OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 6. kapitola

22.08.2011 (10:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1847×

Penzion Salvatorovic rodinky

Do školy jsem šla nezvykle v dobré náladě. Jistě, měla bych u Marcuse spát častěji. Je moje soukromé slunce. Jediné slunce, které mi nevadí. Bohužel, mráček se objevil moc brzy. Došlo mi, že jsem trochu omylem Damonovi včera zabavila bundu. Moje rozhodnutí utéct před lidmi ven trochu zbrzdil fakt, že tam byla zatraceně velká zima. On se ochotně nabídl a půjčil mi bundu. Jenže víc se o mě nezajímal a já na to pak trochu zapomněla. Odpoledne jsem tedy musela krom do knihovny ještě k Salvatorům. To, že se jmenuje Salvatore, jsem zjistila taky tak trochu omylem. S jeho mladším bratrem a ještě ustaranou přítelkyní a blonckou jsme měli dělat referát. No, dělali ho jen oni tři, já jsem připsala pouze svoje jméno. Bylo to oboustranně vyhovující.

„Sss. Kde bydlíte?“ rozrušila jsem zamilovanou dvojičku z rozjímání a setkala se s, myslím, Stefanovo nechápavým pohledem.

„Nejdu vás vykrást, tvůj brácha mi půjčil včera bundu.“ Pprotočila jsem oči, když neodpovídal.

„Tak mi ji dej a já mu ji donesu,“ odpověděl.

„Nemam ji tady, došlo mi to až v autě. Musim pro ni ještě domů,“ vysvětlila jsem mu. A on mě posléze tak nějak navedl. No spíš mi po čtvrt hodině marného vysvětlování nadiktoval adresu do navigace.

Bylo už celkem pozdě, když jsem se k nim dostala. Touhle dobou už býváme oba v baru a tak jsem nepředpokládala, že ho zastihnu doma. Spíš jsem měla obavy, abych nevyrušila Stefana s přítelkyní od něčeho… no to je fuk. Zaklepala jsem a čekání si krátila kocháním se. Penzion to byl vážně krásný. Na můj vkus určitě. K mému překvapení otevřel Damon. Na můj podivený pohled z jeho přítomnosti hodil grimasu uraženého ve snaze mi naznačit, že mám o něm asi špatné mínění. Zajímavá telepatická komunikace.

„Nesu ti bundu,“ vyklopila jsem a podala mu ji.

„Díky, chceš dál?“ zeptal se asi ze slušnosti. „Mám tu větší zásobu než v baru,“ zakřenil se.

„A proto tam věčně vysedáváš,“ konstatovala jsem, když jsem vešla dovnitř. Dům to byl prostě úžasný! A opravdu je tu větší zásoby alkoholu než v baru.

„Máš i nějakou jinou slabinu než alkohol?“ zeptal se po chvíli, kdy se vzpamatovával a šel za mnou.

„Kdybych měla, rozhodně ti to neřeknu,“ zašklebila jsem se.

„Nemusíš, určitě na to přijdu sám,“ konstatoval, když mi naléval panáka.

„Sice nevim, k čemu ti to bude, ale hodně štěstí.“ Musela jsem se zasmát.

„Pořád jsi mi ještě neprozradil, proč se o mě poslední dva dny tak zajímáš.“ Švihla jsem sebou na jeden z gaučů.

„Prozradíš mi potom tvoji další slabinu?“ vydíral.

„A co když žádnou nemám?“ usmála jsem se.

„Ale máš, určitě máš!“ odmítl to připustit. Strávila jsem u něj ještě dvě hodiny. Stihli jsme probrat všechno o ničem. A ať chci nebo ne, bylo to fajn. Po dlouhé době jsem nemusela úsměv předstírat. Už jsem skoro zapomněla jaké to je. Asi jsem už přestala věřit tomu, že to zase někdy poznám. I máma poznala změnu. Dnešní den byl prostě jiný. Přesně takový, jaké měly být dny po přestěhování sem v mých představách. Přistihla jsem se, jak si po strašně dlouhé době něco moc přeju. Potřebovala jsem začít znovu. Naučit se věřit lidem i v lidi. Naučit se zase žít. A nechat minulost konečně co nejdál za současností.

I další ráno bylo v podobném rázu. Měla jsem dobrý pocit z nového dne. Ani slunce mi ho nezkazilo. Koupila jsem si dobrou svačinu a ve škole dávala pozor. Usnula jsem asi jen na čtvrt hodiny! Konečně jsem si zapamatovala jména těch lidí, co denně potkávám. S Marcusem jsem si dnes hrála o něco déle a do baru šla s tím, že se brzy vrátím. U rodinné večeře jsem se nepohádala s mámou. Svět se zdál být jiný. Když jsem vstoupila do baru, on už tam byl. Mávnul na mě, ať si sednu k němu. Na bar se mi sice nechtělo, ale pro dnešek jsem byla ochotna to podstoupit.

„Už jsem myslel, že dneska nedorazíš,“ uculil se.

„To ne, vodka by byla smutná,“ konstatovala jsem a přisedla si.

„Myslím, že přeceňuješ svou přítomnost. Když jsem tu já, na tebe si ani nevzpomene.“ Zahrál vážný výraz.

„Auch…“ usmála jsem se na něj.

„Omlouvám se, ale pro tvé ego tu není dost místa,“ pokračoval.

„Já vím, tvoje totiž zabralo většinu prostoru v Mystic Falls,“ odpálila jsem ho. Zatvářil se uraženě. Potom jsme si ťukli.

„Včera s tebou byla kupodivu celkem zábava,“ prohlásil po deseti minutách ticha.

„Občas mám takový prapodivný záchvat. Už se na to léčím,“ vysvětlila jsem mu mou situaci a jemu to asi připadalo vtipné.

„Smím vás doprovodit, slečno mlčenlivá mrcho?“ pokynul mi, když jsem se zvedala na odchod.

„Jistě pane nepoučitelný egoisto,“ odpověděla jsem a zvažovala úklon. Zakroutil hlavou, ale mou přezdívku nekomentoval. Aby nepokazil hru, nabídl mi rámě. Přijala jsem a namyšleně zvedla hlavu.

„Že ty ses teleportovala z jiné doby!“ obvinil mě.

„Jo, z doby, kdy si muži žen vážili. Zbláznil ses? Proč bych to dělala?“ zasmála jsem se. Cesta domů se pak nesla ve znamení rýpání.

„Můžu se na něco zeptat?“ spustil, když jsme byli u dveří.

„No, obvykle se říká něco jiného, když opouštíš ženu u dveří, ale povídej.“ Zatvářila jsem se pohoršeně. Tušila jsem, že nepřijde vítaný typ otázky.

„Proč pokaždé, když přijde vážnější řeč na cokoli méně jak dvě míle vzdáleného tvé osobě, změníš téma hovoru?“ Přesně jak jsem si myslela.

„Damone, musím uznat, že je s tebou docela zábava, když oba chceme, ale tím to končí. Jsou věci, do kterých prostě nestrkej nos,“ oznámila jsem mu. Vypadal zklamaně, ale nakonec se nadechl k odpovědi. Věděla jsem, co vytasí a nemínila jsem ho nechat to doříct.

„Nezjistíš to. A já nechci, aby ses o to vůbec pokoušel,“ vychrlila jsem se smrtelnou vážností v hlase. Nezbývalo než doufat, že to pochopí a nechá to být.

„Dobrá. Dobrou noc,“ oznámil mi nakonec rezignovaně.

„Dobrou,“ usmála jsem se na něj co nejpovzbudivěji a ještě chvíli sledovala, jak odcházel.

Přestože to byl velice dobrý den, lehla jsem si na postel ve stejné depresi jako dřív. Věděla jsem, že litovat předchozích dní je blbost. Byly fajn. Krom toho lítost byla na mém seznamu přísně zakázaných věcí. Znovu mi to však připomnělo, proč si od lidí držím odstup. Mají totiž otázky. Otázky, které já stále ještě nejsem schopná zodpovědět s klidnou tváří. Kdo ví, zda se to někdy změní. Nejhorší na tom všem teď je, že o to malinko, co jsem zrovna získala, nechci přijít. Že bych už nemusela zvládnout další, byť malinkou ztrátu. Vzala jsem do rukou rámeček s fotkou nás tří. Eric bláznivě vyplazoval jazyk a Damien mě líbal na tvář. Tolikrát jsem se v zrcadle snažila najít svůj úsměv z té fotky. A teď, když jsem byla o krůček blíž k jeho nalezení, nechtělo se mi vracet zpět na start…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 6. kapitola: