OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (3. kapitola)

01.06.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 826×

Nepatrně narudlé paprsky Asgardského slunce, jež právě vyšlo zpoza obzoru, se jako blyštivé šípy rozlétly po místnosti a několik z nich zabloudilo i k masivnímu zlatému loži, na kterém ležela pohledná mladinká zrzka v potrhaných šatech a tiše oddechovala. I přes její neutěšenou vizáž z ní vyzařovaly nepopiratelné půvaby a nebýt masivních vytepávaných okovů, které poutaly její pravé zápěstí k bohatě zdobené kovové pelesti, vypadala by jako někdo, kdo si uvolněně vychutnává poslední okamžiky příjemného snění. Díky nevzhledným ocelovým poutům však bylo na první pohled jasné, že v jejím případě rozhodně nejde o dobrovolný odpočinek.

Byla v místnosti držena proti své vůli, a to téměř celou noc, ale přesto trvalo ještě dlouho, než se její křehká oční víčka zdobená dlouhými řasami, vytvářejícími na jejích tvářích roztomilé stínové vějířky, pohnula a z mírně pohmožděného hrdla jí unikl nepatrný povzdech. Cítila se neskutečně malátná a zpomalená a v první chvíli jí připadalo, jako by se probouzela z nějaké nepříjemné noční můry. Ale stačilo otevřít oči a omámeně se rozhlédnout kolem, aby pochopila, že tohle bohužel nebyl jen zlý sen. Tohle byla drsná realita! Kruci!

Během zlomku sekundy si stihla jak vzpomenout, co všechno se včera stalo, tak uvědomit, kde se nachází, i proč to poslední, co si pamatuje, je nemilosrdné sevření kolem krku (a marná snaha dostat do plic trochu kyslíku), a když se pokusila pohnout nepřirozeně zkroucenou rukou a narazila na odpor, nemusela si ani ověřovat, co znamená ten podivný chladný předmět ovíjející se jí kolem zápěstí. No výborně, tohle jí vážně chybělo…

Aldrif nebyla dnešní a bylo jí ihned jasné, že včera podlehla tomu neznámému mladíkovi, který jí obratně poslal do bezvědomí a následně drze připoutal ke královskému loži (v němž ho ke své smůle nalezla místo Odina), a vzápětí si mohla svou domněnku ověřit, protože odkudsi zleva se ozvalo společenské zakašlání.

„Vida, tak ty žiješ. Výborně! Už jsem myslel, že jsem tě včera přiškrtil trochu moc,“ odfrkl Loki přezíravě a pohodlněji se uvelebil v kožešinou vystlaném křesle, v němž strávil zbytek noci.

Nebylo to zrovna nejpříjemnější, ale nedalo se nic dělat. Nemohl si dovolit usnout a riskovat, že ho ta divoká kočička zase překvapí! Sice na to nyní nevypadala, ale i tak měl před ní docela respekt! Vždy sám sebe považoval za jednoho z těch, skromně řečeno, lepších bojovníkům, které není snadné přemoct (zvlášť opačným pohlavím), ale téhle dračici se to málem povedlo, a to ho štvalo i fascinovalo zároveň. Naposledy dostal pěstí od přítelkyně svého bratra, a to bylo, vzhledem k tomu, že šlo o pouhou smrtelnici, jen takové škádlivé polechtání. Ale tahle dáma měla docela slušnou ránu, díky které mu v čelisti škubalo ještě teď (o pokousané ruce a pořezaném boku nemluvě).

Navenek se však tvářil samolibě a hrdě a blahosklonně čekal, dokud se jeho nedobrovolná společnice nevzpamatuje a nedostane ze sebe víc než těch pár nočních nesouvislých výkřiků. A dočkal se… 

„Kde to jsem?“ vypadlo z ní ochraptěle, přestože odpověď dávno znala, ale naivně doufala, že jí třeba prozradí, proč jí nenechal odvést do nějaké zatuchlé, vlhké kobky. To se však spletla.

„Tam, kde se ti včera tak hrozně líbilo. V mé posteli. Vzpomínáš? Bylas z ní tak nadšená, že ses mě pokusila k ní natrvalo přišpendlit dýkou!“

„Zjevně jsem neuspěla…“ odsekla nevrle a ublíženě si třela odřené zápěstí, které jí od pout nepříjemně pálilo.

„Zjevně ne.“

„Škoda!“ sykla sarkasticky, aby mu dala najevo, že když se tak bude chovat on, bude i ona, a pokusila se posadit vzpřímeněji, aby mu proti slunci viděla do tváře. Rozčilovalo ji, že neví, s kým mluví, a navíc si ho včera v té tmě a rychlosti nestihla pořádně prohlédnout. Dnes oproti tomu měla moře času to napravit, protože se nezdálo, že by měl v plánu ji v dohledné době propustit. „Kdo, ksakru, jsi!“ vypálila proto po chvilce váhání další otázku, a zatímco čekala na reakci, zevrubně zkoumala jeho pobledlou tvář i havraní kadeře. Když na to přišlo, byl docela pohledný, a jeho olivově zelené oči zářily potlačovanou vášní, ale příliš slušnosti tedy nepobral. Místo odpovědi se totiž jen chladně ušklíbl a nepřestával ji soustředěně sledovat. 

„Vzhledem k tomu, že jsi to byla ty, kdo mi bez pozvání vlezl do postele, bych měl tuhle otázku položit spíš já tobě, nemyslíš?“ 

„Ne.“ 

„Přesto to udělám. Takže: Kdo jsi, odkud jsi sem přišla a hlavně, proč jsi ze mě chtěla touhle kráskou…“ pozvedl její dýku, kterou v noci vytáhl z pod postele, a zálibně si ji prohlížel, „ …udělat špíz?!“ 

„Nepřišla jsem kvůli tobě! Chtěla jsem zabít krále Asgardu.“ 

„Já jsem král Asgardu.“ 

„O tom pochybuju!“ utrousila posměšně a s potěšením kvitovala zlostný záblesk v jeho očích. „Copak? Myslel sis, že jsem tak hloupá a z té noční epizodky se strážemi mi nedošlo, že z nějakého důvodu předstíráš, že jsi zdejší vládce? Ale jdi!“ Nebyla si vůbec jistá, zda to tak skutečně je a jestli v noci náhodou nešlo jen o nějakou ojedinělou situaci, ale vsadila na svůj instinkt a ostrý jazýček a… Trefila do černého! Její věznitel se viditelně zarazil a po tváři mu přeběhl nepatrný stín. 

„Do toho ti nic není! Pro tebe jsem král a taky jediný člověk, který ví, že tu jsi, a může si s tebou tudíž dělat, co se mu zlíbí. Tak by ses možná měla začít chovat slušně a říct mi, co chci vědět!“ Pokusil se vsadit na výhrůžku, ale Aldrif tím jen utvrdil v tom, že když bude chytrá a dostatečně výřečná, může ho minimálně vyvést z míry.

A to by nakonec mohlo vést i k nějaké jeho nepozornosti a odtud k šanci na útěk, který jí připadal jako jediná šance, jak tuhle šílenou situaci přežít! Na to, že ji doposud nezabil, se nedalo spoléhat. Mohl to kdykoliv napravit a doufat, že když mu řekne, kdo skutečně je, obměkčí ho to a jako zdejší princeznu ji propustí, jí připadalo hodně naivní. A možná i nebezpečné. Rozhodně bude lepší, když její věznitel nebude tušit, s kým má tu čest a koho se mu podařilo zajmout.

„Já se ptala první!“ pokračovala proto nevzrušeně a jeho dotčené pohození hlavou ji utvrdilo v tom, že se chová správně. Zjevně nebyl připraven na její otevřený odpor a nepokrytou drzost. Nu, jen ať si jí užije! „A když už jsme u toho, mám ještě jednu otázku. Kde je zdejší skutečný král?!“  

„Pryč.“ 

„Kde pryč?“ 

„Oprav mě, pokud se mýlím, ale měl jsem dojem, že já jsem tu ten, kdo tě drží v šachu a vede výslech,“ vzpamatoval se konečně z prvotního překvapení pramenícího z toho, že u ženy, a hlavně zajatkyně, nečekal takovou vyřídilku a nebojácnost, a rozhodl se jí oplatit stejnou mincí.

Konec konců, už několik měsíců neměl šanci si promluvit s někým, kdo by mu nepodlézal nebo neplnil do puntíku jeho vůli, a ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal, hrdost a nezlomnost téhle dívky, která s ním sdílela minimálně hlubokou nechuť k Odinovi (čehož by se teoreticky dalo nějak využít, pokud by chtěla spolupracovat) mu tak trochu imponovala. Ne že by mu přišla vyloženě přitažlivá, ale rozhodně se zdála lákavější než většina žen, které v poslední době poznal (a také byla mnohem krásnější, ačkoliv se nemohl zbavit pocitu, že její pohledné rysy a světle modré oči už někde viděl).

„Měla bys být trochu uctivější.“

„Možná, ale neřekla bych, že mě držíš v šachu. A i kdyby, nic to nemění na tom, že chci vědět, kde je Odin, a chci, abys mě pustil a dovolil mi ho najít. Mám s ním jisté důležité jednání, jak jsi jistě pochopil!“ Kývla hlavou směrem k dýce a Loki jen nevěřícně zakroutil hlavou.

Jistá dávka drzosti jí vážně slušela, ale tohle už bylo trochu přes čáru. Neměl rád, když mu někdo říkal, co má dělat, a už vůbec ne, když šlo o jeho vlastního vězně!

„Jak už jsem řekl, Odin tu není. A pokud jsi měla v plánu ho vykuchat, tak si dej pohov. Tvé služby již nejsou třeba.“

„Cože? Proč? Znamená to, že… je mrtvý?“ Poprvé od začátku konverzace projevila nějaké hlubší emoce a ty se kupodivu nejvíce podobaly hrůze. Zajímavé…

„Víceméně.“

„Tak více, nebo méně? No tak! Musím to vědět.“ Teď se dokonce zdálo, jako by byla ochotná snížit se ke škemrání, ale vzápětí ten stav pominul a ona se znovu zatvrdila. „Přestaň si se mnou hrát a řekni mi, jestli je mrtvý!“ zavrčela s nebezpečně přimhouřenýma očima a číše jeho trpělivosti definitivně přetekla. 

„Fajn, tak dost. Hele, určitá, jak bych to řekl… míra dominantnosti se mi u žen většinou líbí, proto jsem ti taky už dávno neuštědřil pár výchovných, aby sis tolik nedovolovala, ale teď už bys vážně mohla trochu brzdit. Nejsem tvůj poskok, abys mě komandovala! Jsem zdejší vládce a jen na mně záleží, jestli odtud odejdeš po svých, nebo ne! A vůbec, už toho mám dost. Nemám čas tu s tebou polemizovat, za pár minut…“ pohlédl směrem na nástěnné hodiny zdobené drahými kameny, „… mám v trůnním sále schůzku s vanaheimským vyslancem a pak ještě celou řadu dalších vladařských povinností, které mi nejspíš zaberou celý den, a musím se na ně jít připravit. Takže mě laskavě omluv.“ Vstal z křesla a chystal se odkráčet z místnosti (protože se obával, že pokud tu zůstane ještě chvíli, neudrží se a vážně jí ublíží, což by znamenalo ztrátu naděje na nenápadné a poklidné získání kýžených informací či případnou spolupráci), ale Aldrif sebou překvapeně škubla a vyděšeně k němu zvedla oči.

„Počkej, ty… mě tu chceš takhle nechat?!“ 

„Jsi bystrá. Ano, přesně to chci.“ 

„Ale to… nemůžeš!“ Neodkázala přesně říct, proč jí představa, že tu zůstane úplně sama, přikovaná k postelí, tak děsí, ale nechtěla, aby odešel. Příšerně jí lezl na nervy a nejradši by ho znovu inzultovala, ale strach z toho, že bude mít spoustu času přemítat nad tím, jak neslavně dopadla mise, na niž se upnula celou svou duší, byl silnější než odpor k němu. Dokud tu byl, mohla se soustředit na něj a ne na své selhání a neradostnou buducnost, a to jí docela vyhovovalo.

„Proč bych nemohl? Bavit se se mnou nechceš, jen mi dáváš nesmyslné rozkazy, a na to nemám náladu.“ 

„A když s tebou budu mluvit?“ 

„Stejně nemám čas.“ Nevěřil, že to neplácla jen proto, aby ho u sebe udržela, a měl pravdu. Neměla v plánu být sdílnější, ale nic jiného ji nenapadlo. Snad jedině… 

„Pokud mě tu necháš, tak budu křičet!“ vsadila na vydírání, ale z očí jí při tom čišela tak hmatatelná zoufalost, že bylo Lokimu okamžitě jasné, že se nemýlil. Šlo jen o plané výhrůžky bez sebemenší šance na naplnění. Tahle slečna by k sobě nepřilákala stráže ani za nic

„Klidně křič, ale nemysli si, že tě bez mého vědomí někdo pustí, nebo ti dokonce bude naslouchat.“

„Řeknu, co jsem v noci viděla! Prozradím, že jsi podvodník!“ 

„To neuděláš, a i kdyby, nikdo ti neuvěří. Ale zkus to, pokud chceš. Až se večer vrátím, budu alespoň moci rovnou přistoupit k drsnějším výslechovým metodám.“ Provokativně jí zamával dýkou před obličejem a zlověstně se pousmál. „Budeš si to totiž zasloužit.“ 

„To snad nemyslíš vážně! Ty… Ty…“ 

„Na tvém místě bych tu větu raději nechal nedokončenou,“ přerušil ji uštěpačně, a než se nadála, odkráčel z jejího zorného pole a byl pryč. 

„Hej! Okamžitě se vrať! Slyšíš?“ snažila se ho přivolat zpátky, ale když zaslechla zvuk otevíraných dveří, raději ztichla a uraženě se opřela o pelest. Parchant! Jak si jen mohl dovolit nechat ji tu trčet jako nějakého psa přivázaného k boudě! Copak takhle se jedná se zajatci?

Cítila se tak strašlivě ponížená, že měla chuť roztřískat na kusy vše ve svém dosahu! Zmetek! A jak přezíravě se k ní choval!  Jako by se jí chtěl každým druhým slovem vysmívat… To jí vážně scházelo, takový narcistní pitomec! Nebylo pochyb o tom, že má co dočinění s rozmazleným, sobeckým a namyšleným floutkem, který má dojem, že má právo na vše, po čem zatouží, a to ji neskutečně iritovalo.

Znala takové typy z Desátého Světa, a přestože kdyby byla spravedlivá, musela by uznat, že se k ní na to, že ho chtěla zabít, choval vlastně ještě docela přívětivě a rozhodně ne tak nenávistně, jako její někdejší krajané, měla na něj takový vztek, že mu nemínila připsat jediný plusový bod!

O pár desítek minut později, když se jí povedlo trochu vychladnout a vyrovnat se s tím, že její plán na pomstu byl pozdržen, však musela přeci jen uznat, že na svého věznitele nešla zrovna moc takticky. Naplánovala si to s tou drzostí pěkně, ale pak se toho nedržela. Místo toho se od něj nechala zbytečně vytočit a vyvést z míry tím, že ji tu nechal v nepohodlné poloze, úplně samotnou, bez jídla i bez vody (natož s přístupem ke koupelně), a teď toho hořce litovala…

Když bude vyvádět a ukazovat mu, jak jí vadí, že má nad ní převahu, ničeho nedosáhne! Měla by se řídit nápadem, který jí bleskl hlavou hned v úvodu konverzace, a snažit se ho rozhodit tím, že s ním bude jednat ještě víc svrchu, než on s ní. Ironie, cynismus a výsměch byly momentálně jejími nejsilnějšími zbraněmi (veškeré snahy o uvolnění pout nebo vymyšlení nějakého plánu útěku totiž selhaly), a tak jí nezbývalo nic jiného, než v klidu počkat, až se ten mladík znovu ukáže, a pak se ho pokusit zpracovat a zjistit, v jaké kaši se to vlastně ocitla. Momentálně totiž věděla jen to, že se z nějakého důvodu vydává za jejího otce, že o tom nejspíš nikdo v okolí neví a že tvrdí, že Odin je definitivně ze hry, čemuž však odmítala věřit (to by totiž znamenalo, že její plán nebyl jen pozdržen, ale totálně selhal, a s tím se nemínila smířit). A to bylo zatraceně málo, a proto musela použít svůj šarm, který v Desátém Světa tak dlouho ležel ladem.

Ostatně šlo jen o dalšího nafoukaného chlapa s obřím egem, který navíc nebyl (na rozdíl od jejích někdejších krajanů) obrněn odmítáním veškerých emocí, a takoví se dají od žen zpracovat poměrně snadno (i když na nějaké tokání a svádění u ní mohl rovnou zapomenout, s tím neměla žádné zkušenosti a rozhodně je nechtěla získávat právě s ním). A pokud by byl náhodou až příliš inteligentní a nedal se jejím chováním vyvést z míry… No, tak mu možná nakonec bude nucena přeci jen prozradit, kdo je a proč sem doopravdy přišla. Ale to prozatím vnímala jen jako nouzový plán „B“.

-o-

„Promiňte, veličenstvo, že jsem tak smělý, ale potřebovali bychom, abyste tu s námi ještě chvíli zůstal a dořešil některé detaily celé té výpravy na Vanaheim, kterou jste ráno před jejich vyslancem schválil,“ pokoušel se nejvyšší královský úředník o podlézavý tón, ale Loki neměl čas ani náladu poslouchat další zcela zbytečné žvásty. Podobných výprav přeci posílal Asgard v minulosti už tisíce, tak co nového chtěli ti patolízalové vybádat? A navíc už bylo příšerně pozdě a on měl dnes před spaním v plánu jiný program, než jen totálně zbitý zapadnout do postele.

Celý den mu myšlenky neustále utíkaly k té neznámé dívce, která ho v noci napadala a následně ráno vytočila tak příšerně, že ji nechal celé hodiny samotnou ve své ložnici a ani jednou se za ní nezašel podívat, a duševně se připravoval na další debatu s ní, která určitě nebude žádnou procházkou růžovým sadem! Ta potvora byla až nečekaně bystrá, pohotová a inteligentní! A také neobyčejně drzá a odvážná, a to nebyla zrovna nejlepší kombinace k výslechu.

Přesto z ní musel dostat spoustu informací (když se jí nechtěl jen tak zbavit, což vážně nechtěl) a už v průběhu dne mu došlo, že obyčejné zastrašování mu v tom nejspíš nepomůže. Na tuhle dámu musel jít od lesa a nenechat se vyvést z míry jejím drzým chováním. A ačkoliv to bylo něco, v čem většinou celkem vynikal, protože lsti, triky a slovní přestřelky mu šly jako málokomu… I tak se na setkání s ní příliš netěšil (nebo spíš sám sebe přesvědčoval, že se netěší, i když vytržení z každodenního stereotypu, které mu ta tajemná a velmi atraktivní dívka zařídila, bylo z určitého úhlu pohledu docela příjemné). Alespoň že o ní celý den neslyšel, což, jak doufal, znamenalo, že se nepokusila utéct ani zalarmovat stráže.

„Už jsem řekl! Odcházím do svých komnat a nepřeji si být rušen!“ zopakoval nebezpečně tichým hlasem a všichni kolem něj se bezděčně přikrčili.

„Ovšem, pane. Jak si přejete.“ Ustoupili mu z cesty, a ať už se jim v hlavách odehrávalo cokoliv, Loki neměl kdy zabývat se jejich názorem na královo netradiční chování. Ještě se stavil za jedním ze sluhů, aby s ním domluvil něco, čím si hodlal u své nedobrovolné návštěvnice vyžehlit fakt, že jí celý den nechal samotnou, a s povzdechem zamířil do Odinových komnat, kde ho v prvních chvílích čekalo pár vteřin nepříjemné nejistoty.

Když totiž opatrně vstoupil a pro jistotu zajistil dveře (což kdyby udělal v noci, nemusel se zblízka seznámit s velmi nabroušenou dýkou), na pár vteřin zapochyboval, zda se té dívce náhodou nepodařilo uniknout. Připadalo mu, že je v komnatách až podezřelé ticho, ale stačilo udělat pár rychlejších kroků a mohl se přestat strachovat. Jeho rusovlasá vězenkyně ležela přesně tam, kde ji to ráno nechal, a tvářila se tak kysele, až měl co dělat, aby se škodolibě nerozesmál. Dle jejího výrazu nebylo pochyb, že se celý den nehnula z postele na krok.

„Ahoj, zlato. Jsem doma. Jak ses tu měla?“ popíchl ji, když se chvatně zbavoval Odinovy podoby, ale Aldrif už jeho magické kejkle ani ironické poznámky nijak nerozhodily.

„Vtipné,“ odtušila nevzrušeně a vnitřně obrněná proti veškerým jeho snahám vyvést ji z míry mu věnovala chladný úsměv. „Měla jsem se tu báječně, díky za optání.“ 

„Tak to jsem rád. Byl bych zklamaný, kdyby ti u mě něco chybělo.“

„Nechybělo mi ani to nejmenší. Hlavně ty ne!“ dodala uštěpačně a obezřetně sledovala, jak se usadil do svého oblíbeného křesla naproti ní.

„Ale to je škoda. Myslel jsem, že se ti po mně bude stýskat. No, nevadí, stejně mám z tebe radost.“

„Vážně?“ nelíbilo se jí, že mu evidentně nedělá problém akceptovat její popichování a rýpavé připomínky, ale nemínila se tak snadno vzdát. Konec konců, měli pro sebe celý večer. „A čím že jsem tě tak potěšila? Já jen abych věděla, čemu se mám do budoucna vyvarovat.“

„Tím, jak hezky ses tu chovala, za což tě musím pochválit. No ne, vážně. Nekřičela jsi. Neupozorňovala jsi na sebe. Nezkoušela jsi utéct…“

„Díky, ale v tom posledním se pleteš. Zlomila jsem si v tom zatraceném zámku všechny sponky!“

Ukázala volnou rukou na pouta a štítivě povytáhla koutek úst. Byla to pochopitelně bohapustá lež, protože žádné sponky nikdy neměla, ale nezaškodilo mu dokázat, že rozhodně není žádná odevzdaná chudinka, která na něj celý den spořádaně čekala, ale silná, samostatná žena, která byla několikrát blízko útěku (i když nejblíž mu byla tehdy, když vážně uvažovala, zda by si neměla zkusit vykloubit palec).

Lokiho však její prohlášení spíš pobavilo, než ohromilo.

„To je mi líto, ale mohla sis ušetřit práci, stačilo se zeptat. Sám jsem ho kdysi zkoušel otevřít násilím a nebylo to k ničemu. Asgardská pouta bohužel hodně vydrží.“

„Ale? A od kdy král, byť falešný, testuje kvalitu vězeňských pout?“ zaskočilo ji, že to znělo zcela vážně, ale neměla čas se na svou otázku zaměřit, protože vzápětí jejich debatu přerušilo nejisté zaklepání na dveře, načež její věznitel hbitě vyskočil z křesla a znovu se skryl za Odinovu masku (která jí jako připomínka plánu, který jí nevyšel, začínala slušně lézt na nervy)!

„To je dlouhý příběh. A my na něj nemáme čas, jak jistě slyšíš.“

„Proč? Co je to? Pokojová služba?“

„Tak trochu.“ Vykouzlil falešný úsměv, a než se nadála, odběhl ke dveřím a od mladinké plavovlasé služebné, které po spatření krále celá zrudla a cudně sklopila oči k zemi, si přebral stříbrný tác, zakrytý vytepávaným víkem.

„Dobrou chuť, vaše veličenstvo.“

„Díky.“ Připadala mu najednou docela roztomilá se svou neskrývanou podřízeností a při návratu v duchu zalitoval, že ta zrzka, se kterou se musel potýkat, v sobě nemá alespoň trochu z její povahy. Bylo by to s ní mnohem snadnější (i když asi o dost méně zábavné). „Tak, tady to je.“ Položil tác na postel tak, aby nedosáhla na něj ani na jeho ruce, a Aldrif podezíravě přivřela oči.

„Co je to?“

„Překvapení.“

„Mám se bát?“

„Pokud chceš. Trocha strachu nikomu neuškodí. A tobě po tom neohroženém nočním vpádu do cizí říše i komnaty už vůbec ne.“ Neodpustil si ostřejší podtón a nádherně jí tím nahrál na smeč. Zjevně se pořád ještě nepřenesl přes to, že ho v noci málem dostala na lopatky! Ideální místo pro další nepatrné rýpnutí.

„Ale copak? Raněné ego? Štve tě, že tě málem přemohla obyčejná, křehká dívka?“ předstírala ostýchavé zamrkání a přinutila ho nespokojeně nakrčit čelo.

„Nepřemohla jsi mě. Jen překvapila! Kdyby ses ke mně neplížila v noci a během spánku, bylo by dávno po tobě!“ bránil se dotčeně, ale ona od něj přesně takovou reakci očekávala. Typická mužské ješitnost se holt nezapře ani v případě těch inteligentnějších jedinců.

„No ovšem. Pokud je to tak pro tebe snazší…“ pokrčila nadřazeně rameny, aby mu dokázala, že pro ni je to uzavřená záležitost a znovu se vrátila pohledem k tácu, „… věř si, čemu chceš.“

„S tvým laskavým dovolením to mám v plánu! Ale zpět k tomu dárku, přestože teď nevím, jestli si ho vůbec zasloužíš. Ale když už je to tu, tak tohle… je pro tebe.“ Konečně sejmul zdobené víko a… odhalil kompletní večeři s předkrmem i sklenkou hustého červeného vína, servírovanou na vybraném zlaceném porcelánu. Vonělo to nádherně a vypadalo ještě líp a po mnoha hodinách hladu a žízně Aldrif takovou „odměnou“ na pár vteřin regulérně vyrazil dech. Čekala pod tím víkem cokoliv včetně soupravy mučicích nástrojů, ale tohle… To vážně ne!

„Co to má být?“

„Tvoje odměna.“

„Za co? Za to, že se mi nepovedlo utéct?“ pořád tomu nemohla uvěřit, ale tvářil se, že to myslí vážně. Vzápětí si to ale na celé čáře pokazil.

„Tak nějak. A važ si jí, stála mě dost přemáhání.“

„Přemáhání? To sám testuješ i povinnosti zámeckého kuchaře, nebo v čem konkrétně ses musel tak přemáhat, abys mi ve svém postavení zvládl obstarat večeři?“ došlo jí konečně, odkud vítr fouká, a rázem si připadala jako naivní a nezkušená husa, která mu málem hloupě naletěla! Co je to s ní, proboha?

Na chvíli si vážně myslela, že jí chce zdejší pobyt nezištně ulehčit, a jemu šlo přitom jen o to, aby si koupil její důvěru a spolupráci něčím, o čem věděl, že o to bude stát. To bylo tak… nízké a podlé, že kdyby na něj dosáhla (a neumírala hlady), nejspíš by mu ten tác okamžitě hodila na hlavu. Takhle jednoduché to s ní rozhodně mít nebude!

„Zas tak obrovská zásluha to podle mě není!“ dodala vzpurně a v jeho očích problesklo zklamání. A také nevěřícnost, protože tohle bylo moc i na něj, a touha dokázat jí, že by mu měla za to, jak se k ní chová líbat nohy, byla silnější než rozhodnutí nenechat se od ní vyprovokovat!

„Tvá drzost mě nepřestává udivovat! Ale když už je o tom řeč, musel jsem dnes večer u královské tabule držet půst, aby se sloužící nedivili, že si poručím druhou porci sem, takže tohle jsem měl na mysli tím, že mě to něco stálo. Kdybych věděl, že se budeš místo vděku tvářit ukřivděně, nemusel jsem se obtěžovat!“ Doufal, že ji tím, že řekne pravdu, alespoň trochu znejistí, ale mělo to přesně opačný účinek.

„Och, omlouvám se, můj pane. Bylo to od vás nesmírně obětavé, oželet poprvé za svůj život několika chodovou večeři!“

„Náhodou to není zas tak málo, vzhledem k tomu, že jsi mě před pár hodinami chtěla zabít! Trocha pokory by ti neškodila!“

„Pokoru nemám v povaze,“ uzemnila ho větou, která mu byla až podezřele povědomá, a povýšeně nakrčila čelo. „A navíc… Tebe jsem zabít nechtěla. Nebo alespoň před pár hodinami rozhodně ne! Teď, na druhou stranu... bych se možná neudržela!“ dodala, aniž by se zabývala tím, na kolik procent myslí takové prohlášení vážně, ale Lokimu ten nepatrný střípek nadsázky pomohl provést hluboký očistný nádech a trochu se zklidnit. Přece se nenechá jejími nepodloženými řečmi vykolejit! On byl tady přeci ten, kdo měl navrch! 

„A proto taky sedím až tady a ty hezky zůstaneš připoutaná tam, kde jsi. A ještě k té večeři… pokud o ni nemáš zájem, nutit tě samozřejmě nebudu. Klidně si zůstaň o hladu, jak dlouho je ti libo!“

Předstíral, že se chystá tác znovu zakrýt víkem, a Aldrif pochopila, že, ač nerada, bude muset na chvíli odložit svou hrdost, jinak zůstane o hladu. Kdykoliv jindy by to vydržela, ale nyní, když nevěděla, kolik energie bude v následujících minutách a hodinách potřebovat, bohužel neměla na výběr. Musela holt buď sklopit hlavu a ustoupit, nebo dál strádat. Kruci!

„Počkej! Neřekla jsem, že o ni nemám zájem!“ Pohodila uraženě hlavou a Loki v duchu zajásal. Že by konečně nějaký pokrok? Vyloženě vděčná mu sice nebyla, ale alespoň náznak slabosti také nebyl k zahození. Ostatně, nebylo čemu se divit, metoda cukru a biče zabere na každého (vyjma jeho samého).

„Pak tedy dobrou chuť!“ Sundal z tácu sklenku vína a zbytek přisunul blíž k ní tak šikovně, že se ani na minutu neocitl příliš blízko příborů, které jí spolu s nádobím svěřil do rukou. Bylo to ale zcela zbytečné opatření.

Aldrif momentálně nejevila sebemenší zájem o jeho mrzačení a bez otálení se vrhla po předkrmu, který vypadal skutečně lákavě. Bože, připadalo jí, že nejedla celé věky, ale ještě než se zakousla do plněného koroptvího vajíčka, vzpomněla si na svou hrdost a střelila po svém hostiteli nerudným pohledem.

„Poděkovala bych ti, ale…“ schválně nechala větu nedokončenou, avšak Loki moc dobře věděl, co tím chtěla říct. Dotknout se ho to však nemohlo (to by nesměl vidět ten lačný výraz, s jakým tajně pokukovala po zabaveném poháru).

„Nemusíš se přemáhat. Poučil jsem se a s žádným vděkem už od tebe nepočítám,“ podal jí nevzrušeně objekt jejího zájmu a tajně doufal, že by jí víno třeba mohlo trochu rozvázat jazyk. Bohužel měl smůlu. Z jediného nepatrného doušku, který si po chvilce váhání dopřála, totiž nic takového nehrozilo.

„Co je? Nemáš ráda poctivé červené? Tohle zrálo v dubových sudech několik set let. Asgard je jím pověstný,“ zkusil to ještě jednou po dobrém, ale tak, jako už několikrát předtím, tvrdě narazil.

„Proti vínu nic nemám, jen nevím, zda se nemám obávat, že je v něm něco, co v něm být nemá.“ Odložila pohár raději vedle prázdného talíře od předkrmu a svou přehnanou obezřetností se ho, i proti jeho vůli, poněkud dotkla. To si o něm vážně myslí, že je takový primitiv? Ale no tak!

„Jako co by vněm nemělo být? Drogy nebo jed? No dovol? Omámit ženu, abych si s ní mohl dělat, co chci, není můj styl. A kdybych tě chtěl zabít, udělám to rychle a elegantně a zbytečně kvůli tomu neplýtvám vínem!“

„Ts, to ti ráda věřím…“ chystala se mu vmést do tváře další zaobalenou urážku, jenže vzápětí úplně zapomněla, co chtěla říct. Přesun k hlavnímu chodu ji totiž po všech těch letech, které strávila v Desátém Světě a o ostatních devíti slyšela jen útržkovité zkazky, připravil překvapení, jaké ani při největší snaze nemohla nechat bez povšimnutí.

A nepovšimnout si jejího zaraženého pohledu nemohl ani Loki.

„Co je? To si vážně myslíš, že tě chci otrávit, nebo proč ten talíř vraždíš pohledem?“

Pro jistotu čekal nějaké další cynické odseknutí, ale rozhodně ne zcela vážně znějící otázku.

„Ne, jen… co je to?“

„Co je co?“

„Tohle!“

„To myslíš vážně? Kančí kotleta přeci.“ Nechápal, kam míří, když mu vidličkou ukazuje kus chutně vyhlížejícího masa, ale vážně vypadala zaskočeně. A pak… dokonce ohromeně!

„Cože?“

„Kotleta z kance. Copak… Ty to neznáš?“

„Ehm, ne.“ Znovu šťouchla vidličkou do orestovaného plátku a i přes obrovské úsilí se jí nedařilo vrátit zpět k lehkému či dokonce výsměšnému tónu.

„A to… je v ní maso?“

„V kančí kotletě? Kupodivu ano. Proč? Jsi vegetariánka, nebo co?“

„Nevím. Počítá se to, když nejde o volbu, ale o nedostatek příležitosti?“ povzdechla si zcela upřímně, jako by na okamžik zapomněla, s kým mluví, ale vzpomínky na přísný zákaz konzumovat v Desátém Světě cokoliv, co mělo dle tamních pomatených zákonů „duši“, jí natolik připomněly neradostné dětství a mládí (za něž se sem přišla pomstít), že si nemohla pomoct.

Lokiho ostatně k její poznámce také nenapadalo nic kousavého a lehce vyveden z míry její náhlou sdílností jen neurčitě pokrčil rameny.

„To nechápu. Ale jsem rád, že jsem ti rozšířil obzory,“ poznamenal a myslel to výjimečně zcela vážně, ale ona to bohužel pochopila jako další rýpnutí a rázem nabyla zpět ztracenou bojovnost

„Nejsem žádná chudinka z pralesa, jestli narážíš na tohle!“ zavrčela dotčeně a společně s prvním soustem masa, které kdy v životě ochutnala, spolkla i pochvalu, kterou ho chtěla ohodnotit (protože jí připadalo vážně skvělé).

Neměla chuť se od toho nafoukaného floutka, který měl zjevně celý život na růžích ustláno a nikdy se nemusel v ničem omezovat, nechat urážet, a už vůbec před ním nechtěla dát najevo své skutečné emoce. Zvlášť, když ji opět pohotově chytil za slovo.

„Když ne z pralesa, tak odkud tedy?“

„Zdaleka!“

„Jak konkrétní…“ odfrkl zklamaně, protože mu právě mezi prsty proklouzla ideální situace, kdy se mohl dozvědět alespoň něco užitečného, ale rychle se vzpamatoval a připomněl si, že přeci není z těch, co by tak snadno couvali z boje. „Přesto bych rád věděl, s kým mám tu čest. Takže… Povíš mi konečně, kdo jsi?“

„A ty mně?“

„Ty první.“

„To je věc názoru.“

„Hm, tak jinak… Ještě pořád jsi mi neřekla, proč chceš zabít Odina.“

„A ty mně zase, proč jsi mi to překazil tím, že se za něj vydáváš?“

„Kvůli tomu, aby Odin zůstal naživu, určitě ne. To jsem ti myslím naznačil jasně!“

„Copak, nemáš ho rád?“ nenechala se obelstít jeho marným pokusem o křížový výslech a Loki vážně začínal mít pocit, že jsou oba v koncích.

Mohli by tu trávit klidně ještě dalších padesát večerů plných podobného dohadování a k ničemu by to nevedlo.

„Takhle se nikam nedostaneme!“ upozornil vyčerpaně, ale dočkal se akorát dalšího pokrčení rameny, které ho chtě nechtě přimělo přehodnotit situaci a zkusit udělat, alespoň naoko, první větší ústupek (večeře byla zjevně málo). „Doufám, že je ti jasné, že bez nějaké ochoty z tvojí strany se nehneme z místa?“

„No, já se rozhodně nikam nehnu. Jsem připoutaná, zapomněls?“

„Hm, vtipné. Tak jinak. Když odpovíš na mé otázky, možná tě pustím.“

„Možná? To nezní moc přesvědčivě. A navíc, i já chci nějaké odpovědi, tak co kdybys mě pustil a pak bychom si odpověděli navzájem? Hezky něco za něco,“ dospěla stejně jako on do stádia, kdy pochopila, že její rozptylovací taktika prostě nefunguje, a byla ochotná sáhnout po plánu „B“. Ovšem jedině v případě, že v tom přiznání pravdy nebude sama, protože měla stále ještě obavy prozradit svou pravou totožnost někomu, o kom věděla jen to, že lže všem kolem sebe a nejspíš nemá příliš v lásce jejího otce. To bylo totiž zatraceně málo!

Loki to ovšem k jejich vzájemné smůle vnímal obdobně. Nemohl přeci jen tak pustit z okovů osobu, které ho málem připravila o život a o které se zatím dozvěděl jen to, že něco úzkostlivě tají (cosi o sobě, jak se dovtípil), žila v nějakém šíleném zapadákově, a přesto má velice slušnou vyřídilku (a averzi k Odinovi). To bylo směšně málo a tvořilo to z jejich současného stavu dokonale patovou situace, která neměla jednoznačné řešení! 

„A co ti zabrání v tom, abys mě znovu napadla, až budeš volná?“ nakousl nenápadně téma, které mu dělalo starosti, ale moc ho neuklidnila.

„Má zvědavost, například.“

„To ve mně zrovna přílišnou důvěru nevzbuzuje. A navíc nemám zapotřebí s tebou smlouvat. Můžu tě donutit, abys mi odpověděla!“ zkusil to naposledy po zlém, protože mu ta holka vážně lezla na nervy, a navíc se mu vůbec nelíbila představa nějaké vzájemné dohody, ale z výhružně pozvednutou dýkou bohužel u své vězenkyně nepochodil. Na to, aby mu uvěřila, že ji jen tak začne týrat, s ní trávil až příliš mnoho času pouhým mluvením. A i kdyby… Přeci se ho nezalekne. To nebyl zase její styl!

„Hm, pěkný nůž. Chceš mě mučit? Tak jen do toho. Stejně nemám co ztratit,“ sebrala mu z plachet i ten poslední zbyteček větru a přiměla ho jen nevěřícně zakroutit hlavou. Tuhle holku mu byl vážně čert dlužen!

„Ty jsi neuvěřitelná!“

„Nápodobně. Ale díky za večeři. Byla výborná!“ s přeslazeným úsměvem odsunula prázdný tác a vsadila tak vše na poslední kartu, která, jak doufala, bude působit natolik povýšeně a nezlomně, že ho přiměje přistoupit na vzájemnou výměnu informací. A… Její poslední trik vyšel!

Sice neochotně a s pocitem hlubokého zklamání a vzteku, ale bez vyhlídek na jinou možnost se Loki po krátkém vnitřním boji rozhodl jí vyhovět. Nedělal to rád a neskutečno ho při tom iritovalo, že to, na co se připravoval celý den a v čem si měl ověřit, že je stále mistrem lsti a manipulace, skončilo tak neslavně, ale nedokázal si představit, že by se neměl dozvědět, s kým má tu čest a o co v celé téhle situaci vlastně jde! Tajemství té dívky ho k sobě přitahovalo jako magnet a touha znát její přísně střežené tajemství byla silnější než pud sebezáchovy a vlastní raněná ješitnost. A navíc… Zas tak moc ztratit stejně nemohl! Měl tu rusovlasou amazonku zcela ve své moci, a proto si nemusel dělat až tak velké starosti, že jako jediná odhalí jeho pravou identitu. Ať se klidně dozví, že ten, koho celý Asgard vnímá jako definitivně uzavřenou záležitost, není vůbec tak mrtvý, jak se domnívají. Stejně to nikomu vykládat nebude, pokud on sám neuzná za vhodné ji propustit. A to téměř jistě neuzná.

„Fajn, jak chceš. Prozradím ti, kdo jsem,“ ustoupil naoko jejímu naléhání a její oči se rozzářily triumfálním světlem. Dokázala to!

„Výborně. Poslouchám…“

„Jak je ctěná libost. Takže…“ udělal dramatickou pauzu, kterou si mínil pořádně vychutnat, a teprve když uznal za vhodné ji ukončit, nasadil svůj typický pokřivený úsměv a poprvé po hodně dlouhé době vyslovil nahlas své jméno. „Jsem Loki!“

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (3. kapitola):