OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 15. kapitola

09.12.2011 (11:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1585×

Zpět ve tvé náruči…

Nervózně jsem zaklepala a bez čekání na pozvání vstoupila. Věděl o mně, ale dál stál nehnutě u okna. Jistě, to já bych měla začít mluvit. Ale já nevěděla, co říct.

„Nikdy ti neodpustím,“ začala jsem nakonec tiše. Snad jsem doufala, že mě v tom nenechá vykoupat, že se alespoň otočí. Nic.

„Jenže nemůžu jen tak chodit kolem a dělat, že tě nedokážu vystát. Já…“ nedořekla jsem. Rychlostí blesku stál u mě a drtil mé rty tak, jako nikdy předtím. Nechala jsem se. Zatímco mě surově přirazil ke zdi, jsem mu zajela jednou rukou do vlasů a tu druhou spustila bezmocně podél těla. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když se odtrhl, podíval se mi zblízka do očí.

„Tak dlouho jsem na tohle čekal,“ zašeptal a jemně mi přejížděl hřbety prstů po tváři. Smutně jsem se pousmála a sklopila zrak. I já na tohle čekala. Podvědomě. Už od doby, co jsem zbaběle utekla. Moje tělo, srdce, duše, všechno patřilo jemu. Čím horší byl, tím víc si mě získával. Jeho ledové doteky, pevný stisk, prázdnota v mrazivých očích, arogantní úšklebek.

Vzal mou bradu do dlaně a donutil mě podívat se mu do očí. Nedokázala jsem z jeho výrazu vyčíst zhola nic a tak jsem jen čekala, co přijde a potlačovala další slzy. Nevěděla jsem, proč tu jsou, jako obvykle v jeho blízkosti. Rozbrečel mě vždycky naprosto spolehlivě. Snad jako jediný. Tedy z těch, co jsou alespoň nějakým způsobem naživu. Chvíli mě jen pozoroval. A pak, ani nevím jak, mi jednu vrazil. Dal mi takovou ránu, že jsem se skácela na kolena. Klečela jsem na studené zemi, cítila slzy ve svých tvářích a jeho přítomnost. Stál pohrdavě nade mnou, vztek mu koloval v žilách tak hlasitě, že jsem mohla slyšet jeho syčení. Jistě, že měl vztek. Kdo by ho neměl. Vykašlala jsem se na něj, utekla jako ten největší zbabělec. Těžko si sem můžu jen tak nakráčet a hrát si na machra, co se popral s časem. Za prvé by to byla lež a za druhé by mě Damon pravděpodobně neuhodil jen jednou. Asi by mě rovnou zabil. Ze své strnulé pózy jsem se vymanila až poté, co třískl dveřma od koupelny. Pomalu jsem posbírala svoje končetiny a sedla si na postel. Po pravdě jsem neměla nejmenší ponětí, co bych teď měla udělat. Jen jsem tam seděla, poslouchala kapičky vody ze sprchy, které narážely na Damonovo tělo, a bezcílně zírala ven. Stromy šuměly v návalu silného větru. Bylo šero, skoro tma. A končiny, ve kterých jsme se právě nacházeli, nelákaly ani dravou zvěř.

Až teď mi došlo, že krom sprchy neslyším nic jiného. Ani předtím jsem neslyšela. Pochybuji, že by ostatní byli tak tiše. Už před lety jsem zaslechla, že vymysleli materiál, přes který upíři nemohou slyšet. Přišlo mi to absurdní. A jim nakonec taky. Byl totiž tak drahý, že si ho stejně nikdo nemohl dovolit. Až na Damona a spol., jak nečekané. I sprcha utichla. Čekala jsem, co přijde. Damon se přiřítil nám normální rychlostí a svou vahou mě uvěznil mezi své tělo a matraci. Znovu mě začal zuřivě líbat, a nehledě na můj názor, nás oba začal zbavovat oblečení. Přejela jsem mu prsty po dokonalé hrudi až k bokům a trochu provinile si ho prudce přitáhla, co nejblíže k sobě. Vítězoslavně mi zavrněl do ucha. Byl si jistý, že znovu už mu neuteču. Vždycky jsem mu vycházela vstříc, dovolovala mu jeho zvrácenosti, ale ještě nikdy si je nevynucovala. Až dnes. Na nic nečekal. Byl surovější než za mých lidských let, mnohem surovější. Na tom nebylo nic divného. A já se navzdory tomu cítila v sedmém nebi. Říká se, že po sexu s upírem, už člověka jiný člověk nikdy neuspokojí. A já tomu během let musela dát za pravdu. Damon byl navíc ten typ, kterému se v posteli nevyrovnala ani většina upírů. Za ty roky vlastně žádný.

Nakonec spokojeně usnul vedle mě. Pevně mě držel přitisknutou zády na jeho hruď, ruku omotanou okolo mého pasu. Ale já prostě nemohla usnout. Uvnitř mě se hemžilo spousty čerstvých vzpomínek a pocitů, které jsem nejdříve potřebovala utřídit a umístit na místo, kam patří. Les šuměl a dodával tak mé mysli alespoň částečný klid. Vypnula jsem okolí a vnímala jen sebe samu. Tedy do doby, než se Damon zavrtěl. Vyprostila jsem se z jeho sevření a vylezla na balkon. Překvapilo mě, že tam měl křeslo podobné tomu mému z lidských vzpomínek. Nakonec to ale asi nebylo tak divné. Věděl, jak moc jsem si to křeslo oblíbila a s jeho sebevědomím si byl určitě naprosto jistý tím, že ho použiju. Z police jsem si vytáhla deku a jednu z jeho mikin. Zabalila jsem si nohy do deky, vršek těla do mikiny a pozorovala jasné nebe nade mnou. Přesně tak, jako tenkrát. Chladný vítr mě šlehal do tváří a šeptal tichým hláskem básničky. Vypnula jsem mysl a jen mu naslouchala. Četla si ve hvězdách. Nechala jsem otázky ve své hlavě stranou společně s utrpením a steskem. A čas se pro mě na chvíli zastavil. Bylo mi fajn. Cítila jsem se lehoučká, odpočatější, pozitivnější.

„Na.“ Podával mi Damon skleničku plnou krve. Sám si držel tu svoji.

„Díky,“ špitla jsem a sledovala jeho úsměv kamsi směrem k lesu. Nevím, jak věděl, že žízním. I já na to zapomněla. Pomalu jsem upíjela už dávno vychladlou krev a jako obvykle se snažila ignorovat fakt, že piju, co piju.

„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Před chvilkou jsem se vzbudil a viděl tě tu. Šel jsem dolů vyčerpat část zásob a za tebou,“ odpověděl mi. Opíral se o zábradlí a celou dobu se díval před sebe. Naše konverzace opět utichla. V tu chvíli, na nepatrný okamžik, jsem zatoužila, aby řekl něco víc. Na ten kratičký moment jsem potřebovala slyšet z jeho úst něco povzbuzujícího. Vyznání lásky, soucit, pochopení, lítost, omluvu, cokoli. Nadechla jsem se, abych mu vyčetla, že to nikdy neřekl. Vlastně asi jen dvakrát a to v celkem nepodstatných situacích oproti těm, co nastaly. Ale z mých úst nevyšel jediný náznak slova, natož zvuku. Kdybych ho k tomu donutila, ta slova by ztratila svůj význam.

„Ta holka tě musí hodně zajímat, když ses kvůli ní vrátila i ke mně,“ protrhl nakonec mrtvolné ticho mezi námi.

„Mně už nikdo pomoct nemůže, jí pořád ještě jo,“ odpověděla jsem a nechala poslední kapku rudé tekutiny sklouznout mým hrdlem.

„Neměla by ses v ní vzhlížet,“ prohlásil spíš směrem k lesu, než ke mně.

„Co je ti po tom,“ odsekla jsem.

„Jen nechci, abys byla zničená,“ odpověděl mi klidně.

„Na to už je krapet pozdě, nemyslíš?“ zašklebila jsem se sarkasticky. Ve skutečnosti mi bylo víc do breku, než do smíchu. Tíha Damonovy přítomnosti na mě opět dolehla celou svou vahou. Můj vnitřek opět začal drásat rozpor mezi nenávistí a láskou, které jsem k němu chovala téměř od prvních chvil, co jsme se poznali.

„Nedělej ze sebe mučednici, Faith. Nikdo z nás se o tuhle realitu neprosil. Prostě tu je. Můžeš se vztekat, kopat okolo sebe, utíkat, ale stejně to tu vždycky bude, jako tvůj stín. Od věčnosti prostě neutečeš. To víme oba dva,“ řekl a odešel zpět do postele.

Ještě chvíli jsem tam seděla se sklopenou hlavou, ale nakonec i mě dostihla únava. Složila jsem deku a ve dveřích se zarazila pohledem na jeho spící tváři. Opřela jsem se o futra a sledovala, jak se usmívá. S trochou soustředění jsem se nabourala do jeho snu. Nevěděla jsem, co od jeho mysli čekat. Nikdy předtím jsem to neudělala. Byl to risk, ale dokud budu jen přihlížet, nezjistí to.

Ocitla jsem se na kraji lesa v Mystic Falls. Zpoza stromu jsem pozorovala nás dva. Svítilo slunce, ale ani jeden z nás neměl prsten. No, nedá se říct, že by si sny domýšlel do posledních detailů. Stáli jsme tam, v objetí a atmosféra mezi námi byla jiná. Nebyla tam žádná nenávist, žádné rozpory, špatné vzpomínky nebo kamenné tváře a mlčení. Hladila jsem ho po tváři s úsměvem, který pamatuju naposledy ve tvářičce devítileté holčičky, ze které jsem vyrostla já. Ještě než jsem definitivně opustila sen, všimla jsem si dalších podstatných věcí. Moje bříško bylo zakulacené, jako v pátém měsíci a Damona tahala za nohavici malá, asi dvouletá holčička. Měla jeho oči a moji tvář. Zmateně jsem se znovu podívala po prstenech, které nás měly chránit před sluncem. Skutečně tam nebyly. Místo nich tam byly jiné. Snubní.

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 15. kapitola: