pojďme se podívat na sestavu,“ pronesl Dominic Sherman slavnostně. „Letos už nebude střelkyně Mina McGonagallová, legenda bradavického famfrpálu, létat s Barnesem a Abernathym, ale přidají se k ní naprostí nováčci James Potter a Marlene McKinnonová.“ Sherman počkal, až se jásající Nebelvírští trochu ztiší, než pokračoval: „Oba jsou z druhého ročníku, tak uvidíme, jak se za ty dva měsíce stihli s McGonagallovou sladit. Rozhodně si myslím, že by mohl mít dnes Nebelvír se Zmijozelskými a jejich cílevědomou hrou potíže.“

Hope si odfrkla. Čemu Dominic Sherman říkal cílevědomá hra, to většina bradavických studentů označovala jako nestydaté podvádění. 

„Kapitánství se letos ujala Lauren Crownoverová, brankářka Nebelvíru,“ říkal dál Sherman. „Na pozici chytače najdeme Cornwella a dvojčata Prewettova jsou samozřejmě odrážeči. Oh, a tady máme Zmijozel!“

Hope drkla do Lily, kterou měla nejblíž, aby si získala její pozornost. „Hej, Lils, proč se vlastně Sirius nesnažil dostat do týmu? Co si pamatuju, zbožňoval famfrpál.“ 

„Black se pokusil dostat do týmu, Hope,“ řekla jí Lily, „ale proti dvojčatům Prewettovým nebyl moc dobrý.“

„Prewettovi? Sirius chtěl hrát jako odrážeč? Vždyť byl vždycky skvělý v útoku!“

Lily ale jen pokrčila rameny a vrátila se k pozorování hry – Nebelvír a Zmijozel byly teď rozmístěny kolem madame Hoochové a kapitánky Lauren Crownoverová a Emma Vanityová si šly podat ruce.

Hope se otočila přes rameno a podívala se na Remuse a Petera, co seděli o kus dál. Siriuse, kterého hledala, vedle nich však neviděla, a tak se znovu obrátila k Lily. „Hele, kde je vlastně Sirius? Není u Remuse a Petera.“

Lily se na ni ani nepodívala. „Na někoho, kdo prohlašuje, že s ním nechce už nic mít, mluvíš o Blackovi celkem často, Hope.“ 

Hope zrudla a podívala se před sebe. Snažila se sledovat zápas, který už oficiálně začal, a hráči teď létali všude kolem nich po celé šířce hřiště, snažíc se prohodit Camrál obručemi. 

„To není pravda,“ promluvila směrem k Lily po chvíli.

Ani tentokrát se na ni rudovláska nepodívala, když jí odpověděla: „Popravdě, je mi to opravdu jedno. Nepřišla jsem sem drbat o Blackovi, a už vůbec ne o Potterovi, přišla jsem sem podpořit Marlene. A od tebe bych očekávala to samé.“

„A McGonagallová má Camrál a míří k zmijozelské brance. Háže Camrál Potterovi, Nebelvír se tak vyhýbá obraně Zmijozelu, Potter jí háže Camrál zpátky a McGonagallová jako střela letí ke zmijozelské brankářce Talkalotové. Střílí a Nebelvír dává gól!“

Jásot vypukl na tribunách, Nebelvírští se znovu pokoušeli Hope zlikvidovat bubínky. Mina si plácla s Jamesem, který ji míjel, a pak i s Marlene.

„Parkinson hází Camrál Vanityové, ta mu ho hází zpátky. Parkinson. Vanityová. Parkinson. Nottová. Nottová střílí a Zmijozel dává gól!“

Tentokrát jásot vybuchl na tribuně okupované Zmijozelem. 

Lauren Crownoverová hodila Camrál Marlene a ta vyrazila směrem k brankám Zmijozelu. Když na ni ale zaútočily naráz dva Potlouky a k tomu ještě Emma Vanityová, musela Camrál hodit Jamesovi. 

Nikdo jim to ale nesdělil, tahle akce proběhla bez jakéhokoliv komentáře Dominica Shermana, který najednou zmlknul. Bylo to divné a studenti se rychle začali otáčet směrem k učitelským tribunám, kde Dominic obvykle seděl.

Chlapec ale nebyl k nalezení.

„Ehm, ehm. Jelikož se zdá, že tady můj kolega Sherman potřebuje menší pauzu,“ ozval se jiný hlas, „hádám, že je jen na mně, abych vám komentoval zápas. Jsem Sirius Black, dámy a pánové, génius z druhého ročníku Nebelvíru.“

S jeho slovy se přítomní učitelé rozčileně rozkřičeli. Všechny je ale lehce přehlušil křik Hopiny tety, která vstala ze svého místa na učitelské tribuně a začala se rozhlížet po Siriusovi. Hope přejel mráz po zádech, její teta vypadala víc, než jen trochu dopáleně. Vedle ní profesor Křiklan s profesorem Kratiknotem odnášeli Dominica Shermana z tribuny. Hope nepochybovala o tom, že chlapce nesli za madame Pomfreyovou na ošetřovnu. 

„Takže co to tu máme,“ pokračoval Sirius. „Potter má Camrál – přirozeně – ale vzápětí ho ten blbec ve svém smějícím se stavu ztrácí – nechápu, čemu se gebíš, Jamesi, vždyť jsi věděl, že to mám v plánu udělat – ale naštěstí ho chytá McKinnonová a háže ho McGonagallový, která je poblíž branek Zmijozelu. Ta se okamžitě otáčí k –“

„Blacku, kde jsi?!“

„Přímo tady, paní profesorko. Zpátky k zápasu: McGonagallová má Camrál –“

„Blacku!“

„Vím, že by se vám to líbilo, paní profesorko, ale ne vy, ta druhá McGonagallová. Takže má Camrál, a jak to vypadá, vyhýbá se té vlezlé Vanityové, uhybá Potlouku i rozzuřené pěsti Parkinsona – pitomec jeden – a střílí! A to dělá další gól pro Nebelvír.“

„Blacku, už tě vidím!“ ozvala se Hopina teta.

„Ale ne!“ vyštěkl ze sebe Sirius vyděšeně. Chvíli se ozývaly jen údery, než znovu spustil. „Camrál má po tom geniálním gólu od Miny McGonagallové Zmijozel a Parkinson s Nottovou si ten míč mezi sebou hází jako dvě malé děti. Jestli si vy dva myslíte, že takhle se dostanete přes Nebelvír, tak se – hej, támhle je Zlatonka!“

Pak ze sebe Sirius vydával už jen výkřiky, skřeky a nezřetelná slova. Vypadalo to, že ho Hopina teta konečně chytila. Mezitím se zmijozelský chytač Lucius Malfoy a nebelvírský chytač Brad Cornwell rozletěli za Zlatonkou, na kterou je Sirius upozornil. 

„Ale paní profesorko, nechte mě to aspoň dokončit!“ vykřikl Sirius po chvíli.

„Blacku, já tě varuju!“

„Ach ne! Malfoy chytil Zlatonku a teď ji s namyšleným výrazem zvedá nad svou tupou hlavu. Zmijozel tak s mnoha podvody poráží Nebelvír. Myslím, že –“

Ale Sirius už divákům nesdělil, co že si to myslel. Vypadalo to, že Hopině tetě s ním už došla trpělivost, a umlčela ho úplně. Zápas tak skončil s diváky prohýbajícími se smíchy, poraženým Nebelvírem, jehož famfrpálový tým se zdrceně rozletěl k šatnám, a jásajícími Zmijozelskými.

҉    ҉    ҉    ҉    ҉ 

V neděli, den po utkání Nebelvíru a Zmijozelu, se všude mluvilo o Siriusovi Blackovi. Studenti, učitelé a dokonce i portréty a duchové se přidali do rozšiřování drbů, a Hope začala věřit, že jestli někdy něco překoná rychlost světla, budou to drby. Od každého jste se dozvěděli něco jiného. Někteří tvrdili, že by mohl být Sirius vyloučen, jiní, že za trest bude odveden do hlubin Zapovězeného lesa a bude jen na něm, jestli se dostane ven. Tak jako tak o něm mluvili všichni a Hope už to začínalo lézt na nervy. 

Byla jednou z těch, kteří věděli, co přesně se to odpoledne událo mezi Siriusem Blackem a ředitelkou jeho koleje. Věděla o tom samozřejmě od své tety, která byla právě tou ředitelkou. Ještě ten samý den se sešly na šálek čaje a teta jí o tom všechno pověděla.

Sirius nebude vyloučený a ani ho neodvedou do Zapovězeného lesa. Dle Hopina názoru ho čekalo něco daleko horšího. Bude muset celý jeden měsíc vypomáhat Filchovi, bradavickému školníkovi, s čímkoliv si bude přát. Trest bude vykonávat vždy po večeři, dokud mu Filch neřekne, že může odejít, a jak školníka znala, nebude to dřív, než někdy ráno. 

Filch z toho měl radost. Hope ho několikrát potkala na chodbě a ten škaredý muž se zlomyslně usmíval, zatímco hladil paní Norrisovou, jeho chlupatou škaredou kočku, po srsti. 

Hádala ale, že Siriuse moc jeho trest netrápil, možná i právě oslavoval. Po tom, co přišel od Brumbála a připojil se k ostatním na večeři, si ho studenti vynutili jako nového komentátora famfrpálu. Bylo celkem zábavné celou tu událost sledovat – všichni na večeři hulákali z plných plic Siriusovo jméno a flákali do stolů. Asi to byl jejich představa nějakého prapodivného protestu.

Nakonec byl teda Sirius oficiálně zvolen komentátorem. K nelibosti Dominica Shermana, nutno říci. Ten chlapec byl po necelé hodině u madame Pomfreyové zpátky na nohou a na večeři už zapáleně vrhal nenávistné pohledy Siriusovým směrem. Podle všeho mu Sirius podstrčil nějaký očarovaný zákusek. Sherman si sotva kousl a byl tuhý.

Hope momentálně seděla v knihovně s Tessou a pracovaly na společném projektu na lektvary, který měly na úterý. Učebnice a pergameny zabíraly téměř celou plochu stolu a bylo těžké vůbec najít nějaké místo, kam by si mohly položit ruce.

„Půjdu pro tu poslední knížku,“ oznámila Tessa a zvedla se od stolu. 

„Jasně,“ zamumlala Hope v odpověď. Ani se na ni od pergamenu, na který právě opisovala jeden odstavec z učebnice, nepodívala. Sotva zaznamenala chvíli, kdy její mrzimorská kamarádka odešla.

Tessa byla pryč kvůli jen jedné knize příliš dlouho, ale to si Hope, příliš zabraná do své práce, neuvědomila dřív, než když udělala tečku za posledním slovem dlouhého odstavce. Zamračila se a zkontrolovala čas na svých hodinkách. Měla tu už dávno být, sekce lektvarů byla prakticky hned vedle jejich stolu.

S přimhouřenýma očima se otočila k sedmi regálům, které sekci tvořily, a pátrala po drobné tmavovlásce. Ze svého místa ji ale neviděla, a tak se zvedla od stolu a snažila se nešklebit nad bolestí, kterou vzápětí pocítila. To ráno měla trénink a Scott, ovlivněn blížícím se zápasem s Mrzimorem, jim dal pořádně zabrat. 

Ještě požádala prváky ze své koleje, kteří pracovali u stolu hned vedle, ať na jejich věci dávají pozor, a pak se pomalu rozešla k regálům. Každý krok znamenal tupou bolest ve stehnech a břichu, ale Hope se nutila jít dál. Věděla, že to po chvíli přejde. 

Dívala se do každé uličky, ale pokaždé bezúspěšně, pokaždé se setkala jen s cizím párem očí ostatních studentů, co tu neděli využili k učení. Bolest ve stehnech brzy polevila a Hope začala s každým krokem navíc zrychlovat. Zamračila se. Nechápala, kam Tessa šla, a nechtělo se jí věřit, že by jen tak odešla, nebyla takový typ člověka. Někde tady prostě musela být.

Došla na konec sekce. Zastavila se a dala si ruce v bok. Se zamračením se rozhlédla kolem sebe, ale Tessu nikde neviděla. Snad opravdu neodešla. Chtěla na ni zakřičet, chtěla vědět, kde ji má hledat, ale byla v knihovně a byla si jistá, že madame Šimralová, bradavická knihovnice, by ji odtud hned vyhodila.

Věděla, že v téhle situaci nemůže udělat nic jiného, než ji dál hledat. S otráveným povzdechem se tedy rozešla k nejbližší sekci. Ze štítku u prvního regálu si přečetla, že se jedná o sekci o dracích. 

„Tesso?“ zašeptala do ticha nejhlasitěji, jak jí pravidla knihovny dovolovala, a pátrala očima kolem sebe.

Sekce o dracích nebyla zdaleka tak rozsáhlá, jako sekce o lektvarech. Zabírala tři regály, přičemž ten třetí, poslední, byl poloprázdný. Tessu ani u jednoho z regálů nenašla, a tak bez přemýšlení šla k další, a tentokrát se neobtěžovala si ze štítku přečíst, o kterou sekci se jednalo tentokrát.

Ale nedošla ani k druhému regálu, když zaslechla tiché hlasy a hned po nich podivnou ránu, jako by někdo něčím prudce hodil. Pak někdo zaúpěl bolestí a Hope se rozbušilo srdce, když ten hlas rozeznala.

Tessa.

Vytáhla svou hůlku z kapsy a rozeběhla se tím směrem, odkud zvuky vycházely – tedy k právní sekci, kde Bradavice uskladňovaly všelimožné zákony, které si kdy Ministerstvo vymyslelo. Pro své téma nepatřila k těm nejpopulárnějším, ona sama ji za celý svůj první ročník navštívila jen jednou (to když jim Binns zadal esej o trollech), a tak se dalo předpokládat, že tahle část knihovny bude liduprázdná. 

Perfektní místo pro šikanování, pomyslela si. 

Zastavila na kraji prvního regálu a opatrně vykoukla do uličky. Tessa seděla na zemi, kam ji pravděpodobně shodili, zády se opírala o police a rukama si chránila hlavu. A měla proč. Přímo před ní totiž stáli čtyři Zmijozelští: čtvrťák Theodorich Mulciber, Lionel Avery, který chodil do stejného ročníku jako Hope, a Regulus Black, Siriusův mladší – a také zlejší – bratr, co do Bradavic nastoupil teprve letos. Všichni tři měli v rukou hůlku a všichni tři mířili na neozbrojenou Tessu. Kus dál od nich se o stěnu opíral Severus Snape a znuděně si prohlížel nehty na rukou, zatímco jeho povedení kamarádíčci šikanovali nejlepší kamarádku jeho nejlepší kamarádky.

Ignorovala ten vztek, který se jí nad jeho chováním zmocnil, a znovu se podívala na ty tři. Rozzuřeně přimhouřila oči, když uviděla, jak Mulciber míří svou hůlkou na Tessu, co si tu svou nechala na jejich stole. Doufala, že neznal moc zaklínadel, aby jí vážně ublížil, doufala, že přišla včas.

Mulciber se slizkým, zlým úsměvem namířil na jednu z těžkých bichlí v policích a zvolal depulso, načež se kniha prudce rozletěla od něj přímo na Tessu, která se úplně bezmocná bez možnosti obrany ještě víc natiskla k regálu.

Teprve v tu chvíli Hope vyšla ze své skrýše. „Vendus!“ vykřikla honem a dala si záležet, aby švihla hůlkou co nejsilněji, jak ji učil Kratiknot. Z její hůlky vyšel silný poryv větru a kniha letěla zpátky přímo na Mulcibera. V plné rychlosti se setkala s Mulciberovou tupou hlavou a chlapec se vzápětí omráčen skácel k zemi.

Překvapeně se k ní obrátily zbývající tři páry očí a Hope se na ně všechny vztekle zamračila. 

„Co to tady děláte?!“

Jediný Regulus se uvolnil, když novou příchozí uviděl, Avery a Snape, kteří věděli svý, viditelně ztuhli.

Regulus jí věnoval okouzlující úsměv a švihl svou hůlkou k Tesse. „Nic velkýho, Hope, buď v klidu. Jen tady týhle mudlovský šmejdce, co si myslí, jak není chytrá, dáváme malou lekci,“ odpověděl jí samolibě. „Můžeš se dívat, jestli chceš. Vlastně – nechceš se přidat?“ 

Nevěřícně na něj vytřeštila oči a Avery se na něj podíval, jako by se úplně zbláznil. Za nimi se Snape, který také nemohl uvěřit pitomosti Regulusových slov, plácl dlaní do čela. Hope, jakkoliv to bylo zvláštní, jejich reakce udělala radost. Byla víc než ráda, že i lidi, se kterými se nebavila, věděli, jaké názory a hodnoty zastávala.

„Nemám zájem,“ vyplivla ze sebe vztekle. 

Regulus se chvíli tvářil nechápavě, ale nakonec to hodil za hlavu a pokrčil rameny. Tentokrát namířil na Tessu svou hůlkou on, načež Hope na něj zamířila tou svou, víc než připravená ho donutit přestat.

Ani jeden z těch dvou se ale k pronesení jakékoliv formule nedostal, neboť byli oba sami zasaženi kouzlem.

„Everte Stati!“ 

„Petrificus Totalus!“

První kouzlo použil Avery proti Hope, kterou to nepřipravenou odhodilo do vzduchu, a dívka vzápětí přistála ne zemi, bolest z nárazu ji na chvíli oslepila. Druhé kouzlo nezvolal nikdo ze Zmijozelských, a už vůbec ne Tessa nebo Hope. Byl to Sirius Black, který formuli vyslovil. Vedle něj stál James Potter, jeho druhá polovina, s vykulenýma očima a s hůlkou v ruce. A Regulus, zasažen Siriusovým zaklínadlem, naprosto znehybněl a končetiny se mu samy přitiskly k tělu. Chvíli na svého bratra kulil oči, ale vzápětí se poroučil k zemi nedaleko Tessy. 

Hope zasténala a pomalu se za pomoci Jamese Pottera zvedla ze země. Chvíli tam vedle něj jen tak stála a zběsile mrkala, snažila se přimět ty černé fleky, co viděla, zmizet. A když byly pryč, znovu proti dvěma zbývajícím Zmijozelským namířila hůlkou, připravená použít další zaklínadla.

Vypadalo to, že takový vývoj situace konečně dokázal vzbudit pozornost Severuse Snapea, který se líně odrazil od stěny a postavil se vedle Averyho, kde ledabyle namířil svou hůlkou na Hope, Siriuse a Jamese. Hope se nikdy neprotivil víc.

„Neměli byste se do toho motat,“ promluvil pomalu svým tichým hlasem a jeho oči se nenávistně zavrtávaly přímo do těch Jamesových. „Není to vaše věc.“

„Měl by ses za sebe stydět,“ řekla Hope znechuceně. „Co na tohle,“ mávla rukou k Tesse, co se stále ještě opírala o regál a třeštila na ně všechny oči, „Lily řekne? Měl by ses stydět,“ zopakovala znovu a Snapeovi v očích rozzuřeně blýsklo.

„Descendo!“ zařval a namířil svou hůlku na obrovský regál plný knih, který se s jeho slovy začal řítit k zemi. 

Hope vytřeštila oči. Nepředpokládala, že budou mít její slova takový efekt. „Arresto Momentum!“ zakřičela v panice a zpomalila tak pád regálu. Následně se chtěla rozeběhnout k Tesse a odtáhnout ji z dosahu regálu, ale zastavily ji ruce, které se jí omotaly kolem pasu. „Nech mě!“ zařvala a snažila se té osobě vytrhnout.

„Nemůžeš tam jít!“ odpověděl jí Sirius a škubl s ní směrem pryč z uličky. „Za chvíli to spadne! Je to moc velký, to tvoje kouzlo to dlouho neudrží!“

„Je tam Tessa, Siriusi!“ Nenechal ji ale jít, a tak po pár dalších pokusech se vyprostit zvedla znovu svou hůlku k Tesse, která na ni vyděšeně hleděla. „Everte Stati!“ zakřičela první kouzlo, o kterém si myslela, že by jí mohlo pomoct. Aby kouzlo mělo co největší efekt, švihla pořádně rukou, přičemž se jí podařilo Siriuse praštit, a ten ze sebe vychrlil hromadu nadávek.

Tessu i Reguluse, který ležel kousek od ní, to odhodilo z dosahu padajícího regálu a Hope konečně nechala Siriuse, aby ji odtamtud odtáhnul.

Co nejrychleji se rozeběhli pryč z uličky. Hope věděla, že její kouzlo dlouho ten regál neudrží, neboť byl moc těžký. Sirius ji chytl za ruku a ještě víc zrychlil. Oba byli ochromení strachem, že na ně ten těžký kus nábytku spadne, a to jen způsobovalo ještě větší příval adrenalinu.

Nedávali pozor, kam běželi, prostě se jen snažili odtamtud dostat, a když vyběhli z uličky, narazili přímo do Jamese. Všichni tři se skáceli k zemi. A přesně v tu chvíli přestalo Hopino kouzlo působit. Regál spadl a s ním i stovky knih. Ten náraz byl neskutečný. Byla to obrovská rána, která byla jistě slyšet po celé knihovně, a dlouho kolem nich zněla její ozvěna. Zvedly se i vrstvy prachu, co přiměly Hope, Jamese a Siriuse se nekontrolovaně rozkašlat. 

Hope zírala na tu spoušť s vykulenýma očima, a když zrovna nekašlala, přerývaně dýchala. 

„Jsi v pohodě?“ zeptal se vedle ní Sirius. Stejně jako ona zíral na shozený regál a popadané knihy všude kolem.

„Jo,“ vydechla Hope.

Začali se kolem nich shromažďovat studenti. Vyděšeně se střídavě dívali na regál a na ně tři, nemohli uvěřit svým očím. Postupně se začaly ozývat další a další kroky a dav houstl.

Hope se s povzdechem postavila a zasténala bolestí. Už ji nebolela jenom stehna a břicho, teď dokonce ucítila šílenou bolest i v zádech, na kterých předtím přistála. Byla v té nejhorší možné kondici na blížící se zápas. Scott bude nadšený. Snažila se tu bolest ale ignorovat a se zatnutými zuby vyrazila kolem regálu k Tesse, co stále ještě ležela na zemi. Cestou k ní překročila sténajícího Reguluse. Byla by nejradši, kdyby ho ten regál zavalil, nemluvně o jeho kamarádíčcích.

Poklesla vedle Tessy na kolena a v obavách s ní jemně zatřásla. „Tess? Žiješ?“ Její kamarádka se po jejích slovech snažila posadit, ale Hope ji rychle zarazila. „Radši zůstaň ležet. Mohla bys mít něco zlomenýho.“

„Ty máš co říkat,“ zamumlala Tessa slabě. „Neposlal tě náhodou Avery předtím do vzduchu? Taky bys mohla být zraněná.“

Hope povyjel koutek úst nahoru. „Nic mi není. Teda aspoň nic vážného.“ Lhala. Neměla ponětí, jak vážná byla její zranění, ale doufala, že nešlo o nic, co by madame Pomfreyová nedala do kupy.

Uslyšely klapot podpatků a obě se ohlédly za tím zvukem. Zdálo se, že tu už s nimi nebyli jen studenti, ale k davu se připojila i madame Šimralová. Hope zaúpěla, když za ní uviděla svou tetu, která knihovnici obešla a pomalu se na ně všechny podívala. Vykulila oči, když ji tam uviděla, a Hope věděla, že má malér.

„Co se to tu stalo?!“ vyštěkla ze sebe teta Minerva a její tón Hope připomněl, že to nebyla jen její teta, ale i její profesorka a že byla jedna z nejpřísnějších. 

Hope se opřela o stěnu vedle Tessy a zasténala. Neměla náladu cokoliv vysvětlovat. Byla moc utahaná a bolavá a chtěla strašně moc spát.

„Jen jsme si s Tessou dělaly úkoly.“

Zdravím!

Tak jsem se Vám vrátila s další kapitolou, která byla snad zatím nejnáročnější na napsání. :-D Ani ne tak z psychického hlediska, spíš tím myslím, že jsem se kvůli žádné jiné kapitole tolik nenagooglovala. A můžou za to všechna ta kouzla, co v kapitole padla. (A to jsem si o sobě myslela, že jsem chodící HP wikipedie a všechno vím a znám.)

V této kapitole je hromada - fakt hromada - nových postav. Některé z nich jsou mnou vymyšlené (Brad Cornwell, Dominic Sherman), jiné mají ode mě jen křestní jméno a původní příjmení čistokrevných rodin (Daniel Parkinson), a pak jsou tu původní postavy od samotné Joanne. Například Lucinda Talkalotová nebo Emma Vanityová. Nebo známý Smrtijed Mulciber, kterému jsem jen vymyslela to křestní jméno. A dokonce i odrážeči Nebelvíru, dvojčata Prewettova. Prozradím, že se jedná o mladší bratry Molly Weasleyové. Ta totiž byla za svobodna taky Prewettová. Jsou takovou pilotní verzí Freda a George. 

A já už zase pomalu píšu román, tak Vám jen prozradím, že další kapitola nese název "Xenophilius Láskorád". Pevně věřím, že všichni víte, o koho se jedná. ;-)

Děkuju Vám moc za vaši podporu u předchozí kapitoly. Doufám tedy, že se Vám tato kapitola líbila, a budu moc ráda, když se znovu podělíte o Vaše názory. 

- FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Až do úplného konce - 10. kapitola: