OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 5. kapitola

01.11.2011 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1565×

Ave

Ráno jsem vstala s pocitem, který připomínal kocovinu. Už si to moc nepamatuju, ale myslím, že o moc hůř jsem se tenkrát necítila po velkých flámech. Sešla jsem otráveně dolů a hledala cokoliv, co by připomínalo kafe. Tak mě napadá, že jsem vážně měla dobrý nápad, jít hned po příjezdu nakoupit. Zalila jsem hrnek s kofeinovou bombou a uvelebila se na rozdrbané pohovce. Užívala jsem si to krásné ticho okolo mě. Tahle čtvrť byla ve dne naprosto mrtvá, žádná auta, žádné diskotéky, nic. Ačkoli jsem si úspěšně sehnala věc, které dnes lidé říkají televize, nepotřebovala jsem ji. Minula jsem se světem o dvě století, nesledovala jsem zprávy, nevěděla jsem, co se všechno děje, jen to, co se ke mně doneslo. A nevadilo mi to. Ale kdo ví, kdy se to bude hodit. Rozjímala jsem, když se ozvalo zaklepání. Trochu otráveně jsem se podívala ke dveřím.

„Otevři si sám, Same!“ odfrkla jsem a dveře se s vrzáním otevřely.

„Co chceš?“ sykla jsem, když došel do obýváku.

„No mám otázku,“ odpověděl.

„Zodpovím ti ji?“ koukla jsem se na něj podezřívavě.

„Doufám?“ odpověděl mi mým tónem.

„Tak to vyklop, když jsme teď ten tým,“ odsekla jsem. Nechápavě se podíval mým směrem, ale pak to raději přešel bez poznámek.

„Neznáš náhodou jednu upírku, starou asi jako ty, drobné postavy, zrzavé vlasy, modré oči, jmenuje se, tuším…“ začal a já si před očima rázem vybavila moc dobře známou tvář.

„Ave,“ dopověděla jsem.

„Takže znáš,“ konstatoval.

„Ona se dožila dneška? Nečekala jsem, že na to ta citlivka bude mít sílu,“ opovržlivě jsem se zasmála.

„No já myslim, že síly má přebytek. Odkud ji znáš?“ mlel a přitom listoval nějakými papíry.

„Odkud myslíš?“ prskla jsem.

„Aha, chápu.“ Kývl, když zvedl hlavu.

„Ne, nechápeš, ani nemůžeš. Proč se na ni ptáš?“ zeptala jsem se.

„No vyvraždila jednu z čtvrtí na předměstí Denveru, jednu z těch vašich čtvrtí,“ odpověděl mi a čekal mou šokovanou reakci. Asi jsem ho zklamala.

„No, to není nic až tak nečekaného.“ Pokrčila jsem rameny. Podíval se na mě s otázkou v očích.

„Kontaktuj ji, neboj, ta ti nic neudělá, a když budeš hodný strýček, poví celou svou smutnou historku o tom, jak si hrála na něco, čím nikdy nebyla a skončila, jak skončit zákonitě musela,“ zazubila jsem se ironicky.

Tak Ave ještě žije a navíc se zdržuje v okolí. Ani jedno ani druhé bych nečekala. Na druhou stranu, zdá se, že v Denveru se koná nějaká sešlost starých známých nebo co. Její přemrštěnou barvu vlasů z hlavy asi nikdy nevyženu. Ještě, že alespoň výčitky svědomí můžu vypnout. Její tvář potom, co zjistila, co jí Damon provedl, mě pronásleduje dodnes. Víc, než tvář jakékoliv z mých obětí. Zavedla jsem mu ji do náručí. Fakt, že jsem myslela, že ji jen zabije, mi moc nepřidává. Jestli někdo z nás, pak Ave je ta, která si svou pomstu opravdu zaslouží. Ostatně hádám, že to je jediná věc, která ji udržela naživu tak dlouho. Jestli nás všechny zabije, určitě půjde hned po nás. Se vší dobrovolností. Tak mě napadá, ví vůbec, že jsem skončila stejně jako ona?

„Faith, přestaň tohle dělat,“ ozvalo se trochu vytočeně od stolu a já se lekla. Ups, zásek.

„Pardon,“ uculila jsem se.

„Jsi vážně…“ zamyslel se čím mě nazvat a já si nemohla nevšimnout jeho zbožného pohledu.

„Fascinující?“ zeptala jsem se vesele.

„Jo, to by sedělo,“ pousmál se a přikývl. Pohledem pořád zaseklý na mém obličeji.

„Co tak zíráš?!“ osočila jsem ho, bylo to protivné.

„Nic, nic, já jen…“ nedořekl. Zkoumavě jsem se na něj podívala.

„Chováš se divně,“ okomentovala jsem to a šla si pro bundu.

„Počkej, kam jdeš?“ podíval se za mnou.

„Pro bundu, mám hlad,“ odpověděla jsem.

„Děláš si srandu? Chystáš se lovit za denního světla?“ zaskřehotal vyjeveně.

„Hlad, ne žízeň! Zveš mě na oběd, jdeme!“ rozkázala jsem a táhla ho ven z domu. Byl stále ještě v šoku a tak nemluvil a šel poslušně za mnou.

„Ty můžeš mít i hlad? Jako na jídlo?“ ptal se jako malé dítě.

„A to si říkáš nejvzdělanější lovec jo?“ obořila jsem se na něj a při jeho zmateném pohledu jsem se musela začít smát.

„Ne, nemůžu, ale dostala jsem chuť na pizzu,“ zazubila jsem se a schytala od něj naštvaný pohled. Pokrčila jsem rameny.

„Lhářko,“ osočil mě.

„To jsem celá já,“ zavýskla jsem a on si jen bezmocně povzdechl. Potom jsme oba ukousli kousek pizzy.

„Kde myslíš, že bych mohl Ave najít?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Ti nestačim nebo co?“ urazila jsem se na oko. Povzdechl si znovu.

„Mezi upíry ji nenajdeš, mezi lidmi taky ne a k lovcům zpátky nemůže, takže asi někde v nějaké chatrči v lesích za městem,“ řekla jsem mu nakonec s úsměvem.

„Zpátky?! Ona byla předtím lovkyně?“ udiveně se na mě podíval.

„Co sis myslel? Že upíry zabíjí z nudy? Říkám pořád, že takoví jako ona nemaj v tomhle světě, co dělat,“ odpověděla jsem mu.

„Kolik jí tenkrát bylo?“ zeptal se.

„Šestnáct, sedmnáct, co já vím.“ Rozhodila jsem rukama mezi přežvykováním pizzy.

Trochu zoufale se podíval z okna. Asi by mě tentokrát opravdu zabil, kdybych mu řekla, že to já ji tenkrát nepřímo předhodila lvům. Nenáviděl děti v tomhle světě snad ještě víc než já. Když měl před sedmi lety zabít jednu upírku, pomáhala jsem mu ji vystopovat. Dlužila jsem mu to, za záchranu života. Ne, že by mě snad zachraňoval dobrovolně, ale pak se mu to náramně hodilo. Zapomněla jsem ho varovat, že té maličké bylo sotva třináct, když ji nějaký idiot přeměnil na žádost její vlastní mámy. Musela jsem ji nakonec zabít sama, on to nedokázal. Tři roky potom strávil na samotce na nějakém opuštěném ostrově. Neuměl se vyrovnat s tím, že lidé do tohoto světa uvrhují malé děti. Ani já jsem nikdy nepochopila, proč to dělají. Neznám snad žádného upíra, který by mohl říct, že o svou přeměnu zrovna stál. I já byla příliš mladá a to jsem byla v té době starší než takový Stefan, když se přeměnil. Byla to jedna z mála věcí, ve kterých jsem Sama chápala.

Když jsme dojedli, rozloučila jsem se se Samem a opustila restauraci. Ulice byly prakticky prázdné, lidé byli v práci nebo ve škole. Nebylo tu tak ticho, jako v noci, ale zírajících, potažmo vystrašených tváří nebylo tolik. S lehkým povzdechem jsem překročila hranici čtvrti. Nechápu, proč si tohle necháváme líbit. Nebo spíš oni. Já se lidí nikdy nebála ani lovců. Většinou to byli jen tupci. Hráli si na něco, čím nebyli. Jako dívka, která právě stála naproti mně ve stínu jednoho z domů. Nekoukala moc přátelsky, ale rozhodně trochu překvapeně.

„Ave,“ vydechla jsem. Takhle brzo jsem ji nečekala.

„Faith,“ oplatila mi. Divím se, že si pamatuje mé jméno, já bych si ho nepamatovala, kdyby se mi za ty roky párkrát nepřipomněla.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 5. kapitola: