OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Ten, kdo žije navždy

16.04.2011 (12:00) • RosalieHale3 • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 3× • zobrazeno 1572×

~Francie, Paříž, 0:35, 1871~

Vyšel jsem do té zrádné tmy, ve které jsem prožil téměř celý život. Avšak tentokrát to byla jiná temnota. Byla to temnota noci, temnota, jenž nyní vládne zde, venku.

Bylo půl hodiny po půlnoci a jediné světlo, které zde bylo, vrhala blikající pouliční lampa. Její světlo bylo velmi slabé. Světlý útvar její záře vytvořila na silnici pokryté vrstvou sněhu.

Sníh… jen stěží jsem si vzpomněl, jak jsem jako dítě sedával u okna, pozoroval zlehounka padající vločky, snažíc se nevnímat matčin tichý pláč, ozývající se z vedlejší místnosti. Jakoby jsem ho opět slyšel, tak silné byly mé vzpomínky, mé představy. Sníh byl krásný a bílý… jako Christine. Do očí se mi hrnuly slzy. Nesmím na ni vzpomínat, zkrátka nesmím.

Nechal jsem ji odejít, snad teď tedy bude konečně šťastná. Je na čase, abych si konečně zvykl na to, k čemu mě Bůh odsoudil. K věčné samotě. Zakázal mi lásku a já jeho rozkaz – bohužel – neporuším. Kdy se konečně smířím s tím, co jsem? S tím, jak vypadám? S tím, jak se mnou lidé jednají? Kdy se přijmu? Kdy si na sebe samotného zvyknu? Povzdychl jsem si. Tolik otázek a na všechny jedna odpověď: Nikdy. Sehnul jsem se k novinám, které někdo upustil na zem a nyní se jejich růžek třepotal ve větru. Zvedl jsem je a oprášil z nich sníh. Postavil jsem se pod lampu a přiblížil si blíže k očím zvlhlý papír. První jsem se podíval na datum: 8. prosince 1871.

Už přes třicet let jsem byl v podzemí, už tak dlouho… mírně jsem se pousmál, aniž bych věděl proč. Snad vlivem nějakých šťastných vzpomínek z Opery. Snad zrovna na chvíle, kdy jsem byl ještě Anděl Hudby. Kdy jsem byl učitel Christiny … kdy jsem jí zpíval, když byla malá. Když usínala, poslouchala Malá Lotte zpěv Anděla Hudby. Ano, jednou, když byla Christine ještě dítě, mi vyprávěla o příbězích, které jí otec vyprávěl, abych ji podobnými příběhy sám mohl uspávat, když se po nocích vzbouzela s pláčem. Byl jsem smutný, že tyto situace nastávaly často. Byl jsem jako její nejlepší přítel. Vyprávěla mi své sny a já ji utišoval. Většinou se jí zdálo o otci, o posledních chvílích, kdy byli spolu. Říkala, že je ráda, že jsem tu alespoň já, její Anděl. Vždy jsem si s ní povídal tak dlouho, dokud neusla s úsměvem na rtech. S vírou, že je otec stále s ní. A že to, že ho neslyší, neznamená, že u ní není.

Pohlédl jsem tedy na první stránku novin. Nic zajímavého. Moment… tady něco… Spor mezi Patricem de Mac-Mahonem a Adolphem Thiersem… kdo to sakra… aha, náš nynější prezident. Podíval jsem se na jeho fotografii. No… ale ano, ujde.

I když už jsem viděl i hezčí lidi. Asi jsem moc náročný. Stejně je to jen prezident. Článek v novinách, který se mě vůbec netýká. Noviny jsem opět složil a schoval jsem si je pod plášť. Možná si je někdy přečtu.

Narazil jsem si do čela široký klobouk, který jsem si vzal v kostymérně. Vešel jsem do hostince. Snad tam dostanu nocleh. Doufal jsem, že nezjistí, kdo jsem. Vzhledem  k tomu, že mi díky klobouku nebylo vidět do tváře, zvlášť, když skloním hlavu, má i tato možnost nějakou váhu. Vzhledem k denní době bylo uvnitř neobvykle živo. Šel jsem přímo k hostinskému.
„Dobrý večer, sháním nocleh na následující… dva dny, mohl byste…“ začal jsem slušně.

„Třicet franků,“ přerušil mě nevrle hostinský.

Položil jsem na pult mince. „Patnáctka,“ dodal a podal mi klíč.

Rezavý, oprýskaný klíč. Poděkoval jsem. Objednal jsem si sklenici červeného vína a sedl si za stůl, který byl chráněn stínem. Čekal jsem a snažil se nevnímat pohledy zvědavých lidí. Jejich oči jakoby říkaly: „Co tu dělá ten tajemný člověk, skrývá se ve stínu a mlčí, mlčí…“
Mladá dívka se špinavou zástěrou a snědou pletí mi přinesla na podnose skleničku vína. Trochu se jí třásla ruka, když mi víno podávala. „To… to je pro vás, pane,“ řekla nesměle.

„Děkuji,“ řekl jsem s úsměvem.

Díky mé neopatrnosti zahlédla část mé masky. Nejspíš jí došlo, kdo jsem, protože zalapala po dechu a stála jako přikovaná. Dal jsem si varovně prst před ústa, čímž jsem ji upozornil, aby mě neprozradila. Jen přikývla, ale třásla se strachy a několik lahví piva se jí na podnose nebezpečně pohupovalo. Pár opilých mužů naštvaně bouchlo pěstmi do stolu. „Tak bude to pití?!“ vykřikli.

„Johanno!“ zakřičel naštvaně hostinský, „neloudej se, nebo přijdeme o zákazníky!“

„Omlouvám se, otče!“ odpověděla vyděšená dívka a rychle se věnovala hostům.
Pousmál jsem se a napil se vína. Vypadala tak na šestnáct, sedmnáct let. Skoro ještě dítě, alespoň podle otcova přístupu k ní. Po vyprázdnění skleničky jsem se ještě zeptal hostinského, kde bych případně našel toaletu a potom jsem po dřevěných schůdcích vyšel do patra a našel jsem si pokoj číslo patnáct. Odemkl jsem si a vešel dovnitř. Vše tu páchlo tabákem, alkoholem a kuřecí polévkou. Ani nevím, kdy přesně jsem usnul…

Když jsem se probudil, byla v mém pokoji Johanna. Jaké štěstí, že jsem si nechal nasazenou masku…

„O – omlouvám se, pane, jen jsem vám přinesla snídani,“ zakoktala dívka a já se podíval na podnos, který ležel na mém nočním stolku.

„Děkuji slečno,“ odpověděl jsem.

Rychle odešla z mého pokoje. Tak rychle, že si nejsem jist, zda mé poděkování vůbec slyšela. Pustil jsem se do jídla. Potom jsem odnesl prázdný podnos dolů hostinskému. Vyšel jsem před hostinec a procházel se sněhovou vánicí. Náhle jsem si všiml nějaké osoby, která se ke mně kvapem blížila. Nevěděl jsem, zda se mám schovat, nebo čekat, co bude. Naštěstí to však byla jen madame Giryová.

„Eriku, jsem tak ráda, že tě nenašli!“ řekla tak potichu, že i já jsem ji sotva slyšel.

Řekl jsem jí, že budu muset odcestovat. Jen přikývla. Dala mi za pravdu a poradila mi, kam bych tak mohl jít. Německo a dál směrem ke středu Evropy. Přikývl jsem. Předal jsem madame Giryové nějaké peníze a poprosil ji, aby mi zakoupila nějaké knihy o českém jazyce. Němčina není nutná, tou se domluvím. Poté jsem se vrátil do hostince a čekal. Madame Giryová se vrátila přibližně za hodinu asi se třemi knihami.

~Německo, Drážďany, 19:20, 1871, o dva týdny později~

Seděl jsem v lóži v Semperově Opeře. Vzhledem budovy jsem byl nadšen. Je zvláštní sedět v budově, která jednou vyhořela… I když Opera Garnier je mou zásluhou mnohem ‘dobrodružnější‘ místo.

Nepříliš velkou pozornost jsem věnoval ději na jevišti, spíše jsem si prohlížel zdobený strop a stěny. Pohledem jsem hledal svoji lóži, avšak toto nebyla má Opera. Toto není můj svět. Ten můj jsem nechal, aby se v něm odehrála katastrofa, aby jeho část lehla popelem. Povzdychl jsem si. Doufám, že nejsou příliš velké škody. Budu se muset nějak spojit s madame Giryovou a na všechno se jí zeptat. A také jí poděkovat za to, co pro mne dělala. A také se jí omluvit… za to, že jsem odešel bez rozloučení. Za to, že jsem jí téměř celý život byl zátěží. Za to, že jsem ublížil Christině…

Představení skončilo. Naposledy jsem pohledem přejel celý sál, včetně své lóže a potom jsem se několika kroky ven z Opery dostal zpět do všedního světa. Sníh mi křupal pod pevnými podrážkami.

Přitáhl jsem si límec kabátu více k bradě, byla mi trochu zima. Nějaká asi devatenáctiletá dívka se na mne podívala – už i zde si o mně lidé udělali díky mému chování obrázek – a rychle se loučila s přáteli. Potom se otočila a utíkala někam pryč ulicí. Z rukou jí vypadla nějaká krabička, čehož si nejspíš nevšimla.

Sebral jsem ji a šel rychlým krokem za dívkou. Zaslechla mě, zastavila se a prudce otočila. Vrhla na mne pohled plný strachu.

„Co… co chcete?“ zeptala se tiše.

„Jen jste ztratila tuto krabičku,“ řekl jsem uklidňujícím tónem a podal jí balíček.
Třesoucí rukou si ho vzala. „Děkuji,“ řekla.

Bylo vidět, že chtěla utéci, ale její slušné chování jí to takto nedovolilo. Přemýšlela, co říct.

„Jsem Sophie,“ řekla, pokoušejíc se o to, aby její hlas zněl statečně a podala mi ruku.

„Erik, slečno,“ odpověděl jsem a zlehka, společensky, jsem její ruku stiskl.

Byla studená jako led. Není divu, je taková zima a ona na sobě má jen šaty, kabát a šál. „To nezní jako naše jméno,“ řekla.

„Pocházím z Paříže,“ odpověděl jsem a ona přikývla.

„Měla bych jít,“ špitla, „už je dlouho. No… tak… nashledanou.“

Zaběhla do jednoho z domů v ulici. Já šel ulicí dál a sníh mi připomínal můj život, tak ledový, stejně jako tato bělost padající z nebes.

~Česká republika, Praha, 14:15, 1872, o čtyři měsíce později~

Podíval jsem se na řemeslníky, kteří pracovali na nějaké velké budově. Přistoupil jsem blíž k nim. “Co to bude?” houkl jsem na nejbližšího dělníka.

„Naše Národní divadlo, pane,“ odpověděl muž hrdě.

Tak hrdě, jakoby říkal: “To, že to divadlo máme, je jen mojí zásluhou…” Nad lidskou hrdostí a pýchou mi v žilách vřela krev. Jen stěží však najdete někoho, kdo by takový nebyl. Jen hrstka lidí je taková, jaké bych lidi chtěl. A kdo? Madame Giryová, Christine… Podíval jsem se do země. Hruď se mi zvedla v hlubokém povzdechu.

„Kde bych tu sehnal nocleh?“ zeptal jsem se po chvíli.

Pootočil se ke mně nyní jiný dělník, který mi byl mnohem příjemnější. „Musíte do vedlejší ulice, tam je hostinec, kde pracuje moje žena, jistě tam dostanete ubytování, víte, tam…“ řekl, rozhlédl se a když viděl, že zde není nikdo, kdo by mu mohl vynadat, vyšel ze staveniště a dovedl mě až k ulici, ve které hostinec byl.

Poděkoval jsem mu. Přívětivě se na mne usmál a vrátil se ke své práci. Vešel jsem do hostince a požádal o pokoj. Řekl jsem, že nevím, jak dlouho tu zůstanu, takže jsem získal povolení zaplatit až potom.

„Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se žena.

„Co máte?“ zeptal jsem se.

Žena mi vyjmenovala několik jídel, která byla velmi chutná a vydatná. Objednal jsem si kachní stehno a červené víno. Jen přikývla. Po jídle jsem opět vyšel ven. Rozhodl jsem se, že tomu dělníkovi poděkuji. Vrátil jsem se ke staveništi. Okamžitě jsem se rozběhl k tomu, který mi předtím pomohl. Podíval se na mne. „Tak co?“ zeptal se.

„Děkuji vám, děkuji!“ vykřikl jsem nadšeně, „dostal jsem pokoj v hostinci, moc vám děkuji!“

Usmál se. „Nemáte zač, pane, já to říkal, že je má žena hodná, že vám dá ubytování!“

S úsměvem jsem přikývl. „Ano, já vím, děkuji.“

Dělník pracoval na divadle, zatímco se se mnou bavil.

„Myslíte, že by přijali ještě jednoho dělníka? Víte, jsem něco jako architekt…“

řekl jsem.

Došlo mi, že se chovám jako blázen, když se takto dobrovolně lidem nabízím, ale toto je divadlo, je to můj svět, mé všechno. Chci být u něj, chci na něm pracovat. Možná se stane mým novým domovem…

„Šéf bude rád za každého, kdo se v tomhle alespoň trochu vyzná. Najdete ho támhle. Už zase chrápe. A my tu máme makat, když on ani nehne prstem…“ odpověděl mi dělník a ukázal na muže sedícího na rozkládací židli – nebo spíše napůl ležícího… – na prsou měl rozevřené noviny, které si nejspíše četl, než usnul. Přistoupil jsem k němu.

„Pane?“ zeptal jsem se, doufal jsem, že nespí tak tvrdě, abych s ním musel zatřást.

Probudil se sám. „Co chcete, mladíku?“ zeptal se.

Řekl jsem mu své přání a také to, co umím. „Vy jste architekt? Ano, možná bych vás zde mohl zaměstnat…  jaký byste si představoval plat? A kdy chcete nastoupit?“ odpověděl.

„Nejsem náročný na peníze, pane. A rád bych nastoupil třeba ihned,“ řekl jsem.

„Tak se mi to líbí! Chlap horlivý do práce!“ vykřikl šéf a nadšeně si plesknul rukama do stehen. „Plat patnáct marek za hodinu,“ dodal.

Zamračil jsem se, řekl jsem sice, že mi na penězích zas tak nezáleží, ale tohle je přeci jen trochu málo. Nahlas jsem však neříkal nic a on si mého výrazu nevšiml. „Chlapi ti ukážou něco, co budeš dělat, zeptej se jich,“ zamumlal a už opět pomalu usínal.

Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Tak tomuhle se říká šéf? Hm…

„Přijal mě!“ vykřikl jsem nadšeně, měl jsem z toho opravdu radost.

Ten dělník, který se jmenuje Patrik, jak mi prozradil, se vesele usmál. „Skvěle! Můžeš mi pomoci!“

~Česká republika, Praha, 13:50, 1880~

„Eriku, už tu spolu pracujeme osm let, jsi můj nejlepší přítel a ještě jsi mi o sobě nic neřekl,“ řekl Patrik, zatímco jsme dělali poslední úpravy patra.

Měl pravdu, on mi toho o sobě řekl plno, pomalu celý svůj život a já mu neřekl nic. Copak mu plně nedůvěřuji? Je to zvláštní, ale když madame Giryová před půl rokem zemřela – jak jsem se dozvěděl jen čirou náhodou – stal se Patrik člověkem, který je mi hodně blízký. Opravdu je na čase, abych mu o sobě něco řekl. „Já vím, Patriku… jenže… má minulost… je tak složitá a hrozná, že se obávám, že bys ji nepochopil,“ řekl jsem.

„Ty mi nedůvěřuješ, Eriku?“ zeptal se Patrik udiveně.

Ztuhnul jsem a honem přemýšlel, co říct. „Tak to není Patriku, to přeci víš…“

zakoktal jsem.

„Tak mi o sobě řekni.“

Naléhal na mne a já věděl, že ho rozčiluje, když o mně nic neví. Tahle situace už nastala několikrát a vždy to skončilo téměř smrtící vlnou Patrikovo vzteku. Nechtěl jsem, aby se to ještě někdy opakovalo, takže mi nezbývalo nic jiného, než… „Dnes ti to řeknu. Avšak až později, až po práci. Přijď za mnou dnes večer do hostince. V devět.“

~Česká republika, Praha, 20:56, 1880, tentýž den~

Seděl jsem dole v hostinci a čekal jsem… otevřely se dveře a dovnitř vešel Patrik. Jeho žena nám oběma přinesla sklenici piva a nechala nás o samotě, protože jí to manžel přikázal.

„Tak Eriku, mluv,“ řekl, „jaká je ta tvá minulost?“

Loknul jsem si piva a zhluboka jsem se nadechl. Horlivě jsem přemýšlel, kde ve vyprávění začít. Pak jsem si řekl, že to vezmu úplně od začátku. „Jistě jsi si někdy všiml mé masky,“ řekl jsem a Patrik přikývl, „takže bych ti nejdříve měl říct, proč ji nosím. Já… narodil jsem se s hroznou nákazou na tváři. Matka mě kvůli tomu nenáviděla, bála se mě a štítila…“ řekl jsem a Patrik si nedočkavě poposedl na židli.

„Jednou, když mi bylo pět let, mě vzali cikáni do svého cirkusu, kde mě představovali jako Ďáblovo dítě… dostal jsem se díky nim na spoustu míst… a nakonec zpět do Paříže, poblíž Opery Garnier. Nějaké baletky přišly do cirkusu. Opět jsem byl bičován až do naprostého vysílení, abych se nemohl bránit. No… už jsem to zkrátka nemohl vydržet, já… já ho zabil. Vím, že to nebylo správné, ale já už prostě dál nemohl,“ odmlčel jsem se a čekal jsem na jeho reakci.
„Já tě chápu, asi bych se zachoval stejně,“ řekl a já pokračoval.

„Jedna z tech baletek to viděla… jmenovala se Annoinette, Annoinette Giryová. Věděla, že by mě za tohle čekala smrt, proto se mnou utekla a schovala mě v podzemí Opery Garnier… tam jsem vyrostl… a zamiloval jsem se do Christiny Daaé, což byla jediná dcerka starého Daaého, slavného švédského houslisty. Učil jsem ji zpívat… a ona si myslela, že jsem Anděl Hudby… vzal jsem ji k sobě dolů, pomalu se mi poddávala, já ji miloval, zbývalo tak málo, abych ji požádal o ruku, věděl jsem, že by přijala… Kdyby však nepřišel vikomt de Chagny, její přítel z dětství… bohatý, krásný a statečný muž. Okamžitě se do něj zamilovala, i on do ní… mé sny byly zmařeny, nevěděl jsem, co dělat dál… nenapadlo mě nic jiného, než se ho zbavit. Christine byla na hřbitově, kam přinesla růže pro svého otce… byl jsem tam také, zpíval jsem jí… jenže tam přišel opět Raoul – to je vikomt de Chagny – a po vyhraném šermířském souboji se mě pokusil zabít. Christine mu v tom zabránila… usiloval jsem o ni i dál… pak jsem napsal operu Don Juan triumfující, kterou oni zahráli, v hlavní roli byla Christine… a já. Ve chvíli, kdy jsem jí písní vyznával lásku, mi však strhla masku. Abych odpoutal pozornost lidí, shodil jsem lustr, který vážil… okolo pěti tun. Vznikl požár, já mezitím s Christinou zmizel do podzemí. Raoul ji přišel zachránit… já je potom nakonec pustil, nebudu říkat proč. A pak mě honili četníci. Já musel utéct. Můj útěk začal devátého prosince 1871. To je asi tak všechno,“ řekl jsem a až teď jsem si všiml, že se Patrik ani nehnul a pozoroval mě s pootevřenými ústy.

„Tak to… to jsem netušil, ani ve snu by mě to nenapadlo,“ řekl, „jak… jak vypadá tvoje tvář?“
Rozhlédl jsem se, jestli nás nikdo nepozoruje a v šeru jsem si pomalu sundal masku. Trochu vyděšeně, překvapeně zamrkal a dal si ruku před ústa. „Eriku, já… já… nevím co říct,“ zakoktal.

„Slib, že na mne nezavoláš policii,“ řekl jsem.

„Eriku, to bych nikdy neudělal! Jsi můj přítel! Můj jediný přítel!“ zvolal.

Nasadil jsem si znovu masku a přikývnul jsem na znamení díků. Pak jsem vypil pivo, abych zvlažil svůj krk, vyschlý dlouhým proslovem. Všiml jsem si, že pláči a otřel jsem si slzy.

„A teď… je šťastná?“ zeptal se Patrik a já věděl, že naráží na Christinu.

„Doufám, že ano,“ odpověděl jsem.

„Tak se spoj s Annoinette, zeptej se jí…“

„Zemřela před půl rokem.“

„Aha… to mě… moc mrzí, omlouvám se,“ řekl Patrik smutně.

„To nic, teď už má navždy klid…“ odpověděl jsem, rozloučil se a nechal jsem Patrika, vyjeveného z toho všeho, sedět u stolu samotného.

Musel jsem si jít odpočinout, byl jsem unavený. Patrikovi věřím, tak doufám, že nezklame a bude mým přítelem – nyní jediným – i nadále…

Druhý den jsem se probudil v půl osmé. Měl jsem ještě dvě a půl hodiny do té doby, než budu muset jít pracovat na divadle. Prý někdy na příští rok plánují otevření. Už zbývá jen střecha a malé úpravy pater. Někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Oblékl jsem si džíny – košili na sebe mohu navléknout kdykoli během několika vteřin – a nasadil jsem si masku. Potom jsem otevřel dveře. Patrik.

„Dobré ráno, Eriku,“ pozdravil s úsměvem.

Už vypadal klidněji než včera večer, asi se mu to přes noc trochu urovnalo v hlavě.

„Ahoj Patriku,“ odpověděl jsem a pozval jsem ho dál.

Sám za sebou zavřel, zatímco jsem si na sebe vzal vzdušnou bílou košili, kterou jsem často nosíval, zkrátka byla pohodlná.

„Přemýšlel jsem  o té tvé minulosti, Eriku…“ začal Patrik váhavě.

„A?“ zeptal jsem se, v tváři jsem měl zamyšlený, zvědavý výraz.

„… A dospěl jsem k závěru, že bys tu neměl moc dlouho zůstávat, pokud si nenajdeš jiné místo, než je zdejší hostinec. Je to veřejné místo… a i zde se o tobě jeden čas hodně mluvilo. Požár Opery Garnier a záhadné zmizení slečny Daaéové i s vikomtem de Chagny byla velká událost, o které se psalo ve všech novinách světa. Kdyby včera večer náš rozhovor někdo slyšel, byl bys teď ve velkém nebezpečí,“ odpověděl.

Zamyslel jsem se. „Divadlo je rozestavěné, chci na něm pracovat až do jeho otevření,“ řekl jsem.

„To je mi jasné, Eriku, ale nezůstávej tady v hostinci. Jak jsi vyprávěl o tom, že jsi žil v podzemí Opery Garnier, tak mě napadlo, že bys mohl…“

„… že bych si mohl postavit podobný příbytek v Národním divadle? Patriku, to podzemí jsem nevyrobil, to už tam bylo, já jsem si to jen učinil obyvatelným,“ přerušil jsem ho.

Avšak uznávám, že tak špatný nápad to přeci jen není…

~Česká republika, Praha, 22:40, 1880, o dva měsíce později~

„Kam chceš ten klavír?“ křikl na mne Patrik, zatímco já jsem rozestavoval svícny, aby bylo všude dostatek světla.

Proč mě Patrik vždy ke všemu přemluví? Alespoň, že mi se stavbou příbytku pod nedokončeným divadlem pomáhá. Je zvláštní, že na to ještě nikdo nepřišel. Ale jsem za to rád. Kdybych zde neměl práci, byl bych již ztracen úplně.

„Eriku? Vnímáš mě vůbec? Na něco jsem se tě ptal…“ řekl Patrik a já si až teď všiml, že jsem mu zapomněl odpovědět.

„Promiň Patriku, zamyslel jsem se… ten klavír můžeš dát třeba sem,“ řekl jsem a ukázal na výklenek ve zdi, klavír by se do něj přesně vešel.

Pomohl jsem Patrikovi tam ten klavír dostat. Přikývl jsem, když jsem si prohlížel naše dílo, vykonané za poslední dva měsíce. Potom jsem svůj pohled stočil na Patrika. Můj první přítel, kterého opravdu beru jako přítele, ne jako starší sestru, kterou pro mne byla madame Giryová. Madame Giryová… Meg… Christine... Ach Christine. Stále má v mém srdci své místo, to místo nikdy nezíská menší hodnotu. Miloval jsem ji, miluji ji a vždy ji milovat budu. Christine.
Vzal jsem si tužku a velký arch papíru, který jsem připevnil na nerovnou zeď přímo vedle svíčky, abych vůbec na svoji práci viděl. Začal jsem kreslit. Ruce bílé jako sníh, pleť napnutá na křehkém krku, ty rty, důvěřivé oči, husté, tmavé vlasy…

Patrik ke mně přistoupil, já si ho ani nevšiml, dokud nepromluvil.

„To je ona? Christina?“ zeptal se.

„Christine,“ opravil jsem ho, „ano, je to ona.“

„Je krásná,“ řekl.

Přikývl jsem na souhlas. Samozřejmě, že je krásná. Je jako anděl.

Christine… tak jemná.

Christine… tak krásná.

Christine… tak… vyděšená.

And Angel of Music sing songs in her head… The Angel of Music sing songs in her head… ta melodie… ten hlas. Christine, I love you. Nikdy na tebe nezapomenu… Say you love me every waking moment… Love me... Thats All I ask of you... Vždy tě budu milovat, i když ty mě nikdy, Christino…

„Patriku…? Jsem hoden jedné laskavosti?“ zeptal jsem se.

„Ovšem.“

„Nech mě teď chvíli samotného, já… teď chci… potřebuji být sám…“ řekl jsem.

Lítostivě se na mne podíval, přikývnul a odešel. Věděl, že potřebuji být sám… chápal mě. Sednul jsem si ke klavíru, ale nehrál jsem, jen jsem ťukal do kláves. Jakobych si odťukával vlastní život… klávesu po klávese, minutu po minutě, rok po roce… žal za žalem, smutek za smutkem, bolest za bolestí, pláč za pláčem. Madame Giryová, Christine, vikomt de Chagny. Raoul de Chagny… zamračil jsem se. Začal jsem hrát některé skladby, které jsem složil pro Operu Garnier, abych si to zde připomněl.

~Česká republika, Praha, 21: 16, 1881~

„Eriku, Eriku!” křičel Patrik a přiběhl ke mně. Ani svůj příchod neoznámil, vypadal hodně vyděšeně.

„Děje se něco? Patriku!” zeptal jsem se.

„Šéf na to přišel, na to, že tu máš… ehm… domov. Byl hrozně naštvaný… říká, že tě nechá zavraždit,“ řekl.

Zamračil jsem se. Tak tohle tedy ne!

~Česká republika, Praha, 13:05, 1881, o den později, slavnostní otevření Národního divadla~

Zahalený v plášti jsem stál v sále a poslouchal proslov našeho prvního ředitele.
„Dnes poprvé stojíme v budově, která zde bude stát po celé generace. Stojí tu jen díky našim dělníkům, z nichž nejlepší byli Henry Jounes, Patrik Balt, David Nestál, Roman Divoch a Erik, jenž bude dnes po osmé hodině veřejně pověšen na Václavském náměstí…“

Rozrazil jsem si cestu v davu a šplhal jsem po sedadlech a lóžích…

„... dopustil se totiž trestného činu, když si po nocích tajně stavěl pod naším divadlem…“ pokračoval ředitel.

Dostal jsem se až nahoru. Nezbývalo mi nic jiného, než si zopakovat to, co už jsem udělal. V ruce jsem měl nůž, Který jsem právě napřáhl proti lanu, ke kterému byl připevněn lustr. Zbýval jeden zásah, když v tom…

„Eriku!“ ozval se známý hlas a já věděl, komu patří.

Zněl z nižší lóže.

„Christine!“ vykřikl jsem a nahnul se, abych ji uviděl.

„To je on!“ zaslechl jsem mužský hlas zezdola a v následujících vteřinách se ozval výstřel.

Už jsem necítil nic… vůbec nic… padal jsem a spadl na lustr. Ten neudržel moji váhu a zřítil se. Okolo mne byly plameny a já si uvědomil, že to byl jen hlas v mé hlavě, že tu Christine není… nemůže být… Vzplanul mi oblek a já hledal poslední síly uhasit plameny. Jenže jsem neměl nejmenší šanci.

„Eriku, Eriku!“ slyšel jsem jako z velké dálky Patrikův hlas, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.

„Christino…“ zašeptal jsem namáhavě předtím, než mě navždy obklopila temnota.
Opět temnota nového směru, avšak temnota, která bude navždy mým domovem.

There, point of no return, i´m there now and i will forever…

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Ten, kdo žije navždy: