Na kraji lesa stál dům • OurStories.cz ~ naše povídky

Zdravím! Po sto letech přináším povídku. O čem je? Dívka jednoho dne narazí na dům. Cosi ji k němu začne přitahovat. Vejde dovnitř a... to si musíte přečíst sami. Prosím komentáře!

12.07.2018 (09:00) • CatharinaWolf • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 0× • zobrazeno 1171×

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé o něm věděli, stál tam odjakživa. Čert ví, proč nikoho nikdy nenapadlo jít dovnitř, až jednoho dne vešla dovnitř dívka. Mohlo jí být kolem patnácti let. Hnědé vlasy a jasně modré oči.

Už dlouho kolem toho domu chodila. Něco ji k němu z nevysvětlitelného důvodu táhlo, ale nemohla přijít na to co. Až jednoho dne se odvážila jít k domu. Nejprve ho obešla ze všech stran. Nebylo na něm nic zvláštního, ničím se nelišil od ostatních domů. A přesto byl něčím zvláštní. Už jen to, že do něj nikdy nikdo nevešel. Vzala tedy za kliku a otevřela dveře. Byly odemčené. Šly otevřít věru těžce, snad jako by se dům nemohl rozhodnout, zda ji pustí dovnitř, nebo nikoliv.

Vešla dovnitř. Podlaha povážlivě zaskřípala. Vevnitř byla tma. Potřebovala bych světlo! Jen co si to pomyslela, zapálily se svíčky v každém koutě místnosti. Dívka se rázem mohla porozhlédnout, jak dům vypadá. Opět nic zvláštního neviděla. Dřevěný stůl, židle, truhlice pod oknem. Ta dívku zaujala nejvíce. Podobných truhlic bylo u nich na půdě hodně. Vždy ji lákalo, jaká tajemství tam nalezne. A ani tahle truhlice nebyla výjimkou. Přešla k ní a zatáhla za zástrčku, kterou byla truhlice zajištěna. Ozvalo se hlasité cvaknutí, až sebou dívka polekaně trhla.

Otevřela truhlici, ale vevnitř nic nebylo. Natáhla ruku a zašmátrala do vnitřku truhlice. Chvíli její ruka nenahmatala nic, ale pak přece jen nalezla nějaký kroužek. Chtěla ho vzít, ale byl jakoby přilepený. I zatáhla silněji, ale ani se nehnul. Tak povol! projelo ji hlavinkou. Zatáhla znova a najednou kroužek povolil a něco zavrzalo. Dívka se podívala a uviděla další místnost. Místnost v truhlici? To je hloupost! Přesto jí to však nedalo, aby se nepokusila do vzniklého otvoru podívat. Opatrně, aby nepřepadla, se nahnula přes okraj a koukla dovnitř. Když nic nenašla, už se chtěla vrátit zpátky. Najednou ji oslepilo zářivé bílé světlo.

Když se dívka probrala, zmateně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Už nebyla v domě. Nýbrž na místě, kde to bylo cítit vodou a rybinou. Přístav! pomyslela si, když se pozorněji zadívala. Kolem byli loďky a trhovci, kteří prodávali své zboží. Vstala a děkovala bohu, že si jí nikdo nevšiml.

Rozhodla se jít dál. Třeba zjistí, kde se ocitla. Jen doufala, že si o ní rodiče nedělají starosti. Přece jen už musela být pryč velmi dlouho. Od přístavu zamířila po molu vedoucí kamsi dál. Šla a šla, až došla k vysokému domu. No, domu. Mohutností připomínal spíše nějaký chrám. Jak si všimla, z druhé strany byl obklopen mořem a tou cestou se k němu dalo také dostat. K němu vedly malé schody, vystoupala po nich, až stanula u dveří. Jedna půlka dveří černá, druhá bílá. Kdo by si takové dveře dal udělat? Divné. Už se chtěla otočit a odejít, když vtom se dveře otevřely.

Z nich vyšla dívka, která ji někoho připomínala. Ale nedokázala říci koho.

„Přeješ si?“ optala se a pozvedla obočí.

Zmohla se jen na pouhé zavrtění hlavou. Dívka jen pokrčila rameny a sestoupila ze schodů.

„Valar morghulis!“ pozdravila jakéhosi člověka, který se blížil ke chrámu. Jestli odpoví tak, jak si myslím, tak půjdu dobrovolně do cvokárny na zbytek života.

„Valar dohaeris!“ odvětil podle hlasu muž.

Naše dívka stále ještě setrvávala na schodech, a snad by tam stála ještě déle, nebýt toho, že se otevřely dveře podruhé a ozvalo se: „Když něco chceš, vejdi, jinak se ztrať!“ Dívka se nestihla ani otočit a dveře se znova zavřely. Sešla tedy rychle dolů s úmyslem najít tu, která vyslovila větu, co by vlastně ani neměla existovat. Našla ji vcelku brzy u jednoho mola.

„Kde to vlastně jsem?“ vykoktala, když konečně nalezla ztracený hlas.

Dívka na ni pohlédla se zdviženým obočím.

„V Braavosu.“

„Jasně, a teď mi ještě začneš vykládat, že na severu je Zimohrad a že na jihu jsou Lannisterové!“ Sama nevěděla, proč to řekla, ale pokládala to jen za nějaký hloupý vtip. Nebo spíše sen.

„Možná, otázka je, proč to chceš vědět!“

Na to neměla odpověď. Sakra, holka, mysli!

„Kdo jsi?“ optala se místo toho, i když odpověď už tušila předem

„Nikdo!“

„Lžeš! Jsi Arya, Arya z rodu Starkůůůů!“ Náhle ji zasáhla velká rána a rázem se ocitla na zemi.

„Hele! Nevím, kdo jsi, ale jedno si pamatuj! Arya z rodu Starků je mrtvá!“ pověděla naštvaně dívka a držela jí u krku dýku. Jak si ležící dívka stačila všimnout, její tvář byla prosycena bolestí, smutkem. Ale rychle ji nahradila netečná maska.

Dívka ještě chvíli ležela, i poté, co dívka Arya odešla. Co se tu děje? Tohle není normální! Jasně, je to jen sen! Štípnu se a vše kolem zmizí. Jak pomyslela, tak taky učinila. Ale ne, vše zůstalo tak, jak bylo. Pořád tu byl přístav, molo i ten dům.

Zvedla se a vydala se… ani nevěděla kam. Takže Hry o trůny. Fajn, ted by tu ještě mohl být někdo z Bradavic, ze Školy Noci, Avatara, a bylo by to kompletní, ne? přemítala v hlavě a snažila se vnitřně uklidnit a najít nějaké logické vysvětlení.

„Uhni, sakra!“ zakřičel na ni někdo. Bezděky sebou trhla, když kolem ní proletěl jakýsi okřídlený pták s kopyty. Za ním se hnala jakási vysoká modrá postava. Jake Sully? Klofan? Tak to už je ale moc! Co se to, sakra, děje!?

Rozeběhla se uličkou. Nevěděla kam, ale chtěla být co nejdříve pryč. Ať je kdekoliv. Tady dítě! ozvalo se. Dívka se ohlédla, ale nikoho neviděla. Tady, vpravo! Dívka zůstala stát a rozhlížela se, ale nikoho neviděla. Jen jakýsi podivný pocit ji nabádal, aby se koukla do výklenku vpravo. Zašla tedy tam a to, co uviděla, jí vyrazilo už podruhé dech. Stála tam totiž mladá žena oděná do těch nejhezčích šatů, jaké kdy spatřily světlo světa. Byly duhované a kolem ní se vlnila taková… aura? Záře?

„Kdo jsi?“ optala se se strachem v hlase

„Já jsem přece ty, dítě.“ Cože? Jak to myslí? „Jsem tvoje fantazie,“ odvětila žena a pokračovala

„Ale-ale-jak jak je to možné? To je vtip! Tohle není skutečné!“

„Proč by to nemohlo být možné?“ odpověděla klidně žena. „Vstoupila jsi do světa Her o trůny, do světa, do něhož ses chtěla dostat. Přivolala jsi Klofana, postavu z Avatara… to vše proto, že jsi chtěla. Udělala jsem to já tvým prostřednictvím. Jsem tvá fantazie.“

Poslouchala ji s otevřenou pusou. Stále odmítala uvěřit.

„Copak nepoužíváš fantazii, když píšeš příběhy? Nestěžuješ si a nevysíláš prosby směrem k mé sestře Múze? Totiž vlastně k sobě?“

„A-ale jak to vše vrátit? Jak to dát do pořádku? Nemohou být tři světy v jednom! To je vyloučeno! Jak se můžu vrátit domů? Mohu, že ano?“ pověděla na konci už značně nejistě.

„Proč by nemohly? Je to tvůj příběh! Vše, co si usmyslíš, to se stane. Pokud budeš chtít, aby zemřela Arya, zemře. Vše je jen na tobě. Pokud se chceš vrátit domů, stačí si to jen přát!“ pověděla žena poslední slova a zmizela. Ale ta poslední slova zněla dívce v hlavě jako ozvěna.

Stačí si to jen přát?

Dívka se zamyslela a zavřela oči. Chci být zpět doma! Chci, aby vše bylo při starém!

Náhle kolem zaplálo bílé světlo a vtáhlo dívku do sebe.

Dívka uslyšela štěkot psa. Ten štěkot znám! uvědomila si a otevřela oči. Hleděla na strop svého pokoje. Pááni! To byl ale sen! Musím si ho okamžitě zapsat.

Sedla si k psacímu stolu a vytáhla modrý sešit, do kterého si zapisovala příběhy. Očekávala, že bude prázdný, neboť si ho koupila nedávno. Když ale otevřela první stránku, zůstala v údivu. Byl popsaný! To... to je přece z mého snu?! Četla ty řádky, neschopna slova. Ale jak to? Je možné, že si to celé zapsala, a pak se jí o tom zdálo?

V sešitě nalezla něco tvrdého. Otočila poslední stránku a nalezla předměty. Ale jaké předměty! Znak Relikvií smrti, minci z Braavosu a modrou figurku Avatara. Jak se to tu ocitlo? Nic jsem si přece neobjednávala!

Na stole ležel vzkaz: „Jak budou příběhy pokračovat, je zcela na tobě. Tyto předměty ber jako připomínku, že věci, které se zdají jako nereálné, mohou být reálné. Mnoho úspěchů! Tvá Fantazie a Múza.“

Zde vzkaz končil. Dívka, stále ještě neschopna pohybu, četla ten vzkaz stále dokola.

Je-li tomu skutečně tak, byla by škoda tuhle příležitost promarnit! Kdo ví, zda se mi to znova poštěstí! S tím popadla propisku, otočila stránku a začala psát.

Autor: CatharinaWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní