Zlom okamžiků 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přináším vám se svojí kamarádkou Barčou kapitolovou povídku na téma Komisař Rex! :) Petra s Victorií jsou dlouholeté kamarádky, které jsou již dávno dospělé. Přijíždějí do Říma, aby se Wicki pomohla starat o svou matku, zatímco její bratr Morini pracuje. Obě jsou na místě, které pro ně něco znamená. Jednou se jdou projít a Petra běží za stříbrným autem. Obě narážejí na komisaře Fabbriho z toho "seriálu". Vše se jim zdá neuvěřitelné a nemohou uvěřit, že mají takové štěstí. Zachrání Fabbrimu život a tím se změní sled událostí... První kapitola je psaná z pohledu Petry a Wicki... Když jsme tuhle povídku začínaly psát, bohužel jen tahle kapitola není oddělená.
obyčejný text - pohled Petry
text zvýrazněný kurzívou - pohled Victorie (Wicki)
Příjemnou zábavu vám přeje PetraCullen! :)

14.07.2014 (20:00) • PetraCullen • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 862×

Seděla jsem na posteli a přemýšlela. Dívala jsem se na svůj oblíbený seriál a rozčilovala jsem se. Notebook jsem naštvaně zaklapla a podívala se na svoji kamarádku Wicki. Zvedla jsem se z postele a doslova jsem ji musela vystrkat ze dveří. Venku bylo nádherně a slunečno. Ulice Říma byly docela hlučné a všude byl život. Podívala jsem se na Wicki a šly jsme tam, kam nás nohy vedly. Musely jsme někde zajít na okraj Říma. Zarazila jsem se.

„Poznáváš to tady?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, měly bychom se tady pořádně rozhlédnout po městě, třeba něco poznáme.“ Vyběhly jsme na kopuli té nejbližší kaple a rozhlédly se po nádherném novém domově.

„No jo, támhle je přece kopule Andělského hradu.“ Náhle jsme s Péťou tak rychle přidaly do kroku...

Během několika minut jsme proběhly několika ulicemi hustého provozu. Vyšly jsme na hrad a spatřily jsme krásu města zblízka.

„Tady někde byli Rex a Davide?!“ zeptala se mě Péťa.

„Jo, to je to místo, kde se poprvé spřátelili,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Pojď,“ hnala jsem Wicki.

Daly jsme se do běhu a závodily jsme až do centra města. Cesta se začala zvedat do mírného kopce a po chvíli nás předjelo stříbrné volvo. Ztuhla jsem a rozeběhla jsem se za ním. Musela jsem vypadat jak pitomec, který se pomátl. To stříbrné volvo mi přišlo odněkud hrozně povědomé. Nevím, co mě to popadlo, ale běžet za tím autem mi přišlo v tu chvíli jako správné rozhodnutí.

„Kam běžíš, zbláznila ses?!“ křičela jsem na Péťu.

Ale bohužel mě neslyšela, byla už moc daleko. Rozběhla jsem se za ní, ale po chvíli mi skoro zmizela z dohledu. Doběhla jsem do čtvrti mezi rodinné domky a marně váhala, kudy se vydám a kudy se asi ona vydala. Přemýšlela jsem, kde tak asi jelo to auto.

Stříbrné volvo po chvíli zastavilo u domu na kraji lesa a já celá udýchaná zastavila. Otočila jsem se a Wicki nikde nebyla. Lapala jsem po dechu a prudce se mi zamotala hlava. Na běh jsem nebyla zvyklá. Z auta vystoupil nějaký blonďák, ale neviděla jsem mu do obličeje. Vedle něj se po chvíli objevil pes. Byl to rezavý německý ovčák, který měl černě zbarvená záda. Zarazila jsem se a musela jsem uznat, že mi z toho vedra slušně přeskočilo.

,Tady je,´ pomyslela jsem si, když jsem viděla Péťu u jednoho z domů na konci ulice.

Nechápala jsem, proč běžela za tím autem, dokud jsem z dálky neuviděla psa a vysokou postavu muže.

„Není to ten kolega z práce, jak jsme ho potkaly?!“ řekla jsem si nahlas.

Jsme tu cizí a samy a ona běží jen tak za autem. Neváhala jsem a okamžitě jsem zrychlila krok, abych ji co nejrychleji dohnala. Prošla jsem ulicí až na konec, a když mi záře letního slunce umožnila se lépe podívat, viděla jsem postavu muže, jak mluví s ženou. Vedle sebe ta žena měla dalšího psa a malou holčičku, a za nimi svou kamarádku, která sotva stála na nohou.

Zarazila jsem se a otočila se na Wicki. Udělalo se mi znovu špatně. Musela jsem poodejít dál. A pak jsem ztuhla na místě jako přikovaná. Pár metru za mnou stála modrá menší dodávka. A pak se to stalo. Před očima se mi objevila scéna z toho seriálu. Věděla jsem, jak to skončí. Ten vysoký muž se na mě zaraženě otočil a chvíli si mě měřil pohledy. Věděla jsem, že mi z toho děsného vedra muselo přeskočit.

„Co tady děláte?“ promluvil na mě ten blonďák.

Ztuhla jsem. Tuhle reakci jsem od něj nečekala.

„Nic,“ vykrucovala jsem se.

Podezíravě se na mě díval.

„Tak tady jsi. Hledala jsem tě. Proč jsi běžela?“ ptala jsem se Péti.

Až teď mi došlo, že ten muž, který stojí naproti a kouká na nás, je ten Fabbri.

„Ahoj, co tu děláte?“ zeptal se mě ten policejní komisař.

„Nevím, to Péťa mě sem přivedla. Byly jsme se projít a ona najednou běžela sem a ...“ zadrhly se mi slova.

Vysoký policista se pousmál a vykročil směrem ke svému autu. Péťa znejistěla. Nevím proč, ale taky jsem z toho neměla dobrý pocit.

Došlo mi, kdo to byl, ačkoliv jsem se musela z toho vedra zbláznit. Právě se na mě díval Lorenzo Fabbri. Jeho úsměv byl tak nádherný. Něco se mi otřelo o nohy. Podívala jsem se a byl to Rex. Byl nádherný.

„Ahoj,“ přiklekla jsem si k němu a pohladila jsem si ho.

Wicki se na mě nedůvěřivě koukla. Lorenzo se usmál.

„Jmenuju se Lorenzo Fabbri a tohle je Rex,“ představil nám i Rexe.

„Já jsem Petra Vašutová a tohle je Victoria Morini,“ představila jsem mu nás a podala jsem mu ruku.

„Omluvte mě, holky,“ řekl a zavolal na tu paní. „Přeparkuju vám to auto!“

S úsměvem se vydal k té modré dodávce. Dostala jsem blbý pocit a udělalo se mi zle a znovu se mi zatočila hlava.

„Néé!“ zakřičela jsem a Wicki se ke mně vrhla.

„Co se děje?“ Sotva Fabbri nastartoval, všiml si, že se něco děje a vyřítil se z dodávky.

Přiběhl k Pétě, která už padala k zemi. „ V pořádku?“

„Myslím, že ano, snad...“ V poslední chvíli ještě podepřel Péťu, když tu náhle Rex začal štěkat.

Přiběhl ke svému pánovi a tahal ho za nohavici. Fabbri se otočil a uviděl, jak modrá dodávka v ten moment vybouchla. Okamžitě zareagoval a všichni jsme běželi co nejdál. Péťa klopýtla a trochu zaječela, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Dívala jsem se na to, co se stalo, a úlevou jsem se rozbrečela. Když jsem pomyslela na to, že v té dodávce měl sedět on, tekly mi další slzy. Na to, že jsem si při útěku zvrtla kotník, jsem ani nepomyslela. Komisař Fabbri mě zkoumal zvědavými pohledy.

„Petro, jsi v pořádku?“ ptal se mě.

Zavrtěla jsem hlavou. Oddechla jsem si. Celá jsem se klepala a byla jsem vylekaná z toho, co se mohlo stát. Díky tomu, že se mi udělalo špatně a zaječela jsem - on žil. Seděla jsem na zemi a nechala jsem slzy, ať mi volně stékají. Wicki vedle mě taky potlačovala slzy. Podívaly jsme se na sebe a nemusely jsme nic říkat. Komisař Fabbri mi položil ruku na rameno. Věděla jsem, že jsem musela pravděpodobně změnit hodně věcí.

Když jsme se všichni trochu zklidnili, vzal nás komisař Fabbri na policejní stanici. Morini tomu nemohl uvěřit.

„Jste v pořádku?“ ptal se mě bratr.

„Ano, ale bylo to o fous, nebýt Péti, tak je tady komisař Fabbri nejspíš mrtev,“ odpověděla jsem.

Na Pétě byla vidět velká únava z celého dne, nejspíš jsme si obě myslely, že je tohle město víc klidné.

Kotník mě začal víc bolet - do teď jsem na něj nepomyslela. Bolestně jsem zasyčela a vysloužila si komisařův další starostlivý pohled.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se Péti.

„Ta noha bolí víc než předtím. Au. Ten běh mi asi neprospěl,“ odpověděla mi nejistě.

„Měli bychom tě vzít do nemocnice, kdoví jestli to není naražené nebo zlomené,” odvětil Fabbri . „Doktore, tak tam s ní dojeďte, my Rexe pohlídáme," přidal se Morini.

Peťa s Lorenzem jeli do nemocnice a my s bratrem a samozřejmě s Rexem po boku jsme se šli projít po nočním Římě, což je to nejkrásnější, co může jen být...

Následující díl »

Autor: PetraCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction