OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (46. kapitola)

22.09.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 803×

„Pokud už nic nepotřebujete, madam, rád bych šel domů. Nanna na mě čeká,“ naznačil Baldr, když společně s Lokim doprovodil Aldrif do jejích komnat, a ona mu po tom náročném dni, plném oslav v sirotčinci, ochotně dala na zbytek večera volno.

„Jistě, jen běž. A pozdravuj ji ode mě.“ Propustila ho za jeho snoubenkou a sama se odebrala do ložnice, kde její nevlastní bratr mlčky hleděl z okna do houstnoucí tmy a zdál se být zcela duchem nepřítomný. Dokonce si ani nesundal masku, pod níž celý den úspěšně skrýval svou tvář, a to považovala za zlé znamení. „Ty… se na mě pořád zlobíš?“ oslovila ho váhavě a jeho nesoustředěnost a zdánlivá netečnost ji lehce vyváděly z rovnováhy.

Už od okamžiku, kdy opustili prostory sirotčince, jí připadal podivně zamlklý a zamyšlený, a to (alespoň podle ní) nevěsilo nic dobrého. Loki však myslel na úplně jiné věci, než na jejich krátkou výměnu názorů, která mu kupodivu otevřela oči a dokázala, že Aldrif má ty nejlepší předpoklady stát se všemi milovanou a uctívanou panovnicí. 

„Cože? Ne! Ovšemže ne. Proč bych měl?“ 

„Kvůli tomu, že jsem zrušila Odinovy rozkazy.“ Posadila se na postel a roztržitě hladila Fenrira, který na ni nepřestával vyskakovat a vyvádět, jako by ji neviděl celé měsíce.

„Ale ne, to už jsme si snad vyříkali.“

„Taky doufám, ale přijdeš mi rozzlobený.“ Natáhla k němu ruku, aby ho přilákala k sobě, a on se s povzdechem spustil vedle ní na lůžko a konečně si sejmul sametovou škrabošku.

„Nejsem rozzlobený, jen o něčem přemýšlím.“

„A mám chtít vědět o čem?“ Položila mu hlavu na rameno, aby mu dala najevo, jak moc jí celý den chyběla jeho bezprostřední blízkost. „Nebo je to pro neposlušné princezny tajemství?“

„Ale není,“ pousmál se jejímu něžnému popíchnutí a roztržitě ji pohladil po vlasech. „Jen nevím, zda se ti to bude zamlouvat.“

„Aha…“

„Jde totiž o naši budoucnost.“ Vtiskl jí polibek na čelo a jemně odstrčil vlčí mládě, které se jí nepřestávalo sápat na klín. Chystal se s ní probrat něco důležitého a nechtěl, aby ji ten chlupatý nezbeda zbytečně rozptyloval.

„Vážně? Tak povídej,“ vybídla ho netrpělivě a pro jistotu se k němu nepřestávala tulit.

Už dávno totiž vytušila, že ho její blízkost uklidňuje (ostatně na tom byla velmi podobně a nemoci ho celý den sevřít v náručí jí připadalo jako hotové peklo), a preventivně se rozhodla chovat, jako by šlo o něco nepříjemné. Tak docela pravda to ovšem nebyla…

„Jedná se o tvou korunovaci,“ pronesl zadumaně a její povytažené obočí ho přimělo po chvilce ticha nejistě pokračovat. Musel jí to říct, tak proč to neudělat hned? „Myslím, že po dnešku už bychom ji neměli déle odkládat,“ dodal o něco pevnějším hlasem, ale jen na něj šokovaně vytřeštila oči.

„Proč?!“

„Protože jsi dnes na tom nádvoří měla pravdu, ti lidé tě zbožňují, a to, co jsi dnes provedla, a jak ses postavila Odinovu sobeckému rozhodnutí, jejich obdiv jen prohloubilo.“ Neříkalo se mu to snadno, protože tím vlastně popíral své vlastní výhrady, jimiž ji v sirotčinci zasypal, ale pokud chtěl zrealizovat svůj nový troufalý plán, neměl na výběr. Aldrif však nemohla uvěřit svým uším…

„Ale… říkal jsi přeci, že mi to, co se dnes odehrálo, může uškodit.“

„To ano, ale jen ve vyšších kruzích, a ty jsou prozatím oproti obyčejnému asgardskému obyvatelstvu v menšině, takže…“ doufal, že se sama dovtípí, ale tvářila se dost nechápavě, a proto s povzdechem pokračoval. „Takže bychom toho měli využít a korunovat tě co nejdřív. Dokud za tebou stojí asgardský lid a je ochoten tě přijmout za svou královnu a zapomenout na Odina. A k tomu nebyla nikdy lepší příležitost než nyní, kdy jsi zpochybnila otcovo rozhodnutí, a přesto se nesetkala s odporem,“ vysvětloval trpělivě, ale pořád si nebyla jistá, co vlastně naznačuje. Nebo spíš… odmítala připustit, že by skutečně chtěl celý jejich plán tak dramaticky urychlit!

„Počkej, to jako myslíš… Že by měl Odin v očích veřejnosti upadnout do spánku bohů už teď?!“ Třeštila na něj oči, jako by ho viděla poprvé v životě, ale trefila hřebíček na hlavičku.

„Ano! Přesně to tím myslím!“

„Ale to… přeci nejde. Je to moc brzy! Jsem oficiální asgardskou princeznou teprve necelý měsíc, a to… to je moc málo!“ Nedokázala si představit, jak by ji tak rychle mohla zdejší říše pasovat svou vládkyní, ale Loki si stál za svým. Znal zdejší obyvatele celý svůj život a nikdy si nebyl jejich postojem jistější než nyní!

„Na tom, jak dlouho tě znají, vůbec nezáleží! Důležité je, že tě milují a věří, že jsi Odinova prvorozená dcera a jejich korunní princezna, které se rozhodl předat trůn. Nic víc není k jeho vystřídání třeba…“ Byl si stoprocentně jistý, že má pravdu (nebo se alespoň snažil sám sebe přesvědčit, že to tak je), a čím víc o tom uvažoval, tím nadšenější z vyhlídky okamžitého ukončení téhle nedůstojné šarády, která Aldrif dle jejích vlastních slov ubližovala, byl.

Čím dříve se definitivně zbaví Odinova stínu, tím líp pro ně pro oba. Teď, když vymyslel způsob, jak být Aldrif neustále nablízku i bez Odinovy podoby, už mu nic nestálo v cestě. Už nechtěl být král… Ne ten falešný, kterého z duše nenáviděl a kterým jeho jediná láska tak mocně pohrdala. Chtěl být rádcem právoplatné královny, kterou všichni zbožňovali a které po právu patřil zdejší trůn, a čím dřív tento post získá, tím se bude cítit líp (už kvůli tomu, co zažil, když prodělal onu nepříjemnou zástavu srdce, která ho přiměla dívat se na spoustu věcí z úplně jiné perspektivy)!

„No tak, o tohle nám přeci celou tu dobu jde. Zbavit se tvého otce a dosadit tě na jeho místo!“ dodal nedočkavě, ale nevypadala, že by byla urychlení celé téhle nešťastné záležitosti příliš příznivě nakloněna. Sice počítala s tím, že k ní někdy dojde, a vzhledem k Lokiho zdraví by bylo samozřejmě lepší neotálet a nenutit ho se neustále vydávat za Odina, ale i tak nebyla připravená, že do toho půjdou už teď. Předpokládala, že to bude tak za měsíc… nebo spíš za dva, nebo za tři, až se naučí vše potřebné!

„Já nevím, přijde mi to ukvapené. A navíc… si nedokážu představit, jak to celé zrealizovat tak, aby nedošlo k žádným malérům!“ Pořád si nebyla jistá, jak chce Loki celou tu šarádu provést, aniž by riskoval jejich životy, ale na tohle měl připravenou odpověď, na níž v duchu pracoval už od okamžiku, kdy mu v sirotčinci došlo, že teď, nebo nikdy! Plánované uložení ke spánku bohů, které původně plánovali, nejspíš nebylo nejideálnějším nápadem (mělo příliš rizik).

„Věř mi, mám všechno detailně promyšlené, a dokonce už vím, i kdy bude nejbezpečnější Odina definitivně odstranit!“

„Kdy?“

„Příští týden!“

„Už?“ Při pomyšlení na to, že už jim zbývá jen sedm dní, během kterých nebudou riskovat své životy a třást se hrůzou před případným prozrazením jejich komplotu (který by zdejší lidé spíš označili slůvkem „vlastizrada“), jí naskakovala husí kůže. Ale on jen horečně přikývl, jako by to byla ta nejúžasnější věc na světě.

„Ano! Přesně za týden se máš přeci znovu dostavit do sirotčince, aby ses konečně mohla podívat dovnitř, a to se nám perfektně hodí!“

„Proč?“

„Protože bude pro tebe i pro mě mnohem lepší a bezpečnější, když budeš mít během Odinova usínání neprůstřelné alibi, a pro jistotu se nebudeš ani nacházet v jeho blízkosti! Věř mi, sám jsem byl jednomu jeho kolapsu přítomen, a přestože to bylo ještě v době, kdy mě každý považoval za jeho oddaného syna, který by mu nikdy neublížil, někteří úředníci se na mě dívali, jako bych za to mohl! A toho tě milerád ušetřím,“ otřásl se při vzpomínce na dávnou příhodu z asgardského trezoru a tomu, co po ní následovalo a co ho postupně přivedlo až sem, a něžně ji vzal za obě ruce. „Mimo palác budeš v bezpečí před jakýmkoliv podezřením, a zatímco se budeš v klidu věnovat dětem ze sirotčince, já se o všechno postarám a ty pak už jen přijmeš nabízený trůn.“

„No dobře, to zní moc hezky, ale… jak si to celé vlastně představuješ v praxi?“ Stále jí nešlo na rozum, jak chce sám zvládnout nepozorovaně přestěhovat Odinovo tělo z bloku „X“ do královské ložnice, ale tvářil se, jako by nešlo o žádný zásadní problém.

„Jednoduše. Zatímco ty vyrazíš v Baldrově doprovodu do sirotčince, já na sebe vezmu Odinovu podobu a nechám se vidět v trůnním sále, z něhož se však během pár minut omluvím s tím, že se necítím dobře a jdu si odpočinout do svých komnat,“ vysvětloval zaníceně a Aldrif napjatě naslouchala každičkému jeho slovu. „Ještě před odchodem však pověřím některého z úředníků, aby se asi tak za hodinu dostavil do mých komnat, že společně v soukromí dokončíme, co jsme v trůnním sále začali, k čemuž už ovšem nikdy nedojde. Vybraný úředník totiž nalezne v Odinových komnatách už jen jeho nehybné spící tělo, které tam během oné hodiny nenápadně přemístím.“ Naznačil rukama výmluvné gesto výměny, a když se ho otázala, jak hodlá překonat stráže ve vězení, jen se nepatrně pousmál. „K tomu by mělo stačit, abych se jako jeden z generálů vydal do podzemí a tvrdil, že mám vystřídat strážného, který bude hlídkovat před Odinovou celou. Nemyslím si, že po tom, co byl jeho předchůdce nalezen mrtvý a viník nebyl nikdy dopaden, se bude nějak aktivně bránit vystřídání.“ Na pár vteřin se odmlčel, protože nemohl přehlédnout stín smutku, jenž jí při vzpomínce na zmařený život nebohého žalářníka probleskl v očích, ale pak rychle pokračoval (na truchlení nad cizím mužem nebyl čas). „No, ehm, jak říkám, až strážný odejde, vezmu Odinovo tělo a pod příkrovem iluzí, které mě skryjí před všetečnýma očima hlídek, mimochodem dost neschopných, ho přestěhuju tam,“ ukázal palcem směrem ke královským komnatám. „Neměl by to být problém, protože vím, kde se budou nalézat hlídky, a až zdárně projdu palácem a dorazím na místo, budou tam na mě už čekat Fulla s Idunn, které zajistí, aby se tvůj tatíček v žádném případě nemohl probudit. Teď ani v budoucnu, až bude tak, jako v minulosti, umístěn spící do některé z uzavřených komnat. Fulla prý ví, jak na to, a když se k tomu přičte ještě Idunnin léčitelský talent, nebude mít Všeotec šanci.“

„Ale co bude pak?“ vyhrkla zcela pohlcená jeho sugestivním líčením, podle kterého vypadal celý riskantní plán jako úplná hračka, a jeho bezstarostné pokrčení rameny ten dojem ještě umocnilo. 

„Co by bylo? Fulla s Idunn zmizí tak, aby je nikdo neviděl, já také a voilá… Úředník, který dorazí do komnat, aby s Odinem probral kralování, najde svého krále v bezvědomí, zalarmuje stráže, léčitele i místokrále, a já v nastalém zmatku proklouznu z paláce a připojím se k tobě v sirotčinci, takže až ti delegace z paláce přijde oznámit tu smutnou novinku o tvém otci, nikoho ani ve snu nenapadne tebe nebo tvůj doprovod z něčeho podezírat. Bude to vypadat, že Odin byl natolik vyčerpán, že upadl do spánku bohů zcela sám a bez cizího přičinění, a cesta k trůnu bude volná,“ uzavřel nadšeně a Aldrif trvalo několik minut, než si vše, co řekl, patřičně srovnala v hlavě.

Znělo to docela nadějně a hlavně promyšleně, a ji napadala jen jedna jediná věc, která by mohla hladký průběh celé akce narušit (když ovšem pominula nějaký neočekávaný zádrhel, jako byl nespolupracující strážný nebo selhání Fully a Idunn).

„No dobře, ale co můj údajný druhý osobní strážce? Nebudou se po něm v sirotčinci shánět, když se mnou dorazí jen Baldr? A pokud jim řeknu, že se mnou dnes nemohl přijít, nebude podezřelé, že zmizel přesně na tu dobu, po kterou král upadal do bezvědomí?“ obávala se, že našla slabinu jeho plánu, ale místo zamyšlení se rozzářil, jako by ho něčím neskutečně potěšila.

„Hm, chytrá poznámka,“ pochválil ji jako učitel pozornou žačku a něžně jí políbil hřbet ruky. „Ovšem to by mohl být problém, pokud bys narazila na někoho pozorného, kdo by se na tvého maskovaného strážce dotazoval, ale jelikož jsi mi říkala, že jsi udělala další pokrok v magii…“

„Ano, to jsem udělala!“ přerušila ho prudce, pyšná na své schopnosti, které nejspíš k nastartování potřebovaly nějaké tvrdé nakopnutí, za něž jim posloužila jeho klinická smrt, a on spokojeně přikývl.

„Výborně! Pak ti jistě nebude dělat problémy stvořit iluzi svého druhého srážce a udržovat ji tak dlouho, dokud se k tobě nepřipojím a nikým nepozorován ji nevystřídám, ne?“ 

„Ahá…“ Ani náhodou by ji taková geniální a jednoduchá lest nenapadla, a musela uznat, že Loki má vážně na podobné věci talent. Vytvořit něčí iluzi nebylo tak složité, jak si zprvu myslela, a když to poslouží jejich záměrům… udělá vše, co bude v jejích silách! „To určitě problém nebude!“ prohlásila se vztyčenou hlavou a tentokrát si za to vysloužila polibek na tvář.

„V tom případě nám už nic nestojí v cestě a za týden touhle dobou…“ pevně ji k sobě přitiskl a zamilovaně jí pohlédl do očí, „už budeš asgardskou královnou a Odin bude z našich životů definitivně pryč!“

„Pokud to všechno vyjde…“

„Vyjde to!“ Vypadal, že by byl za svou pravdu ochotný strčit ruku do ohně, a ona se rozhodla mu věřit a na znamení své důvěry ho vášnivě políbit (což se jim nakonec protáhlo na několik dlouhých minut, během kterých na trůn úplně zapomněli).

Konec konců, kdo jiný než mistr triků a geniální lhář Loki Laufeyson mohl dokázat zrealizovat něco tak troufalého, jako byl nenápadný státní převrat, kterému budou všichni obyvatelé Asgardu nakonec nadšeně tleskat? Nikdo, a ona už vůbec ne! Zbývalo jen vydržet celý týden a pak, až dojde na lámání chleba, nic nepokazit. A to by po tom všem, co už spolu prožili (a přežili), snad neměl být problém…

-o-

„Tak který střih se vám líbí víc?“ váhala Nanna nade dvěma návrhy svatebních šatů, ale Aldrif, která se jí sama nabídla, že jí s výběrem pomůže, měla v hlavě úplně jiné věci. Seděly spolu na soukromé terase náležící k jejím komnatám a její myšlenky, v předvečer druhé návštěvy sirotčince, neustále utíkaly k Lokiho plánu na definitivní odstranění Odina, který se chystal nazítří zrealizovat. Bylo to tak… riskantní a nebezpečné (ještě mnohem nebezpečnější než prožitý týden, během kterého museli oba opakovaně hájit před šlechtici a úředníky její rozhodnutí ohledně sirotčince, které vyvolalo v paláci nemalé pozdvižení), že ať se snažila sebevíc, nedokázala se odpoutat od tragických úvah, které jí neustále vířily utrápenou myslí. Sama sice zítra nemusela dělat vůbec nic, jen odejít z paláce a vrátit se, teprve až bude po všem, ale její nevlastní bratr i Nannina rodina se měli ocitnout ve smrtelném nebezpečí, a to ji děsilo natolik, že se jí hrdlo svíralo úzkostí.

„Já nevím, oboje jsou krásné,“ vykoktala nesoustředěně a Nanna s povzdechem odložila náčrtky, které si sama nakreslila, a povzbudivě ji pohladila po paži.

„Nebojte se, zítra všechno dopadne tak, jak má.“ Nebylo pro ni těžké odhalit, na co její paní myslí (sama měla tak trochu obavy z role, kterou měly hrát její matka babička), a když Aldrif vděčně přikývla, raději se vrátila zpět k plánování svého a Baldrova velkého dnu, který měl proběhnout už za pár týdnů. Nemělo smysl se zbytečně stresovat, když ani jedna z nich netušila, co všechno se může zítra pokazit, a svatební přípravy, které jim snad oběma pomohou přijít na jiné myšlenky, se samy nezařídí! „No tak, které z těch šatů si mám dát ušít? Nejradši bych si je samozřejmě spíchla sama, ale to prý nosí smůlu.“ 

„Vážně?“

„Ovšem. Říká se, že kolikrát nevěsta píchne jehlou do látky svého svatebního šatu, tolik slz v manželství vypláče a ještě si zašije cestu ke štěstí.“ Potěšilo ji, že se Aldrif konečně o něco zajímá a už není tak příšerně bledá jako před chvílí, a její paní skutečně zpozorněla. O asgardské svatbě a zvycích s ní spojených nevěděla zhola nic a možnost dozvědět se něco nového rozhodně uvítala. Snad jí to pomůže vyhnat z hlavy ten zítřejší cirkus.

„To jsem nevěděla, a co ještě jako nevěsta nesmíš dělat?“ Naklonila se k Nanně o něco blíž, což její služku viditelně potěšilo a přimělo pustit se do detailního vysvětlování.

„Hm… Tak například se nesmím cestou k oltáři dotknout země, aby mi neuškodili zlí duchové. Ne že bych na ně věřila, ale je to přísně dodržovaná tradice. A ze stejného důvodu musím mít na hlavě věneček z živých květů jako symbol čistoty a tvář musím mít zakrytou závojem, který smím odložit až po obřadu,“ vypočítávala jednotlivé body, které musela dodržet každá asgardská dívka vstupující do svazku manželského, a Aldrif jí pozorně naslouchala.

„To je zajímavé…“

„Ano. A ještě pokud jde o ty šaty, tak ty nesmí být došité dřív než v předvečer svatby, a Baldr mě v nich smí vidět až na obřadu. A musí mít přesně předepsanou barvu, samozřejmě…“

„Bílou, ne?“ přerušila ji s tím málem svatebních informací, které měla nastudované z knih, ale Nanna se smíchem zavrtěla hlavou.

„Ne, bílá se na Asgardu nepoužívá. Ta je charakteristická pro jiné světy. My tu používáme jasně žlutou jako symbol radosti a červenou, která má přinést novomanželům štěstí a lásku.“

„Žlutou a červenou?“ Nedokázala si dost dobře představit nevěstu v tak kontrastních barvách, a když se vzápětí dozvěděla, že stejná pravidla se týkají i družiček a ostatních svobodných žen, aktivně se účastnících obřadu, jejichž šaty musí být co nejpodobnější nevěstiným (aby zmátly další zlé duchy a nepřející záhrobní bytosti), nemohla se dočkat, až ten dav rudožlutých dívek uvidí. A to ještě netušila, že se bude celá tahle tradice týkat i jí…

„Ano, a já… bych si moc přála, abyste vy, má paní,“ začervenala se Nanna a naléhavě jí pohlédla do očí, „byla jednou z těchto mladých žen účastnících se obřadu. Pro mě i pro Baldra by totiž byla ohromná čest, kdybyste nás mohla oddat právě vy.“

„Já!“ nemohla uvěřit svým uším a na pár vteřin dokonce zapomněla na to, co jí druhý den čeká. „Proč já?! Já přeci… nejsem kněz ani oddávající úředník!“ 

„To ne, ale jste princezna a v den naší svatby už budete dokonce královnou. A k nezadatelným právům hlavy státu patří na Asgardu i možnost oddávat vyvolené páry. Je to obrovská pocta jak pro snoubence, tak pro jejich rodiny, a já… bych vás tímto chtěla o ni požádat. Ne kvůli sobě, ale kvůli Baldrovi a mé rodině. Pochopte, když se vdávala má matka, patřila mezi nežádoucí osoby, které nesměly králi přijít na oči, ale teď… se všechno změnilo, a ona by byla jistě nadšená, kdyby její dceru oddávala Odinova dcera a smazala tak všechny křivdy, které její otec napáchal na naší rodině.“ Bylo na ní znát, že jí na tom hodně záleží, a Aldrif, ač zděšená tak obrovskou zodpovědností, o které nevěděla ani to nejmenší, jí prostě nemohla říct „ne“.

Dlužila to jí i její rodině, a pokud to pro ně tolik znamenalo a mohlo jim to pomoci získat ještě víc úcty a respektu, který si rozhodně zasloužili, musela se přemoct a souhlasit. O nic tak hrozného přeci nešlo. Jak mohlo být složité někoho oddat? Určitě mnohem méně, než se dostat na trůn!

„Pokud zítra vše dopadne, tak jak má, a já se opravdu stanu královnou… ráda to pro tebe i tvého snoubence udělám. Zasloužíte si to,“ prohlásila slavnostně a Nanna se doslova rozzářila nadšením. 

„Děkuju! Baldr bude mít určitě ohromnou radost a matka s babičkou taky. A jeho rodina… Opravdu mnohokrát děkuju, madam!“ Vypadala, jako by se jí právě splnilo celoživotní přání, a Aldrif se musela jejímu nadšení smát.

„Nemáš zač. A neříkej mi pořád madam, víš, že to nemám ráda. Co kdybys mi zkusila říkat jménem? Alespoň v soukromí?“ navrhla váhavě a Nanna na ni šokovaně vykulila oči. Ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že by po ní někdy králova dcera chtěla, aby ji oslovovala jménem, ale i když se ihned začala bránit a tvrdit, že je to nevhodné, Aldrif byla neoblomná.

„No dobrá, zkusím to, ale… opravdu jen když budeme sami, mad… ehm, Aldrif,“ opravila se rychle a raději znovu sáhla po návrzích šatů. „Takže… které? Tyhle, nebo tyhle?“ ukázala oba modely a Aldrif nakonec po krátkém váhání ukázala na šaty s holými rameny, splývavou sukní a širokými zvonovými rukávy sahajícími téměř až k zemi. 

„Rozhodně tyhle!“ Připadaly jí mnohem hezčí než poměrně nudný model s rozšířenou sukní, jaké se na Asgardu nosily běžně, a Nanna souhlasně přikývla.

„Také jsem si říkala, že jsou mnohem hezčí. V zářivě žluté barvě s rudým zdobením budou určitě vypadat skvěle! A ty podobné, které budou náležet družičkám a vám jako oddávající určitě také. Jen jestli na ně na všechny budeme mít peníze… Šaty pro nevěstu i ostatní přímé účastnice obřadu musí zaplatit rodina nevěsty, ženichova dle tradice přispívat nesmí, jen na další výdaje,“ povzdechla si při vzpomínce na astronomické ceníky palácové švadleny, u které si chtěla nechat modely ušít, ale Aldrif jen bezstarostně mávla rukou. 

„S tím si vůbec nelam hlavu. Já k rodině ženicha nepatřím, takže ti jako tvá paní a princezna, která jednu z těch rób nakonec oblékne, ráda přispěju!“

„Ale to… nemůžu přijmout, madam!“

„Aldrif! A ovšemže můžeš! Je to mé přání…“ Nemínila s ní o tom diskutovat, protože peníze byly vážně tím posledním, co by ji zajímalo, a Nanna po krátkém vzpírání uzarděle souhlasila.

„Tak dobře, ale žádné další peníze od vás ani od vašeho nevlastního bratra nechceme! Úplně nám bude stačit, když se oba zúčastníte a vy povedete obřad.“ Zářila jako sluníčko, a když se o několik minut později objevili Loki s Baldrem, kteří jako princeznini osobní strážci zařizovali vše potřebné k její zítřejší cestě do sirotčince, chvatně složila vybraný náčrtek a s tajemným úsměvem věnovaným svému snoubenci si ho zastrčila do dekoltu. A Aldrif jí její rozechvělost, s jakou Baldra složeným pergamenem škádlila, upřímně záviděla, protože ji místo svatby čekalo pořádné drama, a to nikoliv za několik týdnů, ale už za pár hodin!

-o-

„Hlavně nebuď nervózní, nikdo na tobě nesmí poznat, že se něco děje, jasné?“ domlouval jí Loki těsně před tím, než se chystala v Baldrově doprovodu vyrazit dolů do salonku, kde se stejně jako před týdnem měla sejít s jednotkou doprovázející ji do sirotčince, ale Aldrif se třásla jako osika a stěží vnímala, co jí říká. „No tak? Posloucháš mě vůbec?“

„Ne… tedy, ano… ano, ovšemže tě poslouchám!“ Vypadala tak ztraceně, že se na ni ani nemohl zlobit, a raději ji místo výčitek jemně pohladil po obou pažích.

„Pššt, jen klid. Všechno dobře dopadne…“

„Co když ne? Co když… tě chytí!“

„Nechytí mě.“

„Ale co když ano?“ Snažila se nebýt hysterická, ale bylo to marné. Už spolu prožili tolik ošemetných situací, které mohly skončit tragédií (a málem tak také skončily), a přestože tohle měla být na dlouho dobu poslední podobně nebezpečná akce, která jim mohla vynést perzekuci, o to víc se bála, že nevyjde. Že se v poslední chvíli něco pokazí a ona přijde o Lokiho i o svůj nárok na trůn, na který si až překvapivě rychle zvykla a přijala ho za svůj.

Nechtěla ztratit svou lásku i svůj lid, který na ni spoléhal, a představa, že by měla být znovu nenáviděná a zavržená… Ne! To by nezvládla. Už to znovu nechtěla prožít! Ne teď, když okusila, jaké to je být oblíbená, milovaná a žádaná! 

„Prosím… slib mi, že budeš opatrný!“ vzlykla zoufale, a než se nadál, vrhla se mu kolem krku tak prudce, až ho málem porazila.

„Ovšemže budu, lásko. Ale teď už musíš jít…“ Pokoušel se vymanit z jejího sevření, které mu znemožňovalo se pořádně nadechnout, a nakonec mu musel pomoci Baldr, kterého k sobě úpěnlivým pohledem přivolal.

„Madam? Už je čas,“ položil Aldrif ruku na rameno a jeho uklidňující úsměv ji nakonec přesvědčil, aby Lokimu vtiskla poslední zoufalý polibek a konečně ho propustila.

„Miluju tě!“

„Já tebe taky, miláčku. A za pár desítek minut jsem u tebe, neboj. Ty si užívej děti ze sirotčince, nezapomeň na iluzi, kterou musíš udržet, a dávej na sebe pozor. A ty,“ ukázal přísně na Baldra, „mi za ni ručíš, jasné? Jestli se jí něco stane, tak si mě nepřej!“ Zjemnil svou výhrůžku úsměvem, a když mladík odhodlaně přikývl, mlčky sledoval, jak vede jeho neustále se otáčející sestru pryč a snaží se do ní hučet něco povzbudivého, co by dost možná potřeboval slyšet i on sám.

Sice to byl všechno jeho plán, ale… vážně by teď ocenil, kdyby ho někdo poplácal po rameni a řekl mu, že to bude dobré. Nikdo takový však po ruce nebyl (ani ten Fenrir, který by mu nadšeným olizováním obličeje jistě dodal odvahu, kdyby ovšem nebyl hned po ránu svěřen do péče Nanně, která se měla během celé akce raději od své paní i své rodiny držet dál), a tak si musel poradit sám. 

Před vyděšenou Aldrif se totiž o svých vlastních pochybách neodvažoval ani slůvkem zmínit, a dobře udělal! Kdyby přiznal, že i on má z blížící se výměny strach, nikdy by ji nedostal z paláce, ale takhle… Takhle byla v bezpečí a na něm bylo, zda v něm jako budoucí královna i zůstane, nebo skončí v žaláři jako zrádkyně a podvodnice. No… tak do toho!

S hlubokým očistným nádechem na sebe vzal Odinovu podobu, a když za ohybem chodby dozněly kroky Aldrif a jejího strážce, vydal se opačným směrem, aby vykonal ještě jednu poslední věc, kterou si jako král Asgardu předsevzal. Bylo toho… ještě hodně, co chtěl stihnout, ale spokojil se s tím, že bude Aldrif radit, jak se má jako novopečená královna chovat, a od většiny svých plánovaných činů upustil, ale tohle… tohle musel udělat sám! Tedy… Odin to musel udělat sám!

Povzdechl si, když míjel jednu z hlídek, která se mu uctivě klaněla, a při pohledu na tu pokoru ve vojákových očích, o kterou měl již brzy přijít, se celý otřásl hrůzou. Ani ve snu by ho nenapadlo, jak těžké bude se v dané situaci s královskou funkcí rozloučit (naivně se domníval, že když půjde o předání žezla Aldrif, udělá to rád a bez jakékoliv žárlivosti), ale teď už by nemohl couvnout, ani kdyby chtěl. Byla to otázka života a smrti (s jeho stavem doslova a do písmene) a Aldrif si své právoplatné postavení zasloužila (dost možná víc než on). Ale ještě dřív, než bude muset čelit tomu rozhodujícímu okamžiku, kdy dobrovolně opustí svůj celoživotní sen, potřeboval udělat jednu poslední věc… 

Velmi… symbolickou a z určitého úhlu pohledu dost nepříjemnou osobní věc, která mu měla v budoucnu paradoxně přinést štěstí, jež si donedávna ani nedovedl představit a kterou bylo třeba posvětit královskou pečetí a Odinovým oficiálním podpisem (který se naučil falšovat už dávno). Bez něj by dle zákona nemohl přistoupit k něčemu, o čem uvažoval už dost dlouhou dobu a co doufal, že mu vyjde (pokud k tomu tedy sebere odvahu). Sice šlo v současné situaci, kdy byl považován za mrtvého, svým způsobem jen o formalitu, ale už kvůli své hříšné minulosti si přál, aby tohle proběhlo, jak se patří. Ne že by se mu do toho chtělo, ale… jinak to prostě nešlo! „Nejdřív se holt musíš něčeho vzdát, abys mohl něco získat…“ opakoval si v duchu, když zadumaně mířil do sálu záznamů tajícímu v sobě svitky obsahující všechnu asgardskou moudrost a cítil se dost zvláštně, když se v rozlehlé místnosti zdobené nástěnnými malbami zamykal a chvatně se vydával až úplně dozadu, k zaprášeným mahagonovým policím, kde se nacházely osobní doklady celé královské dynastie.

Bylo tam všechno, už od počátku věků… zápisy o svatbách, křtech i pohřbech každého člena královského rodu, a také… o jejich narozeních, což bylo přesně to, co potřeboval! Kdyby hledal dost usilovně, nejspíš by mezi ukoptěnými listinami našel někde zastrčený i oficiální dekret o narození své nevlastní sestry, který nikdo nespatřil celá staletí a který by Aldrif určitě ráda viděla, ale ten dnes nepotřeboval. Potřeboval ten svůj, zfalšovaný pochopitelně (jako biologičtí rodiče na něm byli uvedeni král s královnou), a brzy jej také nalezl. 

Ležel až skoro úplně nahoře, nad tím Thorovým, jako jeden z posledních dokumentů, které byly do sbírky přidány (překrývala ho prakticky jen složka o královnině tragické smrti, kterou s bolestí sevřeným hrdlem odsunul), a jeho mocně bodlo u srdce, když ho po krátkém váhání vyjmul z lesklých desek a… rozechvěle podržel nad plamenem nedaleké svíčky.

Bylo nečekaně děsivé pálit záznam o tom, že někdo jako Loki Odinson vůbec kdy existoval (natož že patřil do asgardské královské rodiny), ale muselo se to stát… Kdyby to bylo jen na něm, nejspíš by to neudělal (už kvůli své matce a dost možná i… kvůli bratrovi), ale nešlo to jinak! 

Muselo k tomu dojít a správně se to mělo stát už dávno, tak, jak sám Odin řekl, když svého adoptovaného syna posílal do vězení a přede všemi se ho zříkal. Ale nakonec se to nestalo, což náhodou zjistil, až když se zmocnil asgardského trůnu a získal přístup ke všem listinám. Do té doby počítal s tím, že byl oficiálně vyškrtnut z královské rodiny a zbaven všech nástupnických práv, ale… kupodivu to byla lež, které ho Odin nechal celou tu dobu věřit.

Všeotec tehdy jeho vydědění z nějakého záhadného důvodu (za kterým zcela jistě nevězel jeho sentiment) nedotáhl do konce a dle asgardského zákona byl tak Loki Odinson pořád druhým korunním princem v následnickém pořadí (nyní tedy třetím, když se vrátila Aldrif). Pravděpodobně o to svého muže požádala královna, která se nedokázala smířit s tím, že by její syn měl kromě doživotního žaláře, nenávisti a ostudy okusit i oficiální vyhnanství, a Odin jí vyhověl, což z jeho přemožitele a uchvatitele jeho trůnu (a nově i partnera jeho dcery) stále ještě dělalo jeho vlastního syna.

Jenže on… jím už být nechtěl. A ani nemohl! I když mu jeho srdce našeptávalo, že by se neměl vzdávat jediné rodiny, kterou kdy poznal, nešlo to jinak. A bylo dokonce nutné vše zařídit tak, aby byl Loki Laufeyson (nyní již navždy a oficiálně znám svým rodným příjmením) dle zákona Odinem vyděděn a odvrhnut, a k tomu bylo třeba mnohem víc, než zničit jeden cár pergamenu. Musel sám sepsat a antidatovat záznam o svém vyčlenění z královské rodiny a následně své jméno ještě vyškrtnout z knihy, do níž se zaznamenávali všichni, kdo měli nárok na asgardský trůn.

A on to všechno s těžkým srdcem udělal a vší silou se při tom snažil myslet na Aldrif a ne na svou matku, která by jistě s jeho konáním nesouhlasila. Pravděpodobně by plakala a prosila ho, aby to nedělal, ale musel by ji zklamat. I když… V jeho srdci stále ještě žila nepatrná naděje (podpořená oním přízračným setkáním s Friggou, kterému se stále zdráhal na sto procent uvěřit), že by mu nakonec možná přeci jen dala své požehnání. 

Až by zjistila, jaký důvod ke svému kacířskému jednání má… možná by souhlasila! Byl to totiž opravdu dobrý důvod, který ho celou dobu držel nad vodou a který mu nakonec umožnil potlačit splín a se vztyčenou hlavou sál záznamů opustit a už se znovu neohlédnout na dílo zkázy, které po sobě ve svém vlastním životě zanechal.

Od této chvíle již nebyl synem Odina a Friggy, ani bratrem Thora a nejmladším asgardským princem. Byl nevítaným cizincem, na krátkou chvíli přijatým do zdejší královské rodiny, o kterého už nikdo nestál a jehož jméno mělo být zapomenuto a odstraněno ze všech úředních listin. Byl… nikdo. Potomek znepřátelené rasy, která jeho vlastním přičiněním téměř vymřela, a prohnaný zrádce, jež měl záhy opustit post samozvaného králem této říše a uvolnit ho zdejší právoplatné královně. Zbývalo jen splnit to, na čem se s Aldrif dohodli, ukázat se v trůnním sále a následně se vymluvit na nevolnost a pustit se do jednoho z nejsmělejších plánů svého života…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (46. kapitola):