We´ll be coming back - Kapitola 11 • OurStories.cz ~ naše povídky

Damon si to vyřídí se Stefanem a s Elenou si to vyřídí máma. Nechte komentář, prosím :) Jinak to sem dávat nebudu.

05.01.2014 (16:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 686×

Kapitola 11

Somebody to die for

Nesl jsem Elenu v náruči celou dobu. Usnula vyčerpáním, když přestala plakat. Asi se moc nevyspala, a radši jsem nepřemýšlel, z jakého důvodu to bylo. Proč jsem neudělal něco víc? Proč jsem ji třeba nesvázal a někde nezavřel, aby se to nestalo? Byla by naštvaná, to ano, ale alespoň by teď tak netrpěla. Bohužel, jí neštěstí pronásledovalo dál a dál. Nejprve umřel její přítel a teď to zkazil Stefan.

Jel jsem s ní autobusem a zaplatil za ni jízdenku, protože jsem ji nechtěl pustit a vzbudit. Sice mě bolely ruce, ale stálo mi to za to. Zasloužila si trochu úcty a porozumění po tom, co prožila.

Já sám nevím, co bych dělal, kdybych ztratil svoji lásku života, kdybych nějakou někdy měl. Zatím nemám a nepřijdu si nějak sám, jenom v nějakých chvílích. Je jasné, že bych chtěl najít nějakou dívku, která mě bude mít ráda takového, jaký jsem, ale jak to řekla Elena… Mě nikdo milovat nebude.

Posadil jsem Elenu na sedačku a myslel jsem, že se vzbudí, ale to se nestalo. Jenom se sesunula po sedačce a hlavou se opřela o moje rameno. Vypadala tak nevinně. Byl to velký rozdíl od toho výrazu, který si pro mě vždycky schová. Zlost a iritace. Moje rezervace. Tohle bylo něco jiného. Vypadalo to jako… klid. Bohužel jsem si uvědomil, že ji budu muset vzbudit, nakonec.

Mám rodinný oběd a nemůžu ji vzít s sebou, to by mě Stefan asi zabil. Navíc bych ji nevystavoval takovému stresu, teď by měla hlavně odpočívat, aby ji nenapadlo něco strašného. Jako třeba sebevražda.

Vystoupili jsme, já stále s Elenou v náruči, a pomalu jsme došli (jinak to ani nešlo, rychleji bych ji neodnesl) k našemu domu. Přemýšlel jsem, jak tu situaci vyřešit. Vypadali jsme dost komicky. Oba v oblečení ze včerejšího večera, já se spící Elenou v náruči, a Eleně se po pláči leskly tváře. Nechtěl jsem ji budit, ale zdálo se, že i beze mě bude mít docela zajímavou reakci rodičů.

Nakonec jsem se rozhodl, že to prostě nějak zvládneme.

Přešel jsem ke vchodu do jejich části baráku a zazvonil. Elena mi trochu klouzala z náruče, jak jsem byl nervózní z její mámy. Přišla ke dveřím a otevřela je. Měla takový zděšený výraz, když nás viděla. Asi mě neměla moc ráda. Pravděpodobně si teď myslela, že jsem Elenu něčím nadopoval nebo znásilnil. Koukl jsem se nenápadně na svoje hodinky a uvědomil jsem si, že už teď jdu pozdě, a ještě se musím převléct. Nebylo by hezký, kdybych přišel na rodinný oběd v tom včerejším obleku.

„Co… co to má znamenat?" zakoktala paní Gilbertová. Vážně nevěděla, co si má myslet, a já upřímně nevěděl, co říct.

„Promiňte, já strašně spěchám a měla by vám to vysvětlit spíš Elena sama." A pokývl jsem k její spící dceři. „Mohl bych jí položit, třeba k ní do pokoje?" zeptal jsem se nejslušněji, co to šlo.

„Stačí na gauč, já si to s ní ještě vyřídím." Zdálo se, že to Elena nebude mít moc lehké, až se vzbudí. Snad to bude co nejpozději. Vynesl jsem ji po schodech nahoru a položil na gauč v obýváku. Chtěl jsem ji na rozloučenou políbit na čelo, ale její máma na mě zírala supím pohledem, a tak jsem ji pohladil po tváři a rychle odešel.

Doběhl jsem k vlastnímu domu a spěchal nahoru do pokoje. Převlékl jsem se a zamířil do jídelny.

Už se podával hlavní chod. U stolu byla babička, děda, táta, máma a Stefan. Jak je vidět, tak se vypařil nejrychleji, jak to šlo.

„Kde jsi byl, Damone? Vrátil ses teprve před chvílí," zeptala se ustaraně máma. Nechtěl jsem jí zrovna vyprávět, že kvůli STEFANOVI jsem strávil celou noc s Caroline Forbesovou ve třídě a nakonec nás našel Klaus, který hledal svoji holku, ale skoro až ráno. Potom jsme tam chvíli chlastali, jenom tak, protože Klaus ukradl nějakou vodku, a potom, když mi bylo trochu lépe, tak jsem se šel podívat ke Stefanovi do bytu, kde jsem našel uplakanou Elenu, kterou jsem před chvílí odnesl domu. Jo, zatraceně dlouhý příběh.

„U kámoše," řekl jsem v klidu a pokrčil rameny. Sedl jsem si a samozřejmě, že jediné volné místo bylo vedle Stefana.

„Kámoš asi nemá oblečení na půjčení viď?" zeptal se Stefan s úšklebkem stylu „Já vím, co jsi dělal".

„Nemá, ale alespoň ta holka teď není ubrečená a zlomená, víš, Stefane," zašeptal jsem tak, aby to nikdo neslyšel. Nechtěl jsem, aby Stefan věděl, že jsem strávil noc ve třídě, akorát by si ze mě utahoval.

„Neměla být blbá a naivní. Její chyba." A pokrčil rameny.

„Stefane, Elena ti věřila a ty jsi ji jenom využil jako bezcitnej bastard," zašeptal jsem trochu víc nahlas, než jsem chtěl.

Babička mě napomenula, že mluvím sprostě, a pak jsem se radši s tichem pustil do jídla. Ale se Stefanem jsem ještě neskončil.

Pohled Eleny

Tady je teplo, teplíčko a klid. Jaké že jsem to měla problémy? Žádné nejsou. Všechny se vypařily z toho tepla a cizí náruče. Kdo to byl? Trochu voněl vodkou, ale tím to bylo lepší. Byla jsem omámená a nic jsem neřešila. Zdálo se, že na mě chvílemi mluvil, ale pak už jsem neslyšela nic.

Najednou jsem byla pryč. Už žádné teplo, žádný klid a pohoda. Jenom zvuk prohýbajícího se gauče. Slyšela jsem hlasy. „Já si to s ní ještě vyřídím." A pak jsem si uvědomila, kde jsem a kdo to je. Byla jsem doma a tamto byla máma. Ale nevím, o čem to mluvila, ani kde jsem se tu sebrala. Vždyť před chvílí jsem byla ještě u Stefana, a teď jsem doma? Netuším, co tu dělám. Na tváři jsem ucítila, jak mě někdo hladí. Pravděpodobně Stefan. U toho jsem přeci byla. Ale proč by mě nesl domů? 1. Proč by mě nesl? 2. Proč by mě nesl DOMŮ? Mohla jsem zůstat u něj.

Vzbudila jsem se, ale to už byl pryč. Byla tam jenom moje máma, sedící naproti mně, a pozorovala mě pohrdavým pohledem.

„Proč šel Stefan pryč?" zeptala jsem se ospale. Nechtěla jsem, aby odešel.

„Stefan? Nehraj si na blbou Eleno. "Přinesl" tě Damon, což bys mi mohla taky hezky vysvětlit." Damon? Co ten tu dělal? Vždyť byl naposledy ve třídě s Caroline a pak už jsem ho neviděla. Jsem si jistá, že jsem byla u Stefana v bytě, a ne s Damonem u Salvatorů doma.

„Ale já byla u Stefana," zanaříkala jsem.

„Neměla jsi být náhodou s Caroline?" zeptala se typickým matkovským způsobem.

„Měla," přiznala jsem provinile. Myslela jsem, že všechno půjde normálně, ale najednou se objevím doma a přinesl mě záhadně Damon. Proč zrovna Damon? A kde sebrali v té třídě vodku?

„Tak na tohle si nezvykej, mladá dámo. Po tomhle už nikam nejdeš tak na týden. Máš domácí vězení, a ani nechci vědět, co jste se Stefanem dělali." Vypadala vážně naštvaně. Skoro nikdy jsem jí nelhala, a teď tohle. „A co má znamenat to s Damonem? To jste tam přespávali všichni tři, nebo co?" To by mě taky zajímalo. Ale že bychom tam byli tři, tak to si vážně nepamatuju. TO bych nikdy neudělala. V tu chvíli ve mně něco prasklo. Uvědomila jsem si, jak jsem se sebrala v Damonově náruči a proč.

Vzpomněla jsem si na to, jak se mnou Stefan zacházel a mluvil, jak jsem brečela na chodbě a… jak mě Damon nesl domů, celou cestu. A uvědomila jsem si, že to byl Damon, ten, kdo mě hladil po tváři.

Najednou jsem se absolutně zhroutila, znovu jsem začala brečet a máma na mě koukala jako na blázna. Jak jsem na to všechno mohla zapomenout? Damon mě tak nějak zachránil a teď jsem se cítila stejně jako předtím. A k tomu jsem ještě zradila svojí mámu, jenom aby pak mě zradil Stefan. A zamkla jsem svou kamarádku a Damona, pro toho kategorii nemám, ve třídě nejspíš skoro na celou noc. Kdoví, jak se dostali ven?

Věděla jsem, že jsem mámě vlastně neodpověděla, ale nedokázala jsem to. Prostě ne. Před jejím bodavým pohledem jsem utekla k sobě do pokoje a brečela na posteli. Zradila jsem všechny lidi, co jsem měla, a teď mi určitě nikdy neodpustí. A co budu dělat se Stefanem? To už se nedá nikdy vrátit. Nechápu, proč mi Damon pomohl, ani nic z toho. A jsem asi nejhorší člověk na světě. Jediný člověk, kterého jsem nikdy nezradila, byl Jake a ten je teď někde sám, mezi starými lidmi v nebi. Jestli vůbec v nebi. Snad ano, nikdy neudělal nic špatného, kromě toho večera, kdy zemřel. Přemýšlím, že půjdu za ním. Nebyl by sám a já také ne. Byli bychom spolu na věky věků, bez hranic. Bez pravidel. A nejpíš to risknu i přesto, že kdybych se za ním vydala, že bych mohla skončit na druhé straně, v pekle. Pořád bych si přišla blíž než teď a nemusela bych vidět všechny ty pronásledující tváře ostatních. Bylo by to lepší.

Pohled Damona

Oběd jsem dokončil bez konfliktů… I když to chtělo hodně snahy nezabít Stefana přímo na místě, před svou rodinou. Nedělalo by mi to problém. Asi bych měl menší problém, ale stálo by to za to.

Odešel jsem na konci oběda od stolu hned po Stefanovi. Stefan už byl skoro na odchodu, protože si užíval života ve svém bytě. Ale to mu jen tak neprojde. Prostě ne. Musí zaplatit za to, co provedl.

Chytl jsem ho pod krkem a přitlačil ke zdi.

„Co to, sakra, děláš, Damone?" řekl vytočeně Stefan. Několikrát jsem mu po téhle otázce dal pěstí do obličeje, do čelisti a do nosu.

„Ať tě ani nenapadne znovu sáhnout na Elenu," procedil jsem pomalu přes zuby.

„Proč bych to dělal? Se špínama nechodim." Tímhle mě zatraceně naštval. Elena nebyla žádná špína. Elena byla čistá, nevinná květinka.

„Toho budeš litovat, Stefane." Ještě párkrát jsem ho praštil, nemohl jsem přestat. Celým mým tělem pulzoval vztek. Ale pak už se hodně naštval i Stefan a kopl mě do holeně. Zřítil jsem se k zemi a chytil se za svojí pohmožděninu. Stefan mě ještě kopl do břicha, ale v tu chvíli se tam přiřítili rodiče.

„Co to má znamenat?" řekl táta a máma mu stála po boku. Nehýbal jsem se, jenom jsem ležel na zemi a snažil se, aby to tolik nebolelo.

Stefan pokrčil rameny a řekl: „On si začal." Vzal si do ruky kabát a odešel. Bohužel mu tu pravdu uvěřili, protože Stefan vypadal mnohem zřízeněji než já. Mlátil jsem ho do obličeje, on mě jenom do břicha a jednou do nohy. Nevysvětloval jsem vůbec nic, prostě jsem odešel do svého pokoje a nechal své nechápající rodiče za sebou.

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction