Zem, ve které zakázali slunce - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Uplynulo dvě stě let od Faithina odchodu z Mystic Falls. Doba se změnila a paradoxně ji donutila vrátit se na místo, kde všechno její utrpení začalo, do Denveru. Vzpomínky se pomalu vrací s událostmi, jež se po letech opakují. Dokáže Faith, plná nenávisti vůči celému světu, unést tíhu dávné minulosti? Setká se znovu s Damonem? Jak se vypořádá s nástrahami, který jí i celému jejímu druhu tento svět přichystal?

Časová smyčka...

11.12.2011 (16:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 1591×

Nic není takové, jak se jeví…

Opustila jsem jeho mysl a vstřebávala šok. O tomhle Damon sní? Došlo mi, že mě to vlastně nikdy nenapadlo. Za života jsem děti, svatbu, rodinu nijak neplánovala po vlastních zkušenostech a po smrti? Asi podvědomě jsem na to nikdy myslet nezačala. Pro nás to bylo zakázané ovoce. Nikdy jsme to nemohli mít. Ten čistý a dokonalý vztah. Nebylo nám souzeno slyšet dětský smích. Nezasloužili jsme si to. I když nevím, který idiot o tom rozhodoval. Damonův sen mě rozhodil. Naprosto vykolejil, abych byla přesná. Já a rodina. Moje rodina. Ne, to je vážně nereálný nápad. Zakroutila jsem hlavou ve snaze vytřást tuhle myšlenku z hlavy. Povedlo se. Po chvíli jsem začala polemizovat nad tím, zda mě Damon ve skutečnosti neodhalil a nedělal si ze mě vtipy. Bylo by mu to podobné. Nakonec jsem tomu začala věřit víc, než variantě nezaviněného snu. Naštěstí mě u mých myšlenkových pochodů nikdo nepozoroval. Mám pocit, že by je moje střídání různých vyšinutých úsměvů a úšklebků mohlo vyděsit.

Byly asi tři ráno, ale já se k Damonovi do postele vracet nechtěla. Vzala jsem si tedy na balkon i knihy a lampičku. Znovu jsem děkovala bohu, že mi dal do vínku touhu po čtení. Jakmile jsem otevřela první knihu, čas se rozplynul na pozadí a já se věnovala jen písmenkům. V prvních dvou knihách jsem však nenašla ani náznak čehokoliv, co by mi mohlo pomoci. Už trochu otráveně a zklamaně jsem zabořila zrak do té třetí. Zdálo se, že jsem na to kápla.

„Našlas něco?“ ozvalo se ze dveří a já nadskočila leknutím. Jeremyho to evidentně pobavilo. Vrhla jsem po něm vražedný pohled a vrátila se zpět ke knize.

„Náhodou jo,“ zamumlala jsem protivně do tlusté bichle v mé náruči. Všimla jsem si, že krom Jeremyho se na můj účet baví i Damon. No, nic překvapivého.

„A co?“ zeptali se nakonec a snažili se znít vážně. To zas málem rozesmálo mě. Naštěstí jsem byla stále ještě dostatečně uražena, abych to v sobě zadusila a zachovala si tak svou tvář.

„By vás zajímalo, co? Tak za deset minut sraz dole.“ Prošla jsem okolo nich stále s hlavou zabořenou v knize.

Všichni jsme se rozsadili po obýváku a čekalo se, až promluvím. Zatvářila jsem se tedy děsně vážně a pro jistotu dramaticky zaklapla knihu. V místnosti se zvířila velká vrstva prachu, tak velká, že mě to udivilo.

„Podle toho, co se tu píše, jsem uvízla v jakési časové smyčce,“ začala jsem, všichni nasadili nechápavý pohled.

„Vypadá to, že každý máme na tomhle světě jakési místo a úlohu. Třeba Bonnie, měla spoustu sil, protože v době, kdy žila, bylo třeba udělat velké věci. Pokud se taková linie nějak zásadně změní, uvízne dotyčný v bludném kruhu, i když se o tom leckdy nedozví. Jak se zdá, já jsem tenkrát měla zemřít. Možná proto mohla Bonnie dopředu vědět, co se stane a mé smrti nešlo zabránit. Mělo to nějaký důvod. Co se mělo stát, se nestalo a tak musí přijít doba, kdy se celý proces bude opakovat. A od toho je tu Fountain,“ vysvětlila jsem jim, co jsem se dočetla.

„Co myslíte, že se mělo stát?“ zeptala se Caroline. Pokrčila jsem rameny. Ostatní na tom nebyli jinak.

„Ať to bylo cokoliv, stane se to brzy,“ prohlásil nakonec Damon. Vrhla jsem na něj vražedný pohled.

„Co je? Chceš si za pár století pokecat s další bláznivkou? Možná budete mít v tý době s Fountain společnou domácnost,“ reagoval sarkasticky na mou podrážděnost.

Promnula jsem si obličej ledovou vodou. Připadala jsem si, že spím. Damon právě odjel najít a přivézt Fountain. Snad pochopil, že by bylo dobré ji k smrti nevyděsit, ale u něj jsem si prostě nemohla být jistá. A na mě čekalo vysvětlení situace, ve které se právě nachází. Co mi na to asi tak řekne? Nechápu, jak mě v tomhle mohli přehlasovat. Fajn, chtějí ji poslat na smrt, tak proč jí to, ale chtějí dopředu říkat? Byla by úplně pitomá, kdyby se nechala. Pitomější než já za mlada. A ačkoli pitomá je, takhle určitě ne. S nejistotou, kterou jsem oplývala naposledy už hodně dávno, jsem sešla schody zpět do obýváku. Fountain už tam seděla. Vypadala nejen vystrašeně, ale taky celkem naštvaně. Damona jsem v zorném úhlu neměla a tak jsem se chystala někam jeho předpokládaným směrem vychrlit spousty hanlivých slov, ale příval nadávek zastavil kluk, co mi přilétl ke kotníkům. Aniž bych si ho pořádně prohlédla, podívala jsem se na Damona s tím jeho celkem zvláštním výrazem. Jen jsem bezmocně rozhodila rukama. Jeremy s Rickem vybuchli smíchy z naší bezeslovné konverzace a Fountain, která se zmíněného výbuchu lekla, si poposedla zase o kousek dál. Jestli se holka nesrovná, nebude jí jeden gauč stačit.

„Můžeš mi sakra vysvětlit, co mi to tu házíš…“ spustila jsem vztekle na světlookého krasavce přede mnou. Při této činnosti jsem chytla kluka pode mnou za flígr a vytáhla si jeho obličej do úrovně svých očí. Taky proto jsem se zasekla v řeči.

„… pod nohy?!“ skoro jsem zavrčela. Kde zrovna tohohle idiota sebral?!

„Mělas pravdu, ta holka je vážně úplně stejná jako ty,“ prohlásil svým ledově klidným sarkasmem. Automaticky jsem ho propálila pohledem a to samé jsem následně udělala i Fountain. Poposedla si hned dvakrát.

„To nemyslíš vážně viď?“ zaskuhrala jsem zoufalou otázku směrem k mé mladší vzhledové sestře. Jen provinile sklopila hlavu.

„Ne, není ani v nejmenším stejná. Protože na tohohle idiota ty ani v té sebemenší blbosti nemáš!“ zasyčela jsem a bez rozmyslu odhodila upíra, kterého jsem doteď držela pod krkem, kamsi do neznáma. Ukázalo se, že budeme potřebovat novou zeď. Fountain vyhrkla strachy.

„Neboj, uzdraví se dřív, než mrkneš,“ odsekla jsem rezignovaně a bezmocně se skácela na pohovku.

Všichni postupně opustili místnost. Včetně Damona s nezvaným hostem, který ho však následoval dost nedobrovolně. Ačkoli přes tyto zdi evidentně není slyšet, stejně budou mít všichni alespoň kelímky na dveřích a poslouchat po staru.

„Vidím, že sis našla nového přítele,“ skoro jsem zasyčela.

„Vidím, že ses přestěhovala,“ vrátila mi Fountain. Evidentně jsem ji trochu rozzuřila svým chováním k jejímu vyvolenému. Vážně mi byla víc než podobná. Věděla jsem přesně, jak se cítí, jak zareaguje. V tuhle chvíli jsem si připadala tak trochu jako Jim před lety. Nevím, co mě drželo na Damonově straně, jen láska to určitě nebyla. Občas si připadám jako blázen.

„Hele vím přesně, jak se cítíš. Sama se směju tomu, že jsem se v tuhle chvíli omylem dostala do pozice svého kamaráda z dětství. Ale o to míň chci, abys opakovala moje chyby,“ vypálila jsem na ni uraženě.

„Co ty o tom můžeš vědět. I kdybys věděla, těžko si to budeš pamatovat,“ vpálila mi uraženě.

„Žiješ můj život, pipko blbá! Jestli si myslíš, že si nepamatuju svůj život, docela se pleteš! A i kdybych si ho snad nepamatovala, mam tu celkem slušnou, odnedávna každodenní připomínku v podobě Damona,“ vyštěkla jsem a přiblížila se svým obličejem na milimetry k tomu jejímu. Cítila jsem žilky okolo očí, jak vyskakují a barví mé bělmo do ruda. Mezi mým křikem a vrčením si razily cestu ostré špičáky. Měla ze mě strach, srdce jí bušilo jako o závod a zorničky se rozšířily, ale stále uvnitř zuřila a kladla odpor.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction