OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Zem, ve které zakázali slunce - 14. kapitola

08.12.2011 (12:00) • FaithNana • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1491×

Na začátek bych Vám všem, co tuto povídku pravidelně čtete, chtěla moc poděkovat za hlasy, které toto malé nedokonalé dílko dostaly až na druhé místo v anketě o povídku měsíce. Strašně moc si toho vážím!  A protože mám takovou radost, přidám hned tři nové části. Doufám, že se Ztracenými i nadále zůstanete v Zemi bez slunce a budete je i dále podporovat na jejich trnité cestě. Ještě jednou moc díky!

Na začátku je i konec…

Nakonec jsem vybrala asi pět knih. Caroline k nim přidala další dvě. Elena se mezitím stále rozhlížela po vestibulu. Od našeho příchodu se ani nehnula. Care mi bez varování podstrčila její nálezy a já se pod tou tíhou zatuchlinou nasáklého papíru málem skácela. Když jsem vyrovnala nečekaný příval zátěže, pozorovala jsem blondýnku, jak opatrně došla až k Eleně a objala ji. Až teď jsem si všimla, že Elena je nepatrně starší než, když jsem odcházela. Mohla zemřít tak ve dvaceti? Vypadala zničeně, zlomeně. I když podle jejího vyprávění věděla, na co vsází, nebyla připravená to udělat, nebyla připravená zemřít a ještě míň byla připravená se probudit do neživota. V tom jsme si byly tolik podobné. Žily jsme vedle nich, milovaly je, ale nedokázaly si připustit, že jednou se budeme muset rozhodnout. Nechtěly jsme se rozhodovat. Stála jsem tam, ve vlastních myšlenkách a čekala, až budeme všechny schopné pohybu. Potom jsme všechny tiše opustily to ponuré místo plné vzpomínek. Ani jedna z nás se už neohlédla. A to napětí, cítila jsem, jak částečně mizí. Nastoupily jsme do auta, ale popojely jsme jen ke starému hřbitovu.

„Co na mě tak koukáte? V kufru jsou růže, za půl hodiny tady!“ rozkázala Caroline, když uviděla naše udivené pohledy.

Jako první jsem prošla starými, zrezlými dveřmi, které sotva držely v obrovských pantech. Lehounce jsem našlapovala na měkkou travnatou zem a očima přejížděla hroby. Hledala jsem ten svůj. Potřebovala jsem totiž pohřbít sama sebe. Nadobro. Můj zrak nakonec nápis s mým jménem našel. Stála jsem najednou čelem ke svému vlastnímu hrobu. Kámen byl starý, omletý časem, ale mé jméno na něm křičelo do všech stran. Cítila jsem, jak mě opouští další část té těžké bolesti na hrudi. Už mě nedusila, už nebyla tím těžkým balvanem, který mi nedovoloval se pohnout. Cítila jsem se o tolik volnější. I když stále ještě nebyla pryč úplně. To mělo přijít až o chvíli později. Zvedala jsem se a chystala se jít k autu a počkat na holky, když můj pohled zaujal o trošinku mladší hrob, stojící vedle toho mého. Zasekla jsem se a nedokázala zastavit příval slz. Jen jemně jsem ucítila tvrdý dopad na kolena. Tiše jsem v kleče vzlykala a pozorovala její hrob. Hrob ženy, která mi dala život. Život, který jsem promrhala a zničila. Hrob ženy, které jsem si nikdy nedokázala dostatečně vážit a opustila ji, jako největší zbabělec. Hrob mé maminky. Položila jsem k němu rudou růži a čerstvě rozhrabala hlínu, abych do ní vyryla prosbu o odpuštění. Ve chvíli, kdy vítr rozfoukal i poslední uspořádané částečky hlíny do chaosu, spadlo ze mě i to poslední břímě. Ne, nikdy nedokážu zapomenout, ale teď se konečně můžu pohnout z místa. Konečně jít vpřed a usmívat se. A možná časem přijmout a smířit se krví ve skleničce, kde měl být jahodový džus. Možná…

„Připravené?“ pousmála se Caroline, spokojeně sedící za volantem.

„Jasně,“ usmála se Elena a já taky. Atmosféra v autě se úplně změnila. Všem se nám ulevilo. Asi jsme tu potřebovaly ukončit, to, co tu kdysi začalo. Posunout se dál. I když jen o malinký krůček. Rozjely jsme se a já spokojeně pozorovala ubíhající krajinu. Najednou už mi ticho nevadilo. Celou dobu jsem se potutelně usmívala. Nechala jsem svou mysl naprosto čistou a snažila se na nic nemyslet, ničím se netrápit, nezatěžovat. Život byl tak těžký a pro mě už strašně dlouhý. Tak dlouhý, že se ty staré vzpomínky začínaly rozmazávat. A já si v tuhle chvíli jeho délku nechtěla připouštět. Všechna ta samota posledních dnů byla pryč. Už jsem nechtěla být sama. Teď přišel čas najít si rodinu. Přestat jí jen pohrdat. Stála jsem na prahu něčeho nového. Už to nevypadalo tak temně jako tenkrát na zastávce, když jsem vyhlížela autobus, který mě odveze daleko od reality. Což mimochodem neudělal. Tentokrát to vypadalo jinak. Jistě, temnota to byla pořád, ale nezdála se být tak nesnesitelná, děsivá, prázdná. Asi to byl pocit, že se mám konečně koho chytit za ruku. Že všechno, co jsem provedla, mi bude odpuštěno. Naděje, že mi bude opět, alespoň ve snech, dopřáno spatřit maminčinu tvář a její úsměv. Dotknout se jí. Cítit ji.

„Jsme doma,“ výskla Caroline a všechny jsme celé rozlámané natěšeně vylétly z auta a začaly se protahovat. Můj pohled se zastavil na mužské siluetě za velkým oknem v horním patře.

„Půjdeš za ním?“ zeptala se mě Elena přes rameno. Váhavě jsem sklopila hlavu. Copak mu můžu po tom všem jen tak vletět do náruče?

„Trucovala jsi dvě století, nech to už konečně být,“ přemlouvala mě.

„To se nedá jen tak nechat být, sama to víš,“ špitla jsem.

„Podívej, nenávidím Damona asi ještě víc než ty, svým způsobem nenávidím i Stefana, protože to jeho krev mi kolovala v žilách, když mě zabili. Ale přesto žijeme všichni pohromadě. Potřebujeme alespoň tohle. Vždyť nám už nic jiného nezůstalo,“ pokračovala v ukecávání.

„Já vím,“ prohlásila jsem směrem k oknu a dál pozorovala jeho naprosto úchvatné tělo, tvář s neurčitým výrazem. Vzpomněla jsem si na Carolinino vyprávění o tom, jak si hrával s Marcusem. Pravděpodobně jen díky němu můj malý anděl nezapomněl, kdo jsem, že vůbec jsem. Díky němu po mně pátral, díky němu jsem ho mohla ještě jednou spatřit z očí do očí, mluvit s ním.

„Byl bez tebe ztracený, Faith,“ zněla mi v uších Carolinina slova.

„Tak proč se potom v tom baru choval tak hnusně?“ pomyslela jsem si.

„Kdo? Jak?“ ozvalo se kousek přede mnou od dveří domu. Byla to Elena. Až teď jsem si uvědomila, že jsem to vyslovila nahlas.

„Nic, jen Damon, pár hodin předtím, než jsem k vám přišla, choval se, jako kdyby vůbec nelitoval toho, co se stalo, jakoby mu to bylo jedno,“ konstatovala jsem, nepochybuje o tom, že mě slyšel, a vydala se za holkama dovnitř.

„Damon občas dělá věci, kterým rozumí jen on sám, ale většinou mají nějaký rozumně vysvětlitelný důvod. Naštval tě tím? Křičelas na něj? Vztekala se?“ zeptala se Care zády ke mně jakoby nic.

„Ty bys byla v klidu?“ prskla jsem, což donutilo Elenu k úsměvu.

„A ulevilo se ti potom?“ vrátila mi otázku Care a tu moji nechala bez odpovědi, která byla zřejmá. Zasekla jsem se. Holky pokračovaly kamsi do útrob domu a nechaly mě tam stát v uvědomění. Neuměla jsem projevovat moc emocí, pokud je ve mně někdo nedokázal probudit a donutit je vylézt na povrch. Dokázali to v mém životě jen dva muži, od doby, co Damien s Ericem zemřeli. Marcus a Damon. Oba to moc dobře věděli. Opravdu chtěl Damon jen, abych si konečně ulevila od všeho toho, co jsem v sobě dusila? Nemotorně jsem si sundala kabát a přešla k oknu. Venku bylo nádherně. Krajina tady opravdu připomínala tu z Mystic Falls. Nebo lesy za naším domem na předměstí Montrealu. Na ty časy nikdy nezapomenu. Ale teď se budu muset vrátit do reality. Minulost je totiž příliš těžká. Je na čase vydat se tam, kam patřím, k němu do pokoje…

Autor: FaithNana (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Zem, ve které zakázali slunce - 14. kapitola: