OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Ve válce je vše dovoleno

23.11.2011 (11:00) • Myll • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 8× • zobrazeno 1868×

Ve válce je vše dovoleno

Víte, být polobohem není žádná sranda. Každou chvílí bojujete o život, ale najedou se i tací, kteří si svůj životní nepřetržitý boj umějí užít. A věřte mi, že máte tisíckrát větší šanci dál existovat, když máte někoho, pro koho žít chcete. Ne vždy je lehké takovou osobu najít. Pro někoho je to sourozenec, nebo přítel na život a na smrt a pro jiné životní láska…

*

Jako dcera Démétér jsem měla pár věcí usnadněných, ale mnohem více jsem jich měla ztížených. Pamatuji si ještě na svůj život u taťky na farmě. Bydleli jsme dost daleko od města, ale mně to ani nepřišlo, kamarádi mi nechyběli, protože mou kamarádkou byla příroda sama. Všechno co jsem kdy zasadilo vyrostlo, vykvetlo a pokud možno nikdy neuschlo. Už odmalička na mě ale útočili divní tvorové, kteří se mě snažili sežrat. Vždycky jsem vyvázla jen o kousíček, když mi bylo devět, objevil se u mě ve škole divný kulhající kluk, který mě pořád sledoval, to co doopravdy je, mi ale prozradil teprve, když mě zachránil před sfingou.

Jistě, dávalo to všechno smysl, ale byl to šok. Pochopila jsem, že musím otce opustit pro jeho vlastní bezpečí. Spolu se satyrem, Ambrózem, který mě našel, jsem odešla z farmy. Lámalo mi to srdce, ale bylo to tak lepší, prostě bylo. Vrátila jsem se tam od té doby dvakrát a každá z těch návštěv mě utvrdila, že farma už není můj domov. Stal se jím Tábor polokrevných. V Hermově srubu jsem nestrávila moc dlouho, za což jsem matce nekonečně vděčná, protože ti dva… grrr…

Nikdy mě štvát nepřestali, nikdy, i když se změnilo hodně. Vyhlásili mi osobní válku a já ji přijala, protože jestli si myslí, že Démétřiny děti neumějí dělat naschvály a lumpárny, jen proto, že jejich polobožský rodič takový není, tak to se teda spletli hošánkové!

Ta osobní válka vlastně proběhla asi v polovině bitvy s Titány, pár bojů už jsme vybojovali, byli první oběti, ale ještě nebylo rozhodnuto.

Bratři Stollovi mi naši válku vyhlásili pro ně obvyklým způsobem.

Probudila jsem se a chvíli jen zírala do stropu. Stále jsem nemohla uvěřit, že nám zabili vedoucí a také jsem stále nemohla uvěřit, že teď jsem vedoucí Démétřina srubu já. Chtělo se mi brečet a zároveň výskat radostí.

Vstala jsem, oblékla se a vyrazila ven, to, že je něco špatně mi došlo, až když jsem si uvědomila, že každý polobůh co jde okolo se podívá na naši střechu z trávy a většina nich  se pak usmívala, někteří se dokonce nahlas řehtali a ukazovali si prstem.

Otočila jsem se a z hrůzou zjistila, že na naší střeše z trávy trůní nejmíň dvacet čokoládových velikonočních zajíců. Mohla jsem se zcvoknout! Celá létá jsem jim jejich žertíky na můj účet tolerovala, ale co je moc, to je moc!

U snídaně jsem se u Démétřina stolu ani nezastavila a pokračovala rovnou k Hermově. „Vyyy!“ osopila jsem se na bratry Stollovi. Oba ke mně ve stejnou chvíli zvedli hlavu, nasadili pokřivený úsměv a totožným pohybem pohodili hlavou, aby jim hnědé kudrny odlétly z čela.

„My?“ zeptali se nevinně unisino.

„Jo vy!“ vyštěkla jsem.

„My nic,“ ozval se starší a o hlavu vyšší Travis.

„My jsme hodný,“ přidal se mladší Connor.

„Vy jste všechno jen ne hodný,“ prohodil si spíš sám pro sebe někdo z Hermova srubu.

„Co ty králíci?!“ vztekala jsem se.

„No jo, ráno jsem to viděl, někdo má úžasnej smysl pro humor,“ usmál se Travis.

„Pravda, někdo je naprosto geniální,“ rozplýval se Connor blahem.

„Vím, že jste to byli vy!“ už se na nás koukala většina táborníků.

„Pak musíš uznat, že má Connor pravdu, jsme geniální,“ pronesl Travis jakoby nic.

Popadla jsme ho za oranžové táborové tričko a přitáhla si ho až těsně k obličeji. „Jestli chcete válku,“ zašeptala jsem. „Máte ji mít, ale netahejte do toho srub, jenom my!“

Travis na mě zpočátku valil vyjeveně oči, ale pak se usmál. „Tak jo!“ nelíbilo se mi, že zní tak nadšeně, ale nic jsem s tím nezmohla..

Pustila jsem ho a rozhodla se nasnídat.

Od té doby to šlo ráz na ráz. Nechala jsem je zakořenit vedle jejich srubu, oni na oplátku zezadu na moje táborové tričko napsali ‚Pomůžu vám pod kytičky!‘, poštvala jsem na ně dryády, takže po nich každou chvilku metaly šišky nebo žaludy, oni pak přimíchali do vody zelené barvivo, když jsem se šla koupat, takže jsem několik dní chodila celá zelená. Naše soukromá válka nebrala konce.  Jenže pak se to všechno zvrtlo. Kronos v Lukově těle nabíral na síle a budoval armádu, Apollónovi a Áresovci si vyhlásily válku, zemřel Blackendorf, Silena každou chvíli brečela a když nebrečela tak nevnímala svět a Percy se někam ztratil.

Zavolal až po nějaké době a chtěl, abychom přijeli k Empire State Building.

Válka začala, a nebylo to žádné pošťuchování. Byla to opravdová válka, při které naši lidé umírali. V tom čase jsme vyhlásili dočasný mír a jen jsme na účet toho druhého pronesli čas od času nějaký ten vtípek.

Párkrát jsem je okřikla, například když chtěli vyrabovat cukrárnu, kradli spícím obyčejným lidem věci nebo jim malovali lihovkou knír.

To co jsem si měla uvědomit už dávno mi došlo teprve, když bylo skoro pozdě.

Vběhla jsem do hotelu Plaza plného raněných táborníků.

„Katie!“ ozval se kus ode mě známý hlas.

„Connore! Kde je?“ překvapil mě strach, který jsem ve svém hlase slyšela.

„Ve druhém patře, zvládne to,“ ujistil mě Connor, ale přesto jsem viděla v jeho šedých očích obavy.

Dostala jsem se k výtahu a vyjela do druhého patra, pak už zbývalo jen ho najít.

Shrbeně seděl na posteli a jedna Apollónova dceru mu ošetřovala hlubokou bodnou ránu v rameni.

„Travisi!“ vyjekla jsem.

Zvedl hlavu, tvář měl trochu od krve a byl celý pokrytí zlatavým prachem příšer. Vypadal žalostně, ale jakmile mě spatřil usmál se, úsměv mu ale nevydržel dlouho, téměř okamžitě se mu tvář zkroutila bolestní a Travis s bolestným syknutím zase hlavu sklonil.

Sedla jsem si vedle něj a pevně sevřela dlaň jeho zdravé paže. Překvapeně se na mě podíval, ale stisk mi oplatil.

„Bude to dobrý,“ pronesl chraptivě.

„Doufejme,“ zamumlala si pro sebe holka co ho ošetřovala.

„Je to jen malý zranění, nic vážnýho,“ nevěděla jsem jestli se snaží přesvědčit mě nebo sebe, ale těm slovům neuvěřil ani jeden z nás.

„Musí to bejt dobrý,“ ujistila jsem ho, „Connor by sám nezvládl nastrkat mi do postele pavouky, dát mi na ruku šlehačku a pak mě polechtat, nebo  mi nad dveře zavěsit kýbl s barvou a čekat až ty dveře otevřu a vyleju to na sebe.“

„Vlastně jsme ti chtěli utrhnout ty kytky co ti rostou na okně a dát tam místo nich-“ nestihl domluvit, cukla jsem s ním až vyjekl bolestí a přitáhla si ho k obličeji. „Všechno, ale kytky ne!“ zašeptala jsem výhružně.

Zasmál se a přiblížil se víc, než bylo zdrávo. „Kytičky jsou svatý, chápu,“ pak mě váhavě políbil.

Ten den se změnilo úplně všechno. Jak už jsem řekla nikdy mě ti dva nepřestali štvát. Pořád mě pošťuchovali, smáli se mi, pořád to byli ti dva otravní kluci od Herma, ale teď to byli moji kluci. Všechno začalo vycházet, vyhráli jsme nad titány, poprvé jsem viděla matku, v Táboře přibyly sruby a všechno bylo na tu chvíli krásné. Je mi jasné, že to štěstí nepotrvá věčně, ale teď tu je a já si ho hodlám užít…

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Ve válce je vše dovoleno: