OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (17. kapitola)

03.07.2015 (11:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 689×

„Tak vidíš, že nejsi na tancování tak úplně nešikovná. Říkal jsem ti, že jsi po matce určitě nějaký talent zdědit musela,“ prohlásil Loki, když konečně vypnul hudbu a dovolil Aldrif, aby se vyčerpaně posadila na zem, ale ona jeho optimismus (pramenící z toho, že sám sobě dokázal, že po tom fiasku s magií a plaváním přeci jen není tak špatný učitel) rozhodně nesdílela.

Spíš toho všeho měla až nad hlavu a vděčně do sebe obrátila další sklenici silného červeného vína. Nejdřív hodiny a hodiny kosmetických procedur, pak odhalení jejích nových soukromých komnat a celá ta přednáška o asgardských oslavách, a nakonec ještě tohle… Poskakování! To jí byl vážně čert dlužen…

„Vůbec nechápu, jak může někdo považovat tance za zábavu! Vždyť je to příšerný!“ odfrkla nevrle a tvářila se tak ukřivděně a kysele, jako by ji právě donutil vypít půl litru octa.

„Ale jdi ty, většina světů ho bere jako výborný relax a některé rasy v něm dokonce spatřují velmi romantickou záležitost.“

„Ts, romantickou? V tomhle? Tak to jsem asi výjimka, nebo co! Mně to přijde spíš otravné…“

„No jistě, protože to, co jsem ti dnes ukazoval, jsou spíš tance vhodné k uctívání nebo oslavování. Nic moc romantického na nich není,“ vysvětloval trpělivě, ale nepřestala se mračit, dokud si k ní nepřisedl a nevzal ji kolem ramen. „No tak, vážně jsi byla skvělá. Já sám se tyhle sestavy učil celé měsíce a tys je zvládla za jeden večer.“

„Což ovšem neznamená, že se mi za pár hodin nevykouří z hlavy,“ odporovala tiše, ale jeho objetí jí přeci jen trochu zpravilo náladu. Tak nějak… se jí to v poslední době stávalo v jeho blízkosti až podezřele často (nebo za to možná mohlo to víno).

„I kdyby, máš můj hluboký obdiv už za ten dnešek. Ale myslím, že k tomu nedojde. Zítra budeš určitě úžasná a jediné, co mě mrzí, je, že si s tebou nebudu moct zatančit na veřejnosti.“

„Copak? Odin nesmí do kola s obyčejnou šlechtičnou?“ popíchla ho hravě, ale netvářil se moc pobaveně.

„To by nejspíš mohl, ale nechci… zbytečně rozdmýchávat klepy. Znáš to. Už takhle musíme být opatrní,“ změnil rychle původně zamýšlený konec věty, ve kterém chtěl prohlásit cosi o matčině památce, a přivinul ji k sobě o něco blíž, aby nepoznala, že ho znovu bodl nepříjemný osten viny. „A když budu chtít, budu si s tebou moct zase někdy zatančit v soukromí, ne?“

„Ts, tak na to hodně rychle zapomeň! Dobrovolně už tuhle šaškárnu nikdy absolvovat nebudu!“ bránila se se smíchem a velmi rychle dokázala rozehnat všechen jeho splín a naladit ho na další bezstarostné škádlení.

„Ani když tě poprosím?“

„Ne!“

„Ani když ti dokážu, že tanec může být zábava a příjemná věc?“

„To nedokážeš!“

„Vsaď se!“ Vyskočil z podlahy (no, spíš se z ní vlivem vypitého vína, únavy a neúprosné bolesti hlavy vyškrábal) a vydal se zpátky ke krbu, kde hbitě naladil na zvukovém zařízení úplně jiný hudební žánr než předtím a vzal si k sobě dálkové ovládání přehrávače.

Klasické asgardské rytmy byly nahrazeny pomalou, něžnou, houpavou melodií, kterou Aldrif neznala a která zcela určitě nepocházela z žádného jí známého světa, a její neodbytný taneční partner se před ní hluboce uklonil (což působilo vzhledem k tomu, že pořád ještě seděla na podlaze, trochu směšně).

„Smím prosit, madam?“

„A nechceš si jít radši lehnout? Už je hrozně pozdě a zítra nás čeká náročný den. A ty… Promiň, neuraž se, ale… pořád nevypadáš moc dobře.“

„Ale cítím se báječně,“ odporoval vesele a nepřestával se na ni vyzývavě usmívat. „No tak, je to náš poslední společný večer v těchhle komnatách. Musíme si ho pořádně užít.“ Věděl přesně, co říct, aby zadrnkal na její nostalgickou notu, a ona po krátkém vnitřním boji s povzdechem přikývla. Stejně nevypadal, že by si to dal rozmluvit…

„Dobře, tak jestli chceš, tak smíš prosit. Ale jen na chvíli!“

„Ts, já ti dám na chvíli. Určitě se ti to bude tak líbit, že nebudeš chtít přestat!“

„No…. To záleží na tom, co budeme tančit,“ odvětila přezíravě a nechala se od něj vytáhnout do stoje, aby jí neuniklo ani slovíčko z jeho instruktáže.

„Uvidíš, ale předem říkám, že tohle není tanec z naší říše.“

„Aha, a odkud ho tedy znáš?“ zajímala se zvědavě a jeho všeobecný rozhled ji nepřestával udivovat. Ona znala do detailů leda tak zvyklosti Desátého Světa, krvavou historii tamějšího národa a nejrůznější bojové techniky.

„To máš jako s těmi pohádkami,“ vysvětloval zamyšleně a v duchu už si dával dohromady první lekci trochu odlišných tanečních kroků, než jakými se zabývali doposud. „V našem světě je běžné vzdělávat se v oblastech umění a kultury všech devíti říší, a tenhle konkrétní tanec je velmi starý a také velmi oblíbený. V průběhu věků zdomácněl hned v několika z nich, ale původně vznikl před mnoha tisíci lety na Alfheimu mezi tamějšími elfy.“

„No páni, já to dostanu i s lekcí z historie…“ popíchla ho škádlivě, ale ve skutečnosti ji to, co vykládal, docela zajímalo. Nikde jinde by se takové detaily (jejichž znalostí na ni chtěl pochopitelně udělat dojem) nedozvěděla. Loki se však jen ušklíbl a odvedl ji zpět doprostřed vyklizené místnosti.

„Nebudu se namáhat, pokud tě to nudí.“

„Ale ne, nenudí!“ vyhrkla až příliš rychle a po jeho tváři přeběhl značně samolibý úsměv.

„Tak neruš!“

„Promiň, jen… mě zajímá, jak se ten tanec jmenuje,“ lhala přesvědčivě, jako by ji jeho název snad mohl být povědomý, ale akorát neurčitě pokrčil rameny.

„Je znám pod různými jmény. Původně se mu říkalo Gunga, později v jiném světě třeba Sveifla nebo Balans. A nejnověji se zhruba před sto lety objevil na starém dobrém Midgardu, kde je znám pod pojmem Waltz.“

„To zní legračně.“ Nebyla si jistá, jestli se jí chce chichotat proto, že je to vážně vtipné, nebo proto, že se toho dnes vypila víc, než bylo zdrávo, ale nic na to neřekl a postavil se čelem k ní (nutno dodat, že mnohem blíže, než kdykoliv předtím).

„Ale naučit se ho žádná sranda není.“

„Fajn, tak… co mám dělat?“

„Stát a nehýbat se. Zatím.“

„Hm, to zvládnu.“ Čekala, co dalšího na ni vybalí, ale ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že k ní přistoupí tak těsně, jako by ji chtěl obejmout, položí si její ruku na pravé nadloktí a svou pravou ruku ovine kolem těla (těsně nad lopatkou), zatímco její pravačku jemně obemkne prsty a zvolna pozvedne do úrovně očí. „Co… to děláš?“

„Na Midgardu se tomu říká, tuším, standardní taneční držení.“ Pomohl jí se správně narovnat a ona musela uznat, že tohle má s romantikou rozhodně více společného než to, co spolu praktikovali před chvílí.

Při předešlých tancích se jeden druhého téměř nedotýkali (maximálně se vzali za ruce), ale teď ji k sobě tiskl tak silně, že se málem nemohla nadechnout, a jeho blízkost jí z nějakého záhadného důvodu značně zrychlovala pulz. Nejspíš… reakce na vypité víno, které by si byla odpustila, kdyby věděla, že s ní má v plánu provádět něco takového. Ne že by se přímo styděla, to ne... Na to by ho nesměla tak dobře znát, ale když došlo na její pocity, nejvýstižněji by je popsala jako smíšené. Ještě nikdy v životě ji nikdo nedržel tak, jako teď Loki, a když mu kradmo pohlédla do nedočkavě žhnoucích očí, bylo jí najednou nějak podivně horko (na to, že ji svíral v náručí Mrazivý obr).

„To… mi moc standartní, nebo jak jsi to říkal, nepřijde,“ zašeptala přiškrceně, ale jen se vědoucně pousmál a jemně ji pohladil po zádech.

„Standardní. Ale neboj, zvykneš si na to. A teď kroky. Měl by to být švihový, lehce houpavý tanec ve tříčtvrtečním taktu, skládající se ze základního kroku a otáčky, ale to ti nejspíš moc neřekne…“

„Nejspíš ne,“ uchechtla se, ale bylo to úplně jiné než před chvílí… Teď, když byla jeho pohledná, ostře řezaná tvář jen pár centimetrů o té její, zněl její smích najednou mnohem tišeji a smyslněji než dřív. Jako by se samovolně změnil z posměšného odfrknutí v roztomilé, zvonivé chichotání, které se k nastalé situaci mnohem lépe hodilo.

„Jistě, tak… se prostě dívej...“ Předvedl jí několik kroků, které ona musela zvládnout přesně opačně, a už jí bylo jasné, co myslel tím, že to není žádná legrace. Přesto… se jí houpavý rytmus toho neznámého, ale zajímavého tance docela zalíbil, a ačkoliv si byla stoprocentně jistá, že ho po tak krátké ukázce nemá šanci zvládnout, kývla mu na to, že to společně zkusí naostro.

„Ale… možná ti trochu pošlapu nohy.“

„To nevadí. Pokud si nejsi jistá kroky, tak je prostě pusť z hlavy a klidně se ode mě nech vést. V podobných situacích se to dělá běžně a já tě nenechám to úplně zkazit, neboj. Hlavně žádný stres a pořádně si to užij. Myslím, že to stojí za to,“ odvětil upřímně a ji samotnou překvapilo, jak silný pocit ztráty v ní vyvolalo, když ji vzápětí na okamžik pustil a dálkovým ovládáním přepnul zvukové zařízení na další, podobně příjemnou a pomalou skladbu. Její tělo si na jeho blízkost nějak podezřele rychle zvyklo a málem cítila, jak její omámená mysl vydechla úlevou, když ji znovu sevřel v tanečním držení. „Tak na tři, platí?“

„Dobře.“

„Raz, dva… tři!“ odpočítal potichu, a než se nadála, strhl ji do víru tance, který jí z počátku díky mnoha jejím přešlapům vůbec nepřipadal půvabný a plavný (což by zjevně být měl), ale po chvíli už to bylo lepší a pak ještě lepší…. A ještě…

A za pár minut, když se konečně definitivně poddala melodii a přesně podle jeho rady se od něj nechala vést, se už cítila téměř jako v pohádce. Zvolna kroužili pokojem, který se kolem nich změnil v ubíhající barevnou šmouhu, a jí připadal waltz tisíckrát krásnější než to, co prožila před chvílí, když si musela natloukat do hlavy nesmyslné série směšných kroků.

Bylo to téměř jako vznášet se v oblacích nebo plout někde ve vlažných vlnách oceánu, ve kterých se díky opoře jeho dlaní nemohla utopit, a ona si ten slastný pocit vzájemného splynutí a souznění užívala plnými doušky. Ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že může být tanec tak zábavný a povznášející a už po pár minutách mohla zodpovědně říct, že nic tak úžasného ještě nikdy nezažila. Bylo to tak příjemné, že se ani nesnažila předstírat, že měla pravdu a není to nic moc, a celou dobu se na Lokiho zasněně usmívala. A on jí takový výraz milerád oplatit (aniž by se do něj musel nutit nebo jen předstíral, že je mu s ní dobře).

Ani nečekal, že jim to hned napoprvé půjde tak dobře, a aby těch příjemných překvapení nebylo málo, po chvíli dokonce s údivem zjistil, že se nemusí soustředit ani z poloviny tak pekelně, jak předpokládal, a může si společnou chvíli na parketu vychutnat podobně jako ona. Původně se bál, že když přestane hlídat kroky, budou nuceni zpomalit nebo dokonce zastavit a tím pádem zcela vypadnou z rytmu (v horším případě půjdou rovnou k zemi, což by vážně nerad), ale teď mu všechny podobné obavy přišly směšné a zbytečné.

S ní bylo bezproblémové kroužení po pomyslném parketu mnohem snadnější než s jakoukoliv jinou dívku, se kterou tenhle tanec tančil (a že jich nebylo zase tak málo, protože neznámý, cizí tanec byl spolehlivým lákadlem na všetečné asgardské dámy, kterého v minulosti rád využíval), a to už bylo co říct! Bylo to tak prosté a jednoduché… Skoro jako dýchání, které člověku připadá úplně přirozené a nemusí o něm přemýšlet, aby ho zvládl.

Jako by k sobě patřili odjakživa a jejich osudem bylo tančit v potemnělé komnatě až do skonání veků. A dost možná by k tomu skutečně došlo, kdyby skladba, kterou vybral, zvolna nespěla ke konci a on se nerozhodl zakončit celý tanec figurou, kterou zatím vyzkoušel jen párkrát a vždy s ní sklidil nemalý úspěch. Každá dívka, se kterou se ji odvážil provést, z ní byla celá pryč (proto také patřila mezi jeho oblíbené) a nyní mohla, dle jeho názoru, velmi efektně zakončit celé jejich společné úsilí a definitivně jeho sestřičce dokázat, že tanec může být skutečně zábavnou aktivitou.

„Chceš to celé stylově uzavřít?“ pošeptal jí do ucha při dalším půvabném zakroužení, a když nedočkavě přikývla, počkal si na poslední tóny, pustil její lopatku, a aniž by ji připravil na to, co přijde… s ní prudce zatočil na místě, strhl ji k sobě do náručí a provedl s ní nepatrný záklon, který ji donutil tiše vyjeknout a vzápětí se okouzleně rozesmát tím svým sladkým, dětsky nevinným smíchem, znějícím jeho uším jako něžná zvonkohra...

A všechno mu to vyšlo na výbornou (mít nějaké diváky, s velkou pravděpodobností by od nich sklidili dlouhý potlesk), ale zatímco Aldrif byla spokojená a ohromeně pronesla něco o tom, že měl s tou zábavností a romantikou pravdu, pro něj okamžik, kdy se jeho rty při záklonu ocitly jen pár centimetrů od jejích a do nosu ho praštila decentní vůně jejího nového parfému, znamenal obrovský životní zlom a ránu, z níž se neměl tak snadno vzpamatovat…

Aniž by cokoliv plánoval… Aniž by očekával, že se právě dnes večer stane něco tak zásadního… Aniž by věřil, že někdo tak racionální a inteligentní, jako on, může zničehonic pocítit něco tak omamného a absurdního k dívce, kterou zná jen pár týdnů a celou dobu ji považuje maximálně za přítelkyni… ho celá nastalá situace úplně převálcovala a dokázala mu, že se sám v sobě hluboce mýlil!

Vždy se považoval za někoho, kdo se v krizových okamžicích řídí rozumem, nikoliv emocemi, ale nyní… V jedné jediné neopakovatelné vteřině, kdy se její rozesmáté oči setkaly s jeho a blankytně modrá barva jejích duhovek splynula s jeho mechovou zelení, si s hrůzou uvědomil, že netouží po ničem jiném, než tu překrásnou, křehkou dívku, která mu dobrovolně spočívala v náručí, vášnivě políbit!

Každičký nerv jeho těla prahl po příležitosti zmocnit se jejích decentně nalíčených, rtů, které ho k sobě přitahovaly jako magnet, a on se na zlomek sekundy zcela vážně obával, že se nedokáže udržet a té omamné touze podlehne! Zbývalo už jen posledních pár milimetrů, aby mezi nimi došlo k něčemu, co by spolehlivě zničilo jejich horko těžko budovanou důvěru, a v čem by mu jen těžko dokázala sama zabránit (protože pochopitelně vůbec netušila, jaké myšlenky se jejímu tanečnímu partnerovi honí hlavou, natož aby byla připravená ho od sebe odstrčit), ale naštěstí… se Loki stihl včas vzpamatoval a uvědomit si, že se nejspíš už dočista zbláznil! Co to, proboha, vyvádí? Přeci… přeci to vážně nechce všechno zničit! blesklo mu zděšeně hlavou a vědomí, že se málem dopustil něčeho, čeho by mohl hořce litovat a co by mu nejspíš Aldrif nikdy neodpustila, ho přiměl sebrat poslední zbytky zdravého rozumu, s obrovským sebezapřením ji vytáhnout zpátky do stoje a začít doufat, že si jeho zaváhání nevšimla. A to poslední mu bylo přáno…

Jeho nevlastní sestra byla natolik omámená waltzem a vypitým vínem, že měla co dělat sama se sebou, a on se navíc trefil přesně do okamžiku, kdy dozněla hudba a v místnosti se rozhostilo ticho, které znamenalo, že od ní mohl chvatně a beztrestně odstoupit (a když to nijak výrazně nepomohlo, dostal šanci zvolit ještě radikálnější únikovou strategii).

Musel od ní okamžitě vypadnout co nejdál, a pokud možno na hodně dlouhou dobu, aby se po ní nemohl ještě dodatečně vrhnout a podlehnout své temnější stránce, a nebylo vůbec těžké vymyslet, kam se uchýlit, aby tam za ním zcela určitě nepřišla (kdyby náhodou přeci jen pojala nějaké podezření, že není všechno tak, jak má být).

Ostatně se to samo nabízelo... Stačilo jen neztratit duchapřítomnost a Aldrif se vůbec nemusela dovtípit, že ty překrásné okamžiky, které spolu právě prožili, pro něj znamenaly mnohem víc než pro ni.

„Ehm, no, tak to… byl Waltz. Ale teď, jestli mě omluvíš, jsi měla pravdu. Je už hrozně pozdě a já jsem unavený a… musím si odskočit, takže mě omluv!“ vychrlil tak rychle, že by se za normálních okolností jistě dovtípila, že něco není v pořádku (kdyby se ovšem v duchu stále ještě nevznášela na parketu a v uších jí nezněly poslední tóny té čarokrásné skladby), a bez váhání vyrazil ke koupelně, která pro něj představovala šanci, jak se moci v klidu a o samotě probrat z toho absurdního, nepochopitelného tranzu, jenž v něm její blízkost vyvolala. „Za chvíli jsem zpátky, klidně si ještě dej víno!“ křikl přes rameno, aby si i na zbytek večera pojistil její nesoustředěnost, ale pak už se nezdržoval a ve snaze být co nejdřív o samotě za sebou koupelnové dveře spíš prudce přibouchl, než v klidu zavřel, a ještě je pro jistotu na pár vteřin zajistil vlastním tělem, aby se mohla spolehnout, že se nevydala za ním.

Uf, konečně se mohl svobodně nadechnout a přestat se chovat jako omámený idiot nebo malý zbabělý kluk, který prchá před pohlednou spolužačkou, ale po chvíli nervózního přecházení po vykachlíčkované místnosti si bohužel musel přiznat, že holotropní dýchání ani autosugesce, s jejíž pomocí se pokoušel sám sebe přesvědčit, aby přestal vyvádět, příliš nepomáhá. Ať se snažil sebevíc, nedokázal se odpoutat od myšlenek na její smyslně vykrojené rty, a ani ledová voda, kterou si v rychlosti opláchl obličej, mu nebyla nic platná. Co se to s ním, sakra, děje?! Měl by myslet na praktické věci týkající se blížící se bitvy nebo si užívat poslední klidný večer v paláci, ale místo toho tu takhle blbne! Co je to s ním? Přišel snad z té neustálé bolesti hlavy o rozum? běželo mu hlavou, když se vyčerpaně opřel o umývadlo a zvedl oči k vyleštěné ploše nástěnného zrcadla, ale místo svého ztrhaného, vyděšeného obličeje viděl jen její přimhouřené oči a svůdný úsměv, kterým ho dnes večer definitivně uhranula. Jako by mu někdo vyleptal na vnitřní stranu lebky její detailní portrét a pak ho několikrát silně praštil po hlavě, aby nedokázal myslet na nic jiného, než na ni. Ještě nikdy v životě nic podobného nezažil (a to už měl za sebou takovou řadu milostných dobrodružství, že by je jen těžko spočítal), a bylo to o to horší, že se nyní za všechny tyhle bláznivé pocity hluboce styděl!

Jak jen se mu tohle mohlo stát? přemítal zoufale a s hrdlem staženým nervozitou právě prožíval okamžik totální vnitřního zmatku, studu a hlubokého duševního otřesu. Kdyby si mohl být jistý, že ta posedlost líbáním za chvíli sama odezní a on si na ni ráno ani nevzpomene (nebo se jí dokonce v lepším případě bude smát), nejspíš by se cítil líp, ale bohužel… Tohle nebyla jen nějaká iluze nebo chvilkové pominutí smyslů, a už vůbec tu nešlo jen o líbání. Tohle… tohle bylo opravdové a zatraceně komplexní, a on se tomu prostě nedokázal ubránit!

To, jak úžasně Aldrif před chvílí v jeho náručí vypadala, jak se k němu tiskla a jak se na něj šťastně a sladce usmívala… to všechno v kombinaci s vypitým vínem a překrásně prožitým, posledním společným večerem (před bitvou, která mohla dopadnout jakkoliv) v něm kromě spousty kladných a příjemných emocí, které si ani nemohl pořádně vychutnat, vzbudilo i jednu, jež ho značně překvapila a která obrátila celý jeho pohled na tu nádhernou rusovlásku úplně naruby (a byla hodně daleko za pouhou „první metou“).

A tou emocí nebylo nic jiného, než… touha! Silná, téměř neovladatelná, divoká, živočišná touha, stará jako sám vesmír… Neodbytná a plíživá, která ho celého ochromila a donutila ho myslet na věci, na které by rozhodně myslet neměl a které by v žádném případě neměl chtít provozovat zrovna s ní! Bože… Jak ho to vůbec mohlo napadnout, taková věc?

Nikdy dřív si nepřiznal, že by ho Aldrif skutečně přitahovala (nebo si to spíš přiznat odmítal a odmítal brát svá chvilková omámení jakkoliv vážně), ale nyní už před tím prostě nedokázal dál zavírat oči a tvrdit, že o nic nejde a že v ní vidí jen příjemnou společnici a někoho, kdo ho podrží a podpoří, když nemá nejlepší den (a komu by se za to rád odvděčil něžným polibkem). Snažil se ze všech sil, ale prostě… to nedokázal!

Když ji víc jak před měsícem potkal a nevěděl ještě, s kým má tu čest, přitažlivá mu pochopitelně přišla (však by se těžko našel někdo, komu by se svou divokostí a nespornými ženskými půvaby neučarovala), ale byla to taková ta normální mužská pohnutka, jakou vnímal ve společnosti krásných a smyslných dívek poměrně často a ze které mohlo, ale také nemuselo nic být. Sice byl zvyklý, že jako asgardským princ měl u žen úspěchy už od raných mladických let, a jen zřídkakdy se nechal přemlouvat, aby se blíže seznámil s nějakou pohlednou dívkou, ale s Aldrif v takovém směru pochopitelně nepočítal (vždyť ho přišla zabít). A když mu pak řekla, kdo byli její rodiče, a on jí konečně uvěřil, bral to v tomto směru jako definitivní konec.

Okamžitě a bez váhání v sobě všechny podobně nevhodné a neslušné myšlenky a představy hrubě potlačil, a když se pak rozhodl preventivně získat její náklonost, pohřbil je tak hluboko, že je až dodnes odmítl nechat proklouznout zpět na povrch. Ale teď... Po tom všem, co spolu v posledních dnech přižili… Když ji držel v náručí a vnímal její zrychlený dech (a nebylo to jen další konejšivé či děkovné objetí, které mu byla ochotná poskytnout a které jí dal i on sám)… To najednou už nešlo dál ignorovat! Byla tak nádherná, vášnivá a dokonalá a její zářící oči a tichý, zvonivý smích ho omámily natolik, že se už nedokázal dál ovládat a zatoužil po ní tak mocně, jako ještě nikdy po žádné ženě, se kterou měl tu čest a jejichž řada se, bohužel, už nějakou dobu nerozrůstala.

Poté, co byl vyhoštěn z Asgardu, toulal se po všech možných koutech galaxie, pokusil se ovládnout Midgard, prožil rok ve vězení a pak se prakticky náhodou dostal na trůn, už neměl na podobné myšlenky čas ani energii, a že se to změní právě teď a s touhle konkrétní dívkou, to bylo… nemyslitelné! A přestože každičká buňka jeho těla si nepřála nic jiného, než se vrátit vedle, znovu ji obejmout a opět pocítit dotek její hebké kůže a vůni jejích vlasů, racionální část jeho já byla upřímně zděšena takovými pocity a nedovolila mu udělat ani jediný krok směrem ke dveřím.

Vždyť to byla jeho sestra, proboha! Sice byla po všech stránkách nevlastní a neměla s ním technicky vzato nic společného, ale měla oči ženy, která ho vychovala, a stejné geny jako muž, který mu byl po víc jak tisíciletí bratrem, a to muselo stačit k tomu, aby se podobných úvah zalekl. Toužit ji držet v náručí, líbat ji a… pak dokonce mnohem víc, než to… to bylo zvrácené a špatné, a on si navíc v jejich současné situaci nemohl něco takového dovolit!

Možná byl mnoha lidmi považován za bezpáteřní, bezcharakterní stvůru, a vem to čert, snad jí někde hluboko uvnitř doopravdy byl, ale tohle… To bylo vážně moc i na něj! Celý život byl ve skrytu duše hrdý na to, že se k ženám vždy (až na drobné výjimky v boji) choval galantně a nikdy nezneužil svého postavení, aby nějakou získal proti její vůli (všechny, které měl ve své ložnici, do ní šly zcela dobrovolně a s nadšením), a teď by udělal něco takového? Zrovna teď a navíc s dívkou, na které mu záleželo jako na sestře a přítelkyni? To by ji vážně měl zneužít a odkopnout, jako všechny ženy ve svém životě? Vždyť… by to bylo nechutné, zavrženíhodné a… a trestné!

No ano, asgardské zákony incestní vztahy přísně zakazovaly a trestaly vězením a veřejným zostuzením každého, kdo by se o podobná zvěrstva pokusil, a i když ho s Aldrif nepojilo žádné krevní pouto, nebylo pochyb o tom, že zákon by to viděl jinak. Ale čert vem zákon! I kdyby jím neřídil (tak jako už mnohokrát), zničit to všechno, co mezi nimi bylo, tím, že by po ní chtěl, aby…

Ne, ani myslet na to nechtěl (zvlášť když mu podobné úvahy i po rozumovém zdůvodnění jejich odpornosti přišly lákavé), a nejradši by si za to zatracené pobláznění na místě nafackoval. Byla jeho přítelkyní, a to mu muselo stačit! Cokoliv přes tuhle čáru bylo hodně, ale opravdu hodně špatně, a měl by z toho rychle vystřízlivět! A hlavně… by se k ní měl co nejdřív vrátit a chovat se tak jako doposud, než jí začne být podezřelé, že od ní utekl a tak dlouho se nevrací. Nechtěl jí kazit krásný večer ani ji zbytečně stresovat, a to znamenalo jediné…

Musel dohlédnout na to, aby se nikdy a za žádných okolností nedozvěděla, na co dnes večer myslel, a on se musel vzpamatovat a znovu se vrátit k tomu, co k ní cítil před dnešním večerem. To přeci nebylo tak těžké, ne? Stačilo ji prostě i nadále brát jako přítelkyni a nevlastní sestru, nic víc a nic míň. A i kdyby to náhodou těžké bylo, musel mít na paměti její neradostnou minulost, která se v žádné podobě nesměla opakovat (a proto jí jeho nevhodné, nízké pudy nesměly jakkoliv negativně poznamenat a zničit jí zdejší pohodlný život)!

A už vůbec ne teď… v předvečer tak zásadní události, jako bylo její představení veřejnosti, a dva dny před jeho odjezdem, který musela přečkat v klidu a bezpečí (a hlavně přesvědčená, že je mezi nimi všechno v pořádku, aby ji nakonec přeci jen nenapadlo provést nějakou nepředloženost).

„No tak, seber se, ty pitomče! Musíš se k ní vrátit a musíš ji zase vidět tak jako doposud. No tak!“ zavrčel podrážděně, ale nakonec trvalo ještě minimálně deset minut, než si byl natolik jistý svým sebeovládáním, že se odvážil vydat zpět ke krbu.

Když tam však dorazil, ukázalo se, že se nemusel zase tak moc stresovat a připravovat na normální konverzaci. Aldrif s ním totiž už dnes večer konverzovat nechtěla. A vlastně ani nemohla… Ležela schoulená na hromádce kožešin u krbu, v rukou napůl dopitou sklenkou vína, kterou si dle jeho rady nalila, a tiše, pravidelně oddechovala. Nejspíš toho na ni bylo nějak moc a čekání, až se vrátí z koupelny, jí připadalo až příliš dlouhé a nezáživné. No… taky dobře. Ale zůstat tu takhle nemohla, to by zítra vypadala naprosto příšerně (pokud toho tedy byla vůbec schopna).

„Aldrif?“ oslovil ji jemně ve snaze probudit ji a doporučit jí přesun do ložnice, ale jen se nepatrně zavrtěla a po tváři jí přeběhl zasněný úsměv, prozrazující, že se jí nejspíš zdá něco příjemného. „Zlato, vstávej. Tady přeci nemůžeš spát…“ Odvážil se ji něžně pohladit po vlasech, ale v okamžiku, kdy se nad ni naklonil a znovu ucítil její parfém, byl zase tam, kde před chvílí. Možná i mnohem dál… „Do háje, ovládej se trochu! Copak jsi puberťák!“ spílal sám sobě, zatímco se marně snažil dostat z hlavy nevhodné představy, a dokonce si pár vteřin pohrával s myšlenkou zapomenout na její pohodlí a nechat ji tam, kde je (a sám se zavřít v ložnici, aby náhodou ještě neprovedl něco, čeho by litoval), ale nakonec se mu jí zželelo a se zatnutými zuby ji opatrně zvedl do náruče.

Opravdu ji nemohl nechat celou noc ležet na podlaze u krbu, a navíc mu připadalo docela symbolické, aby jejich poslední společný večer v této komnatě končil tak, jak začínal ten úplně první. Tehdy ji také bral do náruče a nesl na Odinovo královské lože, zatímco sám se cítil rozpolcený a zmatený, ale i tak by se rozdíly určitě našly (a nebylo jich málo). Před několika týdny mu například bylo z celého srdce jedno, co s ní bude (zajímaly ho jen informace, které mu měla poskytnout) a zacházel s ní tak, jak si podle jeho názoru zasloužila, ale dnes o ni pečoval s mnohem větším nasazením a pokládal ji do polštářů možná až přehnaně něžně (jako by byla z teninkého skla a mohla se při sebemenším nárazu roztříštit na milion kousků).  

Ts, kdyby mu někdo té noci, kdy se ho pokusila přišpendlit dýkou k posteli, řekl, že za pár týdnů ji bude místo poutání k pelesti starostlivě přikrývat a dávat pozor, aby se jí leželo pohodlně (a zítra se probudila jen s bolestí hlavy a ne celého rozlámaného těla), myslel by si, že se zbláznil. Ale teď… Teď to celé viděl trochu jinak. Prostě mu na ní začalo záležet víc, než si byl ještě nedávno ochoten přiznat, ale zatímco ještě nedávno by takové jednání považoval za slabost, po tom všem, co ho v poslední době potkalo, na tom neviděl nic špatného. Jeho plán přeci vyšel na jedničku, tak proč si dělat těžkou hlavu z nějakých… nepředložených komplikací?

Zvládl ji v rekordním čase dostat na svou stranu, získat její důvěru a zajistit, aby ho podporovala a uznávala jako krále i svého nevlastního bratra, a to, že se na oplátku dočkala jistých citů i z jeho strany, nemuselo být nutně na škodu (alespoň se už necítil tak sám a odtržený od světa). Jen se to holt nesmělo přehánět, ostatně jako se všemi city a emocemi, které musely jít v kritických situacích stranou (a on stále věřil, že i tentokrát by to pro něj nebyl problém), a co se toho týče, měl vše perfektně pod kontrolou. Jediné, co se mu z ní dnes tak trochu vymklo, byla fyzická touha a vášeň, a s tím si přeci někdo jako on dokáže hravě poradit! Tak hlavně žádný zbytečný stres… přesvědčoval se v duchu, ale sám s ulehnutím ještě nějakou dobu otálel a musel se nakonec hodně přemlouvat, aby se odvážil vklouznout vedle Aldrif a nedotáhl tu analogii s jejich první nocí až do konce. Strávit noc v křesle se mu ale vůbec nechtělo a únava a touha usínat po jejím boku byla nakonec silnější, než obavy ze svého vlastního nepředloženého chování. Alespoň se pokusil usínat zády k ní, ale když ulehl a pohled mu zabloudil na sousední polštář, nedokázal své předsevzetí dodržet. Když už nic, chtěl se na ni alespoň dívat a užít si pohled na její klidnou spící tvář, když to dnes v noci mělo být naposled. Neměl by to zbytečně pokoušet, ale když ona… byla tak nádherná, když spala! Vypadala tak klidně a půvabně a on si toho samozřejmě všiml už dřív, ale nikdy to v něm nevzbuzovalo tak neodolatelnou touhu dotknout se konečky prstů její tváře a zkusmo ji políbit na pootevřené rty, jako nyní. Ovládal se jen tak tak a stále nemohl pochopit, kde se v něm něco takového tak najednou vzalo! 

Co mu to provedla? A hlavně… kdy mu to provedla? Ještě když s ní začínal tančit ten zatracený waltz (který si měl snad raději odpustit), bral ji jen jako přítelkyni a nevlastní sestru (a někoho, koho toužil chránit před celým světem, což však s tělesnou touhou pochopitelně nijak nesouviselo), ale teď… od ní nemohl odtrhnout oči, a místo toho, aby přemýšlel o zítřku a následujících náročných dnech, které ho čekaly a které si nebyl jistý, jak zvládne (i kdyby nešlo o nebezpečí v bitvě, znamenalo to, že bude muset jak přes noc v táboře, tak přes den na bitevním poli neustále udržovat Odinovu podobu a neudělat žádnou chybu, což si neuměl dost dobře představit), dokázal myslet jen a jen na ni a na to, jak moc by ji chtěl sevřít v náručí.

Přesně to ale udělat nesměl a nakonec se po dlouhém a náročném boji se svým svědomím spokojil s tím, že se k ní naklonil a zlehýnka jí přejel rty po čele. Bylo to spíš jen takové motýlí pohlazení, než skutečný polibek, ale i tak se mu při tom mírně zatočila hlava, a nebylo to jen kvůli tomu, že už se mu z těch křečí, které ho nepřestávaly mučit a nově vystřelovaly za spánků až nahoru k temeni, začínalo zatmívat před očima.

„Dobrou noc,“ vydechl utrápeně, ale ani se nepohnula, ztracená ve světě snů a tak nádherná a bezbranná, že mu zničehonic přejel mráz po zádech, když si uvědomil, že od ní bude muset už pozítří odejít (dost možná na hodně dlouhou dobu, protože boje na Vanaheimu mohly trvat libovolně dlouho a nikdo se nedovažoval předpovědět, kdy a jak skončí).

Ovšem na druhou stranu… to možná byla šance vzpamatovat se z tohohle nevítaného poblouznění a využít bezesných nocí ve vojenském táboře (kde si nemohl dovolit usnout a riskovat, že ho někdo překvapí), aby si srovnal priority a vrátil se zpátky k tomu, co k ní cítil dřív. Byla to ostatně jeho jediná šance, jak se s ní i nadále stýkat (protože podlehnout své touze nemohl a neustále ji ignorovat také nešlo), a on si té noci, netuše, co všechno ho nazítří čeká, přísahal, že to dokáže.

Není přeci mladý kluk nebo nedospělý teenager, aby se nechal ovládat svými pudy! Je král a její nevlastní bratr a musí se podle toho chovat a… tečka! Konečně se obrátil rázně zády k ní a naštěstí byl tak vyčerpaný, že usnul téměř okamžitě (nevhodné sny, které se mu zdály, však bohužel ovlivnit nedokázal, a tak ho nečekala zrovna nejklidnější noc).

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (17. kapitola):