OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 16. kapitola

08.09.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 7× • zobrazeno 1861×

Bludy malé holčičky…

Hned, jak přibrzdil u našich dveří, vylítla jsem z auta a utíkala do svého pokoje. Kam jen jsem ty prášky dala?! Převrátila jsem pokoj naruby a nakonec je našla pod matrací. Zbrkle jsem jeden spolkla a krabičku rychle schovala do kapsy. Už odmala vím, že slyšet hlasy je špatné znamení. Že nejsem normální dítě s imaginárními kamarády, tenkrát zjistili jen náhodou a navíc za pět minut dvanáct. Od té doby mám po ruce prášky, kdyby snad náhodou. Začínala jsem panikařit. Vzpomínka na dva měsíce ve specializovaném oddělení v psychiatrické léčebně. Šokovala jsem tehdy asi všechny. Pětiletá holčička se schizofrenií.

„Fajn, všechno zařízeno,“ zářivě jsem se na něj usmála, kdy jsem práskla dveřma od auta. Jestli někdo, on se to nesměl dozvědět za žádnou cenu. Mlčel a rozjel se směrem ke škole, kde zastavil.

„Díky,“ podívala jsem se na něj a chystala se vystoupit. Stáhl mě však zpátky k sobě a políbil.

„Bez rozloučení se neutíká,“ pousmál se a já mu trochu s námahou úsměv opětovala. Potom jsem se nejistě vydala vstříc škole.

Procházela jsem chodbami školy a nevnímala okolí. V hlavě jsem měla jen jedno. Musím za psycholožkou. Ideálně ještě dnes, zítra už by mohlo být pozdě. Důsledně jsem se celý den vyhýbala zrcadlům a loutkám. Nerada bych, aby někdo zjistil, že jsem opravdový blázen. Sice jsem byla lhostejná vůči drtivé většině věcí, ale ne vůči téhle. Tohle by se mi totiž mohlo krutě vymstít.

„Faith, jedeme dneska nakupovat, jedeš s námi?“ zeptala se Caroline krátce poté, co na mě dost nevybíravě bafla zpoza skříňky. Očima jsem ji obviňovala z nekalých úmyslů, ale hádám, že mě chtěla jen rozptýlit.

„Nakupovat asi ne, ale svézt byste mě mohly,“ odpověděla jsem nakonec, když mi došlo, že sama se k vševědce nedostanu. Řídit auto znamená sledovat zrcátka a v nich se zjevují nevítaní přátelé. Caroline kývla.

Do auta jsem nasedla jako poslední. Holky mě vyhodily na smluveném místě s tím, že se k nim připojím, až si vyřídím, co potřebuju. Bylo to pět minut odsud, takže i pro mé líné nohy nebyl problém to dojít. Vešla jsem do čekárny a nervózně zaklepala. Vševědka se zdála být mou návštěvou mírně řečeno překvapena, ale přijala mě.

„Znáte moji diagnózu ze spisů,“ konstatovala jsem otázku a ona jen kývla.

„Mám problém,“ podívala jsem se na ni.

„Jak moc je to vážné?“ zeptala se klidně.

„Viděla jsem v zrcadle mrtvého kamaráda,“ odpověděla jsem.

„Byla jste poslední dobou pod větším stresem?“ vychrlila na mě a já jen kývla. Kdyby jen věděla.

„Brala jste prášky?“ pokračovala v otázkách.

„Až dnes ráno,“ přiznala jsem a sledovala, jak se mračí. Obě jsme věděly, že jsem je preventivně měla začít brát už dřív.

„Měla byste je začít brát pravidelně. Tak čtvrt roku. Jste teď určitě ve stresu, změnila jste prostředí. Čtvrt roku a pak je pomalu vysadit. Uvidíme, co se stane,“ přikázala mi, zatímco mi podávala recept na asi troje prášky.

Zbytek odpoledne jsem strávila s holčičí částí sekty, jejíž součástí jsem se nechtěně stala. Zdárně jsem se vyhýbala výlohám a kabinkovým zrcadlům. Jelikož můj styl oblečení je vyhraněn na jedinou značku a tři barvy, zůstala mi pozice kritika. A kritizovala jsem tak, že se divím, že mě neprohodily oknem. Jen mě poslaly do knihkupectví. A pak mě odtud nemohly dostat. Z obchoďáku jsme tak nakonec odjížděly všechny spokojené. Stihla jsem si dokonce i vyzvednout prášky v lékárně. Domů jsem ale nedojela. Holky mě odmítly tam vysadit a zastavily až u Salvatorů. Byly jsme tam první, po mužském pokolení ani stopa a tak jsem zalezla k Damonovi do pokoje a otevřela si knihu o Japonské historii. Všechno mé soustředění na chvíli patřilo jen znakům v knize a já tak zahnala všechno na pozadí. Proto jsem tak milovala knížky. Dalo se u nich zapomínat.

„Jak se v těch klikyhácích vyznáš?“ ozvalo se od dveří. Damon dorazil a já to v první chvíli ani nepostřehla.

„Roky dřiny,“ odpověděla jsem, aniž bych se nechala vyrušit. Dál se na nic neptal a já se neptala jeho. Něco mi říkalo, že opravdu nechci vědět, čím si dnes krátil dlouhou chvíli. Nakonec mě ale stejně od knihy odtrhl.

„Čtenářský kroužek ukončen. Jedeme k tobě domů a pak do Grillu, Caroline pořádá párty,“ rozkázal vesele.

„Nikam nejdu,“ zaskuhrala jsem.

„Ale no ták, přece mě tam nenecháš jít samotného, ještě tam po mě někdo skočí a ty nebudeš mít kde spát,“ pohrozil mi.

„U Marcuse v posteli pro mě ještě pár let místo zůstane,“ odpálila jsem ho stále ještě ve snaze číst. Periferně jsem zahlídla, jak si s povzdechem složil ruce na prsou.

„Přestaň být protivná a poď! To je rozkaz!“ Tahal mě za nohy z postele.

„Co za to?“ Šibalsky jsem se usmála.

„Co chceš?“ mrknul na mě. No, to na co myslel on, mě taky asi na pět vteřin napadlo, pak však blahodárný vliv knihy zmizel.

„Ty tam fakt chceš jít se mnou!“ obvinila jsem ho.

„Ne, to se ti jen zdá! Neměla by sis tolik věřit, víš?“ přišel ke mně a odhrnul mi pramínek vlasů z obličeje.

„Tak popros.“ Vyplázla jsem jazyk. Zatvářil se kysele. Jestli Damonovi něco dělalo problém, byly to hezký slova. Kdykoliv to šlo, obešel je sarkasmem. V tom jsme si byli podobní.

Po půlhodině jsem nakonec povolila i bez prosby. Za trest jsem ze sebe dělala fiflenu a hodinu ho nechala čekat v autě, než se upravím. Jestli můžou mrtví zrudnout vzteky, tak jeho to určitě potkalo. Na mámě bylo zase vidět, že je šťastná, že někoho mám. Kdyby věděla, co je Damon zač, asi by tak veselá nebyla. Damon však pravděpodobně použil tu ovlivňovací věc a vsugeroval jí i Marcusovi, že Jim tu vlastně nikdy nebyl a oni tak nemají šanci chytit sebemenší podezření. Už mě napadlo ho poprosit, aby to samé udělal i mně. Abych zapomněla na Jimovu návštěvu, na celou tu upíří věc. Jenže to by nebylo rozumný. Stejně bych to časem zjistila a Damona nenáviděla ještě víc než teď. A o to víc bych si vyčítala, že k němu začínám cítit i něco úplně opačného.

„Hurá! Vážně jsem si začínal myslet, že zestárnu,“ odsekl otráveně a já se jen škodolibě zazubila. Jeli jsme jen chvilku, než jsme sborově vystoupili před barem a já se pokusila vylézt na chodník, aniž bych se rozsekala na těch deseticentimetrových klínech mých bot. Damon mi galantně otevřel dveře. Nakráčela jsem do baru a velice rychle znejistěla. Moc pohledů spočinulo na mé postavě. Tohle byl extrém. Největší šok však teprve přišel. Jen tak, bez varování jsem ucítila Damonovy prsty, jak se proplétají s těmi mými.

„Co to vyvádíš?!“ sebrala jsem veškeré racionální myšlení a tu větu jen zašeptala, místo abych vykřikla.

„Kdybys slyšela, co si o tobě každej chlap v týhle místnosti povídal, udělala bys to samý,“ procedil mezi zuby.

„Ty žárlíš!“ obvinila jsem ho, ale nakonec jsem to byla já, kdo ho vysvobodil z odpovědi dřív, než se k ní vůbec stihl nadechnout.

„Ty je můžeš slyšet?!“ dodala jsem totiž hned vzápětí trochu vyděšeně. Takže všechny ty spory za zavřenými dveřmi byly v podstatě veřejné? Tedy slyšeli je jen Stefan a Caroline, to ale znamená, že všichni. Damon se jen ušklíbl. Povzdechla jsem si a nechala se táhnout ke stolu za kulečníkem, kde seděl zbytek sekty.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 16. kapitola: