OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený následník (1. kapitola)

27.05.2015 (14:00) • Abs • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 913×

Vysokou, bohatě zdobenou klenutou chodbou asgardského královského paláce zvolna procházeli dva muži a jejich hlasy se tlumeně odrážely od zlatem vykládaných stěn. 

„… a nakonec tu mám žádost o setkání s vanaheimským vyslancem. Před chvílí prý dorazil a ihned požádal o zítřejší neodkladnou audienci,“ pronesl mladík v dlouhém koženém kabátci opatřeném znakem vysoce postaveného královského úředníka, a ještě jednou pečlivě zkontroloval, zda jde skutečně o poslední zápis na hustě popsaném pergamenu. „Prý to spěchá,“ dodal důrazně a jeho o poznání starší bělovlasý společník k němu tázavě zvedl vrásčitou tvář. 

„Vanaheimský vyslanec? Proč? Co se zase děje? Pokud vím, tak Heimdall nic nového o jejich světě nehlásil. Tak proč tak najednou a bez varování potřebují audienci?“ probodl mladíka pátravým pohledem svého jediného zdravého oka a ten se pod tou znepokojivou ledovou modří, která mu spolehlivě dokázala nahnat husí kůži, celý zachvěl. 

„O nic nového nejde, pane. A vyslanec vás jistě nebude dlouho zdržovat. Akorát je potřeba urychleně dořešit tu záležitost s nájezdníky z druhého kvadrantu.“ 

„S těmi Retariány? Myslel jsem, že jim ta minulá katastrofální prohra s oddílem tamní pohraniční stráže stačila.“ 

„Bohužel ne, veličenstvo. Neustále se vracejí a opakovaně ohrožují obyvatele Vanaheimu, takže bude nejspíš třeba udeřit na ně s větší silou. Ale nemusíte si s tím dělat starosti, Einherjové již byli informováni, že bude nejspíš třeba jejich zásahu.“ Předvedl chvatnou úklonu a bylo na něm vidět, že už by se nejraději vzdálil někam hodně daleko a nechal svého vládce, kdysi všemocného Odina a pověstného „Všeotce“, v klidu odpočívat v jeho soukromých komnatách, do kterých neměl v poslední době přístup nikdo z celého paláce (bez výjimek).

Jeho král zjevně neměl takhle pozdě z večera nejlepší náladu a on se mu, popravdě řečeno, ani moc nedivil. Měl za sebou velmi náročný a dlouhý den plný audiencí, kontrol a dalších vladařských povinností, a to v jeho požehnaném věku znamenalo značnou fyzickou i psychickou zátěž. Vládnout celému Asgardu a ještě dohlížet na osm dalších světů by dalo zabrat i mnohem mladším mužům, a Odin toho měl na starosti ještě mnohem víc, než se mohlo na první pohled zdát (včetně pečlivého dohlížení na veškerý meziplanetární kontakt probíhající napříč všemi devíti světy). Bylo to skutečně náročné a mladý úředník si jako někdo, jehož povinností bylo být králi neustále k ruce a plnit jeho příkazy, prostě nemohl nevšimnout, že to Asgardského panovníka v poslední době dost zmáhá.

Nahlas by to samozřejmě nikdy nepřiznal, ale nemohl se zbavit dojmu, že se Odin v poslední době dost změnil. Často mu připadal podrážděný, nesoustředěný a roztěkaný a občas se zdál být dokonce ze svých státnických povinností poněkud zmatený. Dost často bezvýsledně tápal v paměti a nevzpomínal si na svá starší rozhodnutí, která v praxi fungovala už mnoho měsíců (někdy i let), a několikrát už došlo i k tomu, že vydal značně podivné rozkazy a vzápětí je bez vysvětlení zase zrušil. Jako by nebyl ve své kůži a s vládnutím a rozhodováním o budoucnosti Asgardu i ostatních osmi světů měl tu a tam téměř začátečnické potíže, které on ani další královští úředníci a poddaní nemohli přehlédnout (bylo totiž zatraceně těžké plnit bezchybně a bez zbytečných otázek Odinovu vůli, když nebylo jisté, zda se během jediného dne několikrát nezmění).

O ničem z toho se však jako králův věrný a oddaný služebník pochopitelně neodvažoval otevřeně mluvit. Za žádnou cenu nechtěl pocítit Odinův hněv, který by ho jistě neminul, kdyby se král doslechl, že ho mezi poddanými pomlouvá a zpochybňuje jeho autoritu, a navíc se svým vládcem ve skrytu duše tak trochu soucítil. Ne že by soucit byl zrovna jednou z emocí, které by měl „Všeotec“ ve svých poddaných vzbuzovat, ale jen těžko k němu mohli Asgarďané pociťovat něco jiného, když měli stále ještě v živé paměti nedávné neblahé události, jež krále jistě hluboce zasáhly. A že šlo o katastrofy vskutku nepříjemné, které obrátily celý jeho život vzhůru nohama a dost možná neblaze ovlivnily i osud všech devíti říší!
Nešlo totiž jen o to, že Odin před několika málo měsíci ztratil svou milovanou královnu, ale i o fakt, že přišel jak o mladšího (byť adoptivního a značně problémového) syna Lokiho, tak o spoustu věrných poddaných, kteří zahynuli při napadení temnými Elfy (což byla sama o sobě událost, jež značně pošramotila Asgardskou pověst, jakožto silné a prakticky nedobytné říše). 

A aby toho nebylo málo, králův prvorozený syn a asgardský korunní princ Thor se rozhodl abdikovat na post dědice trůnu a odejít na Midgard, kde lehkomyslně riskoval život pro ochranu těch otravných smrtelníků, a dokonce si prý, dle palácových klepů, jednu z tamějších pozemšťanek oficiálně vyvolil za partnerku a učinil z ní tak potenciální matku Odinova prvorozeného vnoučete.

Skutečně neradostná situace pro někoho, kdo už se chystal předat vládu svému nástupci a doufal, že vše proběhne hladce a bez potíží, ale Odin se s nepřízní osudu snažil bojovat statečně a nepoddávat se beznaději ani všudypřítomné únavě, a proto mu momentálně trvalo jen pár sekund, než vážně pokýval hlavou a bez mrknutí oka schválil uvolnění své soukromé elitní jednotky, která měla v první řadě za úkol dohlížet na jeho bezpečnost. 

„Výborně. Einherjové se o to určitě postarají. Zítra to vysvětlím vanaheimskému vyslanci a dořeším s ním poslední detaily. Ještě něco?“ pokračoval netrpělivě, ale úředník byl tak rychlou změnou tématu poněkud zaskočen. Ještě si nestihl zvyknout, že se král v poslední době tu a tam choval, jako by ho vláda obtěžovala, a nebyl připraven takovou situaci řešit. 

„Ehm, prosím?“ 

„Ptám se, jestli je to vše, co vyžaduje mou pozornost, nebo jestli je tu ještě nějaký další problém!“ 

„A, ach jistě, ne… Ne, to bude pro dnešek všechno, vaše výsosti,“ pospíšil si s odpovědí a už už se chystal vycouvat z chodby, která je mezi tím dovedla až ke dveřím Odinových soukromých komnat, když tu se náhle zastavil a v mysli mu vytanula ještě jedna věc, kterou potřeboval s králem probrat (a která dle stráží nesnesla prodlení). Kruci, úplně mu to vypadlo! „Vlastně…“ zamumlal provinile a Odin se k němu obrátil s vyloženě nerudným výrazem. 

„No tak, co ještě?“ 

„Nic důležitého, jen že…“ odmlčel se a hledal co nejvýstižnější slova, kterými by krále příliš neobtěžoval. „Stráže dnes odpoledne hlásily nějaký podezřelý signál z oblasti skalní průrvy, ale hlídka na místě nenašla nic neobvyklého. Možná šlo jen o nějakou energetickou anomálii, ale myslím, že byste o to měl vědět,“ doufal, že král z toho nebude dělat aféru, protože škvíra ve skále, kterou se dal obejít teleportační duhový most Bifrost (a opustit nebo navštívit Asgard bez Heimdallova vědomí), byla od doby, kdy skrze ní těsně po útoku temných Elfů unikla na Midgard jedna z přísně střežených vězenkyň, pečlivě střežena (a použít ji bylo prakticky nemožné), ale Odin se viditelně zarazil a trvalo pár vteřin, než znovu promluvil. 

„Zkontrolujte to pro jistotu ještě jednou. Žádné nezvané návštěvníky tu přeci nechceme.“ 

„Ovšemže ne. Spolehněte se, pane, hned tam někoho pošlu.“

„Dobře. Ale výsledek hlídky mi sdělte až ráno. Dnes již nechci být nikým rušen, jasné?“ nepatrná výhrůžka v jeho hlase se nedala přeslechnout a královský úředník se mohl přetrhnout, aby ho ujistil, že ani dnes nehodlá jeho přísný zákaz porušit. 

„Ovšem, nemějte obavy. Vaše rozkazy stále platí a všichni v paláci jsou s nimi srozuměni. Dobrou noc, vaše výsosti!“ uklonil se málem až k zemi a bez dalších průtahů chvatně odkráčel do strážnice, informovat vojáky o výjimečné obchůzce, která měla vyloučit značně nepravděpodobnou možnost, že do jejich říše pronikl někdo, kdo tu neměl co dělat. Jako někdo, kdo byl většinu života zvyklý na téměř stoprocentní neprostupnost asgardských hranic, to samozřejmě bral jen jako nezbytnou formalitu, kterou si chce král potvrdit, že se nechystá žádný další meziplanetární útok, ale opak byl bohužel pravou. Ve skutečnosti tu totiž jeden nezvaný návštěvník byl…

A ten někdo nejenže pronikl do Asgardu, ale dostal se až do nitra královského paláce, a přesně ve chvíli, kdy za Odinem zapadly masivní zlaté dveře a mladý úředník zmizel za ohybem chodby, byla vetřelcova štíhlá dívčí silueta oděná v temně šedém plášti s kápi blíž, než by kdokoliv očekával…

Skrývala se ve stínech nedalekých ozdobných sloupů a trpělivě čekala na okamžik, kdy bude moci bezpečné vykonat to, kvůli čemu sem přišla a na co se připravovala od okamžiku, kdy byla nespravedlivě donucena opustit svůj někdejší domov!

Jako kočka připravená ulovit i tu nejhbitější kořist číhala na příležitost vykonat svou strašlivou pomstu, a ani ve snu by ji bylo nenapadlo, že to nebude ani za mák tak snadné, jak si plánovala.

V cestě jí totiž stálo něco, s čím jen těžko mohla počítat, ale co mělo být pro její budoucnost stejně zásadní, jako rozhodnutí vydat se sem do Asgardu…

-o-

Úředníkovy chvatné kroky, tlumené těžkými kovovými dveřmi královské ložnice, ještě ani pořádně nedozněly za ohybem chodby, ale starý bělovlasý muž s jedním jasně modrým okem už ani na vteřinku nezapochyboval o tom, že jeho poddaný se dnes už nevrátí a on má příští minuty a hodiny konečně jen pro sebe. Tak jako každý jiný večer dal všem v paláci dostatečně důrazně najevo, aby se ho dřív než ráno neodvažovali rušit, a nyní se proto mohl spolehnout na svou přirozenou autoritu a oddat se zasloužilému odpočinku.

Nikdo v celé říši by se neodvážil porušit jeho přímý rozkaz a postavit se proti vůli všemocného vládce Asgardu, a proto se nyní mohl konečně uvolnit a přestat se neustále paranoidně kontrolovat a dávat si pozor na sebemenší chybičku, která by se mu mohla stát osudnou. Byla to úleva a něco, co dnes vážně uvítal, protože toho měl od ranního setkání s vrchní velitelkou valkýr až po večerní kontrolu palácového zařízení a rozmluvu s tím otravným klukem, kterého se právě horko těžko zbavil, plné zuby!

Copak jsou vážně všichni obyvatelé Asgardu tak strašně nesamostatní, že se nedokážou o ničem rozhodnout bez jeho dohledu? To ho musí obtěžovat s každou malicherností a čekat s pusou dokořán, až jim řekne, jak se mají zachovat? A to si říkají nejvyspělejší civilizace ve vesmíru? Ale no tak! běželo mu malátně hlavou, když se unaveně opřel zády o hladký povrch dveří a poprvé od okamžiku, kdy dnes časně z rána tuto přepychově zařízenou místnost opustil (a zamířil do trůnního sálu, kde trávil většinu svého času), vydechl úlevou.

Bylo nepopsatelně příjemné moci se konečně přestat každou vteřinu soustředit na to, jak vypadal (nebo spíše jak měl působit na všechny ve svém okolí) a být zase chviličku sám sebou, ale bohužel to s sebou neslo neblahé vedlejší účinky v podobě záblesku jasně zeleného světla, který mu ve vteřině sklouzl po těle a velmi radikálním způsobem změnil jeho vzhled. Vrásčitý obličej, chybějící oko i bělostné vlasy a vousy byly během jediného mrknutí oka pryč a jejích místo zaujala pobledlá, ostře řezaná tvář, hladká pleť a havraní kadeře připomínající hladký lesklý vodopád spadající až na jeho široká ramena. Dokonce i jeho oděv se změnil a ze zlatě zářící zbroje a karmínového pláště se stal obyčejný kožený kabátec a tenká, temně zelená halena zdobená jednoduchou zlatou výšivkou.

Z impozantně vyhlížejícího vládce, jehož vzhled i tělesné proporce zdůrazněné vznešenou zbrojí vzbuzovaly patřičnou úctu a respekt, byl rázem štíhlý, vyčerpaně vyhlížející mladík, v jehož pohublé tváři a olivově zelených očích se odrážela únava a někde hluboko, za tou hypnotickou zelení, i nespokojenost s vlastní neutěšenou situací. Celé roky, které trávil zde na Asgardu jako Odinův mladší (a bohužel nevlastní) syn, zoufale toužil po trůnu, z něhož by mohl vládnout tisícům poddaných. A nikdo v celém universu si nedokázal představit, jak obrovské nadšení v něm vzbuzovalo nenadálé splnění jeho snu, ke kterému došlo před několika měsíci, kdy se mu povedlo předstírat vlastní smrt, tajně svého adoptivního otce sesadit a pomocí magie zaujmout jeho místo, ale teď… Když měl v držení ten největší a nejzářivější trůn v celém vesmíru a padaly před ním na kolena miliardy lidí… To vůbec nebylo takové, jak si představoval!

Nikdy sám sebe nevnímal jako někoho, kdo by byl přehnaně naivní a chodil s hlavou v oblacích (to byla spíš doména jeho staršího bratra Thora), ale nyní musel neochotně přiznat, že jeho očekávání byla značně zkreslená! Celé dětství a mládí lačně vzhlížel k Odinovi, kterého tehdy ještě považoval za svého skutečného otce, a vrýval si do paměti každý státnický tah, jež někdejší vládce Asgardu učinil, a přitom neviděl, nebo spíš odmítal vidět, že vláda ve skutečnosti není o moci, obdivu a poslušnosti obyvatel! Kéž by byla! Ale bohužel... Místo toho, aby si užíval slavné bitvy a legendární vítězství, která ho měla proslavit po celém vesmíru, skládaly se jeho povinnosti převážně z každodenních jednotvárných činností, které ho ubíjely, a nekonečné šedi všedních dnů, během nichž si připadal spíš jako obyčejný dozorující úředník, než jako mocný vládce nejpokrokovější a nejnádhernější říše Yggdrasilu!

No vážně, kdyby si pořídil dva transparenty s nápisy „Schvaluji“ a „Zamítám“, posadil se na trůn a náhodně je zvedal nad hlavu, úplně by si s tím vystačil! Beztak většinu času rozhodoval o věcech, které ho vůbec nezajímaly (a co hůř, měl podezření, že nezajímají ani občany a velvyslance, kteří s nimi k jeho dvoru přišli), tak proč by nad nimi měl sáhodlouze uvažovat? Zkrátka a dobře, být „králem Asgardu a ochráncem devíti světů Yggdrasilu“ znělo úžasně a vznešeně a mělo to své nesporné výhody, ale praktická stránka věci byla většinu času pekelná nuda!  A aby toho nebylo málo, ještě ke všemu tu nudu ani nemohl vykonávat sám za sebe! Kdyby mohl, bylo by to možná o něčem jiném, jenže on musel většinu dne předstírat, že je osoba, kterou z duše nenávidí, a to mu ničilo i ty poslední zbytky nervů!

Zas a znovu musel myslet na to, co by Odin řekl a jak by se v té a té situaci zachoval, a to ho neskutečně iritovalo! Nechtěl mít se svým adoptivním otcem už vůbec nic společného a kromě toho, že se mu zoufale toužil pomstít za všechna příkoří, kterých se od něj kdy dočkal, také tajně doufal, že se konečně dokáže pohnout dál a přestat se zaobírat minulostí. Představoval si, že tím, že Odina odstraní a zmocní se asgardského trůnu, se konečně vymaní z jeho otravného celoživotního stínu, ve kterém už nechtěl přetrvávat ani o minutu déle, ale opak byl bohužel pravdou! Teď v tom stínu, jehož tvář si musel denně nasazovat, vězel ještě hlouběji než kdykoliv předtím a jeho skutečné jméno a činy, které spáchal (samozřejmě kromě těch, jimiž by se raději příliš nechlubil), byly už téměř zapomenuty.

Jeho bratr sice před odchodem na Midgard splnil slib, který mu dal, a postaral se o to, aby se všichni dozvěděli, že „Loki Laufeyson zahynul hrdinskou smrtí při obraně Asgardu“, ale to bylo zoufale málo v porovnání s tím, za co vše by mu nyní měli být zdejší obyvatelé vděční! Ano, udělal v minulosti pár chyb (OK, tak trochu víc než pár), a jeho snaha zničit Jotunheim a ovládnout Midgard se nedala označit za úplně šťastnou volbu, ale teď se přeci už dlouho choval slušně a nekonfliktně a staral se o Asgard i jeho obyvatele nejlíp, jak dokázal, tak proč měl být osudem odsuzován k dalšímu a dalšímu pokání? To ten rok vězení, který musel přestát, než se mu podařilo uniknout a získat trůn, jako trest vážně nestačil? A co ta nešťastná situace s vůdcem temných elfů Malekitem, ze které jen tak tak vyvázl živý a během níž se tak nezištně obětoval (aby jeho bratr mohl žít a zachránit vesmír)? Ani to nebyla dostatečná satisfakce za těch pár přešlapů, kterých se dopustil? To musel k tomu všemu ještě mlčky a se zaťatými zuby sledovat, jak jsou všechny jeho státnické úspěchy přičítány tomu, kdo ho zradil a zavrhl? Proč měl, sakra, Odin slíznout všechnu smetanu, zatímco on se trápil s každodenním nekonečným koloběhem audiencí a zbytečných rozkazů a nedočkal se za to ani minimálního vděku? To bylo přeci strašlivě nespravedlivé!

Přesto… se s tím moc dělat nedalo! Nebo on alespoň o žádném řešení, které by vedlo ke zlepšení této nezáviděníhodné situace, nevěděl a připadal si proto úplně stejně jako v uplynulých letech… Méněcenný a zneužívaný! Ale copak vážně existovala nějaká cesta, jak z té škrtící smyčky, kterou si na sebe sám nedopatřením přichystal, ven? Přiznat pravdu a prozradit svou skutečnou totožnost nepřicházelo v úvahu (zcela určitě by došlo ke vzpourám a rozzuřený a podvedený lid by ho v lepším případě rozcupoval na malinkaté kousíčky a v horším předhodil Thorovi, který by nejspíš z jeho, v pořadí již druhého zmrtvýchvstání nebyl příliš nadšen). A vzdát se trůnu, zmizet a nechat Asgard i s jeho nesamostatnými obyvateli napospas osudu, bylo zbabělé řešení, které kategoricky odmítal! Královský úřad ho sice v určitých ohledech poněkud zklamal, ale to neznamenalo, že se hodlal svého celoživotního snu jen tak ze dne na den vzdát a utéct před povinnostmi jako malý kluk!

A navíc… Nesměl zapomínat ani na to, že na Asgardu a v přestrojení za Odina byl v bezpečí před každým, kdo by mu chtěl ublížit (a mezi takové osoby patřily po jeho nevydařené invazi na Midgardu i jisté velmi nebezpečné osoby, které mu slíbily hrozivě barvitou pomstu). A to také nebylo něco, co by jen tak s lehkým srdcem oželel. Takže ač to sám sobě přiznával opravdu nerad, byl zkrátka v pasti a nezbývalo mu nic jiného, než překousnout svou pýchu, a dokud to půjde, předstírat, že je někdo jiný, a nechat všechny na Asgardu věřit, že jim stále vládne jejich původní král.

Koneckonců, po technické stránce to nebylo zase až tak komplikované. Jeho nevlastní matka Frigga ho už v dětství zasvětila do tajů asgardské magie a naučila ho dostat se lidem do hlavy a vytvářet trojrozměrné iluze nerozeznatelné od skutečnosti, a přestože udržet je neporušené a dokonalé celý den bylo značně fyzicky i duševně náročné, nebylo to nic, co by nezvládl (nebo se alespoň snažil věřit tomu, že únavu a malátnost, které ho často pronásledovaly, mají na svědomí náročné vladařské povinnosti a ne celkové přetížení organizmu, před kterým ho matka kdysi ve spojitosti s magií varovala). Dokonce se ve vytváření iluzí a jejich udržování den ode dne zlepšoval a s trochou bdělosti a opatrnosti bylo takřka nemožné, aby byl někým z poddaných odhalen.

Jediný, kdo by mohl jeho lest prohlédnout, byl strážce Bifrostu Heimdall s tím svým otravně pronikavým zrakem, kterým dohlédl do všech koutů galaxie, ale i s ním si dokázal poradit a už dávno z něj neměl strach. Jednak nebylo příliš pravděpodobné, že by strážce duhového mostu, jakožto osoba zodpovědná za dohled nad děním za hranicemi Asgardu, soustředila své síly na královský palác, a hlavně existovaly šikovné triky, jimiž bylo možné Heimdallovy dokonalé smysly zmást. Stačilo se jen vyvarovat přílišné nepozornosti a mohl si před ním být jistý i v těch vzácných okamžicích samoty, kdy svou „masku“ odkládal a dopřával si pár hodin spánku a relaxace (energetický „štít“, který v takových situacích využíval, dokázal totiž určitou dobu fungovat i bez jeho přičinění).

A kdyby přeci jen začal mít Heimdall nějaké podezření, existoval ještě záložní plán, jak si s ním poradit, a on byl připraven ho bez mrknutí oka realizovat. Pořád tu totiž ještě bylo jeho „královské právo“ kdykoliv a bez udání důvodu odvolat a zbavit úřadu kteréhokoliv vojáka, a ani Heimdall nebyl vzhledem k jistému drobnému vroubku na jeho „cti a důvěryhodnosti“ z tohoto zákona vyjmut. Těsně po napadení Asgardu temnými Elfy byl totiž strážce Bifrostu spolu s Thorem a jeho přáteli aktivním účastníkem velezrady, a přestože po Thorově porážce Malekita, získání Aetheru a odvrácení globální katastrofy byly všem „zrádcům“ jejich zločiny oficiálně prominuty, mohl je jako král vytáhnout na světlo kdykoliv, kdy by se mu to hodilo. Zatím však taková situace naštěstí nenastala a on doufal, že v nejbližší době ani nenastane.

Všichni čtyři bývalí spiklenci totiž ochotně plnili jeho rozkazy a on se tajně bavil tím, že při tom nemají ani tušení, že ve skutečnosti neslouží Odinovi, ale někomu, koho kdysi zradili a toužili vlastnoručně odpravit. A o takovou zábavu by velice nerad přišel, nemluvě o tom, že byli Thorovi přátelé v poslední době Asgardu v mnoha meziplanetárních třenicích velice užiteční (hlavně Sif se osvědčila jako překvapivě schopná agentka). Tak proč by jim měl ubližovat a připravovat se o potřebné lidi? Samozřejmě nešlo o žádné osobní sympatie ani o to, že by mu bylo proti mysli poslat na popravu ty, které kdysi považoval za přátele, ale nechtěl zbytečně riskovat, a hlavně nechtěl dávat svému bratrovi záminku, aby se vracel na Asgard (ačkoliv navenek logicky předstíral, že by návrat „syna“ uvítal a podporoval tak palácové klepy hovořící o tom, jak ho Thorova abdikace zarmoutila). V duchu se ale musel všem takovým konspiračním teoriím ze srdce smát.

Thorova nechuť ke kralování byla tím největším štěstím, které ho mohlo potkat, a navíc si vůbec nedokázal představit, jak by se mohl úspěšně vydávat za Odina, kdyby mu tady bratr zavazel a denně mu lezl do soukromí. Poddaným mohl prostě nařídit, aby ho v jeho komnatách nechali na pokoji. Ale jak by to vysvětloval Thorovi, který by jistě chtěl svého otce (na němž tak otravně visel a směšně si ho idealizoval) navštěvovat, to vážně netušil. I když na druhou stranu… Kdyby za ním tu a tam přišel jen tak a ne kvůli vládnutí, tak… Ale dost! O čem to, kruci, přemýšlí? Takovými změkčilými hloupostmi by se přeci vůbec neměl zabývat! 

Prudce potřásl hlavou, aby se zbavil sentimentálních myšlenek, které mu právě zrádně našeptávaly, že by vlastně nebylo zase tak špatné znovu vidět bratra a získat v něm někoho, s kým by si mohl jakž takž normálně promluvit (aniž by musel udílet rozkazy nebo něco organizovat), a konečně se přiměl odlepit ode dveří a pokračovat dál do nitra svých soukromých komnat. Tedy… Odinových komnat, samozřejmě!

Svůj pokoj v protějším křídle, v němž vyrostl a pobýval až do té nepříjemné události s Thorovou nevydařenou korunovací, která vedla k odhalení jeho pravého původu a následným katastrofickým událostem, jež ho dovedly až do místního žaláře, neviděl celé roky a vlastně ani netušil, zda nebyl po jeho pádu z Bifrostu vyklizen a teď nezeje prázdnotou. Přišlo mu to pravděpodobné, ale i kdyby náhodou vyklizen nebyl a jeho matka všechny jeho věci před zdevastováním ubránila, nemohl si dovolit jen tak nakráčet dovnitř a nechat se unášet nostalgií. Odin by to neudělal, protože neměl důvod vzpomínat na někoho, koho už dávno vydědil, a tudíž to nemohl udělat ani on (obavy z toho, že mu ta místnost bolestně připomněla to, co ztratil, si samozřejmě odmítal připustit). 

Raději se rázně přiměl přestat polemizovat nad minulostí, unaveně sklouzl na pohovku vystlanou kožešinami a vyčerpaně zavřel oči. Chová se jako idiot! Nejdřív prožívá další stereotypní, ale přesto náročný den plný nekonečných vladařských povinností a pak ještě dobrovolně podléhá pochmurné beznaději a trapné sebelítosti. Hrůza! Měl by toho okamžitě nechat a začít se chovat rozumně. Nebude tu přeci fňukat jako malé dítě a už vůbec nebude ztrácet čas úvahami o své adoptivní rodině! Zvlášť ne o někom, kdo mu ublížil tak strašně, jako jeho povedený bratříček. Naopak, měl by být rád, že už mu Thor nekomplikuje život!

Vší silou se snažil vybavit si, jak mizerně se cítil, když mu bratr zhatil jeho velkolepé plány s Jotunheimem i Midgardem, ale ať se na ty křivdy soustředil sebevíc, neustále mu v uších zněl Thorův zděšený výkřik, který ze sebe vydal na Svartálfheimu, když byl svědkem jeho domnělého smrtelného zranění. Kruci! Musí se takových sentimentálních hloupostí ihned zbavit! Znovu se prudce posadil a rozhodně sáhl po skleněné karafě s vínem, kterou mu sluhové v jeho nepřítomnosti postavili na nízký mahagonový stolek hned vedle stříbrného talíře s exotickým ovocem. Opít se sice z bezpečnostních důvodů nesměl, aby nedopatřením neprozradil svou pravou totožnost, ale trocha uvolnění mu určitě neublíží!

Obrátil do sebe na ex dobrou polovinu korbelu, a než se o několik desítek minut později konečně dostal do postele, stihl vypít ještě další tři a usnul téměř okamžitě. 
A přestože kdykoliv jindy by mu spánek bez převalování a nočních můr prospěl, dnes v noci bylo všechno jinak…

Hned za dveřmi královských komnat totiž číhal někdo, s kým by se rozhodně neměl setkat jinak než perfektně bdělý a střízlivý, protože i kratičké zaváhání mohlo mít fatální následky!

On však bohužel spal tak hluboce, že neměl šanci zaslechnout tiché otevírání dveří ani tlumené kroky, které zamířily přímo k jeho loži…

Autor: Abs, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený následník (1. kapitola):