OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Co by bylo kdyby...?

13.01.2012 (11:00) • Ali • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 9× • zobrazeno 2205×

Co by bylo kdyby...?

Nikdy jsem nežil šťastný život, až do doby, než jsem potkal ji. Ona mi změnila život v takových rozměrech, že je to skoro nemožné popsat. Seděl jsem právě ve vlaku do Bradavické školy čar a kouzel, do které jsem se už moc těšil, protože jsem si sliboval, že můj dosavadní život byl jen hroznou tečkou na začátku mého dlouhého života. Seděl jsem v kupé a sledoval cestu za oknem, když jsem slyšel zaklepání na dveře kupé. Dovnitř nakoukla malá holka asi tak stará jako já.

„Je tu místo?“ zeptala se nesmělým, pípavým hláskem. Jen jsem přikývl a přidal docela milý úsměv. Ta malá se jen pousmála, zčervenala, sklopila hlavu dolů a posadila se. Chvíli se rozhlížela, pak z batohu vytáhla knížku, otevřela ji někde uprostřed a začala si číst. Chvíli jsem ji pozoroval, jak se snaží být schovaná za knížkou. Připadala mi, že kdyby to šlo, schovala by se za tou knížkou celá.

Sklapla knihu, koukla na mě a spustila: „Promiň, ale nepřipadám si zrovna jako nějaká atrakce, aby na mě musel každý koukat.“

„Promiň, ale v téhle chvíli jsi asi jediná zajímavá osoba tady,“ podotkl jsem a zakoukal se na ni ještě víc. Ona se na mě chvíli koukala s nakloněnou hlavou a pak dodala: „Počkej, nebydlíš náhodou ve Velkém Visánku?“

Na chvíli jsem se zarazil a koukal na ni s pootevřenými ústy. „Ano, bydlím. Proč?“

„Protože tě znám. Vídala jsem tě občas na hřišti, když jsem tam chodila se sestrou,“ řekla a pousmála se. Poté mi podala ruku. „Jsem Lily, Lily Evansová.“

Okamžitě mi to docvaklo. Tohle je holka, kterou jsem vídal s její sestrou Petunii. Její sestra byla panovačná a na ostatní děti zlá. Sám jsem její zlobu poznal, když mi několikrát řekla, že si nesmím na hřišti s nikým hrát, protože jsem oblečený v oblečení, které je mi velké. Tenkrát mě to mrzelo. Později jsem si z toho už nic nedělal a schválně jsem ji svojí přítomností ještě provokoval. Pamatuji si, že její sestra vždy seděla někde stranou od ostatních nebo chodívala až dolů k jezeru. Už jsem pochopil, proč se stranila ostatních. Pousmál jsem se a opětoval jsem jí podání ruky. „Těší mě. Já jsem Severus, Severus Snape.“

Pousmála se a rukou mi potřásla. Opět si vzala knížku a začala číst. Chvíli jsem ji pozoroval, až jsem to nevydržel a začal: „Lily, promiň, že tě vyrušuji, ale jak jsi poprvé zjistila, že jsi jiná, než tvoje sestra?“

Odložila knihu a zadívala se na mě. „Je to asi tak dva roky zpátky, co jsem poprvé zjistila, že umím něco, co ostatní ne. Seděla jsem v kuchyni a malovala jsem si. A spadla mi pastelka, chtěla jsem se pro ni sehnout, ale viděla jsem, jak se vznesla ze země a zaletěla mi do ruky. Nechápala jsem to a bála jsem se v tu chvíli sama sebe. Ale maminka mě ujistila, že nejsem jedovatá nebo tak něco, jen že jsem trochu odlišná od ostatních a neměla bych na veřejnosti dělat věci, které by mohly ostatní vyděsit.“ Lehce se pousmála a upřela své modré oči tvaru mandlí na mě. „A jak jsi přišel na to ty?“

„Já jsem věděl od začátku, že jsem jiný, protože moje maminka umí čarovat. Otec je jako tvá sestra a rodiče – neumí čarovat. Ale maminka ano a je to opravdu neobyčejná čarodějka. Je velmi nadaná, ale nesmí rozvíjet své schopnosti, protože otec nerad vidí, když maminka kouzlí. Proto kouzlí většinou večer, když je otec v hospodě a nalívá se,“ spustil jsem, ale zarazil se uprostřed myšlenky, protože jsem nevěděl, jestli ji to vůbec zajímá.

Koukala na mě s hlavou nakloněnou na stranu a s menším úsměvem na tváři. „Klidně povídej, Severusi, hezky se tě poslouchá. Ovšem nemusíš, pokud je to nějaké těžké nebo o tom nechceš mluvit.“ Po téhle větě se její pohled změnil na ustaraný. To bylo asi poprvé v mém životě, kdy jsem viděl ustaranost v očích někoho jiného, než u mé matky. Bylo to poprvé v životě, kdy něčí ustaranost byla kvůli mně.

Lehce jsem se zašklebil a rozhodl jsem se pokračovat: „Můj otec není jako matka a nikdy ji nepochopil. Vždy pro něj byla pouze hříčkou osudu, a když se mu pokoušela vysvětlit, že je víc lidí, kteří dokážou to samé, co ona, nechtěl jí věřit. Dělal si z ní srandu. A přitom toho dokázal mnohem méně než ona. Nikdy si nedokázal najít pořádnou práci nebo práci, u které by déle vydržel. Vždy u nás pracovala maminka a otec ty peníze vždy propil. Nikdy mě neměl rád a já neměl rád jeho. Ale maminka ta na mě byla vždy hodná a podporovala mě. Ale bohužel mi nedokázala dopřát vše, co chtěla. Právě kvůli otci. Proto je ráda, že jsem dnes odjel do Bradavic. Tvrdí, že se tam budu mít lépe, než doma,“ skončil jsem svoje vyprávění a otočil se k oknu. Ale i přes to jsem věděl, že na mě udiveně kouká.

„Severusi, opravdu mě mrzí, že jsem tě přivedla do téhle zvláštní situace, neměla jsem se tě ptát. Omlouvám se,“ spustila a nejspíš by pokračovala, kdybych ji nezarazil rukou.

„Lily, nic se neděje. Kdyby mi to nějak vadilo, přestal bych. To tě můžu ujistit. Ale tak asi bychom měli změnit téma. Do jaké bys chtěla koleje?“ zeptal jsem s mírným úsměvem na tváři.

„Nevím. Nějak jsem nad tím neuvažovala, protože jistě každá kolej má své pro i proti. Do jaké bys chtěl ty?“ zeptala se a narovnala svoji hlavu. Konečně. Po dlouhé době. Jistě ji už začínalo bolet za krkem.

„Já bych chtěl do Zmijozelu. Celá moje rodina do něj chodila. Tedy celá rodina z matčiny strany,“ opravil jsem se a zahleděl na ni. Vypadala mile a její oči vyzařovaly naprostou upřímnost. Začínal jsem doufat, že bude mojí kamarádkou.

Po zbytek cesty jsme si povídali. Lily se mně ptala na to, co nevěděla. Musím uznat, že byla velmi zvědavá. Ptala se na spoustu věcí a její otázky zabraly celou cestu vlakem. Pokoušel jsem se jí odpovědět na vše, co jsem věděl. Ale občas měla otázky, na které jsem opravdu odpovědět neuměl.

Když vlak zastavil v Prasinkách, vystoupili jsme a šli jsme k jezeru. Tam na nás čekaly čluny, do kterých jsme si měli sednout po čtyřech. Lily stála u mě a instinktivně se mě chytila za rukáv hábitu. Všiml jsem si toho a lehce ji pohladil po hřbetu ruky. V tu chvíli se ke mně celá přitiskla a bázlivýma očima koukala na velikost hradu a jezera. V tuhle chvíli jsem si poprvé v životě připadal důležitý. Poprvé v životě mě někdo potřeboval. A v tu samou chvíli jsem pochopil, že jsem si ji oblíbil. Od prvního okamžiku, když jsem ji viděl ve dveřích kupé, mi byla sympatická, ale od téhle chvíle jsem věděl, že je mou kamarádkou a pokládal jsem za nutné chránit ji a pomáhat jí.

Cesta na hrad byla jednoduchá. Čluny pluly samy. A mě jen přecházel zrak a nestačil jsem se divit, jak nádherný hrad byl. Slýchal jsem z vyprávění od matky, že je nádherný a okouzlující, ale něco takového jsem opravdu nečekal. Jeho monumentalita předčila mé očekávání a vše, co jsem si dokázal představit. Byl velkolepý a celý osvětlený. Vypadal opravdu úžasně. Lily sedíc vedle mě kulila oči na tu nádheru a nedokázala se na ni vynadívat. Otáčela hlavou na všechny strany, div si ji nevykroutila. Přitom se ke mně nevědomky tiskla jako malé bojácné dítě.

Na hradě nás zavedli do jedné místnosti, kde prý máme chvíli počkat. Oznámila nám to mladší čarodějka se špičatým kloboukem a malými brýlemi. Kdyby nám neřekla, že je profesorkou, vůbec bych neřekl, že jí je. Lily měla ustrašené oči a koukala na mě s výrazem, ve kterém se mísily obavy, strach, zoufalství a ještě něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Když se ta mladá dáma vrátila, přitiskla se ke mně ještě víc a ještě ustrašeněji koukala na tu ženu, když říkala, že nás zařadí do kolejí. Při onom zařazování celou dobu koukala na mě a já na ni. Na hlavu jí posadili klobouk, který jí byl velký, takže jí spadl skoro až k očím. Ale vypadala roztomile. Moudrý klobouk ji zařadil do Nebelvíru a já pochopil, že jsem o ni částečně přišel, protože mě pošle Moudrý klobouk jistě do Zmijozelu. A taky že ano. Moudrý klobouk mě opravdu poslal do Zmijozelu. Když jsem šel ke svému stolu, viděl jsem Lily, jak na mě zděšeně kouká. Nedokázal jsem si představit, co asi prožívá.

Nedokázal jsem si to představit a nechtěl jsem si to představit, protože se s ní dal do řeči takový divný kluk. Vypadal mile, což bylo až moc podezřelé. Vypadal na takového toho slušňáka, co poleze profesorům do kabinetu, aby jim úslužně zalil kytičku v květníku. Tohle vyzařoval jeho obličej, ale jeho oči hlásaly něco naprosto jiného – zlobu. Vypadal, že bude tropit různé vylomeniny, jen aby přivedl ostatní do maléru, a sám zůstane nepostiženým. Sám zůstane tím správným, tím slušným.

A také jsem se nemýlil. Byl přesně takový, jaký jsem si myslel, že bude. Neměl jsem jej rád a moje antipatie ještě sílily, když jsem viděl, jak se s ním Lily kamarádí. Už jen za to jsem ho neměl rád. A ještě víc jsem ho začínal nemít rád, když jsem ve třetím nebo čtvrtém ročníku viděl, jak se Lily dvoří. V těch chvílích jsem měl vždy chuť ho roztrhnout. Navíc jsem měl šílené nutkání uškrtit ho, když prováděl ty jeho žertíky, protože je s oblibou prováděl mně. Nenáviděl jsem ho za to a Lily to moc dobře věděla. Proto mě nenutila být s ním v jedné místnosti. Navíc, vždy když měl nějaké výhrady ke mně, se mě pokoušela chránit. Měl jsem ji za to velice rád. Až v pozdějším věku jsem si uvědomil, že to byl prvotní impuls k silnému citu, který k ní cítím dodnes.

Poprvé, kdy jsem si uvědomil, že ji miluji, byla chvíle, kdy mě opět její kamarád Potter zesměšňoval a věšel za nohy na strom u jezera. Lily tam přišla a viděla, co mi provádí. Potter, když ji spatřil, pověsil mě ještě blíže k hladině jezera. Myslel si, že tím na ni zapůsobí, ale opak byl pravdou. Znechutil se jí ještě víc. Lily mě sundala ze stromu a šla se mnou na ošetřovnu, protože jsem měl ošklivá zranění, jak jsem se pokoušel dostat dolů. Slečna Lyonsová mě ošetřila a já usnul. Pamatuji si, jak Lily celou tu dobu byla u mě. Nechtěla ode mě odejít. Bála se o mě. Ale ten hlavní zlom přišel později…

Byl jsem v sedmém ročníku a seděl v knihovně. Úkoly jsem měl hotové, a tudíž jsem přemítal nad tím, co bych mohl dát Lily k Vánocům. Už od prvního ročníku jsme si je dávaly a já nechtěl tuto tradici porušit. V té době jsem už byl do Lily zamilovaný až po uši, ale říci jsem jí to nechtěl. Nechtěl jsem jí to říci, protože jsem tušil, jak by na to reagovala. Tušil jsem, že by s naším přátelstvím byl konec, protože byla na škole velmi oblíbená a každý se jí divil, jak se může kamarádit zrovna se mnou. Podle nich jsem byl divný. Pche! Byl jsem naprosto normální. Jen jsem neměl potřebu být moc mezi lidmi. Navíc, viděl jsem, jak Lily randí s kluky a dost mě to zraňovalo. Také proto jsem jí nechtěl nic říkat. Měla vlastní hlavu a já se jí nechtěl vtírat. V sedmém ročníku zatím nechodila s nikým, co si tak pamatuji. Ani nevím proč, protože během roku dokázala chodit třeba se dvěma kluky. Ale to je teď vedlejší.

Jak jsem seděl v knihovně a byl ponořený ve svých myšlenkách, přišla Lily. Přišla ke mně zezadu a položila mi ruce přes oči. V první chvíli jsem se lekl, ale velikost jejích rukou mě přesvědčila, kdo to může být. Navíc, kdybych byl na pochybách, tak by mě přesvědčilo něco, co mě studilo na spánku, jak měla ruce omotané kolem mé hlavy. Byl to stříbrný náramek, který jsem jí dal vloni k narozeninám a ona ho od té doby nesundávala. Lehce jsem se pousmál a zašeptal: „Lily Evansová, že jsi to ty?“ Hlasem jsem naznačil pochyby.

„Ale no tak, Severusi! Kdo jiný by to asi byl?“ zahlaholila mi do ucha. To je tak pravda, pomyslel jsem si. Ona si mezitím sedla na židli naproti mně. S milým úsměvem na tváři mě pozorovala, jako kdyby se chtěla dostat do mé hlavy a přečíst si, na co v tu chvíli myslím. Pousmál jsem se na ni.

„Nad čím přemýšlíš, Seve? A neříkej, že přemýšlíš nad úkoly, protože stejně vím, že to není pravda, protože tu sedíš a koukáš do prázdného rohu a učebnice máš kilometr od sebe a zavřené.“ Pousmál jsem se nad tím, jak moc dobře mě zná.

„Přemýšlím nad Vánoci. Za měsíc budou Vánoce a já ještě stále nevím, co ti koupím k Vánocům,“ přiznal jsem bez váhání, protože lhát by bylo zbytečné. Stejně by na mě poznala, že lžu.

„Tak to koukej přemýšlet a přemýšlej pořádně, protože já už pro tebe dárek mám. A myslím si, že budeš hodně moc překvapený. A doufám, že snad mile.“ Mrkla na mě se šibalským pohledem a malými jiskřičkami v očích. Najednou se zvedla ze židle, letmo mě políbila na tvář a odešla s ladností víly. Počkat! Políbila mě na tvář? Ale já nemám narozeniny ani svátek. Jindy mi totiž Lily pusu na tvář nedává. Ani když jsme byli malí, tak mi nedávala pusu. Pusu mi opravdu dává pouze při narozeninách, svátku a Vánocích. Nechápal jsem to a to hodně. Po chvíli jsem se zvedl ze židle a rozhodl se jít do pokoje. Šel jsem tou nejdelší cestou, jakou jsem znal. Nechtěl jsem být v koleji hned. Potřeboval jsem si ujasnit, co se stalo, a urovnat myšlenky, které mi hlavou vířily jako splašené hejno rarachů.

Došel jsem už skoro ke koleji, když jsem si to uvědomil. Uhodilo mě to do očí stejně jako výjev, který se mi otevřel před očima – Krvavý baron a Šedá dáma se spolu objímaly. Bylo to docela legrační. Duchové a objímají se. Musel jsem se jedině usmát. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že to je možná příčina toho, že mi Lily dala pusu. Nemyslím to, že se Krvavý baron a Šedá dáma objímají, ale jejich skutečný příběh. Krvavý baron ji ve skutečnosti miloval. To je ono. Tedy podle mého ano. Určitě to je ono. Zamilovala se do mě. V tu chvíli jsem se rozhodl, co chci dále dělat. Miluji ji a chci s ní být do konce života. Dostal jsem proto nápad na ten nejlepší dárek, co jsem kdy vymyslel…

Několikrát během měsíce před Vánoci jsem byl v Prasinkách, abych koupil ten nejhezčí. Nakonec jsem vybral opravdu ten nejhezčí. V onen večer jsem dlouho seděl na okně v pokoji a přemýšlel, jestli jsem vybral dobře. Usoudil jsem, že ano. Zvedl jsem se z parapetu a šel se podívat do Velké síně, kde se dnes večer konal ples pro ty, kteří o Vánoce zůstali ve škole. Našel jsem Lily, jak sedí u jednoho stolu v krásných šatech a pozoruje okolí. Školní sbor hrál právě jednu krásnou písničku, tak jsem se bral veškerou odvahu a šel jsem za Lily. Vyzval jsem ji k tanci a ona ochotně souhlasila.

„Nečekala jsem, že přijdeš. Vím, jak tyhle společenské akce nemáš rád,“ pošeptala mi s hlavou opřenou o mou hruď.

„Já vím, ale dnes jsem přijít musel,“ zašeptal jsem na oplátku. „Mám pro tebe překvapení.“ Koukla na mě s velikým překvapením v očích. Jen jsem se pousmál a lehce ji pohladil po zádech. Když dohrály následující písničku, vzal jsem ji za ruku a lehce odvedl z místnosti. Nebránila se. Za naprostého ticha mezi námi jsem ji odvedl na astronomickou věž, protože tohle místo bylo jejím nejoblíbenějším.

Postavil jsem ji zády k zábradlí a s nepatrným vnitřním úsměvem jsem pozoroval, jak na mě nedůvěřivě a nevěřícně kouká. Kleknul jsem si před ni na jedno koleno a ona vyvalila svá nádherná očka, jako kdyby na mě viděla něco, co nikdy před tím neviděla. Ačkoli je to možné, protože jsem se na ni upřímně a neskrývaně usmíval, což zase tak často nedělám. Koukal jsem jí zpříma do očí a uvědomoval si, co pro mě znamená. Vytáhl jsem z kapsy krabičku s prstýnkem a otevřel ji.

„Má milovaná Lily Evansová, byla bys tak ochotná a stala se mojí přítelkyní pro teď i pro zbytek života?“ Koukala na mě jako vyjevená a já věděl proč. Oficiálně/neoficiálně jsme spolu nikdy nechodili a já ji tu přesto žádám o ruku. Věděl jsem, že ji miluji a chci s ní být tak dlouho, jak jen to půjde – nejlépe do konce života.

Lily se probrala ze svého vyjevení a ještě stále s očima široce otevřenýma dokořán, přikývla. Vyndal jsem tedy prstýnek z krabičky a nasadil jí ho na prst. Vypadal úchvatně a ještě úchvatněji vypadal na jejím prstě. Vstal jsem ze země a lehce ji políbil. Při tomto polibku jsem cítil, jak mi ruce omotala kolem krku a navíc jsem ucítil něco mokrého na své tváři, ačkoli jsem věděl, že moje to není. Podíval jsem se na Lily, které stékalo po tváři několik slz. Těchto několik slz bylo doprovázeno širokým radostným úsměvem a veselýma očima.

Až po nějaké chvíli mi došlo, co se vlastně stalo. Že jsem zasnoubený s mojí nejlepší přítelkyní, kamarádkou a spásnou vílou. Miloval jsem ji, dobře jsem si to uvědomoval a nemohl se dočkat nadcházejících dní, měsíců a roků…

V nadcházejícím období svého života jsem se musel rozhodnout, co budu dělat. Vždy mě bavila Obrana proti černé magii a Lektvary. Rozhodl jsem se tedy zůstat po škole v Bradavicích a přijmout nabídku tehdejšího profesora Lektvarů. Dva roky jsem u něj dělal pomocného profesora. Nejspíš bych jej dělal dál, ale profesor zemřel. Nebyl nijak starý, ale nedával si pozor při přípravě jednoho lektvaru, který se mu vymkl z rukou. Lily přijala stejnou nabídku od profesorky Bylinkářství. Vždy chtěla učit a nakonec se jí to splnilo. Po třech letech jí profesorka nabídla, že povede polovinu jejích hodin. Nechtěla odejít úplně, ale už toho na ni bylo moc. Lily ochotně přijala.

Když se Lily stala profesorkou, vzali jsme se. Svatba to nebyla moc velká, protože z Lilyiny strany se svatby dožila pouze matka a sestra a na svatbu přišla pouze Lilyina matka. Moje matka během mých studií v Bradavicích zemřela a otce jsem na svatbu nezval, protože čím jsem byl starší, tím víc jsem ho neměl rád. Čtyři roky po svatbě se narodila naše první dcera. Pojmenovali jsme ji po Lilyině matce – Cathrine. Dva roky po Cathrine se nám narodil syn, kterého jsme pojmenovali po Lilyině dědovi – Harry. A jako poslední, rok po Harrym, přišla na svět naše druhá dcera. Tu jsme pojmenovali po mé matce – Meggie.

Nyní, když sedím v houpacím křesle a mám v náručí Meggie, chápu, že můj život má nějaký smysl, protože mám tři krásné a zdravé děti, milující manželku, práci a vždy se mám na co těšit domů – na šťastnou rodinu…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Co by bylo kdyby...?: