OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (23. kapitola)

17.07.2015 (12:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 677×

Aldrif se po rozhovoru s Nannou celý zbytek večera i noci hlavou honily další a další katastrofické scénáře, a nakonec to došlo tak daleko, že by nejraději ihned porušila slib daný své služebné a běžela za místokrálem, který měl v Lokiho nepřítomnosti celý Asgard na povel. 

Jenže pokaždé, když už už vstávala z postele a přemýšlela, koho se kde zeptat na cestu, racionální část její osobnosti ji zastavila. I kdyby ho totiž našla a on ji pustil k sobě do komnaty a byl ochotný jí naslouchat, tak… co by mu vlastně řekla? Že nějaká bývalá zdejší služebná, kterou král kdysi nechal vyhnat z paláce, měla vidění? Ale no tak! To by se jí tak akorát vysmál (nemluvě o tom, že by tím na sebe přitáhla nevítanou pozornost a mohla ohrozit sebe i Lokiho). 

A i kdyby se stal zázrak a on jí uvěřil, stejně by nejspíš nic neudělal, protože spojit se s armádou nebylo tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Loki před odjezdem jasně nařídil, že za nimi nemají posílat nikoho dalšího ani se snažit navázat kontakt, dokud se sami neozvou, a místokrál by byl jen těžko ochotný tenhle přímý rozkaz porušit jen proto, že mu nějaké bláznivá šlechtická dceruška začne vykládat pohádky o vědmách!

Něco ale podniknout musela, jinak by se sama na sebe nemohla podívat do zrcadla, a tak po probdělé noci plné převalování a tragických úvah netrpělivě vyskočila z postele už před sedmou hodinou ranní a z paláce se vyplížila pro jistotu zadem, aby ji náhodu neviděl někdo, komu by její časné opuštění komnat mohlo připadat podezřelé. Rozhodně nechtěla zbytečně rozdmýchávat palácové klepy, před kterými ji Loki důrazně varoval, ale současně prostě nedokázala ignorovat svůj instinkt, který jí našeptával, že by neměla brát Nannina slova na lehkou váhu. 

Možná v jasnozřivost její babičky tak docela nevěřila, ale to neznamenalo, že by kvůli své podezíravosti a skepsi riskovala život někoho, koho milovala! Loki byl pro ni i po tom, co její lásku odmítl a označil v dopise za něco, co nebude nikdy schopný akceptovat, tím nejdůležitějším člověkem na světě, a žít s tím, že ho možná mohla varovat nebo mu nějak pomoci, a neudělala to… To by nedokázala!

To na sebe raději hodila černý plášť s kapucí a skrze chladnou ranní mlhu se vydala do tichých Asgardských ulic, které jí připadaly podivně prázdné a nehostinné. Život se v nich teprve pomaličku probouzel a lidé, kteří vstávali do práce nebo otevírali obchody a instituce, se jí zdáli skleslí a nevraživí a už vůbec nepřipomínali ty spokojené osoby, které obdivovala při své první procházce městem. Jako by z nich všechen ten optimismus dávno vyprchal. Jedinou výhodou jejich mizerné nálady zůstávalo to, že díky ní prošla městem téměř nepozorovaně a mohla v rekordním čase opustit centrum i hlavní bulváry a ponořit se do změti úzkých uliček v západním cípu města.

Ještě nikdy předtím tak daleko od paláce nebyla a ani Loki před ní o této nepříliš bohaté obytné čtvrti, kde žili převážně níže postavení Asgarďnané, nemluvil, ale podle Nannina popisu snadno našla správnou adresu, a už v půl osmé netrpělivě postávala před nízkým, bíle omítnutým domem, postaveným ve zdejším typickém architektonickém stylu připomínajícím severské ságy, které si lidé vyprávěli na Midgardu. 

Vstoupit jen tak dovnitř, do cizího domu, se však neodvažovala a nakonec se musela hodně přemlouvat, aby naposledy stiskla v dlani perlu, kterou jí její nevlastní bratr daroval a kterou od jeho odjezdu nosila neustále u sebe, a chopila se mosazného klepadla ve tvaru stočeného hada. 

Vypadalo sice dost ohyzdně, ale současně bylo na její vkus značně ohmatané, což brala jako dobré znamení a důkaz, že je zdejší dům hojně navštěvován. A to jí dodalo dostatek odvahy, aby statečně zabouchala na dveře, které jí připadaly jako vchod do světa, v jehož tajích se neměla šanci vyznat (na ošuntělém vývěsním štítu, pohupujícím se v lehkém ranním vánku, totiž stál nápis „Parantaja ja Yrtit“, kterému nerozuměla a který se jí jevil jako něco exotického).

Ach jo, co to tu jen vyvádí? A co myslí, že tady najde? Loki by s její přítomností zde určitě nesouhlasil a ona… Jen tak jde na návštěvu bůhví ke komu a ještě k tomu bez jakýchkoliv záruk a doporučení důvěryhodných lidí. Jen proto, že uvěřila nějaké pomatené holce! Snad z toho nebude nějaký malér! uvažovala ustaraně, zatímco netrpělivě čekala, zda někdo na její klepání odpoví, a nejraději by se hned teď otočila a zmizela odtud co nejdál. Nikdo v paláci totiž nevěděl, kam odešla, a kdyby se jí tu něco stalo, nikdo by se nikdy nedozvěděl, kam zmizela (natož, aby jí přišel na pomoc).

Ale nedalo se nic dělat! Pokud si nechtěla nadosmrti vyčítat, že nechala asgardské bojovníky napospas blížící se katastrofě, byla nucena takové riziko podstoupit a neměla dovoleno toho předem litovat. I kdyby existovala jen nepatrná naděje, že by mohl být Loki v nebezpečí, musela o tom vědět víc a musela udělat všechno pro to, aby z něj vyvázl živý a zdravý (on by pro ni zcela jistě udělala totéž)! Kvůli němu byla ochotná ledasčeho a navštívit nějakou starou neškodnou ženu, která navíc kdysi pracovala u její matky (a měla s ní nejspíš docela dobré vztahy), přeci nebyla zas taková katastrofa. 

Stačilo jen sebrat odvahu, a to se jí nakonec podařilo, takže když konečně zarachotil zámek a ve dveřích se objevila jakási starší žena (dle věku a vzezření nejspíš Nannina matka), dokázala promluvit docela klidně a beze stop nervozity v hlase.

„Jsem lady Angela, jdu navštívit…“

„Mou matku, ano, já vím, má dcera mě varovala, že přijdete,“ dořekla za ni neznámá žena chladně a potvrdila jí tak její předešlou domněnku. Vážně to byla Nannina matka, ale chovala se oproti své dceři dost nepřátelsky a rozhodně si ji měřila spíše s nedůvěrou, než s pohostinností a úctou, jakou by si žena jejího společenského postavení zasloužila.

Nejspíš stále ještě nepřenesla přes srdce, že ji Odin kvůli daru její matky odmítl zaměstnat v paláci, a Aldrif se jí ani moc nedivila. Nezdálo se, že by si dle mizerného stavu svého domova mohla z lukrativních pracovních nabídek vybírat (a o Nannině otci nepadlo zatím ani slovo, takže bylo dost dobře možné, že už dávno nebyl mezi živými, což jí ani její rodině jejich životní situaci jistě neusnadňovalo). 

Dveře však i přes zjevný nesouhlas s její návštěvou nakonec přeci jen otevřela a Aldrif s hluboký, očistným nádechem, při kterém se soustředila jen na své city k Lokimu a na touhu mu za každou cenu pomoci, aby se z Vanaheimu vrátil v pořádku a mohl s ní trávit další společné chvíle, na které nedokázala přestat myslet, vstoupila dovnitř do domu, kde se měla setkat s někým, kdo měl v budoucnu zásadně ovlivnit její život (o čemž však pochopitelně neměla prozatím ani tušení)…

-o-

Loki se vyčerpaně opíral o nosnou konstrukci velitelského stanu a přimhouřenýma očima sledoval, jak skrze plátěnou střechu dopadají dovnitř poslední paprsky nazelenalého vanaheimského slunce, jež se zvolna klonilo k obzoru. Zbývalo už jen pár desítek minut do okamžiku, kdy se mě venku setkat s vybranými vojáky ze svého královského oddílu a vydat se s nimi do akce, jež mohla ukončit celou tuhle nesmyslnou válku, ale on se na to navzdory vyhlídkám na možné vítězství vůbec netěšil. Byl to sice jeho vlastní nápad a on si samozřejmě nepřipouštěl, že by s ním bylo něco v nepořádku (nebo byl dokonce unáhlený, jak naznačovaly jisté námitky, které si generálové při ochodu z ranní porady nedokázali nechat pro sebe), ale když vzal v úvahu svůj aktuální zdravotní stav, ochotně by velení přenechal někomu jinému. Kdyby mohl…

Jenže nemohl, a to jak kvůli sobě a své hrdosti, tak kvůli svým mužům, kteří měli riskovat život a potřebovali, aby je do boje vedl jejich nejvyšší velitel a dal jim tím jasně najevo, že věří ve vítězství. O nic jiného nešlo a on to prostě musel zvládnout, jinak by se už dál nemohl považovat za obstojného vládce. 

Sice mu bylo pořád stejně zle jako ráno a před chvílí byl nucen užít další nadměrnou dávku povzbuzujících kapek, takže se stěží udržel na nohou, ale to ho nesmělo zastavit! Musel prostě zatnout zuby a dokázat, že jako král za něco stojí! Kdyby to vzdal, nemohl by se svým generálům podívat do očí. A to by vážně nesnesl, nemluvě o tom, že konečně po všech těch měsících nudné a stereotypní vlády dostal šanci zapsat se do dějin Asgardu (byť pod cizím jménem), a nedokázal si představit, že by takovou šanci zahodil jen proto, že se mu zvedal žaludek a podlamovala kolena. Chtěl, aby na něj byl jeho lid pyšný, a chtěl, aby na něj byla pyšná i ta, která na něj doma netrpělivě čekala (a nyní díky časovému posunu, který dělil Vanaheim od Asgardu, nejspíš ještě spala nebo se chystala snídat) a na kterou se snažil myslet pokaždé, když už měl dojem, že se zhroutí.

Aldrif byla jeho talismanem pro štěstí… jedinou živou bytostí, která věděla, že není už dávno po smrti, a které záleželo na tom, aby se vrátil z Vanaheimu jako vítěz, a on ji přeci nemohl zklamat! Musel dodržet své slovo a přivést jí zpět její přívěsek, který nyní znovu jemně promnul mezi prsty a se zavřenýma očima vnímal energii vyzařující z tmavě modrého lápisového kabošonu. Byla skutečně nečekaně silná a hřejivá a on ji dokázal díky svým mentálním schopnostem nejen snadno rozeznat, ale hlavně zpracovat a použít jako poslední zdroj útěchy, který mu v jeho mizerném stavu ještě zbýval.

Frigga měla pravdu… Ten kámen měl v sobě vážně ohromné množství starodávné magie, ale kromě toho tajil i spoustu pozitivních vibrací, kterými se ho Aldrif podařilo nabít, když mu ho předávala a které nyní tišily jeho bolest a pomáhaly mu vydolovat v sobě potřebnou sílu. Byl to takový malý zázrak, který mohl mít neustále u sebe, a kdykoliv se ho dotkl, znovu si dokonale vybavil jasně modrou barvu jejích rozesmátých očí i vůni její sametově jemné kůže, když se k němu tiskla. A pak také… horko, které vyzařovalo z jejího těla, když mu ovíjela paže kolem krku, a omamnou chuť jejích rtů, když ho líbala a… A dost! nařídil si v duchu, okamžitě přívěsek pustil a nechal ho se zašustěním sklouznout zpět na svou hruď, kde tiše spočinul a trpělivě čekal, až se jeho přechodný majitel vzpamatuje z dalšího sobeckého záchvatu vášně. Proč ho to, proboha, ještě nepustilo? Sotva se dokázal udržet na nohou, bylo mu tak bídně, jako ještě někdy, a přesto ne a ne pustit z hlavy tak nesmyslné a zavrženíhodné úvahy! Ale no tak! Nemohl a ani nesměl takhle přemýšlet, když Aldrif před odjezdem jasně napsal, že chce, aby byla jen jeho sestrou a přítelkyní a nemělo smysl o tom dál polemizovat. Nemohl po ní toužit jako muž, když pro něj znamenala mnohem víc než všechny ostatní ženy v celém vesmíru! A ten nešťastný polibek musel okamžitě dostat z hlavy (čím dřív se mu to podaří, tím líp pro ně pro oba). Kdyby to totiž nedokázal, mohl by hodně litovat…

Aldrif se zcela jistě zvládne během jeho nepřítomnosti z toho poblouznění vzpamatovat (dost možná už si na něj v současnosti ani nevzpomene, což však nebylo pro jeho ego a vrozenou žárlivost příjemné pomyšlení), a až se vrátí, bude ho opět brát jen jako přítele a spřízněnou duši. A on se musí zařídit stejně! Dělá to přeci pro ni, aby jí zbytečně nedával naději na něco, co nikdy nemohl splnit. 

„No jistě, jako bys jí nikdy neslíbil nic, co možná vůbec nebudeš moct dodržet, že ano?!“ promluvilo posměšně jeho podvědomí, narážejíc na kontroverzní slib, který jí před odjezdem dal, ale on ho rázně umlčel. To byla přeci úplně jiná situace! Kdyby jí neslíbil, že se v pořádku vrátí, chtěla by jet s ním, nebo by se vhorším případě zbytečně trápila a navíc…  Navíc si byl jistý, že jí nelhal! Dnes v noci celé tohle vanaheimské šílenství rázně a jednou provždy ukončí a do zítřejšího večera bude zpátky na Asgardu! Tak, jak řekl…

Proč by taky neměl? Možná nebyl v nejlepší kondici, ale měl v plánu vzít s sebou své nejlepší bojovníky a napadnout nepřítele zezadu, z míst, odkud by to nečekal, a to prostě nemohlo nevyjít! Měl přeci za sebou stovky podobných akcí s Thorem a jeho přáteli (kteří téměř jistě budou mezi tou dvacítkou nejlepších figurovat a budou mu nevědomky krýt záda tak jako kdysi) a problémy se vyskytly jen výjimečně. 

„Všechno dobře dopadne, to ti slibuju,“ zašeptal směrem k přívěsku, který věřil, že mu přinese štěstí, a dokonce se odvážil ho znovu sevřít v dlani a ještě pár vteřin vychutnávat tu konejšivou sílu, v níž cítil kromě Aldrif i vzdálenou přítomnost své nevlastní matky. 

To ona tenhle šperk kdysi nechávala vyrobit a pak ho věšela na krk své dceři, a přestože tehdy ještě netušila, že si někdy osvojí syna, který se s její dcerkou sblíží, jistě do něj vložila všechnu svou mateřkou lásku, kterou pak později poznal i na vlastní kůži. Možná ten cit, vyzařující z přívěsku, nebyl určen jemu, a možná by s tím, aby ho nyní vnímal, Frigga vůbec nesouhlasila (ani přes ty konejšivé věty, které mu Aldrif šeptala na mostě, se tak docela nedokázal zbavit pocitu viny a podvědomých obav z toho, jak by jeho matka reagovala na jeho současnou situaci), ale tím se teď nezabýval. Chyběla mu tak moc, že by jen stěží dokázal své emoce vylíčit pouhými slovy, a takhle měl alespoň na pár vteřin dojem, že je tu s ním. Vlastně… že jsou tu obě dvě!

Tento pocit však až příliš brzy vyprchal a byl narušen příchodem jednoho z generálů, který svému králi bez prodlení oznámil, že útočná jednotka je připravená a čeká už jen na jeho pokyn. 

„Vybrali jsme dvacet nejlepších, tak jak jste si přál, a všichni se rozhodli jít s vámi dobrovolně.“

„Výborně, tak… je nenechávejme dlouho čekat!“ prohlásil odhodlaně, a ačkoliv se mu nepříjemně točila hlava a nejspíš by se měl vydat spíš do postele, než do bitvy, nezbývalo mu nic jiného, než naposledy stisknout přívěsek a s hlubokým očistným nádechem vyrazit do boje, který měl rozhodnout o osudu celé asgardské armády…

-o-

První, co Aldrif po vstupu do domu Nanniny rodiny upoutalo, byly svazky nejrůznějších omamně vonících bylin, rozvěšené na trámech po celé délce centrální místnosti, a starodávný kotel, postavený na trojnožce nad ohništěm, jež mělo ve většině dnešních asgardských domácností vybavených tou nejmodernější technologií už jen symbolickou funkci. Tady se však zjevně stále používalo k vaření jakýchsi lektvarů, a nebýt profesionálně vyhlížející destilační aparatury s holografickým ovládáním, která se krčila v jednom z tmavých rohů, a neméně moderního vyšetřovacího lůžka u protější zdi, mohlo by se zdát, že se zdejší obyvatelé propadli o tisíce a tisíce let zpátky, do úplně jiného světa.

Přesto musela uznat, že si obydlí někoho, kdo vládne uměním jasnozřivosti, představovala trochu jinak (rozhodně ne jako cosi mezi chemickou laboratoří, vyšetřovnou a starodávnou apatykou), a upřímně ji překvapilo, když spatřila zdejší nejstarší obyvatelku, jak se soustředěně sklání nad bublající průsvitnou tekutinou vonící po lípách a divokých růžích.

Podvědomě očekávala, že Nannina babička bude vetchá ohnutá stařenka se šátkem na hlavě a dlouhou sukovitou holí v rukou, ale nyní se ukázalo, že byla úplně mimo. Uprostřed místnosti totiž stála velice vitálně působící žena s bystrýma, čokoládově hnědýma očima a pečlivě uhlazenými stříbrošedými vlasy rámujícími vrásčitou tvář, a hned jak zaslechla kroky, napřímila se do své úctyhodné výše a probodla příchozí pátravým pohledem.

„Matko, tohle je lady Angela. Nanna říkala, že dnes přijde,“ oznámila její dcera kysele, ale ona nehnula ani brvou a rázně jí podala dlouhou dřevěnou vařečku.

„Ovšem, já vím. Na, tady to máš. Za chvíli budeš moct kotel odstavit.“ Nečekaně mrštně se protáhla kolem ohniště a předvedla Aldrif chvatnou, ale uctivou poklonu (se kterou se její dcera stále ještě neobtěžovala). „Vítám vás v našem domě, lady Angelo. Jsem Fulla, Nannina babička, a tohle…“ ukázala za sebe, „… je Idunn, má dcera a její matka. Je nám ctí, že jste k nám zavítala.“ Mluvila rozvážně a beze stop jakýchkoliv emocí, ale Aldrif z ní přesto měla pocit, že říká pravdu a vše, o čem mluví, myslí zcela upřímně. Její hlas ji z nějakého neznámého důvodu uklidňoval, a nebýt důvodu, který ji sem přivedl, cítila by se v její společnosti poměrně vyrovnaně. Takhle si však nemohla dovolit otálet a bádat nad tím, proč je jí ta stará dáma tak sympatická.

„Mně je ctí, že vás poznávám. Vaše vnučka mi o vás hodně vyprávěla.“

„Až moc,“ poznamenala úsečně Idunn, ale její matka se k ní obrátila a sjela ji tak výhružným pohledem, že ihned zmlkla a raději se sklonila zpátky nad bublající kotel, což Fulla kvitovala s mírným pousmáním. Velmi rychle však znovu nasadila neproniknutelný výraz a obrátila se zpět ke své návštěvnici.

„Prosím, neposadíte se?“ pokynula k opačné straně místnosti, dál od divoce praskajícího ohně a aromatických výparů, a Aldrif se nechala bez protestů nasměrovat k nedaleké kovové lavici (čalouněné pohovka byla na zdejší poměry nejspíš přílišný luxus, který si tři osamělé ženy nemohly dovolit).

„Děkuji, ale… nemám moc času, a proto mě omluvte, že půjdu rovnou k věci. Vaše vnučka mi prozradila něco málo o vašem… ehm, nadání a kvůli tomu jsem zde. Potřebuju totiž vědět něco víc o tom proroctví, které jste před Nannou vyřkla. To, které se týká jejího snoubence a našeho krále,“ ozvala se dřív, než jí hostitelka stihla nabídnout něco k pití, a přestože si byla vědoma, jak neomaleně to zní, nemohla si dovolit dál ztrácet čas zdvořilostními frázemi. V sázce bylo až příliš mnoho…

Fulla si však dala s odpovědí na čas, a když promluvila, zdálo se, jako by její otázku zcela přeslechla.

„Neznáme se odněkud?“ vypálila totiž bez varování otázku, které mohla být velmi nebezpečná, a Aldrif si okamžitě vzpomněla, jak moc si byla tato žena kdysi blízká s její matkou. Ale ne… Teď se jí zrovna podobnost s Friggou zoufale nehodila!

„Ne, to bych si pamatovala,“ odvětila s očima sklopenýma k ošoupané prkenné podlaze a snažila se tvářit, jako by neměla tušení, o čem Fulla mluví.

„Vážně ne? Jste mi povědomá.“

„To mi říká kde kdo, asi… mám dost běžné rysy,“ plácla zoufale a trpělivě čekala, dokud stará dáma po chvíli nepokrčila rameny a konečně se nevrátila k tématu. I když… bohužel ne tak, jak by si přála.

„Dobrá, ale pokud jde o to, jak vy říkáte, vidění. Vše, co vím, jsem už řekla Nanně. Bylo to jen několik krátkých záblesků, které mi prozradily, že oddíl jejího snoubence brzy čekají značné nepříjemnosti,“ prohlásila, jako by vůbec o nic nešlo, a Aldrif mocně zatrnulo.

Očekávala, že se dozví něco, co ji uklidní, ale zatím to vypadalo spíš na další a ještě hlubší stres (zvlášť teď, když si mohla na vlastní oči ověřit, že Nannina babička rozhodně není žádná pološílená nesvéprávná stařena).

„Ale to… přeci nemůže být vše. Musíte mi říct víc! Nanna tvrdila, že její snoubenec Baldr je podle vás v obrovském nebezpečí a jakousi zásadní roli v něm hraje i náš král, a to… je přeci důležité!“ Nechtěla znít neomaleně, ale děsilo ji, že by její návštěva měla být zbytečná a Lokimu by dál mělo hrozit nebezpečí. Fulla však jen znovu pokrčila rameny, jako by se jí to vůbec netýkalo.

„Nevím, zda je to důležité. Mé vize nejsou vždy spolehlivé, a tahle byla navíc dost zmatená. Ta pasáž s králem je dost nejasná, protože pokud jde o něj, mám silný pocit, že je v nebezpečí už mnoho měsíců. A vize týkající se jeho současné situace pro mě zůstávají zahaleny jakýmsi oparem, jehož původ nedokážu vysvětlit. Jako by mě někdo nevědomky blokoval, ale o to teď nejde. Kvůli Odinovi jsem své vnučce to vidění nevyjevila. Hlavně jsem jí chtěla připravit na případnou ztrátu jejího milovaného, ale pokud se má předpověď nenaplní a ten hoch se vrátí zpátky živý a zdravý, budu jen ráda. Má dcera…“ kývla směrem k Idunn, která právě odstavovala kotel, „… také přišla o manžela v bitvě a vím, jak moc jí to ublížilo. Rozhodně nechci, aby má vnučka procházela stejným utrpením. Ale pokud se nemýlím… Nedá se bohužel nic dělat. Osud oklamat nelze.“

„Jak to, že ne?!“ vyhrkla Aldrif nepříčetně a sukně, kterou si během Fullina proslovu nervózně žmoulala, se nepříjemným trhavým zvukem ohradila proti jejímu necitelnému zacházení. Jí však bylo ze srdce jedno, jestli si ji rozškube na cáry. Momentálně ji zajímalo jen to, že ta neurčitá poznámka, kterou Fulla narážela na nejasnosti kolem Odina a blokaci jejích schopností, až děsivě odpovídala skutečnosti. A to znamenalo… že má skutečně zvláštní dar a pravděpodobnost, že se její nejnovější vidění nenaplní, tak klesla téměř na nulu! Na Vanehimu se v Lokiho a Baldrově blízkosti schylovalo k nějaké tragédii, a to byla pro její už tak dost pošramocenou psychiku poslední kapka. „Přeci musíme něco udělat! Pokud je král i celý jeho oddíl v nebezpečí, musíme je varovat. Je to naše povinnost! Vaše povinnost!“ odporovala hlasitě, ale Nannina babička akorát smutně zavrtěla hlavou.

„To není v našich silách, má drahá. A i kdyby bylo, neudělala bych to. Už jednou jsem za svou otevřenost pykala a nemíním udělat stejnou chybu dvakrát! A jak říkám, ta vize byla dost neurčitá a já z ní mám značně rozporuplný pocit, takže… Je mi líto, ale nemohu vám pomoci.“

„Ne! Prosím! Musíte mi pomoct, jestli je král v nebezpečí, nemůžu tu jen tak sedět a nic nedělat!“ zaúpěla nepříčetně a vůbec si neuvědomila, že tak otevřené sympatie k Odinovi vzbudí v jejím okolí nevítané podezření. Zvlášť v ženě, které kdysi tolik ublížil…

Fulla si totiž jen stěží mohla nevšimnout zoufalství, které jí problesklo v očích, a zvědavě povytáhla obočí.

„Nechápu, proč se zrovna vy tak moc staráte o královo bezpečí a mou vizi. Nanna mi sice říkala, že máte v královském oddílu někoho, na kom vám záleží, ale to nevysvětluje váš zájem o našeho vládce,“ poznamenala zamyšleně a Aldrif nepříjemně zamrazilo. Nemohla dovolit, aby ji někdo podezíral z příliš těsného vztahu k Odinovi. Vzbudilo by to příliš mnoho otázek.

„Král je osobním přítelem naší rodiny, proto mi na něm záleží a zajímám se o to, co jste viděla. Ale pochopitelně mi jde hlavně o… mé blízké, kteří bojují po jeho boku!“ ohradila se dotčeně, ale Fulla nevypadala, že by jí uvěřila. Za těma jejími čokoládovýma očima se prokazatelně dělo něco, čemu Aldrif tak docela nerozuměla a co nejspíš souviselo s jejími schopnostmi. A to něco… bohužel dokázalo odhalit, zda mluví pravdu, nebo lže.

„Nevěřím vám. Nejste ke mně upřímná, a to znamená, že vás musí požádat, abyste odešla.“ Vstala z lavice a veškerá její předešlá úcta byla ta tam. „Prosím,“ ukázala na dveře a Aldrif se musela ve zlomku vteřiny rozhodnout, co udělá.

Pokud by jen tak odešla, riskovala by, že už Lokiho nikdy neuvidí, ale snažit se Fullu přesvědčit nějakou další lží nemělo sebemenší smysl. Odhalila by ji a všechno by bylo jen horší, takže… jí musela říct pravdu! Otázkou ovšem zůstávalo… kterou pravdu? Prakticky měla dvě možnosti. Buď prozradí Lokiho pravou totožnost a bude doufat, že Fullin odpor k Odinovi je natolik velký, aby se přidala na stranu někoho, kdo ho svrhl (nebo alespoň udržela jeho tajemství pod pokličkou a nezalarmovala stráže), nebo… musela prozradit sebe! Alespoň částečně, a to ještě ke všemu s rizikem, že bude špatně pochopena. A jelikož první možnost nepřicházela v úvahu (nemohla Lokiho zradit, a to ani v případě, že by to bylo pro jeho dobro), nezbývalo jí nic jiného, než vybrat si tu druhou…

„Počkejte! Máte pravdu, lhala jsem vám! Jde mi o krále. To on… je pro mě důležitý! Důležitější, než byste dokázala pochopit!“ vyjekla zoufale a Fulla se zarazila v polovině kroku a překvapeně na ni vytřeštila oči. Nejspíš očekávala opravdu cokoliv, ale tohle zrovna ne…

„Vážně? Vy a… on?“ Bylo naprosto jasné, co si myslí a jaký vztah předpokládá, že mezi nimi je, a ačkoliv se Aldrif z toho pomyšlení zvedal žaludek, nedala na sobě nic znát a přinutila se myslet na Lokiho. Její láska k němu byla skutečná a Fulla tak nemohla poznat, že jí lže.

A také nepoznala, jen naprázdno polkla a ztěžka dosedla zpět na dřevěnou lavici.

„Aha, tak to… mě skutečně nenapadlo.“ Nezněla příliš nadšeně, čemuž se jen těžko mohl někdo divit (přistoupit na to, že mladá krásná dívka chová city k o tolik staršímu tyranovi, který zničil její rodinu, pro ni jistě nebylo snadné), ale zdálo se, že byla ochotná ji násilím nevyhodit ze svého domu a možná dokonce i pokračovat v konverzaci, a to bylo ze všeho nejdůležitější.

„Pochopte, záleží mi na něm a nechci, aby se mu něco stalo. A vy zase nechcete, aby se něco stalo snoubenci vaší vnučky, tak… mi, prosím, dovolte, abych zašla za místokrálem a nechala jim poslat varování. Klidně může být anonymní, pokud se bojíte, že by vaše vize mohla být mylná.“ Sice stále netušila, jak místokráli vysvětlit, proč má porušit Odinův příkaz (speciálně v případě, kdy by mu odmítla říct, odkud informace pochází), ale byla ochotná to alespoň zkusit. Fulla však vzápětí jedinou větou rozmetala její obnovenou naději na prach.

„Na to je pozdě, má drahá,“ zašeptala posmutněle a Aldrif připadalo, jako by jí do srdce vrazila rozžhavený kus železa.

„Jak to myslíte, že je pozdě? Copak ono… už k tomu došlo?“

„Ještě ne, ale cítím, že času už je tak málo, že nemá cenu snažit se je kontaktovat.“

„Můžeme to alespoň zkusit. Prosím! Jste moje poslední naděje!“ Byla ochotná si před ní klidně kleknout na kolena, a v jejích čokoládových očích se objevil záchvěv soucitu.

„Kéž bych vám mohla pomoct, děvenko, ale… Vážně nemá smysl se je pokoušet varovat. Obvyklou cestou určitě ne,“ dodala neurčitě a Aldrif poskočilo srdce. Tohle už znělo nadějněji.

„A ona existuje nějaká… neobvyklá cesta?“

„Možná…“ Vypadala, že si není moc jistá, zda by měla pokračovat, ale neměla čas ji dál přesvědčovat nebo jí dokonce připomínat své vysoké postavení, díky kterému by jí jako obyčejná řadová Asgarďanka měla vyhovět. Musela okamžitě jednat, a proto se po krátkém zaváhání rozhodla vsadit vše na poslední kartu a zahrát na Fullinu nostalgickou strunu.

Vzhledem k tomu, co si o ní a o Odinovi myslela, to sice bylo dost riskantní a možná i neomalené a mohlo to všechno nenávratně pokazit, ale vyčítala by si, kdyby to alespoň nezkusila!

„Prosím! Pomozte mi… kvůli královně. Vím, že jste si byly blízké a ona… by určitě nechtěla, aby se králi něco stalo. Přála by si, aby se v pořádku vrátil!“ Věděla, že v tomhle zcela určitě mluví pravdu (a že by Frigga rozhodně chtěla, aby Loki vyvázl bez zranění), a možná i ono upřímné světlo, které jí problesklo v očích, přimělo Fullu, aby jí konečně uvěřila.

Sice se původně nechtěla do celé problematiky příliš míchat, a to ani kvůli své nebohé vnučce, protože narušování něčího osudu nikdy nedopadalo dobře, ale nyní byla nucena změnit názor. A ať už si o kontroverzním vztahu té dívky k Odinovi myslela cokoliv, při zmínce o královnině názoru sebou nepatrně trhla (zasažena pravdivostí onoho tvrzení) a nakonec se zhluboka nadechla a… úsečně přikývla.

„Dobrá, můžeme něco zkusit, jen neručím za to, že to vyjde.“

„To nevadí, alespoň uděláme vše, co je v našich silách.“

„Možná máte pravdu. Ale potřebuju k tomu svou vnučku!“

„A kde je?“

„Idunn pro ni dojde.“ Mávla rukou směrem ke své dceři, která se neochotně zvedla z podlahy, na níž právě vkleče plnila kouřící lektvar do skleněných broušených flakonků a vyběhla z domu. „Snad ještě nebude příliš pozdě.“

„Ach, děkuju vám! Strašně moc! Ani nevíte, jak moc pro mě vaše pomoc znamená!“ zašeptala Aldrif upřímně a nemohla uvěřit svému štěstí.

Dokázala to! Sice netušila, co se chystá, ale podařilo se jí přesvědčit Fullu, aby se alespoň pokusila zvrátit blížící se katastrofu, a představa, že možná přeci jen dokáže Lokimu na dálku pomoci, jí vlila do žil novou energii.

Už nemusela jen nečinně sedět v koutě, litovat se a trpělivě čekat, zda toho, koho miluje, nepotká nějaký strašlivý osud. Mohla udělat něco pro to, aby se k ní vrátil živý a zdravý, a navíc mohla pomoci i další podobně zamilované dívce. Co víc si mohla aktuálně přát?

-o-

„Držte se při zemi!“ nařizoval Loki šeptem dvacítce vybraných bojovníků, když se společně plížili po úzké kamenité zásobovací stezce stáčející se k zadním bráně, a ačkoliv se stěží dokázal soustředit na něco jiného, než na bolest hlavy, které mu téměř znemožňovala udržovat iluzi Odinovy podoby, snažil se za všech sil odhadnout blížící se nebezpečí a být neustále ve střehu. Nemohl si dovolit udělat chybu, a to, že měl za zády dvě desítky nejlepších a nejzkušenějších válečníků včetně čtyř přátel svého bratra, se kterými kdysi prožil (a hlavně přežil) neuvěřitelná dobrodružství, mu celou záležitost usnadňovalo jen do určité míry. Hlavní část odpovědnosti ležela na jeho bedrech, a to nebyl v jeho aktuálním mizerném stavu zrovna nejpříjemnější pocit… Jediným jeho štěstím bylo, že jim akce zatím vycházela na jedničku!

Všude panoval až podezřelý klid a mír, stráže hlídkující u hlavní brány neměly tušení, že se děje něco nepatřičného, a houstnoucí tma, padající na celý Vanaheim jako tlustá sametová přikrývka, jim poskytovala perfektní krytí. Díky němu snadno proklouzli až za vysoké kamenné hradby a dokázali to tak tiše a nenápadně, že se vyhnuli všem ozbrojeným střetům.

Kovaná brána, skrytá mezi keři, totiž nebyla hlídána ani jediným Retariásnkým bojovníkem, a ačkoliv by měl jako správný taktik nejprve poslat minimálně jednoho špeha, aby mohl s určitostí říct, že i za ní je vzduch čistý, on to díky snaze mít celý tenhle otravný výsadek (potažmo celý válečný konflikt) co nejdřív za sebou, neudělal.

Raději to rovnou risknul s celou skupinou a zprvu se nezdálo, že by toho měl litovat. Orezlá vstupní brána nevypadala, že by ji kdokoliv využíval k něčemu jinému, než k občasnému dodávání zásob, a nikde nebylo ani živáčka. Nejspíš o tomto vstupu do města věděla jen hrstka vyvolených, a to se jim perfektně hodilo.

Měli ohromné štěstí, že se jim jednoho ze zasvěcených podařilo zajmout a mučením z něj dostat potřebné informace, a nyní je od definitivního vítezství dělil už jen jeden jediný krůček. Jejich triumf byl nadosah a hlavně mohl všechny asgardské bojovníky poslat domů, což byl tajný sen celé armády.

Stačilo se jen proplížit k centrálnímu vanaheimskému chrámu, kde si Retariáni zřídili hlavní štáb, proniknout dovnitř, využít moment překvapení a zlikvidovat co nejvíce osob z jejich velení včetně vrchního velitele. Bez nich budou všichni nájezdníci bezmocní a zbytek asgardské armády je snadno rozpráší (pokud před ní rovnou neutečou). Byl to skvělý plán a absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by neměl vyjít, jenže… zdání bohužel někdy klame!

Kdyby Loki vyslal špehy, tak jak bylo zvykem, nejspíš by zjistil, že potemnělé úzké uličky, kterými se nyní se svými muži plížil, nejsou zdaleka tak prázdné a opuštěné, jak by se mohlo zdát. Naopak, ve stínech a na přilehlých střechách se krčila celá retariánské útočná jednotka, která byla už několik dní připravena zasáhnout a v nejkratším možném čase zlikvidovat každého, kdo by se odvážil proniknout do města.

Početná skupina nemilosrdných retariánských hrdlořezů trpělivě čekala, zda Odin a jeho generálové náhodou přeci jen neuvěří vykonstruované lži, kterou se měli ohánět všichni jejich bojovníci, jež by padli do asgardského zajetí (a byli vystaveni výslechům nebo dokonce mučení), a nyní se konečně dočkala. Ano! 

Jejich mladý nejvyšší velitel, který měl celý útok na Vanaheim na svědomí a nyní se tiše schovával v jednom z výklenků u zdi, už pomalu přestával věřit, že by tak protřelý a zkušený vojevůdce, jakým asgardský král měl být, padl do takové primitivní léčky a udělal hned několik školáckých chyb, ale kupodivu ho přecenil! Naservíroval jim sám sebe i své nejcennější hráče doslova na stříbrném podnose a oni si mohli tajně mnout ruce a těšit se na brzké vítězství. 

Zbývalo jen počkat na ideální okamžik a pak… rychle a elegantně provést přesně to, co plánoval Odin udělat jim! Zlikvidovat asgardské nejlepší muže včetně jejich vrchního velitele a pak pod rouškou noci zaútočit na nic netušící armádu, která se utábořila venku před hradbami. Byl to snadný úkol a při zástupu retariánských lučištníků, schovaných za štíty okolních budov, se to zdála být téměř hračka. Jejich smrtícím šípům nikdo neunikne. Ani Všeotec ne! 

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (23. kapitola):