Zlom okamžiků 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola je tady. Fabbri zaveze Petru do nemocnice, ale chová se k ní odtažitě, co mu zachránila jeho život. Nakonec uzná za vhodné, že se na něj bude muset vykašlat. Planují s Wicki, kam další den zajdou...:)

26.08.2014 (14:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 829×

Pohled Petry:

Došla jsem k jeho stříbrnému volvu. Spíš jsem tam dokulhala. Ne že by mě podepřel. Zachránila jsem mu život a on se choval jako nevychovanec. Povzdechla jsem si. Nasedli jsme do auta a dojeli do nemocnice. Celou dobu skoro nepromluvil. Vlastně se jen zeptal, jestli mě ta noha stále bolí. V nemocnici jsem ani pomalu nemohla jít do schodů, alespoň že tam mi pomohl. Všechno bylo zvláštní. Přemýšlela jsem, kolik věci jeho záchranou jsem musela změnit. Jakmile jsme byli zas na patře, okamžitě mě pustil. Ušklíbla jsem se. Zaklepal na jednu ordinaci a otevřela nám jedna přísně vyhlížející sestřička, která mě zatáhla dovnitř. Nejdřív jsem musela na rentgen a pak jsem si vyslechla od doktora, že ten kotník mám vyvrknutý. Doktor mi dal obvaz a já zaskučela. Komisař Fabbri byl jinak v čekárně, jak jinak. Když jsem vyšla, podívala jsem se na něj.

Chtěla jsem něco říct, ale rozmyslela jsem si to.

Zeptal se mě, jak jsem na tom, řekla jsem, že mám vyvrknutý kotník. Jeho následující výraz byl trochu provinilý.

„Omlouvám se, tohle jsem nechtěl,“ řekl Fabbri náhle.

Pochopila jsem, že je mu to líto, a usmála se. On mi opět nabídl pomoc ze schodů.

„To nevadí...“ Zmlkla jsem.

Když jsme přišli k autu, dokonce mi už i otevřel dveře. Po cestě zpátky na stanici se mě začal ptát, kde se v Římě bereme, odkud znám Moriniho apod. Vysvětlila jsem mu celý příběh a důvod cesty.

„Je vlastně dobře, že jste tu, Morini by musel ze služby a já bych pravděpodobně nežil.“ Taková milá slova jsem od něj ještě neslyšela.

Při jeho slovech mi stekla zbloudilá slza. Kdybychom tu nebyly – on by umřel v té blbé dodávce! Musela jsem se honem podívat jinam, aby si té slzy nevšiml. Bylo mi zas divně. Zamračil se a já uhnula pohledem. Došli jsme k autu a pak se stalo něco, co bych nečekala. Opatrně mě k sobě otočil. Nevěděla jsem, jak reagovat.

„O co se snažíte?“ Chtěla jsem si zachovat klidný tón, ale hlas mě zradil.

„Já, já, jen jsem vám- ti chtěl poděkovat. Nechtěl jsem udělat nic špatného." Náhle ode mě popošel dál.

V duchu jsem tušila, že tohle se nevyvedlo tentokrát z mé strany. Když jsme jeli na stanici, chvílemi bylo vidět, že chce něco říct, ale vždycky na prázdno polkl. Bylo mi ho na jednu stranu líto. Když jsme přišli do kanceláře, Wicki a Rex už spali. Morini je opatrně probudil a komisař Fabbri vůbec nepromluvil. Jakmile se Rex probral, komisař se hned rozloučil s nejistým pohledem na mě.

Rex se zastavil a díval se na mě. Přišel ke mně a já jsem si k němu přiklekla. Pohladila jsem si ho. Začal do mě strkat čumákem, abych se usmála. Na Fabbriho jsem se už nepodívala. Zvedla jsem se od Rexe a beze slov jsem vyšla s kanceláře.

„Dobrou noc všem,“ odsekla jsem. „Wicki, jdeš?“

„Doktore, co se stalo?“ ptal se Morini s pohledem upřeným na mě.

Fabbri se okamžitě podíval na mě a naštvaně prohlásil: „Nemusí tě přece všechno zajímat, ne?“

Morini nechápal a podíval se na Wicki, která taky nepochopila, oč tu jde.

„Tak jdeš?“ zeptala jsem se jí znovu.

„Jo, jo, už jdu,” odpověděla rychle.

Fabbri se ani nerozloučil a šel s Rexem pryč.

„On a jeho náladovost,“ zasmál se Morini. „Vezmu vás domů, byl to dlouhý den.“

„Dík,“ usmála jsem se.

Nastoupili jsme do auta a on zavezl k nám domů. Cesta trvala jen chvíli. Pak jsem nějak vyšla po schodech a neměla jsem se ke slovu. Doma jsem si unaveně lehla do postele a nechala slzy, ať mi volně tečou po tvářích.

„Co se stalo?“ zeptala se mě Wicki, když viděla, že nejsem ve své kůži.

„Řeknu ti, že ten Fabbri je divný. Něco se mi na něm zdálo sympatického, ale pak mi zas přijde, že je odtažitý a...“ nedokončila jsem.

„Morini tvrdí, že takový je vždycky. Když někoho zná chvíli, vždycky se prý chová jako naprostý vůl. Však on se zlepší,“ vysvětlovala mi kamarádka.

„To doufám, myslela jsem si, že bychom mohli být přátelé,” řekla jsem znenadání.

„Zítra je taky den, bude ještě času. Jsme tu moc krátce na to, abychom ho soudily,” zadívala se na mě.

„Máš pravdu, ale stejně...“ odmlčela jsem se. „Vždyť na tom nesejde.“

„Kam zítra zajdeme?“ zeptala se mě Wicki.

„To nevím,“ odpověděla jsem.

Dál jsme se o tom nebavily a já po chvíli zaklapla notebook. Odložila jsem si brýle na noční stolek a po chvíli jsem se usnula. Zítra mě čekal další den.

« Předchozí díl

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction