OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Neverwold's End

30.08.2012 (10:00) • Shire • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1778×

Volně navazuje na Fear of being loved.

Mám rád, když se problémy vyřeší samy, jenže často se to nestává. Člověk je pak musí vzít do vlastních rukou…

S touhle myšlenkou jsem vyndal ze skříně kosu a opřel ji o stěnu. Potom jsem vytáhl zmuchlaný kus staré pytloviny. Maska k mému kostýmu… Jedna z těch, které jsem si musel vyrobit, když jsem se dozvěděl, že jsem sice imunní proti svému plynu způsobujícímu strach, ale také jsem díky tomu přecitlivělý na jiné halucinogenní látky. Zkontroloval jsem, jestli je v pytlovině našitá kompletní plynová maska a když se mi zdálo, že nic nechybí, hodil jsem ji do připravené tašky. Znovu jsem se naklonil ke skříni a vytáhl jsem těžký starý kabát z kůže. Na vedlejším ramínku se zahoupala změť pytloviny, hrubé látky a plastových hadiček.

Zavrtěl jsem hlavou. Ne – dnes se jdu mstít za sebe, ne za Strašáka…

Chopil jsem se tašky i kosy a vyšel jsem na chodbu. Celý dům byl tichý, jen z obývacího pokoje se ozývalo tlumené pochrupování. Všechno jsem položil ke vstupním dveřím, a potichu jsem vklouzl do pokoje.

Jervis ležel schoulený do klubíčka na straně gauče, hlavu opřenou o područku. Jemně, tak abych ho nevzbudil, jsem ho pohladil po vlasech. Vytáhl jsem z kapsy obálku s jeho jménem a položil ji vedle něj. Ještě jsem si na něco vzpomněl. Odhrnul jsem lem svého svetru a sundal jsem z prvního knoflíku u košile malou štěnici.

Nechci, aby šel za mnou. Mohlo by se mu něco stát a to bych si nikdy neodpustil. Ještě jednou jsem tedy vzal do ruky tu obálku a k lístku se slovy „Já se vrátím…“ jsem přidal i to malé sledovací zařízení. Až se vrátím (pokud se vrátím, problesklo mi hlavou), vezmu si tu štěnici zpět a už ji nesundám, pokud mu to udělá radost. Položil jsem obálku na stejné místo jako předtím, věnoval jsem Jervisovi poslední letmý pohled a vytratil jsem se z pokoje.

Na chodbě jsem pobral všechny připravené věci a otevřel jsem těžké vstupní dveře. Vyšel jsem do chladné noci a naposledy jsem se ohlédl. Když budu mít štěstí, budu zpátky dřív, než si všimne, že jsem vůbec odešel…

Zamířil jsem ke staré otlučené dodávce, která stála na protější straně ulice. Odemkl jsem, tašku hodil na sedadlo spolujezdce a otevřel jsem zadní dveře od nákladové prostoru. Kosu a kabát jsem hodil tam, k přepravkám s dalšími připravenými věcmi. Nasedl jsem za volant a upravil jsem si sedadlo. Ten, kdo měl tu dodávku přede mnou byl zřejmě docela malý, alespoň co se výšky týče. Jenže výška často klame, pousmál jsem se pro sebe. Ale teď na něj nesmím myslet. Musím nám zajistit klid a to nebude snadné… Ne v Gotham City…

Na třetí pokus se mi podařilo nastartovat a zapnou světla. Snažil jsem se nevnímat protestující motor a připravit se na to, co mě čeká. Nevím, proč jsem se rozhodl, že bude první zrovna ona. Možná proto, že mě nejen zradila, ale celou dobu se přitom tvářila, že je na mé straně a místy možná, že se jí i líbím. Nebo proto, že mě podvedla a přivlastnila si to, na čem jsem pracoval téměř celý život. Ale hlavně protože se jí díky jejímu nezákonnému výzkumu genů podařilo udělat ze sebe víc, než obyčejného člověka…

Pomalu jsem začal propadat vzpomínkám…

Jmenuje se Linda Friitawa. Byla doktorka pracující ve výzkumu genů, ale díky nepovoleným testům na lidech přišla o licenci. Díky tomu, že byla albínka, neměla téměř šanci najít práci, protože se přes den nemůže pohybovat jinde než v budovách. Jenže potom dostala práci, stejně jako já. Zaměstnal nás Oswald Cobblepot, kterého jsem měl tu čest znát z Arkhamského blázince. Tučňák, tak zní jeho jméno, když jde o něco nezákonného, nás najal, protože ztrácel kontrolu nad svým impériem. Chtěl po nás, abychom vytvořili další typ mé chemikálie způsobující strach. Práce se nám bohužel nedařila tak, jak si Tučňák představoval. Místo peněz na další výzkum se mi dostávalo akorát výhružek a stále horších podmínek pro výzkum. Zdálo se ale, že Linda stála při mně. Byla milá a snažila se mi pomáhat, alespoň to tak vypadalo. Potom se ve zprávách začalo objevovat zvláštní monstrum, které prý zabíjelo Tučňákovy nejvyšší hlavouny. Tou dobou se ke mně Linda chovala víc než jen mile. Jenže potom jsem začal ztrácet paměť… Bylo to stále horší a i Tučňákovy požadavky byly šílenější. Dokonce mě začal podezřívat, že já jsem to monstrum, co vraždí jeho lidi. Bránil jsem se tomu nařčení, myslel jsem, že se někdo snaží hodit vinu na mě. Ta bestie vypadala totiž z části jako strašák a používala stejné chemikálie navozující strach. Noviny jí dokonce přezdívali „Scarebeast“ jako narážka na mou přezdívku „Scarecrow“ – Strašák… Až pozdě jsem se dozvěděl, že to celé je nahrané.

Tučňák měl smlouvu s Friitawou… On bude dotovat její experimenty a ona ho zbaví nedůvěryhodných lidí z jeho impéria. Jejím požadavkem bylo, aby měla přístup k mému výzkumu, ke kterému se nemohla dostat jinak než tím, že bude pracovat se mnou.

Hodil jsem se jí jako pokusný králík. To její výzkum genů vytvořil tu bestii… Vytvořila tu bestii ze mě. Myslím, že mi to dávala v jídle, protože od večeře jsem si až do probuzení nic nepamatoval. V tu chvíli, když jsem nebyl při smyslech a šel jsem po Tučňákových odpadlících, ona si vytvořila lék na svůj albinismus, vytvořila genetickou mutaci, která jí dává téměř nadlidské schopnosti a taky je teď imunní proti všem starým verzím mých chemikálií. Podle neověřených zpráv nakonec zašla až tak daleko, že je schopná vydechovat plyn navozující strach. Naposledy prý pracovala pro někoho, kdo se vydával za nástupce Romana Sionise, proslulého vládce podsvětí, Black Maska osobně. Prý si teď říká Fright…

Myslím, že dlouho už nebude…

Se vztekem jsem uhodil do volantu. Proč v mém životě za všechno můžou ženy? Proč, sakra?

Nemám problém někoho zabít, ale zůstává ve mně něco, co mi říká, že praštit ženu je špatné. Dokonce i praštit mrchu…

Silnice nestála za nic. Najel jsem na hrbol a odmrštilo mě to tak silně, že jsem se praštil o okénko na straně. Taky jsem se mohl připoutat, když vím, v jaké stavu jsou na téhle straně Gotham cesty… Pod koly začal skřípat štěrk a silnice se zvolna svažovala k dokům. Zahnul jsem na první odbočce mezi stará skladiště a hledal nějaké, které by ji prozradilo. Oprýskané štíty byly těžko čitelné, ale podle typů písma nebo symbolů se dalo odhadnout, jakým firmám patří. Staré přepravní společnosti, pár zástěrek pro převoz zbraní, sklad firmy vyrábějící hračky… Nic, co by mi připomínalo něco, o čem by mluvila. Něco, co by prozradilo, kde je. Doufal jsem, že měl Oswald pravdu, když říkal, že někde tady měla svou laboratoř.

Projížděl jsem mezi řadami zcela stejných budov, až jsem se dostal mezi nejstarší skladiště, co tu vůbec byla. Zahlédl jsem něco, co naznačovalo, že bych mohl být u cíle.

Staré skladiště zdravotnického materiálu sice vypadalo ještě opuštěněji než většina ostatních, ale všiml jsem si, že bedny, které byly opřené u čelní stěny vypadaly docela nově. Zastavil jsem dodávku u roztřískaného nájezdu ke skladišti. Nebude tu budit pozornost, u většiny hal stály nepojízdné dodávky, které vypadaly o dost provozuschopněji než ta moje.

Vystoupil jsem a prásknul dveřmi. Oblékl jsem si ten kabát a chopil se kosy. Ze sedadla spolujezdce jsem si vzal tašku a hodil si ji přes rameno. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem si svou masku nenasadil. Kdo ví, o co by se mohla pokusit, ale podle všeho to, co používá, jsou chemikálie ukradené ode mě.

Pomalu jsem vykročil k hlavním dveřím, ale nakonec jsem se vydal okolo celé haly, a doufal, že se mi podaří najít zadní vchod.

Prošel jsem kolem beden na převoz léků, skla i toxického materiálu. Byl jsem si prakticky jistý, že jsem na správném místě. Brzy jsem našel, co jsem hledal. V zadní části budovy byly úzké dveře s cedulkou „Nepovolaným vstup zakázán“. Vzal jsem za kliku a čekal, že bude zamčeno, ale dveře se bez vrznutí otevřely. Potichu jsem proplížil chodbou mezi několika malými místnostmi, kde se skladovaly veškeré listiny a papíry o všem, co se kdy do skladišti uložilo, co putovalo přímo k zákazníkům, i co sem mělo dorazit, ale nestalo se tak.

Sundal jsem si z ramen tašku, bránila mi v pohybu a navíc věci uvnitř cinkaly. Tiše jsem ji položil na zem a šel jsem dál. Cestou zpět se pro ni vrátím. Zaslechl jsem nějaký zvuk. Rychle jsem se opřel o stěnu a cítil jsem jak se mi v krvi hromadí adrenalin. Zmocnila se mě lehká nervozita. Ale strach nepřišel… Už jsem si na to téměř zvykl, ale stejně je to zvláštní.

Když se chvíli nic dalšího neozvalo, šel jsem obezřetně dál. Na první pohled mě překvapilo, že tu Fright (nebo kdokoli už v tom skladišti je) nemá žádný bezpečnostní systém. Na druhou stranu tak ale nebudí podezření případných nezvaných hostů. Možná, že má zabezpečený jen hlavní vchod.

Postupoval jsem dál tmavou chodbou, až jsem dorazil ke dveřím opatřeným madlem. Přehodil jsem kosu z ruky do ruky a opřel se o dveře. S tichým táhlým zaskřípěním se otevřely a já vklouzl do rozlehlé skladovací haly částečně zapuštěné pod zemí. Stál jsem na úzkém ocelovém mostku a opřel jsem se o zábradlí. Rozhlédl jsem se kolem a všiml jsem si, že asi deset metrů ode mě jsou schody dolů. Pomalu jsem se k nim vydal a stále jsem se rozhlížel po něčem, co by mi prozradilo, jestli tu někdo je. Všiml jsem si paprsku světla, který dopadal ne podlahu u zadní stěny. Hledal jsem, odkud vychází. Tiše jsem sestupoval ze schodů. Nakonec jsem zaslechl známý hlas.

Když jsem konečně stanul na pevné zemi, vydal jsem se k místu, kam dopadalo to světlo. Potom už mi bylo všechno jasné. Je v místnosti pro strážné! Tam se dají stáhnou rolety a navíc je dost velká a má nejlepší přístup k elektřině v celém skladišti. Nejlepší místo pro laboratoř. Je to tak snadné, když jsou všechna skladiště v Gotham podle jedněch plánů…

Pomalu jsem se plížil blíž a protáhl jsem se pod okny. Ačkoli byly stažené rolety, mohla by mě vidět. Když jsem dorazil ke dveřím, chvíli jsem vyčkával. Slyšel jsem tlumené cinkání skla a cvakání počítačové klávesnice. Čekal jsem, jestli se prozradí. Chvíli se neozývalo nic víc, ale nakonec jsem slyšel křupání skla. „Sakra…“ komentoval to ostrý sykavý hlas. Její hlas. Nevěděl jsem přesně, co chci udělat, ale nakonec rozrazil dveře a vstoupil dovnitř.

„Ale copak, Lindo? Něco se nedaří? Podle mě už bylo na čase… Nebo si snad přeješ, abych ti říkal Fright?“ řekl jsem kousavě a jméno „Fright“ jsem vyslovil s posměchem a odporem.

Zalapala po dechu. Byla naprosto vyvedená z míry. V jejích rudých očích se zrcadlilo čiré překvapení.

Opřel jsem se o svou kosu. „To ani nepozdravíš starého přítele?“ Všechen potlačený vztek vůči ní se zase vrátil.

Zkřivila tvář do podivné grimasy, která měla asi být milým úsměvem. „To je mi ale překvapení..“ Z jejího hlasu odkapával v cukru obalený jed. Pomalu šmátrala rukou po zásuvkách ve stole.

Ušklíbl jsem se: „Doufám, že nehodláš v těch šuplíkách hledat pistoli, Lindo?“

Zatvářila se, jako bych ji praštil. Samozřejmě to měla v plánu. Nakonec změnila taktiku. „Co tě sem přivádí, Jonathane? Potřebuješ s něčím pomoct?“

„Ne, Lindo, přišel jsem se zeptat proč…“ zaskřípal jsem vztekle zuby.

„Proč co?“ snažila se tvářit nevinně.

„Nesnaž se,“ zavrčel jsem, „přesně víš…“

Neuvěřitelnou rychlostí se dostala asi stopu přede mne a vyrazila mi kosu z rukou. Ta s ránou dopadla na podlahu. V tom budou ty její experimenty s geny… Potom se mi vrhla kolem krku a začala mi šeptat do ucha. „Myslíš, proč jsem tě opustila? Ale Jonny, vždyť jsem se tě snažila chránit…“

Rázně jsem ji odstrčil a přitiskl ji ke zdi. Chtěla se bránit, ale chytil jsem její napřaženou ruku. „Mezi námi nikdy nic nebylo,“ zasyčel jsem. „Mluv, sakra, víš, co chci vědět. A taky si uvědomuješ, co bych ti mohl udělat…“ nechal jsem výhrůžku viset ve vzduchu.

Upřela na mě své karmínové oči. „Ale, ale, Jonny má pnutí v kalhotách, jindy by přece takhle s dámou nemluvil.“ Z jejího hlasu se konečně začal vytrácet přeslazený tón.

„Nech toho už konečně a mluv, zatraceně,“ vybuchl jsem.

„To je zklamání,“ prohlásila. „Takže Jonny mě nechce. To on asi někoho má… Pověz Jonny, je to opětované nebo platonické?“

Zacloumal jsem s ní tak, že se praštila hlavou o zeď.

„To se asi nedozvíme… Tak řekne nám aspoň Jonny, o koho jde? Dělá teď Jonny strašáka na záhoně té květinové slečny Ivy?“ pokračovala, jako by se nic nestalo.

Snažil jsem se udržet, ale doháněla mě k nepříčetnosti. Všechno říkala tak klidně… Tohle ještě chvíli přetrpím. Až už nebude mít, jak to prodlužovat, sama mi poví, co chci vědět.

„Hm… Tak ta v tom není… Co třeba ta mladá z Arkhamu? Ta co chodí s Jokerem?“ Čekala na mou reakci. „Takže taky nic? Nebo že by měl Jonny slabost pro kočičky a učarovala mu Catwoman?“ Zase čekala. „Nepovídej mi, že je v tom zase ta studentka, co tě dostala zpátky do Arkhamu? Co Becky? Je tohle její dílo?“ Odmlčela se. „Ale, ale… Někdo koho neznám?“

Nereagoval jsem.

„Takže někdo, koho znám…“ pokračovala, „Nějaká slečna? Ne?“ hrála zamyšlenou. „Takže je v tom chlap“

Sice střílela od boku, ale stejně jsem nedokázal zastavit svou reakci. Hrubě jsem stiskl její ruku a chabě jsem se to snažil maskovat zavrčením. „Nech už, sakra, té frašky.“ Ale bylo už pozdě…

„Ou, to mě ranilo… Takže Jonny mě vyměnil za chlapa? Za kohopak? Že by za Eddieho? Nemá moc otázek? Pověz, Jonny?“ Protáhla obličej, když jsem na sobě nedal nic znát. „Takže on to není? To je zklamání… Tak třeba Joker? Náš ex-státní zástupce, Harvey Dent? Taky ne? Hmm…“ pokračovala ve svém monologu. „No, tenhle to nebude, tenhle asi těžko… Jakpak říkal Ozzy, že se jmenuje ten, co měl teď naposled celu naproti tobě? Ten malej úchylák? Ten pedofil? Tetch?“ odsekávala s odporem.

To mě už jsem nevydržel. Chytil jsem ji za vlasy a odhodil ji na druhou stranu místnosti. Zastavila se až nárazem do pultu, ze kterého se na zem rozlilo několik zkumavek. Roztřeseně se vyškrábala na nohy, ale jinak se nezdálo, že by byla nějak zraněná.

Nevěděl jsem, co mám čekat, ale rozhodně jsem nebyl připravený na to, co udělala. Klopýtavě se ke mně přiblížila a plivla na mě. „Jsi odporný! Doufám, že tě ten úchyl má rád. Moc ráda mu vyřídím, že jsem tě zabila,“ zařvala vztekle a znovu se pokusila šátrat v zásuvkách stolu.

Rychle jsem sebral kosu, která ležela u mých nohou a uštědřil jsem jí ránu do žaludku dřevěnou násadou. Nečekala to. Odhodilo ji to o dva metry dál. Rychle vyskočila na nohy a sebrala něco ze stolu před sebou. Pomalu se postavila přímo naproti mně. V jejích rudých očích hořel vztek. Odhodila si bílé vlasy z čela a narovnala se. Roztáhla rty do širokého úsměvu, který připomínal spíš škleb hyeny. „Řekni mi, Jonny, je dobrej’? Naučil se na těch malejch holkách něco?“

Křečovitě jsem sevřel prsty okolo násady kosy. Bylo mi jasné, že mě chce vyprovokovat. Chce abych udělal chybu. Zatím jsem totiž neviděl nic, co by ukazovalo ony její údajně nadlidské schopnosti. Možná je to jen povídačka, ale stejně jsem se měl na pozoru. Už jsem viděl, jak dokáže být rychlá.

Ona se ani nehnula a stále na mě nenávistně zírala. Oplácel jsem jí ten pohled. Sevřela ruce v pěst a já postřehl nějaký záblesk v její pravé dlani. Po chvíli znovu promluvila. „Nebo že bys byl nahoře ty? Ačkoli… To by vážně nebyl tvůj styl Jonathane. Tys’ byl vždycky ten ušlápnutý ňouma. Vždyť už teď jsi měl tolik šancí, abys mě zabil, ale neudělal jsi to. A neschovávej se za tím, že chceš vědět, proč jsem to udělala. Protože to moc dobře víš. Potřebovala jsem se jen dostat k tvému výzkumu a tys byl pěkná hračka navíc. Škoda, že jsi byl vždycky tak nedůvěřivý, kdybys na to nepřišel, mohli jsme být spolu do teď… Mohli by jsme být spolu… A zase můžeme… Stačí, aby ses ho zřekl.“

„Nechápeš to, Lindo?“ odvětil jsem kousavě. „Nikdy jsem do tebe nebyl zamilovaný… Můžeš s touhle fraškou skončit.“

Jen koutkem oka jsem zaregistroval, že se celá zatřásla a potom po mně skočila. Snažil jsem se ji odrazit kosou, ale byla příliš rychlá. Šla mi přímo po krku, ale měl jsem štěstí. Když jsem se snažil odhodit ji, nastavil jsem jí rameno. Ucítil jsem bodavou bolest a zaslechl nepříjemný zvuk drcení skla a trhání kůže. Měl jsem protržený kabát na rameni a na části zad. Vyrval jsem si z rány na rameni kus střepu a nenávistně jsem se na ni podíval.

Ležela na zemi a držela si krvácející dlaň. Ten střep se jí asi zlomil v ruce. „Šmejde! Podívej, co si mi proved’!“ zařvala a znova se po mně vrhla.

Chytil jsem ji a ona se mi vyškubla. V dlani mi zůstal chumáč jejích bílých vlasů. Udělal jsem krok dopředu. Vrávoravě přede mnou ustupovala a nakonec uklouzla po nějaké kapalině, která se vylila, když narazila do pultu. Spadla na zem a nesnažila se zvednout. Jen se plazila dál ode mě.

Když už neměla kam by dál utekla, vyškrábala se do sedu a opřela se o skříňku. Měla malou ranku na čele, ze které jí tekl pramínek krve a vpíjel se jí do bělostného obočí. Z úst jí také tekla krev. Každá rána na její světlé kůži byla vidět.

„Tak už to ukonči,“ zachroptěla a odhalila krk.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Tohle bylo něco úplně jiného než jsem čekal… Myslel jsem, že tohle bude boj na život a na smrt, ale tohle bylo něco naprosto jiného. Jako by přede mnou nebyla Fright, ale Becky. Becky, nad kterou už jsem takhle jednou stál… Becky, která bude další na řadě.

„Tak už dělej!“ zakuckala se.

„Bude to rychlé…“ slíbil jsem jí a zvedal jsem kosu.

Linda zvrátila hlavu jako by se dusila, potom se ale začala smát. Ustoupil jsem o krok zpátky a když její smích utichl, nezdálo se, že by dýchala. Přehodil jsem si kosu do jedné ruky a sklonil se k ní. Natahoval jsem prsty k její krční tepně. Nechtělo se mi věřit, že by byla mrtvá.

V jednom okamžiku bylo všechno jinak. Jen jsem postřehl, že zase otevřela oči, když mě silnou ránou odmrštila na pult uprostřed místnosti. Kosa mi vyklouzla z prstů a strhla s sebou na zem hromádku papíru. Ucítil jsem křupnutí a bolest v levé ruce, na kterou jsem dopadl, ale nezdálo se, že by byla zlomená. Sesunul jsem se k zemi a žebra bolestivě zaprotestovala. Fright mezitím propadla dalšímu záchvatu. Dusila se a kašlala.

Místností se začal šířit známý pach. Pach mého životního díla… Všechny dílky mi tak zapadly do sebe.

Ona se nedusí, ona je vážně schopná exhalovat tu chemickou sloučeninu! Jenže se přepočítala… Na mě už to nepůsobí. Už ne.

Nakonec jsem se rozhodl, že jí nechám ochutnat její vlastní medicínu. Její kašel utichl a ona už zase stála na nohách. Rozhodl jsem se pro stejnou strategii, jako předtím ona.

Zůstal jsem sedět a snažil jsem se předstírat, že to na mě působí. Ona z podlahy sebrala kosu a potom už stála nade mnou.

„Chutná Jonnymu jeho vlastní strach? Nezačíná přemýšlet o tom, že měl být radši hodný kluk, navléknout si ty Alenkovské šatičky a nechat se oblejzat tím úchylem, místo aby se pletl někam, kde pro něj není místo? Co Jonny? Co si o tom myslíš?“ prskala vítězně a čepelí kosy mě donutila zvednout hlavu, aby mi viděla do očí.

„Což o to…“ začal jsem s odpovědí a snažil jsem se znít dýchavičně. Všechny ty nadávky jsem ignoroval. „S tím co je mé, jsem nikdy problém neměl…“ Vycítil jsem příležitost, škubl jsem sebou a podtrhl jí nohy. Ozvalo se hlasité křupnutí, když její hlava narazila na okraj pultu a potom tlumený náraz, jak se sesunula k zemi. Natáhl jsem se pro svou zbraň a vyškrábal se na nohy. Fright vyplivla krev a otočila na mě hlavu. Na čele měla velkou ránu a z nosu jí tekla proudem krev.

„Ale nesnáším zrádce, kteří se snaží proti mně používat něco mého…“ dokončil jsem.

„Nenávidím tě!“ vysoukala ze sebe, ale vypadalo to, že s tím má obtíže.

Ušklíbl jsem se. „Já tebe taky…“

Snažila se posadit a s bolestným kňučením si držela ránu na čele. „Přišel jsi mě zabít, ne? Tak na co čekáš?“

„Přišel jsem tě zabít, ne popravit,“ vysvětlil jsem jí. „Nejsem Joker, zkrátka někomu nedám pistoli k hlavě a nezmáčknu spoušť. To bys o mně měla vědět…“

Křečovitě se zasmála: „Ty idiote! Jsi stále stejný… Všechno ve jménu vědy, co? Nic jiného ve svý palici ani nemáš?!“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Dnes jsem tu za sebe. Rozhodl jsem se srovnat účty…“

„Proč ta změna?“ ptala se pomalu.

„Teď si nemůžu dovolit mít kostlivce ve skříni. Nemůžu všechno jen oddalovat,“ dost jsem se rozmýšlel, co říct.

Smutně se pousmála. Poprvé upřímně. „Takže ty to s ním myslíš opravdu vážně… “

Přikývl jsem. Teď jsem v ní dnes poprvé zahlédl něco z té Lindy, co jsem znal.

„Fajn… Tak teď už to ukonči,“ prohlásila naprosto vážně. „Prosím…“

„Cože?“ Naprosto jsem nechápal, proč po mně něco takového žádá.

Bolestně se uchichtla. „Já nežiju, Jone. Jen přežívám. Všechno, co jsem na sobě za ty roky otestovala, si vybralo svou daň. Rozpadám se zevnitř… Nemůžu to zastavit. Ani ty ne,“ přerušila mou snahu něco říct. „Nikdo na světě to nedokáže. Bolí to, Jone. Nic nezabírá ani na tu bolest…“ Mluvila naprosto vážně.

Začaly se mi potit dlaně. Tohle jsem nechtěl! Přišel jsem srovnat účty, ale teď nevím, co dělat.

„Prosím,“ naléhala na mě.

„Nemůžu…“ zašeptal jsem.

„Ale můžeš… Vždyť jsi to před chvílí málem udělal!“ snažila se znít přísně.

„Zkrátka to nejde,“ vydechl jsem zoufale.

Usmála se. „To dokážeš… Prosím…“ S posledním vypětím sil natáhla krk.

V očích mě začaly pálit slzy. Zvedl jsem kosu a připravil jsem se. Poskočilo mi srdce, když se nadechla, aby něco řekla. Doufal jsem, že to odvolá.

Jenže ona jen zašeptala: „Promiň, Jonny, a hodně štěstí…

Rozmáchl jsem se a zavřel jsem oči. Potom jsem udeřil. Slyšel jsem, jak něco dopadlo na podlahu. Se zavřenýma očima jsem se otočil na patě a vyběhl jsem z místnosti do haly. Zabouchl jsem za sebou dveře a sesunul jsem se k zemi. Slzy mě pálily v očích, ale netekly. Zabořil jsem hlavu do dlaní. Tohle jsem vážně nechtěl…

V tu chvíli jsem se rozhodl. Ještě dnes srovnám účet s Becky. Jen trochu jinak než jsem měl původně v plánu.

S pomocí kosy jsem se vyškrábal na nohy a utíkal jsem z toho skladiště, tak rychle, jak to jen šlo.

V poslední chodbě jsem zpomalil a hledal jsem svou tašku. Když jsem ji našel, přehodil jsem si ji přes rameno. Zkřivil jsem obličej bolestí. Rána začínala příšerně pálit, ale alespoň už nekrvácela. Pomalejším tempem jsem vyšel ze skladiště a doklopýtal jsem k dodávce. Vyndal jsem z tašky nějaký kus látky a otřel jsem čepel kosy. Snažil jsem se nemyslet na to, co mi skrz tu látku ulpívá na prstech. Potom jsem to všechno hodil dozadu do dodávky a z posledních sil jsem se vyškrábal za volant.

Bylo to zvláštní vyčerpání. Hlava odmítala pracovat, měl jsem pocit, že nedokážu ani zvednout ruce, přestože jsem cítil, že sil mám ještě dost. S každým pohybem mi z ramene vystřelila další bolest jako v odpověď se ozývala naražená žebra.

S posledním vypětím sil jsem se vytrhl z toho bolestného polospánku. Položil jsem ruce na volant a upřel pohled před sebe. Potom jsem otočil klíčkem v zapalování. Stačilo jen pár dalších naučených pohybů, které se člověku vryly do podvědomí. Netrvalo dlouho a dodávka se s hlasitými protesty rozjela do kopce. Pomalu za mnou mizely obrysy skladišť. Minul jsem odbočku, ze které jsem původně přijel a pokračoval jsem směrem k Bowery.

Bowery, nejhorší sousedství v Gotham… Úzké uličky plné zločinu a beznaděje. Nejznámější z nich, Crime Alley, odděluje Bowery od East Endu, čtvrti téměř stejně zkažené. Čtvrti, ve které teď mám domov.

Chtěl jsem Bowery objet vnější stranou. Mířil jsem k malé kanceláři v Bowery. Jediné místo, které si mohla dovolit…

Becky Albright byla právnička. Nebylo dlouho, co ukončila školu. Věřila, že tomuhle městu pomůže. Bláhová Becky…

Gotham nedokáže nikdo zachránit… Ani Batman, ani justice, ani bláhová Becky. Tohle město bylo postavené na špíně a každá snaha to zlepšit jen vystavěla nové patro na zkažené zemi. Chvíli to vypadalo lépe, ale nakonec prohnilo i to nové patro…

Projížděl jsem kolem řady pochybných barů, zastaváren a neoznačených obchodů. Téměř v každém z těch barů se dělo něco nezákonného, ale ať už to bylo cokoli, nikdy nemohli dosáhnout úrovně takových míst, jako je Stacked Deck nebo My Alibi. To byla místa, kam by žádný polda nestrčil nos. Mafie se na oplátku jako čert kříži vyhýbala Finnigan’s, baru známému tím, že je tam nejvíce uniforem na metr čtvereční v celé Gotham. Jiné to bylo s Iceberg Lounge, Tučňákovým klubem pro smetánku, který stál ve středu města. Tam, když se někdo pokusil čmuchat, buď ho už nikdy nenašli, anebo se v brzké době odstěhoval z Gotham pryč. Záleželo na tom, jestli byl ten čmuchal polda, mafián nebo jen zlodějíček.

Odstěhovat se z Gotham bylo nejrozumnější rozhodnutí, jaké tu lidé mohli udělat. Přestěhovat se do Blüdhaven, Metropolis nebo kamkoli jinam. Jenže stejně jako tisíce lidí, i mě Gotham držela ve svých spárech a já ji měl svým způsobem rád.

Zatřásl jsem hlavou ve snaze vyhnat takové sentimentální myšlenky. Radši jsem se upínal k tomu, co bude následovat. Zabolela mě žebra, když sebou dodávka škubla na špatné silnici. Snažil jsem se nevěnovat tomu pozornost a nutil jsem se pokračovat dál. Ve výloze jsem zahlédl hodiny. Podle nich mělo být půl druhé ráno. Uvidíme, jak je Becky pečlivá. Prý zůstává ve své kanceláři do dvou. Nerozumná Becky...

Takhle riskovat. Zrovna na Bowery...

Konečně se mezi řadou nevábně vypadajících vícepatrových domů objevila průjezdná ulička. Rychle jsem stočil řízení vlevo. Silnice byly prázdné a v téhle čtvrti jim stejně blinkr nic neříká. Projel jsem uličkou a chvíli jsem bloudil odbočkami mezi domy, než jsem našel alespoň nějaký záchytný bod. Z vysklených oken jedné z budov visel značně ošoupaný transparent „Kanceláře k pronájmu“ a zbytek šipky ukazoval na nevábně vypadající úzkou uličku mezi zastavárnou a opuštěným obchodem, ve kterém se hromadily odpadky. Zaparkoval jsem u krajnice a vydal jsem se prozkoumat zvonky na jediné budově, která vypadala obyvatelně. Ve vchodu z posledních sil blikala žárovka a osvětlovala jména na zvoncích. Většina byla neoznačených, z některých se jmenovka odlepila. Můj pohled ale přitáhla nová samolepka na jednom z posledních zvonků. „R. Albright - kancelář“.

Takže jsem tu správně. V jediném okně se svítilo. Předpokládal jsem, že to bylo okno její kanceláře. Zabořil jsem ruce do kapes kabátu a zklamaně jsem je zase vytáhl. Prázdné kapsy... Tak s tím nic nevymyslím. Svižným krokem jsem se vrátil k dodávce a prohledal jsem několik beden v zavazadlovém prostoru.

Začínal jsem být vzteklý. Něco tam snad muselo být! Vždyť jsem si všechno připravil! Konečně jsem nahmatal malou kovovou krabičku. Když jsem ji vyndal z bedny, sundal jsem víko a prohlédl jsem obsah. Nic nechybělo. Opatrně jsem vyndal z krabičky injekční stříkačku a naplnil ji kapalinou z malé skleněné lahvičky. Potom jsem krabičku vrátil na místo a šel jsem zpět ke vchodu.

Schoval jsem se ve stínu protější budovy a v duchu jsem děkoval gothamským stavitelům, že se nenamáhali vymyslet dům s více východy. Takhle to bude opravdu jednoduché. Minuty běžely, v okně se svítilo a já se opřel o starou neomítnutou stěnu a přitáhl jsem si kabát blíž k tělu. Začalo mrholit. Něco s čím se musí v Gotham počítat.

Čas běžel opravdu pomalu. Stál jsem opřený o zeď starého domu a mrholení se pomalu měnilo vdéšť. Nakonec jsem ale zahlédl v okně siluetu. Několikrát se okolo okna mihla a potom světla zhasla a ponořila tak okno do stejné temnoty, jako všechno ostatní až na vytrvalou žárovku u zvonků. Čekal jsem, až sejde dolů. Opatrně jsem ve zkřehlých prstech protočil injekci a dál jsem se držel ve stínu. Neodvažoval jsem se odhadovat, jak dlouho jí bude trvat cesta po schodech. Nakonec se ke mně donesly tlumené zvuky. Tichá klepnutí následovaná pleskáním mi prozradila, že v něčem se vůbec nezměnila. Zavrzaly vchodové dveře a ve světle žárovky jsem ji jen letmo zahlédl, ale všiml jsem si, že vypadá ještě vychrtleji než když jsem ji poznal. Stále se opírala o hůlku a její zrzavé rozcuchané vlasy vypadaly stejně jako té noci, kdy mě zradila a odmítla.

Becky se pomalu blížila k místu, kde jsem stál. Zadržel jsem dech, když procházela těsně vedle mě. Jakmile ke mně byla zády, potichu jsem se odtáhl od stěny. Najednou se zastavila, jako by mě zaslechla a tím mi nahrála do karet, protože jsem stál přímo za ní. Levou rukou jsem jí zacpal ústa a vpíchl jí jehlu do krku. Snažila se křičet a hůlka jí vypadla z ruky a s tlumenou ránou dopadla na zem. Kopala kolem sebe, snažila se bránit, ale brzy začala ochabovat. Ta látka už na ni začínala působit. Po chvíli přestala vnímat a podlomily se jí nohy. Opatrně jsem ji vzal do náruče a donesl ji k dodávce. Posadil jsem ji na sedadlo spolujezdce a zapnul jí pás. Nasedl jsem za volant a začal jsem dodávku vymotávat z úzkých uliček Bowery.

Netrvalo dlouho a podařilo se mi najít starou hlavní silnici vedoucí k Park Row a Crime Alley. Mířil jsem zpět do East Endu. Becky se sesunula na sedadle a narazila hlavou do skla. Zahnul jsem do nejstarší zástavby a mířil jsem ke starým sýpkám. East End vypadal stejně špatně, jako Bowery. Opuštěné obytné budovy začaly pomalu mizet a objevovalo se čím dál víc opuštěných skladišť. Zabočil jsem mezi sýpky a zastavil jsem dodávku. Vystoupil jsem a opřel jsem se o vrata nejbližší z budov. Vrata zaskřípala a pomalu se otvírala. Vstoupil jsem do prázdné budovy a zamířil jsem k hromadě starých pytlů na obilí. Několik jsem jich odhodil stranou a uvolnil jsem tak cestu k padacím dveřím do sklepa. Nikdy jsem nepochopil, proč mají sýpky sklep, ale alespoň jsem měl vždycky v záloze nějaký přechodný úkryt.

Ohnul jsem se ke kovovému kruhu a snažil jsem se poklop otevřít. Rezavé panty protestovaly a mně začalo bolestivě škubat v poraněném rameni. Nakonec panty povolily a konečně se odhalil vchod do podzemních místností. Vrátil jsem se k dodávce a opatrně jsem přenesl bezvědomou Becky do sýpky. S ní v náručí jsem začal pomalu sestupovat po schodišti do sklepa. Otočil jsem vypínačem a ve sklepě se rozsvítilo několik žárovek. Potom jedna z nich zabzučela, zablikala a přestala svítit. Pomalu jsem Becky posadil na židli v tmavé části sklepa. Sundal jsem ze skoby na zdi provaz a přivázal jí k židli. Stále byla v bezvědomí, ale účinky té látky by měly brzy přestat působit. Ještě jednou jsem překontroloval uzly a chytil jsem se za rameno, ve kterém mi znovu bolestivě zaškubalo. Vztekle jsem zaklel a začal jsem otevírat skříňky podél zdi. V některé z nich jsem určitě nechal lékárničku. Otevíral jsem další a další prázdné skříňky. Potom jsem narazil na jednu, ve které visel rezervní kostým a ve vedlejší byly lahvičky s chemikáliemi. Další dvířka nešla otevřít, takže jsem se pomalu blížil ke konci řady. Konečně jsem otevřel skříňku s lékárničkou a obvazy.

Shodil jsem ze sebe kabát. Vytáhl jsem ze skříňky smotaný obvaz a z lékárničky jsem si vzal lahvičku s dezinfekcí. Oboje jsem položil na stůl a sundal jsem si svetr i košili. Konečně jsem si mohl ránu prohlédnout. S úlevou jsem zjistil, že není až tak hluboká, jak jsem si v první chvíli myslel, ale možná bude potřeba zašít. Sebral jsem ze stolu smotaný obvaz, sevřel jsem jej v zubech a pomalu jsem odšrouboval víčko lahvičky s dezinfekcí. Opatrně jsem ji vzal do ruky a prudce jsem ji otočil do rány. Bolestí jsem zavřel oči, ale srolovaný obvaz zablokoval výkřik. Cítil jsem pálivou bolest rozlévající se z ramene do celého těla a proti ní kontrastující ledové kapky dezinfekce, které mi stékaly po paži a hlasitě dopadaly na dlažbu.

Uvolnil jsem čelist a začal jsem si obvazovat rameno. Pomalu jsem od stolu odstrčil židli a táhl jsem ji k Becky. Postavil jsem židli opěradlem k ní. Sehnul jsem se pro kabát a přehodil jsem si ho přes záda. Posadil jsem se a složil jsem ruce na opěradlo.

Becky sebou začala škubat. Evidentně se probírala. Snažila se natáhnout nohy, ale kotníky měla přivázané k nohám židle. Potom začala škubat rameny a snažila se uvolnit ruce spoutané za zády. Nakonec zvedla hlavu, zelené oči ještě zastřené a zrzavé vlasy jako ohnivou auru.

Čekal jsem, jak zareaguje. Nesnažil jsem se ani skrývat tvář, protože mě už stejně znala. Naklonil jsem se na židli dopředu a opřel jsem si bradu o ruce složené na opěradle.
Trvalo několik vteřin než byla schopná plně zaostřit pohled. Zbledla a začala přerývaně dýchat. Házela sebou a snažila se uvolnit provazy.

„Ahoj, Becky... Už je to docela dlouho...“ začal jsem neutrálním tónem.

Přikývla: „Už je to dlouho...“ Snažila se znít klidně, ale já jsem dokázal vypátrat i ten nejnepatrnější záchvěv strachu v jejích slovech.

Mlčel jsem. Chtěl jsem, aby začala mluvit ona.

„Proč jsem tady? Chceš mě zabít?“ vyjela zostra, aby se jí nechvěl hlas.

„Chci se tě zbavit,“ opravil jsem ji. „Je na tobě, jakým způsobem to bude.“

„To si mám vybrat jestli se mám nechat uškrtit, setnout nebo ustrašit k smrti?“ snažila se ironií maskovat zoufalství.

„Ne...“ odpověděl jsem jen.

„Tak proč?“ ptala se.

„Přestaň se mnou zabývat!“ vyštěkl jsem vztekle.

Snažila se odporovat: „Ale já ne...“

„Ne? A co všechny ty složky. Všechny moje záznamy z Arkhamu. Vyslícháš každého, kdo mě byť jen jedinkrát potkal. Dokonce sis vyžádala povolení k přístupu ke všem záznamům, co o mně GCPD má! To je nic?“ křičel jsem na ni.

„Blouzníš, Jonathane. Kdy jsi měl naposled prášky?“ snažila se znít jako arkhamští doktoři.

Vztekle jsem vyskočil na nohy. Židle, na které jsem předtím seděl, s hlasitou ránou dopadla na podlahu. Přistoupil jsem blíž, hrubě jsem ji chytil za bradu a donutil ji, aby se mi dívala do očí.

„Ne, Becky, jsem naprosto příčetný. Zcela si uvědomuju, co právě dělám. To bys měla z mých složek vědět...“ zavrčel jsem.

Hlas se jí chvěl. „Já vím... Vím všechno o tom, co se ti stalo...“

„Vím, že víš... Ne proto, že čteš moje složky, ale proto, že jsi zažila to samé,“ přerušil jsem ji.

Přikývla a po tvářích se jí rozkutálely slzy.

„Chci ti nabídnout dohodu,“ začal jsem opatrně.

Přikývla, že poslouchá.

„Pustíš mě z hlavy. Zapomeneš na to, co se stalo. Já ti na oplátku slíbím, že se ti nebudu plést do života...“ řekl jsem. A taky ji budu zpovzdálí sledovat a dávat na ni pozor, dodal jsem pro sebe.

„Cože?!“ vyjela na mě. Nedokázal jsem určit, co ten tón měl znamenat.

„Myslím to vážně,“ dodal jsem tiše.

„Ale já nemůžu! Co moje práce?“ řekla nakonec.

Zavrtěl jsem hlavou. „Tvá práce je mi ukradená. Chci jen, abys nechala toho hledání na vlastní pěst. Teď jsem tady, takže jestli jsi ode mě chtěla něco vědět, ptej se. A potom už mě nech žít.“

„Dobře... Takže... Můžeš rozvázat ty provazy?“

„Ne.“

„Fajn... Všechno v těch složkách je pravda?“ začala se ptát.

Ušklíbl jsem se. „Pochybuji...“

„A to o vaší rodině? O těch, co tě šikanovali ve škole? O Gothamské univerzitě?“

„Pravda,“ odpověděl jsem hořce.

„To je mi líto...“

„To není tvoje starost,“ zavrčel jsem. „Hlavně se mě nesnaž litovat!“

„Ale kdyby se to nestalo, mohl bys žít normálně... Měl bys práci, milující ženu a děti...“

„Jsi sentimentální,“ ušklíbl jsem se.

„Ale mohl bys mít rodinu...“ mluvila dál.

Přerušil jsem ji: „O co ti jde? Co má tohle znamenat?“

„Mám strach... Jsem ti tolik podobná. Nechci skončit jako ty. Sama... Šílená...“

„Nejsem šílený,“ poznamenal jsem.

Povzdechla si: „Ale zákony si myslí, že ano.“

„A taky nejsem sám,“ dodal jsem po chvíli přemýšlení.

„Ale jistě... Jonathan má své zlé dvojče, Strašáka.“ Zavrtěla se na židli.

Ignoroval jsem její poznámku: „Mluvím naprosto vážně.“

„Kdo?“ vyhrkla hned.

Spražil jsem ji pohledem.

„Jak?“ ptala se.

„Neschovávej se před lidmi...“

Přikývla.

„To je doufám všechno.“ Tohle zrovna nebyly otázky, které jsem čekal.

„Asi... Ale ještě jednu otázku: Co se ti stalo?“ ptala se s pohledem na mé obvázané rameno.

Nevěděl jsem, co odpovědět. „To není důležité...“

„Dobře,“ řekla nakonec. „A taky děkuju... Už nemám strach. Slibuju, že tě nebudu hledat.“

„Budu ti protentokrát věřit,“ povzdechl jsem si. Nemám jinou možnost.

Pousmála se.

„Bude stačit, když ti zavážu oči, nebo tě musím nutně uspat?“ zeptal jsem se kousavě.

„Co?“

Ušklíbl jsem se. „Když po tobě chci, abys mě nesledovala, nemůžu ti jen tak dát adresu svého úkrytu, ne?“

Nervozně se zahihňala: „Stačí zavázat oči...“

Zvedl jsem ze země svou košili a utrhl jsem děravý rukáv. „Nic jiného nemám...“

Vztekle si odfrkla, když jsem jí uvazoval rukáv přes oči. Potom jsem začal opatrně rozvazovat uzly. Netrvalo dlouho a už jsem ji pomalu vedl ze sklepa. Zavřel jsem za námi poklop, natahal na něj několik pytlů a opatrně jsem ji odvedl k dodávce. Věděl jsem, že neuteče ani se nepokusí sundat si pásku z očí. Na to byla příliš čestná. Nikdy by neporušila slib. Tak slabá a předvídatelná bláhová Becky.

Pomohl jsem jí nasednout do dodávky a oklikou přes úzké uličky Park Row jsem ji vezl zpět k její kanceláři. Celou cestu jsem nepromluvil ani slovo a ona taky mlčela. Několikrát jsem zahnul, jen aby prodloužil cestu, ale nakonec se uličkami Bowery dostal tam, kam potřeboval. Pomohl jsem jí vystoupit.

„Až napočítáš do sta, můžeš si to sundat z očí,“ prohodil jsem.

Zakývala hlavou.

„Hodně štěstí...“ řekl jsem nakonec, nastoupil jsem do dodávky a šlápl na plyn.

Poprvé za dlouhou dobu jsem se těšil domů... Je zvláštní, jak dokáže jeden člověk změnit někomu svět.

Když jsem znovu přejížděl Park Row, začalo svítat.

Doufal jsem, že Jervis ještě spí. Nechtěl jsem, aby se mě ptal. Nedokázal bych mu to říct. Navíc jsem to byl já, kdo potřeboval uvést věci na pravou míru... Zvláštní, jak se některé problémy vyřeší samy, jiné musíte řešit vy, a ty poslední se zkrátka vymknou z rukou tak, že je z nich nakonec problém někoho jiného... Mám ale nepříjemný pocit, že se v mém světě schyluje k tomu, že se objeví ještě jeden druh problémů - moje, jeho a naše.

(Tentokrát proti povídce vcelku krátká) Poznámka pod čarou:

Je mi líto, že je tahle povídka pro lidi, kteří neznají As the Crow Flies nebo New Year's Evil extrémně nesrozumitelná a nudná, ale Linda a Becky zkrátka jsou Jonovým největším problémem (pokud pomineme Batmana).

Pro přiblížení: Linda Friitawa, Becky Albright (a ano, ten vychrtlý podivín, co se snaží schovat za novinami, v pozadí je Jonathan)

Autor: Shire (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Neverwold's End: