OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní » Bojovat za mír... (rozšířená verze)

06.08.2015 (15:00) • Ver • Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní • komentováno 5× • zobrazeno 2104×

„Are you? Are you? Coming to the tree,“ broukala si po cestě dobře známou písničku. Její krok byl jistý, pevný. Pohybovala se v rytmu melodie, která jí vyhrávala v hlavě. „Where strung up a man, they say he murdered three.“ Bradu nesla hrdě zdviženou, jen oči plné smutku se opatrně rozhlížely po troskách dvanáctého kraje, jako tolikrát předtím.

Snow kašle a po bradě mu stéká pramínek krvavých slin. Zpříma hledí do očí Katniss, v těch jeho ani stopa strachu, lítosti či zlosti. Jen stejné pobavení, jako při jejich posledním rozhovoru…

„Strange things did happen here, no stranger would it be,“ slova jí splývala ze rtů pomalu a s klidem. Stejně jako se do popředí mysli dostávaly vzpomínky na minulost, ve které však nic poklidného neexistovalo. Mír její paměť neznala.

Hrot šípu se zvedá vzhůru, mění svůj směr. Jen krátké zaváhání, když dívka pohlédne na ženu, jíž sloužila. Stačí to. Muž v šedé uniformě ji pohotově srazí k zemi, zrovna když její prsty pouštějí tětivu.

Oči se jí zalily slzami. „If we met at mi-dnight in the hanging tree.“ Minula. Zklamala. Ale to už je tak dávno… na sobě však měla stejný černý kostým, který nosila tak dlouho k její vůli. Ne pro Panem. Pro Coinovou. Na zádech toulec s šípy, luk. Dokonalý make-up v tu chvíli narušovaly černé potůčky pramenící v koutcích očí. „Are you?“ Další krok byl již váhavější. „Are you?“ Stále však držela rytmus. Věděla, co musí přijít.

„Nechť sedmdesáté šesté Hladové hry započnou!“

„Coming to the tree,“ přidal se známý hlas. Na její tváři se rozvinul úsměv. Ta Hurikánova byla však i pod pozvednutými koutky ztrápená. Ovšem její taktéž zbrázdily vrásky získané za poslední dny, měsíce a roky. „Where the dead man called out, for his love to flee.“

„Strange things did happen here, no stranger would it be,“ pokračovala, když ji objal kolem pasu. Přizpůsobil se jejímu tempu, pokračujíc stejně jako ona. Najednou to bylo snazší. Měla jej opět u sebe. 

„We met at mi-dnight in the hanging tree.“ Dva lidé příliš staří na svůj věk, s úsměvy na rtech a slzami v očích, zpívajíc tutéž píseň. Byla by to srdcervoucí podívaná. Kdyby je jen někdo sledoval…

Přehlídka splátců se topila v slzách. Kapitolané se bouřili. Proti trénovaným strážím z třináctého kraje však společnost umělců a bavičů neměla nejmenší šanci. Nemohli ochránit své děti před osudem, který jim byl přiřknut. A lidé všech třinácti krajů se těšili na svou odvetu. Až dají Kapitolským ochutnat jejich vlastní medicínu. A tak byly děti poslány do arény… Zmatené a vyděšené. Nikdy neviděly kolem sebe tolik zeleně, prostory na první pohled tak málo dotčeny civilizací.

„Are you? Are you? Coming to the tree,“ tichou zničenou krajinou se nesly jen jejich hlasy, když pokračovali ruku v ruce. „Where told you to run, so we'd both be free?“ Otočili se k sobě, ona smířená, on topící se v slzách. Její už dávno vyschly. Nezbylo žádné, která by skanula.

Holčička s bílými vlásky se řízla. Vždyť chtěla jen ukrojit chléb! Plakala a volala maminku, když se jí rána zanesla infekcí, v horečkách blouznila a pomalu umírala. „Patřilo jí to!“ tvrdili jedni.

„Strange things did happen here, no stranger would it be.“ Jako by ten text patřil právě k tomuto okamžiku. Nebo si jen oni vytvořili tuto chvíli podle něj. Ovšem minulost netvořili, tu museli jen znovu prožít ve vzpomínkách…

Byla to vnučka Snowa. Platila za chyby svého šíleného prarodiče. Většina obyvatel Panemu však právě díky ní konečně prozřela. „Zastavte šílenství!“ zvolaly již všechny kraje unisono…

„We met at mi-dnight in the hanging tree,“ zpívali dále, uprostřed města, které dávno lehlo popelem. Náměstí, kde to všechno začalo. Lovci a přátelé, tak, jak to mělo být. Protože si zvolila toho, kterého potřebovala více. „Are you?” A on přišel. „Are you?” Nezklamal. „Coming to the tree.“ Ne, jako ona, když jej odváděli mírotvorci.

Kraje se začaly bouřit, chtěly ihned ukončit Hry. Prezidentka Coinová svolala své věrné. Vítězi zlomení předchozími ročníky. Ti, kdož ztratili příliš mnoho, než aby si měli jak uchovat příčetnost. „Ochránci řádu třinácti krajů… společně ten vzdor zničíme!“

Několik kroků vzad, dívajíc se jeden druhému do očí. Ujišťovali se o svém záměru. O tom, co je nezbytné. Byť možná to nebylo správně… ovšem jiné možnosti zklamaly. Jinak by tu nestáli. „Wear a necklace of rope.“ Tětivy se napnuly. A přestože se téměř třásli, jejich ruce byly pevné. Zocelené zkušeností. „Side by side with me.“ Šípy zdobené černými pírky se ocitly ve vzduchu.

„Strange things did happen here, no stranger would it be,“ pokračovali však reprodrozdi na střechách trosek kolem nich. „If we met at mi-dnight in the hanging tree.“

„Hurikáne, já tě prosím!“ brečela Katniss. Už to nemohla snášet dál. Nechtěla v tomto světě žít. Jak by mohla? Za to, co se dělo, vinila jen sama sebe… kdyby jen nezaváhala!

„Nemůžeš prosit o vlastní smrt!“ okřikl ji však rozčileně a chytil za ramena. Bolestně, ovšem ona přílišný tlak nevnímala. Nezáleželo na tom. Teď už ne. „Já…“ díval se jí přímo do očí, doufal, že pochopí, avšak ona mu pohled pevně oplácela, „ne,“ zavrtěl hlavou, pustil ji, otočil se a svěsil ramena. Ničilo ho to. Ničily jej její smutné oči, kterými žádala o svůj vlastní skon.

„Mohla jsem to zastavit,“ vysvětlovala mu znovu. Opět se snažila jej přesvědčit, byť jí ukazoval záda. Stejně jako ona jemu před lety. „Netušíš, jaké to pro mě je…“ pokračovala se slzami v očích, které se marně snažila stírat dlaněmi, „muset s tím žít,“ vydechla bolestně a usadila se do křesla v jejich domě. Nohy ji už neunesly. „Všichni ti lidé…“ zavrtěla hlavou, stydíc se sama za sebe. „Všechny ty děti…“

Otočil se na ni, sám neměl již obličej suchý. „Netušíš, jaké by to bylo pro mě,“ odvětil jí stejným způsobem. Bolest v jeho hlase ji zraňovala, ovšem věděla, že jedině on to může být. Je jediný, kdo to dokáže. Proto jej tady chtěla mít.

„Jsme na pokraji války, Hurikáne,“ vydechla poraženecky, „a vše kvůli mně,“ vzhlížela k němu s prosbou v uslzených očích. „Historie se opakuje kvůli mně. Nezachránila jsem je. Minula jsem,“ připomínala své dřívější argumenty. Ty, které z jejích úst vycházely od chvíle, co prezidentka vyhlásila nové Hry. A od té doby… oběti její chyby jen vzrůstaly, stejně jako její šílenství. Šestadvacet Kapitolských dětí… dvě za každý kraj. Všechny byly odsouzeny k smrti, když je poslali do arény. Netušily, jak přežít… Desítky rodičů, zničených ztrátou svých potomků a tím, že byli nuceni jejich skon sledovat… a teď i obyvatelé Krajů, bouřící se proti Hrám i samotné Coinové. Samozvaným Ochráncům, kteří nahradili Mírotvorce… a byli stejní. Neuplynul ani rok a nikdo neviděl rozdíl. Už nebyl žádný Snow… ale na tom nesešlo.

„Nedokázal bych s tím žít,“ vydal ze sebe poslední odpor její dávný přítel, ovšem nemohl nevidět, jak se jeho milovaná trápí. Jak umírá každým dnem, kdy je nucena zůstávat v tomto světě. S každým nádechem, jenž by jí měl do těla vnést život. „Kdybys mě nevzala s sebou,“ dodal tedy nakonec, najednou zvědav, zda by toho byla schopna. A tak se jí díval do očí, vyzýval ji.

Věděla, na co se ptá. Byla by schopna udělat to samé pro něj? To, oč jej žádala sama? Tehdy to nezvládla… copak by to dokázala teď? Přivřela oči. Nádech. A rozhodné pokývnutí hlavou v souhlasu…

Autor: Ver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné » FanFiction ostatní

Sdílet

Diskuse pro článek Bojovat za mír... (rozšířená verze):