OurStories.cz ~ naše povídky - O webu » Soutěže » Vánoční bleskovka - Nečekaná odměna

22.12.2013 (11:00) • blotik • O webu » Soutěže • komentováno 2× • zobrazeno 1382×

Nečekaná odměna

Venku konečně začalo sněžit, a lidé proto doufali v bílé Vánoce. Aspoň jednou za čas by se tak mohlo poštěstit. Velké chuchvalce sněhu se pozvolna snášely k zemi a studily zem a zároveň ji pokrývaly svou čistě bílou náručí. Venku se v tom šeru pohybovali poslední opozdilci, či na poslední chvíli kupovali Vánoční dárky pro své blízké.

Na chodníku se pomalu pohybovala jedna malá osůbka a měla namířeno předem určeným směrem. Netušila, jestli uspěje, avšak doufala, že i v této době se najdou slušní a obětaví lidé.

Za okny děti lepily své nosy na sklo, jako by se jím mohly protáhnout a jít si ven hrát, a ustarané matky jim to zakazovaly, neboť se blížila hodina, kdy rodiny zasednou ke svým stolům a budou se dodržovat vánoční zvyky a obyčeje. Samozřejmě nesmíme zapomenout na štědrovečerní večeři.

„Šimone, běž se umýt!“ křikla na malého pětiletého chlapečka jeho maminka. Stála u sporáku a kuchyně skrz naskrz voněla cukrovím a pečeným kaprem.

„Ale proč?“ zeptal se malý Šimon, aniž by přestal toužebně tisknout obličej ke sklu, kde se mezitím vytvořilo zamlžené kolo, a stále toužil po tom jít ven. Koupání pokládal za zbytečné.

„Protože musíš být na Ježíška voňavý a slušně oblečený. Ježíšek nechodí ke smradlavým dětem.“ Šimon smutně svěsil ramena a raději se pomalu šoural do koupelny. Dovolil si ještě jeden toužebný pohled k padajícímu sněhu, a potom už zmizel v koupelně.

Tatínek mezitím chystal stůl: pod každý talíř dal jednu korunu a přihodil i šupinu z kapra. Ubrus byl sváteční a skvrnu uprostřed zakryl svícnem, na kterém už zanedlouho vzplane malý plamínek, jež osvětlí jinak tmavou místnost. Jakmile na sobě stály plytký a hluboký talíř čtyřikrát dokola po okraji stolu, přistoupil muž zezadu ke své ženě a objal ji. Maminka se jenom usmála a políbila jej na rty.

Jakmile byl Šimon okoupaný a maminka ho oblékla do svátečního oblečení, neboť mu to nešlo, ačkoli se velice snažil, všude se zhaslo, pouze vánoční stromeček barevně zářil, a všichni si sesedali ke stolu. Jako pozadí si pustili koledy, aby navodili tu správnou atmosféru, a začalo se se zvyky.

Vše pokračovalo jako každý rok. Šimon se nemohl dočkat, až přijde Ježíšek a až uvidí, jak moc byl hodný, proto chtěl mít vše rychle za sebou. Sfoukly se svíčky, rozkrojilo jablíčko. A když dolili olovo a chystali se pouštět lodičky, zazvonil zvonek.

U stolu se rozhostilo ticho a všichni po sobě nervózně koukali. Především rodiče. „To už je Ježíšek!“ rozzářily se Šimonovi oči a chtěl vstát. Tatínek ho ale zadržel na židli a znova se tázavě podíval na svou manželku. Nikoho nezvali a ani netušili, kdo by mohl přijít v tak nevhodnou dobu.

„Synku, to není Ježíšek. Ten přece zvoní na zvoneček na stromku, nechodí dveřmi.“ Jelikož by se však od Štědrovečerní večeře nemělo odcházet, kromě člověka, který chodí pro jídlo, což je maminka, bylo rozhodnuto.

Žena se zvedla a opatrně prošla dveřmi a chodbou až ke vchodu. Nejdříve se třesoucíma se rukama podívala skrz kukátko, ale když nikoho neviděla, otočila se a chtěla odejít. Najednou ji však zarazilo tiché klepání. Srdce měla až v krku a hlavou se jí honily všelijaké scénáře od těch strašidelných až po nemožné. Zajistila proto řetěz na dveřích a otevřela dveře. U vchodu na ni zírala světle modrá očka malého kluka, který mohl mít tak osm let. Měl delší tmavě hnědé vlasy, které se ježily do všech stran. Oblečení na něm viselo a také by potřebovalo vyprat. Krátké zmrzlé prsty si mnul v rukách, abych je zahřál, a občas na ně dýchnul teplý vzduch. Nos měl červený z té zimy a na hlavě mu přistávaly další a další chuchvalce sněhu. Vypadal bídně, přesto však měl v oku jistou jiskru, kterou žena nedokázala rozluštit.

„Ano? Co by sis přál?“

Malý kluk se zdráhal odpovědět a stále na ni prosebně zíral.

„Víš, teď máme štědrovečerní večeři a já bych měla být tam u stolu s rodinou. Jestli něco potřebuješ, mohl bys to říct hned?“ zkusila na něj jemně, ačkoli se jí třásl hlas.

Malý kluk při slově večeře zbystřil a nakonec si přece jenom dodal odvahu. „Já…“ začal a jeho hlas byl krásný, i když trochu tichý a chraplavější. „Rád bych s vámi povečeřel.“ Ženě se v obličeji rozlila bílá barva. Netušila, co je to za dítě, ani jestli uteklo z domu nebo je sirotek, ale nemínila jej pustit do domu. Na to měla svou rodinu až příliš ráda. Netušila, co by mohlo dítě provést, ačkoli jí hlásek uvnitř našeptával, že není moc zlých věcí, co malé osamocené dítě zvládne samo.

Rozhlédla se po okolí, ačkoli pro sílící vánici téměř nebylo vidět na krok. Neviděla nikoho, kdo by na tohoto kluka čekal, ale to nemuselo nic znamenat vzhledem k viditelnosti všude kolem.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ začala, „a kde máš vůbec maminku a tatínka? Proč nevečeříš s nimi, když je Štědrý den?“ usmála se na něj nejistě.

„Já nemám maminku a tatínka. Ale prosím, pusťte mě k vám, abych se mohl taky trochu najíst. Je přece Štědrý den. Buďte ke mně štědrá,“ prosil dál tím krásným hlasem. Žena stále netušila, jak ho poslat pryč, ačkoli jí ho bylo líto. Nebýt na Vánoce se svou rodinou musí být strašné, zvlášť pro tak malé dítě.

„Já nevím,“ přiznala se tomu malému klukovi.

Znervózňovalo ji, jak bystře na ni hleděl a jak vyspěle uvažoval.

„A proč se tedy připravuje talíř navíc pro nečekanou návštěvu, když potom nikdo tu návštěvu nechce pustit dovnitř,“ posmutněl kluk a otočil se k odchodu. Zněl trochu vyčítavě. Matka zavřela oči a zhluboka si povzdechla.

„Počkej!“ křikla potichu a kluk se zastavil. Spustila řetěz ze dveří, aby je mohla plně otevřít. „Ale nezapomeň se otřepat ještě před vstupem, ať tu není mokro.“ Smířila se s tím, že ten malý kluk má pravdu. Vždy chystali talíř navíc. Podle tradice pro nečekanou návštěvu, aby ji mohli pohostit a nemuseli chystat zbytečně talíř navíc, kdy se má už co nejvíce sedět u stolu.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala se ho šeptem, když mířili do kuchyně, kde seděl zbytek její rodiny.

„Keji.“

Podivila se jeho jménu, ale raději se dál nevyptávala.

U stolu začínali být Šimon a muž nervózní. Šimon chtěl jíst, aby potom zazvonil konečně zvoneček a on se mohl jít podívat, co mu Ježíšek přinesl tentokrát. Muž se bál o svou ženu, neboť dlouho nešla. Chtěl už porušit tradici a vstát od stolu a jít se za ní podívat, konečně však vešla do dveří. Na tváři mu bleskla úleva a rysy se mu uvolnily. Ovšem pouze do doby, kdy za ní spatřil malého otrhaného kluka se střapatými vlasy, jak ji nejistě sleduje. Přemáhal se, aby nezůstal zírat s otevřenou pusou a jen se očima otázal své manželky. Ta mu pusou naznačila: Potom.

„Jé, mami, kdo to je?!“ křikl s údivem Šimon.

„Pšt, u stolu se má mluvit tiše, jinak vystrašíš Ježíška,“ uklidnil jej otec.

„Tohle je nečekaný host. Pro něj jsme připravovali ten talíř navíc,“ usmála se stále nejistě žena. „Jmenuje se Keji.“

„Skvělý! Ahoj!“ uvítal jej Šimon radostně a ukázal na místo vedle sebe. Jelikož byl jedináček, rád si nacházel nové přátele. A navíc si nějaké takové mohl najít přímo na Štědrý den. Keji se na něj mírně usmál a sedl si ke stolu. Uprostřed už v misce s vodou plavaly tři lodičky, které se držely pohromadě a pomalu se sunuly po jejích okrajích.

„Promiň, lásko, už jsme začali bez tebe,“ usmál se omluvně, ale žena jen zvedla koutky nahoru a zakývala hlavou, že to vůbec nevadí.

„Tak snad abych začala nakládat,“ řekla si spíš pro sebe a otočila se ke kuchyňské lince. Nejdříve na stůl donesla hrnec s rybí polévkou a sundala z ní poklici. Nahoru začalo stoupat plno páry a kuchyni provonělo jemné aroma ryby. Vše nandala podle toho, kolik si řekli, a nakonec se dala do jídla i ona. Kluci si potichu povídali a Šimon se zdál být šťastnější než jindy. Možná nebyla chyba, když přijala malého cizince k nim, ačkoli jí v hlavě stále strašily jakési pochybnosti. Zdálo se, jako by její syn zapomněl na dárky a Ježíška a užíval si čas s nečekaným novým hostem. Když dojedli i smaženého kapra s bramborovým salátem, všem div nepraskali břicha. Dokonce i nečekanému hostu.

Než stihla maminka sklidit nádobí a hrnce s miskami ze stolu, v obýváku se ozval zvoneček ze stromku. Šimon vylítl z kuchyně a tahal za sebou Kejiho a maminka s tatínkem se na sebe udiveně podívali. Když byl jejich syn z doslechu, zeptala se žena svého muže: „Tys už to stihl přichystat?“

„Ani náhodou, celou dobu jsem byl tady. Nestihl jsem tam ani zajít, natož připravit dárky nebo zazvonit zvonečkem.“

„Jak teda mohl sám zazvonit?“

Na nic nečekali a rychle běželi za Šimonem do obýváku. Pod stromkem seděl jejich syn a rozbaloval dárky. Některé obaly už ležely za jeho zády a před ním se kupila rozbalená překvapení.

„Tos mu koupil ty?“ zašeptala žena směrem ke svému manželovi.

„Nikdy jsem to neviděl,“ odpověděl jí šeptem a vyjeveně zíral na dárek, který právě Šimon rozbalil.

Pomalu se blížili ke stromečku a přitom se drželi za ruce. Dělo se tady něco moc zvláštního. V hlavě jí zářil vykřičník a ona zkoumala celou tuhle situaci znova a znova. Když pod stromečkem zbývaly poslední dva dárky, všimli si rodiče, že jsou na nich napsaná jejich jména. Šimon je však stejně rozbalil. Když nenašel nic, s čím by si mohl hrát nebo čemu by rozuměl, nechal je za sebou a šel si hrát s novou nadílkou.

„Šímo, kde je Keji?“ vyrušila malého ďáblíka z jeho pekelných záležitostí.

„Nevím,“ odpověděl nepřítomně a nadšeně pokračoval.

„Ale vždyť tu běžel s tebou.“

„Hm.“

Zašla do kuchyně, neboť předpokládala, že má Keji ještě hlad, ale ani tam jej nenašla. Dokonce ani v koupelně ani nikde jinde. Nakonec se vrátila za svým manželem do obýváku.

„Vážně zmizel. Nikde jsem ho nenašla. A dveře byly celou dobu zamčené a nevěděl, kde mám klíče. Navíc jsem je zkoušela a jsou zamčené. Jak se dostal ven?“

„Nešel přes balkon?“

„To těžko.“

Raději oba mlčeli a zaobírali se vlastními myšlenkami. Nakonec žena přistoupila ke dvěma listům papíru, které ležely nevinně na zemi za zády jejího dítěte, a zvedla je. Na obou bylo napsáno v zásadě to samé, akorát určené pro každého z nich.

Děkuji, že jste byla tak laskavá a pustila mě dovnitř. Vím, že pro Vás muselo být velice nepříjemné pouštět někoho cizího ke své rodině, přesto jste poslechla kouzlo Vánoc a překonala svůj strach. Za to jsem Vám moc vděčný a děkuji za důkaz existence slušných lidí, kterých je v dnešní době velice málo. Já Vám Vaši štědrost oplatil a dovolil jsem si Vaše dárky pod stromeček již připravit a některé i přidat.

Přeju dlouhý, šťastný a krásný život.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: O webu » Soutěže

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční bleskovka - Nečekaná odměna: