OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (9. kapitola)

15.06.2015 (16:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 772×

„Ale vaše veličenstvo, teď nemůžete odejít, musíme dořešit tu krizi na Vanaheimu!“ bránil se zoufale jeden z vrchních královských sekretářů, když mu Loki oznámil, že pro dnešek už je to vše a že odchází do svých komnat, a docela ho tím zaskočil. Jeho poddaní si většinou nedovolovali kritizovat nic z toho, co udělal, a už vůbec se mu nesnažili podsouvat, jak by se měl nebo neměl chovat. A jemu to tak pochopitelně vyhovovalo!

„Jasně jsem řekl, že pro dnešek už končíme!“ zvedl nebezpečně hlas a chystal se odejít z trůnního sálu, ale stalo se něco, co mu doslova vyrazilo dech. Mezi skupinkou úředníků i vojenských hodnostářů, kteří byli přítomni, to nespokojeně zašumělo, a než se nadál, velitel Einherjů mu odhodlaně zastoupil cestu, což bylo něco, co si k němu ještě nikdo nedovolil (alespoň během jeho tajné vlády).

„Velice se omlouvám, pane, ale… Tohle je vážně důležité. Musíme začít celou situaci radikálně řešit, ale vy…“ nervózně polkl a raději se neodvažoval hledět svému panovníkovi do očí, „… na to nikdy nemáte čas. A ta krize se s každým dalším dnem prohlubuje, což… není dobré.“ Poslední slova ze sebe vypravil jen s velkými obtížemi, ale to nic neměnilo na tom, že právě otevřeně vystoupil proti královu chování a dovolil si ho dokonce v náznaku zkritizovat. A co na tom bylo nejhorší…

Všichni, kdo byli takové opovážlivost přítomni, to dle svých výrazů vnímali stejně, což v překladu znamenalo, že Loki teď vůbec netušil, co by měl říct nebo udělat. Zvlášť když v těch slovech, která si právě vyslechl, bylo bohužel hodně pravdy. Skutečně neměl v posledních dnech na kralování tolik času, kolik by nejspíš bylo potřeba, a když na to přišlo, neměl ani energii řešit některé podružné záležitosti a odkládal je na pozdější dobu, ale tohle holt… asi odkládat neměl. Krize v jednom z devíti světů, které měl za úkol chránit, nebyla podružnou záležitostí a on to někde hluboko uvnitř pochopitelně věděl. Přesto se nedokázal přinutit k tomu, aby s tím ztrácel čas a sílu, a tajně doufal, že se to časem nějak samo vyřeší. Bohužel… nevyřešilo!

A teď se tu před ním třáslo strachy hned několik velmi důležitých mužů z celého království, kteří ale současně sebrali odvahu a postavili se mu, a on je nemohl za tu troufalost jen tak potrestat. Ať se mu to líbilo, nebo ne, potřeboval je, aby plnili jeho rozkazy, a hlavně by tím vůbec nic nevyřešil. Jen by si trochu zvednul sebevědomí, které mu stihli svou vzdorovitostí pošramotit (což by udělal vážně neskutečně rád), ale to… bohužel muselo jít stranou. Kruci! Ani na ně nemohl křičet, protože jejich námitky byly opodstatněné a bylo třeba se konstruktivně vyjádřit přímo k nim, a ne se rozčilovat nad jejich neposlušností, a proto se nakonec po krátkém (ale lítém) vnitřním boji rozhodl spolknout vzteklou odpověď a s hlubokým nádechem promluvit k věci.

„Ale vždyť…“ začal přísně kontrolovaným hlasem a v nitru ho potěšilo, že se velitel nepatrně zachvěl, „… jsme tam přeci poslali vaši jednotku, aby se vypořádala s nájezdníky. Myslel jsem, že to zvládnete!“ Rozhodl se v poslední chvíli přeci jen zachovat určité zdání nadřazenosti a přehodit část viny na toho troufalce, který si ho dovolil kritizovat za něco, co bylo původně v jeho kompetenci, ale příliš mu to nevyšlo.

„To ano, pane, ale… to už je víc jak měsíc a Retariáni se mezitím stihli vrátit s další a ještě silnější skupinou. Jejich nový mladý velitel je velmi… troufalý a ambiciózní a snaží se vydírat Vanaheimskou vládu skrze masakrování nevinných občanů. Prohlásil se samozvaným králem a chce, aby mu předali moc, jinak prý srovná se zemí celý jejich svět. A oni zoufale prosí o další náš zásah. A my…“ odmlčel se a konečně se odvážil hrdě zvednout hlavu a pohlédnout králi do tváře, „… máme přeci za úkol ty lidi, kteří tam denně umírají, chránit. Musíme jim pomoct!“

V jeho slovech zaznívalo tolik vášně a přesvědčení, že nebylo co dalšího k nim dodat, a Loki musel bohužel uznat, že na tom, co říká, něco bude (zvlášť když popis toho retariánského floutka, který vtrhnul na cizí planetu a prohlásil se tamním vládcem, mu byl až bolestně povědomý).

 
Byl to už víc jak měsíc, co odsouhlasil Vanaheimskému velvyslanci další zásah proti nájezdníkům, a od té doby měl hlavu plnou úplně jiných starostí než řešit, jak to celé dopadlo. Spokojil se s informací, že Einherjové si s tou nejdivočejší skupinou poradili, a už dál nezkoumal, jak celá záležitost pokračuje. Měl dost svých vlastních záležitostí, které vyžadovaly jeho pozornost, a plně se soustředil na svou nevlastní sestru, se kterou se snažil v zájmu její loajality a důvěry sblížit (a která se ani slovíčkem nezmínila, že by chtěla dodržet jejich úmluvu a po měsíci stráveném na Asgardu si najít nějaký jiný domov). A ačkoliv se mu to ani zdaleka nedařilo tak rychle, jak by si přál, a pokroky, které s Aldrif dělal, byly mnohem menší, než předpokládal, nechtěl se jen tak vzdát. Ale současně se nechtěl ani zbytečně vyčerpávat jinde…

Dost na tom, že se svou nevlastní sestrou musel neustále, každý den, o něčem dohadovat a že si pro sebe uzurpovala všechen jeho volný čas a nutila ho, aby se jí neustále věnoval. Nehodlal svou pozornost dělit mez ni, království a ostatní světy, nebo alespoň ne na úkor vlastního zdravého rozumu, který byl při takovém náporu denně v ohrožení (a to ani nemluvil o stále se opakujících bolestech hlavy a pocitu vyčerpání z udržování neustálých iluzí), a právě proto často odcházel od svých královských povinností a mizel z trůnního sálu dřív, než se slunce vůbec začalo klonit k západu (což bylo něco, co mu dřív připadalo nemyslitelné).

 
Teď se mu to ale šeredně vymstilo, aneb tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se to zatracené ucho utrhne. A jemu právě teď zůstalo v ruce se vší parádou a všichni jeho nejvyšší hodnostáři ho při té trapné chvíli probodávali nemilosrdnými pohledy. Vážně skvělé!

„Dobře, tak… co navrhujete?“ Pokusil se z toho elegantně vybruslit, ale místo toho si šeredně naběhl. Velitel jeho soukromé jednotky mu totiž začal podrobně líčit celou situaci (a tvářil se u toho jako kocour, co líže smetanu, protože dosáhl svého a na pár minut zkrotil i krále) a on musel nekonečné dvě hodiny poslouchat jeho teorie i připomínky dalších úředníků. Situace totiž skutečně nevypadala dobře a dokonce se začínalo zdát, že další jednotka Einherjů bude na její definitivní vyřešení málo. „To tam vážně chcete poslat část Asgardské armády?“ vypadlo z něj zaskočeně, když se dostali až k finálnímu návrhu, v němž předložili jako nejideálnější řešení vyslání plošných vojsk, a to, že se zástupcem v tomto bodě všichni ostatní hodnostáři souhlasili, ho ještě víc šokovalo. „Ale to… bude dost náročné.“

 
„Ano, vaše veličenstvo, ale je to jediná možnost.“

„Aha, a na kdy… přesně si takové tažení představujete?“ Nebyl si jistý, jestli by se měl takhle zeptat, když vrchním velitelem armády byl on sám a tudíž by měl mít poslední slovo, ale nehnuli ani brvou a předložili mu nejbližší vhodný termín, který byl… Ale ne!

„Už příští týden?“

 
„Ovšem, proč to odkládat. Jak jsem řekl, situace tam je velmi kritická,“ chopil se znovu slova velitel a tvářil se u toho, jako by to bylo nad slunce jasné. Lokimu se to ale zoufale nehodilo.

Ani se totiž nemusel ptát, zda bude třeba, aby Armádu jako král na Vanaheim doprovodil (nebo, přesněji řečeno, vedl), protože bez něj se nikam vypravit nemohla, a to bylo vážně to poslední, co teď potřeboval. Opustit království a jít bojovat miliony mil daleko…. Ne, to vážně nešlo! Nemohl tu přeci Aldrif nechat samotnou! Vždyť… Kdo by se o ni staral? napadlo ho jako úplně první, když si vzpomněl, jak komplikované bylo udržet její přítomnost celý ten měsíc pod pokličkou (a současně nenechat ji ani sebe trpět hlady a strádat nedostatkem komfortu v podobě každodenní péče sloužících), a vůbec nechtěl uvažovat o tom, jak by to celé mělo probíhat v jeho nepřítomnosti! To bylo prostě… zhola nemožné! Kdo by jí nosil jídlo a oblečení a kdo by organizoval úklid? Nemohl ji nechat samotnou ve svých komnatách bez všech prostředků, ani ji nemohl jen tak ze dne na den poslat mezi sluhy a nutit ji, aby předstírala, že je jednou z nich (že by ji přinutil odejít tak, jak původně slíbila, o tom vůbec neuvažoval). To by s ní po návratu z Vanaheimu nevydržel!

A navíc… ač to nepřiznával rád, nechtěl, aby musela snášet další ústrky a trávit čas jako prostá služka někde v kutlochu za kuchyní. A už vůbec nechtěl, aby se naučila v paláci fungovat bez něj, protože pak by na ni ztratil tu hlavní páku, díky které mu byla vděčná za vše, co pro ni udělal. Kdyby se o sebe dokázala postarat sama, zkusila si to a zjistila, že to jde, nepotřebovala by ho a odešla by od něj a to… Nemohl připustit! Tedy… kvůli svému plánu, pochopitelně! Takže…

„To mi nepřijde jako nejšťastnější řešení!“ prohlásil rezolutně a v sále se na okamžik rozhostilo ohromené ticho.

 
„Ale je jediné možné!“ vyhrkl jako první velitel Einherjů, ale on ho zpražil tak zlostným pohledem, až se celý přikrčil.

„Pokud vím, tak vládcem jsem tu já, takže já rozhodnu, co je možné a co ne, a tohle se mi nelíbí! Vysílat armádu kvůli několika vzpurným vagabundům bez pořádné výstroje by rapidně snížilo prestiž Asgardu…“ vymýšlel si co nejrychleji uvěřitelnou výmluvu a už se zase cítil jako král a ne jen jako někdo, kdo musí poslouchat cizí pokyny. „Takže ne, armádu vysílat nebudeme. Pošleme tam další jednotku Einherjové, nebo klidně i dvě, když bude třeba, a doufám…“ ještě o něco zvýšil hlas a demonstrativně se naklonil k pobledlému veliteli, „… že tentokrát už mí nejlepší bojovníci nezklamou a já už o žádných Retariánech nikdy neuslyším, jasné?“

 
„Ale pane…“

„Tak jasné?!“

„Ano. Ovšem, vaše veličenstvo.“ Nemohl jinak než ustoupit a se skřípajícími zuby se před domnělým Odinem hluboce uklonit, a Loki s pocitem zadostiučinění a příjemné převahy sezení definitivně ukončil a odkráčel ze sálu se vztyčenou hlavou (ve které mu sice někde hodně vzadu blikala varovná kontrolka, která mu našeptávala, že tohle ani zdaleka nebude k vyřešení tak rozsáhlé krize stačit, ale on ji odmítal poslouchat). Čekal ho další večer s jeho tajnou nájemnicí, které na něj už jistě netrpělivě čekala, a jakkoliv mu její štěbetání a drzé připomínky lezly na nervy, bylo to stokrát lepší, než poslouchat ty vzdorovité tupce v trůnním sále!

Vlastně… to bylo chvílemi docela zábavné a on se na to tak nějak podvědomě těšil (i když sám sobě většinou tvrdil opak, aby se nemusel zabývat úvahami o tom, jak nebezpečné a nevhodné by pro něj takové pocity mohly být). Když už nic, tak přijít do prázdné ložnice a trávit večery sám bylo něco, co patřilo do jeho minulosti, a většinu času mu to vůbec nechybělo. Sice míval svůj klid, ale bylo ho na jeho vkus trochu moc, a Aldrif byla…

 
No, řekněme, že nebylo tak špatné se vedle někoho probouzet, mít si s kým ráno promluvit a celý den vědět, že na něj v jeho komnatách někdo čeká. A třeba se… i trochu těší, až ho znovu uvidí. Minimálně na to, co mu donese jako zpestření dlouhé chvíle. 

A on měl dnes pro svou sestřičku něco speciálního, co si cestou z trůnního sálu spokojeně vyzvedl a čím si mohl být jistý, že u ní získá další cenné body. A protože si předání nechtěl nechat ničím zkazit, před vstupem so svých komnat hodil starosti o Vanaheim dočasně za hlavu a bez zaváhání vzal za zdobenou kliku.

„Ahoj, jsem tu!“ hlásil už ode dveří, a hned jak se zbavil Odinovy podoby, zamířil automaticky od ložnice, kde svou sestřičku většinou nacházel. Obvykle ležela na své straně postele s některou jeho knihou (podezíral ji, že stejně jako on kdysi v žaláři, čte každou nejméně třikrát) nebo na parapetu okna, odkud shlížela dolů na ruch v zahradách a ulicích, ale dne byla ložnice prázdná. „Aldrif? Jsi tu?“ zvedl trochu hlas, ale panikařit rozhodně nezačal, protože existovalo ještě jedno místo, kde jeho spolubydlící trávila dlouhé hodiny a užívala si luxusu, který měla k dispozici.

A tím místem nebylo nic jiného, než jeho přepychová koupelna, ze které se i nyní ozývalo tiché šplouchání vody. Aldrif se totiž za ten měsíc, co tu pobývala, stihla naučit perfektně ovládat všechny funkce, jež měla zdejší vana se sprchou k dispozici, a teď minimálně jednou denně zabíjela volný čas tím, že se cachtala v bublinkové lázni a testovala jednu lahvičku s koupelovou pěnou či vonným olejem za druhou.

 
A on jí to přál, protože neměl nejmenší šanci všechny ty nesmysly sám spotřebovat (to by musel žít asi tak 15 000 let a koupat se minimálně třikrát denně) a absolutně netušil, kde Odin tolik kosmetických přípravků nabral a k čemu je v koupelně vlastně měl, když přehnanou zálibu v luxusu nikdy neuznával (a Frigga měla svou vlastní koupelnu v úplně jiné části paláce). Nejspíš další jeho ujetá záliba, podobně jako sbírání zbytečných uměleckých předmětů, pro které nebylo v jeho komnatách málem kam šlápnout!

„Dneska jsi tu nějak brzy,“ vyrušil ho z úvah zpěvavý hlas z koupelny a on se pro sebe nepatrně pousmál. No jasně, přesně jak čekal. Madam už se zase válí ve vaně!

„Něco pro tebe mám,“ navnadil ji škádlivě a málem skrze dveře zaslechl, jak zpozorněla.

„Vážně? Tak vydrž, hned jsem u tebe.“

„Času dost.“ S úlevou se natáhl na svou stranu postele a s rukama za hlavou bloudil očima po ložnici, která se za poslední měsíc skoro vůbec nezměnila (a ani nesměla, protože obden sem docházeli sloužící, a přestože se před nimi Aldrif dokázala vždy schovat, změn ve vybavení by si nemohli nevšimnout). Vlastně tu díky její nové obyvatelce byla jen jedna jediná věc jinak… Na jejím nočním stolku přibyl holografický rámeček s portrétem jejich matky, na který si horko těžko zvykal, ale nakonec byl docela rád, že se na ni může občas podívat (i když pocitu viny se při tom stále ještě tak docela nezbavil). Usmívala se na něj stejně shovívavě, jako během toho uplynulého tisíciletí, a při každém letmém pohledu mu připomínala, jak moc se jí její dcera podobá (a nejen fyzicky, což nebylo na první pohled pod tím nánosem drzosti a arogance, kterou spíše podědila po svém drahém otci, příliš znát). Byla vážně jejím věrným obrazem a podobala se jí i v tom, že dochvilnost nebyla její silnou stránkou, protože to její „hned jsem u tebe“ se nakonec protáhlo na dobrou půl hodinu.

Když se však zjevila na prahu koupelny, vypadala velmi svěže a odpočatě (na rozdíl od něj) a světle růžový hedvábný župan (který jí na její přání sehnal) a ručník na jejích rudých vlasech mu připomněly jakýsi závan domácí pohody, který během svého život zažil jen párkrát.

„Promiň, trochu jsem se zdržela.“

„To nic, chápu, že když se v té koupelně cachtáš minimálně dvakrát denně po dobu zhruba dvou hodin, je důležité každou koupel dotáhnout do konce,“ popíchl ji s úsměvem, a přesně jak očekával, dočkal se od ní pobaveného protočení očí.

„Náhodou, tentokrát to skutečně nutné bylo, protože jsem se rozhodla použít nový purpurový olej do koupele, jehož vůni jsem odhadovala na fialky a…“

„A co?“

 
„No, a fialky to nakonec bohužel nebyly!“ Nakrčila znechuceně nos a on se musel jejímu tragickému výrazu smát, přestože ještě před chvílí mu do smíchu moc nebylo. Když nebyla příliš drzá a nevychovaná, dokázala ho rozesmát docela spolehlivě.

„A co to tedy bylo?“

„To nevím, nejspíš nějaký výkonný herbicid, každopádně mi dalo hodně práce to ze sebe smýt! Takže ti radím se fialovým olejům raději preventivně vyhýbat.“

„Jasně, purpur nebrat, chápu,“ pokýval vážně hlavou, a než ho mohla osočit, že si z ní utahuje, strčil jí do ruky balíček, který pro ni vyzvedl. „Tak tohle fialové není, neboj.“

 
„Co to je?“

 
„Otevři to a uvidíš.“ Tak jako vždy si docela užíval, s jakou netrpělivostí otevírala každý nečekaný dárek, a tentokrát k tomu měl navíc velmi dobrý důvod. Uvnitř se totiž neskrývalo jen tak něco, ale pečlivě složené luxusní šaty, které jí vyrazily dech a předčily jeho očekávání. Nechal je podle vlastního nápadu ušít u nejlepší královské švadleny a výsledek směl spatřit až teď, a musel uznat… že se vážně povedly!

Původně chtěl sice požadovat zelený odstín se zlatým zdobením, který měl od dětství nejradši, ale pak si to rozmyslel a nechal objednat teninkou, pomněnkově modrou látku krumplovanou stříbrem, která Aldrif báječně ladila k očím i přívěsku s lapisem. Chtěl, aby takové byly, už proto, že podobné nosívala i Frigga a on nepochyboval, že by ji potěšilo, kdyby její dcera vlastnila něco tak krásného. Sama by jí je jistě vybrala, kdyby mohla, jen… si nebyl jistý, zda se Aldrif vůbec zamlouvají, protože mlčela a zírala na ně už dobrou minutu. „Ehm, Tak co? Líbí?“

  
„Páni, ty jsou… nádherné!“ vydechla okouzleně, když se díky jeho váhavé otázce probrala z prvotního ohromení, a hřejivý pocit, který ho zaplavil při pohledu na její dětsky nevinné nadšení, ještě zesílil.

„Jsou speciálně pro tebe. Od nejlepší odbornice v království.“

„Díky! Jen…nevím, čím jsem si je zasloužila,“ pohlédla mu váhavě do očí, omámená jeho náhlou pozorností, ale jen nad tím mávl rukou a rychle její otázku zamlouval, aby nepojala nějaké podezření.

„Ničím, jen jsem si myslel, že bys na sobě měla mít něco vhodnějšího pro princeznu, a tyhle… by slušely i Popelce.“

„Komu?“ zatvářila se zmateně a nejistě na něj zamrkala.

„Ehm, ty neznáš… No jasně, jak bys mohla.“ Vzpomněl si, s kým má tu čest a kde jeho nevlastní sestra vyrostla, a omluvně se usmál. „To je taková princezna z jedné midgardské pohádky, ale… to teď neřeš.“

„Z midgardské pohádky? A ty ji znáš odkud, prosím tě?“

„Od matky. To víš, když jsi dítětem déle než čtyři století a nudí tě opakování příběhů, vyslechneš si hromadu pohádek ze spousty světů.“ Povzdechl si při vzpomínce na ty dávné okamžiky, kdy spolu s bratrem napjatě poslouchali příběhy ze všech koutů vesmíru, které jim matka líčila před spaním i ve stínu zahradního loubí, ale nenechala ho příliš dlouho prodlévat v minulosti.

„Aha… a o čem ta pohádka je?“ Chytla se příležitosti mluvit o něčem, co se jí přímo netýkalo, a byla ochotná si vyslechnout i nějaký fantastický příběh.

Lepší než poslouchat další jeho komplimenty, na které nebyla zvyklá a neuměla si s nimi poradit (ještě nikdy jí nikdo žádný neskládal), ale Loki jen pobaveně mávl rukou.
„Je to taková naivně sentimentální hloupost, ostatně jako většina tamějších příběhů. S realitou to nemá moc co dočinění, na rozdíl třeba od alfheimských pohádek.“

 
„Ty taky neznám, ale jinak mi sentiment a naivita nevadí. Zvlášť, když jsi mě přirovnal k jedné z postav a já se rozhodla to brát jako poklonu. Tak šup, povídej…“

„No dobře,“ připustil se smíchem a s povzdechem zapátral v paměti. Bylo to už hodně dávno, co ten příběh slyšel, a nikdy se mu nijak zvlášť nelíbil, ale když o něj stála… „Ve zkratce jde o to, že se obyčejná chudá holka z lidu dostane pomocí kouzel na královský ples, kde se do ní zakouká princ a vezme si ji za ženu. Konec.“

 
„A to je vše?“

„No, je to poněkud zkrácená verze, ale víceméně ano. Ještě v tom sice hrají roli lískové ořechy, v nichž jsou schované podobně krásné šaty jako ty, co máš teď na sobě, díky kterým se to děvče princi zalíbí, a pak hledání nevěsty podle ztraceného střevíčku nebo co, ale to už jsou jen takové detaily.“ Nemohl uvěřit, že s ní mluví zrovna o tomhle, ale stálo to za to, protože její náhle zadumaný výraz mu připadal docela přitažlivý. Vypadala, jako by řešila nějaký vážný filosofický problém. „Co je? O čem tak zaujatě přemýšlíš? Je to jen pohádka, ne námět na hlubokomyslnou diskuzi.“

 
„Jasně, to ano. Ale i tak… Víš, vždycky jsem myslela, že pozemšťané jsou mnohem méně vyspělou civilizací, než my ostatní.“ Povzdechla si zamyšleně a on vůbec nechápal, kam tím míří.

„Ehm, vždyť taky ano. Jsou oproti nám tisíce let pozadu. Věř mi, chvíli jsem s nimi strávil.“

„Aha… No, pak ale nechápu, jakou technologií dostanou šaty do lískového oříšku. To je přeci hrozně náročné…“ prohlásila zcela vážně a vůbec nechápala, co ho na tom tak upřímně rozesmálo. „Co je? Řekla jsem něco?“

 
„Ty jsi vážně roztomilá, víš to?“ Musel se hodně přemáhat, aby se přestal chechtat a vysvětlil jí, že právě v tom je celý ten pohádkový motiv, který midgardské děti na té pohádce oceňují, ale stejně neměl pocit, že by to pochopila. Tvářila se totiž dost podezíravě, a aby toho nebylo málo, když skončil, v očích jí problesklo cosi, co mu nejvíc ze všeho připomínalo smutek.  „Hej, co se děje? Přeci nebudeš zoufalá z toho, že jsi nepochopila cizí příběh pro děti, ne?“

„Ale ne, o to nejde, jen… že já taky byla dítě mnoho set let, takže příležitostí k naslouchání podobným pohádkám bylo víc než dost, ale nikdo mi nikdy žádné nevyprávěl. Já poslouchala maximálně tak pravdivé krvavé příběhy z minulosti plné zrady a násilí, které byly v Desátém Světě součástí folkloru,“ přiznala potichu a dokonale mu tím vzala slova z úst. Doposud to bral jen jako hru a zábavný rozhovor, ale najednou… Vůbec nevěděl, co by jí na tohle měl říct! Tak dlouho se domníval, že to, že mu rodiče celý život lhali a že ho Odin v dětství i rané dospělosti přehlížel a protěžoval Thora, bylo odporné a trestuhodné, ale teď… Tváří v tvář dívce, která musela víc jak tisíc let trávit v nenávisti a opovržení a nikdy nepoznala, jaké to je, mít rodiče, co se starají a zajímají, si připadal… nějak divně. Jako by… si ani neměl na co stěžovat, což dost rapidně měnilo všechno, čemu doposud věřil. Ale… také to bylo něco, co teď vážně řešit nechtěl (a možná ani nikdy jindy)! To raději prudce potřásl hlavou a donutil se k úsměvu.

„Tak já ti zase někdy nějakou povím, platí? Ale teď zpátky do reality. Pokud by to bylo možné, moc rád bych tě viděl v těch šatech. Nevím totiž, jestli jsem trefil velikost.“

„To jako… teď hned?“

 
„Ovšem, čím dřív, tím líp, ať mi když tak ještě uznají reklamaci, když ti nepadnou. Co já vím, třeba jsou Asgarďanky běžně štíhlejší a subtilnější než ty,“ popíchl ji, aby definitivně uvolnil napětí a ona se přesně podle jeho očekávání uraženě nafoukla.

„Ts, žádná reklamace nebude!“ Popadla šaty a zmizela v koupelně dřív, než se stihl jejímu dotčenému výrazu zasmát. A zpátky… byla kupodivu ještě rychleji, jako by ty šaty vážně vylovila z oříšku a oblékla se do nich pomocí nějakého kouzla, ale to už mu do smíchu moc nebylo.

Říct, že vypadala skvěle, by totiž bylo slabé slovo! Nejenže jí ty šaty padly jako ulité a díky šikovnému střihu a hlubokému výstřihu dokonale zvýrazňovaly její žensky tvarovanou postavu, které si dřív nikdy příliš nevšímal (nebo se alespoň snažil sám sebe přesvědčit, že je mu něco takového u nevlastní sestry zcela volné), ale jejich nebesky modrá barva vypadala v kontrastu s jejími rudými vlasy prostě famózně. Dokonalá princezna se vším všudy! Stříbrné zdobení na šatech, představující stylizované květiny, už tu nádheru jen podtrhovalo a její plachý úsměv a zářící oči tomu všemu nasazovaly korunu, která jediná jí chyběla k tomu, aby se mohla jít z fleku posadit na trůn a perfektně reprezentovat svou zem. Byla prostě… nádherné, avšak ona sama si svou bezchybností nebyla tak docela jistá…

„Tak co, jak vypadám?“ pípla ustrašeně, když se ticho v ložnici prodlužovalo, a ačkoliv se předtím v koupelně odvážila podívat do zrcadla, nedokázala zodpovědně říct, jestli náhodou nevypadá směšně. Ještě nikdy v životě na sobě neměla tak nákladné šaty, a popravdě řečeno se ani osobně nesetkala s nikým, kdo by takové nosil. V Desátém Světě bylo zapovězeno oblékat se okázale a vyčnívat nad ostatní, zvlášť pokud šlo o svobodné ženy, ale tady na Asgardu taková pravidla nejspíš neplatila. Přesto… ji Lokiho mlčení a nečitelný výraz v tváři lehce znepokojovaly. „No tak, řekni něco,“ požádala ho polohlasně a teprve obavy v jejím hlase ho přinutili se vzchopit.

„Vypadáš… skvěle.“ Víc ze sebe tak rychle nedostal, ale ani okouzlený tón, jaký použil, ji tak docela nepřesvědčil (zvlášť když od něj pro jistotu očekávala spíš nějaké další škodolibé rýpnutí, než skutečný obdiv).

„Vážně? Já nevím… možná jsi měl pravdu, nevím, jestli mi tak docela sedí.“ Nervózně si upravila těsný dekolt, který byl další věcí, na něž nebyla ze svého někdejšího domova zvyklá (v Desátém Světě ženy své vnady nevystavovaly na odiv ani před svými partnery), ale Loki se jen pobaveně uchechtl.

„To byl vtip, sestřičko. Dal jsem si pozor, aby to byla tvá velikost.“

„Opravdu?“ 

„Samozřejmě. Sedí ti skvěle a vážně ti moc sluší!“ prohlásil přesvědčivě a za odměnu se od ní konečně dočkal zářivého úsměvu, jaký mu předváděla jen sporadicky (ale on o něj stál víc, než si byl ochotný připustit). Nicméně vzápětí… se jejich slibně načatý večer, tak jako už mnohokrát, během toho měsíce, který spolu trávili, nepříjemně zvrtl. A bylo to ještě mnohem horší, než kdykoliv dřív!

„Děkuju. Za kompliment i za šaty,“ začala odhodlaně, „jen…“ Znovu viditelně posmutněla a opatrně se posadila zpět na okraj postele, aby mu mohla pohlédnout zpříma do očí. „Je škoda, že mě v nich nikdo kromě tebe neuvidí.“ Dostala ze sebe konečně to, co si plánovala, že mu poví už několik dní, a teď se jí to díky jeho velkorysosti báječně hodilo, ale Loki okamžitě zpozorněl.

„A já ti nestačím, nebo co?“ Ucítil v hrudi nepříjemné bodnutí, které si obratem přeložil jako podezíravost (žárlivost to přeci být nemohla), a nebyl si tak docela jistý, kam touhle nečekanou větou míří. Ona mu to však obratem objasnila a vůbec ho tím nepotěšila!

„Stačí, akorát jsem si říkala… jestli bych třeba někdy nemohla na chvíli ven.“ Dala si záležet, aby to vyznělo neutrálně a nebylo poznat, jak moc jí na tom záleží, jenže to byly marné snahy. Ta naděje, která jí žhnula v očích, se nedala přehlédnout a sálala z ní na míle daleko, ale bohužel… na jeho stanovisku to nic neměnilo. Byl ochotný se jí podřídit v mnoha věcech a ustoupit hodně daleko, pokud to bylo nutné, aby si získal její náklonnost, ale tohle už bylo zkrátka přes čáru. Nemohl jí přeci jen tak dovolit udělat něco, kvůli čemu dnes riskoval problémy doma i na Vanaheimu, jen aby k tomu nemuselo dojít!

 
„Myslel jsem, že jsme se na tvé anonymitě tady v Asgardu dohodli jasně,“ pronesl chladněji, než původně zamýšlel, a Aldrif snadno poznala, že veškerý jeho humor i gentlemanství je pryč. Ach jo…

„Ale já nechci porušit naši dohodu a odhalit někomu svou identitu. Chci jen vypadnout z těchhle komnat. Jenom na chvíli. Půl dne maximálně, víc nepotřebuju! Jen se projdu po městě, nebo třeba někde v zahradách, a zase se vrátím,“ snažila se mu vysvětlit, jak svůj požadavek myslela, ale nebylo to k ničemu.

„Je mi líto, ale nemůžeme riskovat. Kdyby tě někdo poznal…“

„A jak by mě mohl někdo poznat? Naposledy mě tady na Asgardu viděli jako nemluvně, a troufám si říct, že jsem se od té doby poněkud změnila!“ přerušila ho zoufale a nepřestávala mu prosebně hledět do očí (i když jí ve skrytu duše rozčilovalo, že se už zase chová jako nějaký arogantní tyran, který bezvýhradně rozhoduje o jejím osudu). „Slibuju, že nikomu neřeknu, kdo jsem. Kdyby se někdo ptal, tak prostě pracuju v paláci. Služebných jsou tu přeci stovky, kdo by zjistil, že je to lež?“ Modlila se, aby jí dal za pravdu, protože tenhle monolog si připravovala už hodně dlouho a upínala k jeho logičnosti všechny naděje, ale měla smůlu.

„Je to moc velké riziko!“ opakoval tvrdohlavě a ignoroval svůj vnitřní hlas, který mu našeptával, že to ve skutečnosti zní docela rozumně a že neexistuje nic, co by mu skutečně bránilo ji pustit na chvíli na vzduch.

Jedině jeho nedůvěra a paranoia jí stály v cestě (přeci jen ji znal ještě hrozně krátce a pořád si nemohl být jistý, zda proti němu nekuje nějaké pikle, tak jako on proti ní) a pak možná… taky strach. Strach, že už se nevrátí… Strach, že se jí něco stane, a on nebude po ruce, aby jí pomohl… Strach, že udělá nějakou pitomost a všechno to strašlivě zkomplikuje!

 
Ohrozit ho sice nemohla a uškodit jeho krytí by nejspíš nedovedla, ani kdyby se pokusila venku zorganizovat vzpouru, jenže o něco tak banálního tu už dávno nešlo! Sice by si to nikdy nepřiznal, ale ve skutečnosti se vůbec nebál o úspěch svého plánu, ani neměl obavy z toho, že by mu mohla být jako Odinova dcera nebezpečná.

 
Bál se toho, že ji ztratí! Že bude zase sám a bude se probouzet v prázdné posteli a vracet do prázdných komnat. Bylo to bláznivé, sobecké a nehodné jeho osobnosti, a rozhodně to nebylo něco, co by si naplánoval, ale… utéct před tím nedokázal.

 
Mohl to maximálně ignorovat, nebo se tomu dokonce vysmívat, a tvrdit o sobě, že není žádný sentimentální blázen, kterému by za tak krátkou chvíli začalo záležet na objektu jeho mocenských intrik, ale ačkoliv se právě k takovému postupu podvědomě rozhodl, nic to neměnilo na tom, že jednal tak, jak jednal, a pro ni to znamenalo, že se jí rozhodl i přes její viditelnou sklíčenost nevyhovět.

„Promiň, ale už jsem řekl. Nemůžu ti dovolit opustit tyto komnaty.“

„Ale já se tu zblázním nebo unudím k smrti! Připadám si jak zvíře zavřené v kleci!“

„Tohle je myslím docela luxusní klec,“ poznamenal vyhýbavě, avšak docílil jen toho, že se na něj uraženě zamračila.

„Možná, ale pořád je to klec!“

„A co všechny ty věci, které jsem ti věnoval, abys neměla dlouhou chvíli, když knihy už ti nestačí? To pro tebe nic neznamená?“ vzpomněl si na bednu schovanou pod postelí, ale akorát se dotčeně zašklebila. Tohle jí vážně připomínat neměl!

„To jako myslíš ten košík se šitím a skicák a uhly? To jako vážně? Vypadám snad jako domácí puťka, co se vyžívá ve vyšívání a kreslení?!“

„Tady na Asgardu to spousta dívek považuje za zábavu, a nemusí to být jen domácí puťky,“ bránil svůj nepříliš šťastný nápad připomínat jí právě teď něco, co mu v okamžiku obdarování málem hodila na hlavu, ale už předem věděl, že je to marné. Přesto… si mohla jeho péče alespoň trochu vážit! „I tak je to ale něco, co bys měla ocenit. Ne každý se má tak dobře, jako ty tady!“

„No a co? Sám moc dobře víš, že sebevětší luxus ti svobodu nenahradí!“ vmetla mu do tváře něco, co jí před časem, v rámci dalšího sbližování, neprozřetelně prozradil o svém pobytu ve vězeňské cele a definitivně ho tím rozzlobila. Nevděčnost byl ochotný do jisté míry tolerovat, ale rozhodně neměla právo zneužívat proti němu soukromé záležitosti, které jí sám dobrovolně prozradil!

„Já to vydržel celý rok a nezbláznil jsem se! Ty tu jsi sotva měsíc a vyvádíš jako umanuté děcko, takže konec debaty! Nikam nepůjdeš a basta. A nenuť mě litovat, že jsem ti dal takovou volnost…“ Znělo to tvrdě a nekompromisně (a taky trochu necitelně, i když to byl všechno spíš odraz paniky, kterou v něm její přání vyvolalo) a Aldrif by nejradši do něčeho kopla (nebo spíš do někoho).

Už už začínala doufat, že se jí její plán daří a začíná mu na ní vážně záležet (což bylo nečekaně příjemné a dávalo jí to naději, že by možná v jejich další spolupráci mohlo jít o skutečné přátelství a spojenectví založené na pravdě, a ne na lži a manipulaci), ale teď se jí její iluze rozsypaly jako domeček z karet. Rozbil jí je doslova na padrť a ublížil jí tím natolik, že ke slovu přišlo její impulzivní chování a ona vztekle pohodila hlavou a beze slova zmizela v koupelně, kde se urychleně převlékla do starých šatů a ty nové mu po návratu do ložnice teatrálně hodila k nohám.

„Fajn! Když jsem i nadále tvůj vězeň, je pro mě něčeho takového škoda!“ zasyčela ledově, a než se nadál, odkráčela do vedlejšího pokoje, kde se uraženě stáhla ke krbu.

„Ale no tak! To snad nebylo nutné…“ Vydal se i s odhozenými šaty za ní, aby zabránil případné hádce, ale Aldrif neměla po tom všem chuť na žádnou další debatu, a navíc se potřebovala vzpamatovat z nepříjemného zklamání. Po tak slibném začátku se jí svým otevřeným odporem a nedůvěrou dotkl tak bolestivě, že raději zvolila cestu pasivního odporu a notnou dobu nijak nereagovala ani na to, že jí šaty váhavě vrátil a opakovaně se snažil dostat z ní alespoň pár slov. „Mohla bys se mnou, prosím, komunikovat?“ pokoušel se nedat na sobě znát, jak moc mu její mlčení vadí, ale tvrdohlavě v něm pokračovala a zlostně upírala oči do plamenů. „Moc dobře víš, že jsem to tak nemyslel. Nejsi můj vězeň.“

„A co jsem jiného, když mě odtud nepustíš na krok?“ ozvala se konečně, ale oči od divoce praskajícího dřeva raději neodtrhla. Neměla chuť se na něj dívat!

„Jsi má nevlastní sestra. A taky… můj host.“

„Hosté můžou kdykoliv odejít, pokud vím. Já ne.“

„Odejít? To snad nemyslíš vážně! Vždyť ty sama jsi odsud nikam nechtěla! Já ti tu šanci dal hned na začátku, vzpomínáš?“ vpálil jí bez milosti, protože tohle už byl vážně vrchol opovážlivosti a číše jeho trpělivosti už zase pomalu přetékala a nemohl uvěřit tomu, jak rychle se celý slibně vyhlížející večer zvrtl. „To tys mě prosila, abys směla zůstat, a teď, když jsem ti prozradil takovou spoustu důležitých věcí, chceš najednou pryč, a divíš se, že tě nechci pustit?“

„Ale já…“

„Proč bych, sakra, měl?!“

„Protože se tu dusím, proto! A ´zůstat´ přeci neznamená neopustit až do smrti tyhle komnaty, proboha!“ ohradila se ostře a vší silou se snažila zadržet vzteklé slzy, které se jí draly do očí. Přeci před ním nebude plakat! To by mu akorát nahrála do karet. „Myslela jsem, že nám to společné soužití docela funguje, ale asi jsem se spletla, když je pro tebe tak nepředstavitelné, že bys mi chvíli věřil.“

„Tohle přeci není věc důvěry, Aldrif! Funguje nám to, protože o tobě nikdo neví! Je to tak pro nás pro oba bezpečnější.“

„Pro oba? Ts, klidně rovnou řekni, že pro tebe! Já chci jen na chvíli ven, na vzduch a mezi zdejší lidi, které vůbec neznám. O nic jiného nejde a absolutně žádné reálné nebezpečí mi nehrozí. Jenže ty mi nevěříš, že se vrátím, o tom to celé je! Myslíš si, že tě chci… odhalit, nebo dokonce svrhnout, nebo tak něco! Jsi paranoidní a všechny soudíš jen podle sebe!“

Ani netušila, jak velkou pravdu právě vyslovila, protože jí emoce i přes obrovskou snahu a mnohaletý tréninky zatemnily úsudek, a všechno, co řekla, tudíž vyznělo jejím vlastním uším poněkud hystericky, ale vzít zpátky to už nemohla. A ani nechtěla, protože se jí právě přestalo dařit blokovat příval slz, a to ji definitivně zlomilo.

 
„Je mi z tebe zle!“ dodala nenávistně, rozzlobená na něj i na sebe, a jemu s ní právě došla trpělivost. Sice ho někde hluboko mrzelo, že ji rozplakal, ale momentálně v něm převládalo jeho mnohem méně citlivé já, a slyšet z jejích úst zevrubný popis svých pečlivě skrývaných obav by se dotklo i mnohem méně domýšlivého jedince, než byl on!

 
Zvlášť když měl dnes za sebou tak náročné vyjednávání, které musel absolvovat jen a pouze kvůli ní! Kdyby neexistovala, nezanedbával by své královské povinnosti, a kdyby ji mohl jen tak pustit ven, nemusel zakazovat využití armády na Vanaheimu. Takže… to byla vlastně celé její vina!

„Fajn! Když je ti ze mě zle, tak už se nemáme o čem bavit! Ale na nějaké procházky venku prostě zapomeň, o tom už odmítám kdykoliv znovu diskutovat!“

 
„Jak si přejete, vaše výsosti!“ vřískla nepříčetně a znovu vší silou mrskla svými novými šaty o zem. Původně je tedy chtěla hodit do krbu, ale na poslední chvíli jí jich přišlo líto (přestože si nedokázala představit, že si je ještě někdy znovu oblékne). Lokimu to ale jako čin čirého opovržení bohatě stačilo!

„Ano, přeju! A buď ráda, že ti příště místo nějaké další pozornosti nepřinesu nová pouta! A jestli se ti to nelíbí, tak si klidně jdi, ale už se nevracej!“ uzavřel při pohledu na odmítnutý dárek, na jehož předání se tak těšil, a zbytek večera včetně večeře, které se sotva dotkli, tak proběhl v demonstrativním tichu, jež bylo pro oba nevítanou novinkou. Sice se hádali skoro pořád, ale ještě nikdy spolu nepřestali mluvit na tak dlouhou dobu, natož aby šli spát v prostředí hluboké vzájemné nevraživosti a ani si nepopřáli dobrou noc. Nyní však takové situace nastala, a jelikož byli oba stejně tvrdohlaví, vydrželi to i přes nepříjemné pocity, které z toho pro ně pro oba plynuly, až do rána (a vlastně ještě mnohem déle).

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (9. kapitola):