OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Otázka Andělů

05.01.2012 (10:00) • Barrys • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 2× • zobrazeno 1246×

Otázka Andělů

Koruny stromů zašuměly, když se ozvalo hlasité vytí. Nejspíše se ozývalo z lesa. To zase jen vlci hodují na selátku nebo jelenovi. Chraň pánbůh, aby zase jednou nechytli nějakého chudáka člověka. Brodivý les je proslulý svými záhadami. „Jednou jako kdyby stromy mluvily, jindy zase skály pochodovaly,“ charakterizují toto podivné místo vesničané Horního Údolí.

Lidé se těmto místům vyhýbají, kdo by také lezl do beznadějných močálů, nebo do hromady kapradí a strdí, když neví, kde se to vlastně ocitne, jestli vstoupí do prázdnoty nebo nicoty. „Jednou jste tu a jindy zase tady, vůbec nevíte, na co narazíte,“ dodávají lidé, kteří měli to životní štěstí se z tohoto místa dostat živí. Vůbec nemáte přehled o čase, který v tomto lese strávíte, zněla výpověď jedné paní. Nikdo neví, jak to s ní vlastně bylo. Nikdo se k ní nehlásí, nikdo ji nezná, jako by se její doba, ve které žila, propadla do země. Tvrdila, že už konečně natrhala borůvky, a že si zajde pohrát se svoji kamarádkou Lucií. Lucie Pokorná byla ovšem, již deset let po smrti a Mařence, tedy podle doktorů sedmdesáti pětileté stařeně nikdo nevěřil a měl ji za blázna. Bylo to detektivy uzavřeno jako marný případ a ubohá Marie stráví zbytek svého života, pokud ještě nějaký zbyl, v léčebně pro duševně choré seniory. Ale já té stařeně věřím, já Leonard z Fré, vévoda a šlechtic z Horního údolí ano. Dříve bych si snad nikdy nepomyslel, že by to mohla být pravda, ale já to vidím zřetelně, jako denní světlo za úsvitu, jako noční hvězdy pokaždé, když jdu spát.

„Jen se na něho podívej! Chodí si v tak drahém oblečení a my se tady klepeme bídou!“ řekla místní žebračka Dolis.

„Žije si oproti nám ve velkém blahobytu, město by mu mělo jeho majetek rozprodat a věnovat chudobinci Děravá kapsa,“ přispěl do rozhovoru žebrák Eda. Šlechtic se k nim neustále přibližoval, až to vypadalo, že o ně zakopne.

„Ó pane, smilujte se nad námi, dejte nám zlatku nebo dvě, ať máme děti čím nakrmiti, děti sycené břichy postrádají, neúnavně hladoví a čekají, kdo jim hodí kus chleba nebo mrkve.“ Nepřekvapila šlechtice Dolis. Ve skutečnosti žádné děti neměla, ale to říkala jen proto, aby se nad ní pan Leonard slitoval.

„Táhni pryč, ty chamradi, po penězích bys toužila, po pracně vydělaných zlatkách bys do ohně skočila. Tvá ohnivá ruka by se natáhla po něčem, co si nikdy za život nezasloužila! Ať už tě tu víckrát nevidím, táhni si žebrat třeba k čertu, budeš-li muset,“ odkopl žebračku nohama šlechtic, až se celá zakymácela.

„Žebrající chamraď v Horním údolí, od kdy? Budu si muset promluvit s hrstkou přátel, aby je vyhostili za hranice našeho města. Na žebrání je vždy místa dost, tak proč si vybrali zrovna naše město? Tedy za chvíli moje město, jen co najdu ztracený poklad Brodivého lesa.  Už mu jsem na stopě, musím si to ještě ověřit ve starých spisech. Snad se mi v nich sluha Gusta zase nehrabal! Jestli ano, tak ho na místě propustím ze služby a už si nikde jinde neškrtne,“ přemýšlel Leonard.

„Pozdrav pánbůh!“ vyrušilo šlechtice z přemýšlení. Hrdě otočil hlavou a spatřil místního dřevorubce. Nikdo důležitý, proč by se měl ponižovat pozdravem. Vždyť se ani neliší od žebráka, má jenom slabě placenou práci, to je vše. Je to jenom chodící a slabě pracující chamraď,“ honilo se Leonardovi v hlavě.

Hrdě se napřímil, a jako pštros, když si zahrabává hlavu do písku, pokýval hlavou. Dřevorubec se naštvaně otočil a pokračoval ve své práci.

„Pyšné princátko, pamatuji doby, kdy za sebou táhl husara a prděl si do plín. Tak by mohl mít snad nějakou úctu mě aspoň pozdravit. Vývar nevychovaný, zplozenec nesoucitný,“ brblal si při sekání jednotlivých kusů dřeva.

Nad krásně vykácenou pasekou se již začalo smrákat. Dřevorubec si sedl na pařez, otřel si z hlavy pot a sáhl do kapsy. Začal nevrle kroutit knírem, až do doby, kdy se mu podařilo vylovit kus svačiny. V ruce držel od rána pomazaný chléb vepřovým sádlem, který mu ještě připravovala jeho žena. „Není toho moc, ale snad tě to udrží při energii, můj drahý,“ začal si dřevorubec vybavovat slova své ženy. Když byl s jídlem hotov, popadl sekeru a hrdě se napřímil.

„Musím něco udělat, musím přece uživit svoji rodinu. To ale přece s pouhým sekáním obyčejného dřeva v této době nesvedu. Kdybych jenom sehnal trochu více peněz, tak bych mohl koupit klukovi husara, ne sice zlatého, se kterým se proháněl náš pan šlechtic, ale kluk by si s ním určitě dokázal pořádně vyřádit. A kdyby se i více zadařilo, tak bych mohl koupit ženě nové náušnice a vyzdobit budoucí kolébku, do které se brzy narodí moje dcera. Nemůžu tu přeci jenom tak stát a přihlížet svoji chybu, že nedokáži vydělat peníze navíc. Dnes se vydám do Brodivého lesa tak jako tak. Říká se, že je v lese spousta neprobádaných pokladů, které čekají na své první objevitele. Nač tu ještě čekám!“ zakřičel Dřevorubec a se sekerou se pomalými kroky ztrácel v mlze bloudivých bažin.

O kousek dále na rozhraní chudobince s úřady seděla námi známá žebračka Dolis. Ruce měla do kosti promrzlé, takže si je ohřívala na rozdělaném ohni. Vedle ní seděl Eda, který se Dolis díval upřeně do očí, jako by ji chtěl každou chvíli něco říci, ale nemá dostatek sil. „Tak co, jak to dneska šlo, kolik si vyžebrala, předpokládám, že na nové rukavice to určitě bude,“ usmál se její nejlepší přítel, na kterém bylo jasně vidět, že je zvědavý, jak Dolis pochodila.

„Asi tě, Edo, zklamu, nikdo se nade mnou ani nepozastavil, každý se nás začíná stranit, to bude jistě kvůli tomu proklatému šlechtici, kdo by o nás jiný takhle mluvil? Vždyť na té chladnokrevné postavě je jasně znát, že neví co je soucit, nikdy nepoznal lásku, nikdy,“ řekla vrzavým hlasem Dolis.

„To mě mrzí, Dolis, ale na druhou stranu mně se dneska zadařilo, nějaký muž mi dal jeden stříbrňák,“ rázem řekl Eda.

„To ti nevěřím, kdo by to prosím tebe udělal? To musel být člověk s velikým srdcem,“ udiveně zírala Dolis.

„No já si myslím, že kdyby mi někdo nedal ten stříbrňák tak bych si nemohl dovolit tohle. Jsou celé tvoje, já je zatím nepotřebuju, ale můžeme si je půjčovat, jestli budeš chtít,“ zvedl nad hlavu bavlněné rukavice.

Dolis Edu s jásotem objala a nasadila si rukavice na prokřehlé prsty. Ten zbytek dne spolu poseděli u ohně a v podvečer se domluvili, že každý přespí někde jinde, kdyby náhodou kolem projel kočár nějakých hodných lidí, mohli by si také dopřát teplý oběd.

Dolis se s Edou rozloučila a vydala se směrem k hroznovému kostelu po cestě ke Vzdáleným vrchům.

Po chvíli se na nebi objevil měsíc v celé své jasnosti. Zrovna byl úplněk. Začaly se objevovat první hvězdy a kolem zaznělo houkání zbloudilých sov, které zřídka přehlušoval šum listí. Večerem začal padat i chlad. Dolis byla hrozně ráda, že dostala od Edy bavlněné rukavice. Žebraččiny oči začaly směřovat směrem k lesu. Její uši začaly vstřebávat podivné hlasy, chvílemi nedokázala určit, zda se dějí v její hlavě nebo se doopravdy ozývají z lesa.

„Neuvidíš, neodhalíš, je dobře schovaný, ryzím zlatem obehnán. Magickou sílou uschován,“ rozpoznala Dolis. Něco ji neustále táhlo k lesu. Proč by vzdorovala, neměla sebemenší strach, byla zvyklá spát v lesích nebo býti celou dobu o samotě. O nic jí nešlo, neměla co ztratit, tak jen lehkomyslně vkročila do husté mlhoviny, která od rána pokrývala celičký Brodivý les.

Leonard kráčel malými kroky vstříc lesu. Doufal, že ho les zavede do středu svého tajemství. Už tušil, že ho něco čeká, něco neobvyklého, něco úplně nového. Leonard začínal mít pocit, že chodí stále dokola, a proto se podíval na své zlaté švýcarské hodinky. Ručičky byly zastavené. Byly zastavené od doby, kdy vstoupil do tohoto lesa. Pocítil mráz po zádech. Jako by pocítil nějaké živé švihadlo, když se ale otočil, tak spatřil něco, kvůli čemu by byl schopen vklouznout do mdlob. U jeho ucha očí zasyčel had. Měl žluté oči jako svíticí lucerny a dva zuby, které měl nabroušené, jako břitvy. Celá jeho kůže se začala osypávat strachem. Naštěstí to stvoření setřásl a snažil se uprchnout. Bylo mu jedno, kam běží, hlavně že se dostane od svého nejhoršího zážitku života, hada.

Dřevorubec ušel kus cesty, ale vůbec neucítil únavu. Všechno tu bylo jako na jeden nádech. Začal si broukat do rytmu chůze, snažil se nějak přerušit pocit, jako by ho někdo sledoval. Nějaké oči, které by byly vidět všude kolem. Chlapík se sekerou došel na zelenou mýtinku, sedl si na pařez, odkud by se mohl co nejlépe zorientovat. V tu chvíli jak se posadil, ho něco dráplo do nohy. Podíval se směrem dolů a spatřil kořeny, jak se ho snaží zaklínit v zemi. Střelhbitě vyskočil a máchl sekerou, která zasáhla kořeny stromu. Na chvíli nastalo ticho, ale poté se začaly hýbat ostatní pařezy. Začaly se k němu blížit nezkrotnou rychlostí. Párkrát se pokusil zopakovat svůj první úkon, ale proti takové přesile neměl šanci.  Vystrašený dřevorubec musel o dva kroky ustoupit a dát se do běhu.

Dolis pomalu litovala, že do této mlhy vstoupila, ale nevracela se, nevracela se proto, že ji nějaká neviditelná síla táhla kupředu, aniž by to chtěla. Byla omámena jako myš, když jí někdo nabídne kus sýru. Její oči spatřily nějaké obrysy. Dolis se zmateně zastavila. Nevěděla, kdo nebo co obrysy vystihuje. Neznámé bytosti se začaly blížit a žebračka začala rozeznávat postavy. Byly velice světlí až průhlední. Byla mezi nimi i její stará známá, kterou už pěkně dlouhou dobu neviděla. Slyšela od Edy spoustu zvěstí o její smrti, dokonce jí řekl, že se prý podle policie oběsila. Žebračka Dolis pocítila poslední kapku odvahy, která se nejspíše vypařila z její duše. Obrátila se a dala do běhu. Běžela, jak jí nohy stačily, bohužel měla čím dál větší pocit, že neunikne.

Všechny tři postavy zažily strach nejvyššího rázu. Byly na rozhraní smrti se životem a spoléhaly na své vyvinuté instinkty. Bez přestání utíkaly do hlubin Bloudivého lesa, dokaď se v tváří v tvář nesetkaly.

Dřevorubec se dívá upřenýma očima na Dolis, která směřuje svůj pohled na šlechtice, který zase valí bulvy na dřevorubce. Takto by to šlo donekonečna, kdyby dřevorubec nedodal: „No to snad není možné! Co tu všichni k čertu děláte?“

„Na to samé se já můžu zeptat vás,“ odpověděl Leonard.

„No každopádně jsme v tom společně,“ řekla ustrašeným hlasem Dolis.

„Tak to s vámi souhlasím,“ dodal dřevorubec.

V tu chvíli je přerušilo silné vytí.

„Nejspíše pěkně naštvaná samice,“ vykřikl vědeckým hlasem šlechtic.

„Cože?“ tázal se dřevorubec.

„Rychle utíkejte!“ zařvala Dolis a všichni se dali po jejích stopách. Za nimi se hnala smečka hladových vlkodlaků včele bílé vůdčí samice. Byla dvakrát mohutnější než ostatní.

Šlechtic zakopl nohama o kořen stromu a spadl. Celý bez duše se podíval za hlavu. Asi dvě stě metrů viděl utíkat hladové psy.

Dřevorubec se otočil, aby viděl, co se to za ním stalo. Jak spatřil na zemi ležícího Leonarda, tak neváhal použít sekeru a šlechtice osvobodil od jisté smrti. Leonard tohle nečekal. Tento čin se mu zabodl někam do nitra duše. Tento pocit, ještě nikdy neokusil. Jako by se v něm rozbila tvrdá skořápka.

„Na děkování bychom mohli najít lepší chvilku, nemyslíte?“ řekl dřevorubec a pomohl Leonardovi vstát. Všichni tři vběhli do prudké zatáčky, kde se schovali za strom. Při vhodné příležitosti se ještě z části stihli oválet ve špinavém močále, který byl žebraččin nápad. Vlci ztratili pach a zmizeli v nedaleké mlze. Skupinka ještě chvilku vyčkala a poté vylezla ze své skrýše.

„Musíme najít cestu ven!“ rozkázal dřevorubec. Dolis s ním plně souhlasila a přitakala hlavou. Bylo  jasně vidět, že si Leonard myslel úplně něco jiného, ale snažil se to skrýt, jelikož tu byl ničím, byl na stejné úrovni jako žebračka Dolis nebo pracovitý dřevorubec.

„Tak dobře zkusme to třeba tudy!“ řekl dřevorubec a Dolis s Leonardem ho mlčky následovali. Pod nimi bylo slyšet křupání větviček, což způsobovaly dřevorubcovi velké a tvrdé boty. Leonardovy boty byly lehké jako hedvábí, tak o nich nebylo ani znát, o žebraččiných botách ani nemluvě, protože žádné nevlastnila.  Brzy dorazili ke skále obrostlé kapradinami. Byl v ní malý otvor, úplně tak velký, že by se jim protáhl i dřevorubec.

„Vypadá to, že už každou chvíli bude noc. Měli bychom přespat v této skále,“ navrhla Dolis, jelikož už únavou ani nemohla pokračovat. Dřevorubec ji mlčky přitakal a všichni tři vešli dovnitř. Ve vnitřku skály bylo kupodivu světlo a v malé místnosti byly postele pro tři lidi. Skupinka o tom nijak nepřemýšlela, protože čím dál více ztrácela na energii, musela si někde odpočinout. Zalehli do měkkých postelí bez přemýšlení, co se děje a za jaké příčiny kolem nich. Nejdříve usnula Dolis, potom Leonard a nakonec dřevorubec. Spali až příliš tvrdě, než aby cítili, co se s nimi děje.

„A nyní otevřete oči!“ zazněl neznámý hlas.

Všichni tři se rázem probudili. Seděli úplně někde jinde, než šli spát, což všechny strašně znepokojovalo. Před nimi stála tmavá postava. Měla černou kápi a v ruce držela kosu. Po chvíli všem došlo, s kým mají tu čest.

„Ano, odhadujete správně, já jsem smrt, jsem strážce Brodivého lesa. Hlídám tu již od samého vzniku tohoto světa. Bůh podsvětí mě sem dosadil, abych hlídala les před lidskýma očima, což se mi nyní bohužel nepodařilo učinit. Abych vám dokázala, že jen plním svoji práci, tak zabiju jen dva z vás. Jednomu dám možnost uniknout z lesa a odnést si kus prastarého pokladu. Dám mu svoji relikvii, aby na mě až do mého příchodu nezapomněl,“ řekla smrt chladným hlasem a nad hlavu zvedla svůj řetízek ve tvaru oka.

„Váš úkol je jednoduchý, jsou tu tři misky ve tvaru oka, pro každého jedna a v té misce má každý z vás džberu. Musíte ji co nejdříve naplnit vodou támhle z toho rybníka, kdo z vás to udělá jako první, je volný,“ pronesla smrt a její kostrbatý ukazováček směřoval k rybníku, který byl nejspíše sto padesát metrů vzdálený.

„Nyní můžete začít!“ zvolala smrt a Leonard, Dolis a dřevorubec se rozběhli k jedné z misek. V jejich očích byla jasně vidět beznaděj. Přít se se smrtí bylo nerozumné, každý věděl co je schopna udělat.

Dřevorubec jako první chytl džberu a pelášil ji naplnit vodou. Poté ho následovala Dolis. Leonard vyběhl jako poslední. Za nedlouho ji plnil dřevorubec, ale vykřikl úlekem, protože jak se zdálo, žádná voda v misce nepřibyla, bezmyšlenkovitě běžel naplnit další džberu. Poté to zkusila Dolis. Také se nic nestalo, ale ona to nevzdala. Leonard přiběhl misku naplnit jako poslední, miska zůstala prázdná. Leonard nad miskou chvíli přemýšlel a poté mu to došlo. Misky byly ve tvaru oka, jelikož se měla naplnit vodou, ne z jezera, ale vlastními slzami. Šlechtic si sedl a vyprodukoval z očí několik slz, které za chvíli přeplnily celou misku, která začala přetékat.

„Tak tu máme vítěze!“ vykřikla smrt a celá se rozchechtala. Dřevorubec se s Dolis zastavili. Již jim nezbývala žádná naděje. Byli naprosto smířeni se smrtí.

„Jsi volný smrtelníku, vlastními slzami jsi dokázal obelstít své přátele. Oklamal si je a nyní čekají na smrt. Jedině ty si zasloužíš ocenění mého oka,“ řekla smrt a podala mu náhrdelník. Hýbla rukama, takže vyčarovala magický portál.

„Tento portál tě dovede domů, jsi volný,“ řekla smrt a otočila se ke zbylým dvěma.

Leonard se vydal na cestu. Kráčel těžkými kroky, které mu stále těžkly, až ho donutily se zastavit. V těle pocítil čin, který musí splatit. Již byl rozhodnut, učinit něco, co mu jistě změní jeho vlastní život. Bylo mu líto chuděry Dolis, která měla jistě těžký život již od narození a dobráka dřevorubce, který se nad ním slitoval, i když vůbec nemusel. Riskoval tím vlastní život. Byl to čin, který naprosto změnil Leonarda.

„Tak a nyní přejdu ke smutnější verzi příběhu,“ zabrblala smrt a rukou vyslala na dřevorubce smrtící paprsek.

Dřevorubec zavřel oči a čekal, až to nastane. Jeho vysněný život po životě.

Do vyslaného blesku ještě stačil skočit Leonard a nastavit proti němu oko, které dostal od smrti. Blesk se od šlechtice odrazil a zasáhl smrt, která se na místě rozpadla. Celý vysílený padl k zemi.

„Omlouvám se, jakým jsem byl, snad mi odpustíte, přátelé,“ řekl Leonard a vydechl naposledy.

Daleko, daleko směrem shůry je pozorovali dva andělé. Měli mohutná těla a v očích slzy.

„Co myslíš, archanděly Gabrieli, takhle se rodí lidský soucit?“ pronesl rozpačitým hlasem druhý anděl.

„Ano, Michaeli, je to čin hoden andělů,“ odpověděl.

„Budeme mít tu čest ho přijmout mezi námi?“ zeptal se Michael.

„Budeme, jen co zatočíme s tímhle lesem,“ odpověděl archanděl Gabriel a nataženou rukou dal Brodivý les navždy zmizet z povrchu zemského.

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Otázka Andělů: