OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Ty, já a Damon (Katherine's diaries)

04.09.2012 (13:00) • TerryBells • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 7× • zobrazeno 1587×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Seděla jsem v kočáru s mojí služebnou – čarodějkou Emily. Už jsem věděla, co se bude dít.

Tito lidé mi dají střechu nad hlavou, protože jsem sirota, která přišla o rodiče při strašném požáru. Tuto historku jsem použila už stokrát, a vždycky mi na ní naletěli.

Jsem prostě taková… Mrcha, jsem predátor, který se nezastaví před ničím. Slyšela jsem, že tady mají nějaké potuchy o upírech. Nedivím se, když tady bydlí Perl s dcerou Annou, a mnoho mých přátel. Určitě už tady udělali víc škody než užitku, ačkoliv, kdy upír dělá užitek?

„Emily, nevíš, kdy už tam budeme?“ zeptala jsem se už po značné době.

„Slečno, myslím, že už za chvíli,“ odpověděla.

Dívala jsem se z okna, vážně už to nemohlo být dlouho. Myslím, že už v Mystic Falls dokonce jsme.

Přesně jak jsem čekala.

Přijeli jsme ke krásnému domu. Musím uznat, že jsem ještě v ničem takovém nebydlela, kromě sídla Niklause, ale o tom teď vážně mluvit nebudu. Byl to velice krásný dům.

Pře domem stál mladý muž, který nemohl mít víc než osmnáct let, už vyhlížel náš kočár.

Kočár zastavil, jeden sluha otevřel dveře a následně pomohl Emily vystoupit, poté jsem přišla na řadu já.

„Vítejte v Penzionu. Já jsem Stefan Salvatore.“  Přišel ke mně a políbil mi ruku.

„Těší mne, Stefane. Já jsem Katherine Pierce,“ představila jsem se zdvořile.

„Já jsem Emily Benettová,“ představila se i má komorná.

„Ještě jednou vítejte. Zavedu vás do vašich pokojů a následně jste zvány k obědu. Můj otec už se nemůže dočkat,“ řekl mile Stefan.

„Děkuji, za tu pohostinnost,“ poděkovala jsem, jak se sluší a patří.

„Není zač, slečno Katherine, jste u nás vítána,“ řekl znovu tím milým tónem.

Myslím, že kdybys věděl, kdo doopravdy jsem, tak se se mnou tak nebavíš. Ale o tom teď nechci uvažovat.

Ukázal nám naše pokoje, byly prostorné, krásné. Sluhové už nanosili všechny kufry dovnitř.

„Slečno Katherine, pokud nejste unavené, tak vás doprovodím na oběd,“ usmál se.

„Prosím, říkejte mi pouze Katherine,“ požádala jsem ho.

Stefan byl velice galantní. Nabídl mi své rámě, které jsem okamžitě přijala. Dovedl mě do velké jídelny, kde seděli dva muži.

„Katherine, to je můj otec,“ řekl a ukázal na vysokého muže s nebezpečím v očích.

„Prosím posaďte se, slečno Pierceová,“ řekl a ukázal na židli naproti sobě.

„Říkejte mi Katherine,“ snažila jsem se být zdvořilá.

„A tady to je můj starší bratr Damon.“ Ukázal na muže s černými vlasy a modrýma očima. Byl taky velice galantní, ale na Stefana neměl.

„Těší mě, Katherine,“ pozdravil.

„Mě také.“

„Můj bratr, je tady bohužel jenom na takových prázdninách. Bojuje teď ve válce,“ řekl pyšně Stefan.

„Tak to vás šlechtí, Damone. Jste velice odvážný,“ řekla jsem nečekaně.

„Je to přece má občanská povinnost, ne?“ řekl mile.

„To zajisté,“ řekla jsem.

„Katherine, pokud to pro vás není moc bolestivé. Můžete nám popsat, co se stalo?“ zeptal se najednou pan Salvatore.

„Zajisté. Mí rodiče, a všechno služebnictvo, až na moji komornou zahynulo při obrovském požáru. Žila jsem u mé tety, ale ta také před týdnem zemřela, byla už to stará dáma,“ vymýšlela jsem si.

„To mě mrzí, neměl jsem se ptát,“ řekl pan Salvatore.

„To je v pořádku, samozřejmě chcete o mě vědět vše.“ Usmála jsem se.

Na to se jen všichni tři usmáli.

„A co ty, Stefane? Jsi ženatý?“ zeptala jsem se nenápadně.

„Je zasnoubený,“ řekl s úsměvem Damon.

Na Stefanovi bylo vidět, že je napjatý. Očividně se ženit nechtěl.

„Večer je oslava jeho zasnoubení,“ řekl najednou pan Salvatore.

„Přidáte se?“ zeptal se Damon.

„Bude mi potěšením,“ přijala jsem žádost. Už jsem dostala hlad, myslím, že když tu jeho snoubenku nenápadně zabiju, tak bude mít Stefan pokoj.

Večer přišel velice rychle. Tak stejně se ochladilo.

Jeho snoubenku jsem nemusela hledat dlouho, všude totiž ukazovala svůj prsten. Vypadala mile, ale bohužel bránila Stefanovi v rozletu.

Když byla sama, tak jsem ji ovlivnila, aby přišla za mnou. Poslechla mě jako ovečka. Nakázala jsem ji, aby nevydala ani hlásku. Aby si nás nikdo nevšiml.

Odtáhla jsem jí pod velký strom. V jejím těle už nezůstala ani kapička krve. No, teď alespoň nemusím týden na lov. Teď se spokojím i se zvířaty.

Nenápadně jsem se vmíchala do davu, kde si mne našel Damon.

„Nečekal jsem, že přijdete,“ oslovil mne.

„Slíbila jsem to,“ odbyla jsem ho.

Najednou jsem uslyšela strašný jekot. Všichni se zběhli pod strom, kde odpočívala už mrtvá Stefanova snoubenka.

Stefan ke stromu ani nedošel. Už věděl, která bije. V jeho očích jsem uviděla veliký smutek. Začal mít strach.

To už k němu přišel otec a zavedl ho do domu.

„Slečno Katherine, pojďte, odvedu vás do ložnice,“ naléhal Damon.

Tak teď jsem musela hrát veliké zděšení.

„Pane Bože, co se to stalo? Damone, prosím vás? Co se stalo,“ hrála jsem to velice přesvědčivě.

„Katherine, klid. Vše se vyjasní. Teď si běžte prosím lehnout. Pošlu za vámi vaši služebnou,“ uklidňoval mě jako správný gentleman.

Zavřel za mnou dveře, já už jsem se mohla pouze radovat s úžasně provedeného plánu. Jen doufám, že Stefan to brzy překoná.

Najednou někdo zaklepal.

„Slečno Katherine?“ ozvala se z poza dveří Emily.

„Pojď dál,“ řekla jsem a ona vešla.

Posadila jsem se na postel, a ona se usadila vedle mne.

„To jste byla vy, že?“ zeptala se po chvíli.

„Ano,“ řekla jsem prostě.

„Slíbila jste, že po sobě budete uklízet těla,“ zamračila se nedůvěřivě.

„Jinak to nešlo,“ vyhrkla jsem stručně.

Emily se zvedla z postele a odešla do své ložnice.

Nastalo období Damon. Stefan celé dny nevystrčil nos ze své ložnice.

Musela jsem se tedy spokojit s jeho bratrem.

Musím uznat, že nebyl až tak špatná společnost.

Celé dny jsme si povídali, jednou mě dokonce políbil na líc. V tu dobu jsem chtěla, aby ten, co mě líbá, byl někdo jiný.

Seděla jsem u sebe v pokoji a snažila si upravit vlasy. Dveře byly mírně otevřené, ale i tak jsem si všimla, že mě někdo pozoruje.

„Pan Salvatore, víte, že pozorovat ženu v jejím pokoji je neslušné?“ zeptala jsem se.

To už do místnosti vplul Damon.

„Omlouvám se, slečno,“ omluvil se a přišel blíž.

„Když už jste tady, tak mi můžete zavázat korzet,“ řekla jsem nenuceně.

Přišel tedy ještě blíž. Odhrnul mi mé kudrnaté vlasy z ramen a zašeptal.

„Katherine, až se vrátím z války, tak si vás najdu.“ Zavázal mi korzet a zmizel.

Od jeho bratra by mne to těšilo víc.

Damon za pár dní doopravdy odjel, a já si uvědomila, že nemám co dělat.

Ozvalo se zaklepání na mé dveře.

„Dále,“ řekla jsem. Otevřely se dveře, a v nich stál Stefan.

„Ráda vás vidím,“ na mé tváři se usadil úsměv.

„Já vás taky, omluvte mé chování za posledních pár dní,“ omluvil se.

„Nemusíte se omlouvat, chápu vás,“ řekla jsem neuvěřitelně mile.

„Doufám, že vás můj bratr moc neotravoval,“ podotkl s úsměvem. Jak já mám ten úsměv ráda.

„Ne, to ne. Byl velice milý,“ přiznala jsem.

„Nechtěla byste se jít projít?“ zeptal se náhle.

„Moc ráda,“ přiznala jsem.

Nabídl mi mé rámě. Kráčeli jsme spolu přes jejich velikou zahradu. Vyprávěl mi, jak tuto zahradu vybudovala jeho zesnulá matka.

Domů jsme se vraceli až pozdě na večeři. Jeho otec už ani nebyl u stolu.

„Katherine, dnes jsem se výtečně bavil. Doufám, že jsem vás moc nenudil,“ zvážněl

„Věřte mi, že to byl úžasný den,“ usmála jsem mile.

Se Stefanem jsem se měla báječně. Byl tam milý, žádného takového muže jsem ještě nepoznala. Ten měsíc jsem si s ním užila úžasně.

Chtěla bych být s ním navždy, i když to je dost dlouhá doba.

Byli jsme se Stefanem na zahradě a hráli jsme hry, když v tom se u nás objevil Damon.

„Ahoj, bratře,“ pozdravil ho Stefan a šel ho obejmout.

„Taky tě rád vidím,“ přiznal. Ale očividně rád neviděl, že je v mé společnosti.

„To je báječné,“ řekla jsem najednou.

„Co slečno Katherine?“ zeptal se Damon.

„Teď tady mám oba bratry Salvatorovi, kteří mě budou bavit,“ šeptla jsem nadšeně.

Na to se jen oba usmáli.

„Ještě stále mi chybí doprovod na ples Zakladatelů,“ pousmála jsem se.

Přesně podle mého očekávání se oba nabídli.

„Ale jak si mám teď vybrat?“ zeptala jsem se se zájmem a odkráčela jsem ze zahrady, věděla jsem, že pozorují každý můj krok, a tak jsem se snažila chodit jako páv.

Nemusela jsem dlouho vybírat. Věděla jsem koho si zvolit jako doprovod, ale jak teď mám říct Damonovi, že jsem si vybrala Stefana?

Prostě to bude muset nějak zkousnout.

Nastal večer, večer, na který jsem se tolik těšila. Stále mám obavy, a teď už se nejedná pouze o dva bratry, kteří mne milují. Teď jde i o blížící se hrozbu.

Dozvěděla jsem se, že Zakladatelé plánují útok na upíry. Netuším, jestli je to pravda, ale budu doufat v opak. I kdyby se nějaký útok konal, tak věřím tomu, že mě to nějak krásně obejde.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla jsem mile.

Ve dveřích stál Stefan, byl úžasný. Byl úžasný ve všem, ale tady ten oblek mu neuvěřitelně slušel.

„Vypadáte úžasně, Katherine,“ vydal ze sebe po chvíli.

„Moc vám děkuji, vám to taky moc sluší,“ pochválila jsem ho.

Nabídl mi rámě a společně jsme se vydali dolů do kočáru. Cesta byla krátká, dojeli jsme do velkého domu, na dům Salvatoru stejně neměl.

Vešli jsme dovnitř, kde bylo doopravdy hodně lidí. Viděla jsem mezi nimi i hodně známých tváří. Dokonce i Perl v doprovodu Jonathana Gilberta.

Zamávala jsem a pokračovala jsem v chůzi se Stefanem.

Všichni se rozptýlili po tanečním parketu. Dostali jsme každý skleničku šampaňského a vyslechli jsme si Damonův projev.

„Dámy a pánové, první řadě vítejte na Dnu Zakladatelů. Je to první oficiální večírek na počest našich Zakladatelů města. Chtěl bych poděkovat mému příteli Georgovi Lockwoodovi, za úžasnou pohostinnost. Tak můžete se bavit,“ dořekl svůj projev a všichni jsme si připili.

Začala hrát hudba. Se Stefanem se úžasně tančilo, jen Damonovi nebylo dvakrát do řeči. Stále nás nevlídně pozoroval.

„Myslím, že váš bratr, není nadšen z toho, že jsem si vás vybrala,“ začala jsem.

„To rozhodně ne,“ odpověděl a usmál se.

„Ale musí uznat, že jeho bratr je o moc lepší tanečník,“ zachichotala jsem se.

„Omluvíte mne, Stefane? Chtěla bych si promluvit s naším hostitelem,“ omluvila jsem se mile.

„Jistě, jistě,“ odpověděl a ustoupil mi z cesty.

Lockwooda jsem potkala v úzké neosvětlené chodbičce.

„Dobrý večer, slečno,“ promluvil velice nevraživě.

„Nebudeme tady hrát divadýlko. Já vím, kdo jste, jako vy víte, kdo jsem já,“ uvedla jsem vše na pravou míru.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ hrál to na mne. Chytla jsem ho rychle za zápěstí obrovskou silou.

„Nic vám neudělám,“ odsekl.

„Teď možná ne, ale dávejte si na mne pozor,“ vyštěkla jsem rychle a odešla jsem.

„Stefane,“ oslovila jsem ho. Stál zrovna u stolu a čekal.

„Už jste tady. Damon už odešel domů,“ řekl rychle.

„To je škoda, vůbec si neužije oslavu,“ zamračila jsem na oko posmutněle.

„Napadlo mne, jestli už také nechcete odejít?“ zeptal se se zájmem.

„Možná máte pravdu, už jsme tady dlouho,“ řekla jsem a spolu s ním jsem odjela domů. Ani cesta domů nebyla dlouhá.

Už jsme byli u mého pokoje, když ke mně mě zastavil, zahleděl se mi do očí a začal mluvit.

„Chtěl bych vám poděkovat za dnešní večer. Byl doopravdy kouzelný. Nikdy jsem nepotkal ženu, jako jste vy. Milá, nesobecká čistá… Když se na vás dívám, tak vidím anděla. Když se dotknu vaší kůže, je to pro mě nepopsatelné. Nevím, jestli na to není ještě brzo, ale něco k vám cítím. Miluji vás, Katherine. Vím, že když vás teď políbím, tak to mé city k vám ještě prohloubí,“ řekl něžně. Přišel ke mně blíž a naše rty spojil v jedny.

Po chvíli jsem so odtrhla.

„Dobrou noc, Stefane,“ vydechla jsem pořád překvapeně.

„Urazil jsem vás, Katherine?“ zeptal se se strachem.

„Vůbec ne, jenom jsem překvapená,“ přiznala jsem.

„Tak tedy dobou,“ řekla jsem znovu a zalezla jsem do pokoje.

Ani jsem nestačila dovřít dveře a už se na mne vrhl Damon. Rychle jsem ho od sebe odstrčila

„Dnes ne, Damone!“ odbyla jsem ho vážně.

„Snad tě nezasáhlo, to, co říkal můj bratr,“ zeptal se s úsměvem.

„Poslouchat za dveřmi je neslušné,“ připoměla jsem vážně.

Znovu ke mně přišel a snažil se mne políbit. Znovu jsem ho od sebe odstrčila.

Zadívala jsem se mu do očí, chtěla jsem ho ovlivnit.

„Běž spát do své ložnice, dnes chci být sama,“ přikázala jsem.

„Tak tedy dobrou, Katherine,“ řekl a odešel.

„Dobrou, Damone."

Celou noc jsem musela přemýšlet nad polibkem, co mi dal Stefan.

Další noc jsem už vážně potřebovala lidskou krev. Věděla jsem, že zakladatelé vědí o upírech a tak jsem nemohla riskovat někoho zabít přímo před jejich očima.

Ze Stefana jsem se napít rozhodně nechtěla, a tak už v úvahu připadal jenom Damon. Pozvala jsem ho k sobě do ložnice.

Začala jsem ho líbat a pomalu jsme se dostávali k posteli. Vím, že mě miloval, a já toho rozhodně chtěla využít.

Byla jsem v korzetu a on měl na sobě pouze kalhoty, už jsem to nemohla vydržet. Našla jsem jeho tepnu a přímo do ní jsem vpustila mé tesáky. Bylo vidět, že to nečekal, ale také bylo vidět, že mu to nijak nevadilo.

Měla na krku velkou krvavou ránu. Musela jsem mu dát napít mé krve, aby se uzdravil. Zabralo to, teď potřebuji vědět, jestli bude potřebovat ovlivnit.

„Katherine, jsi úžasná,“ vydechl.

„Já vím,“ řekla jsem a vyprovodila jsem ho ke dveřím.

„Slíbíš mi, že to nikomu neřekneš?“ zeptala jsem se.

„Můžeš, se spolehnou,“ usmál se.

„Počkej, půjdeme spolu na lov. Vím, že je to riskantní, ale chci se ti ukázat v celé své kráse,“ řekla jsem.

„To bude určitě zajímavé.“

Oblékla jsem si šaty, Damon mi pomohl, dotáhnou korzet, a vydali jsme se tmavé noci. Najednou jsem spatřila kočár.

„Damone, lehni si na zem. Budeš předstírat, že ti něco je,“ přikázala jsem jasně. Jak jsem řekla, tak taky udělal.

Rozběhla jsem se ke kočáru.

„Pane Bože, prosím, pomoc! Můj manžel, prosím,“ křičela jsem. Přesně podle mého očekávání kočár zastavil.

Kočí se hned rozeběhl k Damonovi.

Z kočáru vystoupil nějaký vysoce postavený muž s doutníkem.

„Co tak mladá žena dělá v lese?“ podivil se.

„Má hlad,“ vysvětlila jsem dychtivě.

„Co?“

Tesáky jsem mu zajela do krku. V tu ránu byl mrtvý. Jeho sluha to ani nezaregistroval. Už jsem byla i před ním, a taky jsem ho jedním kousnutím zabila.

Měla jsem celou pusu od krve.

Damon vstal.

„Páni, musím uznat, že jsi byla skvělá,“ zněl překvapeně.

„Polib mne,“ požádala jsem dychtivě. Už vytahoval kapesníček, že mi utře pusu.

„Nevadí, zanedlouho se jí nebudeš moct nabažit,“ usmála jsem. Damon kapesníček zahodil A dychtivě mě políbil.

Nečekala jsem, že to udělá. Konečně se ukázal jako pravý chlap.

Těla jsme zanesli do lesa, a kočár jsme k lesu přistavili.

Domů jsme se vrátili až k ránu. Musím uznat, že jsem byla po dlouhé době unavená. Ale tak nějak příjemně. Konečně jsem byla dostatečně zasycená.

Příští noc hodlám strávit se Stefanem.

Jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.

Začali jsme se vášnivě líbat, líbala jsem ho dychtivěji než Damona, a to se mi vymstilo. Nemohla jsem odolat. Ta jeho krev mi zpívala…

Neudržela jsem se a zajela mu tesáky do krku. Zlekl se. Příšerně, když viděl můj obličej, jakoby byl velice zklamaný.

Brzo ráno už mi Emily zavazovala korzet. Udělala mašličku, já jsem jí nakázala ať odejde.

Stefan se vzbudil.

„Tvůj obličej!“ vydechl s úlekem.

„Ty se nebojíš,“ řekla jsem jasně a mířila jsem si to k posteli.

„Vypadal jsi jako démon,“ řekl vystrašeně.

Zadívala jsem se mu do očí.

„Ty se nebojíš. Nikomu to neřekneš, tvé city ke mně jsou stále stejné. Vše bude jako dřív ty, já a Damon. Teď se napij,“ přikázala jsem a prokousla jsem si ruku.

Tak to bylo každý večer. Jednou Damon, jednou Stefan.

Asi po týdnu jsem se setkala s mojí kamarádkou Perl. Byla vyděšené.

 „Tady to mi dnes přinesla paní Lockwoodová, ať to prý prodávám," vyhrkla rychle

Perl vede velkou lékárnu ve městě.

„Lidé o nás vědí! Zkus tady to,“ podala mi malou lahvičku. Přičichla jsem si k ní a následně jsem si trochu nalila na ruku.

„Panebože! To je bolest,“ vykřikla jsem.

Jakoby mne pálilo slunce.

Tak teď už nemám na vybranou. Musím zmizet, ale když uteču, tak si toho lidé všimnou.

George Lockwood mi udělal nabídku, řekl mi, že mi pomůže z pasti, které připravují na upíry výměnou za měsíční kámen.

Prý může zrušit kletbu, která se váže na vlkodlaky. Neměla jsem na výběr. Musela jsem…

„Ale až budu na svobodě!“ vyštěkla jsem.

„Samozřejmě…“

Dnešní večer měl být ten poslední. Chtěla jsem ho strávit se Stefanem. Znovu jsem ho pozvala ke mně do ložnice, ale tentokrát se mi to vymstilo!

Hned co jsem se napila jeho krve, jsem měla celé tělo jako v ohni. Bylo to příšerné. V tu ránu se rozletěly dveře a v nich stál jeho otec. Nasadil mi masku, a potom jsem omdlela…

Celé moje tělo se chvělo. Najednou jsem si uvědomila, že se kodrcám v kočáru, co připomíná jezdící vězení. Vevnitř byli všichni mí přátelé…

Zastavili jsme… Slyšela jsem hlasy, najednou se rozletěly dveře a někdo mě chytl do náruče. Vynesli mě před kočár.

Začali mi sundávat masku. Uslyšela jsem dvě dobře mířené rány. Moji zachránci padli na zem mrtví, ale to jenom dočasně…

Ani jsem se nenadála a byla jsem zpátky v tom pojízdném vězení.

Tak teď vím, že může zachránit pouze Lockwood. Vkládala jsem do něj všechny své naděje…

Vyložili nás z kočáru, a postupně vynášeli do kostela. Já, jak bylo v plánu, jsem se dostala do rukou George Lockwooda, který mě nezanesl dovnitř.

Já už jsem jenom sledovala, jak kostel hoří. Asi o hodinu později jsem se s ním setkala.

„Spokojená?“ zeptal se nedůtklivě.

„Nadmíru,“ vydechla jsem potěšeně.

Předala jsem mu měsíční kámen, zahleděla jsem se do dálky a na zemi jsem zahlédla dvě těla. Pospíchala jsem k nim.

Přiklekla jsem k Stefanovi.

„Jednou budeme zase spolu! Miluji tě…“

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Ty, já a Damon (Katherine's diaries):