Amiserat proelio - 8. kapitola (Dramione) • OurStories.cz ~ naše povídky

Smrtijed. Je potřeba vyřešit nastalou situaci ke spokojenosti všech. Když Harry Potter něco slíbí, je nasnadě slib dodržet. Snad. :) A co vyřeší hlavouni na veledůležité schůzi?

12.09.2017 (10:00) • Rachel • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1284×

Hermiona

Hermioniny myšlenky se začaly ukládat zpět na svá místa a došlo jí, jak hloupě se zachovala. Vždyť věděla, že je Malfoy už více než tři roky na útěku, takže se smrtí jejích rodičů nemůže mít nic společného, a když odmítl sloužit Voldemortovi nejspíš nemá ani zrovna nejlepší rodinné vztahy. Kdyby jen neměl to pitomé znamení, tolikrát od něj musela odvrátit zrak, když ho ošetřovala. Tolikrát, jako by jí vypalovalo díru do sítnice. A teď má ten, co ho nosí na předloktí, patřit k nim. Ten, co zabil Brumbála… Prudce zatřásla hlavou a podívala se Malfoyovi zpříma do očí, které teď měly temně bouřkovou barvu. Zcela jistě byl také rozčílený.

„Musím něco vědět. Potřebuji odpovědi, pokud mám přijmout tvé rozhodnutí, jako cokoliv jiného než výsměch.“ Hermiona ze sebe vyrážela věty a nebyla schopna uklidnit zrychlený dech.

„Budiž. Zachránilas mi život. Ptej se, a pokud to uznám za vhodné, odpovím.“

Ledový hlas jako by k ní přicházel z velké dálky, ale jí bylo jedno, že ho rozčílí. Bylo jí jedno, co si o ní pomyslí, potřeboval více informací.

„Proč jsi odešel z Manoru?“ Hermiona chtěla začít pozvolna, aby se nerozhodl, že s ní nebude mluvit, ještě dříve, než jejich rozhovor začal.

„Chvíli poté, co mě Severus odvedl z Bradavic po smrti Brumbála,“ Hermiona sebou při zmínce této události prudce trhla a sevřela ruce v pěst, Draco se ještě více zachmuřil, ale pokračoval,„mi došlo, že toto není vhodná cesta, jak prožít svůj život. Já věřil tomu, že kouzelníci mají stát nad mudly, že čistá krev něco znamená, ale nechtěl jsem přijmout, že cesta k dokázání této pravdy je pouze násilí a smrt. Nebudeš mi věřit, ale smrt Brumbála si nikdy neodpustím, on mi věřil. Na Manoru jsem vídal jen zvěrstva, nic, co by splňovalo můj ideál života na vrcholu společenského žebříčku, a pak jsem se tedy, s podporou Drusily, rozhodl odejít.“

„Jak jsi mohl do Bradavic pustit smrtijedy?“ Hermioně tekly slzy po tvářích a už ani sama nevěděla, jestli ji nutí plakat vztek, nebo žalost nad tím, co se v jejich životech událo.

Dracovi prudce škubly čelisti a musel se zhluboka nadechnout, aby mohl promluvit. „Já svého otce bezmezně zbožňoval a vzhlížel jsem k němu. Umístili ho do Azkabanu a Pán zla mi slíbil, že když splním tento úkol, tak jej osvobodím a budu stejně vážený jako otec, který na mě bude hrdý. Prokážu čest celé rodiny. Vím, že to budeš považovat za výmluvu, ale byl jsem chlapec. A jak už jsem řekl, litoval jsem toho ještě ten den, kdy se mi podařilo opravit Rozplývavou skříň a smrtijedi začali plenit, ale beru na sebe plnou vinu. Lítost nic nespraví.“

Hermiona viděla skutečný smutek na tváři mladíka před sebou, ale přes hnus, který cítila k tomu, který způsobil smrt Brumbála, jej nedokázala skutečně litovat.

„A co se stalo, že tak najednou již nenásleduješ svého úžasného otce a jeho odkaz?“ vyštěkla Hermiona.

Draco se zatvářil skutečně zničeně. Než nad sebou znovu získal kontrolu, Hermiona měla na pár okamžiků možnost vidět skutečnou bolest vepsanou v jeho tváři.

„Můj otec je mrtvý,“ zašeptal Draco, „zemřel, protože si smrt zasloužil. Zemřel, protože jsem měl zemřít já.“

Draco složil hlavu do dlaní a po tváři se mu skutálela jediná osamělá slza. Hermiona jej však neměla sílu natož chuť litovat, bylo jí z něj zle.

„Co se stalo tvým rodičům?“ zeptala se s chladným zájmem.

Na Dracovi byla vidět silná nechuť se o tomto tématu bavit, ale jako by chtěl skutečně dokázat, že je jiný, s odhodlaným výrazem promluvil.

„Když jsme s Drusilou oficiálně odešli ze služeb Pána zla,“ po tomto prohlášení se bolestně ušklíbl a pokračoval, „byli mí rodiče pověření úkolem nás přivést zpět nebo zabít. Což prakticky vyšlo nastejno. Můj otec by se Pánovi zla nikdy neprotivil, když se mě chystal zavraždit, zachránila mě má matka a zemřela místo mě. Když se o to pokusil podruhé, zachránila mě zabitím mého otce Drusila. Svou matku jsem vroucně miloval, takže je dalším důvodem, proč se za život, ke kterému mě vedli, stydím a příčí se mi představa, kým jsem byl a koho jsem tak slepě následoval. Matka mě i otce milovala nadevše a on ji bez mrknutí oka zabil. Jsem šťastný, že je mrtvý, lituji, že se tak neudálo mou rukou. Byl to krátkozraký blázen, který nedokázal vidět, co je skutečně cenné a čeho je potřeba si vážit a chovat v úctě. Byl stejný jako ti, co stále stojí po boku krále všech ubožáků. Nikdo z nich nestojí za nic.“

Poslední věty Draco pronášel s nenávistným vztekem, který jeho tvář změnil v podstatě k nepoznání. Krásné hladké rysy se změnily na vražedný chlad a šel z něj opravdový strach. Hermiona se ho poprvé v životě skutečně bála, a jako by právě tento pocit vše změnil. Ona ucítila tu změnu. Před ní již nesedí dítě, které lpí na malicherných žabomyších válkách a je tak krátkozraké, že ničemu, co přesahuje možnost žít v luxusu a cítit se jako bůh, nevěnuje pozornost. Před ní sedí mladý muž, který má skutečnou čest. Čest, kterou získal hlubokou bolestí, musel trpět, stejně jako ona, stejně jako její přátelé. Někde hluboko v ní se objevilo malé zrníčko úcty. Ještě by sama tuto skutečnost nepojmenovala ani nerozpoznala, oč jde, ale již věděla, že se něco změnilo.

„Jakou roli v tom všem hraje Drusila?“ zeptala se teď již se skutečně živým zájmem a mnohem teplejším hlasem Hermiona.

Draco vycítil, že v jejich konverzaci došlo ke změně, a jeho tělo se jako v zrcadlení rozpoložení jeho nové spolubydlící také uvolnilo. Tento větší mír mu byl znát i na hlase, když promluvil.

„Drusila je ten nejpodivnější a nejmilejší aristokrat, jakého jsem kdy poznal,“ Draco se pousmál a Herminu zase píchlo někde vzadu v hrudníku. „Na rozdíl ode mě,“ pokračoval klidně Draco, „nevyrostla jako opečovávané dítě, kterému všichni umetali cestu. Její otec ji nenáviděl a její matka je na něm finančně i emocionálně plně závislá, takže si dokážeš představit, jak se k ní chovali.“

„Díky Siriusovi mám mlhavou představu,“ odtušila Hermiona a Draco na vyjádření souhlasu přikývl a pokračoval.

„Nejzábavnější je, že za to, co se z ní stalo, si její rodina do jisté míry vlastně může sama. De´dolorovi uznávají jedinou kouzelnickou školu – Kruval, takže všechny dívky v jejich rodě vzdělávají domácí učitelé. Drusila v tom svém našla jediného člověka, kterého skutečně milovala a ctila. Byl to muž poměrně starý a moudrý, potomek jednoho ze starobylých rodů, který však následkem nešetrného životního stylu svých neschopných členů přišel o svůj majetek. Tento muž nevyrostl jako bohatý dědic, takže měl trochu jiný pohled na svět, než je tomu u čistokrevných kouzelníků zvykem. To však De´dolorovi netušili, či spíše nechtěli vědět, a jako prakticky vše okolo Drusily je to nezajímalo. Netušili, že Drusila bude ještě potřebná.“ Draco se nevesele uchechtl a Hermiona zjistila, že napjatě hltá každé jeho slovo, měl příjemný hlas a dokázal vyprávět velmi poutavě. „Když bylo Drusile čtrnáct let, měla se začít vzdělávat v boji, a jejího učitele nenapadlo nic chytřejšího, než jí k nácviku soubojů sehnat partnera. Tím partnerem byl mladík žijící ve vesnici, ve které Drusil vyrostla. Byl to mudlo- u mudlů narozený čaroděj.“

Hermiona se málem pobaveně zasmála, kdežto Draco se tvářil silně nejistě, když se však nedočkal žádné zběsilé reakce jako následku svého takřka přeřeknutí, pokračoval.

„Ten starý muž se rozhodl, že toho chlapce přijme k sobě a bude ho vzdělávat, jinak by jeho talent nikdo nerozvíjel. Ale stalo se přesně to, co se dalo čekat. Drusila se do toho chlapce, který byl dle jejích slov úžasný bojovník i kouzelník, zamilovala. Když se o tomto podivném počínajícím vztahu dozvěděli její rodiče, chlapec za dosti podivných okolností zmizel, stejně jako Drusilin učitel, a z Drusil se stala skutečná princezna z věže. Byla zamčena v sídle od svých šestnáctých až do devatenáctých narozenin, poté s eskortou přemístěna na Manor, kde se měla stát mou ženou, ale to poněkud nevyšlo.“

Draco se pobaveně zasmál a Hermiona na něj nevěřícně zaujatě zírala.

„Oni toho kluka i Drusilina učitele zabili?!“ Hermiona nevěřícně kroutila hlavou a po položení otázky zůstala šokovaně zírat na blonďáka před sebou.

„Pokud myslíš Drusiliny rodiče, předpokládám, že na špinavou práci si spíše někoho najali, ale jistě ho nechali zabít. Drusila o tomto období příliš nechce mluvit.“

„Jak o tom můžeš mluvit tak klidně?“ Hermiona už zase začínala být podrážděná.

„Víš, za poslední roky jsem viděl tolik zla, že už nejsem schopen rozrušit se každým bezprávím, o kterém se dozvím. Fascinuje mě, že tys v tomto ohledu neztratila ani zrnko ze své bojovnosti.“

Draco se na Hermionu usmál a lehce jí pokynul.

„Tomu se říká lidskost, ale to ty asi nemůžeš pochopit,“ odpověděla cynicky kudrnatá dívka.

„Když myslíš, Grangerová,“ odsekl blonďák a vztekle obrátil svou pozornost k úpravě prostírání před sebou.

+++

Sirius

„… domnívám se, že z toho důvodu je již správný čas vše ukončit. Není nic, co by ještě bylo možné udělat pro to, abychom získali výhodu na svou stranu. Nyní se již jen prodlužuje doba, kdy všichni trpí, a ztrácíme vše, co je nám drahé. Není žádný důvod vyhýbat se otevřenému boji.“

Když Harry dokončil svůj úvodní proslov, celý kouzlem zvětšený sál čítající kolem tří stovek kouzelníků mlčel. Byl tichý jako hrob. Sirius si byl jistý, že kdyby teď upustil svrček, obrátil by na sebe víc pozornosti, než Sudičky při nástupu na pódium.

„Ty chceš vylákat Voldemorta do přímého souboje? Zbláznil ses?!“ Tonksová zavřískla na celé shromáždění.

Její hlas spustil lavinu otázek, výkřiků nesouhlasu, proseb a nářků.

„UKLIDNĚTE SE!“ zvolal přísně Harry a Sirius ucítil, jak ho zaplavuje vlna opravdové pýchy, z jeho malého kmotřence vyrostl silný muž. Muž, který dokáže vést a usměrňovat armádu čítající stovky kouzelníku i o několik generací starších, než je on sám, a přitom zůstal stále sám sebou. Když se sál utišil, Harry pokračoval: „Tonksová, chápu tvůj nesouhlas, ale vy všichni mi musíte věřit, že vím, co dělám. Je nejlepší čas na to, abychom to vše ukončili. Zákopová válka, kterou teď vedeme, nemá žádné pořádné výsledky, jen přicházíme o své blízké v nesmyslných potyčkách,“ po tomto prohlášení se sálem rozlehlo souhlasné zamručení, „věřte mi, že vím, že se bojíte, také se bojím.“ S touto větou Harry upřel pevný pohled před sebe a kouzelníci, ke kterým mluvil, se na něj vyděšeně podívali. Toto před nimi všemi ještě nikdy nepřiznal. „Ano, já se bojím! Nechci zemřít a nechci vidět umírat nikoho z vás, ale pokud je to jediná cesta, jak ukončit tuto válku, jak zabránit nesmyslnému umírání po několik dalších let, jak zastavit šíření Voldemortovy moci a lží, zemřu pro to! A věřte mi, že je těžké před vámi stát a žádat vás o totéž, ale já to dělám! Žádám vás, abyste při boji stáli po mém boku a zastavovali ty, kteří by chtěli pokračovat v nesmyslném vraždění našich blízkých! Žádám vás, abyste, když neuspěji, dokonali mé dílo! Žádám vás, abyste spolu se mnou ukončili válku.“

Harry domluvil a ticho v sále se obnovilo, všichni na něj upírali zoufalé, ale odhodlané pohledy.

„Budu za tvou věc bojovat, Harry Pottere.“ Sirius sebou prudce trhnul a otočil hlavu na dívku po svém boku, že promlouvá ona, věděl už u prvních trylek jejího zvonivého hlasu. Přesto by nevěřil, že se mu to nezdálo, kdyby se nyní oči prakticky všech kouzelníků v sále neupíraly na křehkou černovlásku vedle něj.

„My všichni jdeme s tebou, nemám pravdu?!“ zvolal prudce Fred, když našel svůj ztracený hlas a podařilo se mu tak všechny vytrhnout z transu, a sálem se rozezněl souhlasný šum.

„Proč má být závěrečný boj v Bradavicích? Někteří z nás tam mají své děti a nevím, jak ostatní, ale já nechci, aby moje dcera bojovala, už toho pro Řád udělala dost.“ Odhodlaný, ale zároveň vyděšený hlas Anabell Flintové, matky Marcuse Flinta, který se hned po oficiálním návratu Voldemorta k moci přidal do jeho řad, ale nejspíše neprokázal dostatek užitku, protože nepřežil ani rok. Její dcera byla v šestém ročníku, navštěvovala Zmijozel a byla jednou ze spojek Řádu v Bradavicích. Bylo to statečné, mazané děvče, jako by ji Flintovi adoptovali, nad poslední myšlenkou se musel Sirius pousmát.

„V Bradavicích je ještě jeden rest, který musí být naplněn dříve, než bude rozpoutána závěrečná bitva. Tento úkol musím splnit já sám. Nepředpokládám však, že by se podařilo mou přítomnost za zdmi školy utajit, tak abych při jeho plnění nebyl odhalen.“

„Jaký je to úkol? Co je tak nezbytného? Před chvíli jste říkal, že již neexistuje nic, co bychom mohli udělat,“ vyjela kousavě Anabell.

„Toto vám bohužel nemůžu prozradit, mohli bychom ztratit příliš mnoho, kdyby se tento plán odhalil na nesprávných místech.“ Harry se snažil mluvit velmi trpělivě a klidně, bylo však znát, že mu dochází trpělivost.

„Pottere, tvrdil jste, že nám nebudete nic tajit! Říkal jste, že Řád není jako temná strana, když jsem se k vám přidávala. Že nikdy neuděláte nic za našimi zády. Nic, co by nás mohlo poškodit! Pořád mluvíte o důvěře!“ pokračoval ta ženská ve vzteklých obviněních.

„Nikdy vědomě neudělám nic, co by kohokoli z vás mohlo poškodit. Toto je však bohužel úkol, který není možné splnit jinak, než soukromě. Máte pravdu v jediné věci, má důvěra již není, co bývala, bohužel nevsadím životy členů celého společenství na to, že nikdo v tomto sále mou důvěru nezradí. Vy byste vsadila?“ Harry mluvil klidně, ale velmi direktivně.

„Ne,“ hlesla unaveně žena, „ale zrovna Bradavice, už mám jen Daliu.“ Nyní již ztratila veškerou bojovnost, v jejím hlase byl jen strach.

„Rozumím vám, nechci v boji nikoho z řad studentů kromě těch dospělých, kteří budou mít možnost přidat se dobrovolně. Od toho jste tu vy," Harry se výmluvně rozhlédl po sále, „odvedete je z Bradavic.“ Byla vidět úleva na ženině tváři a stejné uvolnění napětí se rozhostilo v obličejích a srdcích i dalších rodičů dětí z Bravdavic, kteří byli přítomni. Harry se rozhlédl a pokračoval ve vysvětlování plánu. „Jak jsem již řekl. Vím, že budu při plnění úkolu odhalen, a již samotné proniknutí do Bradavic je smrtelně nebezpečné, proto se domnívám, že tento můj počin je v podstatě ideálním prvním krokem k přilákání Voldemorta. Pokusíme se to zaonačit tak, aby se domníval, že jsem byl odhalen, a nikoli tak, že se jej pokouším vylákat, a budeme mít výhodu překvapení, že se jednalo o náš plán.“

„Jak se chceš dostat do Bradavic a snad nechceš jít sám?“ ozval se nevěřícně Percy.

„Do Bradavic se dostaneme díky těm, kteří tam pro naši věc stále zůstávají a trpí zvěrstvy, co se tam dějí,“ Harry se zadumaně zahleděl do nikam, jak se jeho myšlenky stočily úplně jiným směrem, ale rychle navázal ztracenou nit, „pomůže nám Aberforth a profesorka McGonagalová. A ne, nepůjdu sám, doprovodí mě Ron a věřím, že i Hermiona, která však o plánu ještě neví.“

„Půjdete jen tři?! Chceme jít s vámi, víme, jak se pochybovat po Bradavicích,“ vyhrkla dvojčata Weasleyova prakticky současně.

„Díky, ale půjdeme buď jen my tři, nebo dva, podle rozhodnutí Hermiony. Více lidí by poutalo více pozornosti.“ Siriusovi neunikl Harryho mírný úšklebek a věděl, že vysvětlení, které dvojčatům podal, je pravda jen z části. O celém tom jeho plánu si s ním musí pohovořit ještě o samotě. „Úkolem vás ostatních bude se v Bradavicích v pravý čas objevit a pomoci mi odvést studenty a přemoci Voldemortovu armádu. Přesný popis strategie probereme v dalších dnech. Dnes mají ti, kdo s tímto postupem nesouhlasí, možnost odejít a dalšího plánovaní se neúčastnit. Pokud zde někdo takový je, máte nyní příležitost opustit sál.“ Již potřetí se rozhostilo hrobové ticho a Sirius napjatě očekával, že se někdo rozhodne je opustit, a stejné potlačované napětí viděl i v obličeji svého kmotřence. Uběhlo pár dlouhých minut a Harry znovu promluvil. „Dobře. Děkuji vám všem za vaši důvěru. Sejdeme se zde zítra ve dvě hodiny a probereme celkovou strategii.“

Sirius poznal, že se Harrymu viditelně ulevilo, když nikdo neodešel. Tímto bylo dnešní setkáni ukončeno a byl čas přemístit se do prozatimního úkrytu. Byl rád, že už nebude s Drusil o samotě. Přesněji se snažil sám sobě namluvit, že je rád, že nebude s Drusil o samotě. Ve skutečnosti začínal chápat, že ze všeho nejvíc se bojí toho, že situace, která ho tolik vyděsila, už by se nikdy nemusela opakovat.

Děsivá elfka mi vypálila cejch a jsem její navždy, proběhlo mu hlavou a s pološíleným smíchem udělal pár kroků ven z místnosti. U toho pozoroval její udivený pohled, kterým reagovala na jeho počínání. Byla nádherná.

„Drusil, přemístíme se do útočiště.“ S úsměvem se otočil na ještě stále udiveného elfa po svém boku, a ani nevěděl proč, ale měl opravdu skvělou náladu.

„Dobře,“ přikývla dívka a podala ruku muži, který se domníval, že tentokrát je na její dotyk připraven.

Jaký byl Siriusův šok, když jím projela elektrická vibrace snad ještě silnější než prve, chvíli se skutečně domníval, že se ani nedokáže přemístit. Rychlé zalapání po dechu mu však pomohlo vrátit kyslík na správné místo a spolu s dívkou se přemístil do kuchyně provoněné nejlepší pečení, jakou měl tu čest ochutnat. Molly vařila. Teď už jen dát žaludek do pořádku a třeba si to jídlo i pořádně užije.

Další kapitola bez pořádného posunu ve vztahu našich dvou hlavních protagonistů. I když nemyslíte, že je ten rozhovor přeci jen posunul dost? :) A jak myslíte, že zamíchá kartami Siriusova dobrá nálada?

Předem moc děkuji za každý komentář, vždy mě moc potěší. :) A pokud má někdo nějaký nápad, co by se mohlo stát, sem s ním. Ráda zjistím, jestli jsou moje záměry již odhaleny, nebo jsem ještě tajemná. :D

« Předchozí díl

Autor: Rachel, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter