OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Dotek smrti



Dotek smrtiJaké to může být, když se vás dotkne smrt?

„Všechno jsi zkazila! Těšil jsem se a ty jsi všechno zk...“ hlas zanikal v dálce, jak přicházela k vědomí. Rudé oči odplouvaly do neznáma. Ty rudé oči! Ztěžka pohnula víčky a otevřela jedno oko na škvírku. Druhé jí otevřít nešlo. Viděla rozmazaně. Co se stalo? Kde to byla? Hlava jí třeštila. Snažila se pohnout. Jakmile to ale udělala, tělem jí projela ostrá bolest. Zakřičela a ihned se zase uklidnila. Plexisklo helmy měla roztříštěné, dioptrické brýle na nose neměla. Musela je ztratit, a bez nich viděla s oběma očima mizerně, natož s jedním. Byť nedokázala zaostřit, poznala, že je všude tma jak v pytli. Byla noc. Znovu se pokusila trochu pohnout. Zdálo se jí, že vědomí už nabyla vcelku obstojně. Kde to ale, sakra, byla? Na čem to visela?

Zkusila zvednout hlavu, aby se podívala nahoru, protože pod sebou neviděla ani ň. V mlžném oparu zahlédla měsíc v úplňku. Co to ale bylo před ním? Mžourala, aby dokázala rozpoznat… větve? Větve! Visela na stromě! Začala se jí zmocňovat panika. Kde se vzala na stromě? Záblesk a příšerná bolest v hlavě. Rudé oči ve tmě, které najednou začaly dostávat tvar. Kolem nich se tvořilo cosi hnědého až zrzavého, až se jí vybavila kontura srnky. Pane Bože! Střípek se začal formovat do skelní tabule. Zatáčka, srnka, brzdy, skřípění gum, náraz a tma. Ale ty rudé oči… Snažila se uklidnit. Začala si uvědomovat, že větev, na které visela, ji bolestivě tlačí do břicha. Ale co měla dělat? Nebyla schopna pohybu. Musí ale něco zkusit. Jela za světla a najednou je tma. Jak dlouho tu mohla být a nikdo si jí nevšiml?

Pohnula levou rukou. Nebolela. Zkusila ji zvednout. Úspěšně. To samé se rozhodla udělat s pravou. Paží jí projela nesnesitelná bolest. Z úst se jí vydral srdceryvný výkřik. Ne, pravou rukou to nešlo. Ani nevěděla, jak vysoko je nad zemí. Stačil špatný pohyb a mohlo být po ní. Z očí se jí začaly drát slzy. Ona tady zemře! Kde má, do prdele, mobil? Levá noha, levá noha! Ne! Kapsa na stehno je pryč! Co se to, k čertu děje! Jak se vůbec mohlo něco takového stát? Začalo se jí dělat špatně od žaludku. Samozřejmě, třeštila jí hlava, určitě měla otřes mozku. Zvracení na sebe jistě nenechá dlouho čekat. Snažila se sklopit hlavu co nejvíc, aby si nenazvracela do helmy, to by jí ještě tak chybělo, čichat do konce smrti své vlastní zvratky. Povedlo se jí to. Úlevně si vydechla, když jí známý nepříjemný tlak v žaludku přešel.

Zhluboka dýchala a snažila se přemýšlet. Byla nesmírně unavená, opět se o ni ucházely mdloby. Ona ale nesměla polevit. Ta myšlenka byla jenom vteřinová, nemyslela ji vážně! Natáhla levou ruku do strany a na něco narazila. Vyděsila se a rychle ruku stáhla. Nic se ale nestalo. Sebrala tedy odvahu a znovu opatrně ruku natáhla pryč od sebe a ohmatala širokou pevnou věc. Byl to kmen! Hrudníkem jí projel záblesk naděje. Jak se jenom vyšplhat celá na tu zkurvenou větev, když má funkční jenom jednu ruku, a to ještě neví, jestli vůbec cítí nohy. Nedalo se nic dělat. Musí využít všechen adrenalin, co jí zbýval, nebo po ní neštěkne ani pes. Nikdo neměl důvod, aby ji sháněl. Nikdo. A on už vůbec. ON UŽ VŮBEC! Ani vlastní manžel, který byl na služební cestě, neměl potřebu si ověřovat její domácí přítomnost. Proč? Navíc v posledních měsících už toho spolu ani neměli moc co probírat. Štvalo ji to? Ano. Mrzelo ji to? Ano. Nic se ale nezměnilo. Zoufalá zaječela do tmy.

„Pomoc! Kde jste kdo!“ Její hlas zněl ozvěnou. Vyplašila ale jenom hejno ptáků. „Kde jste kdo?“ zeptala se plačtivě pro sebe. Nikdo ji tu nenajde. Je uprostřed lesů. Znala to tu. Jezdívala tu za kamarádkou. V té pitomé zatáčce je malé odpočívadlo a za ním sráz. Kde se tam ta srnka tak najednou vzala? Nikdo ji tu nenajde. Pokud motorka neleží na odpočívadle, a to dost výrazně pochybovala. Nejela zrovna padesátkou a svodidla tam nebyla. Kdyby ano, určitě by nevisela na tom debilním stromě! Proč mu to jenom neřekla? Teď zemře s pocitem, že mu nikdy nepověděla pravdu. Právě kvůli takovým situacím se to dělá! Jenže kdo to mohl tušit? „Nenávidím tě, ty jeden blonďatý zmetku!“ zakřičela do tmy a zaječela jako raněný lev. Hned si uvědomila, jaká to byla chyba. Chraplavě zakašlala, až ucítila v puse krev. „Ale ne...“ vzlykla a zavřela oko.

„Krá,“ uslyšela vedle sebe. Pomalu zvedla hlavu a opatrně ji pootočila po zvuku. „Krá, krá,“ ozvalo se znovu. Mhouřila oko, aby zaostřila. Ve tmě si všimla odrazu něčeho lesklého. Srdce jí začalo bušit. Dívalo se na ni očičko vrány. Odleskoval se v něm měsíc. I přesto, že neměla brýle, ho viděla. Obě se přeměřovaly pohledem. Překvapilo ji, že se jí pták nebojí a zvědavě si ji prohlíží.

„Ty mi určitě nepomůžeš, ptáčku,“ povzdechla si a zavrtěla se. Takhle už dlouho nevydrží. Navíc jí začala být zima. Zlé znamení, velmi zlé. Znovu se musí o něco pokusit. Opět natáhla ruku ke kmeni a poslepu hmatala, až se dotkla malého výstupku. Píchlo ji u srdce. Zachytila se o něj prsty a pevně ho sevřela. Ze všech sil se za něj zapřela a s křikem způsobeným nesnesitelnou bolestí se přitáhla a posadila se na větev svého zajatce. Vrána jenom popoletěla, ale dál si podivnou návštěvnici prohlížela. Vysílená se opřela zády o kmen a upadla znovu do bezvědomí.

 

Slunko už vycházelo na obzor. Paprsky ji začaly šimrat na tváři. V prostoru zaniklo tiché pípnutí mobilního kecálka. Neslyšela ho. Pomalu pohnula víčky a jedno z nich otevřela. Vrána jí seděla na stehně a upřeně na ni hleděla. Škubla sebou, jak se lekla. Pták se ale vůbec nepohnul. Propaloval ji pohledem. Hýbal očičky ze strany na stranu a stejně tak pohyboval hlavičkou.

„Na co čekáš, hm? Až zdechnu?!“ vykřikla nepříčetně a snažila se vránu odehnat. Ta ale jenom popoletěla do blízké vzdálenosti, jenom aby na ni neznámá nedosáhla. Třásla se zimou. Sama věděla, že z ní vyprchává život. Že už dlouho nevydrží. Dívala se na východ slunce a z očí jí tekly slzy. Nevěděla, na co má myslet. Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Od lítosti po odevzdanost. Najednou uslyšela tón sms zprávy. Nad hlavou. Rozbušilo se jí srdce. Vyklonila hlavu do strany a podívala se nahoru. Visela tam její brašnička! Jenom kousek od ní! Zasraná tma! Jenom se trochu natáhnout, jenom kousek, musí to dokázat! Špičky prstů se dotýkala přetrženého popruhu, už jenom maličký… naráz měla taštičku v klíně. Radostí se málem pominula. Roztřesenýma rukama si namáhavě sundala rukavice a opatrně rozepnula zip batožiny. Opatrně vytáhla mobil a nezraněnou rukou ho rozsvítila. Na displayi byly dvě zprávy na kecálku a jedna esemeska. Od něj. Oči se jí zalily slzami. Věděla, že není času nazbyt, ale nemohla si pomoct. Rozklikla kecálek. Ahoj, kamarádko, kdepak jsi? Jsi v pořádku? Následně si přečetla i smsku. Kamarádko, jsi v pořádku? Neodpovídáš mi… Začala nahlas vzlykat, když najednou se mobil rozezvonil. Na displayi se objevilo jméno Medvídek. Nikdy nevolal. On nikdy nevolal. Posunula prstem po displayi, aby hovor zvedla.

„Agness?“ ozvalo se ze sluchátka. „Slyšíš mě? Jsi v pořádku? Nessie?!“ Nezmohla se na slovo. Nedokázala vydat jedinou hlásku. Vrána se na ni dívala. Bez hnutí ji pozorovala. „Agness!“ ozývalo se z mobilu velmi naléhavě.

„Já...“ zašeptala, nebylo ji vůbec slyšet. „Já… Míšo!“ zkusila zakřičet, ale nešlo jí to. Jako kdyby přišla o hlas. Neslyšel ji.

„Ness, tak do háje, slyšíš mě?!“ I on začal být zoufalý, a to u něj nebývalo zvykem. Zhluboka dýchala. Cítila, že ji síla opouští.

„Méďo, zachraň mě,“ zašeptala, „prosím, já chci žít,“ a hořce se rozplakala. Najednou se zakuckala a vychrlila ze sebe krvavý hlen. Zhluboka se nadechla. „Míšo!“ zasípala z posledních sil.

„Agness?“ slyšela z druhé strany telefonu naději v hlase. „Nessie!“

„Medvídku, najdi mě, prosím!“ zajíkala se. „Vracela jsem se až… až včera večer… najdi mě… prosím!“ zoufale plakala, kuckala, dusila se, zatmívalo se jí před očima, až jí vypadl mobil z ruky a ztratil se v propasti pod ní, kde už ležela její krvavě rudá motorka. Opřela si hlavu o kmen a hleděla do nekonečna. Nakonec pootočila hlavu a zadívala se na vránu. Vypadala jak vycpaná, než se pohnula. Agness pomalu mrkla a povzdechla si. Všechno se začalo rozmazávat. Vrána po dlouhé době zakrákala.

„Dávám ti poslední šanci, potřetí už tak shovívavá nebudu,“ ozývala se jí tichá slova v hlavě. V mlze viděla černý stín vrány, jak se vznesl, zničehonic se rozplynul a její vědomí s ním.

 

Pomalu otevírala oči. Všechno bylo rozmazané. Kupodivu otevřela obě dvě. Jedno méně, ale pořád to byly obě dvě. Nedokázala zaostřit. Pootočila hlavu a naproti sobě viděla něco velkého, neidentifikovatelného. Musela ještě mnohokrát zamrkat, než objekt začal nabývat aspoň nějakých kontur.

„Míšo?“ zeptala se překvapeně chraplavým hlasem.

„Ahoj, kamarádko,“ zašeptal a zvedl k ní oči plné otazníků. Koutky úst jí neznatelně zacukaly. Viditelně ho to povzbudilo. „Vypadáš opravdu hrozně,“ a usmál se.

„A ty z toho máš samozřejmě radost,“ zachraptěla v odpověď.

„Zajisté. Jenom mě mrzí, že jsem tě neviděl, jak jsi z toho košťátka spadla mezi ty větve. Určitě bych ti poděkoval, žes mi prodloužila život. Chechtal bych se jako blázen,“ a podíval se na ni s nadějí v očích. Usmála se. Viděl to. Miloval jejich dobírání, škádlení a zdánlivé urážení. Byli nejlepší přátelé. Nikdo jejich styl komunikace nechápal. Nikdo. Jenom oni dva.

„Jen se nedělej, ty jedno modrooké blonďaté zvířátko,“ zasípala. „vždyť bych ti chyběla. Ještě bys litoval, že nejsem naživu, protože jako duch bych si tě vážně vychutnala,“ a zakuckala se, jak se neubránila lehkému smíchu.

„To si jenom myslíš, drahá. Vyvětral bych tě jako ducha po fazolích, a to expres. Letěla bys první třídou,“ a zatvářil se nesmírně vážně.

„Méďo, děkuji ti,“ zašeptala po chvíli ticha a střetla se s jeho hlubokým pohledem. Neuhnul. Jenom změnil svůj výraz. Věděla, co to znamená. Omlouval se. Nikdy neuměl přiznat chybu. Nikdy se neuměl omluvit. Ne přímo. Měl svůj jazyk, kterému jako jediná rozuměla. Opatrně ji chytil za ruku. Překvapeně se na něj podívala. Nikdy to neudělal. Tělem se jí rozlil blahý pocit. „Byla tam Smrt, zlatko,“ protrhla chvilkové ticho. „Čekala na mě.“ Chvíli se na ni zmateně díval, než se odvážil promluvit.

„To byly určitě halucinace,“ snažil se ji uklidnit. Sám ale věřil, že má pravdu a nic se jí nezdálo. Měli toho spolu za sebou více, než jenom sedánky u kávy.

„Ale nebyly,“ zavrtěla hlavou. „Těsně předtím, než jsem vjela do té zatáčky, jsem si pomyslela, že kdybych zemřela, měla bych od všeho klid.“ Michael sklonil hlavu. Nechtěl se jí v danou chvíli dívat do očí. A ona moc dobře věděla proč. Jenom díky jeho návalu vzteku, kvůli kterému jí řekl tolik ošklivých věcí, které vůbec nebyly pravda, jí ta myšlenka probleskla hlavou. A na ty rudé oči srnky nikdy nezapomene. „A ta vrána,“ pokračovala po chvíli, „ta vrána na mě mluvila a rozplynula se. Prosila jsem tě, ať mě zachráníš, že chci žít. A ona… ona mě vyslechla. Naposledy...“ vydechla a zavřela oči. „Jsem tak nepoučitelná,“ zaťala pěst a chtěla s ní praštit do přikrývky, rukou jí ale projela ostrá bolest, až zaskučela. „Budeš… budeš mě vozit na vozíčku?“ stiskla mu povzbudivě ruku. Zvedl hlavu a znovu se jí zadíval do očí. Usmál se.

„Jistě. Vylezu s tebou na kopeček a dolů si budeš drandit sama s nefunkčními brzdami. Jak pod kopcem hodíš salto, budu mít úkol splněn. Ale jelikož ještě vozík nepotřebuješ, tahat se s tebou nebudu,“ a zašklebil se na ni. Zacukaly jí koutky úst.

„Míšo, víš… já...“ zasekl se jí hlas. Nevěděla, jak by mu to měla říct.

„Nemusíš to říkat, Nessie… nemusíš,“ stiskl jí ruku a neohrabaně se k ní naklonil. Lípl jí pusu na tvář a usadil se zpět. Nikdy nic podobného neudělal. Nikdy. Po tváři se jí rozlil šťastný úsměv. Nemusela říkat vůbec nic.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek smrti:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!