OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (26. kapitola)

24.07.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 673×

Retariánský velitel ani nestihl postřehnout, kdy se jeho jednoznačně vítězná situace převrátila o sto osmdesát stupňů, a nebýt krátké ostré bolesti v hrudníku, která ho zaskočila natolik, že nezvládl ani vykřiknout, nejspíš by si vůbec nevšiml, že mu jeho polomrtvý protivník vrazil do těla štíhlou naleštěnou dýku se zdobeným jílcem.

Blíže prohlédnout si ji však už nestihl… Loki sice bodl prakticky naslepo a byl témě zázrak, že ve svém stavu neminul cíl, ale štěstěna tentokrát stála při něm a tenké nabroušené ostří proklálo velitelovo srdce tak dokonale, jako by si ránu pečlivě naplánoval. Doslova ho rozervalo vedví a během několika sekund, během nichž se marně snažil popadnout dech a pochopit, co se právě stalo, ho bez jediného hlesnutí poslalo tam, odkud už nebylo návratu…

Jeho tělo se tiše sesulo na mramorovou podlahu a smrtící stisk jeho dlaní definitivně povolil a umožnil Lokimu prudký, sípavý nádech, kterým konečně dostat do plic tolik potřebnou dávku kyslíku. A bylo na čase! Od nevědomí ho už dělil jen jediný nepatrný krůček a trvalo notnou chvíli, než se vzpamatoval natolik, aby si plně uvědomil, že… zvítězil!

Pane bože… vážně to dokázal! Porazil retariánského nejvyššího velitele! Přemohl ho, přesně jak si plánoval, a i když to jeho muži ještě netušili, už teď díky tomu byli na pokraji drtivého vítězství. Bez svého vůdce, který měl podle všeho prsty ve všech jejich úspěších a jako jediný dokázal vymýšlet léčky a fungující bojové strategie, neměli šanci rovnat se ohromné síle asgardské armády! A to znamenalo, že… všechny jeho předešlé tragické úvahy byly zcela zbytečné. Žádné zotročování dalších říší a pád Asgardu se konat nebude! Vrátí se domů jako vítěz! Vrátí se… tedy… pokud se vůbec vrátí…

Jako blesk z čistého nebe ho zasáhla krutá realita, která neměla s triumfálními fantaziemi příliš společného, a přinutila ho vystřízlivět a uvědomit si, že leží sám, opuštěný a vážně zraněný uprostřed nepřátelského území. A jeho nejlepší bojovníci venku právě podléhají retariánkým jednotkám, které teď už možná neměly šanci porazit celou asgardskou armádu, ale rozhodně měly dostatek sil rozprášit jeden ubohý výsadek.

A co bylo na celé věci nejhorší… Bylo mu tak zle, že neměl sílu na sebe znovu vzít Odinovu podobu a zabránit tak, aby první příchozí odhalil jeho lest! I když už ho nikdo neškrtil ani nenutil soustředit se na souboj na život a na smrt, nedokázal v sobě znovu najít patřičnou sílu, a ať se snažil sebevíc, zdálo se, že veškerá magie ho nadobro opustila. Jeho mentální energie prostě odmítala spolupracovat, a aby toho nebylo málo, znovu se mu začínalo zatmívat před očima…

Zjevně ztratil až příliš mnoho krve (o únavě, nevyspání a úporné migréně nemluvě), a to bylo nebezpečné i pro někoho, jako byl on. Asgarďané ani Jotunové sice nepatřili k rasám, které by snadno podléhaly obyčejným sečným ranám, ale pro něj to momentálně neplatilo… Jeho vyčerpané tělo z nějakého důvodu nedokázalo zahájit proces regenerace, který byl k zotavení nezbytný, a veškerou zbývající energii potřebovalo k tomu, aby ho dokázalo udržet při vědomí. Na kouzla už mu nezbývaly síly, a bohužel… už mu nezbývaly ani na to, aby se zvládl zvednout ze země.

Jediné, čeho se mu podařilo dosáhnout, bylo přetočení na bok a tiché zaúpění, které se v prázdném chrámu nepříjemně rozléhalo. Kruci! Poslední, co potřeboval, byla nevítaná návštěva, která by ho zcela určitě na místě dorazila. A to přeci nemohl dopustit…

I když každičká buňka jeho těla žadonila o pár minut klidu, nemohl tu zůstat bezmocně ležet a čekat, až sem někdo přijde! Nikdo mu nepomůže, ani Retariáni, ani jeho bojovníci, kteří poznají, že je celou tu dobu jako Odin vodil za nos… Musí si pomoct sám, tak jako vždycky! Právě přeci zvládl nemožné a porazil mnohem silnějšího protivníka, který měl nad ním znatelnou převahu, tak to teď nevzdá jen proto, že je mu zle!

Musí se sebrat a dokázat, že to všechno nebyla jen náhoda… Že skutečně má na to celou tuhle neslavnou situaci přežít. Musí zatnout zuby a ubránit se té zrádné konejšivé tmě, která ho lákala do svých sítí a našeptávala mu, že si zaslouží chvilku odpočinku. Dost možná to byla pravda, ale teď na to nebyla nejvhodnější chvíle. Až se vrátí zpátky na Asgard, do bezpečí svých komnat, ke své nevlastní sestře, která se o něj určitě postará… Pak bude moct nerušeně odpočívat, ale teď ne! Teď nesmí ztratit vědomí! Nesmí se tomu poddat. No tak! přesvědčoval se o nutnosti udržet otevřené oči tak dlouho, až se dokázal vyhecovat k dalšímu pokusu dostat se na nohy. A tentokrát… se mu se zatnutými zuby podařilo vyškrábat alespoň do kleku. Nebylo to kdoví jaké vítězství, ale on to bral jako solidní začátek, který mu vlil do žil tolik optimismu, že po pár minutách dokázal po čtyřech dolézt k Odinovu odvrženému žezlu a s jeho pomocí konečně vstát ze země. Nejspíš to vzhledem k tomu, že šlo o cennou historickou památku a extrémně mocnou zbraň, nebyl zrovna nejideálnější předmět, o který by se měl opírat, ale pro něj bylo momentálně nejdůležitější, že mu pomohl dostat se k nejbližšímu výklenku ve stěně, který ho spolehlivě kryl před zraky každého dalšího návštěvníka chrámu. 

Potřeboval se dát dohromady a znovu na sebe vzít Odinovu podob, a chladná kamenná zeď, o kterou se mohl opřít a vyčerpaně zašátrat v kapse svého kabátce, mu přišla vhod. Existovala totiž jen jedna jediná, poslední šance, jak se včas vzpamatovat, a ta se ukrývala ve známé broušené lahvičce s korkovým uzávěrem…

Původně chtěl nechat povzbuzující lektvar ve svém velitelském stanu a zbytečně neriskovat (už teď měl v sobě značně nadměrnou dávku), ale díky bohu to neudělal! Vzal si ji s sebou jen pro jistotu, aby měl pocit, že má u sebe něco, co mu dokáže pomoct, kdyby bylo nejhůř, a teď... nejhůř rozhodně bylo! Nutně potřeboval něco, co by jeho tělo nakoplo k regeneraci a znovu probudilo jeho magické schopnosti, a proto do sebe na ex obrátil zbytek lahvičky a ani se nezdržoval s nějakým ředěním. Stejně tam bylo už jen pár posledních kapek. No… Možná to bylo víc než jen pár, ale to se mu zrovna perfektně hodilo (nebo si to alespoň myslel). Bez zaváhání spolkl odporně hořkou tekutinu a její účinek… byl téměř okamžitý!

Bohužel však nešlo o takový účinek, jaký by si přál. Místo toho, aby ucítil obvyklý příval energie a známé pálení v ráně, které předcházelo zrychlenému hojení, přepadla ho nemilosrdná křeč v hrudi a téměř ho svou intenzitou srazila zpět na kolena! Bylo to jako blesk z čistého nebe, který mu sežehl útroby a přinutil ho zlomit se v pase a hlasitě zaúpět. Kruci! Tohle byla novinka!

Bolest, která mu sevřela srdce a dočasně ochromila levou ruku, byla snad ještě strašnější než cukání v pravém boku, a trvalo několik dlouhých minut, než částečně odezněla a on byl schopen se znovu přerývaně nadechnout. Ještě nikdy v životě nic takového nezažil, a popravdě řečeno… to už ani nikdy zažít nechtěl! Sakra! Tohle vážně nebyla žádná legrace…

Panika, která ho přepadla ve chvíli, kdy mu došlo, že nejspíš podcenil varování ohledně srdeční zástavy, kterou mohlo nadměrné užívání lektvaru způsobit, nebyla nijak příjemná a jeho instinkt mu našeptával, že byla zcela oprávněná.

Neměl by si zahrávat s něčím, co nemohl přežít ani někdo tak odolný, jako on (pokud šlo o srdce, byli Asgarďané i Jotunové stejně zranitelní jako mnohé méně vyvinuté formy života), ale teď už to nemohl vzít zpět. A dost možná… by to ani neudělal, protože sice málem zkolaboval a nebyl za to na sebe nijak pyšný, ale přeci jen zaznamenal i nějakou pozitivní odezvu. Nyní, když nepříjemná křeč téměř odezněla, se totiž zcela určitě cítil o něco bdělejší. Dokonce znovu dokázal pohnout rukou (i když jen pomalu a se zatnutými zuby) a zevrubná kontrola zbytku těla mu prozradila, že sečná rána se sice nezačala hojit, jak doufal, ale alespoň přestala tak masivně krvácet. No, alespoň něco… pomyslel si vyčerpaně a dovolil si za odměnu na okamžik zavřít oči. Teď už se nemusel bát, že ihned, jak ztratí koncentraci, upadne do bezvědomí, a skutečně se mu podařilo na krátkou chvíli uvolnit svou mysl a získat kratičkou chviličku na tolik potřebné mentální soustředění. Ale vzápětí bylo jeho snažení o opětovnou koncentraci přerušeno sílícím bojovým rykem, doléhajícím do chrámu odkudsi zvenčí. Znělo to, jako by se střetly dvě značně velké skupiny bojovníků, ale to musely být jen halucinace… Z jeho mužů již nejspíš zůstala naživu jen hrstka a ta nemohla vydávat tak hlasitý pokřik. Nebo snad… 

Snažil se do těch zvuků důkladněji zaposlouchat a skutečně měl dojem, že slyší některé hesla a rozkazy odpovídající asgardské bojové taktice. Ale to přeci nebylo možné… Kde by se venku vzali další jeho lidé? Všichni měli nařízeno čekat v táboře, dokud se jejich král nevrátí nebo jim nedá znamení z hradeb, a ani jedno z toho se přeci nestalo. Tak co se to tam před chrámem děje?

Toužil té záhadě přijít na kloub, ale pořád se necítil dostatečně silný, aby se znovu naplno pokusil vytvořit nějakou iluzi. A v téhle podobě ven nemohl. Byl uvězněný uvnitř chrámu a jediné, co mohl udělat, bylo čekat. Minuty se pomalu vlekly a on pomalu přestával věřit, že se někdy dozví, co se před budovou odehrává. Ale nakonec… se dočkal!

Trvalo to sice dobrou půlhodinu, než zaslechl skřípání otevíraných chrámových dveří, kterými sem s velitelem vpadli a které se za ním znovu zabouchly, a z hovoru několika příchozích mužů snadno odvodil, že tohle nejsou Retariáni… Šlo o Asgarďany, přičemž jeden z hlasů mu byl dokonce povědomý, ale při tom neutuchajícím hučení a pískání v uších nebyl schopen ho identifikovat. Co však věděl zcela jistě, bylo, že sem ti neznámi muži přišli, aby našli svého krále…

„Vaše veličenstvo, jste tu?“ ozval se známý hlas podmalovaný nervozitou, a z následného překvapeného zašumění nebylo těžké odhadnout, že jeho majitel se svými kumpány právě narazil na mrtvé tělo retariánského vůdce.

„To je ten jejich nejvyšší velitel, ne? Někteří muži říkali, že ho s Odinem viděli bojovat,“ pronesl další mužský hlas a třetí na sebe nenechal dlouho čekat.

„Ano, to je on. Je mrtvý?“

„Naprosto.“

„Výborně, to se nám hodí. Ale kde je náš král? Musí tu přeci někde být. Snad… se mu nic nestalo. Vaše výsosti? Haló!“ Ustarané volání se zvolna přibližovalo k výklenku, ve kterém se Loki skrýval, a nebylo pochyb, že do okamžiku, kdy ho vojáci objeví, zbývají už jen vteřiny. Musel sebou hodit a pokusit se o iluzi dřív, než spatří jeho skutečnou podobu a vše, o co usiloval, bude zmařeno. A přestože se na to necítil a nebyl si jistý, zda bude schopný v sobě vydolovat dostatek energie, musel to zkusit! Buď to vyjde, nebo ne…

Zhluboka se nadechl, vší silou se soustředil na Odinovu podobu a s prsty obemknutými kolem lápisového přívěsku, o němž byl přesvědčen, že mu nosí štěstí, vykročil ze stínu.

„Tady jsem…“ dostal ze sebe slabým hlasem, než se mu definitivně podlomila kolena, a netušíc, zda skutečně dokázal vojáky oklamat… skončil podepřený jedním z nich, v němž po chvilce soustředění poznal Fandrala. Proto mu byl jeho hlas povědomý, ale… kde se tu vzal? Jasně si vzpomínal, že ho posílal pryč s tím raněným chlapcem, který mu zachránil život. Tak jak to, že se vrátil? Proč…

Ale to bylo vlastně fuk, neměl čas se tou záhadou zabývat. Teď bylo nejdůležitější zjistit, jestli skutečně dokázal vytvořit dostatečně konstantní a přesvědčivou iluzi, která by jeho někdejšího přítele i další tři asgardské vojáky, kteří se k němu hned nahrnuli, oklamala. A naštěstí se vzápětí ukázalo, že to zvládl na jedničku! Předvedl se jim jako jejich právoplatný král a vítěz souboje, jehož následky právě ohodnotili a oni mu okamžitě začali projevovat patřičnou úctu.

„Jen klid veličenstvo, držím vás,“ zamumlal mu Fandral konejšivě do ucha a Loki si mohl alespoň trochu oddechnout. Cítil se líp, když mě vedle sebe někoho, o koho se mohl opřít, a jeho iluze zatím držela tak, jak měla (a zůstala neporušená dokonce i v okamžiku, kdy Fandral zaměřil pozornost na jeho zranění). „Vydržte, dostaneme vás na ošetřovnu,“ prohlásil odhodlaně, ale Loki ho pro jistotu zarazil dřív, než se mohl rány dotknout. To už by byl na jeho soustředění až přílišný nápor.

„To nic není, jen škrábnutí,“ šeptl statečně a nechal se odvést k východu, kde se mu ovšem naskytl pohled, jaký vážně nečekal! Když do chrámu vstupoval, všude panovala tíživá tma a město se zdálo vylidněné a prázdné, jako hrobka čekající na něj i na dvacítku jeho nejlepších, ale teď…

Po celém městě hořely nekonečné řady ohňů a luceren a v okolních ulicích pobíhaly desítky, možná stovky plně vyzbrojených asgardských vojáků, kteří za sebou zjevně měli ostrý ozbrojený střet. A retariánští útočníci, kteří ještě před pár desítkami minut měli citelně navrch, se buď váleli mrtví či umírající v prachu, nebo klečeli s rukama za hlavou, čekajíc, až budou odvedeni do zajetí. Jako by právě proběhla blesková bitva, která Lokimu v jeho mizerném stavu a za stěnami chrámu zcela unikla. Slyšel jen její dozvuky, a to bylo na nejvyššího velitele jedné z bojujících stran zoufale málo!

„Co… se tu stalo?“ vypravil ze sebe ohromeně, když se vzpamatoval z úleku, a Fandral, který ho nepřestával úslužně podpírat, se zatvářil tak hrdě, jako by právě sám bez cizí pomoci porazil celou armádu.

„Na váš rozkaz jsme odvedli toho mladíka do bezpečí a vyhlásili v táboře všeobecný poplach, který vedl ke spontánní mobilizaci. Sice to bylo proti vašemu nařízení, ale všichni vojáci svorně souhlasili, že vám ochotně vyrazí na pomoc.“ Na závěr své řeči se zatvářil lehce znepokojeně, protože otevřené přiznání k neuposlechnutí rozkazu by za jistých okolností mohlo být důvodem k obvinění z velezrady, ale současné okolnosti spíše nahrávaly tomu, že by si za takové chování zasloužil metál!

Nebýt jeho zásahu, nejspíš by celý výsadek skončil katastrofou a totálním masakrem. Takhle to ale vypadalo jen na přijatelné ztráty a svým způsobem se tak dalo říct, že pohotové jednání Fandrala i dalších mužů, kteří s ním dorazili do tábora, zachránilo stovky, ne-li tisíce životů! A Loki to i přes osobní antipatie, které k tomu arogantnímu idiotovi cítil (a které ještě zesílili poté, co se motal kolem Aldrif), musel vzít na vědomí a zapamatovat si, že bude třeba ho veřejně vyznamenat. Pár detailů mu však stále ještě nešlo do hlavy…

„Ale… jak se sem naše armáda dostala? Snad mi nechceš tvrdit, že se stal zázrak a oni dokázali jen tak překonat hradby, které jim tolik dní odolávaly?“ Nemohl uvěřit takovému štěstí, ale Fandral s pyšným úsměvem přikývl.

„Přesně to se jim podařilo, ale za zázrak bych to neoznačoval. Spíše šlo o to, že nenadálé zmizení retariánského velitele, ve kterém jste, jak vidím, měl prsty vy, můj pane, způsobilo nepokoje a roztržky mezi jeho zmatenými muži. Bez jeho rozkazů nedokázali ani účinně zacházet s těmi uloupenými pokrokovými zbraněmi, natož aby věděli, co mají dělat a jak se takticky bránit. Bylo směšně snadné je překvapit a zmást. A pak… už stačilo jen zlikvidovat jejich hlídky a proniknout do města, což, jak vidíte…“ provokativně rozpřáhl ruce, „… se nám podařilo na výbornou, a naše jednotky právě pročesávají okrajové čtvrti. Máme totiž důvodné podezření, že se v nich ještě pár Retariánů schovává, ale s těmi si naši lidé lehce poradí. Jejich zbrojní sklad máme totiž už dávno pod palcem,“ vysvětloval zaníceně a Loki nemohl uvěřit vlastím uším…

Že by se vážně nemýlil, když se upnul na likvidaci retariánského vůdce jako na zásadní krok k rozdrcení jeho jednotek? Že by ten souboj tam v chrámu skutečně znamenal víc, než jen vyřizování účtů mezi dvěma muži?  Že by šlo o vítezství v celé téhle nesmyslné válce? No to snad ne! Tedy… pokud se vůbec jednalo o vítězství! Zarazil se dřív, než mohl ve svých úvahách dojít příliš daleko a ztratit kontakt s realitou, a tázavě povytáhl obočí.

„Aha, a… jak to tedy celé vlastně dopadlo?“ Bylo mu trochu trapné ptát se na výsledek bitvy jeho vlastní armády, ale Fandral si toho ve své euforii ani nevšiml.

„Dá se říct, že líp už to dopadnout nemohlo! Podařilo se nám jich spoustu zlikvidovat i zajmout a zbytek se rozprchl do okolí. A těch pár radikálů, co ještě různě po městě klade odpor, se jistě vzdá, až se dozví, že jejich velitel již není jen nezvěstný, ale mrtvý. Takže abych to shrnul… Dá se říct, že jsme vyhráli a osvobodili hlavní město!“

„To je… skvělé, ale co náš výsadek?“ Málem se bál zeptat, ale i tentokrát měl dojem, že se nad ním osud konečně smiloval (snad za ty pokorné úvahy v chrámu).

„Ztráty jsou minimální, bojovali jako lvi, můj pane.“

„Výborně!“ Ani se nesnažil maskovat svou úlevu (kterou by na sobě jako Odin nejspíš neměl dávat znát) a konečně se nechal bez dalších řečí odvést zpět do tábora, přičemž si i přes svůj mizerný stav užil ty mávající davy a nadšené skandování vojáků, kteří sobě i svému králi hlasitě blahopřáli k vítezství.

Bylo příjemné vidět své muže šťastné, a až na občasné tragické výjimky, které oplakávaly jejich nejbližší druhové, živé a zdravé (po tom všem, o čem uvažoval v chrámu, byl téměř zázrak, že těch mrtvých cestou neviděl mnohem víc).

Zvlášť když po vstupu do tábora zamířil s Fandralovou pomocí přímo do ošetřovacího stanu, kde už tak optimistická nálada bohužel nepanovala. Za plus se dalo považovat jen to, že obrovský prostor vyhrazený nebožákům, jež si z bitvy odnesli víc než hrdinské historky, byl poloprázdný, a ještě šlo vesměs o lehčí až středně těžká zranění. Ta vážnější byla až úplně vzadu, kam byl i proti své vůli odveden jedním z ošetřovatelů, který trval na tom, že musí jeho ránu důkladně vyčistit.

„Ale to vážně nic není,“ bránil se jeho nenechavým rukám, ale vydat mu přímý rozkaz, zakazující mu vykonávat jeho práci, se nedovažoval. Mohlo by to k němu přilákat nevítanou pozornost, a navíc se po těch skvělých zprávách cítil zase o něco silnější. Ošetření určitě zvládne…

A taky že zvládl, i když se během něj musel několikrát vyhýbat všetečný otázkám ošetřovatele, kterému nešlo do hlavy, proč se králi obyčejná sečná rána nechce sama zhojit. Nakonec však na jeho žádost upustil od plánovaných testů, odhalujících přítomnost neznámých látek, které by mohly blokovat regeneraci, a spokojil se s tím, že zranění překryl obvazem máčeným ve speciálním odvaru z několika extrémně léčivých bylin, a následně podal svému vládci nápoj na posilnění (který ale stejně skončil vylitý na podlaze, protože Loki nemínil riskovat další srdeční slabost).

„Hotovo. Měl byste si odpočinout, výsosti,“ připomněl mu jemně, ale Loki už ho stejně neposlouchal. Cítil se mnohem líp než před chvílí (nebo o tom byl alespoň skálopevně přesvědčen) a navíc si právě všiml, že na lůžku skrytém až úplně vzadu u plachty, stranou od ostatních, leží jeho zachránce, na kterého v posledních minutách ani jednou nepomyslel.

A stačil jediný pohled na jeho pobledlou, potem zmáčenou tvář staženou bolestí, aby se za takové chování ihned zastyděl. Ten hoch mu zachránil život, a za takové hrdinství si zasloužil tu nejlepší možnou péči, kterou mu ihned vyrazil zajistit.

Znepokojovalo ho totiž, že v jeho okolí není žádný léčitel, který by se věnoval ošetřování jeho zranění, ale když vrávoravě vstoupil do zadní části stanu, všiml si, že jsou tu hned tři a o čemsi právě zaujatě diskutují. Dohadovat se přestali až ve chvíli, kdy k nim s hlasitým zakašláním přistoupil.

„Vaše výsosti, co vy tady?“ vyhrkl nejstarší z nich, a hluboká úklona, jakou předvedl, připadala Lokimu téměř směšná. Měl by se věnovat pacientovi a ne mu pochlebovat! 

„Jdu se podívat, jak se daří muži, kterému vděčím za život,“ oznámil nevzrušeně, ale vzápětí by se v něm krve nedořezal. Všichni tři přítomní odborníci se totiž zatvářili tragicky a dokonce v jejich očích zaznamenal i záchvěv strachu svědčící o tom, že nejspíš vše nejde tak podle plánu, jak by si v případě někoho, na kom záleží samotnému Odinovi, přáli.

Nahlas však neřekli nic, jen rychle sklopili oči k podlaze a mlčeli jako ryby, což ho dovádělo k šílenství.

„Co se děje? To je to s ním tak zlé?“ Nevěřil, že by existovalo zranění, se kterým by asgardší léčitelé, vyhlášení po celém vesmíru svými schopnostmi, nedovedli poradit (pacienti jim pod rukama umírali jen výjimečně a hlavně proto, že se k nim nedostali včas), ale bohužel… Tentokrát byla situace skutečně vážná.

„Je mi líto, ale stav toho chlapce je kritický,“ připustil rozechvěle jeden ze dvou mladších léčitelů a ostatní smutně přikyvovali.

„Jak kritický? Od toho jste přeci tu, abyste ho z něj dostali, ne?“ Nechtěl na ně křičet, protože moc dobře věděl, že nemají snadné zaměstnání, ale nějak se mu nedařilo udržet své emoce na uzdě. Samotnému mu bylo tak zle, že se stěží dokázal soustředit na udržení Odinovy podoby, a představa, že by ten hoch, díky kterému právě teď neležel na vanaheimské ulici se šípem v srdci, měl kvůli své chrabrosti přijít o život… Ne, to přeci nemohl dopustit! „No tak, musíte mu pomoct! Ten chlapec se pro mě obětoval!“ dodal se zjevnými stopami paniky v hlase, ale jen se před jeho výlevem víc nahrbili a svorně pokrčili rameny.

„Podařilo se nám ten jed uzavřít v jeho paži. Prozatím. Ale… nevíme přesně, co do něj Retariáni přimíchali. Nikdy jsme se s ničím takovým nesetkali. Vyzkoušeli jsme už vše, co tu máme, ale ta substance na žádné běžné protijedy nereaguje, a selhaly i pokusy odčerpat ji ven z jeho těla. Navíc… se obáváme, že mu dochází čas,“ odvážil se promluvit třetí z léčitelů, který doposud mlčel, a tón, jímž svou děsivou prognózu vyslovil, nepřipouštěl mylný výklad.

Ten nebožák umíral a pomoct mu nebylo v jejich silách, což Lokiho zasáhlo víc, než by čekal. Nikdy dřív neměl obavy o život nikoho, koho neznal (a často si nelámal hlavu ani s těmi, které znal), ale tentokrát měl neobytný pocit, že by měl něco udělat! Jenže… co?

„Takže… jste to vzdali a necháte ho jen tak zemřít?“ zašeptal přiškrceně a všichni tři jeho poddaní se viditelně zachvěli strachem. Bylo na nich znát, že nechtějí svého krále zklamat ani vzbudit jeho hněv, ale nemají na vybranou. Jen ten nejmladší z nich… se zdál o něco nervóznější než ti ostatní. Jako by chtěl něco dodat, ale bál se pohlédnout do očí někomu, kdo ho mohl poslat do vyhnanství. Bylo třeba ho povzbudit. „Co je? Napadá tě něco?“ oslovil proto přímo jeho a málem ho politoval, když viděl, jak sebou trhl.

„Mě? Proč? Vůbec nic, výsosti. Snad jen… Ale to by nejspíš k ničemu nebylo.“

„O čem to mluvíš?!“

„O ničem, jen…“ Zoufale těkal očima po svých spolupracovnících, ale ti upřeně hleděli do země a nevydali ani hlásku. „Jen mě napadlo, že kdybychom stihli ten jed včas odstranit, jeho tělo by se možná dokázalo vzpamatovat. Je mladý a kromě toho zranění je ve skvělé kondici. Myslím…myslím, že by to zvládl,“ zamumlal potichu, ale Loki neměl tušení, kam tím míří a proč se u toho tváří tak zděšeně. Vzápětí ale pochopil a mocně mu zatrnulo!

„Sám jsi říkal, že ten jed odčerpat nejde.“

„To ne, ale… dal by se odstranit… ehm, radikálním chirurgickým postupem,“ použil kulantní výraz, ale všem přítomným bylo okamžitě jasné, o čem mluví.

Pod pojmem „radikální chirurgický postup“ se totiž neskrývalo nic jiného než obyčejná primitivní amputace, která byla v Asgardu už téměř zapomenutou záležitostí (drtivá většina léčitelů ji považovala za přežitek dob dávno minulých a pro pacienty zase představovala potupné zohyzdění, které se nejčastěji vykládalo jako znak slabosti). A zatímco Loki se při pomyšlení na něco tak barbarského, co by mělo toho nebohého chlapce brutálně poznamenat na zbytek života, upřímně vyděsil, další dva léčitelé vrhli po svém spolupracovníkovi vyčítavé pohledy.

„To nemůžeme udělat! Naděje, že přežije něco takového, je v jeho stavu minimální, akorát bude zbytečně trpět. A zhanobit jeho tělo takovým nízkým způsobem, který využívají mnohem méně nadané rasy… To nepřichází v úvahu!“ prohlásil nejstarší z nich, který vypadal, že tu má vše na povel a něco takového je mu z duše odporné, a jeho kolega ho okamžitě podpořil.

„To je pravda. A i kdyby náhodou přežil, tak… je to přeci královský lučištník! Nemůžeme ho zmrzačit, vzít mu zdroj obživy a nechat ho napospas osudu! Na něco takového by přeci nikdo normální nemohl přistoupit!“

„Ale může mu to zachránit život!“ namítl nejmladší z léčitelů, snažíc se za každou cenu bránit svůj nápad, a Loki mu po krátkém vnitřním boji musel dát za pravdu. Sice mu to celé přišlo děsivé (a co hůř, cítil se za celou tuhle situaci vnitřně zodpovědný), ale… Pokud existovala naděje, že by mohli zachránit mladý nevinný život… měli by do toho jít i za tak vysokou cenu! Nebo… by o takové alternativě alespoň měli uvažovat.

„Možná to není tak špatný nápad,“ prohlásil proto, aby přerušil jejich počínající hádku, a všichni tři se k němu překvapeně obrátili. Zjevně nečekali, že se do toho znovu vloží.

„Ale výsosti, to…“

„Nemyslím si, že je to pro něj nejlepší…“

„Já věřím, že je to jediná šance, jak mu pomoct,“ přerušil mladý léčitel oba své kolegy a jeho pohled jasně napovídal, že čeká na královo konečné rozhodnutí. To on měl moc nad životem i smrtí všech svých poddaných, a i když ho hluboko uvnitř děsila představa, že se rozhodne špatně a ublíží tomu chlapci ještě víc, nemohl ho nechat umřít. Prostě… to nedokázal!

Ten hoch mu zachránil život, a to pro něj znamenalo tolik, že byl připravený pro něj udělat vše, co bude v jeho silách. I kdyby to mělo znamenat, že ho nechá ve jménu přežití krutě a necivilizovaně zmrzačit!

„Dobrá, máte mé svolení k provedení výkonu, pokud… si to váš pacient bude přát.“ Konec věty dodal jen proto, že mu to připadalo vhodné a etické, ale ve skutečnosti byl odhodlaný toho muže k operaci za každou cenu přimět (přinejhorším i přímým rozkazem, což však doufal, že nebude nutné). Byl přeci uznávaným taktikem a se slovy to uměl jako málokdo… Pokud ho měl někdo přesvědčit k tak bláznivému postupu, byl to jedině on!

„Jistě veličenstvo, ihned připravíme vše potřebné,“ uklonili se všichni tři léčitelé (dva se skřípajícími zuby a jeden se silným pocitem zadostiučinění), a zatímco se pustili do shánění potřebných látek a nástrojů, Loki se vydal k lůžku svého zachránce.

Byl to skutečně velice mladý chlapec, který podle jeho názoru do armády vůbec nepatřil (natož do elitního královského oddílu, a to bez ohledu na jeho schopnosti), a se světlými vlasy a pohlednými rysy mu trochu připomínal jeho nevlastního bratra v dobách, kdy byly jejich životy ještě bezstarostné a plné klukovin. Tehdy si užívali své mládí a představa, že by místo utíkání na pláž a biflování xeno-lingvistiky měli vyrazit do boje a dobrovolně riskovat život, byla dost strašlivá.

Ten mladík si zasloužil mnohem víc, než skončit opuštěný v polním zdravotnickém stanu a následně zemřít daleko od domova (a to jen proto, aby zachránil život někomu, jehož pravou identitu vůbec neznal), a on sám sobě v duchu přísahal, že udělá všechno pro to, aby se ten nebožák vrátil domů (alespoň živý, když zcela zdravý už nejspíš nikdy nebude)!

Za to, že mu zachránil život, si zasloužil veškerou dostupnou péči i podporu, a on se rozhodl ji zahájit tím, že místo vytouženého odpočinku, jež by si mohl dopřát ve velitelském stanu, mu bude jako jeho vděčný král a dlužník v nadcházejících těžkých chvílích oporou a nenechá ho trpět samotného. Jeho vnitřní hlas mu totiž našeptával, že by měl tomu hochovi být nablízku, a to ještě netušil, jak důležité pro něj rozhovor s ním nakonec bude…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (26. kapitola):