Za svitu luny 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Caitlin je samotářka a vyhovuje jí to. Až spolupráce na školním projektu ji donutí ke spolupráci s dalším takovým. Alespoň si to myslela. Čím více je však nucena s ním trávit čas, tím více si všímá, že on je naprosto jiný. Ve všech ohledech. Postupně odkrývá děsivé tajemství, které se snaží skrývat...

17.07.2022 (10:00) • Texie • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 549×

Caitlin se protáhla okolo hloučku studentů a pokračovala dále chodbou. Snažila se ostatním vyhýbat co jen to šlo a s uspokojením zjišťovala, že to i ostatní konečně začínají brát na zřetel. Nikdo ji nezastavoval, s nikým se nezdravila.

Na tuto školu přestoupila téměř před rokem. Ze začátku se s ní několik spolužáků zkoušelo zavést řeč, ale po jejích kusých odpovědích a nezájmu to nakonec vzdali. Nyní už se jen tolerovali. Měla svůj vlastní svět, kam ostatní nepustila.

Rozevřela sešit, aby se podívala, kde minule skončili. Pohledem přejížděla po úhledném písmu. Přes lavici a tvář se jí mihl stín. Spíše automaticky vzhlédla. Zahlédla však už jen jeho záda a batoh nedbale hozený přes jedno rameno.

Obrátila se zpátky ke svému sešitu a školní zvonek se rozdrnčel, aby oznámil začátek první hodiny. Potlačila touhu ohlédnout se za sebe do poslední lavice. Vlastně to nebylo ani potřeba. Destin seděl vždy ve stejné pozici. Sklouzlý na židli s loktem opřeným o lavici a hlavou skloněnou. Často si jen z nudy něco čmáral do sešitu. Celý jej měl pokreslený nesouvislými klikyháky.

Caitlin nikdy nepochopila, jak dokáže přijít vždy přesně před zazvoněním školního zvonku. Nezpozdil se, nepřišel dříve. Více o něm ale raději nepřemýšlela. Držel si všechny od těla, nebo spíše oni se drželi dál od něj. Něco z něj vyzařovalo. Nechuť přátelit se s ostatními sice měli společnou, ale u něj se o to nikdo ani nepokoušel.

Zapisovala si vzorně celou hodinu poznámky ignorujíc ten pohled, který ji lechtal na šíji. Za ty týdny už si na to naštěstí zvykla. Při volbě, zda sedět v lavici před ním a nebo v jediné další prázdné úplně vepředu, byl přece jen menší zlo.

Na konec hodiny si pro ně všechny připravil profesor překvapení, které se Caitlin ani trochu nezamlouvalo.

„Jelikož jsme tedy probrali všechny autory nynější literatury, můžeme se zaměřit přímo na rozbory jejich díla,“ oznámil jim nadšeně, až mu brýle sklouzly trochu po nose dolů. „Na příští hodinu bych byl rád, kdyby jste si vybrali nějakého autora a zjistili o něm pár informací. Uděláme si jejich rozbor.“

Caitlin si to pečlivě zapsala a v hlavě už se jí začal míhat jeden autor za druhým. Pak však ztrnula.

„A aby ten rozbor nebyl pouze subjektivní, budete pracovat ve dvojicích, maximálně ve trojicích.“

Ruka se jí zastavila uprostřed slova. Vzhlédla nejprve k profesorovi, zda to myslí opravdu vážně a následně i po třídě. Okolo panoval čilý ruch, jak se ostatní začali domlouvat s kdo bude a jakého autora si vyberou. S mírným ulehčením zjistila, že všichni už s někým ve skupině jsou a tak ji třeba profesor nechá pracovat samotnou.

Ohlédla se k němu s nadějným výrazem ve tváři. Jako by to tušil, podíval se na ni také. Už se nadechla a otevřela pusu k otázce, ale on naklonil hlavu stranou a zadíval se jinam. Trvalo jí to snad pár vteřin, než si uvědomila, kam se dívá. Tedy spíše na koho. Srdce jí začalo vystrašeně bušit.

Pomalu, jako by si potřebovala při tom pohybu dodávat odvahu, se otočila za sebe. Destin na ni hleděl přimhouřeným pohledem. Caitlin se tenhle nápad nelíbil, ale byl to jen slabý odvar toho, jaký názor na to měl evidentně on.

Hleděla na něj jako králík lapený ve světle reflektoru. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo a on zarytě mlčel. Vysvobodil ji až zvuk školního zvonku. Prudce sebou škubla, když se ten nepříjemný zvuk ozval a on se ve stejném okamžiku zvedl.

Popadl svůj batoh a vyrazil pryč. Vedle její lavice se však na okamžik zarazil.

„Prévert?“

„Co?“ zamrkala zmateně. Jeho hluboký hlas, který se podobal spíše zavrčení ji tak zmátl, že netušila o čem to mluví.

„Jacques Prévert?“

Konečně jí došlo na co se ptá a okamžitě přikývla. Pak už jen opět zírala na jeho vzdalující se záda.

Další dva dny byla Caitlin stále zmatenější. Destin se choval jako dříve. Nepromluvil s nikým ani slovo a když si dodala dostatek odvahy a chtěla probrat úkol do literatury, nedal jí šanci ani začít, prostě ji obloukem obešel. Další společnou hodinu tedy seděla na svém místě a už se nesnažila ani otočit. Otevřela si sešit, kde měla zapsané poznámky, co si o jejich autorovi našla.

Jen co vešel jejich profesor s úsměvem shledal, že už většina sedí pohromadě ve dvojicích. Začal psát na tabuli z jakých hledisek budou autory posuzovat a porovnávat jejich díla. Caitlin se pustila hned do práce. Ať si Destin klidně trhne, ale ona chtěla úkol odevzdat v pořádku.

Po několika minutách se jí za zády ozvalo zavrzání židle. Snažila se to ignorovat, co to šlo a soustředit se na své poznámky. Destin si tiše odkašlal, ale se stejným výsledkem.

Caitlin po rtech přelétl potutelný úsměv a sklonila ještě trochu hlavu, aby jí dlouhé vlasy spadly do tváře. Takhle, když na něj neviděla, s ním neměla takový problém, ale tváří v tvář jí téměř naskakovala kusí kůže.

„Asi bysme to měli dělat společně,“ ozvalo se jí konečně za zády.

Zhluboka se nadechla a otočila.

„Pokud s tím nebudeš mít problém,“ neodpustila si. Natáhla se pro svůj sešit.

„Budu se snažit,“ zaslechla za zády jeho tiché zašeptání. Zaraženě se k němu obrátila a přisunula si židli, takže teď seděli čelem k sobě. Zamrkala, když jej náhle viděla z takové blízkosti. Měl hodně ostré rysy ve tváři a husté vlasy mu spadaly do očí. Měl v sobě něco zpustlého, možná právě to od něj drželo ostatní dále.

Byli vzhledově každý jiný. On černé rozcuchané vlasy a statnou postavu, zatím co ona měla dlouhé světlé vlasy až do pasu a drobnou postavu. Tušila, že kdyby si stoupla až těsně k němu, byla by mu sotva pod bradu.

Nevědomky si jej prohlížela až doputovala k jeho očím. Tmavě hnědé s neklidným obezřetným pohledem, který byl upřený přímo na ni. Překvapeně zamrkala, když jí došlo, že na něj neskrývaně zírá.

Raději se zabrala znovu do svých poznámek a dali se do práce.

Tiše skládali dohromady základní informace o tom, jakému směru se věnoval, kdy se narodil a zemřel, co studoval... Nepronesli ani slůvko navíc, jako by si to chtěli oba co nejdříve odbít a přečkat tu dobu spolupráce.

Se zazvoněním na konci hodiny zaklapl svůj sešit a hodil jej do batohu. Bez jediného slova odešel. Caitlin na něj jen zírala s tužkou opřenou v sešitě. Zmohla se jen na němé zakroucení hlavou.

Další hodinu se naštěstí už tolik nerozpakovala. Rovnou se otočila k němu.

„Ahoj,“ hlesla a nalistovala si sešit, aby pokračovali, kde minule skončili.

„Hm,“ zabručel.

Prvotní rozpaky z ní spadly a ona už si i tak nějak zvykla na jeho zvláštní povahu. Možná i začínala být ráda, že je ve dvojici právě s ním. Nevyptával se, nepotrpěl si na nějaké to společenské žvatlání.

Oba se shodli, že má mnohem lepší pravopis a tak bude zapisovat ona. Jeho písmo bylo totiž téměř nečitelné. Caitlin zvedla hlavu, když se odmlčel. Mračil se do svých poznámek, ve snaze rozluštit několik slov.

Na čele měl zamračenou vrásku a hlavu mírně na stranu. Nemohla si pomoc a využila toho k jeho zkoumání. Stále na něm bylo něco, co ji vrtalo hlavou. Tvář měl ostře řezanou, opálenou s náznakem strniště. Když jej tak sledovala, připadal jí starší než na devatenáct.

Putovala po jeho lesklých hustých vlasech, které se mu na krku lehce vlnily. Košili měl ledabyle u krku rozepnutou a rukávy vyhrnuté, takže mohla sledovat jeho silná předloktí. Jak poklepával prstem po papíře, ve snaze rozluštit ty čmárance, vlnily se mu pod kůži šlachy.

Měl černé vlasy i chloupky na rukou, takže tvořily celkem nepřehlédnutelný porost. Sledovala jeho ruce se silnými dlouhými prsty. I na nich měl pár tmavých chloupků. Neměl jediný záděr či škrábanec. Reflexivně zaťala ruce v pěst, aby skryla vlastní prsty, které byly po sobotním úklidu záděrů plné .

Ten pohyb jej donutil k ní tázavě vzhlédnout.

Zatla pěsti ještě více a nahodila vyčkávající výraz.

Ke konci hodiny se jim konečně podařilo dopracovat tuhle pasáž. Caitlin ji šla odevzdat profesorovi. Za zády jen ucítila proud vzduchu a tlumené kroky. Už se ani nepotřebovala otočit, aby věděla, že to byl Destin.

Profesor si jejich práci převzal a přelétl ji pohledem. Obočí se mu stáhlo k sobě, když se zamračil.

„Bohužel vám to musím vrátit,“ vzhlédl k ní omluvně. „Musí to být zpracováno přesně podle vzoru, aby se mohly všechny práce na konci porovnat.“

Caitlin trochu zrůžověly tváře. Vždy se snažila vše dělat bezchybně. Okamžitě si vzala jejich práci zpátky. Pohledem zabloudila k prázdnému místu na konci třídy. Tohle však sama dělat nemohla. Ohryzávajíc si spodní ret vyrazila do lavice pro svůj batoh.

Následující díl »

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction