We´ll be coming back Kapitola 10 • OurStories.cz ~ naše povídky

Elena má své zlomené srdce a Damon ho bude sbírat. :) Prosím okomentujte :) *L

04.01.2014 (16:00) • Aruallaf • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 327×

Kapitola 10
Damn you

Vzbudila jsem se… jestli se to tak dalo nazvat po té bezesné noci vedle Stefana. No jo, vedle Stefana. Otočila jsem se směrem ke Stefanovi, který se s nabručeným výrazem vrtěl, až nakonec otevřel oči.

„Ty tady ještě seš?" řekl, jako kdyby byl naštvaný. Nepochopila jsem to.

„A kde bych měla být, Stefane?" zeptala jsem se uraženě a obepínala kolem sebe přikrývku, aby neviděl nic z mého nahého těla.

„To už není můj problém, jenom ne tady," mávl rukou.

„To si děláš srandu, Stefane?" Teď už jsem to vůbec nechápala. Nevypadalo to jako takové romantické ráno, které bývá ve filmech, jak se dvojice probudí po první promilované noci.

Nikde nebyla snídaně v posteli, jenom viditelně naštvaný Stefan.

„A co jsi čekala? Snídani do postele a ranní polibky? To já nevedu," protočil očima a zvedl se z postele. Neopovážila jsem se na něj znovu podívat. Zdál se vždycky tak romantický. Byla to všechno jenom přetvářka? Jenom kvůli tomuhle?

„Upřímně, jo, čekala," řekla jsem smutně a sklopila svůj zklamaný pohled. „Já… myslela, že mě miluješ," zašeptala jsem.

„Bože… Eleno. Ty seš tak mladá a naivní. Svět není o lásce. Svět je zkažený a plný sexu! O to jde. O peníze a sex. Na lásku už nikdo nevěří. Už se neříká láska až do smrti, ale láska do té chvíle, dokud nevypadneš z mojí postele! Což by mělo být co nejdřív," říkal s klidem, jako kdyby mi tím vůbec neubližoval. Lámal mi tím srdce. Myslela jsem si, že je tak podobný Jakovi, až jsem zapomněla, že to tak vůbec není. Jake by tohle neudělal. Byl to upřímný a láskyplný kluk, a vztah, který jsme měli. Stefan takový nebyl, a teď jsem to viděla. Viděla jsem všechny ty připomínky od Caroline a Damona. Konečně jsem to pochopila. Měla jsem je asi poslechnout.

Stefan se pomalu oblékl a s pohrdavým výrazem sebral moje zmačkané oblečení a hodil mi ho na postel.

„Musím jít na rodinný oběd. Jestli tě tu uvidím po tom, co se vrátím, tak si mě nepřej." A s tím se ten Stefan vypařil z dohledu. Znovu jsem se svalila na postel a přemýšlela nad tím, co jsem to udělala. Proč? Proč to nemůžu vrátit zpět? Stefan mě nejspíš jenom využil a teď budu ráda, když ho nikdy neuvidím. Ale já věřila, že to bude dobré, že to se Stefanem vyjde, že je to milý přítel, ale po dnečku už ho nikdy neuvidím tak jako dříve.

Pomalu jsem se oblékla a s kamennou tváří jsem podle paměti odešla ze Stefanova bytu, ale nemohla jsem si odpustit jednu věc. Než jsem odešla, tak jsem popadla tu láhev od šampaňského ze včerejšího večera a třískla jsem s ní o stůl. Láhev se roztříštila po celé kuchyni a já se opatrně proskákala mezi nazelenalými střepy k východu.

Už jsem do toho bytu nikdy nechtěla. Nikdy nechci zažít ten stejný pocit zneužití a zklamání. Zavřela jsem za sebou dveře a pak na mě dopadla tvrdá realita. Přišla jsem o něco, co mi nikdo nevrátí, už se to prostě nedá, a sebral mi to člověk, který za to nestál, který mě akorát zneužil. A to jenom proto, že jsem byla naivní a blbá, že jsem věřila, že mezi ním a Jakem je nějaká podobnost. Před dveřmi jsem se zastavila a pak jsem se pomalu po zdi sesunula k zemi. Už se to nikdy nevrátí. Nikdy. Stefan to roznese po celém okolí, a co pak budu dělat? Budu navždy sama? Nikdo mi nezbyde. Dala jsem si dlaně na obličej a vsedě na zemi jsem začala pomalu plakat. Čím dál více. Můj pláč se rozléhal do prázdné chodby a naštěstí nikdo nepřicházel. Nikdo neslyšel moje zoufalství. Zatím. Na konci chodby jsem slyšela nějaké zvuky, jako kdyby někdo šel, ale byl to pouze údržbář, který procházel. U mě se pouze pozastavil a zakroutil hlavou. Měla jsem už úplně mokré ruce od toho pláče, známky mého smutku a zklamání ve Stefanovi. Kéž bych to mohla vrátit a mohli bychom zůstat tak, jak jsme byli, ale teď…. Teď jsem už prostě jenom husa.

Znovu jsem zaslechla tiché pomalé kroky, jako kdyby se bály, co najdou. Ani jsem nevzhlédla, kdo to je, stále jsem měla obličej v dlaních a sledovala zmačkanou látku mých černých šatů, čím dál černějších od mokrých slz.

Najednou mě někdo zvedl a vzal mě do náruče. Když jsem si odtáhla ruce z obličeje, tak jsem před sebou zahlédla bílou košili a sako v ruce, kterou mě hladil po vlasech.

„Damone?" vzhlédla jsem a viděla jsem ty modré oceány, jak se na mě koukají starostlivým pohledem. Proč měl na sobě ještě ten oblek? Joo, no joo. Já zapomněla. Naposledy jsem ho viděla, když jsem ho zamkla v té třídě společně s Caroline.

„Jsi v pořádku?" Nemohla jsem tomu uvěřit, jak moc se o mě zajímal a staral. Proč? A…. jsem v pořádku? Ani sama to nevím. Nepřijdu si tak. Jsem zlomená.

Zavrtěla jsem hlavou, že ne, a Damon si mě přitáhl blíž k sobě. Dále mě hladil po vlasech a koukal mi do očí. Topila jsem se v těch azurových oceánech, jako kdybych byla ztracená a neuměla plavat. A byla to pravda. Byla jsem ztracená a nic mi nezbylo. Neuměla jsem plavat, nevyznávala jsem se v jeho mysli, srdci a povaze. Byl příliš složitý na analyzování. Pomalu jsem se s pláčem utlumila a nakonec, nejspíš když ho začaly bolet ruce, odnesl mě někam, nevím kam, nedávala jsem pozor. Prostě jsem zírala do prázdna a Damon se na nic neptal. Jako kdyby mě zcela chápal, aniž bych musela něco vysvětlovat.

Autor: Aruallaf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction