OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 12. kapitola

04.09.2011 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1698×

Jistě! Všechno najednou!

Okamžitě jsem vystřelila ve snaze ho odtlačit, ale „nečekaně“ byl asi tak stokrát rychlejší a i silnější. Přitisknul se blíž a pravou rukou se zapřel tak, aby mojí levé úplně zabránil v pohybu. Pravou ruku jsem sice zvedla, ale podařilo se mi akorát vší svou silou stisknout jeho zápěstí, kterým si držel můj obličej u toho svého. Nebylo kam utéct a já se přistihla, jak vynakládám veškerou psychickou sílu, abych si zachovala racionální myšlení. A ta ubývala zatraceně rychle. To bude průšvih! Tak moc jsem se snažila mu nepodlehnout, nakonec jsem se však přistihla, jak tu vášnivou hru rtů hraju s ním. Musí se mu nechat, že byl dobrý, zatraceně dobrý! A já vážně pitomá!

Najednou se odtrhl a znovu vykoukl zpoza rohu. Věděl, že dosáhl svého. Byla jsem v takovém šoku, že ze sebe pravděpodobně nedostanu slovo dalších deset minut. Zkontroloval situaci, pak se ode mě odlepil a vrátil se zpátky do baru. Já jsem pravděpodobně zkameněla na místě.

„Jdeš?“ vykoukl po dvou minutách, když jsem tam pořád stála. Trhla jsem s sebou a zmateně ho následovala. Zastavil se u sekty se šerifkou a přisedl si k jejich stolu. Když si všiml, že bez rozkazu pravděpodobně neudělám vůbec nic, stáhl mě na židli vedle sebe. Dělal, jakoby se před chvílí nic nestalo!

„Byli tu na rozkaz starostky. Pověřila je tím pro mou údajnou neschopnost. Tady jsem je vyhnat mohla, protože veřejnost má zůstat v nevědomosti, ale příště už vás krýt nemůžu, budou čekat jinde,“ vysvětlovala jim šerifka a já si dávala dohromady, co to vlastně říká. Jede v tom snad s nimi?! Damon měl pravdu, když tenkrát Jimovi oznamoval, že tohle je jejich město. Podmanili si dokonce i osobu, co je měla zlikvidovat. Zajímalo by mě jak.

„Počkat, co tu dělá ona?“ ukázala na mě Caroline.

„Jim ji využil jako záminku pro příjezd,“ vysvětlil Damon.

„A ty ses s ním musel prát u mě doma,“ odsekla jsem, abych vysvětlila, proč to o nich vím. Vypadlo to ze mě spontánně, ani nevím proč. Šerifka se zamračila.

„Damone, jsme sice přátelé, ale pamatuj, že potřetí už nezaváhám, jestli uděláš nějakou kravinu. Chráním především vlastní dceru,“ oznámila mu přísně.

„Mami, nech toho!“ okřikla ji Caroline. Asi už jsem pochopila souvislosti. Damon se jen povýšenecky usmál. Byl si opravdu jistý svou silou a schopnostmi, které jsem, hádám, stále ještě všechny neznala.

„Je na čase zmizet,“ ozval se pan Saltzman, učitel dějepisu, po chvíli napjatého ticha. Všichni kývli a začali se zvedat. Šla jsem s davem a udělala to samé. Byla jsem zmatená, hodně zmatená. Těch informací a událostí bylo moc. Vlastně jsem ani pořádně nedostala šanci zvolit si stranu, i když podvědomě jsem věděla, že k Jimovi mě to netáhne. Nechápala jsem, jaktože mi věří. Damon i všichni ostatní. Zdálo se, že je příliš nepřekvapilo, že tam s nimi jsem. Říkal o mně Damon něco? Myslí si snad, že mě má omotanou okolo prstu? Ani jednou ho nenapadlo, že bych mluvila a prozradila je. Teď bych klidně mohla utíkat za starostkou a všechny je naprášit. Místo toho jsem s nimi vykráčela z baru a nevěděla, co dělat. Mám se rozloučit a jít domů? A jak se mám po tom, co se stalo, vlastně rozloučit? Vědí ještě vůbec, že tu jsem? Snad naštěstí mě Damon z mé rozpačitosti vysvobodil. Chytl mě pevně za zápěstí a táhnul s nimi. To, že jsem sykla bolestí, jelikož mi teď došlo, jak strašně mě bolí nohy, naprosto ignoroval. Vážně toho na mě bylo moc. Jediné, co jsem v tuhle chvíli vážně chtěla, byla postel. Damon mě pustil až ve velkém obýváku jejich penzionu. Stáhl mě na pohovku vedle sebe.

„Povídej, co víš o Jimovi?“ začal Damon. Sice mluvil klidným hlasem, ale plným té autority, která mi nedovolovala odmítnout. Teď už jsem si zvolit stranu musela a to pěkně rychle. Na jedné straně byl Jim, kluk, který mi byl jeden čas vším i tajnou láskou. Na té druhé podivínská parta lidí, které jsem skoro neznala a z nichž tři mě mohli ve vteřině zabít. Jenže mezi nimi byl Damon. Věděla jsem o něm tak málo, ale on o mě věděl pomalu víc než vlastní máma. A ty nejhezčí chvíle posledních dob patřily jemu. Pak se mi vybavily jeho krví podlité oči. A ten polibek. Sklopila jsem provinile hlavu.

„Známe se už odmalička, vyrůstali jsme spolu, naši rodiče byli dobří přátelé. Měl starší sestru Julii. Bylo jí sedmnáct, když umřela. Nám bylo tenkrát asi osm. Jim to nikdy nepřijal. Jeho rodiče byli workoholici, Julie se o něj starala prakticky celý jeho život. A navíc, jak mi nedávno přiznal, viděl i její smrt. Uzavřeli to tenkrát jako neobjasněné, nám namluvili, že to bylo zvíře. Asi doufali, že to Jimovi pomůže se se vším srovnat. On se ale všech stranil a bál. Když jsem se v patnácti stěhovala s mámou do Denveru, strašně jsme se pohádali a mluvili spolu až před týdnem. To mi řekl, co tenkrát viděl, že se stalo její sestře. Nezabilo ji zvíře,“ dopověděla jsem všechno, co jsem věděla. Damon na mě zíral s otevřenou pusou.

„Co je?“ zeptala jsem se pohoršeně.

„Nevěděl jsem, že umíš říct tolik slov najednou,“ odrovnal mě. Protočila jsem oči, ale v podvědomí mu děkovala, že odlehčil situaci, potřebovala jsem to jako sůl.

„Damone, musíte se ho zbavit,“ prohlásila nakonec šerifka po asi dvouhodinovém polemizování o tom, co budeme dělat. Počkat budeme?! Budou, jsem myslela. Damon kývl. Zhrozeně jsem se podívala nejdřív na šerifku, na něj a pak na všechny ostatní. Nikdo z nich nehnul brvou, byli smrtelně vážní. Vždyť se proboha baví o vraždě! Znovu jsem se podívala na Damona, nevím proč, útěchu jsem u něj hledala marně.

„Tak já snad asi půjdu domů,“ pípla jsem a zvedala se z pohovky. Nechtěla jsem tu být. Nemohla jsem. Nejraději bych se přestěhovala zpátky do Denveru a už nikdy je neviděla. Tohle bylo moc i na mou zvrácenou mysl.

„Kam chceš jít?!“ obořil se na mě Damon, až jsem se lekla. Jsem vážně pitomá. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že mě někam pustí. Kdyby mi věřili až tolik, byli by opravdu idioti. Se strachem v očích jsem se podívala do těch Damonových. Už stál naproti mně a pevně mi tiskl ruku.

„Půjdeme se projít,“ oznámil mi a povzbudivě na mě mrknul.

„Damone, to není dobrý nápad,“ ozvala se Elena.

„Nemám v plánu brát ji do lesa, půjdeme po ulici, dnes je tam rušno, po varování od Liz si na mě mezi lidmi netroufou,“ uklidňoval ji. Potom mě táhl ven…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 12. kapitola: