OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztracený milenec - Kapitola druhá

29.02.2012 (08:00) • Theodosia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1468×

Kapitola druhá

Zrovna Butch spolu s Josém projeli kolem Walcerové třídy, kde kdysi bydlel Darius, a někde dole by měl přespávat jeho upíří královský kámoš Wrath. Jestli se mu podaří přežít příštích dvacet čtyři hodin, aniž by nenaštval a nepoštval proti sobě celé Bratrstvo, tak to bude zázrak.

„Butchi, doprdele, co to děláš!“ řval na něho José, když se Butch vrhal za jízdy z auta.

„Nemůžeš mi udělat nic, co bych sám již nepocítil!“ použil větu, kterou tak v oblibě měl Zsadist. Až nyní si uvědomil, že je to sotva hodina od toho okamžiku, kdy se zde probudil, tak mu přesto Bratrstvo chybělo. Byla to pro něj rodina, kterou neměl, a nikdy nepoznal. Jediná možnost, jak se z toho všeho dostat byla u jeho nejlepšího přítele Vishouse, ovšem kromě svého bytu, kde byl několikrát a kde se V často schovával - hlavně v noci se ženskýma - nevěděl, kde měl kdysi sídlo. Butch chápal i to, že nemůže jen tak napochodovat k Tohrmenthovi domů a říct: „Jsem doma, podávejte snídani!“

„José, zůstaň tady, a kdybych se do deseti minut nevrátil, tak odjeď na stanici a víckrát pro mě nejezdi, a ani neposílej posily. Tohle je rodinná záležitost a nikdo se do mé rodiny nebude míchat. Nehledě na to, že…“ Butchův nos zavětřil ve vzduchu, cítil naprosto nepostradatelnou vůni kojeneckého zásypu. Ten smrad mu jeho čichové pohárky vyložily v mozku, jako náznak nebezpečí. Instinktivně si chtěl dát do ruky Rhageovu šestatřicítku s pěkně tvrdými náboji. Ovšem neměl po ruce nic, co by se na bezduché mohlo použít.

„Nemáš nůž, José?!“ optal se svého parťáka, a přitom mu jeho instinkty řvaly, aby se nezdržoval zbytečně dlouho, protože tady má pár nevyřešených účtů. Za to, co mu udělali bezduší a za to, jak dopadl… A kvůli tomu, že Havers vykopl Marissu z domu sotva hodinu před rozbřeskem. To v Butchovi vyvolalo vztek a chtěl nelítostně zasáhnout proti bezduchým.

„José, okamžitě odtud odjeď, tohle není tvoje parketa! Zmiz, jestli je ti život milejší, než penál!“ zařval na svého bývalého/současného kolegu a i s vypůjčeným žabikuchem šel zabít bezduché, které byli tři domy odtud, podle smradu, který se z toho linul. Butch ihned poznal, že jich je minimálně pět, ale neměl sílu se nyní hádat se svým svědomím, že José opravdu uposlechl jeho příkaz, a odjel pryč.

Jen, co Butch uviděl prvního bezduchého, vybavila se mu vzpomínka na poslední rvačku, kdy toho bezduchého do sebe celého vcucnul. Jako by Butch byl vysavač a bezduchý pouze nějaká špína. Tentokrát si Butch musel dát opravdu velmi dobrý pozor, aby si uhlídal svoje záda. Nyní tady neměl Vishouse, který by mu pomohl a dostal ho z toho, jako posledně, kdy chodil pravidelně s ním. Nehledě na to, že pomohl jak jemu, tak jeho jediné lásce – Marisse. Alespoň když je tady v tomhle šíleném snu by mohl konečně něco udělat pro budoucnost, mohl by se alespoň pokusit zachránit Daria pro jeho přítelkyni Beth, přeci jenom poté by byla upíří rodina kompletní, i když zde by mohl pomoci i Johnovi…

Butch uviděl prvního zabijáka a jedním naučeným chvatem od Bratrstva ho poslal v bezvědomí k zemi, okamžitě prohledal bezduchému kapsy a poté ho jedním zářezem do prsní kosti poslal zpátky k Omegovi. Věděl, že by ty věci měl mít raději u sebe, ale přesto se rychle vrhnul na zbývající čtyři zabijáky. I je vyřídil za krátký čas a stejně, jako prvního bezduchého je hned poslal zpátky k Omegovi. Vyprázdnil jejich kapsy a všiml si, že všichni bydleli v tomhle baráku, to znamenalo, že bezduší celou dobu museli vědět, kde bratrstvo musí být, nebo kde se alespoň ukrývají. Jestli tedy zde jsou bezduší, musí tady být i Bratrstvo. Pomyslel si zkroušeně.  Ovšem velkou nevýhodu měl Butch v tom, že ZeroSun v této době nebylo a nemohl říct Rehvovi, aby se stavil v tomto čase za bratry a řekl jim, že jednou bude v této době. I kdyby narazil na nějakého civilistu, a řekl mu, aby to vyřídil Vishousovi, tak civilista buď zemře, nebo řekne, že Bratrstvo zná z vyprávění… Pro Butche to byl začarovaný kruh a jedinou nadějí kterou momentálně měl, byl jeho parťák José a upír jménem Darius, který ani nevěděl, že existuje nějaký člověk, co o nich ví. Kdyby jenom byla možnost, jak Bratrstvo kontaktovat. Přeci jenom… V roce 2001 se ve Řvounovi událi dvě věci a to ty, kterým může předejít.

Butch byl bezradný ale přitom udržoval naději na to, aby se setkal s bratry. Jednak měl výhodu, že každého bratra osobně znal, ale hlavně znal Rhageovu potvoru. A kdyby to bylo málo, mohl by použít Beth, aby se setkala se svým otcem. I když, jak je známo, Fritz a D sledovali Beth pořád. Přeci jenom tu byla pro Butche malá naděje s tím, že by se mu podařilo natrefit v obchodě na Fritze a ten by ho pak dovedl do Bratrstva. Na to se ale Butch nemohl spolehnout, musel tuhle situaci vyřešit o hodně rychleji, než čekat deset let na to, aby byl tam, kde nyní je… U Marissi a Bratrstva.

Butch si pomalu uvědomoval, že návrat do své vlastní přítomnosti bude těžký oříšek, neboť právě, když posílal posledního bezduchého zpátky k Omegovi se mu do jeho vlastní cesty pomsty postavil jeho parťák José.

„Co-co-co to bylo?!“ zeptal se zmateně José po té, co Butch dokonal své dílko a všechny doklady dal na jednu hromadu, aby zjistil, kde všude se bezduší potulují.

„Bezduší, tohle je můj parťák José! José, to byli bezduší… Oni jsou čistý zlo…“

„Butchi, jaký zlo?! Právě si zabil pět lidí a po nich zbylo maximálně jejich doklady. Proboha, tohle policajt nedělá, a kde jsou vlastně jejich ostatky? Vždyť to… To není možný!“ José de la Cruz vypadal, jako by právě uviděl ducha, jeho vlastní rozum mu říkal, že se ostatky tak rychle nemůžou vypařit, i kdyby na ně použil kde jakou dostupnou kyselinu.

„José, říkal jsem ti, abys sem nechodil. Teď tě budu muset zabít, nebo budu muset požádat pár mých známých, aby s tebou něco udělali. A neboj se o ně, kde jsou, oni už dávno mrtvý byli. Pro to, aby mohli žít, musí bejt mrtví. Prosím, V, pomoc mi, protože tady to nejspíš nezvládnu!“

José de la Cruz poprvé uviděl ve svém dosavadním životě něco, co se stává pouze v béčkových amerických akčních filmech. Jeho kolega je vrah a ještě ke všemu si myslí, že jeho nejlepší přítel, je blbý podělaný písmeno! Vždyť to byl vždycky on, kdo Butche tahal do postele, když přebral svý množství skotský, anebo koksu. Vždycky to byl on, kdo mu na noční stolek vedle hlavy položil sklenici s vodou a aspirinem. Občas to byl on, kdo mu dohodil sem tam nějakou šlapku, aby si mohl v soukromí ulevit svému vlastnímu tělu a svým potřebám. A byl to právě José, kdo ho vždycky tahal z průseru, když ho oddělení vražd chtělo několikrát potrestat dočasným propuštěným.

„Butchi, budu dělat, jako že jsem nic neviděl. Nejsou žádné těla ani důkazy, že jsi někoho zabil. Teď se se mnou vrátíš zpátky na stanici a já budu dělat, jako by se tohle nikdy nestalo. Vlastně je to docela blbý sen. Zrovna dneska, když je pátek třináctého. Butchi, já chápu, že po tom včerejšku nejsi ve své kůži a jsi ještě sjetej, ale opravdu nevím, co s tebou je!“

Butch si byl dobře vědom toho, že udělal největší chybu ve svém životě. Díky tomu, že narušil minulost a José teď viděl, jak bez špetky citu popravil pět bezduchý a navíc před člověkem, který byl jeho bývalý kolega, byl už sám o sobě velký průser. Kdyby tu byl Vishous nebo Rhage, tak by dokázali Josému vymazat paměť, ale takhle, když nemá páru, jak to ti dva dělají, tak mu nezbývá nic jiného, než najít urychleně nějakého bratra, za ním doplahočit Josého a požádat ho, aby mu vymazal vzpomínky. Jak najednou mohl být tak neopatrný. Copak si neuvědomil dřív, že bezduší při svém návratu k Omegovi září, jako supernova?!

„José, vím, že se ti to zdá neuvěřitelný, ale momentálně netrpím svým abstinenčním obdobím ba co víc, jsem zdravější, než jsem byl před dvěma lety, když jsme se stali parťáky. Teď ovšem se mnou nemůžeš jít. To co hodlám udělat je velice nebezpečný a týká se to mojí rodiny. Vím, že jsem jinačí, než ostatní lidé. A právě proto se musím sejít se svoji rodinou. Rodinou, kterou mám tady v Caldweldu. Dozvěděl jsem se to včera večer, že zde žijí O´Nailovi, kteří by mohli být příbuzní se mnou. I kdyby to nebyli moji příbuzní, stojí mi za to se s nimi setkat!“ Butch za ty dva roky u Bratrstva se naučil perfektně lhát, nemohl svému příteli jen tak vybalit: Hele, v tom baráku naproti žijí upíři, a kdybys náhodou nevěřil, tak já k nim patřím taky. Znám je všechny do jednoho a mimochodem jsem zamilovaný do jedné upírky, která je nyní shellan někoho jiného. Jeho řeč byla přesně tak perfektní, jako by byl napsaný ten nejlepší scénář na světě.

„José, jsi pro mě jako můj brácha, ale přesto se ti moc omlouvám!“ jedním naučeným pohybem od Bratrstva poslal svého exparťáka do bezvědomí.

„Opravdu se ti omlouvám, ale lidi o Nás nesmí vědět. Doufám, že to budeš brát jako zlý sen. Sbohem José, byl jsi mojí oporou, ale já se musím vrátit tam, kam patřím!“ poslední slova pronesl Butch v zamyšlení, neboť byl stále u své milované Marissy. Ten pohlavek, co mu dala, byl jedním slovem nezapomenutelný. Konečně v ní viděl ženu, která se maličko oprostila od glymery. I když Butch stále cítil, že glymery bude pro Marissu na prvním místě, může být alespoň jako člověk s ní od nějakého jednoho dne po nějakých dvacet - šedestát let, déle s ní bohužel nemůže být. Kdyby ta regese, co provedl Vishous dopadla tak, že by odhalil, že má nějaké předky s kousacím chrupem, tak by snad mohl být se svoji Marissou i déle než věčnost.

Butch zatím poručil svým nohoum a zbytku mozku, aby se vydalo směrem k bývalému sídlu Bratrstva. Snad tam bude Vishous, aby mu mohl pomoci se vrátit zpátky do roku 2011 a ne tu navždy skrsnout v roce 2001, kdy jen musí čekat, až bude po smrti Darius a Wrath se postará o Beth. Jak se ovšem Butch zachovat, když všechny členy kromě Daria zná, jako své boty které má nyní na sobě?! Má snad jen přijít a počkat, až mu otevře Fritz a pak se zeptat, zda tam náhodou není Vishous s tou jeho svítící rukou, že by ho na pár okamžiků potřeboval? Anebo jestli by mu Fritz náhodou nemohl, dohodnou rande s Wrathem, aby jakožto králi mohl vysvětlit, co se vlastně děje? A co když zrovna Wrath bude pít z Marissy?

Najednou se kolem Butche a hlavně z něho začala šířit ona známá vůně, kterou cítil v autě Saly, když po vycucnutí bezduchého jako nějaký šílenec hnal za Marissou. To byl ten den, kdy její bratr Havers ji vykopl jen hodinu před rozbřeskem. Jako by toho nebylo málo, tak si Butch vzpomněl na tu příhodu, kdy nastupovala do auta toho zbohatlíka a na to, jak tasil svůj GLOCK, a byl jako smyslu zbavený. I V netušil, co se stalo, ale hlavní bylo, že lidi se nevázali, jako upíři. A Butch voněl jako po nějakého kolínské, které ženský přímo milujou. Tedy spíše v jeho případě pouze jedna - Marissa. Věděl, že jedinou nadějí, jak se zpátky dostat k ní je požádat Vishouse, aby znovu něco provedl s tou svoji zatracenou rukou.

Největší strach z toho, že je Butch tady, měl snad pouze a jedině z toho, že by se mohla budoucnost změnit natolik a on by nikdy s Marissou nebyl. Nebyl by ani s Vishousem a už vůbec by nikdy nepoznal ostatní bratry. Jen co si Butch vzpomněl na Rhagea a jejich vylomeniny nebo na Vishouse, když dělali metače brambor a pak si půjčili Phuryho pokoj, aby nepoškodily auta na nádvoří, měl Butch slzy na krajíčku. Kéž by se tak lehce mohl vrátit do náruče své opravdové rodiny.

Caldweld 2011

Marissa držela Butche za pravou ruku, která mu visela volně z jeho lůžka, které měl v Doupěti. Z jejich úst se řinuly pradávné motlitby směřující ke Stořitelce ve jménu toho, aby dohlédla na zdraví její jediné lásky, za který by i položila život, pokud by se nebála, že v upířím světě je Funši to nehorší, co by mohl udělat. Marissa by v tomto případě nebyla hodna být se svým Butchem ve stínu.

Vishous znepokojeně přecházel po chodbě doupěte. Jeho kroky vedy od okna ke stolu s počítačovou technologií, ke skrytým dveřím tunelu a zase zpátky. Jeho mysl pracovala jako soustava supermoderních počítačů a v jeho ruce se skvěla sklenice s jeho oblíbenou vodkou Groce Grose.

„V, už mě svým pochodováním pěkně štveš!“ vyštěkl král, který byl díky Vishousovi více nervózní, než když si měl brát svoji milovanou shellan Beth.

„Já vím, Wrathe, i já sebe štvu, ale snažím se přijít na to, co se s poldou stalo. Já vím, že podle regese je polda něco jako tvůj bratranec, ale nechápej mě zle… Já… Já nevím, co k němu cítím. Vím, že miluje Marissu a ona zase jeho. Ale já…  Sakra! Vždyť ho znám lépe, než jeho vlastní máma. Butch byl právě ten, kdo mi vždy pomohl s těmi sny.“

„Jakými sny?!“ optal se ho zkoumavým hlasem Wrath. V jeho tónu bylo zřetelně cítit, že Vishous má vše vyklopit a kdyby si Wrath sundal brýle, jistě by jeho pohled prozrazoval daleko více, než jen slova vyřčena z jeho úst.

„V poslední době se mi zdá jeden a ten samý sen!“ přiznal polopravdu Vishous.

I když oba dva těžce nesli, že nyní je Butch O´Neal bez sebe a v bezvědomí ani jeden si nechtěl připustit, že by se z toho již nikdy nedostal. Vishous i Wrath věděli moc dobře, že celé Bratrstvo bude chtít Butche, co nejdříve vidět. Jeho nejlepší přátelé byli u toho, když Butch náhle zkolaboval. Na necelou minutu se Butchovi zastavilo srdce. A i když všichni by byli pro, aby Butche raději odvezli k Haversovi, díky tomu, co ten parchant udělal Marisse a za co ji vykopl z jejího vlastního domu, to nebylo možné.

„Myslíte, že se z toho polda někdy dostane?“ Zazněl místností smutný hlas Rhage.

„Dostane. Teď je to všechno na něm. Jen on sám si teď musí rozhodnout, zda odejde nebo neodejde do stínu. Jelikož Butch miluje Marissu natolik, že její přítomnost dokáže dělat zázraky. Vždyť i posledně to byla právě ona, která ho zachránila!“ mluvil V svým jediným monotónním hlasem, kde by i trošku pozorný posluchač našel obavy o svého nejlepšího přítele a spolubydlícího v jedné osobě.

Marissa si mezitím přesedla z jeho postele do koženého křesla, které jí někdo z bratrů přinesl blíže k posteli. Poté, co bratři odešli a každý z nich měl smutkem svěšenou hlavou, bezpečně poznala, že i je vykolejila tato podivuhodná příčina ohledně Butche. I když si to nechtěla připustit, tak stále její mozek nemohl pochopit, co se to vlastně nahoře ve Wrathově pracovně stalo. Viděla naprosto klidný Butchův výraz, když na něj Vishous položil svoji zářící ruku. A pak… Pak náhle jeho tělo ochablo, a něco bylo špatně. Najednou mu přestalo pracovat srdce. Marissa dobře věděla, že Butch odejde do stínu a tam na ni bude muset dlouhá léta čekat. Ty vteřiny, než se bratrům podařilo Butche znovu oživit Marissa se v duchu modlila ke Stvořitelce, aby jí a jemu dopřála alespoň ještě pár prožitých společných let. Vždyť komu by stačilo na lásku „jen“ pár hodin? Marissa chtěla pouze pár lidských let po boku jejího milovaného Butche. Pak by i ona byla ochotná s ním jakkoliv podle dohody se stvořitelkou odejít do stínu.

Celou dobu co u Butche seděla, na něho stále mluvila. Snažila si vybavit ty nádherné okamžiky, když byli spolu. Ty jeho oříškové oči, které se na ni s láskou dívaly. Marissa podvědomě věděla, že ji Butch slyší, slyšel ji i předtím, a ačkoliv jí nemůže odpovědět, i kdyby mohl mluvit, jeho ruku po tom dnešku by z té své už nikdy nepustila.

xxx

Butch si ani neuvědomoval své kroky, které ho nutily zabít další bezduché v okruhu několika kilometrů. Chtěl jim oplatit vše, co se stalo s jeho tělem v roce 2011. I když dobře věděl, že Vyhlazovací společnost má tolik vojáků, že není pro ně problém si během několika málo dnů obstarat nové lidi do svých řad. Butch by hrozně rád poslal všechny bezduché okamžitě zpátky k Omegovi, ale nějaká malinkatá část jeho mozku mu řekla, co tady v tomto kousku města vlastně dělá, a proč se zde ocitl. Jeho prvořadým úkolem bylo, se dostat zpátky do roku 2011, odkud přišel a hlavně zpátky ke své lásce – Marisse.

Opatrně, jako kdyby na něj každou chvilku mířily plně nabité Colty ráže devětatřicet se Butch vydal k honosnému domu, kde podle vyprávění bratrů žil Fritz s Dariem. Moc dobře si Butch uvědomoval, že když zabil pět bezduchých, že po něm dříve nebo později stejně půjdou. A jestli má znovu projít to jejich mučení, tak by se raději sprovodil ze světa dříve, než by z něho něco dostali. Za žádných okolností, nechtěl prozradit nic z budoucna a cokoliv by se týkalo jeho nebo bratrstva. Jeho upíří rodina byla/je a navždy bude na prvním místě. Zatímco Butch věděl o upírech této podivné domácnosti na Walcerově třídě první poslední, obyvatelé tohoto domu neměli ani ponětí, že se jim za pár minut změní život od samých základů.

Darius, jemuž tento dům patřil, zrovna seděl na své posteli a díval se zasněně do dálky na fotky jeho milované Elizabeth. Stejně se jmenovala i jeho jediná dcera, která doposud neměla ani zdání o tom, že upíři existují. Byl to ve skutečnosti paradox, neboť ona byla upírem pouze na půl.

I když ona o něm neměla sebemenší tušení, on o ní věděl první poslední. S jeho doggenem Fritzem věděli snad o každém kroku, anebo jejich školních úspěších. Sledovali ji, když byla jako malé miminko a tehdy poprvé a i naposledy si svoji dceru Darius pochoval. Jen jednou v životě se nechal emocemi ovlivnit a vzal svoji dceru do náručí. V ten jeden jediný moment bylo na jeho tváři vidět všechen ten smutek… Ztráta jeho milované ženy a narození jediné dcery, byly u něho vidět jako v zrcadle. Po jeho tváři se v ten okamžik objevily slzy. Darius plakal štěstím i smutkem zároveň, kdyby mu Elizabeth řekla, že je s ním těhotná, mohlo se jí podařit zachránit. Nesnažil se své slzy setřít. Moc dobře věděl, že by se tam za chvilku další znovu objevily.

„Jednou se možná setkáme. Ty mě sic neuvidíš, ale já budu navždy na tebe dávat pozor… Dcero!“ Jeho přísaha zněla sice trošku přerušovaným hlasem od pláče, ale měla stejnou váhu jako ta přísaha, kterou skládal před léty Bratrstvu.

Darius se probral ze svého vzpomínání a po jeho tváři se znovu kutálely slzy, bylo ráno. Zrovna jako tehdy, když se Elizabeth dozvěděla, že čeká jejich dítě. D byl tak unaven po včerejší vlastně už dnešní potyčce, kdy s bratry k Omegovi poslali dalších pár bezduchých. D už jen čekal na Fritze, až mu přinese nejčerstvější fotky jeho dcery, aby mohl v klidu zase na pár hodin usnout a nebýt ničím rušen. Vždy miloval kromě dvou jeho osudových žen i umění. Jeho domy byly uměním přecpány – věřil totiž tomu, že umění je stejně nesmrtelné, jako jsou upíři a měl vždy pravdu, pokud říkal, že nějaká cetka se může v budoucnu za umění považovat.

Darius už byl netrpělivý a ospalý zároveň. Fritz se s dnešními novinami a novými fotkami jeho dcery opozdil. Každou volnou chvilku koukal D na budík na nočním stolku. Bylo to přesně pět minut a třiatřicet vteřin, kdy se Fritz s dnešní donáškou zpozdil. Věděl, že se něco muselo stát, ale díky tomu, že již vyšlo slunce, byl Darius bezmocný. Jak byl netrpělivý, tak vyšel ze svého pokoje na chodbu. Nahoře uslyšel Fritze, který byl značně vyveden z míry. A podle pachu poznal, že tam buď je muž – člověk – který se setkal před několika minutami s bezduchými, nebo je to sám bezduchý. Nechtěl slyšet cizí rozhovory, a pokud by to byl bezduchý, tak by byl obrovský problém.

Ovšem slova, která slyšel s mužových úst, ho klidným ani omylem nenechala.

„Fritzi, nevíš kde je Vishous, Rhage, Zsadist, Phury nebo Wrath či někdo jiný z bratrů?! Fakt moc bych je potřeboval. No tak… Fritzi, já vím, že mě neznáš, ale já znám tebe… Vlastně Vás!“

Přechozí > Následující

Autor: Theodosia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený milenec - Kapitola druhá: