OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Návrat do fantazie

07.04.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 4× • zobrazeno 3047×

Unaveně si svlékla uniformu a složila ji do své skřínky v šatnách pro zaměstnance. Dnešní směna se jí zdála obzvlášť dlouhá. Snad si doma trošku odpočine, aby neusínala zítra na přednáškách.

„Chihiro, jdeš?“ zavolala na ni její kamarádka Miazaki.

„Už běžím, vydrž!“ zavolala a rychle si natahovala zbytek oblečení. Zaklapla skřínku a přes rameno si hodila tašku, ve které měla jen nezbytné věci jako peníze a klíče, a pak několik knížek, které si před směnou vyzvedla v knihovně.

„Chihiro!“ netrpělivě volala Miazaki.

„Vždyť už jsem tu,“ usmála se Chihiro a vložila ruku do rámě, které jí kamarádka nabízela.

„Jsi dnes nějaká zamlklá.“ Miazaki si ji zkoumavě prohlížela. Chihiro potřásla hlavou, až jí ohon vlasů zavířil kolem uší.

„To se ti jen zdá. Jsem unavená a zítra máme ve škole náročný program. Snad tam neusnu.“

„Ty a usnout ve škole? Tomu se snad ani nedá uvěřit, miluješ to vaše rýpání se v nesmyslech a legendách,“ uculila se Miazaki. Ona sama studovala mikrobiologii a jako vědkyně pro tohle neměla porozumění. Ale taky nikdy nezažila to co Chihiro.

Vzpomínka na mandlové zelené oči jí proběhla myšlenkami jako blesk. Rychle ji zaplašila a převedla rozhovor na nějaké banálnější téma. Miazaki to nepřekvapilo, Chihiro se od svého názoru nikdy nenechala zviklat ani o stupeň. Povídali si o dnešních zákaznících, o madam June, která všechny pomocné síly proháněla s přísným pohledem i o tom jaké to asi bude, když jednou dostudují.

Chihiro děsila představa, že bude svůj život plnit jako by se nikdy nic nestalo. Nejvíc ji strašilo, že by jednou mohla zapomenout. Snažila se, jak jen to šlo, udržet si všechno tak živé jako by to bylo včera, jenže ono už to bylo skoro deset let. A paměť si sama určovala, co ještě chce a nechce uchovávat. To že si její rodiče nic nepamatují, bylo na jednu stranu dobře, ale na druhou - nebyl to jen sen, nějaká její fantazie?

Ani si nevšimla, že už dorazily k parku. Miazaki se s ní rozloučila a vydala se vlastní cestou k domovu. Chihiro se otočila a vyrazila do parku. Bylo léto, ale mezi stromy byl chládek, a jelikož byla noc, skoro ji záblo. Stíny kolem ní tančily, jako ti duchové tenkrát první noc ve skanzenu. Nebála se jich, vždyť pořád měla dárek od Zeniby. Jeden z mála hmatatelných důkazů, že to nebyla jen pouhá její fantazie. Přesto se občas nečekaně zastavila a poslouchala. Skoro jako by slyšela někoho prodírat se mezi keři nebo už je vážně tak unavená, že nedokáže rozlišit mezi představami a skutečností? Jen nad tím potřásla hlavou a vydala se do svého malinkého bytečku, který tu v Kyotu měla. Dostala ho od rodičů, když zjistili, že dostala na školu stipendium. Peníze, které pro ni na studia měli, jí dali a za část pořídili tenhle byt. Ale ona se chtěla postarat sama, věděla, že to dokáže a tak si našla práci v lázních, i když jen na částečný úvazek, samozřejmě. Lázně si vybrala schválně, měla to být taková další připomínka její minulosti, když zjistila, že detaily z její paměti mizí jako zrnka prachu ve větru.

 Už byla skoro doma. Zastavila se v malé restauraci ulici od jejího domova.

„Dobrý večer, Lou,“ pozdravila anglicky a usmála se na postaršího Američana, sedícího za prodejním pultem.

„Á, ahoj Chihiro,“ odpověděl bodře. „Vypadáš unaveně, dáš si moji specialitu?“ zamrkal na ni. Jen přikývla a posadila se na barovou stoličku u pultu.

„Sebou Lou, ano?“ požádala ho. Mrknul na ni přes rameno.

„Vždyť já přece vím, holčičko. Chodíš sem už víc, než dva roky, nezapomeň.“ Mile se na ni usmál. Úsměv mu oplatila a čekala, než jí jídlo připraví. Když před ni postavil krabičku z bílé hmoty, podala mu s poděkováním peníze, které zastrčil do staré kasírky.

„Dobrou noc, Lou,“ rozloučila se s ním a vyšla ven. Měla zvláštní pocit, jako by na ni někdo zíral a Lou hledící za ní z obchodu to určitě nebyl. Raději přidala do kroku a krabičku s večeří si tiskla pevně k hrudi. Ne, že by se o ni tak bála, ale přišlo jí to tak správně, když spěchala. Nechtěla jí o něco zavadit. Světelné reklamy a billboardy prosvětlovaly ulice skoro jako ve dne. Neměla to ráda, přála si vidět hvězdy a to s takovým umělým světlem všude okolo nebylo možné.

Konečně vstrčila klíč do zámku a odemkla malou místnost, která byla v podstatě celý její byt. Jen malá koupelnička se skrývala za dveřmi napravo. Odložila tašku i večeři na svůj pracovní stůl, minula spací rohož a po třech krocích zastavila u skříně, kam pověsila malý kabátek, který ji doteď hřál. Otevřela jediné okno a vyklonila se do nočního vzduchu. Okno musela celou dobu přidržovat, protože starý rám už nedržel. Rozhodla se, že se dnes nají venku. Sebrala večeři a hůlky z hrnečku na stole a s jednou knihou pod paží proklouzla oknem na požární schodiště, které tenhle dům jako jeden z mála měl. Knihu vstrčila do okna, aby se jí nezavřelo a vystoupala na horní plošinu. Bydlela v nejvyšším patře, takže to nebyl žádný problém. Unaveně se opřela o zeď a pozorovala Kyoto žijící nočním životem. Občas uvažovala, kdy zdejší lidé vlastně spí. Zdálo se, že nikdy.

Ve chvíli, kdy otevřela krabičku s jídlem, ji zalila úžasná vůně Louiho speciality. Podívala se na hůlky ve své ruce. Na co myslela, když si je brala? Položila je na mřížku vedle sebe a vzala jídlo do ruky. Měla ráda různá jídla a tradiční pokrmy z ryb ji úplně neuspokojovaly. Zato Louiho dvojitý domácí bugr a velkou hromadou čerstvých hranolek bylo něco, co po náročném dni v práci, jako byl tenhle, opravdu ocenila. Jedla pomalu a skoro neustále upírala oči k nebi. Věděla, že hvězdy se neobjeví, ale pořád tak nějak doufala, že už zdálky zahlédne krásné, dlouhé a bílé vlnící se dračí tělo. Kdysi jí to přece slíbil a už uběhla taková doba. Předtím si namlouvala, že ho určitě Yubaba nechtěla hned pustit. Pak že by se asi nemohl ukázat, dokud bydlí s rodiči, ale na co se měla vymlouvat teď. Lou měl pravdu, už tu byla víc než dva roky. Možná by se měla smířit s tím, že on se už neobjeví. Že zapomněl. Jídlo jí zhořklo v ústech. Odložila nedojedenou porci zpět do krabičky.

Po chvilce se zvedla a vrátila se do svého bytečku. Uklidila knihu a jídlo položila na stůl. Osprchovala se a uložila se ke spánku. Jenže její hlavou vířila spousta otázek a marně by mezi nimi hledala byť jen jedinou odpověď. Převalovala se na rohoži a ne a ne usnout. Nakonec se jí přece jen začaly klížit oči.

Zeniba to přece říkala. Říkala, že draci jsou hloupí. A přece, když si tuhle větu přeříkávala, po její tváři stekla tichá slza, která to celé popřela.

 …..

Dnešní den byl příjemným vytržením ze stereotypu. S celým seminářem vyrazili do zálivu Wasaka Bay, kde měli zkoumat legendy u zdejších starousedlíků. Stejně tak i prohlížet zdejší jeskyně a malby, které byly uvnitř. Chihiro se na to moc těšila, doufala, že to zažene její neustálé myšlenky na Hakua. Měli pracovat každý samostatně, propátrávat okolí a ptát se lidí. Cesta vlakem byla zdlouhavá, ale s profesorem a několika dalšími studenty probírali minulou přednášku o dračích božstvech. Chihiro se celou dobu kousala zevnitř do tváře, jen aby se nesmála profesorovým tvrzením a neřekla, že sama jednoho draka poznala. Že zdaleka nebyl tak zlý a krvežíznivý, jak se o většině tvrdí. Ten její byl hodný a milý, zachránil jí život a to hned několikrát. Její předsevzetí dnes na Hakua vůbec nemyslet se vypařilo jako dým. Vzpomínala, jak tenkrát přiletěl k Zenybě. Jak byla šťastná, že je v pořádku a nedokázala přestat objímat tu jeho překrásnou vlčí hlavu. Když mu pomohla vzpomenout si na jeho jméno a padali dolů volným pádem, ani na moment jí nepřišlo na mysl, že by se jí s ním mohlo něco stát. Vždyť to byl přece její Haku, její zachránce.

Vlak s trhnutím zastavil a probral ji ze vzpomínek. Rychle a nenápadně si setřela těch pár slz, které jí vzpomínky přinesly, a vystoupila spolu s ostatními. Profesor jim řekl kdy a v kolik mají kde být a nechal je rozejít se po okolí. Chihiro se rozhlédla. Všude bylo tolik zeleně a čerstvého vzduchu. Jak dlouho už se nedostala takhle daleko od Kyota? Až příliš dlouho. Ostatní se rozhodli začít v těch jeskyních, ale ona se chtěla tlačenicím vyhnout a tak raději nejdříve vyrazila na pobřeží do malých rybářských vesniček. Cesta jí trvala déle, než čekala, ale po čtyřiceti minutách svižné chůze konečně stanula mezi prvními domky a sruby. Lidé si jí ale moc nevšímali. Ona se s úsměvem vydala víc do nitra, ale po chvilce si uvědomila, že už z vesnice asi vyšla. Před ní byly jen stromy, skaliska a moře. Všimla si pohybu a rozhodla se zkusit štěstí, mohl by to být nějaký starý rybář se spoustou historek. Jenže než k němu doběhla, byl pryč a jeho záda mizela dál mezi stromy. Nenechala se odradit a prodírala se dál za ním.

„Haló, počkejte prosím,“ zkusila na něj zavolat, ale on se nezastavil. Najednou prostě zmizel v listoví a Chihiro nevěděla kam. Unaveně se opřela o strom.

Přemýšlela nad tím co dál a kudy se vrátí, když se jí na rameni dotkla něčí ruka. Leknutím sebou trhla a uskočila.

„Omlouvám se,“ pronesl hrubý, ale mladý hlas. Nezněl pobaveně? Chihiro překvapeně zamrkala. Kousek od ní stál kluk nebo možná muž, nebyla si jistá. Vlasy mu padaly do obličeje, měl je dlouhé až po ramena a ničím nesvázané.

„To je dobré,“ vydechla Chihiro a zkoumavě si ho prohlížela. „Kdo jste?“ zeptala se. Muž se usmál a zvedl tvář. Jejich pohledy se střetly a Chihiro byla najednou zpět ve skanzenu. Ty zelené smaragdy ji propalovaly se stejným vnitřním ohněm jako tenkrát na mostě, kdy ho tak překvapila. Zamžily se jí oči.

„Haku,“ vydechla. Byla si tím jistá tak jako ještě nikdy ničím. Usmál se víc.

„Chihiro,“ pronesl tiše tím svým novým hlasem.

„Haku, tys přišel.“ Pořád tomu nemohla uvěřit.

„Slíbil jsem ti to,“ pousmál se a rukou jí zastrčil uvolněný pramen vlasů za ucho. Tím jakoby zrušil tu neviditelnou hradbu světů, která je dělila. Chihiro mu bezhlavě vběhla do náruče a on ji spokojeně objal. Tak dlouho o tomhle okamžiku snil a najednou to bylo tu.

„Kdes byl tak dlouho?“ kníkla plačtivě. Zabořil jí tvář do vlasů a nadechl se. Co jí měl říct, jak zkrátit deset let do jedné věty? Jednoho vysvětlení?

„Jednou ti to povím,“ slíbil a rukou ji hladil po zádech.

„Nezmizíš zase?“ zeptala se a podívala se na něj plachýma hnědýma očima. Pousmál se a zakroutil hlavou. Čekal na ni přece celý život, už nikdy ji neopustí.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Návrat do fantazie: