OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (22. kapitola)

15.07.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 689×

Aldrif mlčky seděla na plochém kameni nad zelenomodrou lagunou a upírala oči k obzoru, kde právě efektně zapadalo rudé asgardské slunce a vše ve svém dosahu ozařovalo tlumenou, temně nachovou září, která jí v jejím současném rozpoložení připadala dost depresivní. Celkově to sice byla stejně úchvatná podívaná jako před pár dny, kdy ji směla ze stejného místa sledovat poprvé, ale něco podstatného jí k dokonalosti přeci jen chybělo. Nebo spíš… někdo, kdo byl nyní vzdálen stovky a tisíce světelných let odtud (a o kom už neměla dobré tři dny žádné zprávy).

Tehdy, když jí Loki tuhle čarokrásnou zátoku ukázal, se k němu směla bezstarostně tisknout a pozorovat poslední záchvěvy denního světla z jeho náručí, ale nyní… tu seděla sama a ten uklidňující pocit bezpečí, který v jeho blízkosti prožívala, jí navzdory tomu, že nedokázal opětovat její romantické city, bolestně scházel. 

Dala by cokoliv, kdyby tu s ní její nevlastní bratr mohl být a konejšivě ji obejmout kolem ramen, ale to by nesměl nasazovat krk někde na opačné straně vesmíru v bitvě, o níž nikdo na Asgardu nevěděl, jak vlastně probíhá (žádné depeše zatím nepřišly a ten zmetek Heimdall si všechny novinky sobecky nechával pro sebe a jen provokativně postával v té své zlatavé kupoli a tajemně zíral do vesmíru)! Kdyby si alespoň mohla být jistá, že vše pokračuje podle plánu a vítězství už je nadosah, cítila by se líp, ale takhle… mohla jen bezmocně zatínat pěsti a nervózně si kousat ret!

Loki teď klidně mohl někde bojovat o život nebo ležet zraněný a bez pomoci umírat, a ona tu jen bezcílně posedávala a nemohla mu nijak pomoct! Copak to bylo fér? Po tom všem? Po tom, co trávila dětství a mládí tvrdými tréningy, jež z ní měly udělat neohroženého zabijáka, který by u žádné bitvy neměl chybět? Samozřejmě, že ne! Jenže si za to mohla sama. Měla se víc snažit, aby ji vzal s sebou, a pokusit se ho přesvědčit už od začátku a ne až poslední večer. Třeba… by se jí ho povedlo zlomit a nemusela by si teď připadat tak šíleně slabá a neužitečná. 

Nebyla na takovou typicky ženskou roli zvyklá a to, že o ni sluhové v paláci pečovali jako o nějakou křehkou skleníkovou květinku a splnili jí každé přání, její pocit viny a nepatřičnosti jen prohlubovalo. To, že dostávala tříchodové večeře, spala na prachových polštářích a mohla si dělat, co se jí zlíbilo, zatímco její nevlastní bratr musel trpět někde na bojišti, kde nebezpečí číhalo doslova na každém kroku, přeci nebylo správné! Měli by si toho všudypřítomného luxusu užívat společně! uvažovala zoufale a zabraná do svých neradostných myšlenek si vůbec nevšimla své černé kobylky, která se potichu přikradla k balvanu a jemně do ní zezadu strčila čumákem, jako by se ujišťovala, zda je její nová paní, kterou si vyloženě zamilovala, v pořádku.

„Copak je, zlatíčko?“ obrátila se k ní a něžně ji pohladila po hebké srsti. „To nic, nic mi není. Jen… mám o někoho obavy,“ pokračovala, jako by jí snad mohla Hejri rozumět, a když pohlédla do těch jejích hlubokých, inteligentních očí, které jí nepřipadaly ani trochu děsivé, skutečně měla dojem, že moc dobře chápe, co se jí snaží říct. „A taky se mi stýská, ale to ti nemusím vysvětlovat. Myslím, že ten pocit moc dobře znáš,“ povzdechla si při vzpomínce na to, jak ji ve stájích všichni obdivovali a skládali jí poklony, jaká je odvážná a neohrožená, když si přišla osedlat tak divoké a agresivní zvíře, a nejraději by po vzoru svého koně něco vzteky roztřískala. Stejně jako Hejri měla plné právo vyjádřit svou frustraci a stesk jakkoliv se jí zlíbilo, ale současně jí bylo jasné, že i kdyby srovnala se zemí polovinu paláce, nijak by jí to nepomohlo. Musela holt být trpělivá a věřit, že to celé dobře dopadne.

Ale jak se přestat stresovat, to jí bohužel nikdo neporadil. A co hůř, měla neodbytný pocit, že není sama, kdo má z celé té akce na Vanaheimu skryté obavy (těch, co se momentálně strachovali o své blízké, bylo v celé říši mnohem víc).

Na první pohled sice běžel život na Asgardu i v nitru královského paláce stejně poklidně jako předtím, ale ve vzduchu se přitom vznášelo něco, co tu předtím nepozorovala. Jakési… nepříjemné, svíravé napětí, které způsobovalo, že se lidé mnohem méně smáli a raději než žertování a veselému klábosení se věnovali své práci. Nahlas své obavy samozřejmě nevyslovovali, na to byli až příliš hrdí, ale téměř určitě jim ve dne v noci běžely hlavou stejné katastrofické scénáře jako jí. Tím si byla stoprocentně jistá, a dokonce měla brzy možnost se o tom na vlastní kůži přesvědčit...

Když se toho večera vrátila zpět do paláce a jedna z jejích stálých služebných, která jí byla od začátku sympatická a už s ní stihla prohodit i pár slov, jí přinesla další několikachodovou večeři, nemohla si nevšimnout, že se tváří dost zoufale a má zarudlé oči.

„Copak se stalo, Nanno? Vypadáš uplakaně,“ oslovila ji jemně, ale plavovlasá dívka si jen nervózně uhladila prosté lněné šaty a s pohledem upřeným k zemi pokrčila rameny.

„To se vám jen zdá, madam. Jsem v pořádku.“

„Vážně?“ nenechala se tak snadno odbýt a služebná se pod její nedůvěrou celá schoulila.

„Nesluší se, abych vás obtěžovala svými starostmi, madam.“

„Ovšemže se to sluší, když se na to sama ptám. A neříkej mi tak formálně, prosím.“ Nebyla zvyklá na oslovení „madam“ nebo dokonce „má paní“, kterými ji nyní všichni v paláci častovali, ale Nanna se stále ještě neodvažovala pohlédnout jí do očí. Byla k ní na králův speciální rozkaz přidělena teprve před pár dny a nebyla si jistá, co všechno si může ke své nové paní dovolit. Sloužila už tolika dámám z vyšší společnosti včetně královny, že moc dobře znala jejich nevypočitatelné nálady. Tahle ale vypadala… jinak. A ona se nakonec přeci jen odhodlala vzhlédnout a odhalit jí část pravdy.

„Já… mám obavy o svého snoubence Baldra. Odjel bojovat na Vanaheim,“ přiznala potichu a Aldrif se musela smutně pousmát nad tou zvláštní shodou náhod. Její služebná si ani neuměla představit, jak moc jí rozumí!

„Neboj, určitě se v pořádku vrátí. Musíme tomu věřit. I já mám na Vanaheimu někoho, na kom mi záleží. Ale nezbývá nám nic jiného než doufat, že všechno dobře dopadne a že se s nimi zase shledáme.“ Vstřícně stiskla její rozechvělou paži a Nanna se v duchu podivovala nad její laskavostí. Ve vyšších kruzích nebývalo zvykem zajímat se o ty níže postavené. Naposledy se s takovým chováním ke služebnictvu setkala u královny, kterou jí tahle krásná rusovlasá paní tak trochu připomínala (minimálně oči měla stejně modré jako Odinova zesnulá manželka), ale to byla spíše výjimka potvrzující pravidlo.

„Já vím, ale… moje babička mi řekla něco jiného.“ V očích jí probleskla bolest, která Aldrif připomněla její vlastní pochyby, jež ji provázely celou cestu z pláže (a vyvrcholily ve chvíli, kdy byla ve stájích nedobrovolným svědkem rozhovoru dvou podkoních diskutujících o podezřelém „radiovém tichu“ panujícím mezi Asgardem a Vanaheimem), a Nannina slova ji lehce vyvedla z míry.

„Tvá babička snad… ví víc, než my?“ Přišlo jí nepravděpodobné, že by se mohla babička nějaké řadové služky dostat k informacím, o nichž všichni ostatní jen spekulovali, ale dívka smutně sklopila hlavu a přikývla.

„Někdy ano. Je to dar, který se v naší rodině dědí po celé generace, ale s každým dalším pokolením slábne. Má matka mívá jen občasné záblesky ve snech a já už nevidím téměř nic, jen mě někdy pronásledují nepříjemné pocity. Tak jako nyní…“

„Počkej…  Jaké pocity a záblesky? O jakém daru to mluvíš?“

„Dar předvídání věcí, které se mají stát,“ zamumlala neochotně a Aldrif se málem zadusila douškem vína, které si dovolila upít s přinesené číše. 

„Chceš říct, že… tvá babička, matka i ty… vidíte budoucnost?!“

„Ano,“ přiznala nejistě a nedůvěra, se kterou na ni její paní třeštila oči, ji trochu zklamala. Možná se neměla nechat oklamat její vlídností a měla raději mlčet (babička i matka jí od dětství vtloukaly do hlavy, že nemá o svém daru nikde mluvit, protože ani zde na Asgardu nebyl příliš obvyklý a bylo na něj pohlíženo rozporuplně). Ale na to už bylo bohužel pozdě…„Není to sice stoprocentní, ale babičce většina předpovědí vyjde.“

„Ale to přeci…“ nemohla Aldrif uvěřit svým uším a připadala si jako v nějakém podivném snu.

Sice už párkrát v minulosti slyšela nebo četla o podobném umění, ale nikdy se nesetkala s nikým, kdo by ho ovládal, a popravdě řečeno, doposud ani nevěřila, že to není jen nějaký trik. Ale její služebná nevypadala, že by ji chtěla oklamat, a tak jí nezbývalo nic jiného, než přistoupit na to, že možná říká pravdu (nebo si to alespoň myslí). 

„No dobře, ale pokud je to skutečně pravda, tak… to znamená, že tažení na Vanaheim dopadne špatně? To ti tvá babička řekla?“ Srdce jí sevřela ledová hrůza a veškeré logické argumenty, jimiž se pokoušela sama sebe přesvědčit, že to jsou nejspíš jen povídačky nějaké bláznivé staré podivínky, se míjely účinkem. Sice tomu tak úplně nevěřila, ale v momentálním duševním rozpoložení ji to i tak dokázalo vyděsit. Nanna však jen znovu pokrčila rameny a dál se tvářila neurčitě...

„To přímo ne. O výsledcích celé výpravy se nezmiňovala, jen mě dnes ráno varovala, že Baldr je, nebo spíš v dohledné době bude vážně ohrožen na životě. Prý se mu stane něco zlého a s velkou pravděpodobností to bude kvůli králi,“ dodala na vysvětlenou a Aldrif překvapeně povytáhla obočí.

„Jak to myslíš, kvůli králi? Co ten s tím má společného?“ Očekávala, že se dozví něco o tom, že to na jeho rozkaz museli vojáci odjet do bitvy a proto ho hodlají jejich blízcí vinit z případných ztrát na životech, ale to se bohužel spletla. Její služebná totiž vzápětí vypustila z pusy něco mnohem, mnohem děsivějšího!

„Baldr slouží jako lučištník v královském oddílu a babička tvrdí, že jim všem hrozí vážné nebezpečí a král v něm hraje nějakou zásadní roli.“

„Cože?!“ Krve by se v ní nedořezal, když si přebrala, co přesně dívčina slova znamenají, a ačkoliv si neustále připomínala, že když dojde na krále, nesmí se chovat podezřele a věřit podobným nesmyslům, jen tak tak se držela, aby vyděšeně nevyjekla. „Tím chceš říct, že… krále čekají vážné potíže?! Že… bude v ohrožení?“

„Možná, já nevím…“ Při pohledu do šokovaných očí své paní se raději rozhodla z celého tohohle podivného rozhovoru vycouvat, ale na to už bylo pozdě…

„Jak, nevíš! To je přeci důležité! Jestli je to pravda, musíme to někomu říct. Musíme jim poslat zprávu a varovat je!“ Nedokázala se již déle ovládnout a popadla svou služebnou za ruku tak pevně, až vyjekla.

„Au! To bolí…“

„Promiň, ale… přeci tu nemůžeme jen tak nečinně sedět.“ Zdálo se, že její noční můra, o které přemýšlela na pobřeží, se stává skutečností a mráz, který jí při tom strašlivém pomyšlení, přeběhl po zádech, se hravě vyrovnal teplotám na Jotunheimu.

Nanna se jí ale vyškubla a zatvářila se vyloženě zděšeně (jako by jí bylo právě oznámeno, že má její paní v plánu ji poslat na mučidla).

„Ne! To nesmíte udělat, madam! Babička by s tím nesouhlasila!“

„Ale vždyť jim jde o život!“

„Možná, ale její předpovědi se pokaždé nevyplní. A i kdyby tahle přeci jen vyšla, tak… by jí to hrozně ublížilo. Pochopte, působila kdysi u zdejší královny jako její důvěrnice a několikrát se skrze ni snažila poradit králi, co má dělat, ale ať už ty rady byly užitečné, nebo ne, většinou se se zlou potázala. A nakonec se jí to stalo osudným a byla definitivně vykázána z paláce.“

„Ale… proč? Proč by Odin nechtěl mít po ruce někoho, kdo by mu odhaloval budoucnost?“ Rázem jí to celé připadalo jako nesmysl a její hrůza lehce opadla, ale Nanna bohužel neznala odpověď na její otázku.

„To nevím, má paní. Jediné, co mi k tomu babička řekla, bylo něco v tom smyslu, že prý viděla něco, co se Všeotci nelíbilo a co nechtěl, aby se někdo dozvěděl. Proto ji vyhnal a odmítl po čase zaměstnat i mou matku. Teprve já se na královninu přímluvu dostala zpátky sem jako služebná, ale to… se vás netýká, madam. A já už budu muset jít.“

Hluboce se uklonila a chystala se k chvatnému odchodu, ale Aldrif se velmi rychle vzpamatovala z překvapení a rázně svou služebnou zastavila. 

To, co o Odinovi říkala, totiž znělo docela rozumně a ona tomu po vlastních trpkých zkušenostech s jeho rozkazy i s chlapskou ješitností obecně celkem věřila. Muži nemají rádi, když jim někdo říká, co mají dělat, a u králů to platilo dvojnásob (to koneckonců za těch několik týdnů poznala i u Lokiho). Ale čím víc dávala Nanně za pravdu, tím hůře se cítila ohledně té poslední předpovědi! Strach, který na okamžik ustoupil zvědavosti, se znovu vrátil a jí se při pomyšlení na to, že jejímu nevlastnímu bratrovi hrozí nějaké strašlivé nebezpečí, roztřásly ruce tak, že se neodvažovala znovu dotknout číše s vínem (i když by teď něco na uklidnění ocenila). 

„Počkej ještě!“ Zastoupila Nanně cestu a naléhavě jí položila dlaně na ramena. „Dobře, slibuju, že to nikomu neřeknu, ale mohla bys… mohla bys mi, prosím, představit svou babičku? Ráda bych se s ní co nejdřív setkala a promluvila si o jejím… daru.“ Bylo to trochu bizarní přání, ale ona hrála na to, že ji jako vysoce postavenou dámu nebude obyčejná služka moci odmítnout, a měla pravdu. Nanna se sice zatvářila dost zděšeně a odmítavě, ale nakonec po krátkém přemlouvání neochotně přikývla.

„Tak dobrá, madam, pokud na tom trváte. Ale nevím, zda se bude chtít po tom všem vracet sem do paláce…“

„To nevadí, setkám se s ní, kde bude chtít.“ Byla ochotná jít za ní klidně na druhý konec Asgardu a její služebná jí prostě nemohla říct „ne“. Bylo na ní vidět, že měla silné nutkání to udělat a že možná dokonce litovala, co všechno jí prozradila, ale dělat s tím nemohla už nic, a proto jí nakonec v rychlosti sdělila, kam má za její babičkou přijít, a přistoupila dokonce už na zítřejší ranní schůzku.

„Dobře, v osm hodin budu na místě,“ zapsala si Aldrif do paměti zadanou adresu i se zevrubným popisem cesty a nechala svou služebnou konečně odejít. Na klidu jí to však po zbytek večera i následující noci vůbec nepřidalo! Spíš naopak…

-o-

„Nesmíš usnout, nesmíš usnout… No tak! Soustřeď se na něco jiného. Nezavírej oči a zůstaň vzhůru! Musíš zůstat vzhůru… musíš… NE! Nespi, ty idiote!“ nařizoval si Loki v duchu, zatímco zíral na plátěnou střechu vojenského stanu, ve kterém trávil v pořadí už čtvrtou bezesnou noc, ale jeho tělo s ním zvolna odmítalo spolupracovat… 

Víc jak sto hodin bdělosti bez jediné minuty spánku bylo prostě moc i na někoho, jako byl on, a nebýt jeho železné vůle a stále se stupňující bolesti hlavy, která dávno dosáhla (a přesáhla) úroveň akutní migrény, nejspíš by mu organizmus už dávno vypověděl službu a on by se i proti své vůli propadl do hlubokého, bezesného spánku. A takový stav… by pro něj mohl znamenat katastrofu, ze které už by se nikdy nevzpamatoval!

Sice všem nařídil, aby ho v jeho soukromém královském stanu nerušili, ale na rozdíl od domácího prostředí si nemohl být jistý, že někdo jeho rozkaz nepřestoupí. Tady nebyl v Asgardském paláci, kde ho všichni museli poslouchat na slovo a prakticky neexistovala situace, kdy by měli důvod mu odporovat. Nacházel se přímo na bitevním poli, kde se mohlo stát cokoliv (od nečekaného útoku nepřátel až po neodkladnou bojovou poradu), a on musel být na všechny tyhle alternativy neustále připraven.

A jak toho docílit jinak než tím, že zůstane dvacet čtyři hodin denně vzhůru a bude i o samotě udržovat Odinovu podobu, ho vážně nenapadalo! Kdyby existoval jiný způsob, okamžitě by ho využil, ale bohužel… Jiná možnost nepřicházela v úvahu (tady by mu energetický štít, který fungoval proti Heimdallovi, nebyl k ničemu, kdyby ho někdo spatřil na vlastní oči) a on už předem věděl, že to tak nakonec dopadne. Proto o svém plánu raději mlčel a neodvažoval se ho prozradit ani tomu jedinému blízkému člověku, kterého měl. Bylo mu totiž nad slunce jasné, že by Aldrif s takovým postupem nikdy nesouhlasila a nyní se doma stresovala ještě mnohem víc, než když neměla tušení, v jak nebezpečné a nepříjemné stuaci se nachází.

Absence spánku a nustálé zneužívání svých magických schopností totiž nebylo pro jeho zdraví zrovna ideální, a už vůbec to nebyl stav, v jakém by měl velet armádě a plánovat strategii, ale naivně se domníval, že je na takové nezodpovědné a riskantní chování (které v matčině knize označovali autoři za hazardování se životem) dostatečně připraven a se zatnutými zuby a následným několika denním odpočinkem, který měl v plánu zrealizovat po návratu na Asgard, to hravě zvládne… 

Jenže něco vymyslet a prožít jsou dvě rozdílné věci, a on bohužel nemohl nadále zavírat oči před zjištěním, že dost drasticky přecenil své síly, či spíše podcenil nepřítele, který ani po třech dnech urputných bojů neměl v plánu prohrát, nebo se dokonce vzdát jeho vojsku. Asgardská armáda jen trapně přešlapovala na místě a dobývala bezcenná území, a k obsazení hlavního města, kde si Retariáni podle všech dostupných infromací zřídili velitelský stan a odkud řídili všechny bojové operace, neměla o nic blíž než v okamžiku, kdy je sem Bifrost před třemi dny dopravil. A on… už vážně přestával mít sílu na další válčení!

Celé tělo ho bolelo, žaludek měl jako na vodě, v uších mu nepřestávalo hučet a představa, že bude muset za úsvitu (který byl vzdálený ještě několik nekonečných hodin) vstát z postele a vést svůj speciálně vycvičený královský oddíl do další bezvýznamné bitvy, která je neposune ani o jediný krůček k celkovému vítezství, ho naplňovala odporem a hrůzou. Momentálně neměl sílu se ani posadit, natož aby se hnal do bitvy, ale přesto byl nucen to nakonec nějak zvládnout a se zatnutými zuby se zvednout z polštáře. Kdyby ještě chvíli zůstal ležet a bezcílně zírat do tmy, nejspíš by ztratil vědomí, a nedalo se zodpovědně říct, za jak dlouho by ho znovu nabyl (pokud vůbec). 

Vsedě to bylo o něco lepší, ale bolest hlavy se náhlou změnou polohy jen zhoršila, a on měl co dělat, aby udržel jazyk za zuby. Nikdy nepatřil k těm, kteří snadno podléhají svým slabostem a ukazují celému světu, jak mizerně na tom jsou, ale momentálně zažíval tak urputné křeče do spánků, že měl chuť křičet a svíjet se bolestí. Jen vědomí, že na sebe nesmí zbytečně upozorňovat a rušit noční klid tábora, mu v něčem takovém bránilo a přimělo ho se místo křiku natáhnout pro sklenici studené vody a zkusil do sebe dostat pár doušků, které mu snad trochu uleví.

Na nic jiného než na pár kapek ledové vody neměl ani pomyšlení, a přestože hned vedle džbánu s vodou stála karafa s vínem a nedotčená večeře (která měla k chudé vojenské stravě hodně daleko), jemu se zvedal žaludek jen z pouhého pomyšlení, že by měl cokoliv z toho pozřít! 

Už si vlastně ani nepamatoval, kdy jedl naposled (nejspíš včera ráno, ale to bylo jen pár soust), a momentálně vážně neměl sílu to napravit. Stejně by v sobě nic neudržel (další včerejší nepříjemná zkušenost) a starý známý medicínský fakt, že bez jídla nebude mít jeho tělo dostatek energie k dalšímu fungování (natož k nekonečnému bdění), mu bohužel jako argument k dobrovolnému zvracení nestačil. 

To se raději vyškrábal do stoje a začal nervózně přecházet sem a tam po stanu, aby se trochu probral. I když… přecházení asi nebyl ten správný pojem. Spíš tak nějak vrávoral od jedné plátěné stěny ke druhé a marně se snažil zbavit dvojitého vidění a stupňující se nevolnosti. Ani hluboké kontrolované nádechy mu v tom příliš nepomáhaly a nakonec mu nezbylo nic jiného, než stejně jako předešlou noc zamířit k jednomu ze svých zavazadel a vydolovat odtamtud broušenou lahvičku z tmavého skla, kterou si přivezl pro případ nouze (a díky bohu, že ho to prozíravě napadlo, protože bez ní by byl už dávno ztracený).

Původně se sice domníval, že nejpozději do tří dnů bude i s armádou zpátky doma, ale pro jistotu si ještě před odjezdem tajně zašel (v podobě řadového vojáka samozřejmě, jako král si to nemohl dovolit) na palácovou ošetřovnu a vyžádal si od tamějších léčitelů směs bylinek, tajných substancí a dalších přísad, které měly zlepšovat pozornost a zvyšovat fyzický výkon. Byl to docela silný elixír, který se nedoporučovalo užívat dlouhodobě, a maximální povolená denní dávka se pro zdravého muže jeho věku pohybovala někde kolem pěti kapek, ale on na to nebral ohled a stejně jako minulou noc si i nyní odměřil do poháru minimálně trojnásobek. Však přeci nebyl Asgarďan, byl Jotun, a ti určitě vydrží mnohem víc! A pokud náhodou ne… No, tak se s tím bude muset nějak poprat!

Obrátil do sebe celý pohár prakticky na ex a už za několik málo minut na sobě poznal, že látka zabírá. Ospalost jako zázrakem zmizela a malátnost a pocit únavy se vypařily spolu s ní. A nezdálo se, že by se chtěly v dohledné době vrátit (ačkoliv předem věděl, že to déle než osm hodin bohužel nevydrží, a až uplynou, bude mu ještě hůře než předtím). 

Teď se však cítil mnohem líp, nebo… se mu přinejmenším vůbec nechtělo vracet do postele, což bral jako dobré znamení a byl kvůli tomu ochoten přežít i určité vedlejší účinky, které na sebe nenechaly dlouho čekat a zaútočily na něj ještě silněji než včera. Ač se to zdálo nemožné, bolest hlavy se ještě o něco zhoršila, a než se nadál, přidaly se k ní i další nepříjemné symptomy, jako bylo bušení srdce, zrychlené dýchání, hučení v uších, rozostřené vidění a v neposlední řadě i silné křeče do žaludku, kvůli kterým byl nakonec rád, že se mohl vrátit na lůžko. 

Podle všeho šlo o příznaky předávkování, před kterými ho léčitelka, od níž si kapky přinesl, důrazně varovala, ale on bohužel neměl na výběr. Sice trpěl jako zvíře a hazardoval s vlastním zdravím, ale pořád mu připadalo bezpečnější otestovat, kolik jeho tělo vydrží (a doufat, že víc než průměrný Asgarďan), než riskovat, že někdo odhalí jeho lež.

V současné situaci by to totiž neohrozilo jen jeho, ale i Aldrif, a to odmítal připustit! Jeho nevlastní sestra musela zůstat v bezpečí a pohodlí paláce a rozhodně si nezasloužila kvůli němu skončit v nějaké průhledné cele ve sklepení! Utrápila by se tam k smrti, nebo by dokonce putovala na popraviště, a proti takovému riziku bylo těch pár bezvýznamných potíží, které ho nyní trápily, zcela nicotnou záležitostí. Byl by kvůli dívce, která na něj doma trpělivě čekala a nejspíš na něj ve dne v noci vzpomínala, ochotný podstoupit i mnohem horší věci, a proto nyní zatnul zuby a nevydal ze sebe ani hlásku (i když se bolesti v břiše i hlavě neustále stupňovaly).

A vydržel mlčky trpět až do svítání, které však na sebe nechalo čekat ještě pěkných pár hodin, a on tak šel na první ranní taktickou poradu tak zničený, jako už dlouho ne. Jen tak tak se dokázal soustředit na udržení Odinovy podoby, a když se všichni přední generálové a vysoce postavení velitelé jeho oddílů shromáždili kolem holografické mapy dobývaného území, musel se nenápadně opřít o hranu stolu, aby si nevšimli, že se sotva drží na nohou.

„Nějaké novinky, generále?“ procedil skrz zaťaté zuby směrem k muži postávajícímu po jeho pravici a ten se chvatně dal do vysvětlování jakýchsi nepodstatných hlídek a pozorování, které jim v boji nemohly nijak pomoc. Hlavní problém byl totiž v tom, že se Retariáni i se svým velitelem dle všeho opevnili přímo v centru hlavního města a kolem hradeb rozestavěli hlídky s pokrokovými plazmovými děly a dalšími vyspělými zbraněmi, čili dostat se k nim bylo bez obřích ztrát, které se mu nechtěly riskovat, prakticky nemožné. 

A aby toho nebylo málo, přímo kolem jejich bunkru se podle nepodložených zpráv nalézaly ještě další jejich oddíly, vyzbrojené sice již méně sofistikovaným vybavením, ale o to divočejší a nevypočitatelnější. I meče, kuše, dýky, luky a sekery mohly jeho mužům docela nehezky zkomplikovat životy (v horším případě ho i ukončit) a on vážně začínal být s rozumem v koncích.

Všechny druhy a typy pozemních útoků selhaly a pokusit se na ty lotry udeřit přímo a s plnou silou, to bylo rozhodnutí, kterého se podvědomě děsil. Pokud by se něco pokazilo, měl by na svědomí smrt stovek a tisíců vojáků, a to byla zodpovědnost, jakou se po tom, co kvůli vlastní neschopnosti obětoval dvě elitní jednotky, nedokázal přinutit přijmout. 

Jako král by měl podobná prekérní rozhodnutí zvládat v absolutním klidu a nehnout při nich ani brvou, ale on se na to nějak necítil, a navíc v tomhle odvětví neměl skoro žádné zkušenosti. Těch pár desítek minut, kdy velel mimozemské armádě na Midgardu, ho nevytrhly (nemluvě o tom, že celý útok skončil dost neslavně, a to proti němu nestály celé houfy vzbouřenců a nájezdníků, ale jen pár šašků, kteří působili jako parta, jež měla problém shodnout se i na tom, kam půjde na večeři). A i jinak byl zvyklý bojovat sám za sebe nebo se nechat vést svým starším bratrem a jeho přáteli. A přestože válečnou taktiku v rámci klasické královské výchovy pochopitelně pečlivě studoval a učit se směl i přímo od svého nevlastního otce, teď mu bylo tak zle, že si jen stěží vybavil pár základních pouček a nějaké ty Odinovy motivační řeči. Kruci! 

Potřeboval by tyhle nesmyslné strkanice co nejrychleji ukončit a ukázat těm lotrům, že si s Asgardem nemůžou zahrávat, ale jak na to, to mu nikdo neporadil (a to měl těch poradců, vojevůdců a generálů kolem sebe víc než dost). Ačkoliv… jedna možnost nejspíš existovala, ale to bylo krajní řešení, které se mu v jeho stavu moc nezamlouvalo (a navíc si nebyl jistý, zda to není až příliš riskantní).

Ovšem… když ani po další půl hodině nikdo nepřišel s žádným použitelným konceptem, nezbývalo mu nic jiného, než přistoupit na všechna rizika a předložit velitelům svůj záložní plán. Hlava ho totiž bolela tak urputně, že stěží udržel otevřené oči, a z celého toho bezvýsledného dohadování a překřikování se mu akorát víc a víc zvedal žaludek.

„Tak dost!“ umlčel výmluvným gestem planě žvanícího velitele, který právě fantazíroval o útoku po vodě (ačkoliv nejbližší řeka se nalézala nejméně míli od města), a ukázal prstem do středu zářící mapy. „To jejich velitelství je stále ještě zde?“

„Ano, pane. Pokud víme, tak ano.“

„Fajn, tak se k nim dostaneme a vyřídíme je přímo na jejich domácím území. Pronikneme dovnitř s malou útočnou jednotkou, která zlikviduje jejich nejvyšší velení včetně toho parchanta, co si hraje na jejich krále, a bude po všem. Však to znáte, usekněte hadovi hlavu a… tak dále.“ Vyčerpaně si protřel oči, ale nastalé ticho neznělo příliš vstřícně.

„Ale… to nejde, vaše veličenstvo. I kdyby se nám nějak podařilo dostat za hradby, kolem hlavního štábu jsou neproniknutelné pásy jejich hlídek, přes které nikdo neprojde,“ namítl jeden z generálů, ale on pochopitelně neměl v plánu vzít jejich ústředí ztečí.

„To je pravda, ale jistá cesta existuje,“ prohlásil nesmlouvavě a poklepal prstem na jednu ze zadních bran, která se nalézala ve značně nepřístupném terénu. „Dle toho Retariánského špeha, kterého jsme předevčírem chytili, je to zásobovací stezka, o níž skoro nikdo neví a kterou hlídá jen minimum jejich lidí. Dostat se po ní dovnitř by neměl být problém.“ Byl na sebe tak trochu hrdý, že se mu podařilo ty dvě věty doříct do konce, aniž by se dalo z jeho hlasu poznat, jak mizerně se cítí, ale v řadách jeho nejvyšších velitelů to nesouhlasně zašumělo.

„Ale pane, ta… informace je nepotvrzená. Nevíme jistě, jestli ten špeh mluvil pravdu, nebo nás dokonce nechtěl záměrně oklamat a vyprovokovat k útoku,“ ozval se nesměle další z generálů, ale Loki neměl energii na nějaké paranoidní úvahy a neposlušné chování. Byl král a oni ho museli poslechnout a neměli právo jeho rozkazy zpochybňovat!

„Jsem přesvědčený, že určitě nelhal. Máme velmi účinné přesvědčovací metody.“ Narážel na sice nehumánní, ale někdy nezbytné formy mučení, které jemu osobně připadaly po tom několikadenním utrpení, jež sám prožíval, směšně laskavé, a celý ten nápad se mu zamlouval stále víc s víc.

Kdyby to vyšlo, mohli by celou tuhle válku (jinak se to už bohužel nazvat nedalo) ještě dnes ukončit a on by se mohl vrátit zpátky domů za Aldrif a prospat několik dní. A to bylo tak lákavé, že zcela odhodil veškerou opatrnost a rázně v sobě umlčel všechny pochyby. Jeho instinkt mu sice našeptával, že by měl možná být opatrnější, a většina velitelů se k tomu neúprosnému hlásku v jeho hlavě obratem přidala a argumentovala možnou lstí či dokonce ukvapeným rozhodnutím, ale on už se rozhodl. 

„Ticho!“ zařval proto tak nahlas, až se celý holografický model rozostřil a v celém stanu by ihned bylo slyšet špendlíček spadnout. „Už jsem řekl! Za soumraku vyrazíme, vyčleňte mi z královské jednotky dvacet nejlepších mužů. Povedu je já sám a dnes v noci to celé uzavřeme, jasné?!“ Velitelsky se rozhlédl po svých poddaných a potěšilo ho, že se sice netváří přesvědčeně, ale mlčí. 

Dělalo mu dobře mít nad nimi převahu a vědět, že se musí podřídit, ať se jim to líbí, nebo ne. Přesně tohle ho na kralování vždy fascinovalo nejvíc. 

Bohužel… mu to však už velmi brzy mělo zadělat na značně nepříjemné potíže!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (22. kapitola):