OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (32. kapitola)

07.08.2015 (10:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 694×

Loki se vznášel ve tmě, která ho hýčkala a obtékala jako příjemně vlažná mořská voda a nenápadně ho stahovala kamsi dolů, do svého konejšivého náručí… Jako by se ho snažila nenásilně dostat až ke dnu, na němž podvědomě toužil spočinout a už nikdy se nemuset znovu vynořit. Tam někde hluboko v temnotách se nalézalo pokojné a příjemné místečko vyhrazené jen pro něj, na kterém neexistovalo nic, co by mu mohlo ublížit. Ani zoufalství, ani strach... Ani bolest, kterou matně tušil, že bude muset prožívat, až odtud zmizí… Nic, jen nekonečný klid a mír, který ho lákal a vábil silou magnetu a šeptal mu do ucha sladká, podmanivá slůvka. Přesto… ze všech sil bojoval o každičkou píď a snažil se, navzdory zrádnému vnitřnímu hlasu, který ho přesvědčoval, ať se té nicotě prostě poddá a na všechno ostatní zapomene, dostat na hladinu. Tam nahoře na něj někdo čekal… někdo, na kom mu záleželo, a kdo byl bez něj ve smrtelném nebezpečí, a on si po chvilce usilovného přemýšlení dokázal vzpomenout, kdo to je. No ovšem, jak mohl zapomenout? Aldrif tam na něj čekala a její hlas, který během svého nekonečného boje s temnotou několikrát nejasně zaslechl, mu šeptal, že ho miluje a že všechno bude v pořádku.

Byla někde blízko, ale současně na něj mluvila z obrovské dálky, která mu připadala téměř nepřekonatelná a svou rozlehlostí ho děsila k smrti. Vzdát se však nehodlal, a i když mu každičká buňka jeho těla našeptávala, že nemá sílu se za tím hlasem vydat, musel se o to alespoň pokusit! Musel se k ní vrátit, protože jí to přeci slíbil! Slíbil, že už ji nikdy neopustí, a kdyby se poddal tomu mámivému příslibu klidné hlubiny… definitivně by tím svůj slib porušil a už nikdy by nedostal šanci ji znovu spatřit.

A to nemohl! Nesměl to udělat! No tak! Snažil se ze všech sil dostat na neexistující hladinu, která pro jeho popletenou mysl reprezentovala nabytí ztraceného vědomí, a po nekonečně dlouhé době… jeho snažení konečně začínalo nést ovoce! Už tomu téměř přestával věřit a začínal se vnitřně smiřovat s tím, že svůj boj prohraje, ale pak… konečně ucítil, že se něco změnilo!

Stejně jako když se potápěl ve skutečném moři a mířil z hlubin zpět ke slunci, měl zpočátku pocit, jako by tma kolem něj přestávala být tak neproniknutelná a měnila barvu z černé v temně modrou, a později… už dokonce zvládl rozeznat nejasné, rozvlněné obrysy světa, do něhož se potřeboval vrátit…

Jako by se skutečně vynořoval z temných hlubin oceánu, kde se chladná černota měnila v azurovou modř vlažných pobřežních vod… A najednou už mu zbýval jen kousek!

Jen pár sekund…

Hlavně nesměl polevit!

Nesměl to vzdát…

Ještě vteřinku…

Poslední vteřinku…

Ano!

Dokázal procitnout, a ačkoliv to znamenalo brutální útok na všechny jeho otupělé smysly (a bohužel i návrat bolesti, která mu pohotově vystřelovala z boku i z obou spánků)…  pocit, že to zvládl, byl k nezaplacení!

Bože… Ani nedokázal slovy popsat, jak se mu ulevilo, když si mohl být skutečně jistý, že je zpátky ve svém těle! Jako by z něj někdo sejmul těžké závaží, které ho svou vahou málem rozdrtilo, a volnost, kterou pocítil, mu připadala téměř nadpozemská… Zvládl se i přes svůj neutěšený stav probrat k vědomí, a to byl pro něj momentálně stokrát větší výkon, než vlastnoruční poražení všech retariánských oddílů!

Pevně zavřená oční víčka, která mu stále připadala jako z olova, sice ještě zvednout nedokázal, ale jasně vnímal čísi přítomnost a vzápětí i letmý dotek něčích prstů na tváři, které ho přiměly napnout všechny síly a po chvilce pekelného soustředění přinutit ochablé rty, aby téměř neslyšně vyslovilo jméno jeho lásky, která jediná mohla sedět po jeho boku.

„Aldrif…“ vyšlo z něj chraplavě, jako by jeho hrdlo zapomnělo, jak mu má správně sloužit, ale ještě než stihl začít být pyšný na své pokroky… dostal pořádnou ledovou sprchu, která ho zcela ochromila a současně vyděsila k smrti. Hlas, který se ozval, totiž rozhodně nepatřil jeho nevlastní sestře!

„Pššt, neprobuďte ji, potřebuje si odpočinout. Bděla nad vámi celou noc,“ zaslechl konejšivý ženský alt, který zcela určitě nikdy dřív neslyšel, a to ho přimělo sebrat veškerou zbývající energii a konečně s námahou pootevřít oči.

Zpočátku neviděl nic kromě ostrého načervenalého světla, které jistou pohotovější část jeho já upřímně vyděsilo, protože odpovídalo barvám asgardského úsvitu (kam se, sakra, poděla celá noc?), ale pak koutkem oka zaznamenal jakýsi pohyb, a když se mu povedlo zaostřit… spatřil vedle sebe neznámou vrásčitou tvář a čokoládově hnědé oči, jež na něj laskavě shlížely z obličeje, který nikdy předtím nespatřil. Kruci! Na okraji jeho lože seděla jakási cizí bělovlasá žena a jemně mu otírala čelo vlhkou žínkou.

„Vítejte zpět mezi živými, mladíku,“ oslovila ho tónem, který se zdál být téměř úlevný, ale on byl až příliš zaskočený, než aby si toho všiml.

„Kdo… sakra, jste?“ povedlo se mu zformulovat další stěží slyšitelnou větu, která nemohla konkurovat ani ševelení letního vánku, a žena se vlídně pousmála.

„Přítel.“

„Já nemám přátele.“ Bylo to od něj trochu necitelné, ale nezdálo se, že by se jí jeho chraplavý pokus o úsečný tón jakkoliv dotkl. Naopak, vypadala, že od něj podobnou reakci čekala.

„Neříkám, že váš.“ Znovu mu nevzrušeně přejela vlhkou látkou po kůži a on ani neměl sílu se bránit. A popravdě řečeno… i kdyby tu sílu měl, nejspíš by to neudělal. Momentálně ho totiž zajímalo jen to, kde je Aldrif a co se to kolem něj vlastně děje!

„Jak myslíte. Kde je moje...“ Pokusil se vstát, ale… hned v počátku bídně selhal! Nejenže ho téměř okamžitě srazila zpět příšerná bolest v boku, ale ještě jí v tom vydatně pomohla jeho ošetřovatelka, která ho s nečekanou silou (zdaleka neodpovídající jejímu pokročilému věku) vtiskla zpátky do polštáře.

„Nehýbat! Musíte zůstat v klidu!“

„Ale já…“

„NE!“ Najednou vypadala tak přísně, až se proti své vůli zachvěl, a než se stihl vzpamatovat a ostře jí vysvětlit, že mu nemá co rozkazovat… zaujalo ho něco, co zcela přebylo vše ostatní (včetně touhy zjistit, co je ta ženská vlastně zač a co dělá v jeho ložnici)!

„Co… to, kruci, je!?“ kývl hlavou směrem k jakémusi kovovému stojanu, na němž byl zavěšený průsvitný vak se spoustou hadiček, a v hrůze si uvědomil, že jedna z nich obtáčí jeho pravou paži a následně mu vede kamsi hluboko pod kůži! Co to, sakra… Jako první mu blesklo hlavou, že jde o nějaký krutý způsob mučení, který nikdy předtím neviděl, ale neznámá žena se při pohledu na jeho zděšení znovu pousmála a přísnost z její tváře zmizela stejně rychle, jako se v ní objevila.

„Jen klid, nic hrozného. Pouze taková… zpola zapomenutá vychytávka, kterou dnes v medicíně používají už jen nižší rasy. Ale Aldrif říkala, že nemůžete jíst. No, a tohle,“ poklepala prstem na hadičku, „dodá vašemu tělu potřebnou energii. Říká se tomu infuze, nebo také nitrožilní výživa, pokud vím. Primitivní, ale účinné,“ dodala nevzrušeně, jako by bylo úplně v pořádku, že si na něm testuje nějaké barbarské praktiky z roku raz dva, a zjevně neměla v plánu se mu za takovou opovážlivost omluvit (natož ho té podezřelé věci v dohledné době zbavit).

A on sám se neodvažoval toho podivného mechanismu dotknout, aby něco nepokazil. Jen se znovu pokusil nadzvednout, aby na to monstrum, které mu mělo nějakým středověkým způsobem nahrazovat pořádnou vydatnou snídani, kterou by nutně potřeboval (ale zcela jistě nezvládl pozřít) lépe viděl, ale opět byl svou ošetřovatelkou nesmlouvavě stlačen do lehu.

„Co jsem říkala!? Musíte ležet, nebo vám popraskají stehy!“ vypustila z úst další věc, které vůbec nerozuměl, a její ledový klid ho začínal značně iritovat.

„Stehy?! Jaké zas stehy?!“ Připadal si jako v nějakém hodně zlém snu a její dlaň, která mu jemně přejela přes čerstvý obvaz na boku, ho vůbec neuklidnila. Co, sakra, měla na mysli tím, že má v oblasti svého zranění nějaké stehy? To přeci… nemohla myslet vážně! Upřímně ho vyděsila absurdní představa klasické jehly a nitě, která by měla nahradit moderní regenerační přístroje a přirozené asgardské (nebo jotunské) hojení, ale… zjevně takové hororové úvahy nebyly zas tak daleko od pravdy!

„Vaše regenerační schopnosti si z nějakého neznámého důvodu vzaly pár dní neplaceného volna, takže jsme si s vaším zraněním museli poradit jinak. Zkoušeli jsme hojivý paprsek, ale bylo to k ničemu. Vaše imunita nenaskočila, a tak jsme byli nuceni vaši ránu sešít tak, jak to dělají rasy, jež regenerací nedisponují. Není to zrovna dvakrát pohodlné, to uznávám, ale pořád je to lepší, než nechat vás dál krvácet. Už tak jste do té rány chytil nepěknou infekci, ale povedlo se nám sehnat dávku přírodních antibiotik, a zdá se, že zabírají. Minimálně vám klesla horečka, což je dobré znamení.“ Tvářila se zcela nevzrušeně a on se neodvažoval zeptat, co to ta „natobikotika“, nebo o čem to právě mluvila, vlastně jsou. Tak nějak dospěl k závěru, že to snad ani nechce vědět!

„Úžasné. To už jste pomalu mohli použít nějaké primitivní zaříkávání nebo trepanaci lebky!“ povzdechl si odevzdaně a Fullu jeho skeptický tón a drzá poznámka upřímně potěšily. Zjevně mu už bylo líp, když si neodpustil lehký nádech ironie.

„To jsme mohli, ale tohle nám přišlo přeci jen o kapku účinnější. A jen tak mimochodem. Jak se cítíte?“ odvážila se mu položit přímou otázku, ale nevypadal, že by jí to chtěl sdělit.

„Budu se cítit mnohem líp, až zjistím, kdo jste.“ Jeho hlas získával na jistotě, a to brala jako další dobré znamení (ačkoliv by si ten výslech mohl ve svém stavu odpustit).

„Jmenuji se Fulla a jsem přítelkyně vaší nevlastní sestry. A také babička její komorné,“ omezila svou stručnou charakteristiku na to hlavní, co potřeboval vědět, ale netvářil se moc nadšeně.

„Mé nevlastní sestry? Takže… zjevně víte, kdo jsem. I kdo je Aldrif.“ Neměl ani sílu se skutečně vyděsit, a jelikož už se mu zase začínala točit hlava a nehodlal riskovat další bezvědomí, rozhodl se, navzdory své podezíravé povaze, zachovat rozvahu a nevyvádět předčasně.

Koneckonců, kdyby tato osoba chtěla prozradit jejich identitu a předat je strážím, nečekala by, až se probudí. Pokud mu lhala… měla za lubem něco jiného, než vyhlásit poplach. S tím vším, co vzápětí prohlásila, by k tomu totiž měla všechny potřebné informace…

„Vím o vás dvou hodně věcí. Vaše nevlastní sestra mi všechno vysvětlila. A když říkám všechno, myslím… opravdu všechno.“ Ukázala palcem kamsi za sebe a Lokimu se trochu ulevilo, když konečně spatřil Aldrif, jak vyčerpaně spí v křesle, v němž kdysi trávil jejich první společnou noc.

Vypadala unaveně a uplakaně, ale… zdála se být zdravá a hlavně nezatčená. Což nejspíš znamenalo, že jim od té neznámé ženy skutečně nehrozí akutní nebezpečí. Přesto mu pořád nebylo jasné, kde se tu vzala a co přesně se odehrálo během těch hodin, které zjevně strávil v bezvědomí (a o motivaci, která ji vedla k tomu, že dobrovolně pomáhala vlastizrádcům, za něž se on i Aldrif dali považovat, raději ani neuvažoval).

„To ona vás sem přivedla?“ zkusil to o trochu méně kousavě, aby získal její důvěru a mohl z ní snadněji vytáhnout potřebné informace, a když kývl směrem k Aldrif, Fulla s laskavým úsměvem přikývla.

„Ano. Měla o vás příšerný strach. A oprávněný, pokud mohu soudit, takže jí to, prosím, nevyčítejte. Kdyby to neudělala, už byste nebyl mezi živými.“

„To to… bylo tak zlé?“ Nějak si z uplynulé noci nedokázal vybavit nic víc, než pár neurčitých útržků plných nevolnosti a nepříjemných křečí, ale podle jejího výrazu snadno odhadl, že na tom nejspíš vážně nebyl moc dobře.

„Zlé je slabé slovo, mladíku. Svým způsobem je zázrak, že jste naživu, natož že jste se probral tak brzy. Očekávala jsem, že zůstanete mimo ještě několik hodin.“

„Je mi líto, že jsem vás zklamal. Ale, ehm… to ošetření, to… vy?“ Neměl v plánu jí děkovat (když o tom tak přemýšlel, kromě Aldrif snad ještě nikdy nikomu za nic vděk nevyjadřoval, a nemínil to teď měnit), ale rád by věděl, kdo se to na něm tak vyřídil (jeho pochroumané ego se totiž stále ještě těžce vyrovnávalo s představou, že na něj někdo aplikoval tak primitivní medicínské postupy).

Fulla mu však z očí vyčetla, že někde hluboko uvnitř je rád, že je mu líp, a došlo jí, že žádného viditelnějšího vděku se od něj nejspíš nedočká. No… nebylo to od něj zrovna slušné, neříci ani „děkuji“, ale vzhledem k jeho pověsti mohla být vděčná i za to málo. Přesto… se nemohla zbavit dojmu, že by chlapec potřeboval lekci slušného chování (a jeho matka by s ní zcela jistě souhlasila).

„Ne, má dcera. Já jí jen pomáhala,“ promluvila mírně dotčeným tónem a potěšilo ji, když se mu v očích mihl stín znepokojení.

„Vaše dcera? A ona… také ví, kdo jsem?“

„Jistě. I má vnučka.“

„Báječné! A kolik máte ještě příbuzných?“ Znělo to spíš ustaraně, než cynicky, a ona se neubránila lehkému pousmání.

„Už žádné. A i kdyby, nebojte se. Vaše tajemství je v mé rodině v bezpečí.“

„Proč? To jsem vám tak sympatický?“ Jeho drzé otázky nebraly konce, ale něco jí říkalo, že nemá smysl mu říkat, aby se raději šetřil. Nemusela být vědma, aby jí bylo jasné, že by ji neposlechl.

„Ráda bych řekla, že ano, ale vzhledem k vašemu chování je myslím jasné, že o to tu nejde. Jde o minulost, což je ovšem velice dlouhý příběh, o který se s vámi někdy mileráda podělím, ale prozatím vám stačí vědět, že nejsme zrovna Odinovými fanoušky, čili nás to, že jste ho… ehm, nahradil, nechává v klidu.“

„Ale?“ Jeho instinkt mu sice našeptával, že by se měl chovat rozumně a nedůvěřovat jí jen proto, že tvrdí, že mu její dcera zachránila život a že nesnáší někoho, koho sám z duše nenávidí, ale nemohl se ubránit jisté úlevě, která ho po jejím ujištění zaplavila.

Byl téměř zázrak narazit na Asgardu na někoho, kdo by jeho nevlastního otce nekriticky nezbožňoval, a ačkoliv netušil, jakým zázrakem se to Aldrif podařilo (ani jestli se může spolehnout, že to tak skutečně je), už teď ji za to v duchu obdivoval. A to ještě netušil, s čím se mu Fulla vzápětí svěří... Původně mu to sice říkat nechtěla, ale nezdál se jí být příliš přátelsky nakloněn, a ona i přes jeho drzost a aroganci toužila, aby tomu tak nebylo. Bude se jim pak spolupracovat mnohem snáz a navíc… nechtěla vidět v synovi své přítelkyně a partnerovi její dcery jen rozmazleného sebestředného fracka! Frigga i Aldrif si zasloužily mnohem víc!

„Ano, a pak také… je tu památka vaší matky, kterou hodlám ctít. A ona by si přála, abyste přežil a neskončil na popravišti. Bylo tudíž na místě vám pomoci,“ pronesla potichu a Loki na ni nechápavě vykulil oči.

„Mé matky? Friggy? Co ta s tím má společného?“

„Víc, než si myslíte, hochu. Byla mou dobrou přítelkyní a v době, kdy jste ještě nebyl na světě, jsem u ní pracovala jako její osobní komorná a důvěrnice. Ale to je opravdu na dlouhé vyprávění. A vy si potřebujete odpočinout.“ Nechtěla ho dál unavovat, protože na něm i po tak krátkém rozhovoru zaznamenala neklamné známky vyčerpání, ale Loki potřeboval pár minut, aby tuhle novinku zpracoval. Ještě nikdy se osobně nesetkal se žádnou přítelkyní své matky, a že k tomu dojde zrovna teď a za takových okolností…

Ts, a pak že život nemá smysl pro ironii a neuvěřitelné náhody se nedějí! Tohle byla vážně hříčka osudu, se kterou nikdo nemohl počítat a která ho přiměla po chvíli promluvit o něco pokorněji.

„A co bude teď?“ Neměl představu, co s ním chce ta podivná ženština provádět, ani zda hodlá i nadále podporovat jeho komplot proti právoplatnému králi, ale v jejích očích nebylo ani stopy po čemkoliv, co by ho mělo poškodit. Naopak, připadaly mu upřímné a hřejivé a možná… dokonce i laskavé, což bylo po tom, jak se k ní choval, docela zarážející. Přesto… nemohl souhlasit s tím, co mu vzápětí sdělila.

„Nic moc. Budete poslušně ležet a odpočívat a za pár dní budete v pořádku.“

„Ale já… nemám pár dní! Pokud nebudu zhruba…“ obrátil se k hodinám na zdi ukazujícím už půl šesté ráno, „… za hodinu v trůnním sále, všechno, co jste pro nás vy a vaše rodina udělaly, bude zbytečné. Přijdou sem, a až zjistí, kdo jsem, skončíme všichni ve vězení. Včetně Aldrif.“ Děsilo ho k smrti, že by se něco takového mělo stát, zvlášť když měl z postele dokonalý výhled na klidnou, bezbrannou tvář své nevlastní sestry, kterou toužil se všech sil chránit, ale Fulla byla neoblomná.

„Za hodinu budete leda tady v posteli, mladý muži! Nemůžete takhle riskovat! Ta chudinka si kvůli vám málem vyplakala oči!“ mávla rukou k Aldrif a Loki pocítil známé bodnutí viny, které jeho ošetřovatelka vzápětí ještě přiživila. „A vaše matka by jistě také souhlasila, abyste si odpočinul. Byla by hrůzou bez sebe, kdyby vás dnes v noci viděla!“ pokračovala v lehkém citovém vydírání a její přísná grimasa byla zpět. On však měl neodbytný pocit, že vůbec nic nechápe. Nemohl se tu zůstat válet a přijít úplně o všechno!

„Vůbec nevíte, o čem to mluvíte! Když nebudu riskovat, všichni zemřeme! To radši obětuju jen sebe, než… i ji!“ Až na závěr mu došlo, kolik ze své zranitelnosti před tou cizí ženou odhaluje, ale alespoň k něčemu mu ta netypická otevřenost byla dobrá. Její výraz totiž opět zjihl.

„Já vím, hochu, a ani netušíte, jak mě těší, že její… ehm, lehce netradiční city opětujete, ale vážně vám nedovolím vstát. Má dcera to přísně zakázala a jí věřte, ta ví, co dělá. Nemluvě o tom, že byste do toho trůnního sálu ani nedošel. Ztratil jste spoustu krve a jste slabý a vyčerpaný. Potřebujete se vzpamatovat, a na to si musíte vyhradit minimálně tři dny absolutního klidu na lůžku!“

„Tři dny?! To nepřichází v úvahu…“ Znovu se pokusil posadit, ale nedovolila mu to.

„Neblázněte a zůstaňte ležet!“

„Ne! Pusťte mě!“ Bojoval s její snahou dostat ho zpět do lehu a nejspíš by i přes její nečekanou sílu a svou iritující slabost nakonec vyhrál, kdyby jejich potyčka nevyrušila hluboce spící Aldrif a její tiché zakňourání ho nepřimělo ztratit koncentraci, čehož Fulla obratem využila a znovu ho vtiskla do polštáře.

„NE!“ Tvářila se jako bohyně pomsty, a než jí stihl připomenout, že právě nepřímo souhlasila s jeho nelegálním nástupem na trůn, a proto by ho měla jako krále poslouchat, Aldrif procitla docela a překvapeně na ně zamrkala.

„Loki?“ Trvalo jí pár sekund, než si uvědomila, že to není jen další zavádějící sen, a její pobledlá tvář okamžitě pookřála. „Loki! Ach, díky bohu, jsi vzhůru!“ Neváhala už ani vteřinku a vrhla se k němu tak rychle, že Fulla tak tak stihla uhnout.

Rozhodně se však necítila odstrčená. Na netradiční vztah těch dvou si poté, co si o něm od Aldrif vyslechla potřebné detaily, už jakž takž zvykla, a navíc s povděkem kvitovala, že už není v Lokiho bezprostřední blízkosti potřebná. Aldrif ho totiž popadla kolem krku tak prudce, že ho spolehlivě uvěznila na lůžku, a nebyla šance, jak by se mohl znovu pokusit vstát.

„Jsi vzhůru! Ach bože, nemůžu tomu uvěřit. Tak hrozně jsem se o tebe bála!“ Svírala ho tak křečovitě, až ji musel upozornit, že nemůže dýchat a že mu svou přehnanou náklonností drtí zraněný bok, ale ani pak ho nepustila. Jen mírně uvolnila sevření a s úlevnými slzami v očích mu pohlédla do tváře. „Promiň, ale když… Léčitelka, co tě ošetřovala, říkala, že následující hodiny rozhodnou a ty… ses pořád neprobouzel! Málem jsem umřela strachy!“

„Já vím, promiň mi to, miláčku.“ Původně jí chtěl vyčinit, že sem bez jeho vědomí přivedla cizí lidi a prozradila jim všechna jejich přísně střežená tajemství, ale tváří v tvář jejím zářícím očím a láskyplnému úsměvu to prostě nedokázal!

Nechybělo moc a už by ji nikdy nemohl obejmout, a nebýt jistoty, že na něj čeká, nejspíš by ten nerovný boj s temnotou, který měl za sebou, přeci jen vzdal. Takže… by jí měl být spíš vděčný! Přežil jen díky a hlavně kvůli ní, a za odměnu ji teď mohl něžně políbit na rty a přitáhnout si ji zpět do náruče (která jí připadala jako to nejkrásnější místo na světě).

Sice se pořád cítil příšerně slabý a byl vlastně docela rád, že ho objímá vleže, ale vůně jejích vlasů mu pomáhala na to všechno zapomenout a soustředit se jen na hřejivý pocit, který v něm její blízkost vyvolávala a na který si i po všech těch staletích, během nichž se nikdy do nikoho nezamiloval, velmi rychle zvykl..

„Miluju tě…“ vydechl jí do ucha, aby znovu slyšel, jak ta slova v jeho ústech znějí, a její odpověď ho zahřála na duši víc, než by to dokázaly jeho oblíbené sluneční paprsky.

„Já tebe taky! A omlouvám se, že jsem ti sehnala pomoc, vím, žes to tak nechtěl, ale… nemohla jsem dál přihlížet tomu, jak trpíš! Měl jsi horečku a blouznil si a já se o tebe tak šíleně bála!“

„Já vím…“

„Odpusť mi to!“

„Není co, zlato. Nezlobím se na tebe.“ Nemusel si ani připomínat Fullina slova, protože sám od sebe dávno pochopil, že mít na ni vztek za to, že mu zachránila život a že ho milovala tak, že byla ochotná pro něj riskovat ten svůj, by byl holý nesmysl. V jejím případě se ze všech sil snažil chovat nesobecky a její šťastný úsměv mu za to byl dostatečnou odměnou…

„Slibuju, že už nikdy neporuším tvůj zákaz, pokud… to nebude pro tvé dobro,“ dodala s mírným náznakem škádlivého rýpnutí a vůbec nedokázala slovy vylíčit, jak moc se jí ulevilo. Byl vzhůru, nezlobil se na ni a zdálo se, že bude nakonec v pořádku. Co víc si přát?

Snad jen, aby je tak zoufale netlačil čas, protože když Lokiho po pár minutách plných dalších sladkých slůvek a něžných polibků konečně pustila a on si postěžoval, že mu Fulla nechce dovolit vstát z postele, došlo jí, že byla hodně naivní, když si myslela, že to nejhorší mají za sebou! Možná už mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí kvůli jeho zdravotnímu stavu, ale na obzoru vyvstalo zbrusu nové a snad ještě zákeřnější…

Loki měl totiž pravdu, když tvrdil, že prostě nemůže zůstat v posteli! Jeho královský úřad vyžadoval jeho neustálou přítomnost, a pokud by se Odin dnes ráno neobjevil v trůnním sále, šlechtici v čele s místokrálem, který mu musel předat zpět vládu, by se po něm určitě začali shánět. A časem by zcela jistě porušili i jeho nařízení a přišli až sem… A on rozhodně nebyl ve stavu, kdy by se s nimi mohl setkat a neprozradit svou pravou identitu.

Vzít na sebe Odinovu podobu by s velkou pravděpodobností nedokázal a jeho silácké řeči, kterými se snažil ji i Fullu přesvědčit, že pokud mu dovolí vstát, nějak to zvládne, ničemu nepomáhaly. Spíš… to celé jen zhoršovaly!

„Pane bože! Ještě před chvíli jsme nevěděly, jestli náhodou neumíráš, a teď bys chtěl jít vládnout? Zbláznil ses!“ Byla nakonec právě ona osobou, které jako první povolily nervy, a rozkřikla se na něj tak hlasitě, až sebou škubl. „To ti to v noci nestačilo?! Chceš zase skončit v bezvědomí?!“ pokračovala zoufale a ani si nevšimla, kdy se její ostrý tón změnil v ublížení vzlyky. Ale představa, že by to noční peklo měla zažít znovu… ne! To by nezvládla!

„Ale já nemám na výběr! Když za nimi nepřijdu, nebo se jim alespoň neukážu, přijdou sem a najdou nás tady! A pak skončíme oba na popravišti, a to nedovolím!“ bránil se stále stejnými argumenty, které už jí začínaly lézt na nervy, a vůbec si při tom nevšímal Fully, která se nenápadně přitočila ke kovovému stojanu s infuzí a pomocí moderní injekční pistole mu cosi přidala do průsvitného sáčku s výživovým roztokem. Byla to jen vteřinka, ale Aldrif její počínání přesto zaznamenala, a její tázavý pohled přiměl Lokiho se k ní obrátit a zděšeně vytřešti oči.

„Co… to je? Co jste mi to dala?“ vyhrkl s očima přišpendlenýma k pistoli, ale zatvářila se, jako by o nic nešlo.

„Klid, jde jen o rozumnou dávku tlumících léků. Potřebujete si odpočinout a v klidu se prospat, a tohle za chvíli zabere.“

„Ale já… nemůžu spát! Copak jste mě neposlouchala. Aldrif, no tak…“ obrátil se ke své nevlastní sestře, která si nebyla tak docela jistá, na kterou stranu se přiklonit (násilné podání sedativ jí přeci jen přišlo jako trochu extrémní řešení), a marně se snažil dostat tu zatracenou hadičku, která mu nyní do těla kromě živin pumpovala i omamné látky, včas ven. „Ty přeci víš, jaká je situace! Nemůžu… nemůžu tě tu nechat… nemůžu… Oni sem přijdou… přijdou sem… Kruci, točí se mi hlava…“ Slova se mu začínala plést až překvapivě rychle a jeho snaha o vytržení infuze poněkud ochabla. Připadal si najednou strašlivě malátný a Aldrif se marně snažila zachytit jeho pohled.

Fulla však kvitovala jeho stav s povděkem, protože jí právě napadlo možné řešení, které však bylo dost pofidérní na to, aby o něm raději neměl čas polemizovat.

„Pššt, to nic. Všechno bude v pořádku. Nikdo sem nepřijde,“ ozvala se rozhodně a Aldrif, která se už už chystala Lokiho začít planě utěšovat, že určitě nebude tak zle, k ní s nadějí vzhlédla.

„Napadá vás něco?!“

„Ano. Pošleme Nannu se vzkazem, že král potřebuje nějaký čas pro sebe, aby se vyrovnal s následky boje. Odin to tak někdy po zásadních bitvách dělával a v soukromí relaxoval, aby nabral sílu.“ Bylo to celkem průhledné, protože boje na Vanaheimu netrvaly zase tak dlouho, aby bylo něco takového potřeba (a navíc na to úředníky nikdo předem nepřipravil, jak bývalo Odinovým zvykem), ale nic jiného prostě vymyslet nedokázala (a ti dva zjevně také ne). Dost možná šlo jen o krátkodobé řešení, ale Aldrif byla ochotná na to ze zoufalství přistoupit.

„Dobře, můžeme to zkusit. Co myslíš?“ obrátila se k Lokimu, ale ten už byl natolik mimo, že ho na Fulliných slovech zaujalo něco úplně jiného, než její nápad…

„Nannu? Baldrovu snoubenku? Co ta… s tím má… co dělat?“ Musel se hodně soustředit, aby zvládl srozumitelně artikulovat, ale Aldrif mu rozuměla. Přesto… nevěděla, jak mu ve zbývajících sekundách, které ho ještě dělily od ztráty vědomí, nejlépe osvětlit situaci.

„Nanna je moje služebná a Fullina vnučka,“ vysvětlila mu polohlasně a trochu se styděla za to, že na rozdíl od něj se v situaci jakž takž orientuje…

Tak ráda by to napravila, a konečně mu řekla, jak to bylo s tím Baldrovým varováním, které vzpomínal na hostině, i jak je to s Nannou a Fullou a jejich schopnostmi, ale momentálně by to postrádalo jakýkoliv smysl.

Zvlášť když se Loki vzápětí zmohl jen na poslední téměř nesrozumitelnou poznámku o neuvěřitelné náhodě a pak… mu definitivně klesla hlava a usnul tak hluboce, až ji to vyděsilo.

„Bude v pořádku, že ano?“ strachovala se při pohledu na jeho uvolněnou tvář a pravidelné oddechování, ale naštěstí nebylo čeho se bát.

„Je to jen mírné sedativum. Akorát si pár hodin pospí, nic víc. Nutně potřebuje nabrat síly, aby se jeho tělo konečně vzpamatovalo,“ prohlásila Fulla a někde hluboko uvnitř ji stále sžíraly pochyby ohledně Lokiho nefungující regenerace.

Jako by jí její šestý smysl našeptával, že by se měla pídit po jejím důvodu, aby mu mohla účinně pomoct, ale na to teď bohužel nebyl čas. Momentálně bylo třeba zrealizovat její plán a Aldrif se jím už začala podrobněji zabývat.

„A myslíte, že to stihne včas? Tedy… za předpokladu, že královští hodnostáři skočí na lest s tím vzkazem, který jim doručí dívka, která u krále ani úředně neslouží?“ strachovala se, když obě potichu vyklouzly z ložnice a spolu s Nannou, která celou dobu taktně čekala vedle, se usadily u krbu, ale tady už si Fulla tak jistá bohužel nebyla. Sice si za svým nápadem stála, ale současně se nedalo tvrdit, že by byl nějak zvlášť geniální. Spíš… šlo o chatrné provizorium, které se mohlo nepěkně zvrtnout.

„Doufejme, že ano,“ povzdechla si utrápeně, a než mohla Aldrif cokoliv dodat, chvatně vysvětlila Nanně, co má dělat, kam jít a co přesně říkat, aby posloužila jejich záměru.

Měla tvrdit, že si Odin výslovně přeje, aby ho v jeho komnatách minimálně dvaasedmdesát hodin nikdo nerušil, aby mohl v klidu nabrat nové síly, a současně vzkazuje, že o fungování Asgardu se má v jeho nepřítomnosti i nadále starat krizová rada v čele s místokrálem. Bylo to krátké a úderné, ale… už na první poslech to bohužel celé znělo dost pofidérně!

„Obávám se, že na to neskočí,“ zašeptala Aldrif vyděšeně, když se Nanna vydala se vzkazem do trůnního sálu, ale bohužel bylo pozdě cokoliv měnit. Loki spal a nemohl by jim pomoci, ani kdyby to bylo v jeho silách, a tak jim nezbývalo nic jiného než čekat, jak se úředníci rozhodnou a zda královy rozkazy přijmou, nebo ne.

A přesně jak se obávaly… nebylo to vůbec snadné! Nanna se totiž vrátila už za pár minut a k jejich hrůze… nepřišla sama! V patách se jí plížil sám místokrál, a ačkoliv na něm bylo vidět, že má důvodné obavy z porušení Odinových rozkazů, současně se tvářil dost podezíravě, a Aldrif, která jediná ho směla oficiálně přijmout, protože dle jeho informací patřila ke šlechtickému stavu (služkám by ani za mák nevěřil a Fullu raději ani nesměl vidět), se zvedal žaludek, když stanula na prahu a vlastním tělem mu zahradila vstup do Odinových komnat.

„Král nikoho nepřijímá!“ vypravila ze sebe nervózně a marně se snažila tvářit hrdě a přezíravě. Jen idiot by na ní nepoznal, že se vnitřně chvěje hrůzou, a místokrál pochopitelně idiot nebyl.

„Ale pro vás to zjevně neplatí, lady Angelo,“ poznamenal posměšně a nebylo těžké z jeho chlípného pohledu odvodit, na co právě myslí. Ach bože… Zjevně se o tom, že si Odin pořídil mladou milenku (na kterou navíc ani fyzicky nestačí a potřebuje kvůli ní pokoutně nabírat síly), už nešuškalo jen mezi sloužícími…

„Ne, pro mě ne. Ale pro všechny ostatní ano, takže pokud dovolíte…“ Nevěděla, co jiného mu na to říct (protože drby o milence byly přeci jen přijatelnější, než podezření z nějakého komplotu), ale nezdálo se, že by se chystal k odchodu a hodlal ustoupit a nechat ji v klidu zavřít dveře.

„Nechci se stavět proti jeho nařízení, ale jeho lid očekává, že se nyní, když je zpět mezi námi, znovu ujme vlády. Co jim mám říct, když k tomu nedojde?“ Evidentně spolkl další drzou větu hovořící o tom, zda má oficiálně oznámit, že si Všeotec místo vlády celé dny a noci užívá s nějakou děvkou ve svých komnatách, ale ani nebylo třeba ta odporná obvinění vyslovovat nahlas. Celá tahle situace… byla tak ošemetná a trapná, že už to snad horší ani být nemohlo!

„Vše bylo řečeno ve vzkazu, který jste jistě obdržel,“ snažila se ho co nejdřív vystrnadit, aby jí náhodou nepovolily nervy a jednu mu za ty mlsné, závistivé pohledy do jejího výstřihu nevrazila, a konečně se jí povedlo ho svou odměřeností a nesdílností přimět, aby o krok ucouvl a věnoval jí ironickou poklonu na rozloučenou.

„Ovšem, madam. Vyřiďte králi, ať… si pořádně odpočine. S někým, jako jste vy, to určitě bude velice příjemné.“ Lascivní sarkasmus z jeho slov jen odkapával, ale ona byla nucena zachovat dekórum a s neupřímným úsměvem (který by ráda zaměnila za prudkou ránu pěstí) mu zabouchnout dveře před nosem.

„Prase!“ zavrčela, když se celá rozechvělá vracela ke krbu, ale ve skutečnosti jí hlavou vrtalo něco jiného, než to, že si o ní už brzy bude celý Asgard špitat, že spí s někým, kdo byl ve skutečnosti jejím otcem…

Něco, co se také týkalo Odina a na co se doposud snažila nemyslet, protože Lokiho zdraví a život byly pro ni na prvním místě. A bylo to bohužel něco, co ji upřímně děsilo! Pokud se totiž Loki nestihne během těch tří dnů dát dohromady, další podobnou výmluvu už nikdo z paláce nespolkne. A pak… jim budou zbývat jen dvě možnosti! Buď se nechat chytit zavřít a popravit za velezradu, nebo odtud co nejrychleji utéct.

Ani jedna se jí pochopitelně nezamlouvala, protože umřít se jí vážně nechtělo a odejít z Asgardu, který už za tu kratičkou chvíli, jež zde trávila, začínala považovat za svůj domov (jediný, jaký kdy měla), už vůbec ne, ale přinejhorším by pochopitelně volila druhou možnost. Kdyby směla odejít s Lokim, nebylo by to snad tak nesnesitelné, ale jedna věc jí i vyhlídky na společný život někde jinde, nemilosrdně kazila… A nešlo o nic menšího než to, o čem uvažovala už během těch nekonečných hodin, kdy se domnívala, že se Loki z Vanaheimu nevrátí!

Tehdy v ní však podobné nenávistné úvahy přehlušil smutek, ale teď… je netlumilo vůbec nic, a když si uvědomila, že pokud s Lokim odejdou, je více než pravděpodobné, že bude Odin osvobozen z vězení a vrátí se na trůn, ze kterého už ho nikdy nebude moci srazit a vykonat na něm svou pomstu… bylo jí na nic! Pouhé pomyšlení na to, že ten parchant unikne trestu, který si pro něj vysnila, jí svíralo srdce chladnou touhou po odplatě a nutilo ji polemizovat, zda by přeci jen nebylo lepší odstranit ho, dokud má šanci…

Teď už pro ni blok „X“ nebyl tak nedosažitelný, jako když byl její nevlastní bratr pryč… Kartu k němu měla doslova na dosah ruky a stačilo jen prohledat Lokiho oděv, aby ji nalezla a použila… Bylo to sobecké a necitelné, ale on by se přeci vůbec nemusel dozvědět, že se vypravila dolů do podzemí paláce a odstranila někoho, koho ze srdce nenáviděl a nezabil jen proto, že mu to svědomí a láska k Frize a Thorovi nedovolila!

Kdyby byla rychlá a chytrá… nikdy by nezjistil, že to její ruka Odinovi proklála srdce dýkou, kterou k tomuto účelu stále schovávala ve svých komnatách. Domníval by se, že ho po jejich odchodu zlikvidoval někdo jiný, a ona by mu pochopitelně pravdu nikdy neprozradila. Tak proč to neudělat? Proč nedat průchod svému hněvu a nenávisti, která ji tak dlouho sžírala a na kterou zapomněla jen kvůli lásce ke svému nevlastnímu bratrovi a naivním představám o jejich společné budoucnosti v pohodlí paláce?

Kdyby směli zůstat na Asgardu a Loki mohl dál tajně vládnout, byla by to samozřejmě jiná! Pak by se ráda držela toho, co si před jeho odjezdem na Vanaheim předsevzala (a co mu slíbila hned, jak ji tu nechal žít), a ani ve snu by ji nenapadlo porušit jeho nejpřísnější nařízení a vůbec pomyslet na Odinovu vraždu za jeho zády, ale nyní…

Nyní bylo všechno jinak a ona se nemohla zbavit dojmu, právě nastala ona hypotetická situace, nad kterou tehdy ve svých nových komnatách uvažovala. Sama sebe přeci přesvědčovala, že pokud by náhodou v budoucnu změnila názor nebo se situace vyvinula nějakým nežádoucím směrem, který by ji od možnosti pomsty definitivně odřízl, nebude mít s Odinovou vraždou problém. A pokud taková chvíle právě nastala, tak…

Ale ne! Nebude předbíhat! Zarazila se v podobných úvahách dřív, než se do nich mohla až příliš zaplést, a ačkoliv jí škodolibý vnitřní hlásek našeptával, že je to hloupé a naivní, přiměla se věřit, že nakonec všechno dobře dopadne a Loki se za ty tři dny, které mu vykoupila svou dobrou pověstí, stihne uzdravit.

Protože pokud by to nezvládl… musela by se začít zcela vážně zabývat něčím, co by ji při prozrazení mohlo stát jeho lásku. A v případě, že by k prozrazení nedošlo a ona musela už navždycky žít s tím, že ho podvedla a zradila jeho důvěru… by to bylo ještě mnohem horší, protože… by musela s konečnou platností zabít vlastního otce a podvést muže, kterého milovala, což by ji nejspíš stálo duši!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (32. kapitola):