OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Začátek mého konce - 15. kapitola

03.05.2011 (20:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1279×

Na hodinkách mi svítilo 2:34 a Rafael dávno spal. Stočila jsem se do klubíčka a nadávala si. Jak můžu něco takového dovolit, aby se mi to zdálo? Vždyť tohle je to poslední, co chci.
Je to prevít, lhář a nevyrovnaný magor, jenž si své nálady a móresy z dětství vybíjí na ostatních. Zadívala jsem se na jeho symetrická záda a zjistila jsem, že ho znám. Lépe, než kohokoliv jiného.
Všechny ty potlačované pocity, přebíjené nadávkami, všechny dny, kdy jsem si říkala, jak ho nenávidím a jaký je to magor, jsem pochopila. Měla jsem ho ráda a už hodně dlouho.
Tak strašně mi imponoval tou svou nepředvídatelností a neustálými špatnými náladami. I stylem oblékáním, ta černá k němu s jistotou tak seděla. Divila jsem se, proč mi dělá radost, když vím, že jedině se mnou se umí smát upřímně. Už jako malé mi vadilo, že mi nevěnuje dostatečnou pozornost a neustále mi nadává. Proč to dělal, když viděl, jak moc ho mám ráda?
Zprudka jsem se posadila a hlavu si vložila do dlaní. To proto jsem všechny své kluky a kluky, co se mi líbili, srovnávala s ním. Ach ne.
Nemůže se mi líbit, vždyť on mě nenávidí. Jen si něco namlouvám, takhle to určitě není. Jen jsem se probudila z noční můry. Proč jsem tedy potom byla tak rozpálená? Nemůžu ho mít ráda. V očích mě pálily slzy. Jak jsem mohla být až tak hloupá a všimla jsem si toho až po nějakém perverzním snu?
„Děje se něco?“ otočil se ke mně a vypadal dokonale bděle.
Sakra. „Ne,“ zamumlala jsem a rychle si otírala slzy, mapující mé tváře. „Špatný sen.“
Jeho tváří projel starostlivý pohled, ale hned, jako by viděl, že je přistižen při nějakých citech, se začal tvářit chladně a nepřístupně. „Byl to jen sen,“ řekl bez špetky citu.
Přikývla jsem a spustila nohy z postele. V kapse od kalhot, které jsem měla přehozené přes postel, jsem nahmatala cigarety a vydala se využít náš malý balkónek. Přešlapovala jsem na studených dlaždičkách a pokuřovala si.

***

Ráno mě probudil zpěv ptáků a cvrdlikání cvrčků. Po celém pokoji se rozprostíralo slunce a prosvětlovalo bílé zaprané záclony. Vlastně ten pokoj nevypadal tak špatně, když se na mě hrnul čerstvý vzduch z balkónu a místnost byla celá prosluněná.
Rafael byl ke mně otočený zády a já už chápala, jak je možné, že tak dlouho prospí. Podle toho, jak dokázal vycítit, že jsem vzhůru včera večer soudím, že má velmi slabý spánek. Probudí ho všechno.
Spustila jsem nohy z postele a jedno prkno podlahy pode mnou zavrzalo. Jistě, že se Rafael hned otočil. „Jdu jenom do sprchy,“ vysvětlila jsem mu, popadla ručník a věci na převlečení a vydala se pořádně zchladit. V noci začaly ty nesnesitelné vedra, jako pokaždé v tuto dobu.
Spustila jsem sprchu a vlezla si pod ni, až ze mě kapičky stíraly všechny mé trápení. Jako by pomalu mizela ta mrzutost z Maxovy smrti. Začínala jsem si zvykat na jeho nepřítomnost.
Pod náporem vody jsem se zamyšleně mydlila a měla prostor na přemýšlení. Je květen a škola brzy končí. Dodělám poslední ročník? Jak, když jsem tam teď týden nebyla? Otec tvrdil, že můj život je teď důležitější. A asi byl. Ale až to všechno skončí, kde se ocitnu? Co ze mě bude, když neodmaturuju?
Zajímalo by mě, zda Rafael vůbec byl na nějaký střední. A nebo vejšce. Ne, nezajímá mě to. Za denního světla jsem usoudila, že včera jsem v noci jsem jednala moc... impulzivně. Jistěže nemám Rafaela ráda. Nikdy jsem neměla.
Obalila jsem se ručníkem a usedla na zavřený záchod. Z hygienické taštičky jsem vyndala červený lak na nehty a přetřela si zbylý, oloupaný povrch nehtu. Tohle mi připomnělo, že jsem úplně normální holka, člověk, puberťák s divokými hormony.
Chvíli jsem zapomněla na to, že už nevím, čemu mám říkat domov. Stýská se mi po nějaké blízké osobě, která by si se mnou promluvila o mých problémech. Prostě jsem jen přežívala a byla odříznutá od jakékoliv civilizace.
Vzdychla jsem si. Musím se přestat litovat. Nemám se tak špatně, ne? Dostávám najíst, kolik chci, občas se vyspím a můžu kouřit i krabičku denně, což splňuje mé základní potřeby. O dost horší by bylo, kdyby mě chytili, zkoumali a nakonec zabili.
Počkala jsem, až uschnu já i lak a pak jsem se pomalu nasoukala do čistého oblečení. Už mi pomalu docházelo. Bezmyšlenkovitě jsem vyšla z koupelny a chtěla být normální. S normálním životem puberťačky, co řeší horoskopy a rady třicátnic z hloupých časopisů.
Beze slova jsem popadla Rafaelovi klíče a pospíchala si pro oblečení, abych ho mohla vyprat. Milá paní na recepci mi oznámila, že je tu naštěstí pračka a tak jsem se vesele vypravila do sklepení, s plnou náručí věcí, kde se stroj údajně nacházel.
Carry, jak se ta paní jmenovala, nebo to aspoň měla na jmenovce, za mnou přišla, aby mi věnovala prací prášek a aviváž. Vděčně jsem jí poděkovala a nechala své prádlo prát.
Aby se Rafael příliš nestresoval, vrátila jsem se k němu na pokoj i s jeho klíči. Naštěstí ani nepostřehl mou nepřítomnost a dál spokojeně chrápal. Promáčkla jsem čudlík a zapnula televizi, jež stála na statečně držícím stolku.
Cosi vedle mě podivně zabzučelo. Až když Rafael natáhl ruku, nahmatal svůj iPhone, mi došlo, že si nastavil budík. Zanedlouho našel tlačítko na vypínání a otravná melodie konečně skončila.
Protřel si oči a rozespale na mě zazíral. „Už jsi vzhůru?“
„Jsou skoro dvě odpoledne,“ ušklíbla jsem se.
Zaklel a rychlostí blesku se započal oblékat.
„Pospícháš někam?“ ozvala jsem se.
Jen kývl a nechal mě bez odpovědi. Sebral mobil, peněženku a odešel. Jen tak, třískl dveřmi a nechal mě tu. Nechápala jsem jeho myšlenkové pochody, ale bylo mi jasné, že tenhle člověk prostě není normální.
Protočila jsem oči a pokračovala jsem ve své lenivé činnosti. Zírala jsem na jakousi šílenou tureckou telenovelu a myslela jsem, že se snad odprásknu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 15. kapitola: