OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Život s fantazií - část 2.

08.03.2013 (11:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 2382×

„Chihiro? Chihiro!“ Když si uvědomil, že je zase pryč, málem ho to položilo. Na břehu zůstaly jen její šaty. Samotná Chihiro ale nebyla nikde v dohledu. Pak zaslechl přidušené zavřísknutí dál po řece. Později ho napadlo, že když jeho srdce přežilo ten moment, přežije už všechno.

Přežilo i chvíli, kdy se ponořil pod hladinu a do pařátů zachytil její bezvládně tělo. I když ji bledou a studenou položil na trávu u ohně. I to, jak zoufale se cítil, když nereagovala na jeho prosby ani pokusy o oživování. Málem ho ale zabilo, když zakašlala a vyplivla vodu - a pak ještě několikrát.

„..aku,“ pokusila se zachraptět jeho jméno, když nepatrně pootevřela oči.

Vysíleně zasípal a natáhl se přes ni pro deky. Zabalil její studené tělo do pokrývek a přiložil do ohně. Pak jí jednu po druhé třel rukama končetiny a snažil se v nich rozproudit krev. Byla tak strašně studená!

„Haku,“ ozvala se po dlouhé chvíli.

„Mlč,“ odsekl, když se trochu vzpamatoval. Potřeboval se ovládnout, hněv v něm bublal jako převařená polévka. „Jak jsi mohla být tak hloupá, Chihiro! Mohlas umřít!“

„Promiň,“ zachraptěla a s výdechem zavřela oči. Pozorně sledoval, jestli jí hrudník stále stoupá a klesá v rytmu nádechů a trochu se uklidnil.

„Pitomá holko. Pitomá. Pitomá,“ mumlal si pro sebe a dál jí masíroval levou nohu. Pomalu ale jistě její kůže začínala zase hřát a nepřirozená bledost se vytrácela. Ulevilo se mu. Tušil, že čerstvě prokrvená kůže ji asi pálí, a tak v masáži ubral. Jen ji zlehka třel, skoro jako by ji hladil.

Její první vzlyk přišel docela brzy. Škubla sebou, jako by dostala ránu proudem. Haku to ale čekal, a tak se nelekl. Jen ji pustil a zabalil do deky. Jak se pláč stupňoval, jeho zlost klesala a nakonec si přitáhl zabalenou Chihiro do náruče a tiše ji konejšil. „Mrz-zí mě t-to,“ dostávala ze sebe trhaně a Haku se usmál.

„To je dobré. Jsi tady.“

„A-le j-já-“

„Ššš, to stačí. Dost omluv,“ zarazil ji a přitáhl si ke rtům jednu její ruku. Dýchal jí na zkřehlé ledové prsty a jemně je mnul.

„Haku,“ kníkla ochraptěle a obrátila k němu zarudlé oči. Usmál se.

„Já vím,“ dýchl jí do dlaně a pak na to místo přitiskl rty. Uvnitř se rozklepal. Mohl ji ztratit. Úplně snadno, stačilo by, aby se neohlédnul a Chihiro by teď byla mrtvá. Stačilo by, aby si nevšimnul, že zmizela. Místo krve mu žilami kolovala hrůza. „Už mě takhle nikdy neděs,“ zaprosil a přitiskl jí rty ke studeným špičkám prstů. Vydechla a hnědé oči se znovu otevřely. Dívala se na něj tak… Úžil se mu z toho dech.

„Haku,“ vydechla téměř neslyšně a on si v další moment vsunul jeden z ledových prstů mezi rty. Zastudil ho na jazyku, ale po chvilce důkladného zahřívání už měl teplotu téměř jako jindy. Vyměnil ho za jiný a celou proceduru zopakoval. Kroužil kolem něj jazykem a sledoval u toho, jak se Chihiro chvějí víčka a jak jí dech uniká z pootevřených rtů. „Haku.“ To už nebylo vydechnutí, ona jeho jméno sténala. Když jí zahřál všechny prsty na pravé ruce, schoval ji pod deku a chtěl se odtáhnout. „Už ne,“ zaprosila.

„Už ne,“ souhlasil, ale to, jak smutně se na něj po jeho slovech podívala, ho zmátlo.

„Neutíkej zase,“ zachraptěla tiše s jasně čitelnou prosbou ve tváři. „Prosím.“

„Chihiro-“

„Prosím!“

„Bohové,“ hlesnul, když viděl, jak se na něj dívá. A pak to hodil za hlavu. Celá budoucnost mu může být ukradená, pokud to znamená přítomnost s Chihiro. Místo, aby se postavil a odešel, jak měl v plánu, sklonil se k ní a jen s nepatrným zaváháním přitiskl své rty na její.

Prochladlá ústa se zahřívala mnohem rychleji než prsty a po chvíli už by podle teploty nerozlišil své od jejích. Bylo to nebe. Konečně pochopil, proč musel Chihiro slíbit, že se uvidí. Proč po ní deset let pátral. Tohle třepotavé mrazení na kůži bylo jedinečné a bylo spojené s ní. Ochutnal jazykem její rty a zasténal - nebo možná ona.

Její ruce už nebyly zabalené v dece; zapletly se mu do vlasů a přitahovaly si ho blíž. Nevzpíral se, i kdyby snad chtěl, nedokázal by odolat vábení sirény, kterou představovala. Sama ho jemně ochutnala a prudce vydechla. V další moment se odtáhl, protože mu došlo, jak velkou pitomost dělá. Chihiro se snažila zhluboka nadechovat, ale vyšlo z toho jen sípání a zoufalá bolestná grimasa. Vynadal si do pitomců. Jestli existoval i nějaký horší nápad, než připravit téměř utonulou o dech, tak on si na něj vzpomenout nedokázal. Zoufale se snažila popadnout dech a svírala při tom v prstech cíp deky, až jí špičky prstů bělely.

Postavil se a ignoroval její sípavé protesty. „Odpočiň si, bude dost času, až se vzpamatuješ. Nerad bych tě po té záchraně sám udusil.“

Dokonce ani její stav jí nezabránil v pousmání nad jeho mizerným vtipem. Přinesl víc dřeva a od řeky donesl i její oblečení. Netušil, kdy si uvědomí, že na sobě nemá víc než ty deky a nebyl si jistý, jestli u toho chce být. Když se vrátil, Chihiro spala, zachumlaná až po bradu, ležela na boku a tiše pochrupovala. Unaveně se usadil vedle ní a složil si hlavu do dlaní.

Minuty ubíhaly a pomalu se měnily v hodiny. Haku připravil trochu rýže s rybou a jemně s Chihiro zatřásl. Na dotek byla její kůže horká. Ulevilo se mu, že chlad pominul. Zasténala a chytila se za krk.

„Bolí,“ zachraptěla. Zněla jako velmi stará žena. Podepřel ji a přitáhl si ji blíž, pak jí podal misku s jídlem.

„Najez se,“ pobídl ji. Vzdychla a zavřela oči. Hůlky i jídlo naprosto ignorovala, a tak se rozhodl vzít věci do svých rukou. Uchopil hůlky a sám nabral sousto, které jí vložil do úst. Pomalu žvýkala a nakonec s bolestnou grimasou polkla.

„Vodu,“ požádala tiše. Dal jí trochu napít a pak ji donutil sníst i zbytek jídla. Vracela se jí do tváří barva. Vlastně byla skoro rudá, jako by seděla moc blízko ohni.

„Jak je ti?“ zeptal se a Chihiro se usmála.

„Dobře. Nemusíš se tak strachovat. Jsem unavená, asi jsem moc dlouho spala.“ Protáhla si krk a pak se od něj odtáhla. Deka jí sklouzla z ramen a odhalila světlou kůži zad. 

Polknul a pak se rychle postavil. „Oblékni se,“ požádal a vyrazil se špinavou miskou k řece, aby ji umyl. Když se vrátil, seděla oblečená Chihiro u ohně a sledovala špičky svých nohou. Rozpaky se vlnily ve vzduchu jako úponky ranní mlhy. Haku nevěděl, jak jim čelit, a tak zvolil tu nejsnazší cestu.

Proměnil se, obmotal kolem ní svoje dračí tělo a s těžkým zafuněním jí složil velkou hlavu do klína. Loupl po ní okem a viděl, že se usmívá. Bez nejmenšího zaváhání mu zabořila prsty do srsti na čumáku a jemně ho drbala. Neovládl se a spokojeně zavrčel. Se zavřenýma očima si vychutnával opatrné a vlídné doteky.

„Dělám ti jen starosti,“ vzdychla si Chihiro smutně a uhladila mu rozvrkočenou srst na čele. Líně se na ni jedním okem zadíval. Tvářila se nešťastně a pohled mu zabodávala do čenichu. „Nemyslíš, že byla chyba mě hledat?“ Popuzeně trhnul pyskem vzhůru a vycenil zuby. Nelíbilo se mu, jakým směrem se její úvahy ubíraly. „Mohl jsi hledat ostatní, určitě by to bylo zajímavé. Další draci, jen si to představ…“

Zvedl hlavu tak, aby byla na stejné výšce s její tváří a tiše zavrčel. K jeho šoku se usmála.

„Snažíš se marně, jestli mě chceš děsit. Já vím, jak na tebe,“ zamumlala a pak ucítil její prsty pod hranou čelisti. Našla to správné místo téměř okamžitě a on měl co dělat, aby slastně nevyplázl jazyk, jako obyčejný pes. Snažil se odolat, ale nakonec spokojeně přimhouřil oči a natáhl krk, aby měla lepší přístup. „Vidíš,“ zamumlala neslyšně a otřela se mu tváří o čenich.

V téhle podobě to bylo o tolik snazší. Jako drak mohl ovládnout to, co ho v jeho druhé podobě nutilo dělat tak iracionální rozhodnutí. Zvíře po ničem z toho netoužilo, zůstaly jen čisté pocity. Drbání za uchem tak bylo vrcholem jeho snů a Chihiro se k němu také chovala jinak. S jeho druhou podobou nebyla nervózní ani roztěkaná. Možná by ho mělo urazit, že vychází lépe s jeho dračí polovinou, napadlo ho pobaveně.

Bylo mu tak dobře, že si ani neuvědomil, kdy usnul. Naopak si dobře uvědomoval, že ho probouzí šimrání na špičce ocasu. Líně rozlepil jedno oko a zamířil pohled na inkriminované místo.

Chihiro seděla o kus dál než předtím, blíž ohni, a bezděčně mu zaplétala tyrkysový konec hřívy do copu. Chvilku ji pobaveně sledoval a pak ocasem škubnul. Leknutím vyjekla, ale hned se uklidnila. S pochybovačným výrazem si prohlížel její dílo a ona se provinile usmála.

„Omlouvám se. Neuvědomila jsem si, co dělám,“ pokrčila rameny a natáhla ruku. „Ukaž, spravím to,“ nabídla se, ale Haku se rozhodl, že si tu neplánovanou ozdobu na čas nechá a stáhl ocas pod sebe. Spokojeně se na něj zadíval, jen aby zjistil, že malý spletenec zmizel. Rozpadl se. Frustrovaně zamručel a Chihiro k němu došla, aby ho konejšivě podrbala za uchem.

„Nechybí ti společnost?“ zeptala se z ničeho nic. Překvapeně po ní loupl okem. „Víš, ty doby, kdy se na tebe celé lázně dívaly skoro s takovou hrůzou jako na Yubabu.“

Prudce zavrtěl hlavou. Jestli mu něco nechybělo, tak to byly neustálé pohledy všech těch slimáků a žab, kteří se báli o život a snažili se mu vlísat do přízně. Navíc, vždycky byl spíš samotář. Vyhovovalo by mu to i teď, kdyby nepoznal Chihiro. Ona si ale mezi ostatními vedla vždycky dobře. S hrůzou si uvědomil, že ona vlastně může lidi ve svém životě skutečně postrádat. Možná jí Haku nebude stačit… Nikdy se jí na to nezeptal, ale dost možná měla ve svém životě přátele, od kterých ji odtrhnul. Proměnil se v člověka.

„Omlouvám se. Nenapadlo mě to. Chybí tobě?“

Ustoupila od něj tak rychle, až zakopla. Udržela ale balanc a ruce si spojila za zády, jako by bylo zlé, že ho ještě před minutou škrábala za uchem. „Vůbec ne,“ vyhrkla až příliš rychle. Vzdychl si.

„Chihiro…“

„Opravdu, Haku, jsem ráda, že jsem s tebou. Nepotřebuju ostatní,“ bránila se vehementně. Když k němu zvedla pohled, došlo mu, že se bojí. Ale čeho? Nemá hrůzu z draka, tak čeho se může bát?

„Co se děje?“

Svou odpověď dostal, ale jinak než by čekal. V jednu chvíli ho vyplašeně pozorovala skoro metr daleko. V další ho pažemi drtila v objetí a prosila ho, aby ji neopouštěl.

„Ty… Myslíš si, že bych tě opustil, kdybych ti nestačil?“ vydechl šokovaně. Copak se jevil až jako takový despota? „Chihiro, to bych přece nikdy neudělal!“ Odtáhl ji od sebe, aby viděl do těch hnědých očí, které mu nikdy nelhaly, ať už se jejich majitelka snažila, jak chtěla. „Chihiro, copak to nevidíš? Nechci, aby ses jakkoliv trápila, takže ani nechci, abys volila mezi mnou a světem. Vždycky se přece dá najít způsob.“ Zarazil se a zrozpačitěl.

„Já se bojím, Haku,“ přiznala tiše. „Jsem jen člověk. Úplně obyčejný a nezajímavý.“

O tohle tu šlo? „Vůbec nejsi obyčejný člověk. Obyčejný člověk by se z Yubabiných lázní nikdy nedostal a už vůbec by nezachránil svoje rodiče nebo dokonce cizího draka,“ usmál se na ni. Oči se jí při zmínce o rodičích zalily slzami. „Odpusť,“ zašeptal a přitáhl si ji zpátky do náručí. „Věříš mi?“

„Věřím,“ hlesla a zavrtala se mu tváří do hrudi. Spokojeně vzdychla. A Haku cítil, jak se mu po kůži rozlézá šimravé teplo. Vtiskl jí polibek do vlasů a zůstal tak. Na pár minut tvořili dokonalé sousoší, pak se ale Chihiro roztřásla. „Zima,“ hlesla tiše a Haku ji rychle usadil k ohni a zabalil do deky.

Po chvíli usnula a on se rozhodl podívat se po něčem k jídlu. Držel se blízko, aby byl pořád na doslech, a o to déle mu trvalo něco najít. Nakonec objevil pár zakrslých stromků přesně v opačném směru, než předtím vyrazil, a na jednom z nich zralé třešně. Plané, ale velmi sladké, měly téměř černou barvu.

K Chihiro se vrátil s dobrou náladou a plným břichem.

Pořád spala, ale neklidně se u toho převalovala. Zabalená do obou dek se třásla a obličej jí perlil potem. Zapomněl na třešně i na radost a s obavou jí přiložil ruku na čelo. Hořela.

„Chihiro. Chihiro!“ volal tlumeně a jemně s ní třásl, ale neprobouzela se. Jen hlasitěji zasténala a pokusila se víc zabalit do deky. Co měl teď dělat? Neměl u sebe léky a bez své moci… „Hlupáku,“ vynadal si a rychle posbíral věci v táboře. On teď nemohl dělat skoro nic, Chihiro potřebovala opravdovou medicínu nebo ještě lépe opravdovou magii. Uhasil oheň a znovu se pokusil Chihiro probudit.

Dívala se na něj zakaleným pohledem, když konečně pootevřela oči. Vysvětlil jí, co musí udělat, ale nebyl si jistý, jestli ho opravdu vnímá. Mohl jen doufat. Rychle se proměnil a vysadil ji na sebe. Cítil, jak po něm malátně šátrá rukama, dokud se nechytila rohů. Sláva, alespoň tolik pochopila. Sevřel zbytek věcí v pařátech a vzlétnul. Tušil, že to bude riskantní podnik, ale nenapadlo ho nic jiného, potřebovali pomoc.

≈≈≈

Chihiro už dlouho nebylo tak bídně. Všechno ji bolelo, pohnout třeba jen koutkem úst se zdálo nemožně vyčerpávající, a do toho všeho jí byla chvíli zima, chvíli vedro. Nedokázala se úplně probudit, ale ani tvrdě usnout. Matně si vzpomínala, že ji Haku napomínal, aby se pevně držela a vybavovala si tlak ledového větru. Teď ale nic takového necítila, pronikalo k ní jen tlumené předení a pach divokého česneku. Bylo jí takové horko!

Kohaku! Kohaku! Kohaku! Slyšela tmu kolem křičet jeho jméno, když se řítila do hluboké propasti a jeho bezvládné tělo se ve smyčkách řítilo do nicoty spolu s ní. Tak se o něj bála!

„Chihiro,“ volal jeho hlas a její omámená mysl si uvědomila, že ten pád není doopravdy. Jen sen. Byl to jen zlý sen. Haku! Jako kdyby zvedala pytle plné rýže a ne víčka, rozlepila namáhavě oči. Nad ní zářily ty jeho, zelené ve tvaru mandlí.

„Haku,“ sípla a pokusila se zdvihnout ruku, aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Haku tam ale vážně byl a propletl své prsty s jejími.

„Uhni, hloupý draku,“ ozval se káravý hlas a v další moment byly zelené oči pryč, nahradila je vrásčitá tvář a na rtech ucítila okraj nádoby, ze které se linul silný zápach. K jejímu zhnusení se nádoba naklonila a páchnoucí obsah se jí vlil do úst. Neměla sílu se bránit, takže pokud se nechtěla udusit, musela polykat. Chutnalo to ještě hůř, než jak to bylo cítit. „Tak je hodná,“ pochválil ji nakřáplý hlas dobrosrdečně. Zeniba!

„Ze-“ zkusila říct, když odtáhla nádobu, ale umlčela ji jiná, tentokrát s obsahem bez vůně i zápachu.

„Pij,“ poručila čarodějnice a Chihiro poslechla. Byla to chladná voda, ale po předchozím dryáku způsobovala, že její jazyk pálil jako v ohni. Hořká pachuť se rozlézala po jazyku jako plíseň. Zkřivila obličej. „Nemá to být dobré, má to léčit,“ poučila ji Zeniba přísně. „Draku, ty uhni stranou. Musí spát.“

Chihiro chtěla protestovat. „Haku.“

„Spi,“ poručila Zeniba a Chihiro se v tu chvíli zavřely oči. Ponořila se do hlubokého spánku beze snů.

Když se probudila, cítila se sice trochu malátná, ale jinak mnohem lépe. Krk ji nebolel, dokonce ani klouby. Nebylo jí ani vedro ani zima a hlava byla jasná bez tlaku ve spáncích. Spokojeně se usmála a chvíli prostě jen ležela. Pak si ale uvědomila, že neleží na trávě venku, ale na měkké matraci a pod peřinou. Zeniba! Jako by ji někdo polil kýblem studené vody.

Otevřela oči a opřela se o loket. Ležela v jednoduché široké dřevěné posteli v čisté, téměř prázdné místnosti s prkennou podlahou a malým oknem v levé zdi kousek od jednoduchých dveří, které měla před sebou. Byla sama.

Znepokojilo ji to jen malinko. Za dveřmi se totiž ozýval tlumený hovor.

Vyklouzla zpod peřiny a bosýma nohama přešla místnost. Měla na sobě jen tenkou košili, ale na věšáku u dveří viselo obyčejně světlé kimono. Zabalila se do něj a otevřela dveře.

„Nikdy bych nevěřila, že je tvá hloupost až taková. Udělat stejnou chybu dvakrát,“ peskovala Zeniba právě Hakua, který seděl na židli s obličejem v dlaních. „Tak ses probrala,“ pronesla pak, aniž by se podívala jejím směrem. Haku vyskočil na nohy. Vypadal hrozně. Měl kruhy pod očima a uštvaný výraz.

„Jak je ti?“ vyhrkl a překonal vzdálenost, která je dělila.

„Moc dobře,“ usmála se na něj povzbudivě. Možná ještě nebyla úplně fit, ale bylo jí dost dobře na to, aby mu to mohla tvrdit.

„Bohové, to je dobře. Za posledních pár týdnů jsem díky tobě zestárl o dobré století,“ vzdychl a objal ji. Spokojeně se mu schovala do náručí a na moment si jen užívala.

„Už je mi dobře.“

„Aby ne, prospala jsi téměř čtyři dny,“ ozvala se Zeniba zamyšleně a připravovala na stůl jídlo.

„Čtyři dny?“ nevěřícně zamrkala a vymanila se z Hakuova objetí.

„Babi,“ usmála se na ženu, která k ní zvedla pohled. Pokývala hlavou, jako by s něčím souhlasila.

„Vyrostla jsi,“ konstatovala a neznělo to ani spokojeně, ani nespokojeně. Prostě jako od Zeniby. „Ale moudrosti ti ubylo. Hloupý nápad, koupat se v řece. Sama.“ Takže to nakonec měla být výtka. Ano, přesně jako od Zeniby.

„Omlouvám se, babi,“ sklopila hlavu a poslušně se posadila, když je k tomu vybídla. Haku se usadil vedle ní, ale nechal mezi nimi mezeru dost velkou pro vypasenou kočku. „Proč jsme tady?“

„Protože tvůj drak moudře poznal, že jeho schopnosti na léčení nestačí. Ne teď, když už nevládne magií jako dřív.“ Haku se napjal a Chihiro zvedla překvapený pohled.

„Co tím myslíte, babi?“

Nevesele se ušklíbla. „Vidím, že se ti nepochlubil cenou, kterou si vykoupil vaše shledání.“

„Haku?“ otočila se na něj, ale ten se tvářil nezúčastněně. Zamrazilo ji. Tenhle výraz si pamatovala, nasazoval ho při jednání s Yubabou.

„Jez, Chihiro, potřebuješ to,“ pobídl ji a sám si ukousl kus pečeného masa.

„Babi?“

„Na šťastného draka jsi až příliš smutný Nigihayami Kohaku Nushi. Jsi ztracený duch, kterému vzali domov. Teď máš ale nový, měl by ses radovat,“ pronesla Zeniba pevně a zadívala se Hakuovi do očí. Oplácel jí to dlouho, ale nakonec sklopil pohled jako první. Chihiro se chtěla ozvat, ale vyrušila ji kočka, která opravdu vyskočila na místo mezi ní a Hakuem, jen vypasená nebyla.

„Odpusťte, paní Zenibo,“ uklonil se s úctou a pak vstal od stolu. Vyšel ze stavení a o chvíli později okny zalomcoval vítr.

„Proč odešel, babi?“ zeptala se Chihiro zaskočeně. Měla chuť za ním vyběhnout a zavolat ho zpátky, ale přítomnost Zeniby jí to nedovolovala. Kočka vedle mňoukla a zvědavě si ji prohlížela.

„Musí přemýšlet. Jak víš, draci jsou velmi impulzivní a toho tvého draka jeho impulzivnost přivádí do neustálých potíží.“

„Haku má potíže?“

Zeniba si ji změřila ostrým pohledem, ale pak se pousmála. „Jak moc máš svého draka ráda, Chihiro? Co všechno bys udělala, abys ho zachránila?“

≈≈≈

Vrátil se až pozdě v noci. Dům byl tmavý, jen nad bránou a v jednom okně byly rozsvícené lucerny. Opatrně otevřel a vešel. Bosýma nohama přešel dřevěnou podlahu naprosto nehlučně a chystal se otevřít dveře malého pokoje, aby zkontroloval Chihiro, když se v křesle u krbu někdo pohnul. Prudce se otočil, ale srdce se mu uklidnilo v momentě, kdy poznal záplavu hnědých vlasů, jaké měla jen Chihiro. Z křesla naproti na něj zamžoural pár svítivě žlutých očí, ignoroval je.

Chihiro spala zkroucená v křesle a pažemi si objímala nohy, aby jí nepadaly z křesla. Byla na něj moc velká, došlo mu. Chvilku se jen díval a nepatrně se usmíval. Zeniba měla v jedné věci pravdu; ta prázdnota, kde kdysi bylo pouto s jeho řekou, se nezdála tak hrozná, když zjistil, že se utvořilo nové pouto. Jenomže ne k místu, ale k člověku.

Když se přetočila a noha jí z křesla sklouzla na zem, rozhodl se, že ji tu takhle nemůže nechat. Opatrně, aby ji nevzbudil, ji vzal do náruče a i s ní vešel do malého pokoje, kde prospala v nemoci několik dní. Pokaždé, když si vzpomněl na to, jak hrozně vypadala, běhal mu mráz po zádech.

Zavrtěla se mu v pažích a spokojeně vzdychla, když mu zabořila nos do haleny.

„Vstáváme?“ zachrčela rozespalým hlasem skoro neslyšně. Patou za nimi opatrně zabouchl a složil ji na postel.

„Ještě je noc. Spi,“ poručil a odhrnul jí vlasy z obličeje. Omámeně na něj zamrkala, a když chtěl vstát a odejít vyspat se ven, zastavila ho. Sevřela mu ruku tak pevně, až na moment zapochyboval, že vůbec spala.

„Nechoď,“ zaprosila.

„Potřebujeme se vyspat. Oba,“ namítl, ale hřálo ho, že ho nechce pustit.

„Já vím. Spi tady,“ hlesla a nadzvedla se na lokti. Už i vypadala docela probuzeně.

Vyschlo mu v hrdle. Když zkusil promluvit, tak napoprvé žádný zvuk nevyšel. Musel si odkašlat. „Chihiro, to není dobrý nápad.“

„Prosím, Haku. Prosím, nechoď zase pryč,“ zaškemrala. Vypadala tak smutně a opuštěně. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nepůsobilo by to na něj, ale Chihiro…

„Dobrá. Vyspím se na druhé půlce,“ souhlasil, a když ho s viditelným váháním pustila, obešel postel a posadil se na kraj. Zoufale si hrábl do vlasů a shrnul si je dozadu. Musel se soustředit. Potřeboval si lehnout a okamžitě usnout. Ale úplně stejně si mohl přát, aby se mu okamžitě vrátila všechna magie. Obojí bylo nemožné. Natáhl se tedy na přikrývku, zatímco Chihiro se schovala pod ni. Viděl, jak se uvelebuje, i když soustředěně zíral na prkenný strop. Na trámech kolem zdí byly zajímavé rytiny. Nebyly to vzory nebo ornamenty, ale příběhy. Na každém trámu jiný. Haku neznal ani jeden.

Věděl, že se ho dotkne, ještě než ucítil její prsty na tváři.

„Haku?“ zašeptala sotva slyšitelně. Stočil pohled na ni. Okno bylo za jejími zády, takže se jí ve tváři neodráželo žádné světlo měsíce. V jeho možná ano, proto si musel dávat pozor na výraz. Čekal, že bude pokračovat, ale ona mlčela. Místo toho jen špičkami prstů obtahovala kontury jeho tváře. Výrazné lícní kosti, špičatou bradu, z ní pak podél čelisti až na čelo a jeho středem k rovnému nosu. Když se zastavila nad jeho rty, třásl se jí dech, ale ne prsty. Nehýbala se, sváděla boj sama se sebou. Když už si říkal, že ho bude muset rozhodnout za ni, pohnula se a lehkým dotykem mu přejela po spodním rtu. Snad by ho ani necítil, nebýt toho jiskření, které se objevilo pokaždé, když se dotkli. Pootevřel rty a dlouze vydechl. Doufal, že napětí, které se v něm hromadilo, trochu povolí, ale místo toho ještě narostlo. „Haku?“ vydechla znovu. Byl ztracený. Bloudil v tónech vlastního jména a netušil, kudy vede cesta ven. Cítil, jak opustila rty a zapletla mu prsty do vlasů. I zhoupnutí matrace. Do poslední vteřiny ale nevěřil, že to udělá. Pletl se.

Její vlasy kolem něj spadly jako opona a zastínily všechno světlo. Rty měla horké, ale ne tolik, aby se bál, že má znovu horečku. Poslední tříska, která ještě držela hráz pocitů pohromadě, s bezhlesným lupnutím praskla ve chvíli, kdy mezi jeho rty pronikla jazykem. Uvnitř se roztřásl. Chytil ji za pas a přitáhl si ji blíž. Její tíha na prsou byla příjemná a vzrušující. Ta myšlenka mu hlavu proťala jako blesk. Chihiro byla vzrušující. Kdy si to uvědomil? Kdy si to připustil?!

Zasténala a ten zvuk ho rozechvěl jako ladičku. Než si to stihl rozmyslet, přetočil ji pod sebe. Objala ho pažemi kolem krku a přitáhla si ho blíž, jako by se snad snažil o únik.

„Chihiro,“ zašeptal mezi polibky naléhavě. Místo odpovědi se k němu přitiskla a on zavrčel. Ještě nikdy v životě tenhle zvuk nevydal ve své lidské podobě. K jeho překvapení zněl téměř stejně jako drak. Udýchaně se přesunul mimo její rty v domnění, že se dokáže ovládnout. Vždycky se uměl perfektně ovládat. Ale jak rty klouzal k čelisti a po ní pak k uchu, došlo mu, jak osudnou chybu udělal. Tohle byla přímá cesta ke ztrátě i té poslední špetky sebeovládání. Co to s ním dělala?

Naklonila hlavu na stranu a poskytla mu lepší přístup k hebkému krku. Ochutnal ho rty i jazykem. Značil každý milimetr, až se dostal na místo, kde krk přecházel v rameno. Zasténala a její prsty si našli cestu pod jeho límec. Byl to šok, první dotek na holé kůži jeho těla v životě. Podlehl instinktu bránit se a stiskl jí sval na krku v zubech. Kníkla a ztuhla. Pustil ji a zadýchaně se odtáhl. Vypadala, jako by uběhla půl maratonu. Rozcuchaná, horká a zadýchaná. On sám na tom nebyl lépe.

„Co se stalo?“ zeptala se zmateně.

„Znáš to pořekadlo o dracích?“ zeptal se, ale ona zavrtěla hlavou. Zasmál se. „V tom případě se tím mnohé vysvětluje.“

„Zlobíš se?“

Překvapeně se na ni díval. „Copak vypadám rozzlobeně?“

„Ne,“ pípla. „Ale přestal jsi.“

„Jistě. Protože buď teď, nebo nikdy,“ přiznal popravdě a položil se vedle ní na záda.

„Jsem pro nikdy,“ přiznala i ona naprosto upřímně. Strnul.

„Nevíš, co říkáš,“ zavrtěl hlavou a vyšvihl se do sedu. „Měl bych jít.“

„Ne! Prosím, nechoď,“ požádala a chytila ho za ruku. „Nesnáším, když utíkáš.“

„Někdy je útěk to nejlepší možné řešení.“

„Ale ne teď. Ne se mnou. Pojď spát. Klidně si lehnu na zem, ale zůstaň tu,“ navrhla bláznivě.

Rozhodně zavrtěl hlavou. „Žádná zem. Lehni si a spi. Stejně raději spím na vzduchu.“

Vyskočila z postele, jako by ji píchlo. Přeběhla pokoj a s trhnutím otevřela okno. „Čerstvý vzduch,“ mávla k němu rukou horečně. Do místnosti vnikl studený vítr a Chihiro se roztřásla. Rozesmál se.

„Ty to nevzdáš, že ne?“ Když zavrtěla hlavou, položil se zase zpět na postel. „Dobře, ale ať už spíš,“ vzdychl a zvedl pokrývku, aby jí naznačil, že si pod ni má vlézt.

Poslušně se zabalila a než stihl říct popel, přehodila kus přikrývky i přes něj. Stulila se mu u boku do klubíčka a položila mu hlavu na rameno. Chvíli vydržel jen tak ležet a dělat, že se to neděje, ale nakonec s povzdechem obtočil paži kolem ní a přitáhl si ji blíž. Usnul téměř okamžitě.

Vzbudil se brzy. Nikdy nedokázal spát moc dlouho, pár hodin mezi druhou ráno a svítáním bylo až dost. Chihiro ležela zády k němu s hlavou na druhé straně postele a nohama zapletenýma v těch jeho. Nechápal, jak se do té pozice dostala, ale viditelně jí vyhovovala. S úsměvem a zmatenými myšlenkami je rozpletl, pořádně ji přikryl a zavřel okno. Vyšel z pokoje a pak i ze stavení, aby se usadil u zdi domu.

Jeho život se většinou odehrával ve spěchu, ještě stále si nezvykl na to, že teď není kam spěchat. Připadal si hloupě, když jen seděl a čekal na svítání.

„Co tě trápí, draku?“ ozvala se klidným hlasem Zeniba. Škubnul sebou. Jak si jí mohl nevšimnout? Seděla v proutěném křesle na druhé straně dveří než on, nohy přikryté barevnou dekou, na klíně předoucího kocoura a pletla. „Může za to stesk po ztraceném, nebo strach z nové ztráty?“

Haku zasyčel, když to vyslovila a přikrčil se.

„Napjal si tětivu, tak střílej,“ pronesla Zeniba a pak s povzdechem složila pletení. „Svítá, je čas vařit. Buď taky trochu užitečný a ulov nám něco k jídlu, draku,“ pobídla ho zhurta a i s kocourem zmizela v domě. Haku ještě chvíli seděl na trávě a zkoušel rozluštit význam jejích slov. Nakonec to ale vzdal a poslušně se vydal na lov. Nemusel daleko, jezero bylo kousek, a on byl velmi dobrý rybář. Hlavně, když mohl lovit zuby a pařáty.

Vracel se s bohatým úlovkem. Tiše vešel do domu, kde se kolem stolu točila Chihiro, na kterou Zeniba pokřikovala příkazy z křesla obloženého pletením, podobně jako ráno.

„Velmi dobře, draku,“ pronesla, aniž by zvedla pohled od kmitajících se jehlic. „Polož je na stůl, Chihiro je nasolí a dá sušit.“

„Ano, babi,“ vyhrkla Chihiro a položila mísu s nakrájeným ovocem. Rychle k němu doběhla a usmála se, když od něj přebírala ryby. „Ahoj.“

„Dobré ráno,“ popřál jí a nechal se zaplavit spokojeností.

„Kde je Bezpáteřník, babi?“ zeptala se Chihiro, zatímco dál poskakovala kolem stolu. Haku se posadil proti ní a klidným tempem se dal do čistění ryb.

„Poslední dobou se hrozně toulá. Nevím, co ho to popadlo, ale ať si užije. Vrátí se, až bude chtít,“ prohlásila s naprostou jistotou.

„Nebojíte se o něj?“

„Vůbec ne. Umí se o sebe postarat, na rozdíl od tebe,“ vrhla na ni Zeniba pohled přes cvikr, který jí seděl na velkém nose. Chihiro zčervenala a na chvíli se ponořila do práce. Jediným zvukem tak bylo cvakání jehlic o sebe a škrábání nožů po rybách.

Později, když byli hotoví s čištěním, Chihiro podle instrukcí ryby nasolila a šla je pověsit na slunce.

„Komu shoří dům na popel, ten vidí mnohem lépe na měsíc,“ pronesla Zeniba tiše a Haku se na ni zkoumavě zadíval.

„Co to znamená?“

„Když víš, tak víš, když nevíš, nedá se nic dělat. A teď jí běž pomoct, draku,“ pobídla ho. Zaváhal, ale pak poslušně odešel. Nebyl v tom domě pánem, aby se mohl vzepřít. I když tu touhu měl často.

Chihiro už ale jeho pomoc nepotřebovala. Pověsila poslední kousky a odložila misku na zem vedle dveří. Pak zůstala nejistě stát a mnula si před sebou spojené ruce. Čekal, že něco řekne, ale mlčela.

Nakonec k ní s povzdechem přistoupil a pevně ji objal. Uvolnila se a obtočila ho pažemi. Voněla čerstvým rybím masem, solí a čajem.

„Pojď se projít,“ vybídl ji po chvíli.

„A nebude nás Zeniba hledat?“

„Ta určitě ví, kde budeme,“ pousmál se tajemně a sevřel její ruku ve své. Zamířili po cestě, kterou sem kdysi Chihiro poprvé přišla. Pravděpodobně by je stále dovedla až ke kolejím a zastávce vlaku Dno močálu, ale Haku měl jiný plán. V polovině cesty uhnuli mezi stromy.

„Není tu močál?“ zeptala se nejistě a rozhlížela se v šeru mezi stromy. Sem tam se mezi kmeny vznášely cáry mlhy a vzduch voněl vlhkem.

„Je, ale já vím, kudy jít.“

„Už jsi tu byl?“

„Zapomnělas? Zůstal jsem tu skoro na rok,“ pousmál se. „A byl jsem tu i několikrát předtím, i když to jsem byl, dá se říct, nepřátelský špeh.“

„Lázně odsud vlastně nejsou tak daleko, že?“ zauvažovala a ohlédla se zpět k cestě, která vedla ke kolejím. Jak dlouho tenkrát letěli? Hodinu? Dvě?

„Nemysli na ně.“

Nemohla ho poslechnout, ne po tom, co mluvila se Zenibou. Přesto vydržela, dokud nedošli na trochu méně bahnitou půdu, teprve pak se zeptala: „Haku? Co jsi provedl?“

Prudce se zastavil a otočil se na ni. „Co bych měl provádět?“

Vzdychla, když viděla ten nepřístupný výraz. „Nechci být přítěž, chci ti pomoct.“

„Nejsi přítěž, jak tě to vůbec napadlo? A já nepotřebuju pomoct, všechno je tak, jak má být. Našel jsem tě a teď už bude všechno v pořádku.“

„Mohli bychom ho najít, víš?“ nadhodila trochu nesměle, ale odhodlaně.

„Najít co?“ nechápal a pomohl jí přeskočit malou bahnitou stružku.

„Pramen přece. Zeniba mi řekla, že řeka Kohaku má podzemní pramen. To že lidé zničili místo, kde tvá řeka tekla, neznamená, že nemůže téct jinudy. A dokud nezanikne pramen, tak řeka pořád existuje, ne?“

Ztuhnul. „Řeka je mrtvá,“ zavrčel zlostně.

„To ti právě vysvětluju. Není. Alespoň podle Zeniby.“

„Byl jsem duchem té řeky, cítil bych, kdyby žila.“

„Ne, kdyby ses uzavřel před bolestí ze ztráty,“ poznamenala měkce a položila mu ruku nad srdce. „Haku, pořád můžeme tvou řeku najít.“

„Ne!“ křikl a srazil jí paži stranou. Ustoupil o několik kroků s tváří staženou zlobou. „Ne. Buď zticha, už nemůžeme!“ Chihiro vyděšeně sledovala, jak se obtočil pažemi a klesl na kolena. Houpal se dopředu a dozadu, zatímco se zavřenýma očima odmítavě kroutil hlavou. Ignorovala dřívější odstrčení a doběhla k němu. Klekla si a položila mu ruce na ramena.

„Haku, přestaň! Haku, prosím!“

Otevřel oči plné bolesti a podíval se na ni s takovým zoufalstvím, až jí srdce strachy o něj klopýtlo. „Nemůžu řeku hledat. Už nejsem duch řeky Kohaku.“

„Samozřejmě, že jsi. Haku, ty-“

Zavrtěl hlavou a přerušil její přesvědčování. „Když jsem tě nemohl najít a Zeniba mi nemohla pomoct, šel jsem za Yubabou…“

„Cože?“ vydechla nevěřícně. „Ne za Yubabou, prosím tě, řekni, že jsi tam nedošel!“

„Chtěla mou magii. Všechnu, kterou jsem mohl dát. Zůstalo mi jen tolik, kolik potřebuje drak k přežití. Ale ani to jí nebylo dost…“

„Tys… Ty ses vzdal toho všeho pro mě? Domova? Řeky?“ Přikývl. „Ach Haku, ty hloupý hloupý draku,“ zamumlala a přitáhla si ho do náruče. Třásl se jako v zimnici.

„Bolí to, Chihiro. Pořád…“

„Přijdeme na to. Dostaneme tvou magii zpátky, neboj se. Nejdřív najdeme řeku.“

Haku se jí stočil v klíně do klubíčka a ona mu zasypávala tvář drobnými uklidňujícími polibky. Pomalu se uvolňoval a přestával se třást.

„Co když ji nenajdeme?“ zeptal se úzkostným šeptem.

„Nu, pak budeš vědět, že je čas najít si nový domov a přestat se upínat k tomu, co už nemůžeš získat. A nebude už vadit, že víc nejsi duchem řeky Kohaku.“

„Možná… možná by mě poznala. Kdybych ji našel,“ zvedl pohled se zábleskem naděje.

Povzbudivě se usmála. „Tak na co čekáme?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Život s fantazií - část 2.: