Zlá víra - prolog & první kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka z prostředí Harryho Pottera.
Příběh je o mladé Geminy, která je čitokrevnou čarodějkou jednoho mocného a bohatého rodu. Pro Pána zla může být buď přínos, nebo naopak konečná prohra.
Co si s tím Geminy počne, a jak naloží se svým "přechodným" pobytem v Bradavicích? ;)

15.04.2011 (15:00) • happines • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1472×

Prolog

„Přemýšlel jsem…“

„Můj pane…“

„Naštval si mne, Luciusi. A ty víš, jak svůj vztek vybíjím, že?“ zasmál se chladně a v očích mu rudě zablesklo, když pomalu zvednul hůlku a jemně ji prsty polaskal.

„Omlouvám se, pane…“

„Mlč. Víš, rozhodl jsem se, že ti dám šanci. Přivedeš mi ji a nechám tě žít. Tebe, tvého syna, manželku… i ji. Jen mi ji přiveď, rozuměls?“

„Ale pane…“

„Rozuměls?!“

„Ano, pane…“ Lucius zlomeně pokleknul a poraženě sklonil hlavu. Crucio! Tělem mu projela nesnesitelná bolest, cítil, jak se mu v těle svíjí i ten poslední sval, jak mu neviditelná sílá drtí kosti… ale z úst mu nevzešel jediný prosebný výkřik. Nikdy neprosil o smilovaní, nikdy neprosil, nikdy neodpouštěl. Byl Malfoy.

***

„Otče!“ vyhrkla a cítila, jak z ní opadá veškerá tíha od okamžiku, kdy se v jejím obývacím pokoji zhmotnila první postava zahalená v černém plášti a s kápí na hlavě.

„Geminy. Pojď sem!“ nakázal ledovým hlasem Lucius a s netečným výrazem vyčkával, až ho poslechne. Jemně kývnul na ostatní tři smrtijedy, kteří tu byli s ním. Jeden bez zaváhání zabil postaršího muže, který stál v rohu místnosti a vystrašeně křičel. Pod zábleskem zeleného světla se svalil k zemi, nehybný, bez života. Geminy vykřikla a zastavila se uprostřed pohybu. Chtěla se vrátit zpátky k matce, ale nestihla to včas. Bylo už moc pozdě.

Jen křičela. Křičela, prosila a snažila se dostat se k ženě vyděšeně se choulící u stěny včas. Další paprsek zeleného světla ji ale předběhl a zasáhnul plavovlasou ženu přímo do hrudi. Žena přidušeně vykřikla a sesunula se k zemi stejně tak, jako její druh před chvílí.

„Proč to děláš!“ zaječela Geminy nepříčetně. „Ne! Pust mě! Nech mě! Nesahej na mě! Ne!“ ječela, když ji otec chytil za paže a odtáhnul z místnosti, zanechávajíc za sebou ostatní, kteří bez váhání ničili celé vybavení domu.

„Buď zticha!“ Vlepil jí facku. Jako na povel ztichla a postavila se k otci čelem. Oči jí plavaly v slzách smutku a vzteku. Nečinně zírala do úplně stejných očí svého otce a zoufale se v nich snažila vyčíst, že to nebyla pravda. Že se jí to jen zdálo… Lucius by je přece nenechal zabít. Vždyť to byla její matka! Vždyť s tou ženou zplodil dítě! Sakra! Pootevřela ústa a trhaně se nadechla, očekávajíc alespoň nějaké vysvětlení. Lucius však zavrtěla hlavou a odvrátil od své dcery nečitelný pohled. Popadl jí za zápěstí a přemístil se.

První kapitola - Manor

V nastávajícím soumraku stála Geminy na okraji jezírka a apaticky zírala do temné, zčeřené vody. Přemýšlela, jaký by byl pocit tam vejít, čekat, až jí ledová voda zaplní nos i pusu a ona naposledy vydechne, až se jí nad hlavou uzavře nazelenalá clona vody a udusí tak společně s životními funkcemi i poslední emoce, které ji poslední týdny sužovaly.

Nebyl to strach ze smrti, který zadržoval její kroky. Už dávno si uvědomila, že existují daleko, daleko horší věci než smrt. To spíš pomyšlení na to, jak skutečně vkročí do té mokré vody, jak jí prosáknou šaty, na boty se přilepí bahno a ten hnusný zelený sliz by jí ušpinil bílou halenku… Do té chvíle nehybný obličej se jí zkřivil do imitace jinak tak obvyklého Malfoyovského úšklebku. Ano, byla Malfoyová a zasloužila si zemřít důstojněji, než se utopit v louži špinavé vody.

Za svými zády uslyšela šustit kroky, tajemně se přibližující k místu, kde zrovna stála. Lehce pootočila hlavu v očekávání, který ze služebníků Pána zla k ní přijde tentokrát. Doufala, že ne Šedohřbet… toho se bála a štítila se jeho silně zanedbaného zevnějšku, páchnoucího oblečení, špinavých mastných vlasů a zakrváceného obličeje. Otřásla se už jen při vzpomínce na to, jak zasněně vždy hledí na její krk a nijak se netají s přáním, jednoho dne jí rozedrat hrdlo. Vážně, byl to ten nejodpornější tvor na planetě. Teda, hned po Voldemortovi.

„Pán tě očekává v salónu,“ oznámil Nott příkře a strnule se zastavil. Když uviděl její znechucený a trochu ustaraný obličej, nad tím, že už zase bude muset mluvit s ním, proměnil svůj výraz v pobavený úšklebek. „Mladá slečna si přála znát pravdu, a tak jí chce Pán zla vyhovět,“ pokračoval pobaveným tónem. Geminy měla chuť se hystericky zasmát.

Pravda. Prý že vás osvobodí. Pche, pravda vás sváže železnými provazy a stáhne ke dnu. Pravda byla utrpením. Už víc si nemůžete nic nalhávat, myslet si, že je všechno jinak, že se všechno obrátí a… ne. Pokud jste znali pravdu, všechno bylo ztracené. Hm, poslední dobou se těchto filozofických myšlenek vážně nezbavila. Všechny tyhle otravné úvahy, kterým za celých šestnáct let neuštědřila ani minutu, tak právě v těch momentálně vyloženě plavala.

Její strážce si jemně odkašlal.

Klidně si tu shnij – pomyslela si trpce a znechuceně se otočila. Nott byl její – dalo by se říct – nejoblíbenější. Nikdy si jí moc nevšímal, nevěnoval jí pozornost, prostě jen plnil svou práci. Ale byl až nesnesitelně škodolibý a sarkastický, což si přeci mohla dovolit jen ona sama! Rozmáchlým gestem si upravila dlouhý pramen hustých, platinově blond vlasů a nenápadně se nazula zpět do bot na vysokém podpatku, ve kterých doteď byla jen napůl, protože jí po těch prostátých hodinách už nesnesitelně bolely nohy.

„A přeje si Pán zla ještě někoho, nebo mu bude stačit má neodolatelná společnost?“ zeptala se s lehkým úšklebkem. Nott se zamračil, ale vzápětí jí úšklebek oplatil. Nebyl hloupý, dokázala vycítit její strach, přestože ho uměla skvěle skrývat.

„Ne, tentokrát bude veškerá jeho ctěná pozornost směřovat jen a jen na Vás, slečno. Takže Vám radím, abyste si pospíšila, Pán zla nerad čeká…“ Z hrdla se mu vydral náznak bublavého smíchu, pak Gemm čapnul za předloktí a strhnul směrem k Malfoy Manor, ze které si hadí ksicht udělal hlavní štáb. Popravdě, ani se mu nedivila, Manor byla nádherná… ovšem se záplavou smrtijedů a Voldemorta ztrácela své kouzlo.

„Dokážu chodit sama!“ ohradila se a vytrhla se mu ze sevření. Nott pokrčil rameny a nasadil rychlé tempo krok před ní. Rozhlížela se po rozlehlých pozemcích sídla a napadlo ji, že už od samého začátku tu neviděla ani jednoho páva, kterých tu byl dřív dostatek. Přemýšlela, jestli má tou otázkou Notta obtěžovat, pak si ale uvědomila, že to raději vědět nechce.

Pravda… Jistě, teď si bylo možné nalhávat, že pávi neskočili jako cíle tréninků všemožných kleteb. Když se blížili k hlavní bráně, Nott jí do ruky strčil její hůlku a tou vlastní Geminy namířil na krk, aby se nemohla o nic pokusit. Věnovala mu jeden ze svých patentovaných pohledů a znechuceně si odfrkla, když poklepávala na správné mříže.

Malfoyovi, Voldemort, Snape a Lastrengová byli jediní, kteří měli tu moc, otevřít bránu, a prolomit tak ochranná kouzla, jenž Luciusovi předkové rozmístili podél celé Manor. Voldemort po Luciusovi žádal, aby tu moc dal všem jeho zaslíbeným… ale Lucius nakonec uhájil, že pokud bude tu pravomoc mít tolik lidí, kolik je smrtijedů, ochranné kouzlo bude prakticky na nic a celý hlavní štáb bude v ohrožení.

Za předpokladu, že takzvaný Fénixův řád někoho zajme, nebude pro ně už nejmenší problém se sem dostat, a tak Voldemort svolil, že pouze několik z jeho nejbližších bude moci do sídla vejít bez pomoci kohokoliv z Malfoyů. Byla to Bellatrix, která byla jasnou volbou hned od začátku a Severus Snape, který sídlo opouštěl a zase navštěvoval tak často, že by bylo takřka nemožné, aby jeden z Malfoyových nemusel držet hlídku u brány celý den.

„Tak otevřeš to už?“

„Nebo?“ zamrkala a zavřela oči soustředěním. Známý proud energie jí prošel a honosná kovová brána se neslyšeně otevřela.

„Mohl bych zavolat Pána zla, aby nám přišel otevřít. Ale nemyslím si, že bych potom chtěl být v jeho blízkosti,“ zavtipkoval pobaveně Nott a opět Gemini postrčil dovnitř.

„Mohl bys poprosit, a já bych ti prozradila formuli. Pak už bys nemusel čekat před dveřmi, jako nějaká špína… Oh, počkat, ty jsi špína!“ odfrkla si a vykročila vpřed. Přitom si dávala sakra velký pozor, aby nesykla bolestí, nebo ani náznakem neklopýtla, protože paty měla jistojistě sedřené až do krve. Stupidní boty, už nikdy nebude nosit boty od mudlovských výrobců! A to ta čarodějka tvrdila, že ve skutečnosti je to kouzelný výrobek, jen rozšířený do mudlovského světa. Pche! To určitě.

„Však on ti spadne hřebínek…“ zafrkal Nott a položil se do uraženého ticha.

***

„Oh, Tenebrae, konečně!“ zaševelil Voldemort, pohodlně usazený na svém trůně, který si nechal přinést do největšího salónku v severním křídle Manor. Kolem nohou se mu plazil Naginy, a Voldemot svého pětimetrového hadího miláčka nechal, aby mu vylezl až na klín.

Nesnášela, když jí někdo říkal Tenebrae, jejím druhým jménem. Na druhé straně stál fakt, že pokud má Voldemort tu možnost, nazývat kohokoliv Temnotou, nebylo pochyb, že toho využije.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ odpapouškovala automaticky a jemně poklekla. Za ty týdny už se naučila, jak se vyhnout všem nepříjemnostem, povětšinou zahrnujících Voldemortovo Cruciatus. Samozřejmě, mučení od hadího ksichta zažila jenom jednou, ale i to bylo až příliš dost na to, aby si z toho odnesla ponaučení. Nikdy ho ničím nenaštvat.

Přesně si pamatovala – až moc přesně, na její vkus – jak se to tehdy odehrálo. Byl to úplně první den, kdy byla Gemm totálně vystresovaná. Její matka byla zavražděna, za což mohl její otec. Byla surově unesena (dalo by se říct) a ocitla se mezi nechutnými smrtijedy a samotným Voldemortem. Pamatovala si, jak ji Avery přitáhnul a nechal jí úplně samotnou, vystresovanou a zmrzlou (měla na sobě jen tričko, přestože venku pršelo a mohlo být tak deset stupňů) stát před Voldemortem. Ten po ní chtěl, aby jen tak, na ukázku, předvedla, jak skvěle dokáže mučit.

Přivedli tam nějakou starou, šíleně zuboženou čarodějku, která se už ani neudržela na nohách. „No tak, předveď, co umíš. A nešetři ji, jen to jen mudlovská šmejdka! Já jí taky nešetřím!“ Avery jí do ruky strčil už dávno zabavenou hůlkou a pobídnul jí, aby už začala. Geminy váhala, nechtěla nikoho mučit – neuměla to, a navíc… prostě nechtěla – ale nadrbou stranu se bála, co může za neuposlechnutí rozkazu dostat. Voldemort se zlověstně zasmál a na důkaz svých slov čarodějku srazil k zemi nějakou obyčejnou kletbou.

A v ten jediný okamžik se Geminy rozhodla. Neměla z Voldemorta strach, ani respekt… byla jím znechucená. Pro potěšení mučil a zabíjel kouzelníky z mudlovských rodin, přestože, prakticky vzato, sám z jedné pocházel. Nebyl čistokrevný, nebyl nic. Nebyl už ani člověk… jen nějaký podřadný tvor, co se snažil dokázat opak.

Udělala krok v před, křečovitě sevřela hůlku a zajistila si, aby se s Voldemortem vzájemně dívali do očí. Jeho rudé panenky plály očekáváním, ale Geminy zavrtěla hlavou a řekla Ne. Vzápětí ji někdo silně udeřil do zad, až spadla na kolena. Chvíli jí trvalo, až popadne dech, ale nakonec se rozhodla využít jinak tak bezvýchodné situace a bezostyšně Voldemortovi plivla k nohám. Jeho smích, který se doteď ozýval, nahradila nesnesitelná bolest, jenž Geminy začala svíjet. Tlak jí stlačoval celé tělo, drtil a lámal kosti, svazoval vnitřnosti a trhal svaly… připadalo jí, jako kdyby jí kůže hořela a strašně chtěla začít křičet. Okrajově už jen vnímala, že doopravdy křičí.

Celá tahle vzpomínka jí proběhla hlavou za pár vteřin, co se bojácně dívala do těch rudých očí a očekávala, co bude chtít tentokrát.

Autor: happines (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction