OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » We´ll be coming back Prolog

08.08.2013 (13:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1170×

We´ll be coming back

Prolog

Two personalities

Poznámka: Není to podle seriálu, prostě úplně jiný příběh, jenom s našima krásnýma postavama, které mi nepatří. Jinak "malé" úpravy. Nejsou upíři. Kamarádské vztahy jsou jiné. Vzhledy stejné. A Stefan je starší než Damon. Nebojte, Elena se nakonec vrátí a bude teprve sranda. Budu ráda za komentáře. Tohle je jenom prolog. :) Poprvé píšu něco sama, tak doufám, že mě nezkritizujete.

Miranda a Yvette byly na společném pokoji v porodnici. Často se spolu bavily, ale předtím se nikdy neznaly.

„Jak myslíš, že ho mám pojmenovat?" zeptala se Yvette, co čekala chlapečka.

„Já bych ho pojmenovala Damon. Kdybych měla chlapečka, tak by to byl Damon," navrhla Miranda. Vážně by to jméno použila sama, ale čekala holčičku. A tak ho nechala své spolubydlící.

„A jak ji pojmenuješ ty?"

„Elena." To jméno se jí hrozně líbilo, bylo na něm něco zvláštního.

„Krásné jméno," přikývla Yvette.

„Já vím. Myslíš, že se někdy poznají? Je možné, že my dvě už se neuvidíme, ale třeba jednou…" řekla Miranda. Byla to zvláštní představa, ale byla by to asi moc velká náhoda.

„Budu doufat, že se uvidíme a že oni také. Ale už to chci mít za sebou, musím domu za Giuseppem a Stefanem. Bojím se, že tam Stefan umře hlady. Jsou mu teprve čtyři roky a Giuseppe se stará jenom o práci," svěřovala se jí Yvette.

…

„Hodně štěstí, Yvette." Yvette šla na sál o dva dny dříve než Miranda.

Narodil se jí zdravý chlapeček, Damon. Když se na něj Miranda koukala, viděla, že bude úchvatný, a doufala, že její miminko bude také vypadat takhle roztomile.

….

20. května se narodil Damon Salvatore.

22. května se narodila Elena Gilbert.

Jejich cesty se rozešly.

….

Tříletá Elena běhala na obrovské zahradě a za ní vlály její hnědé vlásky. Ta zahrada byla jedna ze čtyř vedle sebe. Poskakovala na míči a sbírala sedmikrásky.

…

„Máme nové sousedy," oznámila Miranda Jenně.

„A jací jsou?" zeptala se.

„To je právě to úžasné, je to Yvette s rodinou. Byla jsem s ní v porodnici, ale pak jsme se už neviděly," řekla Jenně.

Eleně bylo pět let a vyběhla ven na zahradu, už neměli tu co dřív, ta už teď patřila sousedům, a oni měli tu menší. Házela si s míčem, ale spadl jí za plot.

„Halóóó? Je tam někdo? Spadl mi tam míč, podáte mi ho?" křičela na zahradu.

Najednou se tam objevil malý kluk, mohl být tak stejně starý jako Elena, měl černé vlasy a krásné modré oči. Zvedl její míč a stál na místě.

„Dáš mi ho? Prosím," prosila Elena se smutným výrazem.

„A co když si ho nechám?" řekl se škodolibým úsměvem Damon.

„Tak půjdu za maminkou." A v očích se jí objevily slzy.

„Nebreč." Damon přišel k plotu a vrátil jí míč.

„Dík," řekla, otočila se a utekla do domu. Kdo to byl? Měla se zeptat, ale teď už je pozdě. Ale chtěl jí sebrat míč! Pak jí ho ale vrátil…

…

První třída, konečně to nebudou ty hádky s April. Byla prostě mrcha. Naštěstí byla o rok mladší než Elena, a tak když měla konečně šanci odejít, tak měla radost.

Toho kluka vídala čím dál častěji. Jezdil před jejich domem na kole a vídala ho na zahradě s jeho bratrem Stefanem. Stefan měl špinavě blonďaté vlasy a byl hezký, ale ten druhý bratr byl hezčí, a taky v jejím věku.

Stála před školou s mámou a Caroline. S Caroline se seznámila ve školce, když tam nastoupila. Podívaly se na nástěnku před školou a Elena si přečetla všechna jména do první třídy. Elena Gilbert, Caroline Forbes, Bonnie Bennet, Ashley Wright, Klaus Mikaelson, Jeremy Gold, Luka Slide, atd, atd. a potom… Damon Salvatore. To byl on. Do školky chodil jinam, ale teď… Občas byl normální, ale jinak ji hrozně štval, a stráví s ním tolik času…

….

Elenin pohled (2. třída)

Další soutěž! Jo, jsem dobrá. Po tom, co jsem vyhrála, šla jsem od tabule zpět do lavice. Jenom jsem slyšela, jak Damon říká: „No jo, naše šprtka zase vyhrála."

„Ty kreténe, buď zticha!" vykřikla jsem na něj, učitelka mě začala uklidňovat, ale Damonovi to, jako vždy, prošlo.

… O pár měsíců později

Proč já? Proč s ním? Proč musím sedět zrovna s ním?

„Paní učitelko, prosíííím, prosím, přesaďte mě, kamkoliv, jenom ne k němu," prosila jsem na kolenou učitelku. Ta se na mě jenom podívala a odešla. Prostě mě ignorovala.

„Máš smůlu, zůstaneš se mnou na celej rok," řekl s úšklebkem Damon. Chtěla jsem ho praštit, vážně chtěla.

Po nějaké době jsem si na něj zvykla a docela jsem si ho oblíbila. Byl sice arogantní fracek, ale jinak dokázal být i milý a hodný. Dávala jsem mu odpovědi k testům a pomáhala mu.

„Přestaň mě kopat!!" zakřičela jsem přes celou třídu při hodině angličtiny. A když jsem se mu to snažila oplatit, tak jsem se praštila do železa lavice.

„Jááu, za to můžeš ty!" říkala jsem ze srandy a smáli jsme se.

„Neruším vás náhodou?" zeptala se učitelka, když mě zaslechla.

A já jsem ve chvíli naprosté radosti ze života a kravin, co jsem dělala s Damonem, jenom odpověděla: „Ne nerušíte." A Damon se začal ještě víc smát.

„Ale vy mě ano," odsekla a odešla.

Už jsme byli radši zticha, ale stále jsme se chichotali.

….

O dva roky později

Výdech, nádech, výdech, nádech, nemohla jsem dýchat. Chci se dostat na tu školní olympiádu, ale na Bonnie prostě nemám. Zrovna jsem uběhla těch padesát metrů, vracela jsem se a sledovala, jak běží Bonnie s tou svojí dohola ostříhanou hlavou. Měla před týdnem vši a tak ji ostříhali na ježka. Byla jsem nešťastná, protože jsem viděla, jak je mnohem rychlejší než já. Za mnou se objevil Damon.

„Nejsi tak špatná a alespoň vypadáš jako holka, oproti ní," řekl s úsměvem a ukázal na Bonnie.

Hned jsem se cítila líp.

….

„Možná bychom se mohli sejít a probrat to," navrhla jsem. Seděla jsem s Caroline, Damonem a Klausem. Furt nechápu, jak někdo může pojmenovat dítě Klaus. Probírali jsme, jak potopit Jeremyho. Kradl. A vzal Caroline telefon. Chtěli jsme to odhalit, a tak jsme si společně sedli u oběda. Klaus popadl talířek uprostřed stolu a ukazoval na nakreslenou holčičku na kole s gumou klobouku kolem krku.

„Není divný, že se neuškrtí, když jede rychle a ta guma se jí zarývá do krku?!" a začal se hrozně smát. A my s ním.

Po obědě jsme šli domů a potom jsme se měli sejít.

Přišla jsem před obchůdek, kde jsme se měli sejít. Nikde nikdo. Ani Klaus, ani Caroline, ani Damon.

„Kde jsou všichni?" Objevil se za mnou. Hrozně jsem se ho lekla. Byli jsme sami. Caroline mi napsala, že nepřijde, a Klaus, ten se na Damona jednoduše vykašlal. Damon přijel na kole a začal mě tam objíždět, furt dokola.

„Damone, přestaň, co když to neubrzdíš a napálíš do mě?" řekla jsem ne moc nadšeně.

„Ale prosím tě, já to zvládám, a jestli do tebe napálim, tak jedině záměrně." A smál se. Já jsem se jenom pousmála, ale ne moc, protože jsem věděla, že by to mohla být i pravda.

Pak se zastavil a vytáhl balíček bonbonů.

„Chceš?" nabídl mi.

A tak jsme tam stáli, jedli bonbóny a vlastně čekali na někoho, kdo neměl přijít. Povídali jsme si a pak jsme se společně vydali k našemu domu.

….

V páté třídě jsme byli dobří kamarádi, ale jenom chvílemi, protože stále patřil do party kluků a ti mě neměli zrovna rádi, spíš mě nenáviděli a šikanovali. Jenže on se mě nezastal. Když jsme byli sami, bylo to bezva a sranda.

„Klikni na tu reklamu," řekl Damon, když jsme společně seděli u jednoho počítače v družině.

„Prosím tě, to je jenom nějaká kravina," když jsem si přečetla nápis VYHRÁLI JSTE PĚT MILIONŮ.

„No, tak to vyplním já." Klikl na to a vyplnil dotazník. „Jaký máš číslo?" zeptal se.

„Proč se ptáš"

„No, aby měli kam zavolat," řekl se smíchem.

Dovyplnili jsme to a jenom dodal: „Jestli ti zavolaj, tak nezapomeň, že polovina je moje."

A odešel.

…

Moje máma začala jezdit do práce do jiného města a měla tam práci. Počítalo se s tím, že až dodělám pátou třídu, pojedu s ní a přestěhujeme se, a ta chvíle taky přišla.

Pohled Damona

Ach jo, Gilbertovi zase někam jedou. Kouknul jsem se z okna a sledoval. Ale proč dávali do auta psací stůl a kufry? Oni se někam stěhujou? Nešlo mi to do hlavy. Konečně bude ta šprtka pryč, řekl mu jeden hlas. Ale vždyť nebyla tak špatná, byla to dobrá kamarádka. Nakonec do auta nastupovala Elena.

Pohled Eleny

Tak sbohem, jedu jinam. Konečně pryč od té šikany. Šikany Tylera, Klause a Damona. Damon takový nebyl vždy. To sice ne, ale většinou ano, a ty jeho světlý chvilky to nezachrání. Nastoupila jsem do auta a naposledy se rozhlédla po okolí, které bude patřit už jenom ježdění za babičkou. Babička na mě mávala ode dveří. Větve stromů se ohýbaly ve větru a na poslední chvíli, než se auto rozjelo, jsem viděla Damona v okně, jak na mě zírá. Podle pohledu pochopil, co se děje. NEBUDE MI CHYBĚT, NEBUDE. Namlouvala jsem si to. A tak jsem se naposled podívala na Damona za oknem a zašeptala: „Sbohem, Damone."

Pohled Damona

Když se její auto rozjíždělo, viděl jsem, jak na mě kouká, jako kdybych jí měl chybět, pravděpodobně je ráda, že ode mě odjíždí. Viděl jsem, jak se její rty pohnuly a něco šeptala, ale nevěděl jsem co. Auto už zajíždělo za roh a ona na něj stále koukala. Jenom jsem naposledy zašeptal něco, co jsem vůbec nechtěl.

„Sbohem, Eleno."

Něco zašeptal, nevím co, ale něco říkal. Nikdy jsem se s ním nerozloučila, dozvěděl se to dnes, a já sama nevím, jestli jsem se s ním chtěla rozloučit. CHTĚLA. NECHTĚLA. CHTĚLA. No, už je to vlastně jedno, teď už nic nenapravím. Vzala jsem si sluchátka a poslouchala hudbu. Jediná písnička a jediná věta mi ukazovala, na co myslím.

We´ll be coming back for you one day

Písnička: We´ll be coming back - Calvin Harriss ft. Example

www.youtube.com/watch?v=SHO3dE-IDWk

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek We´ll be coming back Prolog: