OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Život s fantazií - část 1.

04.03.2013 (16:00) • SarkaS • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 2536×

Ta zpráva ji zastihla zcela nepřipravenou. Všechno, o čem si myslela, že se konečně srovnalo do správné polohy, se znovu otočilo vzhůru nohama. Teď seděla v koutě svého bytu, který se stal jediným pevným bodem jejího vesmíru, a drtila vzlyky mezi zatnutými zuby.

Kdyby dokázala zvednout hlavu, viděla by Hakua, který seděl na parapetu otevřeného okna, podepřeného otrhanou učebnicí, a lítostivě ji pozoroval. Chvíli mu trvalo odhodlat se, pak ale třemi kroky překonal celý byt, který tvořila tahle jediná místnost spolu s nenápadnou koupelnou, a klekl si vedle ní.

„Chihiro,“ hlesl a opatrně, jako by byla z pěny, jí z uplakané tváře odtáhl přilepené vlasy. Obrátila k němu v slzách utopené hnědé oči. „Chihiro,“ vzdychl znovu a všechny rozpaky na chvíli odsunul stranou. Posadil se vedle ní, jako když kdysi rodiče oplakávala poprvé. Tenkrát ale měla naději na shledání. Tentokrát v tom nebyla kouzla, jen obyčejná smůla. Náhoda. Alespoň si to mohl namlouvat.

„Kohaku,“ oslovila ho jménem, které pro něj znovuobjevila. Bezděčně se zachvěl, tak zvláštní bylo slyšet ho od ní. „Haku.“ Přitiskla mu hlavu na prsa a dál štkala nad ztrátou milovaných.

Nebyl si jistý, kolik toho smí, ale doufal, že všechno nezhorší, když ji pohladí po vlasech, jako obvykle stažených do jednoduchého culíku. Nepatrně se pousmál nad tím, jak moc jí taková drobnost jako účes mohla dělat o tolik mladší. Skoro jako by neuběhlo deset let, ale jen pár měsíců. Jenže Chihiro už byla dospělá… a osiřelá.

„Bude to dobré,“ zašeptal a zabořil tvář do jejích hustých vlasů. Naposledy ji pohladil po zádech a narovnal se. „Udělám ti něco k jídlu,“ nabídnul se a rozhlédl se po místnosti. Chihiro ale zavrtěla hlavou.

„Nemám hlad,“ hlesla a hřbetem ruky si otřela vlhko z tváří.

„Potřebuješ sílu. Jídlo ti ji dá,“ namítl, ale zamračila se na něj. Překvapeně se na ni díval.

„Neříkej mi, co potřebuju,“ ohradila se prudce, ale vzápětí jí znovu vytryskly slzy a ona se zatvářila lítostivě. „Odpusť, nechtěla jsem křičet,“ šeptla a zakryla si tvář.

Byl přinejmenším zmatený. Znovu si klekl a odtáhl jí ruce z tváře. Vypadala tak ztracená, že mu samotnému bylo téměř do pláče. Jeho malá Chihiro se trápila a on netušil, jak jí pomoct.

„Co kdyby ses prospala?“ nabídl a pozorně sledoval její tvář. Uvolnila se.

„Neusnu.“

„Mohl bych ti pomoct,“ nabídl a uhnul stranou, aby se mohla natáhnout na rohož v rohu pokoje.

„Kouzlem?“ zamrkala těma důvěřivýma hnědýma očima.

Tiše se rozesmál. „Myslel jsem, že bych ti mohl něco vyprávět.“

Rozpačitě zčervenala. „To by asi taky mohlo fungovat,“ přiznala tiše a šoupla se ke zdi, aby mu udělala místo na rohožce. Zaváhal, ale pak se posadil, opřel se zády o zeď a polštářem jí podložil krk, zatímco její hlavu si zlehka položil do klína. Ruka mu na moment visela nerozhodně ve vzduchu, ale pak se osmělil a z vlasů jí vytáhl blyštivou šňůrku – v momentě, kdy je uvolnil, se jí rozsypaly po ramenou. Spokojeně vzdychla a zavrtěla se.

„O čem bys chtěla slyšet?“ zeptal se po chvíli, kdy jen seděl a užíval si její blízkost, kterou těch sedm let bolestně postrádal.

„Co se stalo, když jsem odešla?“ Nemusela upřesňovat, bylo mu jasné, že se ptá na chvíli, kdy ji poslal pryč ze skanzenu a zakázal jí otočit se. V tu chvíli ji viděl na dlouhou dobu naposledy, ještě pořád si pamatoval, jak moc ho to rozhodnutí tížilo, když ji pak nemohl dlouhá léta najít. „Udělala ti něco Yubaba?“

Usmál se. Tak starostlivá i po letech. „Ne, nic mi neudělala. Nemohla. Když jsi mi pomohla vzpomenout si na mé jméno a zničila její kouzlo, neměla nade mnou už žádnou moc. Řekl jsem jí, že už nechci být jejím učněm. Nedělala kolem toho takové divadlo, jak bych čekal, ale i to považuji za tvou zásluhu. Měníš životy, Chihiro,“ usmál se a prsty pohladil jeden z hebkých pramenů, které se mu rozprostíraly na stehnech. Rozpačitě se zavrtěla. „Alespoň ten můj jsi změnila.“

„Co jsi teda udělal?“ vrátila ho zpět k tématu. Ušklíbl se.

„Odešel jsem z lázní a vydal se hledat vlastní minulost. Našel jsem místo, kdy bývala moje řeka, a kde teď rostou jen panelové domy. Snažil jsem se vypátrat i víc, ale ne všechny vzpomínky se mi vrátily. Po nějaké době jsem se vydal k Zenibě.“

„Opravdu?“ zeptala se a přetočila se na záda, aby na něj viděla. Rukou si shrnula vlasy z očí a vytáhla si přikrývku až po bradu. „Jak se má? A co Bezpáteřník?“

Tiše se rozesmál. To nadšení, jaké slyšel v jejím hlase, bylo nakažlivé. „Daří se jim dobře. Nebo alespoň dařilo, když jsem je viděl naposledy, to už je ale téměř rok.“

„Rok?“

„No ano,“ přikývl jsem, „ale to předbíhám. Když jsem tam přišel poprvé, byl jsem nerozhodný a zoufalý z toho, že neznám svůj vlastní život. Zeniba rozhodla, že další pátrání je marné. Pokud si prý chci vzpomenout na minulost, musím se začít soustředit na budoucnost. Tenkrát mi to nedávalo moc smysl. Vlastně mi to pořád není úplně jasné, abych se přiznal. Zatím se totiž nic nezměnilo, tedy až na to, že se mi konečně podařilo tě najít,“ usmál se na Chihiro, která mu úsměv oplatila. Na chvíli byly její vlastní starosti zapomenuty pod návalem dlouho odpíraných informací.

„Takže… Kdy jsi…ehm,“ odkašlala si a zčervenala.

„Kdy jsem co?“

„Ses rozhodl… hm, mě hledat?“

„Hned, jak jsem tě poslal domů. Slíbil jsem ti to přece,“ pronesl měkce a opatrně si zkřížil natažené nohy v kotnících, aniž by s ní moc pohnul. „Ale jestli se ptáš, kdy jsem opravdu začal, tak to bylo asi před osmi lety. A nevím, jestli by se mi to kdy podařilo, nebýt-“ zmlknul a odkašlal si.

„Nebýt čeho?“

„To je jedno. Podstatné je, že se mi to nakonec podařilo. Bál jsem se. Opravdu jsem se bál, Chihiro, že se mi to nepodaří. Nebo že už bude moc pozdě a ty…“

„Co já?“

„Zapomeneš,“ hlesl tiše, jako by mu jen ta představa způsobovala bolest. Neohrabaně se vytáhla do sedu a vážně si ho měřila.

„Jak bych mohla, Haku…“ zamumlala a sevřela mu štíhlými prsty rameno. Rychle se usmál a schoval její ruku do své. Těžko uvěřit, že je to teprve týden, co ji objevil. Několik dnů se ujišťoval, že je to opravdu ona, snažil se nepoddat naději jako dřív, protože se jeho naděje vždycky ukázaly jako plané. Jenže tentokrát to byla opravdu ona. Jeho Chihiro, jen dospělejší a smutnější než dřív. „Myslela jsem na tebe každý jeden den,“ přiznala upřímně a rozpačitě sklonila pohled. „Myslela jsem si, že to ty jsi zapomněl nebo že Yubaba-“ zajíkla se a pevně stiskla víčka.

„Ššš, to nic,“ přitáhl si její hlavu na prsa, když se jí tvář zkrabatila potlačovaným pláčem. „Nic mi neudělala. Je to dobré, našel jsem tě. Už bude všechno jenom dobré,“ snažil se ji ukonejšit, ale nebylo to nic platné. Už měla v ruce důkaz, že on není záruka věčného štěstí. Možná byl přesným opakem. Věděl, že za setkání bude muset zaplatit cenu, ale nikdy by ho nenapadlo, že ten, kdo nakonec zaplatí, bude Chihiro. Navíc měl teď před ní tajemství. Velké.

„Jen neodcházej, ano?“ požádala ho tiše a jemu se málem rozskočilo srdce. Vždycky si myslel, že jako drak toho hodně vydrží, ale teď ho málem rozbila tahle jednoduchá a upřímná prosba.

„Nikam nejdu. Nikdy,“ přislíbil a pevně si ji k sobě přitáhl, aby se jí leželo pohodlněji. Palcem pomalu projížděl hnědé vlasy a poslouchal její dech. Pomalu se uklidňoval a zpomaloval, až nakonec Chihiro usnula. Opatrně ji zabalil do pokrývky, ale jinak se nehnul. Po mnoha letech nemusel nikam spěchat, byl v cíli. Nebo si to alespoň ještě do včerejška myslel. Teď si nebyl úplně jistý, co mu budoucnost přinese, a bylo těžší držet se rady, kterou mu dala Zeniba. Chihiro teď byla středem jeho vesmíru a jediná budoucnost, kterou si byl ochotný připustit, byla ta s ní. Nad jeho krkem ale visel meč a Yubabiným hlasem se mu poškleboval: Jak velkou cenu jsi ochoten zaplatit za toho ztřeštěnce?

≈≈≈

Bylo po všem. Chihiro se smutně podívala za oblakem popela, který vítr trhal na cáry a odnášel pryč z Fuji směrem k moři. Na svahu hory stála sama jen s Hakuem. Přiklopila hliněnou nádobku víčkem a odložila na zídku k ostatním, které tu zbyly po předchozích pozůstalých. Pak jednoduše stála. Najednou už před ní nebyl žádný cíl. Co by teď měla dělat? Otočila se na Hakua.

„Co teď?“ zeptala se tiše, protože doufala, že on na rozdíl od ní ví, co by měla dělat.

Přistoupil k ní tak blízko, že se téměř dotýkal hrudníkem jejích zad. „Chtěla by ses vrátit do bytu?“

Do bytu? Zpátky do života, který vedla, než se jí vrátil do života? Nepovažovala to za možné. Jenže kam jinam jít?

„Haku? Kde vlastně žiješ?“ zeptala se a otočila se na něj. Překvapeně se na ni zadíval.

„Kde?“

„No, ano. Máš domov?“ Vypadal zmateně.

„Vlastně ne. Já ho nepotřeboval,“ pokrčil rameny zamyšleně.

„Žádný?“ ujišťovala se.

Zavrtěl hlavou a pak zvedl pohled. „Je to špatně?“

Zasmála se. Znělo to nejspíš malinko hystericky, protože vypadal vyděšeně. „Ne, vlastně ne. Já jen… Co teď budeme dělat? Myslím… b-budeme spolu? V bytě? Jde to?“

„Já nevím,“ zamyšleně si prohrábl vlasy, které byly o několik odstínu tmavší než pruh hřívy, který měl ve své dračí podobě. Dračí podoba… Nebylo to spíš tak, že teď byl drak v lidské podobě? Chihiro si uvědomila, že to vlastně neví. Netuší, kdo nebo co Haku doopravdy je.

„Ty bys mohl žít mezi lidmi? Zavřený v bytě? Nebo chodit do školy a pak do práce?“

„Mohl bych to zkusit,“ pokrčil rameny nejistě.

Uchechtla se. „To je… divné.“

„Co?“

„Jsi drak, Haku. Jsi tvor, o kterém mě ve škole profesoři učí a přitom nevěří, že existuješ. Jsi z jiného světa…“

„Chihiro, to přece nevadí! Ty jsi v mém světě.“

„Ano, já jsem, ale ty nejsi v tom mém. A pokud s tebou chci zůstat, tak v mém světě to nepůjde,“ zavrtěla hlavou smutně.

Ztuhnul. „Ty myslíš… Vzdala by ses svého světa? Pro mě?“ zeptal se nejistě.

„Ty se svého vzdát nemůžeš a víme to oba,“ trhla rameny. „Navíc, já už v tom svém nic nemám. A proč studovat mytologii jen teoreticky, když to jde v praxi? Není to zase taková oběť,“ pousmála se a otočila se k němu čelem. Moře i už dávno neviditelný popel nechala za zády.

„Ale je to tvůj život.“

„Přesně, je to můj život. Můžu ho řídit podle sebe. Odhlásím se ze školy a byt prodám. Volná jako vítr,“ pousmála se, aby zakryla panický strach z toho, že ztratí všechny jistoty, které jí ještě v životě zbyly.

„A co pak?“ zeptal se a postavil se do cesty větru, který ji svým chladným dotykem roztřásl.

„Tady už si nejsem jistá. Asi na to budeme muset přijít. Spolu. Pokud tedy chceš,“ zaváhala a došlo jí, že mu vlastně řekla, že se na něm odteď stane závislá. Nebylo divu, že měl ve tváři takové obavy.

„Jestli chci? Chihiro! Jen se strachuju, že tě to jednou bude mrzet,“ namítl a pak ji objal, protože se třásla čím dál víc. A pak se přestala ovládat. Zabořila mu tvář do hrudi a popustila uzdu všem obavám. Zběsile mu drmolila do šatů všechno, čeho se děsila. Neobratně ji hladil po zádech a konejšil ještě tišším hlasem než ona. Přesto zněl jistě a Chihiro se pomalu uklidňovala.

„Najdeme si vlastní místo,“ slíbil vroucím hlasem. „Ukážu ti všechna místa, která si budeš přát, a na tom nejmilejším můžeme zůstat. Slibuji,“ zašeptal a ona slyšela radost v jeho hlase. Hřálo to víc, než chybějící slunce. Pak ji Haku za ruku odvedl na místo mimo hlavní stezku a ona sledovala rychlou proměnu. Byl to mžik, kdy se z chlapce vedle ní stal dlouhý bílý drak se stejně zelenýma a mandlovýma očima, jako má Haku-člověk. Roztřásla se jí kolena a do očí jí vhrkly slzy. Bylo to už tak dlouho! Byly dokonce i chvíle, kdy si byla jistá, že si toho krásného tvora vymyslela. Teď se na ni ale vlčí hlava na hadovitém těle s ptačími pařáty spokojeně zubila.

„Ty jsi tak krásný,“ vydechla tichounce, až považovala za nemožné, aby to slyšel. Velké zelené oko mrklo. Chihiro si bezděčně roztáhla vlasy v culíku, aby lépe držel, a překonala mezeru těch několika kroků mezi nimi. Prohlížela si ho a porovnávala s obrázkem v paměti.

Břicho měl holé, pokryté jen šupinatými pásy, ale zbytek těla byl pokrytý drobnými bílými šupinkami. Z mezer mezi nimi rostla lesklá bílá srst, a tak, i když bylo jeho tělo pevné a tvrdé, působilo měkce a hebce. Dlouhý chochol tyrkysové hřívy se táhnul od hlavy až po špičku ocasu. Hlavu zdobily dva dlouhé úzké rohy, které by dozajista zvládly být stejně nebezpečné jako velikánské špičaté zuby. Nozdry šedavě-růžového čumáku se mu rozšířily a stáhly, jak nedočkavě frknul, a dva dlouhé vousy se zavlnily ve vzduchu. Haku celkově působil, jako by kolem něj neustále povlával mírný vánek.

Natáhla prsty a zabořila je do sněhově bílé srsti. Nebyla saténově hladká, jak se mohla na pohled zdát, ale nebyla ani jako kartáč. Takovou nějakou srst by mohl mít vlk, kdyby si na něj Chihiro někdy dřív sáhla. Byla hebká a pevná. Když ji sevřela mezi prsty, mohla se za ni bezpečně chytit a vytáhnout se nahoru. Haku pohodil hlavou a pak ji nechal, aby se chytila rohů. Jakmile mu řekla, že se drží, vznesl se k nebi a dlouhé tělo se svíjelo ve smyčkách, dokud nedosáhlo správné výšky. Pak vyrazili kupředu.

Chihiro netušila, kam to míří, ale poprvé si uvědomila, že na tom vlastně nezáleží. Dokud s ní bude Haku, nemusí se bát.

≈≈≈

Seděla u jezera a v kruhu z kamenů hořel oheň. Nohy měla složené do tureckého sedu a rukávy světlé košile vyhrnuté. V kotlíku nad plameny se vařila rýže. Haku ji pozoroval z koruny stromu a nedokázal věřit tomu, že se mu to všechno nezdá.

Jenže Chihiro tu opravdu byla, seděla tam, co ji viděl, a připravovala jídlo pro ně pro oba. Čekala na něj a doufala, že přinese něco víc, než co měli ve svých skromných zásobách. Nesl. Měl dva zajíce, což by jim mělo minimálně na dnešní den bohatě postačit. Problém byl, že se nedokázal přinutit k ní jít. Ve chvíli, kdy se totiž ocitl poblíž, mizel Chihiro z tváře ten uvolněný výraz a nahradilo ho… On vlastně nevěděl. Jen si uvědomoval, že do klidu a uvolnění to má daleko. Nemyslel si, že by se ho snad bála, ale možná se na něj zlobila, že musí žít takhle necivilizovaně. Plachta proti dešti, pár dek a několik kousků oblečení mělo daleko k bytu uprostřed Kyota. Dokonce i proti tvrdé práci v lázních pod Yubabiným dohledem.

S povzdechem seskočil z větve na zem a narovnal se. Došel skoro do poloviny mýtiny, než si ho všimla. Uvolnil se. Tak nerad ji nechával samotnou. Bál se o ni a zvlášť, když viděl, jak moc nepozorná dokáže být. Kdyby to bylo cokoliv nebezpečného, teď už by bylo příliš pozdě utíkat, a bránit by se neměla čím. Zamračil se. Bude muset vymyslet něco lepšího, takhle to dál nejde.

„Ahoj,“ uvítala ho a usmála se. Položil kořist vedle ohniště, pak došel až k ní a klekl si.

„Jsi neopatrná, Chihiro,“ pokáral ji jemně. Zamračila se na něj za tu výtku, ale pak jen mávla rukou.

„Co by se mi mohlo na tak krásném místě stát? Vždyť široko daleko není žádný člověk.“

„Copak mě nevidíš? Nejsou to jen lidé, co může být nebezpečné,“ zabručel, ale nedokázal ji kárat, když se na něj dívala takhle. „Nejsi unavená? Není ti zima?“ vyptával se a natáhl se pro jednu z dek, které ležely úhledně složené pod stromem.

„Je mi dobře,“ zasmála se. „Párkrát už jsem byla tábořit, víš? Něco snesu.“

„Já vím, jak jsi silná,“ přitakal, ale stejně jí deku přehodil přes záda. „Nikdo slabý by se ani nepokusil přiblížit ke zraněnému drakovi, natož aby mu strkal ruku do tlamy.“

Zatvářila se překvapeně a Haku se pousmál. „Kamajii vyprávěl,“ objasnil jí potom, jak to ví. „Už to nikdy nedělej, mohl jsem tě zabít.“

„Neublížil bys mi,“ prohlásila tak sebejistě, až ho to zahanbilo. Nebyla to pravda. Kdyby nebyl tak slabý a na pokraji bezvědomí, dozajista by jí ublížil, a hodně.

„Slib mi to,“ požádal vážně a zvedl k ní pohled. Zčervenala. Nejspíš se na něj zase rozzlobila, ale bylo mu to milejší, než aby znovu tak riskovala. „Prosím, Chihiro. Slib, že už něco tak lehkovážného a zbrklého neprovedeš. Kdybych ti ublížil, nedokázal bych…“ zmlknul, protože ta představa ho na moment úplně ochromila. Jak by mohl žít sám ses sebou, kdyby jí ublížil? Co kdyby ji zabil? Roztřásl se.

„Kdybych si měla vybrat, jestli tě nechat umřít nebo ti strčit znovu ruku do tlamy, tak nebudu váhat,“ pronesla stroze. „Ale můžu ti slíbit, že se pokusím najít bezpečnější řešení, pokud to neohrozí tvůj život. Stačí?“ Byla to nejvyšší nabídka a i když ani zdaleka nestačila, musel se s ní smířit. Prozatím.

„Dobrá,“ vzdychl a pak se pustil do přípravy zajíců. Chihiro zatím dokončila přípravu rýče a rozdělila ji do misek, které posypala čerstvým zázvorem a špetkou soli. Tu jeho nechala poblíž ohně, aby tak rychle nevychladla. Už se naučila na něj s jídlem nečekat. Nikdy nešel jíst dřív, než dokončil práci s masem, nezahrabal nepoužitelné části a maso i své ruce neumyl. Teprve pak se k ní připojil. Už ale zjistil, že Chihiro jeho přání obchází svým vlastním způsobem. Sice na něj s jídlem nečeká, ale zato jí tak pomalu, že když se k ní připojí, má ještě téměř všechno před sebou.

„Haku?“ ozvala se po chvíli svorného mlčení. Zvedl hlavu a zvědavě se na ni zadíval, což brala jako výzvu k pokračování. „Ty… ehm, ty nemáš rodinu?“ zadrhla se rozpačitě. Zarazil se.

„Já vlastně nevím. Nevzpomínám si na víc, než na to, že jsem žil v té řece. A na tebe, jak jsi do ní spadla. Jiní lidé na březích řeky, u kterých si ale nevybavuju tváře. Ale nikdo další. Jenom ty,“ pousmál se na ni. Rychle zamrkala a sklopila pohled. „Když pak řeka zmizela, byl jsem vzteklý, smutný a vyděšený, chtěl jsem mít moc, bránit svůj domov, a tak jsem našel Yubabu. Její moc byla svůdná a já chtěl být taky tak silný. Upsal jsem se jí a dál už to znáš.“

Zarazila se. „Jak jsi vlastně starý?“ zeptala se vytřeštěně.

Pokrčil rameny. „Nevím přesně. Ale asi ne zase o tolik starší, než ty,“ usmál se a viděl, jak si oddychla. Zase tolik nelhal. „Stárnu docela normálně.“

„Takže… nejsi nesmrtelný? Nejsi bůh?“

Rozkašlal se, jak mu zaskočilo sousto. „Co prosím?“

„No, pár jsem jich v lázních potkala,“ ohradila se a zněla téměř dotčeně. Rozpaky ale převládaly.

„Oh, když to bereš takhle. Ne, nejsem bůh. Jen drak. Docela obyčejný, řekl bych, kdybych tedy znal i nějakého jiného draka, se kterým bych to porovnal.“

„Neznáš?“ otevřela v údivu ústa.

Zavrtěl hlavou. „Ne, nikdy jsem žádného nepotkal. Ale pokud vím, Yubaba i Zeniba jich pár znají. Asi by mi řekly, kde je najít, kdybych se zeptal.“

„A proč ses nezeptal?“

„Protože jsem je nechtěl najít ani zdaleka tolik, jako jsem chtěl najít tebe,“ pousmál se a sevřel mezi hůlkami další sousto rýže.

„Aha,“ hlesla a pak odložila prázdnou misku stranou. Věděl, že čeká, až on dojí, aby je umyla. Pospíšil si tedy.

Když odešla, dal se do přípravy masa na oheň a přitom sledoval, jak se naklání nad hladinou jezera a myje v něm nádoby. Poprvé ho napadlo, co by se vlastně stalo, kdyby jí nikdy neslíbil, že se znovu uvidí. Pořád by byl tady s ní? Nebo by se zeptal Zeniby na ostatní draky?

Věnoval nalezení Chihiro tolik let, že si teď nedokázal představit život bez ní, ale kdyby ji nehledal a ona by na něj nečekala, jak by teď jejich životy vypadaly? Její rodiče by nejspíš byli stále naživu, ona v bytě v Kyotu a jejím hlavním zájmem by bylo studium. Možná by dokonce studovala něco docela jiného, než si vybrala takhle. Co by ale dělal on? Nedokázal si to představit. Chihiro zabírala jeho mysl z jednoho konce na druhý, nenašel by místečko, které by snad neovlivnila.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se a vytrhla ho tak ze zamyšlení. Vůbec si nevšiml, že se přiblížila – špatná vizitka pro dravce, jako je on.

„Já?“ zeptal se hloupě a zamrkal. Zaraženě ho sledovala. „Úplně,“ kývl pak rychle a dokončil práci. Zavěsil klacek s oběma zajíci nad oheň a odešel si umýt ruce. Voda byla studená, ale nevadilo mu to. Žil přece v řece a tekoucí voda se nikdy neohřeje. Podlehl náhlému popudu a skočil po hlavě dovnitř.

Jak se potápěl hlouběji a hlouběji do tmy, docházelo mu, že se tak zaměřil na to, najít Chihiro, že zapomněl přemýšlet o tom, co bude, až ji najde. On, který o sobě tvrdil, že je inteligentní, prostě přestal uprostřed plánování plánovat. Jako kdyby vytvořil jen půl misky a teď se divil, jako to, že v ní nedrží voda. Obrátil se ke světlu. Hlupáku, zakřičel sám na sebe v duchu a prorazil hlavou hladinu. Jak po ní mohl chtít, aby ho následovala, když sám nevěděl kam?

Leknutím si lokl vody, když si uvědomil, že tábořiště je prázdné a Chihiro není nikde v dohledu.

„Chihiro!“ zakřičel, ale málem přitom zahučel pod hladinu. Zamířil ke břehu, a když vystoupal na souš, jezerní voda mu z oblečení crčela jako vodopády. „Chihiro!“ Stále se neozývala. Rychle se proměnil, protože jako drak měl mnohem větší šanci ji vypátrat. Ve chvíli, kdy se chystal vzletět, vyšla zpoza stromů. V ruce držela svazek divokých cibulek, jejichž pach doléhal až k němu, a udiveně mrkala. Zařval a v další chvíli byl u ní. Obtáčel ji tělem a snažil se ji prohlédnout ze všech úhlů, jestli je v pořádku. Ignoroval, že ji přitom mokrým kožichem úplně zmáčí, i její hlasité nechápavé protesty.

„Haku! Co blázníš? Co se děje?“

Tiše zařval, aby dal najevo svoje rozrušení a strach, když se mu ztratila, ale nepochopila to.

„Nebolí tě něco?“ strachovala se a přitáhla si jeho hlavu blíž. S obavou ve tváři ho drobnými dlaněmi hladila po čenichu a zkoumala, jestli není někde poraněný. Cítil se vrcholně frustrovaný, ale byl moc rozrušený, aby se proměnil zpět. Navíc, nejspíš by jí vynadal, kdyby to udělal, takhle to bylo lepší. Ještě jednou tiše zařval a pak se nechal obejmout. Přitiskla mu rty do srsti mezi rohy, pak o něco níž na čumák a pak na čenich.

„Už je dobře?“ zeptala se pak a on natočil hlavu tak, aby si ji mohl dobře prohlédnout. Byla mokrá a pomačkaná, ale obojí byla jeho vina, jinak byla úplně pořádku. Vydechl a uvolnil se. Na oplátku se na něj usmála a natáhla se, aby ho podrbala za uchem. Ani netušil, jak může být něco takového příjemné. Slastně zavrčel a víc se sklonil, aby měla lepší přístup. Proklouzla mu pod hlavou a podrbala ho i za tím druhým. Pak na krku. A taky mezi rohy. Za chvíli se před ní na zemi svíjel jako žížala na háčku, spokojeně mručel a poslouchal její veselý smích. Neslyšel ho od chvíle, kdy se rozloučili ve skanzenu. Málem by zapomněl, jak příjemný je to zvuk.

Přetočil se na záda a nechal si ji vyšplhat na břicho. Drbala ho pod tlamou, dokud ji nezačaly bolet ruce. Pak se po něm s výdechem natáhla a přitáhla si jeho čumák blíž, aby mu mohla vlepit další spokojenou pusu na čenich. Pobaveně si odfrkl, až jí zavlála ofina. Zazubila se na něj a sklouzla na zem.

„Vypadám jako nějaký vodní démon,“ prohlásila při pohledu na svoje oblečení. Byl fakt, že valná část vody z jeho mokrého kožichu se nasákla do jejího oblečení. Nevinně se pousmál, ale v dračí podobě to nejspíš nevypadalo tak nevinně, protože se zeptala: „Co je? Máš hlad?“

Vyštěkl smíchy. Dotčeně se otočila a zvedla zmuchlanou přikrývku. „Zavři oči,“ nakázala a stáhla si pletenou vestu. Tiše dopadla do trávy vedle jejích nohou a Haku zamrkal. „Haku!“ okřikla ho a on si uvědomil, že po něm něco chtěla. Stiskl víčka. Ale i tak všechno slyšel. Jak se jí mokrá látka zadrhávala na kůži i jak ji odhazovala na zem. Poznal by, kdy se zabalila do deky, i kdyby neřekla: „Už můžeš.“

Místo aby oči otevřel, proměnil se. Klečel ve vlhkém oblečení na kolenou, když k ní zvedl pohled. Měla deku uvázanou jako tógu a koukala jí jen ramena a paže.

„Bude ti chladno,“ namítl a k jeho radosti zněl jeho hlas celkem normálně. „Vezmi si i tu druhou deku,“ vybídl ji.

„Ale tu přece potřebuješ ty.“

Usmál se. Vždycky tak starostlivá. „Vůbec ne, není mi zima. Vezmi si ji.“

„Ale-“

„Prosím,“ požádal a trocha toho zmatku, který cítil, se mu do hlasu přece jen promítla. Přikývla tedy a poctivě se zabalila, zatímco seděla vedle ohně a otáčela zajíce. „Chihiro?“ ozval se po chvíli ticha.

„Ano?“ otočila k němu hlavu, tváře zrudlé od tepla sálajícího z ohně. Oči se jí třpytily, jak se v nich odrážely plameny. Kdy se setmělo? Haku si vůbec nevšiml.

„Já-“ Odkašlal si, když se zadrhl. „Už takhle nemiz. Bál jsem se o tebe.“

„Omlouvám se,“ sklopila hlavu a volné prameny vlasů jí zakryly tvář. Pobouřilo ho to. Natáhl se k ní, aby je shrnul, ale včas si uvědomil, co dělá, a zarazil se. Nevšimla si toho. Díky bohu. „Myslela jsem si, že budeš plavat delší dobu. Příště ti o tom řeknu.“

Pobaveně si uvědomil, že neřekla, že už to neudělá, jen, že mu o tom řekne. Svéhlavá holka. Zívla si. „Unavená?“ zeptal se, když se na něj podívala.

„Trochu. Dneska jsem dostala draka na lopatky, tak mám nárok,“ uculila se a Haku se rozesmál.

„Pravda. Máš mocné zbraně Chihiro,“ přikývl a zvedl hlavu k nebi. Zářily na něm hvězdy a nikde ani mrak. „Klidně spi, pohlídám to tu,“ kývnul hlavou k zajícům, ale myslel tím, že pohlídá ji. Věděla to, ale nijak to nekomentovala. Jednoduše se stočila do klubíčka, jako to dělala vždycky, když usínala u něj - obyčejně se proměnil a stočil se tak, aby jí vytvořil sám ze sebe teplé lůžko. O chvíli později už klidně oddechovala a Haku se zaměřil na pečení masa.

Noc klidně ubíhala a on se snažil zaobírat myšlenkami na bezpečnou budoucnost. Kam poletí, kde zastaví, kolik budou muset sehnat zásob, a jestli bude někde možnost pořídit Chihiro nové šaty. Všechno, co měla, bylo v nevelkém batohu. Cítil se prachbídně, když na to pomyslel. Celý život v jednom ruksaku. Vzdychl.

Jeho vnitřní sebemrskačství ale přerušila Chihiro, když sebou škubla a tiše zakňourala. Se zájmem se na ni otočil. Ze spaní se mračila a rty se jí nepatrně pohybovaly. Moc nezřetelně, aby mu to něco napovědělo, snad jen, že neměla klidné spaní. Ale ne důvod. To až když jí po tváři stekla první slza, došlo mu, že ty sny nebudou příjemné. Natáhl se k ní a jemně jí zatřásl. Probudila se okamžitě. Vytřeštila na něj oči a v další chvíli se z nich vyvalily hotové proudy slz.

„To je dobré. Byl to jen sen, nic víc,“ konejšil ji, zatímco mu ona ve svém sevření drtila kosti v ruce na jemný prášek. Škubala sebou, jak jí vzlyky přemáhaly, a nešla utišit. „Šššš, to bude dobré. Nechceš mi říct, co tě tak vyděsilo?“

Zavrtěla hlavou a připlazila se k němu, aby mu mohla prostrčit hlavu paží a schovat se do klína.

„Rodiče?“ zkusil to naslepo, ale důrazně zavrtěla hlavou. „Yubaba?“ I tentokrát zavrtěla hlavou, jen už ne tak prudce. Polkl. Jeho neblahé tušení sílilo. „Já?“ Vzlykla. „Chihiro?“ Škytla. A znovu.

„Zase jsem tě našla v té pracovně. A pak jsme padali dolů tmou a tam se po nás natahovali ti tvorové.“

„Šššš,“ přerušil ji. „Jsme tady, spolu a v pořádku. Byl to jen noční děs. Nic se neděje, podívej se na mě. Vidíš? Živý a zdravý. A taky nikam nepadáme,“ usmál se, když na něj nedůvěřivě vykoukly dvě hnědé oči. Uklidnila se a po chvíli se i narovnala. Pustila mu ruku a ta ho zaštípala, jak se do ní vevalila krev.

„Omlouvám se.“

„Není proč. Zdá se ti to často?“ zeptal se trochu s obavou. Zavrtěla hlavou.

„Už dlouho se mi to nezdálo. Nevím, proč dneska…“

„Možná jsem tě vyplašil, je to moje vina,“ přiznal se s myšlenkou na zbytečnou scénu odpoledne.

„Haku?“ přerušila jeho sebeobviňování. „Už je to hotové?“ kývla bradou k zajícům a její žaludek u toho tiše zaškvrndal. Potlačil úsměv a sundal z ohně zajíce.

„Hotovo,“ přikývl. Nebyli sice nijak propečení, ale byli poživatelní. Chihiro z jednoho utrhla kus masa, ale byl moc velký, a tak ho rozdělila na dva. Jeden si strčila do pusy a druhý nabídla jemu. Vzal si a na moment ucítil na rtech její prsty vlhké od šťávy z masa. Zamrazilo ho v páteři silnou touhou je olíznout, ale ovládl se. Rychle ucuknul a soustředil se na žvýkání. Chuť jen lehce slaného masa nebyla nic extra, ale šlo to. Další sousta do sebe cpal tak rychle, aby nikdy nevznikla mezera, ve které by mu mohla nabídnout sousto. Snědl tak ale svého zajíce o dost rychleji než ona, a tak nakonec stejně skončil s jejími prsty před pusou a nabídkou dalšího masa. Zatnul zuby, ale odmítnout nedokázal. A pak ve správném okamžiku přejel po jednom z prstů, který se zdržel o pikovteřinu déle, jazykem.

Slyšel, jak se jí zadrhl dech v hrdle, a než se stihl ovládnout, chytil ji za zápěstí. Přitáhl si ruku zpět a pak jeden po druhém jazykem prsty důkladně očistil.

Chihiro tichounce zakňourala, když jí sevřel palec mezi zuby, a pak ji konečně pustil. Ucukla rukou, jako by ji spálil; účinkovalo to jako facka. Rychle se postavil, vyhrknul omluvu a zmizel k jezeru. Ona na něj ve tmě neviděla, on se na ni nedíval. Snažil se zase začít myslet, ale dost dobře to nešlo. Zavrčel a pak si kleknul do vody. Ledové jehličky se mu zabodly do kůže, ale prvotní šok téměř okamžitě zmizel a voda mu zase přišla jen a jen příjemná.

„Haku?“ ozvala se Chihiro tichounce. Otočil se na ni. Seděla v kruhu, který ozařoval oheň, kolena přitisknutá k hrudi, ruce spojené a zaklíněné mezi nimi. Póza, která vyzařovala cokoliv, jen ne pohodu a uvolnění. Zasyčel vztekem nad sebou samým. „Haku,“ ozvala se znovu trochu jistěji, a i když se ani pak neozval, sklopila oči ke svým rukám. Rozpojila je a několikrát pohnula prsty pravé ruky. Pak si k jeho neskonalému údivu vsunula ukazováček mezi rty a zavřela oči. Vysíleně zasípal. Možná to slyšela, možná ne, ale každopádně prst vytáhla, zabalila se do deky a položila se na bok. „Hlavně se vrať,“ požádala tmu kolem sebe a zavřela oči.

Haku ale nebyl schopný ani ochotný vrátit se k ní v tomhle stavu. Nakonec udělal to jediné, co ho napadlo. Proměnil se. Když se vrátil k ohni, jedno hnědé oko se líně otevřelo a zadívalo se na něj. Trvalo to jen vteřinu nebo dvě, ale i tak se málem zkroutil do klubíčka. Nakonec se jen obtočil kolem Chihiro tak, aby ji nemačkal, a položil si hlavu vedle dohořívajícího ohně.

„Dobrou noc,“ ozvala se ospale a zapletla mu prsty do hřívy na hřbetě. Tiše zamručel v odpověď a napadlo ho, že bude možná lepší zůstat nějakou dobu takhle. Vyhne se pokušení.

≈≈≈

Chihiro tomu nerozuměla. Už týden s Hakuem pořádně nemluvila. Jistě, mohla mluvit na něj, ale odpovědi sestávaly pouze z vrčení, mručení a bručení. Sem tam i zařval, ale to jen výjimečně. Ani to nevypadalo, že by se situace měla změnit. Pokaždé, když se ho zeptala nebo ho požádala, aby se změnil, otočil se, odvedl její pozornost nebo jednoduše odešel. Byla smutná.

Za začátku se cítila dotčená, naštvaná a uražená, teď už byla ale jen smutná. Měla pocit, že ho urazila, jen si nebyla jistá čím. Možná čekal jinou reakci, když u toho ohně… Co to vlastně bylo? Chihiro se ještě teď třásla jen při pouhé vzpomínce na intenzivní pocit, který v ní vyvolal dotyk jeho jazyka.

V duchu se okřikla, takhle by neměla myslet. To všechno bylo tak… hezké. Ať se snažila, jak chtěla, nemohla přijít na žádné jiné přízvisko, které by nebylo alespoň trochu pozitivní. Nic neutrálního, natož hanlivého. Prostě jen… přála by si to zažít znovu.

„Poletíme dál?“ zeptala se pak a uvědomila si, že se jí chvěje hlas. Přiložila si ruku na krk a Haku se k ní starostlivě natáhl. Čumákem drcnul do její ruky. Chtěl vědět, co se děje. „Vůbec nic. Jen jsem přemýšlela.“ Dál ji pozoroval a nevypadal, že by ho ta odpověď uspokojila. „Nechci o tom mluvit, Haku,“ zamručela vyhýbavě. Tiše klapl zuby, což byl ekvivalent rozhořčené výtky. „Ty taky nechceš mluvit, tak mě nech být!“ rozčílila se a postavila se, udělala to tak rychle, že se jí na moment zatmělo před očima a zamotala se jí hlava. Úplně zapomněla pít. Od rána ještě neměla ani kapku. Došlo jí, že ji taky bolí hlava.

„Chihiro!“ Starost v jeho hlase přehlušila její vztek. Opatrně ji podepřel a donutil se zase posadit, pak jí podal misku s vodou, když ho o ni požádala. „Pij pomalu,“ vybídl ji, ale miska v ní zmizela, než to stačil dopovědět. S povzdechem jí nabral druhou, tentokrát už ho poslechla.

„Takže už se mnou mluvíš?“ zeptala se, když misku položila vedle sebe na zem. Zelené oči ji pozorovaly a s obavou a ucukly, když domluvila.

„Proč bych nemluvil?“ opáčil odtažitě.

„Haku,“ zaškemrala a pak se za to okamžitě zastyděla. Jenže ono to zapůsobilo.

„Já- Chtěl bych se ti omluvit,“ hlesl potom.

„Omluva se přijímá.“

„Už to neudělám,“ pokračoval.

„To je dobře, bylo hrozné, když jsem si týden povídala jen sama pro sebe.“

Zamrkal a zvedl překvapená pohled. „Co? Ne, já myslel, že se omlouvám za to-“

„Za co?“ zamračila se nechápavě Chihiro.

„Za to, co jsem udělal u toho ohně,“ dostal ze sebe a sklopil pohled.

„Jo tohle… Tak za to omluvu nechci,“ zavrtěla hlavou odmítavě. Zmateně se na ni podíval, ale víc mu k tomu neřekla. Netušila, jak by měla říct, že by si přála, aby to udělal znovu. Když na to jen pomyslela, měla tváře jako v ohni.

Zvedla se ‒ tentokrát pomalu – a zamířila přes louku, kde právě tábořili, k řece, která se s tlumeným šumem valila kolem. Na břehu si klekla a natáhla ruce do vody. Nabrala ji do dlaní a opláchla si obličej i krk. Bylo jí takové horko! Určitě za to mohly ty myšlenky. A představy.

S povzdechem se ohlédla. Haku stál zády k ní a stavěl přístřešek z plachty, po nebi se totiž honila bílá mračna a v častých intervalech zakrývala slunce. Rozhodla se rychle, stáhla ze sebe oblečení a seskočila z nízkého břehu do vody. Držela se přitom silného kořene stromu, rostoucího kus od břehu. Voda byla ledová, ale úleva, kterou přinášela, byla úžasná. Po chvíli jí ale začaly svaly tuhnout zimou, a tak si pospíšila, aby se stihla umýt a vylézt, než promrzne na kost. To, že by mohla přijít o cit v prstech, ji vůbec nenapadlo, dokud prsty nepovolily a kořen jí nevyklouzl ze sevření.

Proud ji okamžitě strhl s sebou a stáhl pod hladinu, nestačila ani vykřiknout. Napjala svaly, aby se dostala na hladinu, ale byla tak zmrzlá, že ji okamžitě chytila křeč. Otevřela pusu a voda jí natekla dovnitř. Jestli si doteď neuvědomovala, že je zle, tenhle okamžik jí dopřál prozření. Utopí se!

Na vteřinu nebo dvě prorazila hlavou hladinu a vyprskla vodu, vřískla a vzápětí ji voda zase umlčela. Myslela na Hakua. Po několika dnech ho byla schopná vidět bez toho rudého oparu, který jí v hlavě obklopoval každou myšlenku na něj. Teď ale myslela jen na to, jak se bude zlobit. A pravděpodobně si to bude i vyčítat. To nechtěla.

V plicích ji bolestně bodalo, ale už jí nebyla taková zima. Světlo vypadalo takhle zpod hladiny opravdu krásně. Skoro mysticky, napadlo ji, než ho zakryl mrak. Setmělo se a Chihiro ucítila, jak ji proud strhnul zase jiným směrem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Život s fantazií - část 1.: