OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » 21 dní - 3. kapitola

02.02.2018 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1584×

Stála v parku opřená o zábradlí, v rukou kelímek s mudlovskou kávou, a koukala před sebe na drobný potůček, který pod mostkem protékal. Na jeho hladině plavaly kachny a každých pár minut otočily hlavu směrem k ní. Očividně doufaly, že jim hodí něco k snědku.

„Chtěla jsi se mnou mluvit, Hermiono?“ ozval se za ní ženský hlas. Otočila se, aby zachytila uličnický, smířený úsměv. Takový, jaký uměla jen Ginny Weasleyová.

„Tak ráda tě vidím!“ zvolala Hermiona a padla kamarádce kolem ramen.

„Já tebe taky, Herm,“ usmála se a pevně ji objala, „tak o co jde? Mám na tebe necelé tři hodiny,“ vysvětlila a omluvně se usmála. Hermiona přikývla.

„Víš, udělala jsem něco strašného,“ zašeptala a pohled znovu upřela na kachny na potůčku.

„Co je podle tebe strašné?“ pousmála se Ginny. Znala situace, kdy Hermiona provedla strašnou věc. Když polila knihu z knihovny inkoustem. Když udělala očko na půjčené šále. Když utratila víc peněz, než bylo obvyklé. Hermioně ale v obličeji hrál zvláštně smířlivý výraz. A tak se Ginny opřela o zábradlí vedle ní a taky se zadívala na kachny. Dala Hermioně čas, aby posbírala odvahu.

„Je strašně použít zakázanou kletbu na někoho, kdo si to zaslouží?“ zeptala se opatrně.

„Tys Malfoye zabila?!“ vyjekla Ginny a překvapeně se na Hermionu podívala. Ta si jen skousla ret, sklopila pohled a zavrtěla hlavou. Ginny si mírně oddychla, ale pořád tomu nerozuměla. Rozhodla se počkat.

„Použila jsem na Malfoye Imperio, protože se choval jako zbabělec a pitomec a- Byla jsem naštvaná, nešťastná, osamělá, chtěla jsem pochopení a byl tam jen on,“ drmolila v sebeobhajobě. Ginny se jen pousmála.

„Herm, na tom nic špatného není. Možná je zakázaná, ale asi chápu tvůj motiv. V pořádku,“ uklidnila ji, ale Hermiona zavrtěla hlavou.

„Nebylo by, kdybych to udělala jednou. Ale když jsem to udělala, bavilo mě, že je z něj najednou někdo jiný. Odvážný, okouzlující mladý chlap. Gentleman, kterým nikdy nebyl,“ zašeptala. Rozhostilo se ticho.

„Jak dlouho už v tom stavu je?“ zeptala se opatrně Ginny.

„Týden,“ vydechla Hermiona.

„A to je všechno?“ zeptala se, ale Hermiona zase zavrtěla hlavou. Ginny semkla rty pevně k sobě. Přestávalo se jí líbit, kolik vrstev celé vyprávění má.

„Bavilo mě to. Bavilo mě, že poslouchá na slovo, že je… ideální. Už třetí den doma dělal všechny domácí práce, vařil, u Merlina, nechala jsem ho málem štupovat ponožky,“ dodala.

„A to je všechno?“ zeptala se Ginny. „Nebo ses do něj snad zamilovala?“

„Ne, proboha! Jen mě děsí, jak mě uspokojuje ten pocit kontroly. Je moje loutka a já se toho nechci vzdát. Jsem špatný člověk?“ zeptala se Hermiona.

„Nejsi špatný člověk,“ odpověděla Ginny okamžitě a pousmála se, „myslím si, že je to jen vnitřní volání o pomoc. Vždyť se k tobě celé roky choval strašně, je jen přirozené, že chceš nějakou satisfakci. A navíc máš takhle jistotu, že neudělá pitomost. Já bych ho tak držela nejspíš celou dobu,“ zasmála se Ginny. Hermiona se mírně pousmála, přesto ale měl její stále smířený pohled ztrápený tón. „Pojď, zajdeme si na oběd, já pak poletím domů a ty si užiješ, že tě to zmijozelské princátko taky jednou rozmazluje,“ usmála se, „jen tě prosím, abys neudělala nějakou pitomost, Herm. Bráchovi by to hodně ublížilo,“ pousmála se. Hermiona pobaveně zavrtěla hlavou.

„Neboj, Ronalda si pravděpodobně nakonec vezmu,“ usmála se. Ginny se pousmála nazpět a obě se vydaly směrem k restauraci.

Když se vrátila domů, našla Draca koukajícího na televizi. Chvíli ho pozorovala, než si jí všiml.

„Ahoj, miláčku! Nevšiml jsem si tě, jak dlouho tam stojíš?“ zeptal se a vstal.

„Chvíli,“ ujistila ho Hermiona a otočila se k odchodu do svého pokoje. Draco ji rychle dohnal a zavrtěl hlavou.

„Ne ne, pojď, něco pro tebe mám,“ usmál se tajemně a zakryl jí oči. Chvíli ji naslepo vedl, než přišli ke stolu, kde oči odkryl. Na stole byla zapálená svíčka a nachystané jídlo. Hermiona se na Draca nejistě podívala.

„Co to má být?“ Draco se usmál a pevným sevřením za ramena ji vedl ke stolu.

„To je pro tebe za to, jak úžasně ses ke mně zachovala, když jsem přišel,“ vysvětlil. Hermiona se mu vytrhla.

„Už jsem jedla, ale děkuju,“ znovu se otočila a odešla směrem ke svému pokoji. Měla pravdu, idealizovala si ho. Tohle pro ni ještě nikdo neudělal. A přestože Draca nemohla vystát, to, v co ho proměnila, jí bylo neskutečně blízké. Cítila se podivně prázdná. Rona nemilovala. Draca nemilovala. Jen by ho mohla milovat, kdyby se takto choval i normálně. Kohokoli by mohla milovat, kdyby se takto choval. Bylo by zlé, kdyby to stejné použila na Rona? Povedlo by se jí znovu objevit tu vášeň? Tu lásku, kterou k němu cítila, když jim šlo oběma o život? Proč nemůže být lidský cit permanentní?

Zhluboka se nadechla. Ginny jí nepomohla. Potřebovala slyšet, že je zlý člověk, když obírá člověka o svobodnou vůli. Že je zlý člověk, když si z uprchlíka vytvořila hodinového manžela. Když místo aby se skutečně snažila mu pomoci, to zlehčuje a obírá ho o čas, který měl vynaložit na to, aby hledal nové útočiště. Zbývalo deset dní, na těch si trvala, po deseti dnech musel pryč. Už ho tu nechtěla. Možná doufala, že když si z něj udělá Popelčina prince, že si konečně v tomto místě vytvoří pocit domova, ale místo toho si to tu ještě víc odcizila.

Přesto neměla odvahu kouzlo zrušit. V prvé řadě proto, že ji normální Draco zkrátka znechucoval, v druhé řadě proto, že se bála následků. Poprvé měla pocit, že by jí Draco mohl nadávat oprávněně. A nechtěla ten pocit zažít. Ne, Malfoy takto zůstane. Ještě chvíli. Dlouhou chvíli.

Na rtech se jí rozhostil znovu ten smířený úsměv. Byla snad taky pod vlivem nějaké kletby, která jí zatemnila úsudek? Vstala, potřebovala cítit to, že ho má pod kontrolou. Přišla do obýváku, kde Draca našla tak, jak ho tam nechala. Nadějeplně vzhlédl, ale ona chladně kývla ke stolu.

„Koukej to uklidit, než přijdou naši!“ štěkla. Draco vstal a bez slovíčka začal obsah stolu likvidovat. Hermiona se uklidnila. Kouzlo fungovalo pořád stejně dobře. Posadila se a pozorovala ho při činnosti. Naprosto se uklidnila, i takto jí připadal odporný. I jako ideál. Byl to zbabělec a neschopný budižkničemu, který teď měl dobré chování jen díky ní. Takže mu vlastně pomohla.

Pobaveně dumala nad tím, jak si mozek dokáže vytvořit dobrou obhajobu pro všechno, co tělo udělá.

„Jdi si zdřímnout,“ přikázala mu, když byl stůl uklizený. Musel mít hlad, nenechala ho ani se najíst. Bylo ale dost brzo, takže když ho na dvě hodiny pošle pryč, jistě hlady neumře. Rodiče ten den byli na dvoudenním výletě, takže mohla v domě dělat, co chtěla. Přesto ale udělala něco, čemu se dlouho bránila. Vytáhla pergamen a začala psát.

Drahý Rone,

vím, že jsem se dlouho neozvala. Ale počítali jsme s tím, tak se snad nezlobíš. Mám se dobře, s rodiči jsme na dobré cestě, máme k sobě blíž, než kdy dřív. Dnes jdeme na skvělé divadelní představení, nemůžu se dočkat!

Přesto mi ale neskutečně chybíš. Když ležím v posteli, vzpomínám na tebe. Na nás. Chybí mi tvůj pitomě roztomilý smysl pro humor, tvůj smích, tvoje oči a tvoje rty. Tvoje ruka, kterou bych mohla sevřít. Už to tu dlouho bez tebe nevydržím, tak co se za deset dní sejít na našem místě? Třeba kolem druhé hodiny a udělat si příjemný den?

Něco, co jsme už dlouho nepodnikli. A pak třeba jeden den strávit někde mimo všechno a všechny. Jen my dva. Napiš mi, abych měla jistotu, že tam opravdu budeš. Ať nejedu nadarmo.

Těším se, s láskou

Tvá Hermiona

Na konec dopisu připojila srdíčko a znovu si to po sobě přečetla. Nelíbilo se jí, že musí tolik lhát. Ale jestli chtěla to, co bylo mezi ní a Ronem zachránit, musela lhát. Musela mu připomenout, jaké to je. Musela použít mudlovskou obdobu Imperia. Přinutit ho znovu se zamilovat. A až pak se do něj mohla zamilovat znovu. Povzdychla si, zavoskovala pečeť a šla dopis odeslat.

Odpověď přišla, když Draco obědval a ona si četla knihu. Skoro nedočkavě k sově vyběhla, chtěla vědět, co jí odepsal. S podivně vzrušeným tlukotem srdce odlomila vosk a se skousnutým rtem se schoulila na kraji gauče.

Milá Hermionko,

taky mi chybíš. Na místo dorazím, budu se těšit, s čím přijdeš.

S láskou Ron

Už při otevření jí obočí vylétlo významně nahoru. V obličeji se jí usadil zklamaný výraz. Přečetla si to třikrát. Třikrát a pořád stejně nevěřícně. Pak začala zkoušet kouzla, zda není v pergamenu skrytý text, nebo tam není skrytý hulák.

Ale ne, v rukou měla hmotný důkaz o tom, že do ní odmítá investovat víc než společensky povinný čas. Zklamání začínal střídat vztek.

„Draco! Jdi a napiš mi dopis plný něhy. Podepiš se jako Ron,“ přikázala mu. Byla zvědavá, jestli i člověk, co má místo srdce kus pařezu, a navíc je pod kletbou, dokáže vyplodit lepší dílo, než její partner.

Vztek pak rychle vystřídala bezmoc. Slzy se vydraly na povrch poměrně rychle. Bylo to tiché a rychlé. Nebyla to zničená láska nebo ideál, bylo to jen podle očekávání. A to, co teď slzy evokovalo, byl fakt, že ona se alespoň snažila.

Zhluboka se nadechla, zbytek slz zaplašila a vydala se do koupelny opláchnout si obličej. Přišla dovnitř, sehnula se nad umyvadlem, pustila kohoutek a umyla si především oči. Pak vodu zastavila a chvíli se dívala do zrcadla. Nepozorovala ale sebe, nezkoumala detaily v obličeji a vlastně se vůbec nezaměřovala na zrak.

Její pozornost teď totiž upoutal pískot, který se linul z vrchního pokoje. 

Nepřátelský writterblock mě zase na nějakou chvíli opustil, přátelé. Ano, ano, doufám, že zase začnu alespoň částečně pravdelně psát. Doufám, že jste to během čekání nevzdali a že se znovu ponoříte do příběhu, který teď začne gradovat. Ano, teprve to začne být skutečně zajímavé. A já se na to těším! :) 

Budu ráda, když mi dáte vědět, že jste to nevzdali, a necháte mi věcný komentář. :) 

Všem, kteří čekání nevzdali, patří velký dík!

Spyro

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek 21 dní - 3. kapitola: