OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (21. kapitola)

13.07.2015 (16:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 696×

Těsně poté, co se rty dvojice postávající na jednom z asgardských mostů setkaly, měl Loki pocit, jako by další z tisícibarevných rachejtlí explodovala přímo v jeho hlavě a zahltila mu všechny smysly stovkami barev a zvuků, mezi kterými existoval jen jeden jediný pevný bod. A tím bodem byla Aldrif a její rty, které se vášnivě zmocnily těch jeho a líbaly ho s takovým nasazením, až se mu zatočila hlava.

Minulost, přítomnost i budoucnost se rázem slily do jedné jediné chaotické změti vjemů a emocí, a nebýt jejích paží, které mu ovinula kolem krku, nejspíš by ho přepadly obavy, že se v tom zmatku ztratí nebo rozplyne.

Z určitého úhlu pohledu se to podobalo okamžiku, kdy se zřítil z Bifrostu do bezedných hlubin vesmíru a krátkou chvíli si myslel, že navždy zmizí v nekonečnu a už nikdy nenabude pevné formy, akorát… že to bylo mnohem příjemnější, a všechen strach, který tehdy cítil, vystřídala touha, aby ten dokonalý, nepopsatelně nádherný okamžik, kdy její hebká ústa patřila jen a jen jemu, nikdy neskončil…

Líbal se za svůj život už s desítkami žen a měl v náručí krásky ze všech známých světů, ale nikdy to nebylo tak omračující jako nyní a ještě nikdy ho to nezaskočilo natolik, aby na pár vteřin zcela ztratil sám sebe. Vždy to byl on, kdo jako první strhl svou partnerku do hlubin vášně a odhodlal se zkrotit její spalující touhu po jeho rtech, ale nyní… to bylo přesně opačně!

Dnes byla řada na něm, aby byl tím, kdo se nechá vést, a když se k němu Aldrif přitiskla a on ucítil na jazyku chuť lesních jahod, kterou mu zprostředkovaly její rty, nezmohl se na nic jiného, než na překvapené pootevření úst. Jeho partnerka zařídila zbytek a pomohla mu poprvé v životě poznat, jaké to je být někým omámen, přemožen a dobyt (a to vše tak něžně a láskyplně, že si nepřál nic jiného, než kapitulovat, složit pomyslné zbraně a nechat se dobrovolně ovládnout).

Všechna jeho dlouho potlačovaná vášeň se rázem probudila a prolnula s tou její a někde hluboko uvnitř, pod vším tím okouzlením, které omámilo jeho mysl i divoce tlukoucí srdce, si připadal jako někdo, kdo neohroženě čelí žáru samotného slunce a současně se zcela dobrovolně vznáší vysoko v oblacích, z nichž se odmítal vrátit zpátky na pevnou zem…

Ale bohužel… byl z těch nebeských výšin, v nichž měl pocit, že neexistuje nic, co by nedokázal, a že se ještě nikdy necítil tak svobodný a šťastný, velice brzy nemilosrdně sražen až do samotné bezedné propasti šílenství.

Byl to tvrdý a nepříjemný pád a stačil k němu jen jeden jediný záblesk zdravého rozumu a hrůza, která jím projela jako blesk, spolehlivě spálila všechno příjemné, co v něm její polibek vyvolal. Co to, proboha, dělají? Tohle… přeci nemůžou! On tohle nemůže! Tak dlouho odolával pouhým myšlenkám na něco podobného a teď… Ne! Tohle musí přestat. A hned! Prudce sebou v jejím náručí škubl, a než se nadála, odstrčil ji od sebe a poplašeně ustoupil.

„NE!“ vyhrkl zoufale a v jejích blankytně modrých očích se objevil záblesk čiré hrůzy. Ještě před minutkou se vznášela kdesi mezi hvězdami a nedokázala myslet na nic jiného, než na jeho ústa, která jí podvědomě vyšla vstříc, ale teď… když se jí vytrhl a ona spatřila v jeho tváři šok a odsouzení, rázem vystřízlivěla.

Co to do ní, sakra, vjelo? Absolutně neměla v plánu ho políbit ani nic podobného… Naopak byla připravená mu říct, že už je unavená a půjde spát, ale pak přišel ten ohňostroj a jeho řeči a ona… Nejspíš na chvíli přišla o rozum, nebo ji možná postihl záchvat šílenství, protože bez rozmyslu a bez váhání udělala přesně to, o čem se ještě před pár hodinami neodvažovala ve své komnatě ani přemýšlet.

A co na tom bylo nejhorší… on s tím evidentně nesouhlasil a ani trochu si to neužíval, jak se předtím mylně domnívala. Pouze ho zaskočila nepřipraveného a vyrazila mu svou nestoudností dech, proto se nebránil hned, jak se na něj vrhla, ale teď na ni shlížel odmítavě a dotčeně (nebo jí to tak alespoň připadalo), a ona by se před ním nejradši propadla do země! Styděla se tak hrozně, jako snad ještě nikdy, a dosavadní lehký ruměnec, jenž zdobil její decentně nalíčenou tvář, rázem nabyl sytě karmínové barvy, kterou mohla hravě konkurovat i granátovému jablku.

„O... omlouvám se,“ vypravila ze sebe rozechvěle, ale vypadal, jako by ji vůbec nevnímal a její omluvy ho nechávaly zcela chladným.

„Co… to děláš? Tohle… to přeci nejde! Vždyť… jsi má sestra!“ vykoktal zmateně, a než mohla říct jediné další slovo na svou obranu, ucouvl od ní ještě dál a zatvářil se vyloženě zničeně. „Tohle přeci nemůžeme!“ dodal zoufale, a když se ho pokusila následovat, zvedl varovně obě ruce a nekompromisně ji zarazil. „NE!“ 

„Loki, já… mrzí mě to. Strašně moc. Vůbec nevím, co mě to popadlo…“ pokoušela se mu vysvětlit, že o nic nejde a že tím nemyslela nic špatného, ale snaha napravit všechno, co svou nezodpovědnou ztrátou sebekontroly pokazila, byla bohužel marná a on nechtěl vůbec nic slyšet.

„Ne,“ zopakoval o něco tišeji a vypadal tak ztraceně, že jí pohled na něj trhal srdce. Zvlášť po tom všem, co jí řekl a jak krásný večer měli za sebou (nemluvě o tom, co ho čekalo v bezprostřední budoucnosti).

„Loki, prosím… nezlob se,“ provedla poslední pokus se k němu přiblížit, ale docílila jen toho, že poplašeně ustoupil o další krok a roztřásl se jako v horečce.

„Promiň, ale já… už musím jít spát. Je pozdě. Měla… měla bys jít taky,“ prohlásil mechanicky, jako by udílel pokyn některému ze svých poddaných, a nedbaje slz, které jí vstoupily do očí, sobecky upřednostnil svůj vlastní zájem, obrátil se k ní zády a odkráčel do tmy. Jen tak… jako by se nic nestalo…. Jako by o ni vůbec nestál!

Ani se neohlédl, nezpomalil, nezaváhal… A zmizel dřív, než se mohla definitivně zhroutit a propuknout v hysterický pláč.

Ale ne! Co to jen provedla? Jak… mohla? Všechno to mezi nimi zkazila! Zničila jejich poslední společný večer a možná… možná i všechno to, co mezi sebou vybudovali.

Pane bože, jak… jak jen mohla být tak hloupá a naivní a myslet si, že by se s ní chtěl líbat! A proč… proč vůbec líbala ona jeho? Copak… k němu cítila něco víc než přátelství a sesterskou lásku? To přeci… Ne! Nemohla k němu nic cítit, to bylo nemorální a špatné a… bohužel nejspíš pravdivé!

Poznání ji zasáhlo tak silně a prudce, jako by šlo o meteor, řítící se bez varování z hlubin vesmíru, a ať se snažila sebevíc, nemohla už dál zavírat oči před svými vlastními činy a emocemi, které ji táhly do stovek různých směrů zároveň.

A už vůbec nemohla dál předstírat, že to byl jen nějaký zkrat a že mezi nimi ve skutečnosti nic není. Byl by to zbytečné a frustrující a… nereálné! Prostě a jednoduše… se do Lokiho za ten víc jak měsíc společného soužití zamilovala (a dost možná se do něj zamilovala už dávno předtím, než jí začal projevovat nějakou náklonnost), a ačkoliv si to doposud nepřiznala, její srdce vědělo, na čem je a co se v něm odehrává. 

Proto ji přinutilo dnes ztratit hlavu a dát své city konečně najevo (jemu i sobě) a políbit ho, což… by mohlo být nádherné, kdyby to smělo trvat a setkalo se to na jeho straně s přijetím, ale takhle… to byl konec! Definitivní konec jejího nového života, který konečně považovala za ten pravý, protože… on její city nesdílel, ani neopětoval! 

A tím pádem z toho nikdy nic nemohlo být! Jen bolest a trápení, které jí rvaly srdce na kusy a které mu ani nemohla doopravdy vyčítat, protože jediná osoba, kterou z toho mohla vinit, byla jen ona sama! Loki v tom byl zcela nevinně a zákon i morálka byly bohužel na jeho straně.

Byli přeci sourozenci, proboha! Sice nevlastní, ale… pořád sourozenci! A právě spolu mluvili o své matce a on jí zjevně nikdy jako nic jiného než sestru nebral, a když ho políbila… Bože, muselo to s ním hrozně zamávat! Nebylo divu, že ho to vyděsilo a znechutilo natolik, že ji odstrčil a utekl před ní tam, kam za ním nemohla. Na jeho místě by udělala totéž! Jenže… ona nebyla na jeho místě. Byla na tom svém a vůbec se sama v sobě nevyznala. 

Ještě donedávna netušila, že se dá pociťovat najednou tak nekonečné množství emocí, jaké s ní právě zmítalo, a ani ve snu by ji nenapadlo, že se bude kvůli Lokimu někdy cítit jako bárka na rozbouřeném moři, která už už klesne ke dnu. Myslela si, že bude jejím přístavem, v němž vždycky najde pochopení, útěchu a bezpečí, ale místo toho ten přístav sama rozmetala na kusy, a nemělo smysl tu dál čekat a doufat, že se její nevlastní bratr třeba vrátí a ona se mu bude moct omluvit a přísahat, že takové pominuté smyslů se už nikdy nebude opakovat. Udělala by to, kdyby to pomohlo, ale předem věděla, že by to bylo zbytečné!

Byla by dokonce ochotná si před ním kleknout na kolena a odprosit ho (ačkoliv jistá její hluboko zasutá část se cítila jeho příkrým odmítnutím přeci jen trochu uražena), ale to by o ni musel ještě stát a zajímat se o to, jak se cítí to zjevně… nestál! Odešel od ní a ani jednou se neotočil, a to nebylo dobré znamení. Evidentně ho ztratila, což bylo něco, co si ještě dnes odpoledne nedokázala představit a kvůli čemu byla ochotná vzdát se i toho, po čem celý život toužila, a teď… jí nezbývalo nic jiného, než odvrávorat zpět do paláce a zapadnout do svých komnat, kde se oblečená zhroutila na postel a plakala a plakala, jako by nikdy neměla přestat (a to se utápěla v slzách, které jí nepřestávaly stékat po tvářích, i celou cestou skrz palác a pouze šťastnou náhodou nepotkala nikoho, kdo by byl natolik střízlivý, aby si jejího rozpoložení všiml). Ale i kdyby si jí někdo všiml, bylo by jí to momentálně fuk! Na nikom jiném než na Lokim jí nezáleželo a srdce jí svírala tak šílená bolest, jako by měla v příští vteřině zemřít. Ještě nikdy nic tak prudkého nezažila (ani její nenávist k Odinovi, smutek nad ztrátou matky či utrpení z vyhnanství nebyly tak zlé) a marně se snažila nalézt ztracenou rovnováhu a využít toho, co se naučila v Desátém Světě.

Teď by se jí hodilo zapomenout na všechny emoce a potlačit v sobě jejich projevy, ale bohužel… to nedokázala, a vzlykala ještě několik hodin, dokud těsně nad ránem neusnula vyčerpáním a nemusela čelit příšerným nočním můrám o zítřejším vojenském tažení, které v jejích snech buď končilo tragicky, nebo bylo následováno dny a týdny sžíravé samoty a Lokiho odporu a nenávisti, které jí připadaly jako jediná budoucnost, které ji čekala.

Nic jiného si ani nezasloužila… Po tom všem, co pro ni udělal a co po jeho boku prožila… Měla by mu být vděčná, ale ona místo toho celé jejich soužití svévolně zničila, a neexistovalo nic, čím by to mohla napravit. Nepomohlo by, ani kdyby se doopravdy vzdala citů, které k němu chovala a které si konečně přiznala, ale to… by asi stejně nedokázala.

Nemohla přeci sama sobě nařídit, aby ho přestala milovat! Takhle láska nefungovala, a i kdyby přišla na to, jak toho docílit, nebyla si jistá, že by k tomu sebrala odvahu. Láska k němu byla totiž to jediné, co jí po dnešním večeru zbylo, a ona si nedokázala představit, že by ji měla v sobě pohřbít a následně ještě někdy cítit k někomu jinému. Na to jí celý její předešlý život, který musela prožít bez ní, připadal až příliš temný, prázdný a bezútěšný.  

A vůbec to všechno nebylo tak krásné a omamné, jak si myslela! Měla toho o milostných citech přečteno hodně (přestože v Desátém Světě bylo milování považováno za dávno zapomenuté a nepotřebné umění) a častokrát přemýšlela o tom, jaké to nejspíš je se bláznivě zamilovat, ale nikdy si nemyslela, že to tak příšerně bolí!

Jenže bolelo, a ona se tomu utrpení dobrovolně poddala a vůbec netušila, že v nedalekých královských komnatách panuje velice obdobná nálada (a po odporu a znechucení, které svému nevlastnímu bratrovi ve svých mučivých úvahách připisovala, tam není ani památky)…

-o-

Lokimu totiž ve chvíli, kdy znovu a znovu propadala zoufalství a bezmocně vzlykala do polštáře, nebylo nic vzdálenější! Hned jak se mu povedlo dovléct se do Odinových komnat, klesl na kožešiny u krbu a celé hodiny mlčky zíral do plamenů (a cítil se u toho naprosto příšerně)! Měl by nejspíš zkusit jít spát a naposledy si pořádně odpočinout, než bude muset probdít celé dny a noci na bitevním poli, ale on neměl na spánek ani pomyšlení!

Připadal si tak šíleně zmatený a rozpolcený, jako snad ještě nikdy (ani tehdy, když zjistil, jak je to s jeho pravým původem, a to už bylo vážně co říct), a netušil, co si s takovým návalem myšlenek a pocitů počít. S ničím takovým neměl zkušenosti, a popravdě řečeno… kdyby věděl, že to tak hrozně bolí, ani by je nikdy nechtěl nabrat! Jenže si za to všechno mohl sám!

Až doposud si naivně myslel, že to, co k Aldrif cítí, je jen jeho soukromá věc a že ona ho bere jen jako přítele a bratra (a ignoroval všechny náznaky dosvědčující opak), ale po tom, co provedla… bylo jasné, že se mýlil! Cítila k němu totéž, nebo spíš… ještě mnohem víc než on k ní, a to byl malér netušených rozměrů (pro ně pro oba).

Nebylo totiž těžké odhadnout, že ten polibek, který mu věnovala, nebyl jen výsledkem tělesné touhy a vášnivé žízně po jeho dotecích (což bylo to, co měl on na mysli, když jí ho těch pár sekund oplácel)... Kdepak, tohle bylo něco silnějšího a bylo v tom mnohem víc citů, než si dokázal představit. A dokonce… nejspíš i jeden specifický cit, který on sám ještě nikdy nepoznal a který jí bohužel nemohl oplatit.

A tím citem nebylo nic jiného než láska… Sice vůbec netušil, čím si ji zasloužil a jak se vůbec do něj mohla po tom všem, co o něm věděla, zamilovat (jak by se do něj vůbec někdo mohl zamilovat), ale nedalo se s tím nic dělat. Milovala ho a on to neuměl změnit. Kdyby to uměl, okamžitě by jí tak pošetilou věc vymazal z hlavy (a současně by sám sobě zatrhl tu svou otravnou, neovladatelnou touhu, díky které jí dovolil, aby v sobě zbytečně přiživoval planou naději, že o ni stojí), ale to bohužel nedokázal nikdo…

A aby toho nebylo málo, nešlo jen o to, že ho Aldrif milovala a on ji ne, a že toužila být pro něj víc, než jen jeho přítelkyní a nevlastní sestrou! Šlo hlavně o to, jak jí dal své odmítnutí najevo a jak se k ní zachoval, a on by si za to nejradši na místě nafackoval! Co to do něj, proboha, vjelo? Sice byl zděšený z představy, že se do něj zakoukala jeho nevlastní sestra a dívka, ve které neustále spatřoval svou matku a bratra, ale i tak se měl chovat příčetněji!

Měl jí to všechno v klidu vysvětlit a jasně jí dát najevo, že ačkoliv necítí to co ona, a dokonce mu to přijde nemyslitelné a nemorální, je pro něj hrozně důležitá a je jedinou blízkou osobou, kterou na světě má a o kterou v žádném případě nechce přijít (pokud to tedy nebylo neproveditelné a ona o něj stála i jinak, než jen jako o životního partnera, kterým nikdy nemohl být).

Ale místo toho… na ni byl příšerně hrubý, odstrčil ji od sebe, jako by se jí štítil, a utekl od ní jako malý hloupý kluk! A ona… ho za to teď musela určitě proklínat a nenávidět a naděje, že by mu někdy dokázala takový přešlap odpustit, se mu jevila těžce nepravděpodobná….

Věděl až příliš dobře, co dokáží zhrzené a odmítnuté ženy, a na vlastní kůži zažil, jak těžké je s nimi vyjít, a představa, že se Aldrif zachová podobně jako Sif, zahořkne a on už nikdy neuslyší její zvonivý smích a neucítí sladkou vůni jejích vlasů při dalším něžném obětí… ho naplňovala hrůzou i bezbřehým zoufalstvím. Proč jen nedokázal zachovat chladnou hlavu a rozvahu, která byla pro něj charakteristická?

Dokázal se vylhat a vyvléknout už z tolika životu nebezpečných situací, ale když došlo na situaci, která ho místo krku měla stát zdravý rozum a nezlomené srdce, bídně selhal… Kdyby tak mohl vrátit čas a odpustil si ty narážky při ohňostroji, které myslel zcela upřímně, ale ona je špatně pochopila! Nebo… by možná stačilo jí to všechno v klidu vysvětlit, ale k tomu nedokázal sebrat odvahu.

Jít za ní teď, to by byla sebevražda a celé by to tím určitě jen zhoršit, a přijít ráno, jak původně slíbil... Když bylo dost dobře možné, že na to bude mít jen pár minut… To asi nebylo nejmoudřejší! Potřeboval minimálně půl hodiny, aby jí vysvětlil, jak to cítí, a přesvědčil ji, že momentálně neexistuje nic důležitějšího, než aby se na něj nezlobila a věděla, že on jí nic nevyčítá a strašlivě svého chování lituje, a tolik času bohužel neměl. Leda, že by…

Zničehonic ho napadla spásná myšlenka, která by možná mohla vyjít (nebo mu alespoň mohla pomoci, aby se přestal cítit tak bezmocně a zdevastovaně), a aniž by si uvědomil, že venku už pomalu svítá a on proseděl u krbu skoro celou noc, vyskočil na nohy a vrhl se do ložnice, kde měl v zásuvce schované pergameny a inkoust.

Když s ní nemůže (a nejspíš kvůli své zbabělosti ani nedokáže) mluvit z očí do očí, může jí zkusit alespoň napsat pár řádek a to nejnutnější jí vysvětlit v dopise, který jí okamžitě nechá doručit. Přinejhorším ho neotevře, a to nebude zdaleka tak šílené, jako kdyby mu měla zabouchnut dveře před nosem, nebo ho dokonce ze svých komnat vyhodit (takové ponížení by asi nepřežil)! Ale tohle… tohle zvládne! Kvůli ní!

Svezl se na okraj postele a s pergamenem položeným na nočním stolku se horlivě pustil do psaní dlouhého a velmi osobního dopisu, jaký tvořil prvně v životě. A následně… se dal i do zběsilého škrtání a trhání nepovedených pokusů, protože vyjádřit se pro něj bylo z nějakého nepochopitelného důvodu šíleně těžké.

Nikdy dřív neměl se slovy problém, ale kdykoliv pomyslel na Aldrif a na ty zoufalé slzy, v nichž ji nechal stát na mostě, všechna vhodná slovní spojení se mu jako kouzlem vykouřila z hlavy, a nakonec trvalo dobrou hodinu, než byl s výsledkem své práce jakž takž spokojen a přivolal k sobě sluhu, kterému dopis předal a poslal ho k jejím dveřím (a pod pohrůžkou toho nejtvrdšího trestu mu zakázal o tomto poslání s kýmkoliv mluvit).

Snad si Aldrif jeho psaní přečte, a pokud ne… tak bude muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak ji přesvědčit, jak moc mu na ní záleží a že si nedokáže představit, že by o ni přišel. Jen co se vrátí z Vanaheimu, dá se do toho a nepoleví, dokud mu neodpustí!

To sám sobě přísahal s prsty pevně obemknutými kolem lápisového přívěsku a byl odhodlaný to za každou cenu dodržet. Nebyl zvyklý prohrávat (a kdykoliv k nějaké té prohře došlo, snášel ji velmi špatně, podobně jako ta fiaska se získáním Asgardského a Midgardského trůnu) a celá dlouhá staletí žil v představě, že vždy dostane to, co chce.

A nyní… chtěl Aldrif a její odpuštění a přátelství, a chtěl to všechno tak moc, že nakonec ze své komnaty vyšel až těsně před tím, než se měl před branou postavit do čela svého vojska (které se před palácem houfovalo už dobré dvě hodiny).

Pořád totiž doufal, že se u něj Aldrif objeví, nebo mu alespoň odpoví (v nejhorším případě pošle dopis neotevřený zpět) a on bude před odjezdem vědět, na čem je, a nebude se muset na Vanaheimu tolik stresovat, ale bohužel… Nic se nedělo.

A on chudák vážně nemohl tušit, že důvodem, proč na jeho psaní nijak nezareagovala, nebyl její vztek a to, že by ho i po přečtení dopisu proklínala, ale fakt, že ho poslal pozdě a ji nyní zdržovaly přesně opačné emoce!

-o-

Sluha ke dveřím její ložnice totiž dorazil až těsně po rozednění, a ačkoliv už byla zase vzhůru a netrpělivě posedávala na okraji postele, nebyla na jeho návštěvu připravená. Místo toho se vnitřně celá třásla a zas a znovu se modlila, aby Loki dodržel svůj slib a přišel ji naposledy před odjezdem krátce navštívit.

Stačilo by jí bývalo jen pár minut, aby mu stihla říct, jak moc svého chování lituje a jak zoufale si přeje, aby jí odpustil a pokračovali spolu tam, kde skončili před tím nešťastným polibkem, ale měla smůlu. Loki se neobjevoval a ona s každou další uplynulou minutou přestávala věřit, že se ukáže. Venku pod okny neustále sílil hluk šikující se armády a hodiny na stěně neúprosně odpočítávaly poslední okamžiky před chystaným odjezdem, který ji děsil do morku kostí. Až pak... S východem slunce, který jí jen bolestně připomněl jejich společná rána, se konečně ozvalo nesmělé zaklepání na dveře a ona se málem přerazila, jak rychle se k nim rozběhla.

Připravená čelit jakékoliv jeho náladě, která se mohla pohybovat od vzteku až po zklamání, nedočkavě otevřela a vzápětí… měla co dělat, aby zadržela zklamané slzy. Na jejím prahu se totiž místo Lokiho zjevil jakýsi voják a ona nevěřila, že by to byl on a nedovolil jí vidět svou pravou podobu. Zvlášť když jí beze slova podal jakýsi dopis, uklonil se a chvatně zmizel za ohybem chodby. Zbyl jí jen ten přehnutý, zapečetěný list, který s povzdechem rozložila a…

Srdce jí vyskočilo až do krku. To tenké, úhlední písmo znala a dle délky textu nešlo jen o nějaké strohé oznámení, že si přeje, aby palác ihned opustila nebo mu už nikdy nechodila na oči. Tohle byla mnohem delší zpráva a jí se málem zadrhl dech v hrudi, když se pustila do čtení, a s každým dalším řádkem se cítila víc a víc zmatená:

Drahá Aldrif.

Omlouvám se, že jsem porušil svůj slib a nepřišel za tebou osobně, ale nemyslím si, že by to byl v naší současné situaci rozumný tah. Patrně se na mě zlobíš a já to nechci ještě zhoršovat. Naopak, chci se ti z celého srdce upřímně omluvit za své včerejší chování, za to, co jsem udělal i neudělal, co jsem říkal, a hlavně za to, že jsem tě od sebe tak necitelně odstrčil. Snad jsem ti fyzicky neublížil, když psychicky se mi to téměř jistě podařilo (a ani nedokážu popsat slovy, jak moc toho lituju).

Měl jsem si s tebou o tom, co se mezi námi stalo, v klidu promluvit a nechovat se jako zbabělec, který před tebou místo jakéhokoliv vysvětlení utekl. To, cos udělala, to… pro mě bylo nečekané, a přiznám se, že i nemyslitelné, a stále tomu tak je, ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží a že mě tvá pozornost a city, které jsi mi dala najevo, nepotěšily!

Potěšily mě víc, než dokážu slovy popsat, a děsí mě představa, že by to mělo být naposledy, co jsem tě směl držet v náručí a že bych tě měl kvůli své hlouposti definitivně ztratit tak jako naši matku a přijít tak o jediného člověka, na kterém mi na světě záleží. Přísahám, že jsem ještě nikdy k nikomu necítil to, co k tobě, a ačkoliv to nejspíš nejsou takové city, jaké chováš (nebo jsi alespoň do včerejška chovala) ty ke mně, znamenáš pro mě víc, než zvládnu vypovědět!

Nechci o tebe přijít, Aldrif, opravdu nechci, to jsem ti včera řekl jasně a stále to platí, a i když nepočítám s tím, že bys mi někdy odpustila, že pro tebe nemohu být tím, kým by sis přála, nechci odjet bez rozloučení a nechci, aby sis myslela, že se na tebe zlobím.

Vidím (a už napořád budu) v tobě nejlepší přítelkyni a nevlastní sestru a mrzí mě, že nedokážu vidět víc, ale pro mě to není tak snadné jako pro tebe. Ty se mnou nemáš nic společného, jsme si po rodinné stránce zcela cizí a vždycky to tak bude, ale já v tobě vidím ženu, která mi byla matkou, a muže, s nímž jsem vyrůstal, a nedokážu se přes to přenést. Odpusť mi to… Všechno! A věř, že ať už budu jakkoliv daleko od tebe, budu každý den myslet na tvůj úsměv a připomínat si, jak moc pro mě znamenáš.

S láskou L.

Jako v mrákotách dočetla poslední slova a zůstala civět na umělecky vykroužené počáteční písmeno jména, na které v posledních hodinách neustále myslela (a domnívala se, že ji jeho majitel někde proklíná), a nemohla uvěřit svým očím. Všechny ty poklony a omluvy… Ujištění, že o ni stále stojí, tak jak si tajně přála… Ach bože, to přeci nemohla být pravda! To musel být jen další sen, který přišel po všech těch nočních můrách, aby ji mohl po procitnutí ještě krutěji týrat! Určitě to tak muselo být, nebo snad… že by doopravdy…?

Bála se tomu uvěřit a musela se citelně štípnout do paže, aby si byla stoprocentně jistá, že se jí to všechno jen nezdá. Ale když se ani pak neprobudila do další bolesti a zoufalství, ulevilo se jí tak mocně, že její hlasité vydechnutí museli slyšet až venku před palácem!

Sice nechápala, čím si zasloužila, že se jí Loki omlouvá (místo toho, aby vyžadoval omluvu po ní), ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že všechny její obavy se zdály být nepodložené a zbytečné, a jediný problém, který mezi nimi momentálně zůstával, byl v tom, že o ni Loki nestál tak, jako ona o něj (což jí ovšem došlo už dávno a dávno se s tím smířila). Žádná další nenávist, zloba ani odpor, který brala jako téměř stoprocentně jistý, a to jí připadalo jako nefalšovaný zázrak!

A když si dopis pro jistotu přečetla ještě jednou (a pak do třetice, přičemž se soustředila hlavně na pasáže, kdy jí neustále opakoval, že o ni nechce přijít, a užívala si, jak ta slova jejím uším zněla), připadala si jako někdo, kdo zůstal hodně dlouho pod vodou a těsně před tím, než se propadl do bezvědomí, mu bylo umožněno se vynořit a zhluboka nadechnout. Všechny obavy zmizely a veškerá bolest, která jí svírala útroby, byla rázem ta tam.

Cítila se téměř jako znovuzrozená, ale bohužel… jí to vydrželo jen krátce, protože vzápětí jí pohled padl na hodiny a veškerá euforie vzala rázem za své. Sakra! Podle zdobených mosazných ručiček už zbývalo do plánovaného odjezdu asgardské armády jen pár posledních minut, a to znamenalo, že pokud nechtěla, aby ta muka, která celou noc prožívala, snášel Loki ještě kdoví jak dlouho, musela si pospíšit a říct mu, že mezi nimi došlo k obřímu nedorozumění.

Stejně jako on na ni se ani ona na něj nezlobila a brala jeho včerejší chování jako adekvátní reakci na její nerozvážnou ztrátu sebeovládání, a musela mu o tom neprodleně říct! Nebylo přeci fér, aby jen jeden z nich věděl, jak se věci mají, a druhý se i nadále domníval, že je jich společná budoucnost ohrožena.

A hlavně v žádném případě nechtěla, aby si její nevlastní bratr ten včerejšek vyčítal. Nesměl trpět už ani o minutu déle, a proto se bez váhání rozběhla ke dveřím a o pár minut později vpadla bez zaklepání do Odinových komnat. Jenže… ty už bohužel zely prázdnotou a jediné, co tu po Lokim zbylo, byly hromady pomačkaných pergamenů poházených kolem postele, což jí ovšem mělo dojít hned na chodbě, kde nepotkala ani jedinou hlídku. Proč by tam také měly být? Král opustil palác již před notnou chvílí, a tak se ani nedalo říct, že by se s ní minul.

-o-

Když ona vybíhala ze svých komnat, byl on už dávno dole před branami a právě nasedal na Odinova majestátně působícího bělouše vystrojeného do bitvy.

„Vyrazíme na váš rozkaz, veličenstvo,“ oznámil mu jeden z jeho nejvyšších generálů a on s povzdechem mávl rukou, načež se stovky a tisíce plně vyzbrojených pěšáků i vojáků na koních vydaly směrem k Bifrostu, který je měl všechny přenést na Vanaheim. Byla to úchvatná podívaná, na kterou se přišli podívat snad všichni obyvatelé Asgardu, a špalír, kterým armáda projížděla, se zdál být téměř nekonečný. Lokimu to však bylo momentálně úplně jedno.

Už od okamžiku, kdy získal Odinův trůn, toužil po nějaké slavné bitvě, ve které by se mohl jako král proslavit, a prahl po okamžicích, kdy mu místo hrstky lidí v trůnním sále budou nadšeně mávat davy jeho poddaných, ale teď se sotva přinutil jim chladně pokynout. Měl v hlavě úplně jiné věci než blížící se bitvu a tleskající a pokřikující Asgarďani, kteří přáli jemu i jeho vojákům štěstí a brzký návrat, a hluboko uvnitř cítil jen smutek a prázdnotu.

Žádný elán ani bojový zápal se v jeho případě nedostavoval a před očima měl většinu času místo nazdobených ulic vyčítavé oči své nevlastní sestry, která jeho omluvu zjevně nepřijala.

Kdyby mu odpustila a chtěla se s ním i nadále stýkat, přišla by mu to říct, jenže k tomu nedošlo, a v okamžiku, kdy opustil palác, věděl, že už k tomu ani nedojde a znovu ji uvidí nejdřív za několik dní (pokud mezitím v tichosti neopustí Asgard, což ho podvědomě děsilo mnohem víc, než případné smrt v bitvě).

Jasně se spolu dohodli, že ho z bezpečnostních důvodů vyprovázet nepůjde, a proto nemělo smysl po ní v davu pátrat. Určitě seděla ve svých komnatách a proklínala jeho odmítnutí, a on se zase v sedle Odinova hřebce proklínal za svou impulsivnost a nejraději by celou bitvu odvolal, aby se jí mohl jít omluvit ústně (což měl nejspíš udělat rovnou, bez ohledu na čas).

Jenže to nešlo, už kvůli těm nebohým obyvatelům Vanaheimu, a on na to musel jako král honem rychle zapomenout.

Jeho povinností bylo v první řadě pečovat o svou zem a o ostatní světy, které potřebovaly ochranu, a jeho soukromé záležitosti se mu do toho už znovu nesměly připlést. Přesto… se cítil pod psa a srdce se mu svíralo tak hrozně, že byl rád, že se může schovat za iluzí Odinovy tváře. Kdyby měl někdo spatřit tu jeho, které vévodily obrovské tmavé kruhy pod zarudlýma očima, a bledá, téměř průsvitná pleť, nejspíš by mu odmítl svěřit velení!

Jen těžko však mohl vypadat líp, když měl za sebou takové šílené věci včetně bezesné noci a rána plného pochyb a napětí, a navíc mu k tomu všemu už zase příšerně třeštila hlava a žaludek měl jako na vodě (protože to poslední, co do něj dostal, bylo pár soust na hostině, ke kterým se musel vyloženě přinutit).

A přitom by stačilo tak málo, aby mohl být v klidu… Jen jeden jediný pohled do jeho soukromých komnat, v nichž Aldrif vztekle přecházela sem a tam a při bezcílném křižování těch několika desítek metrů čtverečních horečně uvažovala, co teď...

-o-

Sakra! Slíbila Lokimu, že dnes pro jistotu zůstane v paláci a nepůjde vyprovázet armádu k Bifrostu, což znamenalo, že zastihnout ho zde byla její jediná možnost, ale ona ji propásla, a to bylo zlé! Přišla pozdě, a to měl být konec jejích nadějí, že mu před odjezdem stihne říct, že je mezi nimi všechno v pořádku, ale… s tím se nehodlala smířit!

Nemohla ho nechat odejít ani za cenu svého vlastního bezpečí a nezbývalo jí tudíž nic jiného, než porušit slovo, které mu dala, a riskovat, že si někdo všimne, že neexistuje žádný otec ani bratři, se kterými by se loučila. Raději ať mají lidé z paláce řeči, než aby měla na svědomí Lokiho další zbytečné výčitky svědomí.

A navíc pořád ještě existovala možnost, že si jí nikdo nevšimne, a pak bude všechno v suchu. A i kdyby náhodou nebylo, tak čeho by se měla bát? Ona si s nepříjemnými otázkami poradí, a když ji Loki nezačal nenávidět proto, že se na něj včera vrhla, kvůli nedodrženému slibu k tomu snad nedojde...

Přesvědčovala sama sebe, že dělá správnou věc, a proklouzla z královských komnat zpět na chodbu. Musela sebou hodit, protože venku za oknem zvolna utichaly zvuky pochodujících vojáků (což znamenalo, že se armáda přesouvá každou minutu blíž k Bifrostu), a měla jediné štěstí, že palác byl prakticky prázdný. Prolétla jeho chodbami jako střela a pokračovala dál skrz bránu až ven na ulici, na které se tísnily stovky mávajících lidí a zdánlivě blokovaly cestu.

Loki jí však během jejich procházky ukázal spoustu zajímavostí včetně několika úzkých, zastrčených uliček, kterými se dalo vyhnout tlačenici na hlavních bulvárech, a to se jí momentálně hodilo. V rychlosti si v hlavě srovnala nejjednodušší a nejrychlejší cestu k duhovému mostu a vyrazila tak rychle, jak jí její nepraktické šaty dovolily (utíkat v korzetu, sukni s rozparky a střevíčcích s podpatkem nebyl žádný med).

Přesto ani na okamžik nezpomalila a podařilo se jí v úctyhodném čase proběhnout polovinou města a dostat se podél zvolna pochodující armády až téměř do jejího čela, kde mohla už z dálky vidět Odinova bělouše i zlatavé odlesky jeho zbroje. Už byla téměř u cíle, ale v cestě jí bohužel stály další zástupy skandujících lidí a nebylo snadné se skrze ně prodrat.

Ani by nedokázala spočítat, kolikrát vyslovila větu: „S dovolením!“ nebo dokonce do někoho necitelně trčila, ale přineslo to své ovoce…

Po dlouhém a urputném boji, během kterého si dvakrát naškubla šaty, téměř zničila jednu botu a přetrhla šňůru perel, která se jí zachytila o ozdobně kovanou bránu, se jí povedlo dostat před královský průvod a dokonce se zvládla i prodrat k zátarasům, které lemovaly vytyčenou cestu. Jenže… přesně tam její štěstí skončilo, protože teprve když popadla dech a pokusila se na Lokiho zamávat, došlo jí, že šance, že si jí všimne, je prakticky nulová. Všude kolem pobíhaly a poskakovaly tisíce křičících a pískajících lidí a ona vůbec netušila, jak k sobě přilákat jeho pohled. Oslovit pravým jménem ho samozřejmě nemohla a zbytek snadno zanikl ve všeobecném halasu. Kruci, co teď?

Zoufale se snažila na sebe upozornit, ale ať mávala a nakláněla se sebevíc, ani se na ni nepodíval. Chladně a nepřístupně hleděl kupředu a ona přes Odinovu tvář nemohla poznat, jak se skutečně tváří (z jeho strnulosti však odhadovala, že je na tom podobně, jako ona před přečtením jeho dopisu). Ale ne… Musí ho přinutit, aby se na ni podíval a dovtípil se, že je všechno v pořádku, jenže… jak? Urputně se snažila něco vymyslet, ale napadaly jí jen samé nerealizovatelné hlouposti, až pak…

No ovšem, jedna možnost existovala, ale ona ji bohužel ještě nikdy nedokázal využít! Magie, kterou ji učil, by jí mohla pomoci, ale vzhledem k tomu, že v poslední době neměla vůbec čas cvičit a ani před tím nedokázala prakticky nic, bylo to dost riskantní. Odinův hřebec už se přiblížil na pouhých pár metrů, a tak měla poslední šanci něco udělat. Pokud ji vyplýtvá, bude konec, protože blíž k Bifrostu už se nedostane a na něj vůbec ne. Něco ale zkusit musela, a tohle byla vážně poslední šance, takže… Do toho!

Přinutila se zavřít oči a vzpomenout si na to, co jí ukazoval během jejich úplně první společné lekce. Musela najít jeho mentální energii, která by měla být dost silná (právě totiž vysílal Odinovu podobu do všech stran a oklamával tisíce lidí, takže se musel hodně soustředit), aby se na ni dokázala napojit a pak se podél ní vydat k němu.

No tak, nic na tom není, přeci to už jednou skoro dokázala… No tak! Snaž se! Soustředila se tak silně, jako ještě nikdy, a po chvíli měla skutečně pocit, že narazila na lehký odpor jeho soustředěných myšlenek. Ano! Teď ještě přinutit ho, aby si jí všiml. Stačí jen jeden jediný kratičký výboj její síly… Jen jedna myšlenka… Prosím!

„Podívej se na mě!“ zašeptala zoufale a vložila do těch několika slůvek všechny emoce, které v ní Loki včera na mostě při polibku vzbuzoval, i úlevu, kterou cítila dnes ráno, když dočetla jeho dopis. Všechno to zformovala do jediného silného signálu, napnula svou mysl, jako by to byla pružina, a pak…

To najednou dokázala! Jen tak, zničehonic a úplně přirozeně (přesně jak říkal). Jako by se před ní konečně rozrazily dveře, na něž už tak dlouho bezvýsledně bušila, a Loki, který právě upíral posmutnělý pohled k obzoru a vzpomínal na její okouzlený výraz, s nímž prvně spatřila mořskou hladinu… zaslechl její hlas tak jasně a zřetelně, jako by promluvila přímo vedle něj, a poplašeně sebou škubl.

„Aldrif?“ zamumlal zaraženě a v hrůze, že se mu k bolesti hlavy už přidaly i halucinace, se pečlivě rozhlédl kolem, aby… ji konečně spatřil! Páni, nebyla to je nějaká slyšina... Byla to vážně ona! Stála jen pár metrů od něj v davu přihlížejících lidí a mávala na něj tak zoufale, že to rozhodně nemohl být jen výplod jeho fantazie!

Zcela určitě byla skutečná a… to znamenalo, že jeho dopis četla a že kvůli němu dokonce porušila slib, který mu dala a to… bylo naprosto úžasné! A hlavně to značilo, že se na něj nezlobila, ani se necítila podvedená jeho odmítnutím! Wau! To přeci úplně měnilo situaci!

Nemohl uvěřit svému štěstí a dokonce si pro jistotu protřel oči, jestli se mu to náhodou jen nezdá.

Ale stála tam dál, rozzářená a nádherná a v jejích očích nebyly ani stopy po odsouzení nebo zlobě! Dívala se na něj stejně láskyplně a něžně jako dřív, a záblesk úlevy, který jí přeběhl po uplakané tváři, ho zahřál u srdce. Nebylo těžké dovtípit se, že měla za sebou podobně mizernou noc jako on a následně nejspíš celou cestu z paláce utíkala, jen aby ho mohla naposledy spatřit (a on ji), a to bral jako tak velkou oběť, že k té nezměrné mentální energii, kterou vynakládal, aby udržoval Odinovu podobu prakticky před celým Asgardem, připojil ještě další dávku soustředění a zajistil, aby směla, jako jediná v celém davu, spatřit jeho pravou podobu.

A Aldrif tím definitivně dokázal, že její přítomnost pochopil správně, a věnovala mu láskyplný úsměv, který jí posmutněle oplatil. Tak rád by hned teď zastavil celý průvod, sesedl z koně a popadl ji do náruče, ale to bohužel nemohl… Musel se spokojit s tím, že rty naznačil větu: „Omlouvám se!“ a zlehka si pohladil přívěsek, který mu včera pověsila na krk (a který v uplynulých hodinách toužebně svíral v prstech snad tisíckrát).

Aldrif však jen nepatrně zavrtěla hlavou, položila si dlaň na prsa a naznačila ústy totéž, což si přeložil jako: „To já se omlouvám!“.

A myslela to zcela upřímně, protože se hluboce zděsila jeho vzezření! Sice byla na to, že vypadá unaveně a ztrhaně, už zvyklá, ale teď byla jeho tvář křídově bílá a kruhy pod očima a vyčerpaný úsměv působily ještě stokrát hůř, než když ho viděla naposledy. Jako by se měl v příští minutě zhroutit z koně a ztratit vědomí, a to rozhodně nebylo v pořádku. Vždyť se teprve chystal do bitvy a měl v ní riskovat život, a k tomu potřeboval být v kondici. A to zcela prokazatelně nebyl a… byla to její vina! Kdyby to tak mohla vzít zpátky…

Svíralo se jí srdce, když ho viděla odcházet do smrtelného nebezpečí v takovém stavu, ale současně se to na sobě snažila nedat znát, aby si, proboha, nezačal myslet, že je přeci jen zklamaná z jeho postoje k jejím citům. To sice byla, ale on za to nemohl. Mohla si za to sama!
A aby mu to s konečnou platností dokázala, připojila k němé omluvě ještě další větičku.

„Budeš mi chybět,“ zašeptala neslyšně, a když jí stejným způsobem odvětil: „Ty mě taky,“, mohla se konečně přenést přes to, co se stalo, a znovu začít obávat jen toho, kdy a v jakém stavu se vrátí zpět. Obavy, že ji bude nenávidět nebo si bude myslet, že nenávidí ona jeho, byly naštěstí zažehnány…

I tak ji ale bodlo u srdce, když bělouš zvolna minul místo, kde stála, a ona směla Lokimu naposled pohlédnout do očí, jejichž mechově zelenou barvu si zapsala do paměti a myslela na ni i tehdy, když společně s ostatními Asgarďany sledovala, jak se kopule Bifrostu nadzvukovou rychlostí roztočila a vyslala duhový teleportační paprsek napříč vesmírem.

A s ním… odešla i zdejší armáda a také její král, který vůbec netušil, do jakého nebezpečí se řítí a myslet dokázal jen na svou nevlastní sestru a na to, že na něj doma netrpělivě čeká!

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (21. kapitola):