OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Moje tajemství

02.03.2014 (21:00) • PetraCullen • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 8× • zobrazeno 1995×

Seděla jsem na houpačce před hotelem. Měla jsem sluchátka v uších a poslouchala jsem smutné písničky. Stmívalo se. Hlavu jsem měla opřenou o jeden řetěz houpačky. Pořád jsem na to musela myslet. Myslela jsem na svůj oblíbený seriál. Musela jsem myslet na tu scénku, jak zahynula má oblíbená postava Lorenzo Fabbri. Vlezl do auta, kde byla bomba. Měla jsem tu scénku znovu před očima. Nastartoval. Zamkly se zámky. Zpanikařil. Nepodařilo se mu zlikvidovat bombu. Spletl si červený drát s bílým. Poslední pohledy s Rexem a pak výbuch.

Do očí se mi zas tlačily ty protivné slzy. Podívala jsem se na oblohu. Všude bylo plno hvězd a měsíc byl v úplňku. Byl to jen seriál, a mě to vždycky dokázalo sebrat. Povzdechla jsem si a trošku se rozhoupala. Zastavila jsem se a na chvíli jsem vytáhla sluchátka z uší. Na parkovišti přešla vysoká mužská postava. Ten člověk neměl nejmenší šanci si mě všimnout. Dozadu na houpačky nešlo ve tmě vidět. Znovu jsem se zamyslela. Proč musel zahynout?! Co z toho ti scénaristé měli?! Byla jsem zas z toho špatná. Dala jsem si hlavu do dlaní. V ten moment dopadla něčí ruka na mé rameno a já hrůzou vykřikla.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat,“ řekl něčí mužský hlas ke mně.

Otočila jsem se na toho, kdo mě vylekal. Viděla jsem nějaké obrysy vysoké mužské postavy. Zarazila jsem se. Úplněk ozářil nás dva a já znovu zaječela. Tentokrát hrůzou. Přede mnou stál Lorenzo Fabbri, přesně jak ze seriálu. Polilo mě horko a neuvěřitelný šok. To už mi muselo z té praxe pořádně přeskočit. Neměl zahynout náhodou při výbuchu? Neměl být mrtvý?! Co tu dělal?!

„Co křičíš?“ zasmál se, zjevně nepochopil moji reakci.

„Já nevím. Kde jste se tu sebral?“ položila jsem mu pitomou otázku.

Pořád jsem na něj musela zírat a nemohla tomu uvěřit.

„Mám rád večerní procházky,“ usmál se. „Co tu děláš ty?“

Podíval se na mě a sedl si na vedlejší houpačku.

„Jsem tu na praxi ze školy,“ pokrčila jsem rameny.

Tohle se mi muselo vážně zdát, nebo mi muselo přeskočit, a to pořádně. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Na jazyku jsem měla tolik otázek, které mě pálily, ale nemohla jsem se ptát.

„Mně to klidně můžeš říct, já si to nechám pro sebe,“ řekl ironicky.

Nebylo pochyb, že to je on.

„Přemýšlela jsem.“ Znovu jsem zesmutněla.

„Aha,“ řekl jen.

V hlavě mi vrtalo několik otázek. Kde se nabral tady v Německu v malé vesnici v Dietringenu? Jak se mu podařilo zachránit?!

„Jsem Fabbri, Lorenzo Fabbri,“ představil se a na mě šly mdloby při vyslovení jeho jména.

„Jsem Petra Vašutová,“ představila jsem se mu.

Musel to být na sto procent on. Na parkovišti se rozsvítila lampa a nás na pár minut ozářila. Prohlédla jsem si ho pořádně. Byl vysoký, měl na sobě jeho černé typické sako, bilou košili a světlé rifle, které většinou nosil. Jeho blond vlasy měl zastřihnuté do toho jeho účesu a nedůvěřivě mě sledoval, jak si ho prohlížím.

„Odsud asi nejsi, co?“ zeptal se najednou nevychovaně a zjevně proto, abych na něj tak nezírala.

„Ty taky nejsi odsud, ne?! Na turistu nevypadáš,“ řekla jsem víc, než bych měla.

Jen se zamračil.

„To je dlouhý příběh,“ zesmutněl najednou.

Sedl si na druhou houpačku vedle mě. Pořád jsem musela přemýšlet, kde se tady nabral a podobně. Pořád mi to nedávalo smysl. Proč byl najednou takový posmutnělý?! Nějak mi to k jeho povaze nesedělo. Něco ho muselo změnit.

„Já mám času dost,“ usmála jsem se.

„No dobře,“ povzdechl si rezignovaně.

„Takže jaký je tvůj příběh?“ zeptala jsem se ho znovu napjatě.

Smutně se na mě podíval a pak začal vyprávět.

„Přijel jsem sem z Říma. Mé povolání je nebezpečné. Jsem policista a dělám u kriminálky. Řeším případy vražd, zabývám se únosy pohřešovaných lidí. Můj nejbezpečnější případ byl před nedávnem, když jsem dělal proti italské mafii. Podařilo se mi je většinu pozatýkat, nebýt Rexe. Mimochodem, Rex je můj pes a parťák v jednom. Je to policejní pes... A teď zpátky k tomu případu. Zatknul jsem jejich šéfa a prostě potom jsem vlezl do auta, kde byla bomba. Byla to past. Zamkly se zámky, zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Pak mě napadlo prostřílet si cestu ven. Chtěl jsem se vzdát a pak jsem si vzpomněl na Rexe, že by o mě přišel, kdybych zahynul,“ odmlčel se a sledoval každou moji reakci.

Podle toho, jak jsem se tvářila, se zarazil.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se trošku nevrle.

„Jasně, že jo. Pokračuj,“ vybídla jsem ho.

Chtěla jsem vědět, co se stalo dál.

„Prostřílel jsem si cestu ven pistolí, samozřejmě jsem se při tom útěku dost zranil. Když jsem to auto opustil, těsně potom vybouchlo a já si těsně zachránil život,“ dovykládal mi svůj příběh.

„To mě mrzí,“ řekla jsem upřímně.

Věděla jsem moc dobře, jak to skončilo špatně v seriálu. A na rozdíl od něj to v realitě dopadlo dobře. Nyní jsem měla jasnou představu o tom, jak si probojoval cestu ven. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Nyní jsem znala pravdu. Věděla jsem, že mi nikdo neuvěří, a tohle jsem si musela nechat pro sebe.

„To je hezké,“ ušklíbl se smutně. „Proto jsem tady po té zpackané akci. Klid mi prej prospěje.“

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Šéf mě tady poslal po té zpackané akci, co myslíš,“ ušklíbl se.

„Jenom proto?“ chtěla jsem se najednou dozvědět víc.

„Potřeboval jsem na chvíli od toho vypadnout,“ řekl naštvaně a smutně.

Viděla jsem na něm, že ho tohle hluboce mrzelo. A to nebylo zvykem, aby Lorenza Fabbriho něco mrzelo. Vždycky v seriálech byl za ignoranta, který byl vždy vyrovnaný a ironický. Ale byl prostě ze všech nejlepší. Pak mě napadla jedna šílená věc. Snažila jsem se zaplašit tuhle myšlenku. Uvidím ho ještě někdy? Věděla jsem, že ne, ale přála jsem si pravý opak. Chtěla jsem, aby ještě neodcházel. Nevěděla jsem najednou, na co se ho ptát.

„Kdy odjíždíš?“ zeptala jsem se ho najednou.

„Zítra ráno odjíždím zpátky do Říma,“ odpověděl s úsměvem. „Mimochodem, co tady děláš ty?“

„Já jsem tady v Německu na tří měsíční praxi ze školy,“ řekla jsem jen.

„Rozumím,“ přikývl a pomalu se zvedl z houpačky.

„My se už asi neuvidíme?“ dodala jsem napůl zklamaně.

„Možná se nevidíme naposledy,“ usmál se tím jeho ironickým úsměvem.

Rozloučil se se mnou a odešel. Díval jsem se na něj, jak odchází, a pocítila jsem nějaké smíření. Možná v seriálu zahynul, ale v realitě si probojoval cestu ven, a tuhle pravdu jsem věděla jen já. A tak to muselo zůstat. Zvedla jsem se, napůl zamyšlená, prošla jsem zpátky k hotelu a vrátila se na pokoj. Celou noc jsem spala neklidně a furt jsem se neklidně obracela v posteli. Zítra jsem naštěstí měla mít volno, a tak jsem se tím moc nezabývala, jestli se vyspím nebo ne. Pořád jsem musela myslet na Fabbriho, zda to byl skutečně on... Byl to sen nebo realita?! Po chvíli přemýšlení jsem konečně začala usínat.

*****

Další den ráno, když jsem se vzbudila, bylo teprve šest ráno. Na nic jsem nečekala a celá zmatená jsem se honem převlékla a vyběhla jsem z pokoje. Chtěla jsem Fabbriho naposledy vidět. Přála jsem si, aby tohle pokračovalo, ale věděla jsem, že to bylo nemožné. On patřil do Říma. Já patřila do Česka a po praxi jsem se musela vrátit do školy. Do očí se mi začaly drát pomalu slzy. Čekala jsem venku. Dívala jsem se na jezero, které bylo v dálce. Před hotelem nikdo nebyl. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Pak mi dopadla něčí ruka na rameno a já se otočila. Překvapeně jsem zírala na postavu muže před sebou. Nebyl to nikdo jiný než Lorenzo Fabbri. Ten včerejší rozhovor s ním, to nebyl žádný sen. Překvapeně jsem se mu dívala do těch jeho modrých očí, které se na mě nedůvěřivě dívaly. Na sobě měl pro změnu tmavě modrou košili s tmavými riflemi. Jediné, co měl stejné, bylo jeho typicky černé sako.

„Zase ty?“ zeptal se mě nepříjemným hlasem.

Jeho tón hlasu mě překvapil, ale ta jeho nepříjemnost se dala od něj čekat.

„Jo, zase já,“ vrátila jsem mu to stejně útočným tónem, jako on mně.

Můj tón hlasu ho mátl, jak jsem mu to vrátila, a zjevně on nebyl na takové chování zvyklý.

„Jen jsem ti chtěl říct, že odjíždím,“ vypadlo z něj zaskočeně po chvílí a pak si nasadil sluneční brýle jako největší frajer.

Ušklíbla jsem se a on se nějak divně usmál. Usmál se tím jeho typickým zvláštním úsměvem.

„Takže...“ odmlčela jsem se a pocítila jsem další zklamaní.

„Takže mě napadlo, jestli by ses nechtěla projít ještě se mnou kolem hotelu,“ navrhl mi a usmál se.

Cože to právě řekl?! Nechápala jsem absolutně nic z toho, co mi řekl.

„No tak dobře,“ souhlasila jsem napůl zaskočeně a šli jsme se projít kolem hotelu.

Procházeli jsme se, zatímco mi on říkal o jeho životě v Římě a já mu říkala o svém životě v Česku.

Zatímco jsme už potřetí procházeli kolem hotelu, cítila jsem, že se se mnou za chvíli rozloučí. Z téhle chvíle se mi nechtělo odcházet. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. Zastavili jsme se a dívali jsme se na výhled na Forgesenské jezero s výhledem na Alpy.

„Chtěl jsem ti poděkovat za to, že jsi mě včera vyslechla,“ řekl najednou vděčně.

Jak jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit a udivilo mě to.

„V pohodě. To byla maličkost,“ usmála jsem se.

„Ne. Vážně jsem ti vděčný.“ Myslel to opravdu upřímně.

„No tak jo,“ pousmála jsem se.

„Vůbec se mi nechce vracet do Říma,“ řekl najednou zamyšleně.

Zarazilo mě jeho reakce a zas překvapila. Od kdy se vzdává?!

„Proč?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na něj.

Snažila jsem se mu podívat do očí, ale on měl ty pitomé sluneční brýle, aby byl za frajera jako pokaždé.

„Až vyjde najevo, že jsem to přežil, mafie po mně znovu půjde,“ povzdechl si a zadíval se na mě. „Budu se muset nějakou chvíli držet zpátky,“ řekl s naštváním v hlase. Upřímně jsem se mu nedivila.

„Pak se stejně vrátíš do práce, nemám pravdu?“ snažila jsem se mu zvednout náladu.

„Samozřejmě, že se tam vrátím,“ dodal najednou stroze. „Ale je tam nový komisař. Jmenuje se nějak Rivera nebo bůhví jak. Podle mě to bude namyšlený frajer,“ začal se rozčilovat. V hlavě mi znělo jedno jméno, Davide Rivera. Další komisař, který v seriálu nastoupil na Fabbriho místo, když v seriálu zahynul. Přemýšlela jsem, kolik se toho muselo změnit, když Fabbri přežil. Evidentně to bylo všechno naruby.

„Aha,“ řekla jsem jen, nechtěla jsem ho naštvat ještě víc.

Fabbri se podíval na hodinky a pak se zamyšleně podíval znovu na mě.

„Už budu muset vážně jít,“ řekl najednou odtažitě.

„Dobře.“ Snažila jsem se, aby zklamaní z mého hlasu nevyznělo.

Bohužel to poznal a zase se zvláštně pousmál. Věděla jsem, že je čas se s ním rozloučit. Rozloučit se s tím, že ho už nikdy neuvidím. Nebylo to pro mě lehké.

„Možná se nevidíme naposledy,“ znovu se ironicky usmál a sundal si sluneční brýle, aby se mi mohl podívat přímo do očí.

Viděla jsem tam jeho malý příslib a už jsem nemohla pochybovat.

„Byla bych ráda,“ vrátila jsem mu to stejným tónem hlasu.

On se jen zasmál a potřásl mi ze slušnosti rukou.

„Dávej na sebe pozor,“ dodal jen tak mimochodem náhodou. „Hlavně neudělej žádný průser.“

„To od tebe sedí, Fabbri,“ ušklíbla jsem se a řekla jsem mu schválně příjmením.

On se jen zasmál a takového rozesmátého jsem ho ještě v životě neviděla. O to víc jsem se usmála.

„Měj se tady, čau,“ loučil se se mnou a odešel.

„Čau!“ křikla jsem za ním.

Dívala jsem se na jeho odcházející postavu a pořád jsem nemohla uvěřit, co se právě stalo. Věděla jsem, že kdybych někomu o tomhle divném setkání řekla, nikdo by mi stejně nevěřil. Najednou mi to připadalo, že ho už nikdy v životě neuvidím. Povzdechla jsem si a už byl dávno pryč. Bylo to moje tajemství...

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Moje tajemství :