OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (14. kapitola)

26.06.2015 (09:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 702×

„Cože?! Tak brzy!“ vyděsila se Aldrif upřímně, když si po jeho oznámení uvědomila, jak málo času zbývá do plánované armádní mise na Vanaheim, ale Loki jen odevzdaně pokrčil rameny.

„Už se to nedá dál odkládat. Vydal jsem patřičné rozkazy, a hned jak proběhne mobilizace a kontrola výstroje, vyrážíme. A do té doby musí být tvá situace dořešená.“ Dal jí jasně najevo, že o svém roli v plánované bitvě už dál mluvit nechce, a ona na to nepříliš ochotně přistoupila.

„Dobrá, ale to znamená, že…“

„Tě budu muset všem představit nejpozději pozítří,“ dokončil za ni nevzrušeně a z jejího zmateného výrazu se dalo lehce vyčíst, že vůbec netuší, jak z takové situace ven. Na nic takového nebyla připravená a ani omylem nepočítala s tím, že bude někdy muset jít s pravdou ven a vystoupit na veřejnost (byť pod falešnou identitou). Ale on měl všechno do detailu promyšlené. „Neboj, mám plán, který určitě vyjde. Samozřejmě nemůžeme předstírat, že jsi přicestovala z nějakého jiného světa, to by bylo příliš riskantní. Aby ses sem dostala, musela bys projít přes Heimdalla, což jsi neudělala, a on to samozřejmě moc dobře ví, a tvrdit, že jsi použila nějakou tajnou cestu, jako je například ona skalní průrva, by zase působilo příliš podezřele a lidé by se mohli začít moc vyptávat. Budeme tedy muset říct, že jsi Asgarďanka.“

„Ale to přeci nejde. Oni… zjistí, že je to lež!“ bránila se vystrašeně a představa, že by to celé mělo prasknout, ji upřímně děsila. S ní by totiž mohli odhalit i jeho a pak by byli oba v háji. Loki k tomu však přistupoval mnohem střízlivěji (ostatně měl na dnešek v noci dost času všechno si v zahradě v klidu promyslet).

„Ale vždyť to přeci není lež, Aldrif. Ty jsi Asgarďanka a to nám hraje do karet. A jelikož tu žije obrovské množství obyvatel, je prakticky nemožné, aby někdo odhalil, že nejsi tou, za kterou se vydáváš,“ vysvětloval trpělivě a nepřestával ji pevně držet za ruku, jako by se bál, že když ji pustí, někam mu uteče.

„A za koho se tedy budu vydávat?“

„Budeš lady Angela, jediná dcera z bohaté a vlivné asgardské rodiny, jejíž otec i bratři odešli bojovat na Vanaheim,“ začal nastiňovat pečlivě promyšlenou krycí historku a ona ho pozorně poslouchala (a nepřestávala se divit, jak vychytralý umí být, když chce). „A já, tedy vlastně Odin, jakožto laskavý král a váš rodinný přítel, ti nabídl dočasné ubytování v bezpečí svého paláce, kde setrváš, dokud se tvá rodina nevrátí. No, a ona… se bohužel nevrátí.“ Zatvářil se na oko tragicky. „Všichni v boji zahynou a ty… budeš muset zůstat v paláci už napořád. Dobré, ne? Takové krytí bude podle mého názoru zcela dostačující a nikdo se v něm nebude přehnaně rýpat.“ Byl na sebe tak trochu pyšný, že zvládl ve značném časovém presu vymyslet tak geniální plán, v němž neviděl prakticky žádné slabiny, ale ona jeho optimismus bohužel nesdílela.

„Je vidět, že jsi o tom dost přemýšlel, za což jsem ti hrozně moc vděčná, ale… Vážně myslíš, že takové pohádce uvěří? Vždyť se na mě podívej, nejsem zrovna křehká květinka, kterou její rodina nemůže nechat doma samotnou.“ Prohrábla si nervózně nespoutané rusé vlasy, které se k dámě z vyšších kruhů příliš nehodily, ale on v tom problém neviděl.

„To všechno se může do pozítří hravě změnit a navíc… Slovo krále se nikdo neodváží zpochybnit. A ty…“ Přisedl si k ní o něco blíž a nepřestával jí hledět do očí. „Budeš moct zůstat se mnou na Asgardu, jak dlouho budeš chtít, a všichni tě budou zbožňovat a poslouchat na slovo. A to není tak špatné, ne?“ Narážel pochopitelně na její nepříjemnou minulost plnou ústrků a nenávisti, a ona se na něj chtě nechtě musela nepatrně usmát. Tolik péče si snad ani nezasloužila…

„To určitě není, jen… ti zbytečně přidělávám starosti.“

„Ale jdi, to nejsou žádné starosti. A navíc to pro tebe dělám rád, takže… Jsme domluveni?“ Nechtělo se mu dál chodit kolem horké kaše a ona nemohla na jeho přímou otázku nic jiného, než nejistě kývnout. Na výběr stejně moc neměla… „Skvělé, tak hned, jak se vrátíme do paláce, podniknu patřičné kroky a celé to dáme do pohybu. Ale teď…“ chystal se raději rychle změnit téma, aby náhodou z dohody ještě nevycouvala (a nenapadlo jí, že by třeba z Asgardu odešla, což v žádném případ nechtěl), a nepatrně kývl směrem k vodě, „bychom si mohli trochu zaplavat, když už jsme u té vody. Co ty na to?“ Nenechal jí na to nic říct, a než se vůbec mohla začít vzpamatovávat z tolika novinek, vyskočil na nohy a vmžiku byl svlečený do půl těla. Ona však jen němě těkala pohledem mezi jeho svalnatou hrudí a hlubokou vodou, do které chtěl, aby se společně vydali. A to… byl mnohem větší problém, než by se mohlo na první pohled zdát!

Dokonce tak velký, že zcela zastínil její rozporuplné pocity z toho, na čem se právě dohodli.

„Počkej, Loki. To… asi není nejlepší nápad,“ pokusila se mu to rozmluvit, ale bylo pozdě. Nic dalšího už mu říct nestihla, protože se jen rozpustile zasmál a vzápětí se odrazil a předvedl jí elegantní šipku přímo do míst, kde bylo dno tak hluboko, že na něj neměla šanci dohlédnout. „Kruci!“ zaklela, když zmizel pod hladinou, a připadalo jí jako celá věčnost, než se znovu vynořil a s klukovským úsměvem na ni kývl.

„Tak šup, na co čekáš?“ S mokrými vlasy a dětsky zářícíma očima byl téměř neodolatelný, ale ona přesto prudce zavrtěla hlavou a ustrašeně si objala kolena, jako by se snažila před něčím chránit.

„Ne, díky, já zůstanu na břehu.“

„Ale proč? Neboj, voda je skvělá. Tady bývá vždycky nejteplejší z celého asgardského pobřeží, proto jsme jezdívali zrovna sem! Tak pojď, užijeme si to.“

„Já… nemám plavky!“ vypálila první nesmysl, který ji napadl, ale jen nad tím mávl rukou a škádlivě jí pocákal osvěžující sprškou mořské vody.

‚Já taky ne. Můžeš se klidně jít koupat ve spodničce, mně je to fuk. A nikdo jiný kromě nás tu není a ani nebude. Věř mi, nechal jsem nás i s koňmi preventivně zakrýt energetickým štítem. Nikdo nás tu nebude rušit,“ snažil se ji stůj co stůj dostat do vody, ale ani se nehnula.

„Jasně, ale… nějak se na to dneska necítím.“ Tvářila se tak vyjukaně, že poprvé od okamžiku, kdy vklouzl pod hladinu a znovu pocítil tu dávno zapomenutou radost, kterou mu plavání v moři přinášelo, kapku vystřízlivěl a nejistě na ni pohlédl.

„Co je? Děje se něco?“

„Ehm, ne. Proč?“

„Ty… máš strach? Z vody?“ Nemohl si nevšimnout, že se třese jako osika, a veškerá jeho rozdováděnost okamžitě vzala za své. Zbylo jen upřímné překvapení, protože po tom všem, co už měl o ní možnost zjistit a jak statečně se v různých situacích chovala, vážně nepočítal s tím, že ji vyděsí něco tak obyčejného, jako koupání! Zvlášť když v jeho hluboké vaně jí to nikdy nevadilo.

„NE!“ ohradila se prudce, ale její doširoka vytřeštěné oči ji prozradily. Mohla říkat, co chtěla, ale on v tom měl rázem jasno…

„Ale ano, máš.“ Nechtěl se jí smát, ale nemohl si pomoct. Tvářila se tak kouzelně vyděšeně a její blankytně modré oči se zdály být vlivem strachu ještě větší a nevinnější. „Přiznej se, že ty neumíš plavat!“

„Umím! Tedy… trochu. Vlastně…“ Nevěděla, jak se z toho všeho nejlépe vykroutit, a teprve teď jí došlo, že ten jeho nápad s výletem k moři jí byl čert dlužen. Ale co naplat, mohla si za něj sama… Měla se ráno krotit! A teď… musela s pravdou ven, jinak by to mohlo dopadnout dost špatně. „Vlastně neumím,“ připustila tragicky a radši se soustředila na rozpraskaný povrch skály, aby se mu nemusela při tak trapném přiznání dívat do očí. „Říkala jsem ti přeci, že jsem se směla na jezera a řeky v Desátém Světě dívat jen z okna Agielova domu. Tak kde bych se to měla naučit?“

„No neříkej. Myslel jsem, že ty umíš všechno. Bojovat, jezdit na koni, ohánět se dýkou… Nenapadlo mě, že s něčím tak obyčejným, jako je plavání, budeš mít problém.“ Nechtěl promarnit šanci, jak si ji po tom jejím naparování při závodě pořádně vychutnat, ale nějak mu to škodolibé rýpání zhořklo v ústech, když viděl, jak zoufale se tváří. Vypadala jako vyděšené hříbě… „Ale to nic. Nic si z toho nedělej,“ opravil se vzápětí a ona konečně sebrala odvahu se na něj podívat (a kupodivu v jeho očích nespatřila ani stín odsouzení nebo skutečného posměchu).

„Je to trapas, co? V mém věku,“ pípla přesto utrápeně a nejradši by se neviděla. Lokimu to však nepřipadalo trapné, spíš... smutné! Ano, smutné a ne moc fér, protože kdyby vyrůstala na Asgardu s ním a s Thorem, mohla si s nimi užívat plavání v lagunách celé dny. Ale místo toho… No, s její minulostí už asi nic nenadělá, ale to neznamenalo, že by jí to ještě nemohl stihnout vynahradit!

„Ale není. A navíc je to hrozně jednoduchá věc. Pojď, ukážu ti to…“ Připlaval až těsně ke skalce, na kterou z vody pohodlně dosáhl, a vstřícně k ní vztáhl ruce. Ale ouha…

„Hlavně to ne!“ vyjekla hystericky, a než se nadál, odtáhl se až na druhou stranu plochého kamene, jako by jí vyhrožoval laserovou zbraní.

„Neboj, nic na tom není.“

„Na to zapomeň! Do vody mě nedostaneš…“ Snažila se od něj utéct do bezpečné vzdálenosti, ale skalka bohužel nebyla tak prostorná, aby se od něj mohla dostat dostatečně daleko

„Ale dostanu!“ uchechtl se bezstarostně, a než se nadála, popadl ji kolem pasu a bez skrupulí (a svlékání do spodničky) ji stáhl k sobě.

Nebylo to sice moc ohleduplné, ale on se kdysi učil plavat úplně stejně. Odin, který si tehdy vyčlenil pár hodin na to, aby své syny trochu zocelil, totiž zastával názor, že člověk se něčemu naučí nejlépe, když je přinucen se do toho rovnou pustit. Svérázný způsob, jen co je pravda… Ale většinou kupodivu docela fungoval, což ovšem v případě plavání v praxi znamenalo, že jeho nebozí synové spolykali slušných pár andělíčků, než přišli na to, jak se udržet na hladině.

On oproti tomu neměl v plánu Aldrif jen tak nechat samotnou a ze břehu se kochat jejími marnými snahami neklesnout ke dnu. To by neudělal! Jen ji potřeboval dostat z té zatracené skály, aby mohli začít s první lekcí, a to se nakonec ukázalo být docela oříšek, protože vyváděla jak šílená a bojovala s ním skoro stejně urputně, jako při jejich prvním setkání. Stále měl však oproti ní v otázce hrubé síly navrch, a proto si z potyčky odnesl jen pár modřin a škrábanců a slušnou náruč nevybíravých nadávek. Do vody však svou sestřičku nakonec dostal…

„Ne! Loki, ne, pusť mě! Prosím! Já nechci…“ změnila obratem taktiku, a když se s ní ponořil až po krk pod hladinu, začala zoufale škemrat a prosit ho, aby ji vrátil zpátky na břeh. Ale akorát ji pevněji objal (což nebyl problém, protože se ho pro změnu držela jako klíště a málem mu rozdrtila ramena) a přitiskl ji těsněji k sobě, aby tak, jako on včera, mohla cítit vyrovnaný tlukot jeho srdce. Připadalo mu to tak nějak správné, vrátit jí její péči.

„Pššt, jen klid. Držím tě.“

„Ale já mám strach! Je tady hrozná hloubka!“ zaúpěla s pevně zavřenýma očima a obličejem zabořeným do jeho ramene, ale jemu taková pozice nepřipadala zas tak nepříjemná. Naopak, líbilo se mu mít ji v zcela ve své moci a poskytovat jí pocit bezpečí. Na roli rytíře na bílém koni a ochránce dam v nesnázích sice nikdy nebyl ten pravý (to měl v jejich rodině na starosti někdo jiný), ale to neznamenalo, že nevěděl, jak na to, a nemohl si to užít.

„Já vím, ale jsi tady se mnou a já tě nepustím, slibuju. Hlavně sebou přestaň házet, ano?“ Konečně mohl povolit křečovité sevření a dál ji objímat něžně a chlácholivě, a po chvilce se mu skutečně podařilo ji uklidnit natolik, že byla ochotná přestat ho škrtit, poodtáhnout tvář od jeho hrudi a váhavě pootevřít nejdřív jedno oko a pak i to druhé. „Lepší?“

„NE!“

„Ale jdi, je to jen voda.“

„No právě!“ zakňourala ublíženě a nepřestávala se divoce rozhlížet kolem, jako by čekala, že na ni poklidné hladina zčistajasna zaútočí a stáhne ji pod sebe.

„Dokud tě držím, nemůže se ti nic stát, a až tě pustím…“

„Právě jsi řekl, že mě nepustíš!“

„Nepustím tě, dokud na to nebudeš připravená, sestřičko.“

„Na to nebudu nikdy připravená!“

„Ale budeš, stačí jen roztáhnout ruce a snažit se udržet na hladině.“ Pokusil se vyprostit paži zpod jejích kolen, aby ji mohl chytit v pase a nechat ji vznášet se ve vodě bez opory, ale znovu ho popadla kolem krku a málem mu při tom vyrazila dech.

„NE!“

„Pššt, to nic, jsem tady. Neboj, se. Je to prima, bude se ti to líbit. No tak… copak mi nevěříš?“ vykouzlil roztomile nevinný úsměv a donutil ji se i přes neustálé obavy nepatrně pousmát.

„Nevím, jestli ti při tvé pověsti můžu věřit,“ zašeptala procítěně a konečně mu dovolila, aby jí nechal spustit nohy a pevně ji chytil kolem pasu.

„Vidíš, jak jsi statečná. A teď, rozpřáhni ruce.“ Počkal, dokud váhavě nesplní jeho pokyn, a pak uvolnil sevření, aby se mohla nechat plně nadnášet mořskou vodou. Ale to dělat neměl...

Šaty, které měla na sobě, byly sice na suchu lehoučké jako dech, ale ve vodě poněkud ztěžkly, a tak pouhé roztažení rukou nestačilo k tomu, aby se nepotopila. A když se o to přeci jen pokusila a jeho ruce definitivně pustily její štíhlý pas, na malér bylo zaděláno. „Kruci!“ Vrhl se vpřed hned, jak s vyjeknutím zahučela pod hladinu, a nahoru ji vytáhl během sekundy, přesto to znamenalo konec dnešní lekce. To na jejím vyděšeném výrazu a třesoucích se rukou okamžitě poznal, a nemělo smysl s tím dál bojovat. Chtěl ji pobavit a naučit něco nového, ne ji psychicky zruinovat. A navíc… asi přeci jen nebyl tak dobrý učitel, jak si myslel.

„Promiň, zlato, to jsem nechtěl! Jsi v pořádku?“ omlouval se chvatně, a zatímco prskala slanou vodu, jemně jí odhrnoval mokré vlasy z tváře. „Přísahám, že teď už tě nepustím! Bez legrace.“ Přivinul ji k sobě a ona se na něj za to krásné oslovení ani nedokázala zlobit. Poznala na něm, že tohle nebyl žádný jeho žertík (jako tenkrát s tou sprchou) a že to celé myslel dobře, jen… to pro sebe tak typicky vzal za špatný konec.

„OK, tentokrát ti věřím,“ pošeptala mu, když se společně vznášeli ve vlažné vodě, a s čelem přitisknutý k tomu jeho už jí ta nepřátelská kapalina (která jí nevadila pouze ve vaně, kde dosáhl na dno) najednou nepřipadala tak děsivá. V jeho náručí a s přivřenýma očima bylo snadnější se s ní vypořádat a nemohla popřít ani to, že jeho něžné, konejšivé objetí v ní vyvolávalo jakýsi neznámý, ale příjemný pocit lehkosti. Nejspíš radost z toho, že konečně získala někoho, komu na ní alespoň trochu záleží, nebo co to bylo…

„Tak to jsem rád. Ale jestli chceš, můžeš klidně vylézt ven. Nebudu tě tu nutit být,“ navrhl jí mezitím vstřícně a ona i přes silnou touhu dokázat mu, že není zase tak zbabělá (a ještě chvíli si užívat jeho ruce na svých bocích), neodolala a nechala se opatrně vysadit zpět na plochou skálu.

Své dlouhé štíhlé nohy však po lítém vnitřním boji nechala ponořené ve vodě, aby mu dokázala, že jeho snaha přeci jen k něčemu byla, a pouze si vykasala dlouhou sukni a rozložila ji na skála, aby na slunci proschla.

„Tak co, dobrý?“ zajímal se starostlivě, a když přikývla, byly na něm znát stopy úlevy. Nechtěl ji vystrašit ani jí tímhle dobrodružstvím uškodit. Naopak chtěl, aby si užila to, co sám jako kluk miloval, a když už byl u těch vzpomínek… napadla ho ještě jedna věc, kterou by jí mohl zvednout náladu po nevydařené plavecké lekci. „Fajn, tak… mě na chvíli omluv, platí?“ zamumlal s další dávkou klukovského nadšením a vzápětí zmizel pod hladinou tak prudce, až voda vystříkla.

„Hlavně se neutop, ty troubo,“ povzdechla si, ačkoliv to pochopitelně nemohl slyšet, a uvolněně nastavila tvář slunci.

Vlastně… když o tom tak uvažovala, byla na sebe tak trochu pyšná, že dokázala alespoň zčásti překonat svůj strach a ihned mu v té vodě neomdlela. Čekala to mnohem horší, ale s ním ji v poslední době tak nějak bavilo všechno. Byl vážně dobrý nápad pokusit se ho získat na svou stranu a sblížit se s ním. Nejenže jí to jistě jednou dopomůže k naplnění její pomsty, ale hlavně tím získala domov a přítele, což bylo něco, co doposud nikdy neměla. Ona měla jen Agiela a jeho dům, ale tam se nikdy necítila tak, jako tady na Asgardu v Lokiho komnatách. Jen… kdyby se nemusela ukazovat zbytku služebnictva.

Dostala se oklikou zpátky k tématu, od kterého jí chtěl koupáním odvést, ale ještě než stihla o tom, na čem se před chvílí dohodli, začít hlouběji přemýšlet, ozvalo se šplouchnutí a Loki se objevil zpátky na hladině (i tak to byla ale docela úctyhodný výkon, protože zvládl zadržovat dech víc jak pět minut, a to bylo na Asgarďana docela dobré).

„Tak co jsem prošvihl?“ Doplaval několika tempy až k ní a s rukou za zády na ni provokativně zamrkal. „Nějaké novinky, zatímco jsem byl dole?“

„Ani ne, jen tu uvažuju o tom, co se má pozítří stát.“

„Tak to teď pusť z hlavy a zavři oči. Něco pro tebe mám…“ Nedočkavost se dala vycítit z každého jeho pohybu a ona byla docela zvědavá, co jí přinesl. Nějak ji nenapadalo, co by to mohlo být, když poslední minuty trávil v oceánu.

„Proč? O co jde?“

„Uvidíš….“

„Dobře, ale jestli mě zase stáhneš do té pitomé vody, tak si mě nepřej!“ varovala ho se smíchem, ale zatvářil se jako andílek.

„Neboj, to bych ti neudělal.“

„Tím si právě nejsem tak jistá.“ Snažila se tvářit, že mu nevěří, ale nebyla to tak docela pravda. Po tom, co předvedl před chvílí, když se mu ji nepovedlo udržet na hladině, nečekala, že by do toho šel znovu. Dělala drahoty schválně, aby ho trochu poškádlila, ale nakonec přeci jen poslechla a stiskla oční víčka. „Tak šup.“

„Vydrž, už to bude.“ Přidržel se jednou rukou skály a druhou jí opatrně položil do nastavené dlaně sněhově bílou rýhovanou mušli ve tvaru andělského křídla, které měla jejich matka nejradši. Dost špatně se tam dole na dně hledaly a byly poměrně vzácné, ale o to větší měl radost, že jednu objevil. A zrovna tak velkou, že mohla hravě konkurovat jeho nejlepším úlovkům z dětství „Už.“

„Páni!“ vykulila na dárek oči a trvalo notnou chvíli, než našla ztracenou řeč, a s téměř nábožnou úctou začala mušli zkoumavě převracet v dlani. „Loki, ta je… nádherná! Kdes ji vzal?“

„Koupil,“ zakroutil nevěřícně hlavou, ale když na něj vrhla nejistý pohled, raději se se smíchem opravil. „Vylovil, ne? U dna jich jsou stovky, ale tahle… je ze všech nejhezčí a nejslibnější.“

„Vylovil? Pro mě?“

„Samozřejmě. Když jsme sem jako kluci chodili, nosili jsme je naší matce, aby se na nás nezlobila, že jsme sem utekli. Měla je moc ráda a ještě na tom vydělala, protože je to tak trochu dárek s překvapením. Nebo by alespoň měl být. A ty, když budeš mít štěstí, možná v ní taky něco zajímavého najdeš,“ poklepal provokativně na pevně zaklaplou lasturu a Aldrif málem zapomněla dýchat, když se natáhl ke svým odloženým svrškům a štíhlou úzkou dýkou jí pomohl mušli otevřít. A uvnitř…

„Perla!“ vyhrkla nadšeně a opatrně vyjmula z lastury dokonale kulatou hladkou perlu velikosti lískového oříšku. Nikdy v životě tak velkou a nádherně vykrouženou perlu neviděla, ale Loki vypadal, že je zklamaný. „Co je? Vždyť je nádherná!“

„Ano, ale je černá,“ poukázal na její tmavou barvu, která na slunci nezářila ani z poloviny tak, jak by to dokázala její bílá či růžová obdoba, ale Aldrif ji pevně sevřela k dlani a demonstrativně si přitiskla pěst na prsa.

„O to víc se mi líbí! Černé perly jsou hrozně vzácné a navíc… se taková barva k tobě docela hodí, nemyslíš?“

„No, to ti pěkně děkuju,“ bránil se na oko ukřivděně, ale hluboko uvnitř ho potěšilo, že se jí jeho dárek líbí. Zjevně měl výhodu v tom, že po jejím tragickém dětství a mládí nebylo těžké na ni udělat dojem. A on… na ni ten dojem dělal vážně rád, a ani mu nevadilo, když prohlásila, že perla jí bohatě stačí, a s úsměvem hodila lasturu zpět do vody (prý aby ji mohli vylovit nějací další neposlušní kluci, kteří si budou chtít udobřit svou matku). To, jak opatrně schovala perlu do jeho váčku se stříbrnými denáry, pro něj bylo dostatečnou odměnou za vynaloženou námahu.

„Děkuju, ale nemusíš mě tolik rozmazlovat,“ usmála se na něj, když sepjal ruce na jejích kolenou a složil hlavu na propletené prsty, aby se jí mohl dívat do očí a při tom zůstávat po pás ve vodě.

„Nemusím, ale chci. Baví mě to. A ty si to zasloužíš.“

„Za co? Za to, že jsem drzá, arogantní a nesnesitelná?“ zopakovala mu zpěvavě některé z přídavných jmen, kterými jí v minulosti titulovat, a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ano, přesně za to. A taky,“ zarazil se a chvíli hledal správná slova, kterými by nejlépe vyjádřil své pocity, o nichž nebyl zvyklý moc často veřejně mluvit, „za to, jak ses včera večer zachovala. Děkuju. Byl… jsem trochu mimo a potřeboval jsem podržet.“

„Trochu? Byl jsi hodně mimo. A za co mi děkuješ? Za to, že jsem tě nenechala zdemolovat celý náš domov? Nemáš zač.“ Nebylo jí dvakrát příjemné rozebírat tak intimní věci a poslouchat jeho díky a komplimenty (nebyla na to zvyklá a navíc se nechtěla zase začít červenat), ale ignoroval její lehce ironický tón a zlehka jí políbil hřbet ruky.

„Ty víš, za co ti děkuju,“ zašeptal, a než se zmohla na odpověď, odrazil se od skály a provedl několik rychlých temp, aby si to koupání taky trochu užil (ve skutečnosti však chtěl celou tuhle lehce trapnou chvíli co nejdřív ukončit). Nakonec se ale plavání ve vlažné vodě přeci jen nabažil (zjistil totiž, že o samotě to není zas taková legrace) a vrátil se ke své nevlastní sestře, která si zatím stihla lehnout na skalku a se zavřenýma očima začít chytat trochu bronzu.

„Tak co, pořád je ta voda tak skvělá?“ oslovila ho, když se položil vedle ní na záda a upřel pohled mezi roztodivné narudlé mraky, které mu běhaly nad hlavou. Jako by mu četla myšlenky a poznala na něm, že už ho to na závěr moc nebavilo.

„Ano, ale s tebou je lepší.“

„To ti ráda věřím. Se mnou musí být děsná zábava, když se klepu jako ratlík,“ ušklíbla se posměšně a se stále zavřenýma očima se protáhla jako kočka vyhřívající se na zápraží.

„Náhodou…“ Napodobil ji a nastavil tvář slunci, které mu v královském paláci tak moc chybělo. Nebyl zvyklý trávit většinu času uvnitř, v potemnělých sálech a stinných chodbách, a tady venku, na čerstvém vzduchu a tváří v tvář slunečním paprskům mu konečně přestávala třeštit hlava (což se mu v poslední době už prakticky vůbec nestávalo). „Víš co?“

„Co?“

„Myslím, že mi nějak nefungují geny!“ prohlásil zničehonic a zaskočil ji tím natolik, že překvapeně otevřela oči a obrátila se na bok čelem k němu.

„Co tím myslíš?“

„No… narodil jsem se na Jotunheimu jako Mrazivý obr, ne? Měl bych slunce nesnášet a preferovat zimu, ale… já bez slunce nemůžu existovat. Asi jsem se nějak moc adaptoval, nebo co,“ povzdechl si na oko vážně a ona se nemohla nerozesmát.

„Asi. Nebo třeba nejsi čistokrevný Jotun. Třeba byla tvá matka Asgarďanka, proto vypadáš tak, jak vypadáš,“ navrhla váhavě, ale jen se posměšně ušklíbl.

„Jo, to by mi bylo podobný. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě? Já se prostě nemohl v klidu narodit normálním mono-rasovým rodičům!“

„A já se zase nemohla narodit jako kluk a mít klid a trůn. To víš, každý máme něco,“ povzdechla si utrápeně a využívala toho, že právě zavřel oči, a ona se tak směla beztrestně kochat pohledem na jeho pohlednou tvář. Vážně nevypadal jako nějaké mrazivé monstrum… „Ale ty ses, pokud vím, nikdy nepokusil zjistit něco víc o svých rodičích, viď?“

„A proč bych to dělal? Otec je mrtvý a hraju v tom dost podstatnou roli, a matka… mě opustila, tak co bych z toho měl, kdybych věděl, kdo byla? Já ji nezajímal tehdy, ona mě nezajímá teď!“

„Třeba jsi ji zajímal, třeba jen neměla na vybranou. Tak jako ta moje,“ navrhla opatrně, ale rázně takové úvahy smetl ze stolu.

„To je fuk, nechci vědět, jak to s ní tehdy bylo. Jedinou omluvou, která by ospravedlňovala to, že nechala svého syna zemřít na podlaze v opuštěném chrámu, by byla její smrt, a s tou už teď stejně nic nenadělám. A navíc…“ zarazil se a chvíli váhal, zda má skutečně nahlas říct něco, co v jistém slova smyslu popíralo veškeré jeho předešlé nenávistné pocity a ukřivděné chování, které v něm zjištění, že je adoptovaný, vyprovokovalo, ale nakonec to bylo silnější než on. „Navíc jsem měl skvělou matku, která mě celý život milovala, a to je to jediné, co mě zajímá. Lepší a pečlivější jsem si nemohl přát a žádná osoba, pro kterou jsem přestal existovat ve chvíli, kdy mě porodila, se jí nemůže rovnat!“ Veškerá hravost z jeho hlasu vyprchala a zbyla jen hořkost, kterou tak dobře znala.

Vědět, že jsi pro vlastní rodiče nebyl nic jiného než nechtěný a nepotřebný odpad, bylo značně bolestivé, a člověk se s tím musel dlouho vyrovnávat, aby to dokázal přijmout. Sama si takovými stavy prošla, ale na rozdíl od Lokiho chtěla vědět, proč se ti, co ji přivedli na svět, zachovali tak, jak se zachovali, a díky tomu se nyní tak upínala na pomstu. Odin si ji za to, co vlastní dceři udělal, zasloužil! A ona… ona pak bude mít konečně klid (vší silou umlčela tichý hlásek v hlavě, který jí našeptával, že Loki svého otce zabil, a přesto se to pachutě zrady zatím nedokázal zbavit) a přinutila se mu jemně prohrábnout vlhké vlasy, aby mu připomněla svůj zájem.

„Možná máš pravdu. Je lepší pamatovat si Friggu než nějakou anonymní ženu, která nejspíš už dávno zemřela.

„Přesně tak!“ uzavřel vítězoslavně a pohled do jejích hlubokých očí mu znovu připomněl, kde jsou a že tohle není nejvhodnější chvíle na nepříjemné úvahy o minulosti. Nechtěli si přeci zkazit poslední okamžiky společného dne. „Ale víš co? Dost vzpomínání, radši se soustřeď, protože za chvíli uvidíš parádní západ slunce,“ mávl rukou k obzoru a ona se upřímně vyděsila.

„Západ slunce? To už je tak pozdě!“ Vůbec nechápala, kam se poděl celý den, který jí o samotě v paláci připadal téměř nekonečný, ale stačil jediný pohled na oblohu a musela mu dát za pravdu. Pomalu se blížil večer a to znamenalo, že by se měli pomalu začít uvažovat o návratu. Jí se však odtud zoufale nechtělo. Raději se vrátila pohledem k Lokimu, který už zase mhouřil oči, a teprve teď, když ji neoslepovaly sluneční paprsky a měla čas si ho v klidu prohlédnout, si všimla něčeho, co doposud přehlížela (nebo neměla přes jeho oblečení možnost vidět). „Můžu vědět ještě něco?“

„Hm…“

„Co je tohle?“ Přejala zlehka konečky prstů po levé polovině jeho hrudi a obkroužila ukazováčkem jasně patrnou nevzhlednou jizvu, která napovídala, že mu zůstala po dost vážném zranění (jinak by se rána jistě zahojila bez viditelných stop).

„To nic není,“ odvětil rychle a pokusil se ji chytit za zápěstí, aby se ho nemohla dál dotýkat, ale uhnula před ním a položila mu dlaň zpět na prsa.

„Tohle nevypadá jako nic.“

„Tím si vážně nelam hlavu, jen taková… drobná nehoda,“ vykrucoval se pohotově, ale snadno na něm poznala, že lže. Za tu dobu, co ho znala, se neučila rozlišovat pravdu a výmysly v jeho projevu dost spolehlivě (nechápala, jak to někomu může připadat nemožné).

„Ale no tak, pověz mi, co se ti stalo. A nezapomínej, že jsem vyhrála jednu otázku, na kterou mi musíš odpovědět!“ připomněla mu nesmlouvavě a jemu nezbývalo nic jiného, než v duchu proklínat okamžik, kdy na její sázku přistoupil. Ustoupit však už nemohl, a ačkoliv by zrovna tenhle její dotaz rád nechal nezodpovězený (když už se rozhodl, že nebude marnit čas nepříjemnými vzpomínkami), neměl na výběr …

„No dobře, když na tom trváš,“ povzdechl si odevzdaně a mimoděk přejel prsty po dávno zhojeném zranění, která ho málem stálo krk. „Řekněme, že je to jizva po ráně, kvůli které mě celý Asgard považuje za mrtvého. Stačí?“

„Ale?“ Překvapilo ji, že to, co doposud celé považovala za bohapustý výmysl a vykonstruovanou lest, na kterou mu všichni svorně skočili, má reálný základ a hluboko uvnitř jí při pomyšlení na rozsah zranění, které po sobě na jeho hladké kůži zanechalo takové stopy, mírně zatrnulo. To muselo být vážně o vlásek… „Nevěděla jsem, že jsi byl vážně zraněný. Jediné, co jsem se o tvé smrti dozvěděla, bylo, že k ní došlo v boji s Temnými Elfy a že prý byla hrdinská. Víc nic.“ Naivně očekávala, že se rozpovídá, ale jen vleže pokrčil rameny a nepřestával bloudit očima po obloze. „Nechceš mi k tomu, co já vím… třeba něco málo doplnit?“

„A víš, že ani ne.“

„A co moje výhra?“ namítla uraženě, ale měl na jazyku pohotovou odpověď.

„Ta platila jen na jednu otázku, a tu už jsi vyčerpala.“

„Hej! To není fér! Tahle otázka s tou první přeci souvisí.“

„To je možné, ale na tom jsme se nedohodli, takže smůla.“ Poznala na něm, že z něj víc nedostane, a musela se chtě nechtě smířit s tím, že jde o tajemství, o které se s ní nechce podělit (a dost možná nejen s ní). Podle toho, jak se tvářil a choval, měla silné podezření, že je s příběhem jeho zranění spojené nějaké trauma, na které nechce myslet. No, třeba časem…

„OK, klidně si to nech!“ našpulila pusu jako holčička, které někdo sebral oblíbenou hračku, a přiměla ho se nad jejím legračním výrazem pousmát.

„Netvař se takhle a radši dávej pozor. Už to začíná,“ ukázal na narudlý sluneční kotouč, který zvolna klesal k obzoru, a ona v jediném okamžiku zapomněla úplně na všechno, o čem mluvili. To, co směla právě sledovat, bylo prostě… nepopsatelné! Z paláce tak dokonalý výhled neměla a krásu celé té nevšední podívané se nemohlo rovnat nic (ani padající asteroidy v Desátém Světě). Západ slunce nad její rodnou vlastí se zdál být tím nejúžasnějším, jaký kdy měla tu čest sledovat.

A v neposlední řadě to bylo i docela romantické, ale to si pochopitelně odmítala připustit. Na romantiku by potřebovala nějakého partnera a ona měla jen svého nevlastního bratr, a to bylo… no, řekněme, že v téhle chvíli by ji ještě ani ve snu nenapadlo, že by to možná nemuselo být zase tak málo…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (14. kapitola):