Dvojčata, ale přesto každá jiná • OurStories.cz ~ naše povídky

Katherine a Elena jsou dvojčata. Jedou do Mystic Falls, aby si chvíli odpočinuly, ale přijdou na ně obyvatelé města a uspořádají hon. Dokáží je bratři Salvatorovi ochránit?

11.07.2013 (09:00) • KatarinaMFS • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 1× • zobrazeno 1328×

Seděl jsem na schodech, přemýšlel jsem nad chováním svého otce. Můj otec tak nadával, když jsem se vrátil z války dříve, ale proč? Já nechci zemřít ve válce, ale na stáří.

„Damone, vím, že se mi dva moc nemusíme, ale je to jedna záležitost. Jistě jsi si všiml, že ve městě mizí lidé, mohou za to upíři. Slyšíš dobře. Ve městě jich pár je a poznáš je podle řetízku nebo prstýnku, co nosí. Modré kameny, poznáš to. Nechci Stefana tahat do těchto záležitostí a dám ti někoho nastarost. Za pár okamžiků přijedou dvě sestry, siroty. Jejich sídlo shořelo a ony dvě a jedna služebná přežily. Budeš je chránit, doufám, že to nezvoráš jako všechno ostatní," řekl mi otec a odešel.

Za pár hodin přijel kočár, z kočáru vystoupily dvě nádherné, ale naprosto stejné dívky. Obě byly nádherné, ale mě zaujala jen jedna. Byla energická, ale přesto byla tichá a už od pohledu slušně vychovaná. Obě ke mně přišly a pozdravily. Vzal jsem jednu z nich za ruku, políbil jsem ji na ni a řekl: „Moc mě těší, dámy, jmenuji se Damon Salvatore."

„Jsem Katherine Piercová a toto je moje sestra Elena," řekla mile Katherine, proč nenechá mluvit svou sestru?

„Zavedu vás do pokojů slečny," řekl jsem a oběma jsem nabídl rámě. Elena s úsměvem přijala, ale Katherine nepřijala a šla vedle mne. Zavedl jsem slečny do pokojů a řekl: „V šest večer se podává večeře." Elena tiše přikývla, byla jiná než Katherine, ale přesto byly vzhledově stejné.

Večer jsem viděl venku v bludišti sedět Elenu, něco psala. Šel jsem k ní a řekl: „Mohu si přisednout, slečno?"

„Jistě," odpověděla skromě a zavřela kožený sešit a usmála se.

„Jste jiná, než vaše sestra," řekl jsem jí, ona se usmála a řekla:

„To jste stihl poznat za tak krátkou dobu?"

„Ano, možná vypadáte úplně stejně, ale každá jste jiná. Slečna Katherine má v sobě oheň, ale vy jste klidnější," řekl jsem jí, koukla se na mě a v očích měla podivný strach a temno.

„Chcete říct nudná, že? Říkají to o mně všichni. Že bych měla být více jako má sestra, více žít, a ne jen psát deník a zabývat se okolím," povzdechla si, koukl jsem se na ni a řekl:

„Toto jsem říct nechtěl, chci říct, že jste klidnější než vaše sestra. To se mi spíše libí. Místní slečny jsou, jak bych to řekl, jako drbny. Řeknou i to, co nevědí, i když to je třeba lež. Jste jiná než ostatní, jste milejší. Nejste drbna a málokterá dívka v této době čte knihy nebo si píše deníky. To musíte sama uznat."

Až teď jsem si všiml řetízku, který jí visí na krku. Byl to modrý kámen ve stříbrném kování, měla bílou pokožku, ale přesto jsem toužil se jí dotknout nebo ji políbit. Všimla si mého chování a řekla: „Děje se něco?"

„Vím, co jste zač, slečno. Ten řetízek na vašem krku," řekl jsem jí, ona se na mě prudce podívala a řekla:

„Jak je možné, že to víte?"

„Ve městě se začali ztrácet lidé, slečno, můj otec mě dnes varoval. Jen pár hodin před vašim příjezdem. Nic neřeknu, jestli míříte na tohle. Neudělal bych nic, co by vám jakkoli ublížilo," řekl jsem jí, ona v rukách sevřela malou knihu, nesměle se usmála a řekla:

„Další milý a galantní muž okouzlen mou sestrou? Má sestra si vždy získá srdce každého muže. Kam se jen hneme, je to vždy Katherine."

„Tak to není, slečno, snad vám to nebude připadat drzé, ale mě jste hned okouzlila vy. Tím, jaká jste zevnitř, můj otec se mě snažil oženit, ale vždy byly moc ukecané, pořád by nakupovaly. Vy jste jiná, milejší, nezajímáte se jen o drby. S prominutím mi vaše sestra přijde jako vaše drzejší kopie," řekl jsem jí, tím jsem jí nejen vykouzlil na tváři úsměv, ale ještě jsem slyšel její zvonivý smích.

„Vy jste také jiný, než váš bratr. Je vážně jiný, dnes jsem ho viděla prohánět děvčata z města, ale vás ne," řekla, usmál jsem se a řekl:

„Otec je na mne naštvaný, nejen že jsem si nevybral dívku, ale ještě jsem dřív odešel z války. Otec mě nikdy neměl rád."

„To není pravda, určitě vás má otec rád. Je chladno, nepůjdeme už?" řekla mi Elena, usmál jsem se a přikývl. Zvedl jsem se a nabídl slečně rámě. S úsměvem rámě přijala a řekla: „Nemám ráda, když mi někdo říká slečno, mně stačí, když mě budete oslovovat jménem. A já s vaším dovolením budu oslovovat jménem vás."

„Moc rád... Eleno," řekl jsme jí, ona se zasmála a řekla:

„To jsem ráda. Tohle město se mi líbí, ale stejně jsme upírky a zdržovat se tu dlouho nesmíme. Nechcete cestovat s námi?"

„Víš o tom, že jsem člověk, Eleno? Ty jsi upírka, nádherná upírka. Proč bys měla chtít na cestách někoho, jako jsem já?" zeptal jsem se jí, koukla se na mne a řekla:

„Nějakým způsobem cítím, že ti smím věřit. Že mé a sestřino tajemství neřekneš."

„Vaše tajemství je u mě v bezpečí, Eleno. Tím si můžeš být jistá," řekl jsem jí, ona se usmála a její oříškově hnědé oči se na mě upřely. Její oči mě učarovaly. Dostal jsem jemný polibek na tvář.

„Dobrou noc, Damone," řekla potichu Elena, usmál jsem se a řekl:

„Dobrou noc, Eleno." Odešla do svého pokoje a já do toho svého, nedala mi spát. Nádherná dívka s nádhernýma očima, ale strašlivým tajemstvím. Ráno jsem slyšel rány, vyběhl jsem z pokoje, abych zjistil, co se děje, a viděl jsem, jak slečnu Katherine nesli v náruči ven a byla omámená. Elena! Vběhl jsem do jejího pokoje, byl prázdný.

Šel jsem hodbou do svého pokoje, v rohu se krčila Elena, hned jsem si k ní sedl a řekl: „Měl jsem o tebe strach. Myslel jsem, že tě taky dostali."

„Nedostali, ale hledají mě. Prosím tě, Damone, já nechci umřít. Já nechci," říkala Elena, tekly jí slzy. Objal jsem ji, nechala se. Slyšel jsme bouchání na dveře mého pokoje. Elena se vyděsila.

„Eleno, uteč. Běž do opuštěné stodoly za městem. Přijdu si pro tebe, ano? Najdeme tvou sestru a odejdeme z města. Slibuji, že tě v tom nenechám," pošeptal jsme jí, bál jsem se o ni. Je to moje upírka a nikdo mi ji brát nebude.

„Damone, bojím se. Já se bojím, prosím tě, zůstaň se mnou, nenechávej mě samotnou," říkala mi Elena, dal jsem jí ruce na tvář a řekl:

„Neboj se, běž do té stodoly a schovej se, ano? Schovej se a počkej na mě. Já najdu tvou sestru a přivedu ji. Jen se nesmíš bát, Eleno, ano?" Přikývla, utřel jsem jí slzy a řekl: „Běž! Rychle!" Přikývla a hned byla pryč. Dveře od mého pokoje se rozrazily a já vylezl zpod postele a hrál jsem si na neviňátko.

„Kde je? Vím, že byla ve tvém pokoji!" křikl po mně otec, koukl jsem se na něj a řekl:

„Byla, strčila do mě a potom utekla. Říkala něco o Lockwoodovích, že jí pomohou."

„Jdeme za nimi," řekl Johnatan Gilbert a odešli. To byla šance pro mě. Vzal jsem v kuchyni nějaké jídlo, šel jsem rovnou do stodoly, ale viděl jsem vůz. Byl s mřížemi a slyšel jsem z něj nářek. Přiběhl můj bratr a řekl:

„Nemohu najít slečnu Katherine."

„Vím, kde je, pomoz mi tento vůz otevřít a dostaneme ji za sestrou," řekl jsem, otevřeli jsme vůz a Stefan ji v náruči nesl pryč. Dostali jsme se až ke stodole.

„Eleno, jsem tady," řekl jsem potichu, ale věděl jsem, že mě Elena slyší. Ze sena vylezla Elena a padla mi do náruče. Držel jsem ji v náruči a utišoval jsem ji. „Eleno, neplač, ano? Všechno bude v pořádku. Odjedeme, hodně daleko," řekl jsem jí, ona přikývla. Stefan šel s Katherine do druhé části stodoly a já Elenu položil do pohodlného sena. Ve vlasech měla seno, nesedělo mi to k její osobě. Vyndal jsme jí z vlasů seno a sedl jsem si vedle ní. Natiskla se na mě a řekla:

„Bojím se."

„Jsi upírka, neměla by se bát, víš to?" řekl jsem jí, ona se usmála a řekla:

„No jo, jsem strašpytel. Bojím se, vážně."

Objal jsem ji a řekl: „To bude dobré Eleno. Jsem s tebou."

„Já vím, proto tě mám ráda," řekla mi s klidem. Váhavě jsem ji políbil po vlasů, ale nic neřekla. Usmívala se a byla klidná. Slyšel jsem cukrovat Stefana s Katherine. Jen jsem Elenu držel a doufal, že ji nikdy nepustím. „Hledají nás i vás. Když nás najdou, odsoudí s námi i vás. To ti nevadí?" řekla mi potichoučku Elena, pevněji jsem ji sevřel v objetí a řekl:

„Bez tebe už nikam nepůjdu, Eleno. Slíbil jsem, že s tebou zůstanu, a to taky udělám."

Koukla se na mě a řekla: „Víš, že se neumím ovládat, tohle nedělej. Měl by ses ode mě držet dál, a ne mě objímat."

„Eleno, já se tě nebojím. Jsi roztomilá, jak bych se tě mohl bát?" řekl jsme jí narovinu, stejně je to na mně vidět. Že mi na ní záleží.

Zasmála se a řekla: „Když se neovládám, nejsem tak roztomilá, jak si myslíš. Jsem lovec, Damone, a dokážu tu s tebou být jen proto, že jsem najedená. Kdybych nebyla, těžce bych to zvládla, i když ti nechci ublížit. Potřebuji krev, jsem lovec."

„Tak si vem," řekl jsme jí, zmateně se na mě podívala. Nabídl jsem jí zápěstí, viděl jsem touhu v jejích očích. Tolik se chtěla napít, ale ovládala se.

„Damone, dej tu ruku pryč," šeptla mi, ale já jsem se nedal. Po chvíli to už nevydržela. Vzala mě za ruku a zakousla se mi do zápěstí. Zezačátku to strašně bolelo, ale potom bolest ustala. Když se odtáhla, měla na bradě pramínek krve. Setřel jsem ho rukávem a ona se usmála.

Vtiskla se mi do náruče a po chvíli klidně podřimovala. Usnula. Byla tak krásná, moje krásná Elena. Krásně a klidně spala. Potom jsem usnul i já, když jsem se ráno probudil, ona pořád klidně oddechovala a ruku měla položenou na mé hrudi. Moje nádherná Elena, za nic na světě bych ji nevyměnil. Vím, že se kvůli ní vzdávám lidského života, ale ona mi za to stojí.

Když se probudila, krásně se na mě usmála a řekla: „Jak dlouho mě pozoruješ?"

„Nevím, několik hodin. Jsi krásná, roztomilá," řekl jsem jí, zvedla se na loktu a řekla:

„Upíři nejsou roztomilí, ale mám tě ráda. Nechci, aby ti kvůli mně ublížili. Jsi člověk a já upírka."

„Tak mě proměň a budeme oba upíři," řekl jsme jí, šokovaně se na mě podívala a řekla:

„Cože?! Ty by ses změnil kvůli mně? To mi ještě nikdy nikdo neřekl. Ty bys to udělal? Kvůli mně?"

„Eleno, dal bych za tebe život. Jsi moje rodina," řekl jsem jí, ona mě pevně objala a řekla:

„Miluju tě."

„Taky tě miluju," řekl jsem jí, ona se usmála a já jsem jí políbil.

„Jestli chceš, tak tě proměním," řekla potichu, jen jsem přikývl a ona si nakousla zápěstí a přiložila mi ho k ústům. Napil jsem se podle jejího příkazu. Potom jsem cítil jen jemné trhnutí.

Když jsem se probral, vedle mě ležela spící Elena, usnula. Pohladil jsem ji po tváři, to ji vzbudilo.

„Damone!" křikla nadšeně a prudce mě objala. Taky jsme ji objal a řekl:

„Co takové nadšení?"

„Byl jsi mrtvý dva dny. Myslela jsem si, že jsem tě ztratila," řekla Elena, smála se.

Ona se mnou zůstala, byla tady, i když jsi myslela, že jsem mrtvý. Pořád tu byla. Byla se mnou.

„Katherine se sešla s naší služebnou. K našemu štěstí je Emily čarodějka. Tady, prsten, který ti umožní chodit po slunci. Miluju tě, Damone," řekla a vzala mě za ruku. Pozorovala naše propletené prsty, usmál jsem se a řekl:

„Miluju tě, Eleno, moc ti děkuju. Jsi moje všechno. Kam půjdeme teď?"

„Co třeba Virginie?" řekla a já přikývl. Ruku v ruce jsme odešli ze stodoly, z města. Já a Elena jsme současnost i budoucnost.

Autor: KatarinaMFS, v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní