OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ztraceni v samotě - 11. kapitola

03.09.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1764×

Nechci jedno nebo druhé, chci obojí…

„No tak Faith, studuješ paranormální jevy, kdo jiný by to měl pochopit?“ snažil se najít argumenty, abych si neukroutila hlavu.

„Studuji duchy a spiritismus, věci, které existují a stejně jsem je nikdy neviděla.“ Dala jsem důraz na poslední slovo.

„Tak jak vysvětlíš, cos viděla?“ zeptal se trochu podpásovkou.

„Jak jsi ho poznal?“ odpověděla jsem otázkou.

„Roky tréninku,“ vysvětlil.

„Jdu spát,“ oznámila jsem stručně a belhala se do pokoje.

„Faith!“ zavolal zoufale.

„Nech mě!“ odsekla jsem mu a práskla dveřmi. Stále jsem nebyla schopna ten fakt přijmout, vůbec na něj pomyslet. Asi to byl nějaký obranný mechanismus či co. Zamkla jsem se a chtěla být sama.

Najednou mě něco rychle přimáčklo ke zdi. Zděšeně jsem pohlédla Damonovi do tváře. Chtěla jsem vykřiknout.

„Pššš.“ Dal mi ukazováček ke rtům. Se slzou strachu na krajíčku jsem poslušně kývla.

„Vezmu tě k nám a všechno ti vysvětlím, ok?“ kývla jsem podruhé a mrknutím oka seděla na cizí posteli v cizím pokoji. Podle interiéru mi došlo, že je to penzion Salvatorů.

„Teď se uklidni a já nám skočím pro něco k pití,“ oznámil mi a zmizel v útrobách domu. Byla jsem v šoku, právě mě pravděpodobně dost nebezpečné bůh ví, co uneslo z vlastního pokoje s mým souhlasem. Cítila jsem strach a zradu. Ale popravdě jsem přesně nevěděla, co cítím, co bych měla cítit. Damon se vrátil jako na zavolání se skleničkou whisky.

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se vyčítavě po prvním loku odvahy.

„Není to zrovna věc, kterou oznamuješ při prvním ahoj,“ odpověděl mi a já mu musela dát za pravdu.

„Proto ses choval po mém příjezdu tak divně,“ konstatovala jsem do země. Kývnul.

„Damone, už jsi to vyřešil?“ vtrhla do pokoje Elena.

„Ou promiňte,“ omluvila se, když mě uviděla a odešla.

„Ona je taky?“ zeptala jsem se.

„Ne, jsme tu jen tři. Já, bratr a Caroline,“oznámil mi a já přemýšlela, která je Caroline.

„Ta blonďatá,“ napověděl mi, když zaregistroval mé tápání.

„A zbytek sekty o tom ví?“ zeptala jsem se znovu. Chvilku přemýšlel nad mým výrazem a pak s úsměvem kývnul. Asi jsem začínala chápat jejich chování.

Seděl vedle mě a tiše jsme se opíjeli. Nebylo co říct. Měl pravdu, to, co jsem se právě dozvěděla, mi nemohl říct jen tak mezi dveřmi. Měla jsem z něj nepopsatelný strach, ale neodvážila se ho ani v nejmenším ventilovat ven. A pak jsem si vzpomněla na rozhovor s Jimem.

„Ptal se, jestli mě ovlivňuješ,“ prohlásila jsem do ticha a on se jen ušklíbl.

„Nemám důvod, s tebou je dost srandy i bez toho,“ zakřenil se. Zdál se najednou tak cizí. Jako bych poslední týdny strávila úplně s někým jiným.

„Co to vůbec je to ovlivnění?“ vypadlo ze mě po dalších pěti minutách.

„Můžu tě přesvědčit, o čemkoliv se mi zachce, přinutit tě zapomenout, ovládat tě,“ vysvětlil jakoby nic se šibalským úsměvem.

„Jak ti mám věřit, žes to neudělal?“ Neptej se když nechceš znát odpověď holka, neptej se…

„Protože kdybych to udělal, jsi teď jen moje loutka na hraní. Ani bys nevěděla o reálným světě,“ smrtelně vážně mi pověděl, když vzal mou tvář do dlaní.

„Je na čase jít domů.“ Pustil můj obličej a podíval se jinam. Než jsem se nadála, ležela jsem ve své posteli.

„Můžu ti věřit?“ zeptala jsem se ho, než opustil moji ložnici.

„Ne Faith, to opravdu nemůžeš,“ odpověděl na rovinu, než se rozplynul ve větru.

Zachumlala jsem do peřin a civěla do zdi. Přála jsem si vrátit čas o den zpět a zabránit Jimovi, aby přijel. To on za to mohl. Kdyby nepřijel, žila bych v blažené nevědomosti. Jedna část mě na něj byla neskutečně naštvaná a nechtěla s ním po nějakou dobu mluvit. Takhle jsem si naše shledání nepředstavovala.

„Faith! Otevři!“ bušil mi do dveří a já, nevím proč, stále mlčela pod peřinou.

„Faith, otevři nebo ty dveře nebo je vyrazim!“ vyhrožoval mi za dveřmi, a když jsem nereagovala, svou výhružku splnil. Tím mě však vytočil ještě víc.

„Děláš si legraci?!“ zapištěla jsem vytočeně.

„Proč mi sakra neodpovídáš?! Měl jsem strach, že…“ zaútočil na mě.

„Že co? Že mě znásilnil a zabil?“ odsekla jsem. Koukal na mě jako bych se zbláznila, ale oba jsme věděli, že mám pravdu.

„Ne, kdyby chtěl, udělal to dávno před tvým příchodem,“ prskla jsem nakonec.

„Zastáváš se ho?!“ obořil se na mě.

„Hádám, že už to tak bude,“ oznámila jsem mu, ačkoli jsem si to sama nemyslela a zachumlala se do peřin. Nevěřícně zakroutil hlavou a odešel. Oddechla jsem si, i když mi bylo do breku.

Celý další týden jsme okolo sebe chodili po špičkách. A jelikož chůze pro mě stále ještě byla celkem náročná, s Damonem jsem se neviděla vůbec. Věděla jsem, že by nemělo, ale hrozně mě to štvalo. Pomalu jsem zjišťovala, že ho ve svém životě prostě potřebuju. A bylo mi úplně jedno, co byl zač.

„Faith, můžu dál?“ zeptal se Jim v už opravených dveřích. Pokrčila jsem rameny.

„Vím, že jsi naštvaná, ale chtěl bych, abys tohle nosila.“ Podal mi náramek.

„Proč?“ zeptala jsem se nepříjemně.

„Prostě ti chci něco dát, to je všechno,“ pokusil se mi namluvit, ale mám pocit, že poznal, že mu to nežeru.

„Tak fajn, je v tom sporýš, bylina, co mu zabrání ti do hlavy cokoliv narvat,“ přiznal barvu. Koukala jsem na něj nedůvěřivě.

„Faith, moc tě prosím, budeš tak mít vždycky svoji volbu,“ žadonil, až jsem povolila a náramek si nandala.

„Díky,“ zašeptal s úlevou. Kývla jsem a chystala se do baru. Už jsem to vážně potřebovala a hlavně jsem potřebovala vidět jeho. Nebylo to rozumné, ale já nikdy nebyla z lidí, co dělají rozumné věci. A asi nikdy nebudu.

Co nejhrději jsem nakráčela do baru a sedla si na barovou stoličku vedle něj. Nikdy jsem nebyla na to chození po špičkách. Křivě se na mě usmál a objednal mi pití.

„Někomu se po mně stýskalo,“ zvedl se smíchem frňák.

„Seznam mě, ať ho můžu profackovat,“ vrátila jsem mu zpět jako za starých časů.

„Ale no tak, tak hrozný zas nejsem,“ zkusil podmanivý pohled neviňátka a vyšla z toho celkem komická grimasa.

„Jsi! Za poslední týden ses ani jednou nestavil,“ nafoukla jsem tváře.

„Napadlo mě to, ale nechtěl jsem, abys prokoukla naši vzájemnou lásku s Jimem,“ vysvětlil významně.

„To sis měl rozmyslet dřív, než jsem vás načapala ve společném objetí,“ zašklebila jsem se a on při té myšlence taky. Pak se ale zasekl.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, když se dost varovně podíval na zbytek sekty, který se jak na povel rozešel do pryč.

„Poď!“ chytl mě za ruku a odtáhl zadním vchodem. Přimáčkl mě ke zdi a naznačil, abych byla ticho. Potom jsme oba vykoukli dovnitř. Stál tam Jim s dalšími třemi neznámými lidmi. Všimla jsem si, že mají v rukávech schované dřevěné kolíky. Podívala jsem se na Damona s otázkou v očích a podle jeho pohledu pochopila, že můj odhad byl správný. Dřevěný kolík na něj platí.

„Já ho zabiju!“ zasyčela jsem naštvaně.

„Myslím, že tě předběhnu,“ prohlásil smrtelně vážně, až ve mně hrklo. On to opravdu myslel vážně.

„Damone, počkej, nemůžeš ho zabít!“ začala jsem hysterčit, což asi nebylo to nejmoudřejší v náruči rozzuřeného upíra.

„Mlč!“ přikázal mi dost ostře.

„Ale…“ chtěla jsem namítat, umlčel mě však prudký a nečekaný náraz jeho rtů na ty mé…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ztraceni v samotě - 11. kapitola: