OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený milenec - Kapitola první

Butchovi dopadaly na obličej kapky deště. Je snad venku? Nejspíš jo.

Bože… Musí mít za sebou zatraceně divokej tah nebo tak něco. Protože leží jak širokej, tak dlouhej a hlavu má dočista vymetenou a samotná představa, že by měl otevřít oči ho nesmírně vyčerpává.

Až na to, že ten déšť je příšerně otravnej. Šimrá ho pod nosem a stéká mu po krku. Zvedl paží a zakryl si obličej.

Nejspíš by měl zůstat ležet a chvilku počkat. Jasně… Trochu se prosí a pak se uvidí.

„Přichází k sobě.“ Upozornil ho nějaký hlas.

„Butchi, slyšíš mě!“ ozval se znovu ten hlas, který konečně poznal, byl to hlas jeho kolegy Josého, kterého naposledy slyšel před necelými dvěma roky.

„Butchi, no tak, prober se! Sakra, že tys zase neodhadl svoji dávku koksu a skotský! Já tě věčně tahat z průseru nebudu!“

„Co-co-co se děje? Kde jsi V?!“ zeptal se zmateně Butch.

„Co to kurva meleš, jaký V? Butch, já jsem José, tvůj parťák kámo… Nebo tvoje osobní služka, jsem všechno, jen ne nějaký zasraný V! Kámo, fakt nevím, kolik si toho včera měl, asi hodně, protože si se nedopravil domů. Jak jsem říkal je rok 2001, přesně 13. srpna a za chvilku máme být na stanici – začíná nám směna. A abych nezapomněl, měl bys ses dát dohromady!“ mluvil José a Butch pouze třeštil oči.

„Ale to bylo před deseti lety!“

„Butchi, co to mektáš! Je rok 2001, jakých deset let, jaký V, co se děje parťáku?!“ vyptával se ho José a Butch si konečně uvědomil, že ruka nejlepšího kámoše mu něco provedla s tělem a jeho mozkem.

„Dobrej vtip V, ale rád bych byl zpátky u Marissi!“

„Butchi, nezmínil ses, že máš ženskou!“

Butch pomalu otevřel své oči, a první co uviděl byla špinavá zem, která byla pokryta odpadky a kousek od něho byly kontejnery na smíšený odpad. Když lehce pozvedl oči, uviděl svého vyděšeného bývalého kolegu z oddělení vražd – Josého de la Cruize, který se nad ním skláněl. Na nohách měl černé mokasíny a na sobě oblek z levného obchodu, ne ten, jaký nosil Phury, nebo on v posledních pár měsících, kdy jako naprostý zoufalec jezdil za Marrisou a celé hodiny se skrýval v křoví a pozoroval její okno.

„Butchi, zvedej se z tý země, a okamžitě mi řekni, co se včera stalo! Musíme na stanici a pak si můžeme promluvit o tvém chování. Takhle se chlape, za pár let naprosto zničíš. Nemůžeš do sebe dávat hektolitry skotské a kila koksu. Já tě nechápu, jak takhle můžeš žít!“ stále si nebyl Butch vědomý, kde je a jak se stalo, že je najednou v jiném prostředí, přesto tak známém, ale naprosto jiném.

„Posloucháš mě vůbec?!“

„Jo, poslouchám, jen… Nad ničím přemýšlím!“

„No do prdele, já jsem v roce 2001. Tohle je jenom hloupý vtip, který si bratři vymysleli. Opili mě u Rehvega, a schválně mě sem pak dali, ať se dopravím domů. Ovšem, to nedává logiku… Naposledy si pamatuji Vishousovi oči a jeho ruku na mém těle… Jak spolu provádíme regresi. Jaký je asi výsledek toho regesování?! Přece nemůžu být v minulosti jako ve filmu, realita je naprosto jiná. Jasně Butchi, pamatuješ si, jak si nechtěl věřit, že jsou upíři?! Překvápko, upíři jsou a s jedním chodíš! Ba co víc, ty jsi do ní za bouchnutý po uši, až to bolí!“

„Nevíš, zda tu už bydlí Elizabet Randalová?!“

„Kdo?! Žádnou ženskou takového jména neznám! Butchi, co je to s tebou a kdo je ta ženská?! Butchi, jak dlouho si tu byl?! Já jen tvé tělo vypadá jinak, než jsem ho viděl naposledy!“ Butch se poprvé rozhlédl po svém těle a uviděl něco nepopsatelně děsivého. Nejen, že podle svého exparťáka je v roce 2001, ale on má svoje tělo i z toho roku, kromě pár šrámů a méně vrásek, které bude mít za deset let, mu chyběly jeho pracně vycvičené svaly, které si hodiny a hodiny trávené v posilovně s Rhagem vypěstoval.

„Ale jenom tak, slyšel jsem, že je to kus, tak se chci na ni podívat!“

„Tak za ní zajedeme po práci! Doufám, že víš, kde ta roštěnka bydlí!“ rozhodl, José a pomohl vstát Butchovi ze špinavé země.

„José?!“

„Ano, Butchi…“ optal se ho a při tom se na něho díval, jako kdyby ho viděl prvně při smyslech.

„Děkuji ti! Děkuji ti za to, co pro mě děláš!“

„Nemáš zač, ty bys pro mě udělal to stejný!“ opáčil mu José a raději svého parťáka odvedl do neoznačeného policejního auta. Spolu se pak vydali na docela náročný den do budovy místní policie do oddělení vražd.

Tak rád by teď věděl, co dělá V a jeho povedení bratři… zoufal si Butch.

Caldwel 2011

 „Sakra, V, co si to provedl s poldou, neměl by se náhodou už probudit?!“ rozčiloval se přes celou svoji kancelář Wrath.

„Měl, ale nevím, kde se stala chyba!“ podotkl velmi zklamaně Vishous.

„Butchi, miláčku, probuď se!“ opakovala stále dokola Marissa její slzy mu kanuly na obličej.

„Třeba si mu vymazal úplně vědomí, nebo si ho moc sežehnul!“ posmutněl Rhage, ale i na něm byla znát nervozita, že se Butch ještě nevzpamatoval.

„Blbost, udělal jsem vše, co bylo v návodu. Po regresi může být klidně pár minut mimo sebe…“

„Pár minut! Hochu, tohle bylo minut pět! A doufám, že sis ten návod přečetl pořádně!“ zagestikuloval nasraně Wrath.

„Fajn… Já nevím, co mám dělat! Odprásknul jsem si nejlepšího přítele a k tomu mi tu vzlyká jeho shellan!“

„Marissa není jeho žena!“ podokl Rhage.

„Já ji tak beru, a polda taky!“ opravil ho V.

„Co s ním hodláte udělat?!“ optala se Marissa bratrů.

„Vezmeme ho do Doupěte, tam může být, ale potřebuje tekutiny, takže budeme muset za Harveresem, aby nám napojil poldu na výživu.“

„Dobře, ale budeme ho tam muset dopravit hned, protože za chvilku přijdou ostatní z boje a jestli chceme alespoň na pár dní mu dát oddych, tak kromě nás čtyřech tam nebude nikdo chodit!“ rozhodl Vishous a Rhage popadl svého kámoše do náručí a společně s Marissou a Vishousem ho odnášeli do Doupěte.

„Doufám, že se z toho brzy vzpamatuje!“ vzdychla neblaze Marissa.

„Taky doufám, a ty V, teď budeš studovat, jak z toho transu poldu dostat!“

„Můj pane, co když se z toho nedostane?!“ Marissa byla vyděšena z toho, že by se  Butch už nikdy nemusel probrat.

„To nevím, snad nám zbývá jen doufat, že se z toho dostane, anebo V dokáže najít způsob, jak Butche přivést zpátky k sobě!“ promluvil uklidňujícím hlasem Wrath. V jeho tváři byla znát obava o člověka, který přivedl k němu jeho největší lásku – Beth a hlavně to byl on, kdo se postaral o to, aby pomohl v boji proti bezduchým. I když se před pár okamžiky dozvěděl, že polda je jeho bratranec.

 Za několik málo minut Rhage pokládal svého nejlepšího kámoše na jeho dřevěnou postel v Doupěti, kde se hned k němu nahrnula Marissa s vděkem v očích se obrátila na Rhage a jediné, co vyslovila bylo slovo: „Děkuji!“ Všichni měli temné obavy, že Butchův stav může klidně trvat i roky, ale pokud by bylo na nich, tak ho v tomhle stavu ty roky nechají, ovšem jak Vishous znal svého spolubydlícího, raději by byl mrtvý, než polomrtvý na posteli. To si nechtěl V za žádných okolností připustit, že by jeho nejlepší přítel, do kterého byl od začátku udělaný, by měl opustit tenhle svět, kdyby to bylo na něm, tak by ho i ze samotného Dhunhdu vytáhl a sám bez pomoci.

 Vishous se nechtěl smířit s tím, že poslední slova, která přítelovi řekl, byla slova klidu a víry. On sám věděl, že by to nemuselo dopadnout dobře, ale přesto Vishouse bolelo, vidět takhle svého přítele. Zlomeného a na kraji bezvědomí, kde ovšem nějakým zázrakem nebyl. Byl někde… Někde, kde měl nějaké poslání, a to si mohl pouze Butch vyřídit sám. Ovšem nejhorší na tom bylo to, že mu nemohl nijak pomoct. Pokud se vrátí zdráv, bude to pro všechny úleva, ovšem otázkou je, pokud se vůbec vrátí. Pokud se ovšem nevrátí, bratrstvo jeho památku uctí tak, jak si pravý válečník zaslouží. Bratrstvo by to udělalo, i pokud by se při regresi nezjistilo, že je Butch bratrancem Wratha.

 Wrath se díval na postel, kde bezvládně ležel Brian „Butch” O´Neil - jeho bratranec. Když toho divného člověka uviděl poprvé, měl dojem, že je něco víc, než jen konkurence v boji o jeho shellan Beth. Přesto, i když si to nechtěl připustit, tak měl Butche rád. Byl to nejen vynikající společník pro jeho bývalou shellan Marissu, ale taky to byl správný chlap. Nechtěl to dávat najevo, ale kdyby mohl volit, tak by sám vybral pro Marissu poldu jako hellrena.

Neuměl si představit, kde by teď bylo bratrstvo, kdyby ve svých řadách neměli bývalého detektiva z oddělení vražd. Polda jim pomohl při únosu Beth a Belly, byl ve střehu, když několikrát doprovázel ze ZeroSun svého spolubydlícího a nakonec nic neřekl, když se jednalo o jeho vlastní únos. To co mu udělal Omega, bylo sice kruté, ale teď to neměl Butch o nic lepší, musel se poprat sám se sebou a zjisti, jak to doopravdy je. Pokud se probudí, Wrath bude trvat na tom, aby se Butch stal novou posilou bratrstva. I kdyby to mělo znamenat, že se utká se samotným Omegou!

„Butchi, co to s tebou je?! Celou cestu jsi nepromluvil ani jediný slovo. Ještě včera jsi byl výřečnej, a když jsem tě večer opouštěl, tak jsi zrovna objednával skotskou a koukal po té nohaté krásce v kůži! A to nemluvím o tvém nádobíčku, které bylo v pozoru, beztak jsi s jednou tou ženskou byl!“ hustil cestou na policejní stanici do Butche José.

„José, není mi nějak dobře, nemohl bys mě prosím hodit domů? Já se zatím prospím a je mi jedno, co mi řekne šéf, protože stejně tak či tak se za chvilku zdechnu, tady nechci zůstat ani minutu!“

„Butchi, kamaráde, tohle nemůžeš, víš, že na to, abys byl nemocnej, není zrovna nejlepší období. S těma mrtvolama se roztrhnul pytel, opravdu nevím, jak si chceš dát pár dní volna. Já sice chápu, že každou chvilku má být výročí úmrtí tvé sestry, ale do Bostnu už nejezdíš!“ promlouval mu do duše jeho nejlepší parťák.

„Řeknu to asi takhle, okamžitě mi tu zastav, nebo budeš litovat!“