OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (16. kapitola)

01.07.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 711×

Aldrif si ještě pár minut poté, co se zbavila akutní touhy jít Lokiho najít a sladce mu sdělit, ať si jde do asgardského salonu krásy sám a ji s takovou pitomost neotravuje, nevrle prohlížela jednu zkrášlovací proceduru za druhou a marně se snažila odhadnout, co jí na kterém z mnoha stanovišť, jež byly rozmístěny po celé místnosti, čeká. Ale k ničemu kloudnému stejně nedospěla (na to měla v tomto obru příliš málo zkušeností, nebo spíš… vůbec žádné). Jediné, čeho dosáhla, bylo to, že se celou dobu marně pokoušela zhluboka dýchat, aby na ní ty všetečné ženské nepoznaly, jak mizerně se cítí, a nakonec si byla nucena přiznat, že čím dřív to bude mít za sebou, tím líp.

„Dobrá, tak… kde začneme?“ povzdechla si odevzdaně, snažíc se věřit tomu, že to přeci nemůže být tak strašné, když to tolik miliard žen v celém vesmíru podstupuje zcela dobrovolně (a mnohé dokonce s nadšením), ale záhy pochopila, že to nejspíš musí být masochistky. Bylo to totiž ještě mnohem horší, než jen strašné!

Než se nadála, měly ji ty neodbytné ženské ve svých spárech, a ona s nimi strávila snad tři hodiny pekla maskovaného za všemožné koupele, depilace, peelingy, masky a zábaly, které vyvrcholily kadeřnickým martyriem, během něhož se jí snažily upravit její husté rusé vlasy, jež doposud nepoznaly nic jiného, než kartáč a sponu, kterou jí Loki včera koupil (a kterou by mu nyní s gustem hodila pod nohy). 

Bylo to naprosto šílené a místy skutečně nepříjemné až bolestivé, a když ji pak ještě dostala do ruky švadlena, která na ni navěsila stovky šperků a snad osmnáctery šaty, než jí nějaké vybrala (ty její jí už nevrátily a jediné štěstí bylo, že to nebyly ty blankytně modré, se kterými by se loučila velmi nerada), měla toho vážně až nad hlavu! 

A výsledek… na ten neměla odvahu se podívat, a ať se ji její mučitelky snažily přesvědčit sebevíc (a neustále ji strkaly před zrcadlo), odmítla se na sebe podívat a zpět do Odinových komnat od nich utekla hned, jak řekly, že mají hotovo (aby si to, proboha, ještě nerozmyslely a nenahnaly ji na další zbytečnou pleťovou masku, nebo něco ještě mnohem horšího). 

Bylo to sice nevychované a drzé (zvlášť když jinak se k ní chovaly s úctou, přesně jak jí Loki slíbil), ale už v té komnatě hrůzy nechtěla zůstat ani minutu, a dokonce jim ani nepoděkovala. Šíleně se styděla za to všechno, co se sebou nechala dělat, a ačkoliv to nejspíš bylo dost iracionální, bylo jí z toho všeho do pláče. Nebyla zvyklá, aby s ní někdo prováděl takové věci a rýpal do jejího vzhledu, a kromě jiného si díky tomu připadala úplně neschopná! Zanedbaná, neopečovávaná, ošklivá šmudla, která se neumí sama učesat a namalovat (o koupání a dalších úkonech nemluvě) a potřebuje k tomu armádu asistentek. Příšerně ponižující!

A bohužel… ji tyto pocity neopustily ani o pár hodin později, kdy už dávno seděla na posteli v Odinově ložnici a klapnutí dveří jí napovědělo, že se Loki právě vrátil z taktické schůze velení. Jen se posunuly od vzteku k sebelítosti a obavám z jeho reakce.

„Aldrif? Jsi tu?“ oslovil ji ještě, než dorazil do ložnice, ale ona před ním pohotově utekla za nedaleký starožitný vyšívaný paraván a ozvala se jen velice neochotně. Nechtěla, aby se na ni díval dřív, než mu vyčiní za to, že ji nechal napospas těm furiím s hřebeny, žiletkami a regeneračními balzámy. A už vůbec si nebyla jistá, jestli náhodou nevypadá směšně (do zrcadla se totiž pořád ještě neodvážila pohlédnout a pocit méněcennosti v ní s každou další hodinou, která uběhla od toho ponižujícího zkrášlovacího rituálu, jen vzrůstal).

„Jsem tady…“ pípla proto potichu a on z jejího tónu okamžitě poznal, že se něco děje. Celý den se těšil, až uvidí její novou vizáž, a doufal, že si to zkrášlování užila tak, jako každá asgardská žena (no dobrá, tak skoro každá, protože takovou Sif by asi ke kadeřnici nedostal ani párem volů), ale teď se najednou zarazil ve dveřích a do hlavy se mu vloudily pochybnosti. Původně si myslel, že po tom, co tak nadšeně skočila po té sponě z trhu i po šatech, bude ráda, když jí umožní vypadat ještě líp, ale teď… Nezněla jako někdo, kdo by měl za sebou příjemný den.

„Co je, stalo se něco?“

„Ty moc dobře víš, co se stalo!“ zaúpěla dotčeně a jemu se sevřelo srdce. A sakra, tohle nevypadalo na vděk a bezbřehé nadšení. Evidentně se mýlil, nebo ji neznal tak dobře, jak si myslel…

„Ehm, tobě… se to dnes dopoledne nelíbilo?“

„Nelíbilo? Ts, to je slabé slovo!“

„Tak to mě mrzí, myslel jsem…“

„Myslel? Tak tos myslel špatně! Nebo tobě by se snad líbilo, kdyby se tě banda ženských neustále snažila nějak vylepšit a používala při tom ty nejdivnější metody a pomůcky!“ zavrčela při vzpomínce na všechny ty procedury, kterými musela se zatnutými zuby projít, a Loki se nervózně kousl do rtu.

„No, to nevím. Ale… Já taky nejsem žena, že ano.“

„A co má být? Ženy se snad můžou beztrestně týrat a šikanovat?!“

„Ale jdi ty, to přeci nebylo týrání…“

„Že ne? Kdybys viděl, co mi jedna z nich provedla s obočím, tak bys mluvil jinak! A pak přišla druhá a přinesla si vosk, a to byl ještě mnohem horší! Ještě teď mám slzy v očích, když…“

„Hou, hou, to stačí! Takové detaily snad ani vědět nemusím,“ bránil se při pomyšlení, kde všude se v kosmetice asi tak používá vosk, ale Aldrif to bylo momentálně fuk! Intimnosti, neintimnosti, už zase měla vztek a cítila se tak hrozně ponížená, že už to snad ani horší být nemohlo!

Tak hrozně moc mu chtěla říct všechno to, co si celé to nekonečné utrpení ve zkrášlovacím salonu připravovala, ale velmi rychle zjistila, že už se dávno nezlobí na něj, ale spíš na celou tu situaci. Podle jeho hlasu totiž poznala, že to nemyslel zle, a ačkoliv to na hrůznosti celé uplynulé události nic neměnilo, bylo jí o něco málo líp. Vědět, že jí nechtěl uškodit, se dalo srovnat s alespoň nepatrnou náplastí na její pošramocenou hrdost! Vzpomínky na to, co musela přestát to, však nijak podstatně nezlepšilo…

„A víš, co mi ještě provedly?“ pokračovala tragicky a Loki vší silou potlačil touhu říct, že neví a ani vědět nechce.

„Ne. Copak, zlato?“

„Žehlily mi vlasy!“ zaúpěla zmučeně, jako by to snad byla ta nejhorší tragédie ve vesmíru, a Loki se chtě nechtě musel rozesmát. To, jakým stylem to celé řekla, bylo tak absurdní, že se prostě nedokázal ovládnout. A ona, když slyšela jeho smích, byla po krátkém váhání nucena uznat, že to možná přeci jen trochu přehání a bere si některé věci moc osobně.

Přinejmenším… by se měla pokusit ze sebe vydolovat trochu nadhledu a nebrat to celé tak smrtelně vážně. Ve skutečnosti přeci zas tak o moc nešlo a její osobní pocity by neměly přehlušit hlas rozumu, který jí už nějakou dobu našeptával, že Loki nejspíš neměl na výběr a jen se řídil tím, co včera sama naznačila, když mluvila o tom, že se na roli rozmazlené panské dcerušky, která se o sebe nedokáže sama postarat, moc nehodí. Přesto… by mohl být o něco empatičtější.

„Nesměj se mi!“ pokárala ho plačtivě, ale spíš to celé jen zhoršila.

„Promiň, já… se nesměju tobě. Ale mít trauma ze žehlení vlasů… To snad není taková hrůza, ne? Mně je sice nikdy nikdo nežehlil, to uznávám, takže nemůžu vědět, jak nebezpečné a bolestivé to je, ale řekl bych, že se to snad dá s trochou odvahy přežít.“ Snažil se marně přemoct smích a Aldrif v sobě po chvíli váhání našla sílu se za paravánem alespoň nepatrně pousmát. Na jeho slovech totiž přeci jen něco bylo…

„To teda nedá! Co když mi je spálily? Budu určitě vypadat hrozně…“ vzlykala už jen napůl vážně, ale Lokiho její slova lehce vyvedla z míry a konečně mu pomohla přestat se dusit smíchy.

„Počkej, jak ´určitě´? Copak ty nevíš, jak vypadáš?“

„Hm, no… vlastně ne.“

„Jak to?“

„Já… jsem tak nějak nesebrala odvahu se na sebe podívat. Už teď se děsím toho, co uvidím!“

„A proto se přede mnou schováváš?“ došlo mu konečně, proč s ním stále mluví přes paraván (a nepřišla mu vynadat z očí do očí), a váhavě přistoupil o pár kroků blíž. „Ale no tak, určitě to nebude tak hrozné…“

„Obávám se, že to bude ještě mnohem horší!“

„Jen se nepodceňuj. A navíc jsem tě poslal k vyhlášeným profesionálkám, co pečují o každou ženu, která na Asgardu něco znamená, což muselo v kombinaci s tvým původním vzhledem vyústit jedině v mistrovské dílo,“ pokusil se jí povzbudit drobným komplimentem, ale nepřestávala nervózně přešlapovat za zástěnou a uhlazovat si pečlivě vyžehlené vlasy.

„Jen abys nebyl zklamaný,“ povzdechla si pak utrápeně (a opravdu se hodně snažila, aby jí jeho poklona dodala odvahu), jenže on to s ní nemínil jen tak vzdát. Měli toho ten večer ještě hodně před sebou a nebyl čas zabývat se nějakými zbytečnými obavami a falešnou skromností.

„To budu jedině tehdy, když tě hned teď nebudu moct posoudit. No tak… Přece by ses nestyděla. Pojď ven a hezky se mi ukaž. Celý den jsem se těšil, až tě uvidím. Prosím…“ uvolil se dokonce i škemrat a nakonec se mu po tuhém boji podařilo ji definitivně zlomit. Stejně se nemohla za tím paravánem schovávat donekonečna…

„Dobře, ale… nesměj se, ano?“

„Slibuju, že udělám vše, co bude v mých silách.“

„Tak fajn…“ Zhluboka se nadechla a váhavě vykoukla z poza zástěny, skrz kterou byla prozatím vidět jen její nejasná silueta. „Tak co, hrůza, že ano?“ Přinutila se pohlédnout mu přímo do očí, ale zíral na ni úplně stejně šokovaně jako tehdy, když se mu přišla poprvé ukázat v těch blankytných šatech. Jen… ta jeho zatracená katatonie, která ji stála i poslední zbytky nervů, trvalo o poznání déle!

Ale co jiného měl dělat, když mu její vzhled kompletně vyrazil dech a přinutil ho nevěřícně zamrkat (o prudkém rozbušení srdce a zrychleném dechu nemluvě). Samozřejmě očekával, že ve zkrášlovacím sále s jeho nevlastní sestřičkou provedou něco dost radikálního, jelikož přesně tak zněla i jeho objednávka (musela přeci vypadat jako rodilá rozmazlená Asgarďanka z bohaté a vlivné rodiny, a ne jako divoká amazonka, která se může svou zdatností a schopnostmi rovnat mužům), ale tohle… to to bylo mnohem víc, než čekal! Předpokládal, že jí trochu pozmění účes a oblečou ji do něčeho vhodnějšího, než byly její jediné společensky únosné šaty, jenže to všechno byl jen slabý odvar toho, co měl nyní možnost obdivovat…

Sice vůbec netušil, co všechno s ní ty ženské provedly, ale nebýt jejích blankytně modrých očí, které už znal málem líp než své vlastní, a známého plachého úsměvu (který předváděla sice jen zřídka, ale on ho na ní mil… ehm, obdivoval), myslel by si, že má čest s někým cizím!

Její dříve nespoutané rusé vlasy byly perfektně vyžehlené a pomocí několika copů svedené a vyčesané do složitého účesu, který byl posledním výstřelkem zdejší módy, a rysy její tváře mu připadaly mnohem jemnější a půvabnější, než kdykoliv dřív (a to se mu jako žena líbila už od začátku). Nejspíš za to mohlo vytrhané obočí a decentní, svěže dívčí permanentní líčení, které by jí mělo vydržet několik týdnů, ale i se světlými očními stíny, řasenkou a leskem na rtyy byly její hlavní devizou překrásné hluboké oči, které se nyní zdály ještě větší a pronikavější. 

A šaty a šperky, co měla na sobě… to byla kapitola sama pro sebe! Díky vhodně zvolenému střihu se širokými volnými ramínky a hlubokým výstřihem se podařilo opticky zúžit její širší ramena a dlouhý rozparek ve splývavé sukni přecházející do korzetu dokonale podtrhl její štíhlý pas a dlouhé nohy, díky čemuž vypadala mnohem subtilněji a něžněji, než předtím (ale také o dost svůdněji). 

Dokonalá křehká květinka, která vyrostla v luxusu a blahobytu, a současně si je dobře vědoma své smyslnosti, a nebýt upřímnosti její tváře a toho, že se nyní ještě mnohem výrazněji podobala Frize, mohl by si o ní snadno myslet, že je přesně tou rozmazlenou dceruškou z bohaté rodiny, za jakou se ji chystal vydávat. Ideální a navíc… na pohled překrásné! Dokonce tak překrásné, že se zírání na ni nemohl dlouhé minuty sobecky nabažit, a ona byla chudák čím dál tím nervóznější.

„No tak, řekni něco. Jak vypadám…“ Připadala si jak vzácný exponát někde na výstavě, a to, jak upřeně na ni hleděl, jí vhánělo ruměnec do tváří (a činilo ji tak na pohled ještě křehčí a krásnější, než kdykoliv dřív).

„Jako tvá matka,“ vypadlo z něj nakonec a okouzlený tón jeho hlasu ji přinutil stydlivě sklopit oči. Nevzpomínala si, že by na ni někdy promluvil tak něžně a upřímně, a pokud ano, rozhodně to nebylo v situaci, kdy hltal každičkou křivku jejího těla a nemohl od ní odtrhnout oči.

„Vážně? Takže to je… myslím dobře, ne? Tedy za předpokladu, že si té podoby nikdo nevšimne.“ Snažila se mluvit o něčem jiném než o tom, jak moc se mu líbí (což už ani nemusel dál rozvádět, protože jeho výraz mluvil za vše), ale on ji stejně neposlouchal. Byl zcela konsternován její dokonalostí a trvalo ještě hodně dlouho, než konečně znovu promluvil.

„Cože? Ne, ovšemže to nebude vadit. Nikoho nenapadne u tebe nějakou podobu hledat, ale vážně jsi celá ona. Nádherná a po všech stránkách perfektní!"

„Jen mě nepřechval, ještě na mě může prasknout, že se neumím chovat ve společnosti a že neznám nějaké základní asgardské věci, a bude po krycí historce…“

„Neboj, na to, abych tě teoreticky připravil na všechno, co tě zítra čeká, máme celý večer, ale nejdřív…“ Zatvářil se opět tak tajemně, až jí poskočilo srdce vzrušením, a vzápětí k ní přistoupil a něžně ji vzal za ruku. „Mám pro tebe ještě jedno překvapení. Poslední, slibuju!“

„Snad to nebude něco podobného, jako ty šílené ženské dopoledne!“ popíchla ho už zcela beze zbytků hořkosti (hodnocením jejího vzhledu prokládaným kupou komplimentů celý ten utajovaný komplot se zkrášlovacím sálem odčinil) a nechala se bez protestů odvést na chodbu a po ní pár desítek metrů směrem k východu z paláce. Už už si dokonce začínala myslet, že míří někam ven, ale nakonec se zastavil u jedněch zlacených dveří, připomínajících ty, které vedly do Odinových komnat, a než se nadála, obešel ji zezadu a zakryl jí oči dlaní. „Co to děláš?“

„Napínám tě.“

„Ale to snad nebude nutné…“ Nelíbilo se jí, že nevidí, co s ní provádí, ale jen ji nasměroval čelem je dveřím, cvakl klikou a pak ji jemně postrčil dovnitř. „Hlavně mě nenech upadnout!“

„Jistěže ne, neboj…“ Velice opatrně ji dovedl doprostřed místnosti, která se za dveřmi skrývala, a teprve pak ruku prudce stáhl a celý se otřásl nedočkavostí. „Tadá, překvapení!“

Strašně se těšil na to, až ji sem zavede a překvapí ji něčím, co si už dávno zasloužila (a co nikdy v životě neměla), a v duchu se modlil, aby se trefil do jejího vkusu. Aldrif však byla poněkud zmatená a nejistě těkala očima po pokoji. Neviděla žádné překvapení, jen neznámou komnatu plnou květin a knih, a proto tázavě povytáhla obočí a obrátila se přímo k němu.

„No, a kde to překvapení máš?“

„Všude kolem tebe, protože tohle…“ ukázal na luxusně zařízenou místnost, která si přepychem v ničem nezadala s královským přijímacím pokojem (tedy před tím, než ho roztřískal na kusy), „… jsou tvé vlastní komnaty. Zítra se nastěhuješ právě sem!“

„Co… cože?!“ Byla příliš v šoku na to, aby ihned přijala jeho slova a uvěřila, že se jí to jen nezdá, ale jeho široký úsměv jí napovídal, že rozuměla dobře.

„Tady budeš od zítřka bydlet,“ rozpřáhl ruce a ona vážně nevěděla, co má obdivovat dřív. Jestli intarzovaný nábytek, masivní mramorový krb, obří zrcadla v zlacených rámech nebo vysoké police plné desítek svazků, které sem téměř jistě nechal přestěhovat speciálně kvůli ní (stejně jako všudypřítomné vázy plné jejích milovaných kosatců).

„Loki, to je… nádhera!“

„A to jsi ještě neviděla všechno.“ Vzal ji za ruku, protože ona nebyla schopná pohybu, a zamířil s ní k jediným dalším dveřím, které, jak se vzápětí ukázalo, vedly do útulné ložnice se širokou postelí opatřenou průsvitnými nebesy, plně vybavenou toaletkou, další knihovnou a nádherným výhledem na mořskou zátoku a duhově zářící Bifrost (což byl důvod, proč nechal Loki narychlo zvelebit a připravit právy tyto komnaty). 

Ale to stále ještě nebylo vše. Do ložnice totiž ústily další dvoje dveře, za nimiž se skrývaly další důležité místnosti. Za prvními byla přepychová koupelna, která se sice s tou Odinovou nemohla co do velikosti měřit, ale vybavená byla velmi obdobně, a za druhými…

„Páni, to je… šatna?!“ vydechla nevěřícně, když ji postrčil do poměrně prostorného pokoje plného věšáků, stojanů a zásuvek, a nemohla uvěřit vlastním očím. Ještě nikdy šatnu nevlastnila (v Desátém Světě snad takové místnosti ani neexistovaly), ale především jí vyrazilo dech to, že nebyla prázdná, ale po strop napěchovaná vším možným, od oblečení přes nejrůznější doplňky až po šperky, které jí hrdě předvedl úhledně srovnané v několika šperkovnicích. Byly mezi nimi opravdu překrásné kousky a mezi oděvy také, ale ona to stejně všechno vnímala jen napůl, protože se jí z toho všeho zmocnila závrať. Vždycky si sice myslela, že ženy, které omdlévají ve vypjatých situacích, jsou slabé a hodné posměchu, ale teď byla jednou z nich a už jí to vůbec směšné nepřišlo. Maximálně se za to zastyděla, ale nemohla si pomoct (a fakt, že na sobě měla těsně utažený korzet, který jí bránil se zhluboka nadechnout, tomu také moc neprospěl).

„Aldrif? Jsi v pořádku?“ nemohl si Loki všimnout toho, že nepatrně zavrávorala, a ve vteřině stál vedle ní. „Hej, co se děje?“ Pomohl jí vrátit se do ložnice, ale byla bílá jako stěna, a trvalo hodně dlouho, než se zmohla na víc, než na němé zavrcení hlavou.

„To nic, jsem v pořádku, jen…“ Marně přemýšlela, jak nejlépe formulovat své myšlenky, ale než se rozhodla, co přesně mu chce říct, zradilo ji vlastní sebeovládání a ona ucítila, jak jí do očí vstoupily slzy. Neměla důvod plakat a rozhodně nechtěla působit jako hysterka, ale když tohle všechno, to bylo… Něco, co nikdy dřív nezažila (stejně jako ten sladký pocit, že je pro někoho důležitá), a to na ni bylo prostě moc! „Promiň, já… Omlouvám se. Ale tohle všechno, to je… To je tak… “ vypravila ze sebe přerývaně a on vůbec netušil, jak se k jejím slzám postavit. 

„Ale no tak… přeci nebudeš smutná. Jsou to jen krámy, kterých si jako král můžu dovolit tuny!“ Nevěděl, co přesně by asi potřebovala slyšet, a roztržitě ji hladil po zádech. Ještě nikdy se mu nepovedlo nikoho rozplakat (rozhodně ne štěstím či dojetím), a kurz, jak by se měl jako muž v takové chvíli zachovat k vzlykající ženě, opravdu neabsolvoval. A popravdě… ho nic podobného ani nikdy dřív nezajímalo. Až teď, a to se ještě cítil poněkud zmatený a jistě věděl jen jedno… V žádném případě nechtěl, aby byl smutná, a ačkoliv to bylo něco, co ho ještě u žádné dívky netrápilo, nyní nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak ji utěšit. 

„Já vím, ale… nečekala jsem, že… se o mě budeš takhle starat.“

„Samozřejmě, že budu. Jsi přeci má sestra.“ Doufal, že konečně přestane popotahovat, ale bylo to spíš horší. Zmínka o rodině ji ještě víc dojala (zvlášť, když nebyla tak úplně přesná).

„To je právě to… Nejsem!“

„Ale jistěže jsi. Pššt, přestaň s těmi slzami. No tak, pojď sem.“ Automaticky ji objal, a teprve když ji k sobě přitiskl, došlo mu, že je to úplně poprvé (dřív objímala ona jeho, ne on ji) a že by ho klidně mohla dotčeně odstrčit, ale nic jí v té chvíli nebylo vzdálenější. Naopak… ochotně zabořila tvář do jeho koženého kabátce a cítila se tak v bezpečí, jako už dlouho ne.

A jemu se hlavou honily úplně stejné myšlenky… Po hodně dlouhé době (nebo možná úplně poprvé v životě) držel v náručí dívku, která pro něj opravdu hodně znamenala a která tu pro něj byla, když potřeboval oporu, a on si nedokázal představit, že by dovolil, aby jí někdo ublížil. Každého, kdo by na to jen pomyslel, by nejradši holýma rukama roztrhal na kusy, a kdyby mohl, klidně by si to zašel vyřídit i s těmi, kdo ji tak dlouho týrali a trápili v Desátém Světě. Bohužel však nebyly v jeho dosahu, a tak se musel spokojit s tím, že sám v sobě v duchu slíbil, že odteď dohlédne na to, aby i všechny další její slzy byla pouze slzami dojetí a štěstí. Byla pod jeho ochranou, a to obnášelo i to, že bylo jeho povinností ji uklidnit (do čehož se ihned pustil a utěšoval ji tak dlouho, dokud se nevzpamatovala a nepřestala tiše vzlykat).

„Vážně se omlouvám, ale ještě… Nikdy pro mě nikdo neudělal tolik jako ty,“ zašeptala, když se trochu uklidnila, a bolestivě mu tak připomněla až děsivou podobnost jejich osudů (snad jen s tím rozdílem, že ač to nepřiznával rád, za spoustu ústrků a opovržení si na rozdíl do ní mohl sám, a kdyby se býval choval jinak, nikdy by k nim nedošlo). 

„Nápodobně,“ prohlásil posmutněle, ale pak lehce potřásl hlavou, aby se vrátil zpět do reality, a znovu se pousmál. „Ale teď bychom se měli vrátit zpátky do Odinových komnat, co ty na to? Než nás tu někdo najde. Zatím tu totiž mají být jen tyhle tvoje věci. Ty se oficiálně přistěhuješ až zítra.“

„Jistě, to… zní rozumně.“ Chvatně si setřela zbytky slz a následovala ho ke dveřím, když tu jí zrak padl na obrovské nástěnné zrcadlo ve zlaceném rámu, které ji k sobě po tom všem, co nyní prožila, přitahovalo jako magnet, a ona poprvé sebrala odvahu, aby pohlédla přímo do něj (a ne jen na něj). A to, co tam spatřila, jí znovu vyrazilo dech a dokonce ji přinutilo se zastavit a nehnutě zírat na odraz svého nevlastního bratra a překrásné mladé dívky po jeho boku. Její rusé vlasy, vyčesané do složitého účesu a blankytně modré oči zdůrazněné decentním líčením důvěrně znala, ale to ostatní jí připadalo natolik půvabné a perfektně sladěné, že trvalo dost dlouho, než se dokázala přesvědčit, že se skutečně dívá sama na sebe. A nebýt Lokiho, který vedle ní trpělivě (a naštěstí zcela mlčky) čekal, až se pohledu na svou novou vizáž nabaží, nejspíš by se jí to ani nepovedlo (a dost možná by tam na sebe hleděla až do skonání světa).

Nakonec ale přeci jen dokázala odtrhnout oči od vyleštěné zrcadlové plochy a s omluvným úsměvem ho následovala zpět do komnat, v nichž strávila tolik času a prožila takové množství zlomových okamžiků, že představa, že dnešní večer je poslední, který tu stráví, ji opět rozesmutnila. Zařekla se však, že už znovu plakat nebude, a byla pevně rozhodnutá své předsevzetí dodržet (zvlášť teď, kdy měla možnost prohlédnout si hmatatelný důkaz toho, že vypadá vážně k světu, což jí o něco zvedlo sebevědomí). 

A nešlo při tom jen o to, že by se za slzy styděla (to ji už dávno přešlo, když nebyla omezována zákonem Desátého Světa ani Agielovým dohledem), ale hlavně o to, že na Lokim poznala, že mu její pláč nedělá dobře, a nechtěla ho zbytečně trápit. Nezasloužil si to a pocit, že je pro něj natolik důležitá, že se zajímá o její pocity, jí pomohl chovat se normálně, nechat si od něj nalít číši vína a bezstarostně s ním žertovat i tehdy, když se s ní usadil na podlaze u krbu (pohovka bohužel vzala za své) a začal jí vysvětlovat vše potřebné, co musela vědět o zítřku. 

Bylo toho dost, včetně informace o tom, že zítra se bude v hlavním hodovním sále konat velká oslavná akce, na kterou bude muset jít a prvně se tak ukázat na veřejnosti.

„Musíš všem, kdo se budou zajímat, kdo jsi, zopakovat tu krycí historku, kterou jsem vymyslel, jasné?“ vysvětloval jí trpělivě, ale ona momentálně přemýšlela o něčem trochu jiném.

„Jasné, jen… Ehm, oprav mě, jestli se mýlím, ale nemělo by se vítezství slavit náhodou až po bitvě?“ Nedávalo jí smysl, proč se něco takového koná předem, ale jemu to nepřišlo zvláštní. Na Asgardu byl tenhle postup zcela normální a zaběhnutý.

„To jistě ano, ale tohle je zdejší tisíciletá tradice, kterou zavedl už tvůj dědeček. Jednak se tím zvedá morálka vojska, které si nepřizná možnost porážky, a jednak…“ zarazil se a sklopil oči do plamenů, aby neviděla, jak moc ji jeho slova zasáhnou, „… je to poslední pozemská oslava pro ty, kteří se skutečného vítezství nedožijí a slavit ho budou moci až na onom světě. Věří se, že pak budou moci odejít v míru a pokoji. No, prostě, jak jsem říkal, zdejší tradice…“ uzavřel potichu a Aldrif se při zmínce o tom, že se na Asgardu už dopředu počítá se ztrátami, stáhl žaludek nepříjemnou křečí. 

„Ale… nepředpokládá se, že takových lidí bude moc, že ne?“ Nevěděla, jak jinak se nepřímo zeptat na odhadovaný počet padlých, ale on si nepřipadal kompetentní jí cokoliv k tomuto tématu sdělovat. Na jednu stranu by celý ten útok nemusel být tak komplikovaný a krvavý jako dřívější asgardské bitvy, protože šlo pořád jen o bandu nájezdníků, kteří měli štěstí a pár pokrokových zbraní (a rozdrtit je by tudíž neměl být ani s plánovanou částí armády takový problém), ale na druhou… měli ti lidé na svědomí dvě elitní jednotky Einherjů, a brát celý boj jen jako formalitu by proto nebylo moudré. Podceňování nepřítele se nevyplácí, to věděl po tom fiasku na Midgardu líp, než kdo jiný, a proto jen pokrčil rameny a raději jí nalil další číši vína, aby se trochu uvolnila.

„Těžko říct, ale doufejme, že ztráty nebudou nijak markantní. A i kdyby… nedá se s tím nic dělat, nemůžeme nechat Vanaheim napospas dalšímu vyvražďování.“

„Já vím, jen…“ Zaváhala a hledala nejvýstižnější slova, kterými by mu dala najevo, že nemá ani tak obavy o armády, jako o něj, ale nenechal ji domluvit (sice bylo příjemné vědět, že jí není výsledek plánované bitvy lhostejný, ale teď na takový rozhovor nebyl čas). 

„Neboj, všechno dobře dopadne. Ale teď mluvíme o tobě,“ přerušil ji dřív, než mohla definitivně uhnout od tématu, a jí nezbývalo nic jiného, než si mocně zavdat z nabízené sklenice a poslouchat další a další jeho rady a instrukce, které nutně potřebovala. „Další věc, kterou budeš muset mít zítra na paměti, je to, aby ses ode mě držela dál,“ zdůraznil na závěr, ale na rozdíl o toho ostatního, s čím ji seznámil a na co neměla problém přistoupit, jí tohle nebylo příliš po chuti.

„Proč?“

„Protože nesmíme vzbudit nežádoucí pozornost. Všichni musí uvěřit, že tu jsi kvůli své rodině a ne kvůli vztahu se mnou, chápeš? Budeš sice sedět u stolu pro nejvyšší šlechtu a zařídím, aby to bylo někde poblíž mě, abych ti mohl případně podat pomocnou ruku, kdyby se někdo moc vyptával nebo si na tebe dokonce dovoloval, ale jinak se mě nebudeš snažit kontaktovat. Rozumíš?“ Z jeho tónu se dalo snadno odvodit, že z toho není o nic nadšenější než ona, ale znělo to logicky. Na bližší kontakt s králem si musela nechat zajít chuť. Na něco takového nebyla dost významná.

„Jak myslíš.“ Propletla své prsty s jeho, aby mu dala najevo, že nebude dělat problémy a bude se chovat tak, jak mu to přijde pro oba nejbezpečnější, a v příštích minutách se od něj nechala ochotně poučit i o typických asgardských zvyklostech, které tradičně doprovázely všechny slavnostní hostiny i další akce pořádané v paláci (aby, proboha, neudělala nějaký trapas).

Etiketa tu sice nebyla zase tak přísná, jak se obávala, ale i tak si musela vyslechnout, jak to chodí u slavností tabule i mimo ni a co všechno taková průměrná asgardská slavnost obnáší a co je třeba dodržovat, aby člověk nepřišel do řečí. A k jejímu nepříjemnému překvapení se na seznamu objevilo i něco, co ji upřímně vyděsilo…

„Počkej! Co tím myslí, že tam bude i tanec?!“ vytřeštila na něj oči, když jí popisoval průběh večera, a on jí oplatil stejnou mincí. Doposud všechno brala s naprostým klidem a vážně nečekal, že zrovna tohle s ní zamává natolik, že se tak rázně ozve.

„No… ovšem. Asgardské oslavy všeho druhu se bez něj neobejdou. Natož ty, které nám mají přinést vítezství a úspěch v boji a oslavit naši sílu.“

„Ale já… nebudu muset tančit, že ne!“ Vypadala, jako by jí oznámil, že program vyvrcholí kolektivním mučením přítomných žen, a její stisk, který mu byl doposud příjemný, na jeho vkus až přehnaně zesílil a začal mu drtit články prstů.

„To se uvidí zítra, ale pokud tě někdo vyzve a nebudeš ho chtít urazit, což bych ti nedoporučoval, protože bys tím k sobě přilákala nevítanou pozornost, tak asi budeš muset. Ale to snad není důvod, abys mi rozdrtila ruku...“ Vyprostil prsty z jejího křečovitého šetření a nespokojeně si je protáhl. „Au!“

„Promiň, to jsem… nechtěla, ale… já nemůžu s nikým tančit! Já… já…“

„Co? Vždyť to není tak hrozné. V tvém případě se sice dá očekávat, že se tě pokusí do kola dostat každý druhý, protože takové kráse nikdo neodolá, ale určitě tě to bude bavit,“ pokusil se jí zvednout náladu, ale vzápětí byl opět nucen uvědomit si, kde jeho nevlastní sestra vyrostla a že měla za sebou poněkud jinou výchovu než on...

„Ale ty to nechápeš, já nemůžu tančit, protože… to neumím!“ vyhrkla zděšeně a Loki, jenž díky soukromé domácí výuce, které se jemu i jeho bratrovi dostávalo přímo zde v paláci, ovládal tanec už od dětství, nedůvěřivě povytáhl obočí.

„Neumíš? Ty... vážně neumíš tančit? Žádný tanec? Ani základní krok? Nic?“

„Ovšemže ne! Kde bych se to asi tak naučila? Myslíš, že jsme v Desátém Světě měli mezi všemi těmi bojovými výcviky a hodinami meditativního potlačování emocí ještě nějaké taneční lekce?! To těžko!“ V hlase jí zazněl hysterický podtón a jemu okamžitě došlo, že tohle bude průšvih, se kterým dopředu nepočítal (a to se naivně domníval, že myslel na všechno).

Ale copak mohl tušit, že přijde s něčím takovým? Ještě nikdy se nesetkal s ženou, která by neuměla tančit (na Asgardu to bylo základní vzdělání, zvlášť ve vyšších kruzích), a hlavně… to byl docela velký zádrhel v celém jeho geniálním konceptu! Sice z určitého úhlu pohledu skutečně oceňoval, že se nestyděla přiznat mu další ze svých nedostatků, a už se netvářila ani z poloviny tak poraženecky jako včera, když mu odhalila, že neumí plavat, ale to nic neměnilo na tom, že pokud zítra nepředvede, že alespoň něco málo ovládá, bude dost složité přesvědčit okolí, že je skutečně tím, za koho se vydává. To jí nikdo neuvěří!

„Aha, tak to… je problém,“ zamumlal zaraženě, a když jí vzápětí v kostce seznámil se všemi druhy tanců, které tu byly běžnou součástí kultury (v naději, že alespoň nějaký bude znát, protože spousta z nich obsahovala prvky z mnoha různých světů), málem se znovu rozplakala. Bylo jich totiž víc než deset a prakticky všechny měly série složitých kroků, které se většinou tančily v kruzích kolem rituálních ohňů a slavnostních hranic (takže se nedostatky nedaly tak snadno zakrýt) .

„To nezvládnu! Nikdy jsem s nikým netančila a žádný z těch tanců neznám! Neznám ani žádné jim podobné, takže… tam zítra nemůžu jít!“ zoufala si, když skončil, ale on to nemínil tak snadno vzdát. Přeci nešlo o nic, co by se nedalo napravit!

„Na tu akci jít musíš, to je bez debat!“ prohlásil rázně, a když k němu vyděšeně zvedla oči, z nichž se dala vyčíst němá otázka, jak si to asi tak představuje, vyskočil z podlahy, sebral jí napůl dopitou číši a napřáhl k ní ruku. „Na tancování přeci není nic složitého, a už vůbec to není nic, co by se tak šikovná dívka, jako jsi ty, nedokázala za jeden večer naučit. Zvlášť, když ji to bude učit tak dobrý tanečník a schopný pedagog, jako já!“

„Už zase jsi skromnost sama…“ pípla potichu, ale ruku mu podat váhala. Ne že by ji netěšil jeho zájem a neimponovalo jeho sebevědomí, ale nevěřila, že by to mohlo vyjít. Hýbat se uměla maximálně tak v boji, ne na tanečním parketu, a představa, že bude směšně poskakovat do rytmu hudby, ji naplňovala odporem i obavami! On však věřil v pravý opak a její poznámka ho přiměla hrdě zvednout hlavu a zatvářit se jako profesionální tanečník.

„Skromnost není na místě, protože v tomhle náhodou vážně vynikám. A navíc máš na tanec určitě geny, protože tvá matka v něm byla skutečně dobrá.“

„Hm, a neříkal jsi tohle náhodou i o magii, na kterou jsem úplně levá?“ povzdechla si utrápeně, ale nakonec mu tu ruku přeci jen podala a nechala se vytáhnout na nohy. Stejně by jí nedal pokoj, dokud by ji nepřinutil to alespoň zkusit, a ona neměl sílu ani chuť se s ním hádat a oddalovat nevyhnutelné. To se raději smířila s tím, že bude muset tančit, a odevzdaně čekala, až pomocí skrytého ovládacího panelu zabudovaného v krbové římse spustí zvukovou nahrávku s nějakou vhodnou hudbou. „Ale nebudeš na mě křičet, když mi to nepůjde,“ vymínila si ještě, než ji znovu vzal za ruku, a Loki se po jejích slovech zatvářil na oko dotčeně.

„No dovol? Copak jsem na tebe někdy křičel?“

„Vážně chceš, abych na to odpovídala?“

„Raději ne,“ uchechtl se a bez váhání ji odvedl do středu místnosti, kde sám sebe žertem pochválil za to, že roztřískal všechno zdejší vybavení a uvolnil místo potřebné k tanci. 

„Alespoň že na všem, co děláš, dokážeš najít něco pozitivního,“ odpálkovala ho nevrle a tvářila se u toho tak vážně, že raději nechal nejapného vtipkování a předvedl jí několik základních kroků, které po něm nejistě zopakovala. „Výborně, a teď trochu rychleji…“ Ukázal jí další sestavu a pak další… a další… a další… dokud neměl dojem, že už udělala dostatečný pokrok, aby mohl říct, že není tak neschopná, jak se ve skrytu duše obával. 

Přeci jen na té její poznámce o magii něco bylo…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (16. kapitola):