OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » We´ll be coming back - Kapitola 12

06.01.2014 (16:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 938×

 Kapitola 12

„Prostě knížka plná blábolů," zamumlala jsem si při pohledu na své zápisy v deníku. Co na tom bylo důležité?

Proč si pamatovat každý moment, každý pocit, když ty momenty i pocitybyly špatné? Proč si pamatovat tu bolest? Nezbavím se jí. Ani nikdo jiný. Jenom se překryje, ale zůstane navěky. Tak proč bych neměla radši odejít já? Ušetřila bych inkoust a papír kvůli zápisům, a ta bolest by už nebyla. Pokaždé, když jsem zapisovala, tak jsem si přečetla těch několik zápisů předtím.

Co jsem z toho měla? Akorát jsem poznala každou z těch bolestí znovu. A bolelo to stejně jako v ten moment, když jsem to psala. Ale zároveň byl něco jako moje záchranná kotva. Bylo v něm totiž něco moc důležitého. Něco, o čem nikdo nevěděl a co jsem nevytáhla už asi rok a půl.

Nemohla jsem to udělat znovu. Ne tady. Někdo by mě našel. Třeba máma. Nebo teta. A to by pak bylo. V téhle vesnici se vše rozléhalo rychlostí blesku, což se s tímhle moc nehodilo.

Vzala jsem si svůj deník, sirky, oblékla jsem se a vyšla ven na zahradu. Do toho nejtemnějšího rohu zahrady, aby mě nikdo neviděl. Nevím, co jsem chtěla udělat, jenom jsem věděla, že chci přestat trpět. Po Stefanovi… jsem si akorát vzpomněla na ty všechny špatné věci, co se mi staly. A hlavně na Jaka. Ten by tohle nikdy neudělal. A proto… se vydám za ním. Už mě nikdo nezastaví. Není kdo. Není nikdo, komu by na tomhle záleželo.

Sedla jsem si na vlhkou trávu a zespod stromu jsem sesbírala několik suchých větviček a menších klacků. Nakonec jsem ještě našla pár větších klacků a pomalu si z toho poskládala takový táborák. Něco jsem vytáhla z deníku a pomalu ho dala pod to vše. Pod klacky a větvičky.

Podívala jsem se na tu lesklou věc v ruce a ujistila se, že ji nesvírám moc pevně, abych se nepořezala. Byla to žiletka. Nikdy mě nezklamala a byla tady pro mě v těch nejhorších chvílích. A to je ono… Ani já jsem ji nikdy nezklamala, oproti většině lidí. Už jsem chtěla začít. Chtěla jsem zažít po dlouhé době zase ten pocit úlevy. Ten pocit, že vše je vlastně jedno a že mě pouze bolí ruka. To je horší než ta bolest v srdci a v mysli. Ale…. Tentokrát…. Tentokrát to bude naposledy. Navždy naposledy.

Sice jsem chtěla začít, ale věděla jsem, že kdybych to hned udělala, tak bych pak už ty sirky asi neudržela a deník by zůstal, tak jak je. Naplněný bolestí. Vyndala jsem z krabičky sirku, škrtla s ní a pomalu jsem zapálila nejsvrchnější větvičku. Sledovala jsem, jak se oheň šíří a přibližuje k mému deníku, ale ne úplně, dokud oheň na sirce nedošel až k mému prstu. Sykla jsem bolestí a sirka spadla do plápolajícího ohýnku.

Vzala jsem žiletku a pomalou, ale jistou rukou jsem udělala jemný řez na svém zápěstí. Ta úleva přišla. Jako vždy. Vždy přišla, a s radostí. Všechna ta moje bolest přešla do zápěstí. Jako kdyby mě opustila. Já byla volná. Vznášela jsem se. Doopravdy. Podívala jsem se na svou ruku a sledovala, jak moje krev pomalu padá na půdu pode mnou. „Za přátele," zamumlala jsem. Řízla jsem podruhé. „Za rodinu." Za mámu, kterou jsem zklamala, a za tátu, kterého jsem ani natolik nezajímala, aby zůstal s námi. Nestála jsem za to.

„Jsi si tím jistá?" přišel najednou hlas z druhé strany plotu. Jak je vidět, tak mě někdo našel. Doufala jsem, že někdo, kdo se mě nebude snažit zastavit.

„Kdo je to?" snažila jsem se zakřičet chraplavým hlasem. Najednou se přede mnou objevil Damon. Bylo vidět, že sledoval, co dělám, celou dobu. Ale nezdálo se, že by mi to přímo šel rozmluvit. Určitě by měl akorát radost. Měl kamenný výraz, nebyl šokovaný.

„Já musím, Damone," zašeptala jsem se sklopeným pohledem.

„Nemusíš," odpověděl a přeskočil přes plot. Pomalu si sedl ke mně na zem. „Ty pálíš svůj deník?" řekl zklamaně. Jako kdyby na mých vzpomínkách záleželo. Obzvlášť jemu.

„Už nemám o co přijít." Začala jsem pomalu vzlykat a třásly se mi ruce.

„Vždycky něco máš, i když o tom nevíš," utěšoval mě. Pohladil mě po tváři, ale já se odtáhla. Jenom mě chce přesvědčit, abych to nedělala.

„To není pravda."

„A co já?" zašeptal zklamaně. Bylo vidět, že na mojí odpovědi hodně záleží. Měl pravdu. Co on? Kam se počítal? Sama jsem to nevěděla a tak jsem řekla to první, co mě napadlo.

„Ty... nestačíš, Damone.“ Už jsem zcela plakala. Slzy po celém obličeji. To ho ranilo. Zcela a úplně. Pomalu se zvedl a vrátil se k plotu.

Pohled Damona

Já nestačím. Tak už to bývá. Někomu pomáháte, možná ho máte i rádi, a nakonec…. Nejste prostě dost. Elenu jsem nezastavil, protože by na mě byla naštvaná a protože… asi na to má svůj důvod. Důvod, proč to viditelně chce všechno skončit. Nevím, jestli o tom věděla, ale vedle sebe měla květ bílé růže. Podobný jako tenkrát, když jsem ji tu viděl v posmutnělé náladě. A teď… teď mi ten květ připomněl nevinnost. Nevinnost, která to tentokrát bohužel není. Elena to dělá dobrovolně. Není blbá. Má důvod, proč… asi už ji to omrzelo. A nějakou svojí částí ji i chápu.

Už jsem chtěl skočit přes plot nazpět, ale naštěstí jsem ještě chvíli počkal. Nic jsem neslyšel. Jen křupání v ohni, jak hořely větve. Ale najednou… jsem uslyšel něco mezi vzdychem a výkřikem. Zase se řízla. A tentokrát se zdálo, že hodně. Oproti těm reakcím, co měla předtím.

Vrhl jsem se od plotu k ní a chytil ji těsně, než se začala hroutit k zemi. Bylo to vážně velký. Viděl jsem, jak má celé zápěstí, nebo spíš ruku od krve, a přikryl jsem ji rukávem. Podíval jsem se na Eleninu tvář. Sledovala mě. Zašeptala znovu… potřetí. „Za Jaka." Sice jsem neznal Jaka, ale tušil jsem, že je to ten její přítel. Ten, co umřel. Možná bych neměl kazit jejich shledání.

Přece jenom… viditelně to udělala pro něj. Pro svou lásku. Tak proč jí to kazit.

Vím proč. Protože jsem sobecký. Protože já ji nechci ztratit. I když by to znamenalo, že jí zničím její sen sejít se znovu s Jakem. Když jsem znovu pohlédl na Elenu, tak už měla zavřené oči.

Sundal jsem si tričko a obmotal jí ho kolem ruky. Vzal jsem ji do náruče a jenom doufal, že to nějak sám vyřeším. Nechtěl jsem, aby si o tom celá vesnice vyprávěl, což bylo pravděpodobné.

Naštěstí doma nikdo nebyl. Všichni šli na nějakou procházku. Rychle jsem ji opatrně přenesl přes plot a běžel do domu. Vyběhl jsem schody a přenesl ji k sobě do pokoje. Položil jsem ji na postel a prohlédl si, jak vypadá. Měla zkroušený výraz, vlasy v obličeji a zápěstí jí stále krvácelo.

Ani jsem si toho nevšiml, ale tu žiletku stále svírala v ruce. Pomalu jsem ji vytáhl a hodil do koše. Už jsem to ani nechtěl vidět. Odvázal jsem svoje tričko z jejího zápěstí a bylo celé rudé. Rychle jsem ho hodil do toho stejného koše a našel jsem nějaký šátek a obvaz. Omyl jsem jí zápěstí studenou vodou a zavázal ho. Potom jsem jí odhrnul vlasy z obličeje a uvědomil si, že i takhle… úplně mimo a viditelně tak zoufalá, vypadala překrásně. Pomalu jsem si prohlížel její výraz a přiblížil jsem se k jejímu obličeji. Pomalu jsem ji políbil na rty a užil si ten pocit. Možná to je naposledy. Jak to přeci jen řekla… já nestačím. Ještěže tohle nevidí.

Pak mě něco napadlo. Možná, že se dá ještě něco dalšího zachránit, kromě Elenina života. Rychle jsem vyběhl z pokoje, vzal v koupelně kbelík a naplnil ho vodou. Vřítil jsem se na zahradu, přeskočil plot a polil jsem ten oheň. Nespletl jsem se. Pořád tam byl a sice měl dost poškozený kožený obal, ale byl tam a pravděpodobně zachovaný. Sehnul jsem se a vytáhl jsem z hromady větviček její deník. Nevěděl jsem, jestli bych to směl číst. Určitě ne. Ale… musel jsem vědět, jak moc trpěla. Jak moc jsem jí tenkrát ublížil já a potom, jak moc jí ublížil celý život.

Když jsem se vrátil do pokoje s deníkem v ruce, byl jsem rozhodnutý. Přečtu si ho. I kdyby mě pak měla zabít. Přece jenom… já nestačím, tak proč bych prostě nemohl zjistit, než se vzbudí, proč to chtěla udělat?

„Promiň, Eleno, ale musím to vědět," zašeptal jsem a otevřel jsem první stránku deníku.

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek We´ll be coming back - Kapitola 12: